Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

4) Donovanova zrada aneb Do toho baráku nevlezu ani za stříbrný Volvo

(na radu svého dnešního betareadera doporučuji při čtení nic nekonzumovat)

Netrvalo to ani moc dlouho. Rozhodně to bylo dřív, než se o mě začala zajímat některá z policejních hlídek. K chodníku zajela černá limuzína s kouřovými skly. Věřila jsem tomu, že dokážu normálně vstát a nastoupit, ale jen do chvíle, než jsem to zkusila. A to jsem si myslela, jaká nejsem frajerka. Moje první bebí v životě, a mě to takhle položí.

„Asi to bude chtít hever,“ oslovila jsem chraplavě majordoma, který už svižně obcházel předek auta.

Heknul, ohnul se a začal mě zvedat.

„Hele, bacha ať si…“ začala jsem, ale to už jsem ležela vzadu na sedadle. Kdyby mi nebylo tak zle, začala bych ho vyslýchat a nenechala ho na pokoji, dokud mi neodpřísáhne, že není produktem genetických experimentů nějakého utajovaného oddělení CIA. Místo toho jsem ale jen sykala, protože mě vzal za tu bolavou ruku a krátkozrace si ji prohlížel.

„Řekl bych, že budete potřebovat lékaře, slečno Kriegová. Nemáte zlomený jen palec, ale i zápěstí. Špatně vám srůstá. Proto je to tak bolestivé.“

„Jasně,“ hekla jsem a vytrhla se mu. „Jenže mně by pomohl spíš horník s pneumatickým kladivem. Nedokážu si představit, co by s tím lidskej doktor nadělal.“

„Zařídím,“ řekl prostě a zabouchl dveře. Pak už se auto dalo do pohybu.

Cestu jsem strávila ve stavu, který se ze všeho nejvíc podobal těžké kocovině. Okno do kabiny řidiče zůstalo otevřené a tak jsem zaslechla, že s někým telefonuje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. On byl vážně schopný mi to pneumatický kladivo sehnat. Jen mě zarazilo, že toho, s kým mluvil, oslovoval „doktore“.

Asi jsem si na chvíli zdřímla, protože najednou mě jeho dlouhé hubené paže uchopily a vytáhly ven.

„Pan doktor už čeká uvnitř,“ oznámil mi a poponášel mě do dveří. Do cizích dveří cizí vily.

„Donov…!“

A jsem v háji!

Stála jsem na prahu a dívala se do rozlehlé velmi moderně zařízené haly. Můj šok nezpůsobil pohled na fešáka s blond vlasy, který mi barvou očí a nepřeslechnutelným tichem v hrudním koši někoho připomínal. Byla to ta vůně. Můj bolestí ochromený mozek dokázal okamžitě identifikovat jednu její součást. A tak se Donovan najednou ocitl namáčknutý na mých zádech, protože jsem se nohama zapřela o práh a začala couvat. Dokonce jsem se rychle chytila futer, kdyby někoho náhodou napadlo zkoušet mě tahat dovnitř násilím. Chyba. Moje chromá ruka vyslala do mozku velmi naštvaný signál a já se skácela k zemi. Vůbec jsem jim nestihla říct, že do toho baráku nevlezu ani za stříbrný Volvo.

 

+++++

 

Otevřela jsem oči. První myšlenka patřila kručícímu žaludku a chuťovým pohárkům, které mi vyhrožovaly sebevraždou, pokud okamžitě nedostanou pár kapek krve. Ale přeci jen jsem zaznamenala něco pozitivního. Bolest v ruce se z levelu „Je mi na umření“ přesunula na o něco snesitelnější „Ještě stihnu sepsat závěť“. Nejspíš to bylo tím ledovým obkladem, do kterého byla zabalená.

Ležela jsem v nějaké místnosti. Díky znalostem z televizních seriálů jsem poznala, že je to lékařská ordinace. Pach dezinfekce smíchaný s nějakou příjemnou vůní. Tentokrát ani stopy po té jeho.

Zaměřila jsem se na tichý hovor ve vedlejší místnosti. Donovanův skřípavý hlas střídal melodický baryton. Asi si všimli, že hekám o něco rychleji, než před chvílí, a přišli se na mě podívat.

Zabodla jsem do svého zaměstnance rozhořčený pohled.

„Kolik vám za tu zradu zaplatili? Ten šílenec, co mi udělal tohle…“ chtěla jsem významně zvednout ruku, ale pouhý pokus mi vehnal slzy do očí, „bydlí v tomhle baráku!“

Donovan nehnul brvou a blonďák se zatvářil překvapeně.

„Víte to určitě, slečno?“ zeptal se.

Kreje ho, určitě!

„Tak co bude? Čekáme na něj? Nebo mě máte oddělat vy? Jen doufám, že se vám nezapomněl zmínit, že to auto jsem mu ukradla v sebeobraně.“

Doktor byl čím dál vyjevenější.

„Tenhle tón znám,“ prohlásil Donovan a v jeho tváři se objevil skutečný soucit. „Je jí opravdu zle.“

„Jen nevím, jak vyřešit otázku narkózy,“ dumal blonďák. „Její tkáň je příliš odolná, než aby jí prošla jehla.“

Připadala jsem si jako v divadle při sledování absurdního dramatu. Oni mě ignorovali!

Donovan se pak beze slova otočil na patě, aby se o pár vteřin později vrátil s flaškou bílého rumu. Vytřeštila jsem oči.

Doktor se rozzářil. „Aha, rozumím. No, asi je to lepší než nic. Ale funguje na ni vůbec alkohol jako na člověka? Netuším, co je zač.“

„Myslím, že to bude v pořádku,“ odpověděl majordomus.

Postavil mi na noční stolek láhev i skleničku. Rychlostí, která v mém stavu překvapila i mě, jsem ho čapla za ruku.

„Vy ho znáte? Věříte mu?!“

Nalil mi dvě deci a sklenku mi podal.

„Buďte bez obav, slečno Kriegová. Je to jeden z mých předchozích zaměstnavatelů. Známe se dlouhá léta. Ale teď už to vypijte. Pokud tedy nechcete, aby vám pan doktor Cullen tu ruku rovnal při plném vědomí.“

Připadala jsem si jako oběť spiknutí. Jenže ta věta o rovnání ruky mou pozornost soustředila jiným směrem. Teď jsem byla vděčná, že mám úplně prázdný žaludek, protože se povážlivě zhoupnul.

„Kolik toho mám vypít?“ hlesla jsem.

Donovan se zatvářil velmi zamyšleně.

„To nedokážu odhadnout. Naposledy jsem tento druh medicíny ordinoval devadesátikilovému muži. Důležité je, aby vám bylo jedno, co se děje.“ Pak jsem zahlédla něco, co se úplně nejvíc blížilo pobavenému úsměvu. „Prostě pod vobraz, smím-li to tak říct.“

Tak jsem se do toho dala. Nechutnalo to špatně. Nejdřív jsem cítila pálení, ale postupně jsem si zvykla. Zvláštní pocit, ožírat se na objednávku, zatímco nade mnou stál viktoriánský sluha a fascinovaně se tvářící model. Díky dlouhému hladovění začal rum působit docela rychle.

„Nedáte si se mnou, Donovane?“ zeptala jsem se, když mi naléval druhou dvojdecku.

„To je od vás laskavé, slečno, ale já ve službě nikdy nepiji.“

Uchichtla jsem se. „Vy ale přece pracujete nepřetržitě.“

Přikývl. „Přesně tak.“

Zafuněla jsem a tu druhou skleničku vypila na tři hlty.

„Ale neškodilo by vám občas se trochu odvázat,“ poučovala jsem ho a natáhla se, aby mi zase nalil. Všimla jsem si, že se mi nějak hůř mluví. Pak jsem se zadívala na doktora. Jestli jsem něco nepřehlédla, celou dobu tam stál úplně nehybně.

„Vy taky asi nebudete zrovna estrádní typ, jak tak na vás koukám. Ale nabízet vám nebudu. Nerada bych od vás odjížděla jako Střihoruký Edward.“ Dostala jsem záchvat smíchu.

Pousmál se a pak přišel ke mně. „Podívám se na to. Zdá se, že už jste mnohem uvolněnější.“

Jemně odstranil ledové obklady. Raději jsem se dívala jinam.

„Možná byste se chtěla do něčeho zakousnout. Bude to bolet,“ řekl po chvíli.

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vběhl můj únosce. Vrčel a z očí mu sršely blesky. Díky flašce rumu, která vyřadila z provozu mé běžné uvažování, mě ten pohled rozveselil.

„Hihi, už vím, do čeho se zakousnu.“

„Ty jedna malá… !“ houknul, ale pak se zarazil. Jednak se na něj doktor Cullen dost zle podíval a taky si všiml mé ruky.

„Jak to vypadá?!“ zeptal se. Sice se pořád strašně mračil, ale zdálo se, že vraždu odložil na později.

„Musím tě zklamat, ale zdá se, že to přežiju,“ odpověděla jsem a vyplázla na něj jazyk. Pak jsem si vzpomněla na tu šílenou jízdu do Seattlu v autě s ječícím autoalarmem. Vyprskla jsem smíchy. Takhle s odstupem mi to přišlo děsně legrační. V tu chvíli mi vlastně připadalo legrační úplně všechno. „Měl ses vidět…hihíííííííí… To byl pohled…“

Ozvalo se vzteklé zavrčení.

„Edwarde, ovládej se a nebo odejdi!“ přikázal autoritativně blonďák.

„Jo, Edwarde,“ přisadila jsem si a zašermovala zdravou rukou. „Běž si třeba koupit nový auto.“

„Hned jak jí spravíš tu ruku, Carlisle, utrhnu jí hlavu!“ zavrčel Edward a prásknul za sebou dveřmi.

„Ups!“ škytla jsem. Nějak mi to zkazilo náladu. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mě mrzelo, že se zdroj té krásné vůně přesunul někam jinam. Mezitím mi asi unikla nějaká zásadní komunikace mezi doktorem Cullenem a Donovanem, protože se z ničeho nic ozvalo:

„Tak teď!“ a v tu chvíli mě majordomus doslova zalehl a držel jako v kleštích. Instinktivně jsem se mu chtěla vytrhnout, ale zjistila jsem, že to vůbec není snadné. Měl sílu jako zápasník. Vykřikla jsem a znovu zabrala. Mozek mi sice nefungoval, ale pudy ano.

„Asi ji neudržím,“ prohlásil Donovan.

„Počkejte, pomůžu vám,“ ozvalo se najednou. Vrátil se. Místo majordoma mě teď držel Edward a já neměla šanci se ani pohnout.

Začala jsem na něj syčet, prskala jsem a nadávala mu. On se mi jen upřeně díval do očí.

Hlavou mi prošla zbloudilá myšlenka, že ten pocit, který ve mně vyvolává jeho tělo, je vlastně příjemný.

Pak se ozval neskutečně příšerný zvuk. Ta bolest byla nesnesitelná. Vykřikla jsem. Z očí se mi valily slzy. Instinktivně jsem zabrala ještě víc, ale nepustil mě.

„Vydržte slečno, už to máte skoro za sebou,“ slyšela jsem Donovana, ale jako by na mě mluvil odněkud z dálky. Teď už jsem jen lapala po dechu a vpíjela se do Edwardových očí. Nutila jsem se myslet jen na ně, vytěsnit ten pocit, že od zápěstí dolů nic nemám.

„Teď to srovnáme, už to bude.“ To byl doktor.

Několikeré lupání a já si začala přát smrt. Znovu jsem křičela.

Edwardova tvář se najednou ocitla těsně nade mnou. Ta vůně fungovala trochu jako anestetikum. Vytvářela iluzi, že jsem teď někde jinde, že se to neděje.

„Dobrý, jsi moc statečná. Ještě chviličku,“ šeptal. A já jako malá holčička zuřivě přikyvovala a při tom hlasitě brečela.

„Tak, hotovo. Zafixujeme to a zchladíme.“ Doktora Cullena jsem skoro nevnímala. Jen jsem hleděla na tu úžasnou tvář. Edwardův dech se srovnal s tím mým. Nebo můj s tím jeho? Sledovala jsem jeho pootevřené rty a soustředila se. Jen dech a oči a vůně.

„Myslím, že ztrácí vědomí!“ zvolal Edward, aniž ze mě spustil oči.

Jo, nějak se mi ztrácel zvuk i obraz. Všechno mizelo v milosrdné temnotě. I ta proklatá bolest.

 

+++++

 

Moje sny nikdy nestály za nic, ale tenhle mě děsil víc, než kterýkoli jiný. A přitom se v něm nic nedělo. Neobjevil se v něm žádný zabiják s motorovou pilou ani houf  klopýtajících zombií. Jen tvář. Byla to spíš dívka než žena. Pohublá, popelavě šedou pleť místy obarvily cákance čerstvé krve. Ta dívka se docela určitě dívala na mě. Její oči jako by vyhasínaly. Nikdy jsem nedokázala přijít na to, jestli v tom jejím pohledu bylo zděšení, lítost nebo láska. Docela určitě jsem v něm ale viděla smrt.


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5   »

emam

84)  emam (16.12.2014 22:07)

Hůůůůůůů, to je jízda.

natali

83)  natali (24.08.2011 23:18)

Tak a já jsem vážně zvědavá co je ten Donovan zač Kvůli takovému zalehnutí bych si taky nechala zlomit ruku a to dobrovolně

zuzka88

82)  zuzka88 (08.08.2011 11:32)

Takže Donovan předtím pracoval pro Cullenovi? Ten pán neustále překvapuje.
Chudák Bella. Radši si ani nepředstavuju, jaký to muselo být. Ale zvládla to. Jak říkal Edward je moc statečná.
Ten sen... byla to Debbie? Co se jí stalo?
Spousta otázek, tak jsi jdu pro odpovědi.

Kim

81)  Kim (08.08.2011 11:16)

Já věděla, že jí sluha zaveze ke Carlisleovi a musím přiznat, že jako Bellu(?), tak i mě postupně překvapuje...
No operace byla výborná. Taky bych se nechala zalehnout Edwardem
A ty vzpomínky jsou moc smutné :(

ambra

80)  ambra (04.07.2011 22:29)

Áááááá!!!! To teda byla operace! Tahle Tvoje zbraň je přímo smrtící - kombinace humoru a totální romantiky . Znovu si pročítám celou kapitolu, vážně se snažím vybrat nejvtipnější repliku, ale prostě to nedokážu . Ale složil mě už začátek a Donovan nalepený na Belliných zádech a její nohy zapřené do země. Vidím to!
A ten rumový dýchánek! Carlisle obviněn, že není estrádní typ.
No a pak už Edík a jsem v háji... Jsem z něj zhypnotizovaná možná víc než Bella. Tenhle je fakt k pomilování .
A pak ten konec. Au! Další záblesk vzpomínky na matku?:'-(
Pořád se nám nevyjasnilo ohledně druhu, že? A to ani u Belly, ani u Donovana. Úžasné!!!

miamam

79)  miamam (12.04.2011 10:21)

Tahle povídka je prostě masakr! Ten Donovan je teda zajímavý týpek...

tessa

78)  tessa (02.02.2011 20:26)

Téda, musím souhlasit s tím, že tahle kapitola je fakt zabiják. Nasupený Edík, opilá Bella a ke všemu majordomus, který mě naprosto uchvátil...

Nádhera a já jdu hned na další...

Eunta

77)  Eunta (02.02.2011 17:17)

Tak toto byla jednoznačně bomba... smála jsem se, áchala a nakonci smutnila... vše v jednom... Karolko super, musím před tebou smeknout a hned jdu na další...

76)  kamčí (02.02.2011 17:07)

,,ani za stříbrný volvo", a Edwardovo utěšování ... to mně prostě dostává

ScRiBbLe

75)  ScRiBbLe (25.01.2011 16:53)

Páni! Donovan... na staříka až moc silný, a nebo ne? Třeba se zase mejlím... uvidíme.

Bože, já ji vážně miluju! Ona je prostě úžasná! Její pochody myšlenek mi navozují absolutní výbuchy smíchu!

No a Edward... má cenu se vyjadřovat? Asi ne, jelikož bych ze sebe nedokázala dostat nic víc než - uáááááá, ííííííí a nebo áááááááách!

Ten konec, uf, zase mě mrazí po celém těle!

Karolí, dneska ze mě bohužel víc nedostaneš - jsem nějaká unavená, nebo co...:p

Zítra se vrátím a začnu tam, kde jsem skončila, jdu spát.

Ano, chodím do postele ještě dřív než slepice.

Ona totiž ScRiB se počebuje požádně vyšpinkat, aby nebyla v pjáci mimo a mohla normálně fungovat. Vstávání ve čtyři ráno mě zabíjí!

Děkuji a pá zítra!

Karolka

74)  Karolka (22.01.2011 11:55)

Ahoj Lio, vůbec se nemusíš cítit trapně, úplně chápu. Taky paradoxně skřípu zubama u některých povídek, že přibývají příliš rychle. Když u mě je to něco jako obsese, tak se na ubohé čtenáře moc neohlížím a píšu. O to větší mám radost, že ses do toho vrhla. Děkuju!

Lioness

73)  Lioness (22.01.2011 11:21)

Karolko, už jsem se rozhodla - nemám ráda rychlost Tvého psaní. Když nestíhám číst a v důsledku čehož nestíhám komentovat, připadám si trapně. A k tomu ze mně, ze všech svých čtenářů, děláš závisláky! Každý večer tady číháme, abychom si TO mohly přečíst. A když nemůžeme, jsme frustrované... Copak se tohle dělá?! (Jinak, samozřejmě je tohle chabý pokus o vtip. Ty přece víš, že Tě zbožňuju, že jo? )
A stejně tak začínám zbožňovat Donovane. Ten chlápek je jednoduše borec. Když k tomu ještě připočtu, že má očividně nějaké tajemství... Proč jenom není mladší?!
Jojo, rum. Zoom nám očividně moc nepije. :D
A samozřejmě, chudinka Edward! Autíčko nemá, zato má v domě kousavou opilou slečnu, kterou jednoduše MUSÍ zalehnout.
A ten sen... absolutně jsem netušila, o čem je. Jenom jsem byla tím pohledem pohlcena. Ale už mám přečetené všechny zbývající kapitoly (ano, jako hodná čtenářka jsem se rozhodla okomentovat vše), takže to mám v hlavě trošku víc srovnané. Když jsem si před chvílí opět přečetla ten poslední odstavec, došlo mi to. Její matka! Och...

Paike

72)  Paike (19.01.2011 21:12)

Není Donovan příliš silný na pětaosmdesátníka? Jsem přesvědčená, že léta ve službách komorníka z něj nemohla udělat takové siláka, aby se bez újmy s lehkostí kočkovité šelmy pohyboval s mladou ženou v náručí. Myslím, že někde pod tou maskou všeslužebníka je něco zvláštního, nebo jen má mimořádnou mužskou intuici?
Ale jeho neústupná tvrdohlavost je tak okouzlující! Jak jinak by se Zoom dostala do Edwardovy blízkosti než skrze lékaře, pro něhož je relativní nezranitelnost denním chlebem.
Vážně bych se nenechala uvrtat do uspáním bílým rumem, ačkoli mnohem horší by bylo probuzení. Jenže Zoom dodal bílý rum překvapivou odvahu, byla drzá! Taky bych rozčileně odešla, kdyby si někdo dělal legraci ze zničení milovaného auta, dokážu udržovat úzký vztah s neživými věcmi.
Vždy mě děsila představa opětovného lámání špatě srostlé končetiny, brr! Ale pro Edwardovo chlácholení bych malou oběť podstoupila, avšak rozhodně ne lámání kostí.
Poslední odstavec, jako všechny ostatní odstavce psané kurzívou, ve mě vyvolal zvláštní pocity. Zmatenost. Nevědomost. Napjatost.
Karolko, je to skvělé!

kytka

71)  kytka (18.01.2011 21:02)

U lámání ruky mě mrazilo v zádech, ale jinak jsem se fakt pobavila, opilá po rumu, ani za stříbrné Volvo. Báječný.

magorka

70)  magorka (18.01.2011 14:11)

hehe, taky budu potřebovat hever...nebo možná nálož dynamitu, abych se odlepila od téhle povídky a "otázka narkózy" mě rozštípala

krista81

69)  krista81 (17.01.2011 00:56)

páni opitá bílým rumem - ta reakce na Edwarda a Donovan - čím dál lepší
Ovšem anestetikum v podobě Edwarda - jsem zvědavá jak bude vypadat po probuzení - co si bude myslet potom.
A sny o dívce co ji přivedla na svět :'-(

Lia

68)  Lia (16.01.2011 00:11)

Bolest v ruce se z levelu „Je mi na umření“ přesunula na o něco snesitelnější „Ještě stihnu sepsat závěť“. tohle mě taky dostalo
jinak to lámání ruky.. . :/

Alaska

67)  Alaska (15.01.2011 17:50)

Karol, Karol, doporučení betareadra byla naprosto na místě.
V okamžiku, kdy Donnoval heknul, když měl ZOOM zvednout, mě dostal na záda jen při předtavě, jak si při tom zlomí záda, jenže ono NE. Přesně v tomhle okamžika mě začal děsit... a vysvětlení, že dřív sloužil u Carlislea mě ani trošku neuklidnil.
A scéna s rovnáním. "Už vím, do čeho se zakousnu." Klaním, se. Tvůj humor je téměř až vražedný.

Abera

66)  Abera (15.01.2011 17:17)

Wow krásný

65)  gabina (14.01.2011 20:54)

Tak to bolo úplne super

1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek