23.08.2013 [09:00], Shailleen, ze série Zpívající duše, komentováno 1×, zobrazeno 2444×

Když jsme se připravovali...

Dostat se na Aljašku se dalo několika způsoby. Letadlem nejrychleji, autem přes Kanadské hranice, lodí nejkomplikovaněji. Seděla za notebookem a snažila se na internetu zjistit informace o tom, jak je bezpečně dopravit na Aljašku. Kdyby to byla jenom ona, tak by jednoduše sbalila pár drobností a vydala by se na výlet pěšky. Ale měla problém.

Nebo vlastně dva problémy, z toho jeden hodně veliký.

Podívala se na Daniela, který seděl naproti ní na pohovce a hladil unavenou sestřičku ve vlasech. Ležela mu na stehně a klidně oddechovala. Bylo to už hodinu, co jedla kuřecí vývar, a zatím ho nevyvrátila. Trochu se jí zhoršilo dýchání, ale nebylo to nic alarmujícího.

Zatím.

Snažila se příliš nevzdychat. Z nějakého důvodu před nimi už ani nenaznačovala dýchání a často ani nemrkala, ale vzdychání jí z lidského chování zůstalo. Připadala si jak socha, která pořád jenom vzdychá. Jak z nějakého hororu.

Daniel se podíval na svůj telefon, který vytáhl z kapsy.

„Doufám, že je vypnutý,“ připomněla mu Lala pozorujíc ho jedním okem zpoza svítícího monitoru. Moderní technologie ji děsila, a jedna z prvních věcí co ji Hank naučil, bylo - co dělat, když chceš, aby tě nenašel NIKDO, ani lidi, ani upíři. Jak správně používat mobilní telefon byla hned druhá epizoda.

„Ne, dokonce jsem vytáhl baterku hned, jakmile jsem věděl, že se domů nevrátím.“

Položil telefon i baterku na stůl, opatrně, aby nevzbudil klidně oddechující Sophie.

Zrovna si pročítala stránku, kde radili, jak bez problémů a co nejrychleji projet přes Americko-Kanadské hranice. Byl tam i výčet věcí, které se na hranicích kontrolovali. Mohli by k hranicím s Kanadou dojet autem, a pak by je jednoduše přenesla přes hranice mimo přejezd. Jenže potřebovala na druhé straně sehnat auto. Pak ji napadlo, že si to možná dělá moc složité. Přeci jen jsou to jenom oni, kteří teď nemůžou přejít hranice, ale jí se to nijak netýká. Její falešné doklady, které ji Hank obstaral, jsou naprosto v pořádku, nebo aspoň v to doufala. Kdyby jenom dokázala vymyslet, jak je schovat do auta tak, aby na to na hranicích nepřišli… Ale to se jí zdálo příliš riskantní, neměla tušení, jak moc jsou na hranicích ostražití.

Jenže horší možná byla ta varianta, aby je převedla přes hranice lesem. Mohla tím ohrozit ještě více Sophiino zdraví. Venku bylo teď pravidelně pod nulou, a všude byl sníh.

Chytila si hlavu mezi dlaně a skrčila se víc za monitorem. Nechtěla, aby Dan viděl její znepokojený obličej. Ostré nehty zabořila mezi vlasy do kůže, doufala, že ji bolest pomůže trochu si vyčistit hlavu.

Možná nad tím moc přemýšlí. Má teď k dispozici Hummera, což je terénní auto. Mohla by někde hranice přejet mimo silnice… I když v tom sněhu to asi nebude žádná sranda.

Čím víc zkoumala hranice na GoogleMaps, tím víc se ji ten plán zdál uskutečnitelný.

„Už jsi na něco přišla?“ zeptal se tiše Dan, a opatrně na místo své nohy pod Sophiinou hlavou položil polštář, a přisedl si vedle Laly. Když se nadechla, ucítila jeho příjemnou vůni.

Neodpověděla mu hned, ale když si všiml, že zkoumá hraniční oblast mimo přejezdy, došlo mu, o čem přemýšlí.

„Chceš nás převést přes hranice lesem?“

„Lesem je to v tomhle počasí nereálné. Ale tady když se podíváš, jsou farmářské oblasti. Rovinka, a často tam vede i cesta.“

Dan se na ni zamračil.

„Uvědomuješ si, že se tam pravidelně hlídkuje, na mnohých místech je plot, a tam kde není plot, jsou čidla?“

Vykulila na něj oči.

„Čidla?“ vyslovila to slovo, jakoby ho slyšela poprvé v životě.

Dan se rozhodl, že ji to trpělivě vysvětlí.

„Pohybová čidla – takové zařízení, které tě upozorní třeba na vetřelce v domě. Ale vzhledem k tomu že tam může kdykoliv proběhnout i zvěř, která by tohle čidlo spustila, mají tam určitě nějaké kamery, aspoň myslím.“

„To ty čidla mají po celých hranicích?“ zajímala se fascinovaně. Technologie byla úžasná věc. A lidi nejspíš víc paranoidní, než si myslela.

Dan se zatvářil zaskočeně.

„Abych pravdu řekl, nikdy jsem se o podobné věci nezajímal. Vím jenom to, co píšou na wikipedii. Přejít hranice mimo přechod není legální, a bylo by potom riskantní v Kanadě použít např. kreditní kartu.“

Čím víc Lala přemýšlela, tím víc frustrovaně se cítila. Uvědomila si, že zase vzdychla.

Dan se tiše uchechtl.

„Věděla jsi, že na podrážděný žaludek je dobrý kuřecí vývar, ale nevíš, jak přejít hranice? Jsi vážně zvláštní.“

„Já…“ zazmatkovala, chvíli hledala správná slova. „To o tom vývaru jsem slyšela od jedné staré paní. Byla to náhoda. Je to věc, kterou lidi řeší v každodenním životě, a bohužel moje uši zachytí hodně cizích rozhovorů. Náhodou jsem si na to vzpomněla.“

„Takže předpokládám, že upíři potíže se žaludkem nemívají.“

„Ani nejí polívku, ne,“ zahihňala se. Bylo divné mluvit s ním o takových věcech, a na chvíli zapomněla, co vlastně řešila před chvílí.

Danovi se na čele objevila vráska, nejspíš přemýšlel. Lala potlačila nutkání se té nakrabatěné kůže dotknout a zase ji narovnat. Možná na něco přijde.

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Už se ptáš,“ reagovala sarkasticky. Danovi se na chvíli zvedl koutek úst, ale potom zase zvážněl.

„Tvoje doklady…“ Lala pochopila, kam tím míří.

„Jsou falešné.“

„Nemohli bychom pro nás dva sehnat taky nějaké?“ Lala sebou při té otázce cukla.

„Nevím, kde je tehdy Hank sehnal.“ Při vzpomínce na něj ji píchlo u srdce. Co s ním asi je…? A co je s Volturiovými? Možná by měla zapátrat po okolí, tak jako před pár dny když narazila na ty čtyři melodie. Ale pořád měla živě v paměti jaké to je být hluchá. Nechtěla nikdy ten pocit zažít znovu. Kdo ví, jestli by se ji sluch vrátil tentokrát.

„Hm, takže legálně to asi nepůjde. A přepokládám, že o žádném převaděči taky nevíš.“

Zavrtěla hlavou. Převaděči? Nejspíš i takový lidé existují. Byla ráda, že to může prokonzultovat s ním. Začínala si čím dál tím víc uvědomovat, jak je bez Hanka bezmocná. Svět se ne jenom za ty roky změnil, ale ani po proměně ani po setkání s Hankem se o něj nezajímala. Jednoduše bloumala po světě, zpívala, poslouchala melodie, a zabíjela ty falešné. Jediný rozdíl byl v tom, že po setkání s Hankem začala nad svými činy víc přemýšlet.

„Takže shrnutí: Buď to riskneme, schováme se v autě a budeme doufat, že ho nebudou kontrolovat. Nebo přejedeme v autě hranice, mimo silnice, a budeme riskovat, že nás buď chytí hlídka, nebo zachytí senzor.“

„Nebo budeme riskovat Sophiino zdraví, a půjdeme přes hranice pěšky,“ doplnila Lala. Daniel si Lalu prohlížel a chvíli přemýšlel, jestli dobře slyšel.

„Počkej, to může trvat docela dlouho. A pokud vím, říkala jsi něco o těch upírech, co nás ohrožují.“

„Pokud vás ponesu, tak to dlouho trvat nebude. Vlastně to bude jenom chvilička.“

Daniel na ni zůstal nevěřícně zírat, protože v tu chvíli si nedokázal představit, jak její křehce působící tělo ponese dva lidi.

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 20. - Když jsme přecházeli hranice... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1