Sekce

Galerie

/gallery/ZD-20.jpg

Když jsme přecházeli hranice...

Jakmile auto najelo na neodklizenou polní cestu, začalo sebou víc házet a Sophie se vzbudila. Lala pozorovala ve zpětném zrcátku její bledou tvář. Kromě včerejšího rána, kdy měla tolik energie, aby se se svým bratrem pohádala, vypadal její stav bídně. Měla teplotu, skoro nic nesnědla a Dan musel neustále hlídat, jestli dodržuje pitný režim. Teď se k tomu všemu ještě přidal dráždivý kašel.

Měli štěstí. Bylo pod mrakem a asi pět stupňů nad nulou. Sníh na mnoha místech roztával. Čím byli severněji, tím chladněji bylo. Lala sourozencům nakoupila teplé oblečení i boty, ale stejně měla obavy, že Sophie to nebude stačit. Hlavně ve vlhkém sněhu se nesmí promočit. No, nejspíš ji stejně většinu času ponese, ale nesmí nic podcenit.

„Zůstaňte v autě. Porozhlídnu se po okolí.“ S těmito slovy Lala vylezla z auta a zmizela v lese.

„Úžasné, jak je rychlá,“ vydechla Sophie a prohlížela si okolní krajinu z auta.

Dan její úžas chápal, ale příliš se mu nelíbil. Pořád mu hlavou vrtal důvod jejich hádky, a přestože se o tom už nebavili, měl chuť ji udělat kázání. Ale co vlastně o životě upíra věděl?

Pak si vzpomněl na rudé oči své matky. Oči, které toužili po krvi, ničem jiném. Když matka žila, byla to inteligentní, vzdělaná žena klidné povahy, nebo aspoň tak ji všichni popisovali. On si pamatoval jenom útržky a mlhavé obrazy, a přestože mohli být zkreslené časem, v duchu se přesvědčoval, že ukončit její existenci bylo správné.

„Myslíš, že jsi dost oblečená?“ Raději svou pozornost převedl na aktuální dění.

Sophie byla celá polámaná z auta, takže spolkla jízlivou poznámku a jenom přikývla.

Lala se vrátila rychlostí blesku.

„Jdeme, než se víc ochladí.“

Nerada se pohybovala za dne venku, ale usoudila, že pro sourozence to bude lepší. Nevypadalo, že se v nejbližších pár hodinách protrhají mraky na obloze. Otevřela zadní dveře a vyzvala protestující Sophie, aby ji vylezla na záda. Dan vytáhl z kufru pohotovostní tašku, kterou si nachystal pro případ, že by na druhé straně na Lalu čekali moc dlouho.

Dan při pohledu na ně tlumil svůj smích do rukavice. Sophie ho visící nohou kopla do boku.

„To mi nevadí. Mám na sobě tolik vrstev, že to skoro necítím.“

Sophie se na něj vyčítavě zamračila, ale nekomentovala to.

„Na druhé straně je asi míli za hranicí farma. Nejrychlejší bude, když vás jednoho po druhém přenesu tam.“

„Počkej, to jako poneseš i mě? Myslel jsem, že budu šlapat po svých…“ zarazil se Daniel. Sophiino chichotání se proměnilo v kašel. „Asi máš pravdu. Ale co když na té farmě někdo bydlí?“

„Pochybuju, že v tomhle počasí někdo bude obdělávat pole. A i kdyby, tak se schováme. Ne?“ zachroptěla Sophie.

„Danieli, zůstaň zatím u auta. Na hranicích je cesta, určitě po ní jezdí hlídky, tak ať tě nevidí.“

„Buďte opatrné!“

Sophie byla napjatá. Nejenom že byla mimo nemocnici, ale měla pocit, že dělá něco nezákonného. Vlastně dělala, právě nelegálně přecházela hranice. Jenže jakmile se Lala rozběhla, zapomněla na všechno napětí. Studený vítr ji málem strhl čepici z hlavy, a adrenalin se jí nahrnul do krve. Bylo to lepší než horská dráha! Všechno kolem ní se míhalo takovou rychlostí, že nerozeznala jednotlivé stromy. Cestu, o které Lala mluvila, přeskočili tak, že nestihla ani mrknout. Tohle bylo dobrodružství! Poprvé za ty roky měla pocit, že žije.

Zastavili ve skupince stromů kousek od farmy. Když se Sophie dotkla nohama země, zamotala se jí hlava, ale Lala ji podepřela.

Pod jedním ze stromů, tam, kde bylo nejméně sněhu, roztáhly karimatku. Sophie si na ni opatrně sedla a promnula si zkřehlé prsty a tváře. Lala z kapsy vytáhla hřejivý polštářek a podala ji ho.

„Vydržíš to tu chvíli?“ Sotva Sophie dokončila přikývnutí, Lala už byla pryč.

Osaměla.

Chvíli jen seděla a mačkala v ruce ztvrdlý polštářek. Bylo neuvěřitelné ticho, jenom vítr občas zašustil listím. Nervózně se posunula na karimatce. Jaké by to asi bylo, kdyby se s bratrem a Lalou už nikdy neviděla, a zůstala tady? Z toho pomyšlení ji zamrazilo. Lala byla přece upír. Třeba se rozhodla si na bratrovi pochutnat, a na ni ne, protože je nemocná… Prudce zavrtěla hlavou. Co ji to napadá? Kdyby chtěla, tak už dávno něco udělá, a neomezuje se tím, jestli u toho ona je nebo ne. Ale… co když se ji snaží nějak zbavit? Musí to udělat chytře, aby ji z toho potom Daniel neobviňoval…

„Uaaa…“ zakňourala, a pak se zhluboka nadechla. Potřebuje se zabavit, jinak ji budou napadat samé blbosti. Pořád nemohla uvěřit tomu, že upíři vážně existují. Hlavou ji prolítl obraz z noci před tím, než ji vezli na izolaci. Takže máma by ještě mohla žít. Možná ji právě teď hledá. I když na rozdíl od Laly na ní bylo něco děsivého, stejně ji při té vzpomínce píchlo u srdce.

„Bylo by fajn mít aspoň mámu.“ Jakmile to dořekla, dostala záchvat kašle. Trval dlouho, až se dusila. Začalo ji píchat na hrudi. Oči se jí zalily slzami a svíjela se na karimatce. Třeba tady teď umře…? Ne, takhle nesmí přemýšlet! Musí se snažit uklidnit! Podařilo se ji dostat trochu vzduchu do plic, ale studený vzduch to jenom zhoršoval. Ani si nevšimla, že se nad ní sklání Daniel. Vytáhl z tašky termosku s teplým čajem a trochu ji odlil do víčka, a trpělivě počkal. Sophie po teplé tekutině sáhla všemi deseti a okamžitě ji do sebe hrkla.

Ulevilo se jí, stejně tak i Danovi. Možná to opravdu nebyl dobrý nápad, odjet s ní v tomto stavu. Ale jakmile se na něj Sophie podívala, skryl svoje výčitky smutným úsměvem.

Sophie se rozhlédla po okolí.

„Kde je Lala?“

„Eh? A, jo, spěchala pro auto…“

Položila mu ruku na jeho roztřesenou dlaň. Vypadala hrozně, a jemu to rvalo srdce. Mohl za to, že jí bylo hůř. Kdyby ji nechal v nemocnici… Ale pak by ji mohla kdykoliv navštívit jejich matka a jí by se ještě přitížilo…

„Děkuju,“ zašeptala drsným hlasem Sophie a odkašlala si. Hned jí nalil další várku čaje, ze kterého stoupala pára.

„Není zač.“

„Nemyslím ten čaj. Ale za ten taky děkuju.“

Nechápavě si ji prohlížel. Vzdychla.

„Děkuju, že jsi mě vzal sebou. Že jsi mi umožnil tenhle výlet. Jenom být mimo ty čtyři bílé stěny, dýchat ten čerstvý vzduch, mít tě nablízku… Hlavně ten běh s Lalou… Je to úžasné. Nevšední. Skvělé.“

„Jo, ten běh byl fakt něco.“ Danovi tváře znachověli, a nervózně se podíval na okolní stromy. Byli kousek od farmy, ale schovaní. A viděl krásně na cestu, která sem vedla, takže uvidí Lalu, až přijede.

Sophie svého bratra lehce pošťouchla do ramene, ale cítila se po tom záchvatu pořád velmi slabá.

„Líbí se ti?“ mrkla na něj.

„Eh, hee, cože?!“ vydechl úžasem, a cítil, že se mu zahřívají i uši. „Na co se to ptáš?“

„Neříkej mi, že se ti nelíbí. Ty černé vlasy, bledá pleť… vypadá jako dokonalá porcelánová panenka.“

„No, sice není zrovna můj typ, ale špatně nevypadá,“ zalhal, ale svou sestru neoblafl.

„Není tvůj typ, jo?“ rýpala. Dan se na ni zamračil.

„I kdyby byla. Pochybuju, že má zájem o lidského kluka.“

Sophie se zarazila. Musela se ho na to zeptat. Chtěla vědět jeho názor.

„A kdyby měla… kdyby měla zájem… mohl by ses stát taky upírem.“

Daniel nějakou dobu mlčel, nespouštěl z ní oči. Proč mu tohle říká? Co se jí honí hlavou? Proč… o tom přemýšlí? Proč se tím zabývá? A hlavně – co ji na to má říct?

„Zájem nemá. Takže tady debatujeme o ničem.“

„Ale já nechci, abys zůstal sám. A Lala je… přesně taková holka, kterou bych si pro tebe představovala. Myslím, že byste spolu byli šťastní.“

Danielem projela vlna zlosti. Chytil sestru za ramena a zatřásl s ní, tak hrubě, že kvíkla bolestí.

„Nezůstanu sám. Budu mít tebe. Ještě dlouhou, dlouhou dobu.“

Jakmile si uvědomil, co dělá, pustil ji. Nepodívala se na něj, a to mrzelo ještě víc, než že ji právě způsobil bolest. V duchu si nadával. Vždyť je to jeho sestra! A nechce nikdy být jako otec. Objal ji, tentokrát lehce, jakoby se jen tím dotekem mohla rozbít, přesto s naléhavostí a láskou.

„Promiň,“ hlesl.

„Hm, to nic. Já se omlouvám.“ Přitulila se k němu víc, a zhluboka nasála do svých plic jeho vůni.

Jeho omamnou, lidskou vůni.

A poprvé ucítila to zvláštní nutkání. Přestože bylo slabé, bylo tam.

Chtěla ho ochutnat.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 21. - Když nastala krizová situace... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Shailleen (25.08.2013 07:44)

Moc mě tvoje slova těší, Seb. :) Děkuju!

3)  Seb (24.08.2013 19:56)

Nádherná kapitola, pro mě je tvé psaní jako jemné, vlídné pohlazení, jako něco křehkého a přitom ale v něčem silného, líp to popsat neumím, ať je děj jakýkoli, vždycky to tak cítím, díky.

2)  Shailleen (24.08.2013 16:25)

takhle reaguju na vaše komentáře.... neváhejte a piště jich víc!!!

1)  UV (24.08.2013 14:46)

Skvělé!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek