25.08.2013 [10:30], Shailleen, ze série Zpívající duše, komentováno 3×, zobrazeno 2443×

Když nastala krizová situace...

Lala je vyzvedla asi o půl hodiny později. Když pro ně došla, poznala, že se něco stalo. Daniel se díval do strany, jednou rukou si mnul krk, a vypadal naštvaně. Sophie seděla na karimatce, v rukou držela čaj, který už vychladl, a tvářila se… provinile? Nepotřebovala svou schopnost, aby poznala, že se nejspíš zase pohádali.

Lala zvedla dívku do náruče, ta leknutím málem vylila čaj.

„Co, co to… hej!“ křičela, a do tváří se jí trochu vrátila barva.

„Složíš tu karimatku prosím?“ řekla směrem k Danovi, který se na ně díval s otevřenou pusou, ale na odpověď nepočkala, a rozběhla se k autu.

Když se Sophie pohodlně usadila na zadním sedadle, Dan už dobíhal k autu. Lalu pobavilo, že tak spěchal – nejspíš nechtěl, aby ho stejným způsobem jak jeho sestru přenesla.

Nasedli do auta a vyjeli. Prvních pár minut bylo ticho. Lala se snažila z jejich melodií pochopit, kvůli čemu se oba dva tváří jak nezletilci přichycení při sexu. Pak si všimla, že Dan má červený flek na krku, který si do teď zakrýval.

„Hele, nic mi do toho není, ale co jste tam prováděli, když jsem tam nebyla?“ nadhodila Lala veselým tónem a doufala, že trochu uvolní atmosféru.

Daniel ztuhl a přemýšlel, jestli to má Lale říct. Podíval se na Sophie, a tehdy měla Lala možnost prohlédnout si flek pořádně. Jasně viděla otisk zubů! Naštěstí byl Daniel dost zabraný do svých pocitů, takže si nevšiml její znepokojený pohled.

„Kontrola na hranicích proběhla v pořádku?“ snažil se změnit téma.

„Měli pár otravných otázek, jako třeba ‚jak dlouho v Kanadě zůstanete‘ a ‚za jakým účelem tam jedete‘ a ‚víte, že to auto není napsané na vaše jméno‘ a musela jsem je nechat prohlídnout auto. Docela mě zdrželi… Nejspíš se nudí. Skoro nikdo na tom přejezdě nebyl.“ Nemluvě o tom, že si ji pořád nedůvěřivě prohlíželi, protože na věk uvedený v dokladech nevypadá. Ještěže si nezapomněla nasadit čočky! To by byl určitě problém. „Ale počkej, pořád jsi mi neodpověděl na mou otázku!“

Daniel v duchu zaklel. Jasně že se chtěl vyhnout odpovědi. Není obvyklé, aby sestra kousala svého bratra do krku! Nejhorší na tom bylo, že v tu chvíli vypadala, že si to ani neuvědomuje.

„Byla to nehoda,“ pípla vzadu Sophie.

„Trochu divná nehoda,“ zamumlal Daniel.

„Promiň! Já… nemyslela jsem to…“ místo konce věty začala kašlat.

Daniel pozoroval měnící se krajinu. Evidentně na to už nehodlal reagovat. Lala nahlas vzdychla v naději, že se tím připomene a konečně ji někdo vysvětlí, co se děje. Předstírala, že si ničeho nevšimla.

Ve skutečnosti byla znepokojená nad vývojem událostí, a zároveň ráda, že se Sophie nepodařilo prokousnout tenkou kůži. To poslední co teď potřebovala, byla svůdná vůně Danielovi krve.

„Takže, jsme v Kanadě! A nevypadá to, že by za námi jela nějaká hlídka.“

„To ještě nevíme,“ utrousil její spolujezdec.

„Musíme myslet pozitivně. Mohl by ses prosím podívat na mapu a zjistit, kde bude nejlepší tuhle akci zopakovat?“

„Eh? Na to máme čas, můžeš se podívat, až zastavíme.“

„Raději bych jela v kuse. Přes Kanadu pojedeme dva dny. Vadilo by vám spát v autě?“

„V kuse?! A nebudeš unavená?“

Lala lehce zavrtěla hlavou.

„Nepotřebuju spát.“

„No… ale i tak…“ Bylo jasné, že se mu ta myšlenka nelíbí, a Lala podle melodie věděla, že to není kvůli jeho pohodlí, ale kvůli Sophii. Taky byl překvapený Lalinou odhodlaností. Uvědomoval si, že rychlost je pro ně důležitá, proto nakonec větu nedokončil.

„Když bude třeba, zastavím. Pokud vám tedy nevadí spaní v autě…“

Prudce šlápla na brzdu, až to nepříjemně cuklo. Daniel na chvíli viděl asi dva metry před autem postavu, ale když mrknul, už tam nebyla.

„Co se děje?“ ptala se Sophie, se kterou to hodilo nejvíc, protože vzadu ležela.

Lala zamkla auto, ačkoliv věděla, že jim to proti tomuto druhu nebezpečí moc nepomůže. Byla nepozorná. Nevšimla si jich zavčasu. A i kdyby si jich všimla, neměla se jim jak vyhnout, protože tady byl zrovna úsek, kde několik mil nebyla žádná odbočka.

Lala slyšela ty falešné tóny. Musela se ovládnout. Jediné, na co se teď musela soustředit, byla ochrana sourozenců.

Na boční sklo u spolujezdce narazilo něco tvrdého, a Daniel nadskočil v sedadle. Na sklo se rozplácla krvavá bledá tvář se zkřiveným obličejem. Sophie zakřičela, a Lala zprudka šlápla na plyn.

Neměla vůbec zastavovat. Nadávala si za to, jak neopatrná byla. Nemůže si dovolit riskovat. Ne když má v autě ty dva.

Jenže to auto nebylo žádný sporťák, a přestože mělo slušný výkon, upíří rychlosti se nevyrovnalo. Jejich pronásledovatel byl nejspíš vtipálek a rád svoje objeti trápil.

„Běží vedle nás!“ kvíkla vyděšeně Sophie, a Lala se snažila ještě víc zrychlit, když se před ní zase objevila postava. Tentokrát už nezastaví. Přejela do druhého pruhu, aby se mu vyhla, ale on ji opět skočil do cesty.

Mohla si vybrat. Buď ho srazí, nebo strhne volant. Bohužel reflex jí radil tu druhou možnost.

Potom se už řítili polem.

Lala věděla, že na nerovném povrchu nemá šanci nabrat rychlost, přestože má terénní auto. Ti, co je naháněli, to věděli taky, proto nijak nespěchali. Byli si svou kořistí příliš jisti.

„Umíš řídit?“ podívala se vážně na Daniela.

Ztěžka polkl. Párkrát za volantem seděl, teorii znal, ale nikdy opravdu neřídil… Ke všemu toto byla zapeklitá situace.

„Myslím, že to zvládnu.“

„Já je zdržím. Přesedni si a jeď.“ Jen co to dořekla, už byla venku z auta. Daniel se natáhl po volantu a strhl ho k sobě, čímž prudce zatočil a dveře na straně řidiče se zavřeli.

Neměl čas sledovat, co Lala chystá, ale pochyboval, že si se dvěma upíry poradí. Přesoukal se v hopsajícím a kvílejícím autě na místo řidiče, a s bušícím srdcem dupnul na pedál, o kterém doufal, že je to plyn.

„Neměl bys přeřadit?!“ křikla na něj Sophie, která to celé vyděšeně sledovala. Daniel se bezradně podíval na řadící páku. Nikdy neřadil, a nikdy tomu nevěnoval pozornost, když řídil někdo jiný. Nedokázal ani odhadnout, co za rychlost tam je, natož jakou tam má dát!

Sophie se natáhla mezi sedadly a chvíli trvalo, než se ji v drncajícím autě podařilo páku chytit. Zabrala co největší silou, a auto se skřípěním chcíplo.

Prudké zastavení sourozenci hodilo dopředu. Sophie najednou byla mezi předními sedadly, a Daniel hlavou narazil do volantu.

První se vzpamatovala Sophie. Když si uvědomila, co se stalo, a že ji kromě pár modřin nic není, drcla do Daniela. Ten se ale bezvládně svezl na dveře.

Sophie mu zvedla hlavu a všimla si krve na rozraženém čele. Oči měl zavřené, a byl v bezvědomí.

„Dane!“ volala na něj, ale on nereagoval. „Dane, no tak! Vzbuď se!“ žadonila, a zkoušela s ním lomcovat, ale bez odezvy. Do očí ji vhrkly slzy. Tohle se nemůže dít. Tohle nemůže být pravda! Takhle si rozhodně jejich konec nepředstavovala. Věděla, že Lala je silná, ale bylo nepravděpodobné, že přepere dva upíry.

Připadala si jak v hororu. Na podobné situace nebyla stavěná!

Vykoukla zadním oknem ven a uviděla, že se k nim jeden z těch upíru pomalu blíží.

Jeho křivý, sebejistý úsměv se ji vypálil do sítnice.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 22. - Když zpívala o prokleté naději... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1