Sekce

Galerie

/gallery/ZD-18.jpg

Když se objevily první komplikace…

„Uvědomujete si, že to, co jste mi tady právě navykládali, zní…“

„Neuvěřitelně?“ dokončila Lala. Už dávno byli oba sourozenci po snídani, a teď se jim, nebo spíš hlavně Sophie, snažila nějak opatrně vysvětlit, co se děje. Ale jak ona tak Dan vynechali tu část o setkání s jejich upíří matkou a o incidentu před 6ti lety.

„Ne, chtěla jsem říct… šíleně. Ale myslela jsem si, že to bude něco takového. Ty vraždy… To nemohlo udělat zvíře.“

Lala se snažila na sobě nedat najevo ani trochu znepokojení. Bude zatím lepší, když nebude vědět, že nejspíš za většinou těch vražd, které Sophie sledovala, je právě ona. Nejspíš ani Daniel si to ještě úplně nespojoval s ní, mohl to být přece kterýkoliv jiný upír…

Jenže kterýkoliv jiný upír si dával mnohem větší pozor než ona, pokud nebyl novorozený a nezkušený.

Sophie se už po několikáté zahleděla do Laliných očí.

„Když jsi za mnou byla v nemocnici, byly hnědé.“

„Nosím čočky,“ vysvětlila Lala.

„Jak se může vůbec člověk stát upírem?“

Lala byla ráda, že dívka všechny informace přijala s klidem, ale její zájem o upíry začínal být divný. Vycítila, že v tom možná hledá způsob, jak se zbavit své nemoci. Ale Lala věděla, že možná právě tohle by ji mohlo spíš uškodit, možná i zabít. Jestli její tělo reagovalo na upíří dotek, co by se stalo, kdyby se jí do těla dostal jed…

„Musel by tě upír kousnout a nevysát tě. Ti zkušenější dokážou po kousnutí z rány vysát jed tak, že to dotyčný přežije a nepromění se. Věř mi – proměna není věc, kterou bys chtěla zažít, nemluvě o tom, co nastane potom.“

„Ale vždyť ty jsi upírka… a nepřijde mi, že by to bylo tak špatné.“

Dan sebou cukl, a potom se do rozhovoru vložil. „Neříkej takové věci! Vůbec nemáme ani jeden tušení, čím si prošla, a nevíš, co zažívá každý den!“

Lala cítila, že mluví o včerejší zkušenosti. Přestože jenom na malou chviličku, ale podařilo se mu převzít to, co cítila ona, její hlad, sužující bolest, selhávající sebeovládání… Poznamenalo ho to mnohem víc, než by kdy přiznal.

„Nojo, věčné mládí a krása určitě není zadarmo,“ zachichotala se Sophie.

„Vážně si myslíš, že když se někdo stane upírem, tak je to jenom věčné mládí a krása?!“ zvýšil Dan hlas na svou sestru, a ta se na něj zamračila. Ještě ho nikdy takhle neviděla. Vypadal jako čertík, který právě vyskočil z krabičky. I to jak se zvedl ze židle, když pokračoval. „Vážně ti přijde v pořádku, že tam venku upíři běhají a zabíjejí často i nevinné lidi, krmí se na nich, nechávají se ovládat zvířecími pudy, jenom aby byli krásní a věčně mladí?! Vážně si myslíš, že to je tak správně?!“

Teď pro změnu, vyskočila Sophie, ale její slabý hlas byl podbarvený potlačovaným pláčem. „A tobě přijde v pořádku, že jsem celý život zavřená v nemocnici? Že nemám nárok na normální život? A jak Lala řekla, to, že je někdo upírem, neznamená, že musí zabíjet. Je to na něm. Ano, není to lehké, a tu krev potřebuje, ale to neznamená, že kvůli tomu musí někdo umřít!“

„Takové sebeovládání nemáš ze dne na den! A kdyby to bylo tak lehké, tak by se ty vraždy nestávaly! Představuješ si to jako pohádku! Tohle není nějaký román. Tohle je realita! Lidi vážně umírají!“

Lala věděla, že Dan má teď před očima svoje rodiče. Nechtěla se do jejich hádky plést, protože sama byla šokovaná z toho, co slyší. Ale jestli něco neřekne nebo neudělá, možná to skončí špatně, a sourozenci budou rozhádaní. Jenže než stihla zareagovat, Sophie pokračovala.

„Nemám nic jiného! Já nevím jaké to je, žít mimo nemocniční zdi, protože jsem k tomu neměla příležitost! Mám jenom to, co vím z knih…!“ Teď už se propadla v pláč. Lala chápala, že po tom, co slyšela, a jakou získala představu o upírech, je to pro ni naděje získat lepší život, a proto byla ochotná přehlédnout cenu, kterou by zaplatila. I když se bála si to přiznat, i pro ni stát se upírem bylo svým způsobem vysvobození, dostala se díky tomu z blázince. Něco podobného teď cítila Sophie, přestože se upírem ještě nestala.

Co by dělala, kdyby měla možnost být člověkem? Opravdu by se jím zase chtěla stát? Být upírem mělo svoje výhody. Ne že by měla na vybranou. Ale kdyby měla… Co by si zvolila?

Danielovi došly slova. Věděl, že vybuchl, a i když měl k tomu důvod, jeho reakce byla přehnaná. Jenom nechtěl, aby se sestra rozhodla pro nějakou hloupost, jako třeba překecávat Lalu, aby z ní udělala upírku. Jestli její nemoc souvisí s upíry, mohlo by ji to spíš zabít. I tuhle možnost by měli zvážit.

Hlavně Sophie by ji měla zvážit.

Nechtěl ji ztratit.

Daniel obešel stůl a stoupl si k Sophie tak, že jí položil ruku na rameno.

„Promiň,“ zašeptal, „já vím, že to nemáš lehké. Ale věř mi, s upíry se srovnávat nemůžeš.“

Lala slyšela její hudbu, věděla, co se stane dřív, než Sophie bratrovu ruku odhodila.

„Co ty víš?! Ty nejsi ani v mé kůži, ani v její! Nevíš nic…“

„A dost!“ Lala třískla do stolu, až se na něm objevila prasklina. „Oba dva toho nechte.“ Sourozenci na díru ve stole zůstali hledět. Ale pak se Sophie z ničeho nic zvedla, v obličeji téměř zelená, a rozběhla se na záchod. Daniel chtěl jít za ní, ale Lala ho zastavila.

„Něco není v pořádku,“ řekla jeho směrem, když se ze záchodu ozvalo dávení. Oba dva přemýšleli, co jedla. Šunku, kousek chleba s máslem, možná kousek sýra. Rozhodně nic, co by ji mohlo uškodit nebo něco co by nejedla i jindy. A určitě to nebylo zkažené, to by Lalin citlivý upíří nos poznal. A ani toho nesnědla moc.

Když se Sophie nevracela, Daniel obešel Lalu a šel za ní. Přesně jak upírka předpokládala, byl ze záchodu vyhnán.

Sedla si na nakřáplý stůl, nevšímala si jeho praskání pod její váhou, a přemýšlela. Ne jenom že ji dnes ráno bylo lépe než včera, taky se zdála agresivnější, ale to nebylo všechno, co ji znepokojovalo. Byla cítit jako upír víc než kdy předtím. Chtěla ji jenom pozorovat, ale nevšimla si ničeho zvláštního, až na to zvracení. Možná má jenom zbytečné obavy. Možná se nic neděje. Je cítit upírem, konkrétně její matkou, a jenom ji nesedla snídaně. Nic to nemusí znamenat, a vůbec to spolu nemusí souviset.

Daniel se nešťastně vrátil do kuchyně, a opřel se o zeď. Rvalo ji srdce poslouchat jeho niterní nářek, ale nenapadalo ji nic, čím by ho utěšila. Právě se pohádal se svou milovanou sestrou, a ještě k tomu ji není dobře.

Zvedla telefon a opět vytočila restauraci v přízemí.

„Dobrý den, máte dneska k obědu kuřecí vývar?“… „Ano, tak mi prosím jeden doneste nahoru.“… „Ne, jenom jeden, děkuji.“… „Ano, jako vždycky. Na slyšenou.“

„Kuřecí vývar?“ zeptal se ji Daniel se zdviženým obočím.

„Neznám nic dietnějšího. Jestli nesnese to, tak ji budeme muset odvést do nemocnice. Zatím ať pije jenom čistou vodu. Ach, možná bych měla objednat ještě nějakou kolu…“

„Lalo, v klidu prosím. Nemůžeme ji teď odvézt do nemocnice,“ namítl Daniel. „Jsme na útěku… zapomnělas?“

Lala se zhluboka nadechla, protože se chystala na jeho slova reagovat, ale pak si uvědomila, že nemusí. Moc dobře chápal celou situaci, a přestože se o svou sestru bál víc než ona, snažil se zachovat chladnou hlavu.

Hrdina za všech okolností.

Ta myšlenka ji pobavila.

„Já teď musím vymyslet, jak se dopravíme na Aljašku.“

--------------------------------------- Pokračování:

Kapitola 19. - Když jsme se připravovali... (link)

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1)  Seb (21.08.2013 13:00)

Teď jsem ze všeho nejvíc zvědavá, proč Sophie tak reaguje na upíry, super kapitola.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still