Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Upřímně? Mám úplně zcvrklej žaludek a stažený půlky. Přemýšlím, jestli jsem někdy dřív byla před publikací nějaké kapitoly tak nervózní, a myslím, že nebyla. Děkuji všem, kteří komentovali první kapitolu a běžím se modlit, aby se líbila i ta druhá.

Vaše Karolka

2) Totální průšvih aneb Je lepší vypadat jako Audrey než bejt mrtvá

Domů jsem se vrátila za svítání. Ani nevím, jak se mi podařilo neusnout za volantem. Zachránily mě nejspíš zbytky adrenalinu v krvi. Donovan stál pod lustrem a můj unavený mozek si pomyslel, že se asi celou dobu nepohnul.

„Chodíte vy vůbec někdy spát, Donovane?“ zeptala jsem se a aniž bych čekala na odpověď, vykročila do schodů.

„Letos se mi to už několikrát podařilo, slečno Kriegová,“ odvětil suše.

Povzdychla jsem si.

„Asi budete muset dostat přidáno. Takhle mi vás někdo snadno přeplatí.“

„Slečno Kriegová!“ ozval se jeho hlas. Velmi hlasitě a důrazně. Překvapeně jsem se ohlédla. „Doufám, že to byl jen žert! Snad si nemyslíte, že bych byl schopný…“ Komorník se tak rozvášnil, že jsem na chvíli měla strach, aby to s ním nepraštilo. Vrátila jsem se o tři schody níž a honem přemýšlela, co říct.

„Jasně, že to byla jenom legrace,“ ujišťovala jsem ho.

Rázem vypadal jako dokonalý anglický sluha.

„V tom případě mi můžete klidně přidat,“ pronesl a vypnul hruď.

Zírala jsem na něj neschopná slova.

„Někdy mi připadá, že vás tady zapomněli při natáčení nějaký pohádky. Nebo hororu,“ dodala jsem už jen tak pro sebe. A on se poprvé, za tu dobu, co ho znám, pousmál.

Nahoře už jsem se zvládla jen zout a stisknout tlačítko elektrických rolet na oknech. Usnula jsem dřív, než sjely dolů.

 

+++++

 

Debbie seděla na bedýnce od rajčat a velkým zubatým nožem okrajovala zahnívající mrkev a kedlubny, které jsem přinesla z kontejneru za supermarketem. V hrnci postaveném na dvou kamenech, které tvořily naše provizorní kamna, už bublala voda. Strčila jsem pod něj ještě pár kousků dřeva ze staré rozlámané židle. Do nosu mě uhodil zápach hořícího laku.

„Bude to bašta, Bellinko, konečně nějaký vitamíny pro mou holčičku.“

Debbie se vždycky usmívala. I když jsme třeba několik dní za sebou hladověly. I tenkrát když se v noci vrátila z města s monoklem a roztrženou sukní. Nějakou dobu mi to trvalo, děti tyhle věci moc neregistrujou, ale pochopila jsem, že není tak úplně normální. Žila částečně ve svém vlastním světě a schovávala se do něj, kdykoli bylo zle. To byl asi taky důvod, proč se nepozastavovala nad tím, že to mimino, o který se stará, nějak moc rychle roste.

„Chtělo by to maso,“ zabručela jsem nesouhlasně. Řekla jsem maso, ale ve skutečnosti jsem myslela něco trochu jiného. Bylo to moje tajemství. Věc, o které nevěděla ani Debbie. Občas na mě přicházely zvláštní choutky. Když se mi to stalo poprvé, byla jsem u Debbie sotva rok. Pršelo, Deb spala a pod náš přístřešek se schovala toulavá kočka.

Milovala jsem zvířátka, jako většina dětí. Vzala jsem si ji na klín a drbala ji pod bradou. Předla. To, co se stalo pak, mě k smrti vyděsilo. Zavoněla mi. Než jsem o tom stihla přemýšlet, byla mrtvá. Celá ubulená jsem ji pak běžela zahrabat mezi odpadky, dřív než se Debbie vzbudí a zjistí to…

 

+++++

 

Probudil mě velmi tichý šouravý zvuk. I když už téměř tři roky nemusím hlídat každé šustnutí, protože barák, do kterého jsem se nastěhovala, je skoro jako tvrz, moje smysly a instinkty to nijak neotupilo. Otevřela jsem oči. Díky roletám vládla v mém pokoji úplná tma, ale já jsem celkem jasně viděla Donovana, jak se plíží k mé posteli. Škodolibě jsem se usmála, sebrala z nočního stolku první věc, která mi přišla do ruky a prudce jsem si sedla.

„Stát nebo budu střílet!“ vykřikla jsem.

Sluha se zastavil, ale vůbec nevypadal, že by se lekl.

„Dálkovým ovladačem, slečno Kriegová?“ zeptal se udiveně.

Vykulila jsem oči, nejdřív na něj a pak na ten ovladač. Jak to do háje mohl vidět?

„Myslím, že byste ho měla použít spíš na televizi. Něco se… stalo.“ Opravdu jsem v jeho hlase zaslechla stopy rozrušení?

Zamířila jsem ovladač na druhou stranu místnosti a vzápětí se tam rozzářila velká nástěnná obrazovka. Místní zpravodajský kanál. Hodiny v dolním pravém rohu ukazovaly, že je skoro poledne. To jsem ale zaznamenala jen okrajově, protože pak už se objevila mně velmi dobře známá fotografie úplatného soudce. Usmála jsem se, ale ten úsměv mi velmi brzy zamrznul na rtech.

„Soudce Stanley Herlitz, o jehož úplatkářské aféře jsme vás informovali v ranních zprávách, byl před malou chvílí nalezen mrtvý. Policejní mluvčí nás informovala, že ho nalezli agenti Federální vyšetřovací služby, když ho po odvysílání našeho příspěvku jeli zatknout. První ohledání ukazuje, že šlo o vraždu. Za smrtí soudce stojí pravděpodobně druhý muž zachycený na fotografii pořízené Zoom. Jedná se o Petera Dagrosse, druhého nejvyššího muže seattelského podsvětí. Jeho zmizení tuto teorii potvrzuje.“

Nemohla jsem dýchat. Jednu chvíli jsem dokonce měla strach, že se mi žaludek obrátí naruby, i když jsem dobrých dvanáct hodin nic nepozřela. Nebylo těžké domyslet si, kdo Herlitze zavraždil. Dagross to nejspíš udělal okamžitě po tom, co jsem utekla. On ho zabil, ale já za to byla zodpovědná. Roztřásla jsem se.

Najednou jsem držela sklenici plnou jantarové tekutiny.

„Vypijte to, slečno Kriegová,“ řekl tiše Donovan. Poslechla jsem ho a hodila to do sebe na ex. Ani jsem se nerozkašlala. Cítila jsem, jak se mi teplo rozlévá celým tělem. Pomohlo mi to trochu se sebrat. Nejdřív ze všeho jsem stisknutím tlačítka vpustila do pokoje denní světlo.

Donovan mi pak beze slova podal noviny. Polední vydání.

„Strana deset. Inzerce,“ napověděl.

Tázavě jsem zvedla obočí, ale nalistovala příslušnou stránku. V tu chvíli už mi sluha strčil do ruky druhou sklenici.

Někdo si zaplatil celou inzertní stranu. Velkými písmeny tam stálo, že můj život má cenu deseti milionů dolarů. A pak číslo na mobil pro vyzvednutí odměny. Žádné nabádání k vraždě, ale lovcům odměn ten text říkal všechno.

„Já jsem ale kráva,“ zašeptala jsem. Měla jsem pocit, že mi srdce sevřela ledová ruka. Kdybych se já blbá nepotřebovala předvádět! Mohla jsem potichoučku posílat fotky a soudce Herlitz by teď neležel na patologii.

„Musím vám oponovat, slečno Kriegová. Něčeho takového bych si musel všimnout.“

Zadívala jsem se na něj. Asi poprvé takto pozorně. Nevěděla jsem, nic o jeho minulosti. Tak nějak patřil k domu. Čas od času mi ale dokázal pěkně vyrazit dech. Byl starý. Hodně. Přesto se pohyboval bez nejmenších problémů, udržoval v chodu můj obrovský dům a bez potíží (což není totéž co bez reptání) se přizpůsobil mému šílenému životnímu tempu.

„Neurazte se, Donovane, ale pokud byste si chtěl vybrat dovolenou a jet třeba někam… někam k příbuzným, teď je na to ideální doba.“

Neurazil se. Jen zavrtěl hlavou a bezbarvě konstatoval, že žádnou rodinu nemá. Pak se na mě podíval těma pronikavýma očima a mně v tu chvíli došlo, že on je jediná rodina, kterou mám a že to nejspíš bere stejně.

Odkašlala jsem si.

„No, teď bych asi měla podniknout pár opatření.“

Vytáhla jsem z bundy mobil a našla tam asi deset ztracených volání od Jimmyho. Napsala jsem mu jen textovku, že si měním číslo, a že to nové mu sdělím, až to půjde. Pak jsem vytáhla simku a hodila ji do koše.

„Budu potřebovat nové telefonní…“ začala jsem, ale to už mi Donovan podával zatavenou plastovou kartičku.

„Začínám se vás bát,“ konstatovala jsem s úsměvem a rozbalila to, abych si kartu mohla zaktivovat. „Předpokládám, že vy už to číslo máte.“

Přikývl.

„Někdy bych se ráda dozvěděla, co všechno máte za sebou,“ nadhodila jsem.

Pokrčil kostnatými rameny. „Nudný život starého mládence.“

Přecházela jsem po pokoji a zamyšleně překračovala hromádky špinavého prádla, knih a cédéček. Neunikl mi sluhův útrpný výraz.

„Asi bych pro jistotu měla trochu změnit vizáž. Jimmy ví, jak vypadám. A pak taky pár těch, co kvůli mně sedí v base.“

„Výborný nápad, slečno.“

Přešla jsem k jedné z šatních skříní a otevřela dveře. Objevilo se velké zrcadlo. Zkusmo jsem vzala své dlouhé kaštanové vlasy a zvedla je nahoru. Pak jsem přešla k psacímu stolu a vytáhla ze šuplíku velké nůžky na papír.

„Proboha ne!“ vykřikl konsternovaně Donovan. Rychle jako vítr byl u mě a vytrhnul mi nůžky z rukou jako by to byl dálkový odpalovač k bombě.

„Když dovolíte slečno, postarám se o to. V armádě jsem dělal holiče.“

„Napoleonovi?“ rýpla jsem si.

Ozvalo se zafunění.

O pár minut později jsem seděla v koupelně na ratanovém křesle, kolem krku omotanou osušku a Donovan kolem mě poletoval jako motýl. Musela jsem zavřít oči, nějak mi ten pohled na padající kadeře nedělal dobře.

„Chtělo by to ještě obarvit. A jestli mohu, navrhoval bych černou.“ Pak si skoro zasněně povzdychl. „Úplná Audrey Hepburnová!“

Otevřela jsem oči. Když mi poprvé navrhnul, že mě ostříhá, děsila jsem se, že mi vyrobí armádní sestřih. Spletla jsem se. A on měl pravdu. Nikdy by mě nenapadlo, že mi budou slušet krátký vlasy. Nechala jsem si napatlat i tu barvu.

Když bylo po všem, pečlivě zametl mé vlasy a prohlásil, že je pro jistotu zpopelní. Pak se na mě upřeně zadíval.

„Přejete si večeři, slečno Kriegová?“

Zakručelo mi v břiše. Už jsem chtěla nadšeně souhlasit, ale nakonec jsem si uvědomila, že právě teď, ve svém stavu, potřebuju něco jiného. Nadechla jsem se, ale on mě předešel.

„Jistě, výlet do přírody vám prospěje.“ Otočil se a odešel.

Pomalu jsem vydechla a znělo to, jako když uchází vzduch z balónku. Marťan. Rozhodně. Nebo poslední výtvor Frankensteina. Ten dům by tomu odpovídal.

Hodila jsem na sebe džíny, triko a svetr a v garáži si tentokrát vybrala Landrovera. Váhala jsem jestli jet na západ do Olympijského parku nebo na východ do Wenatchee. Nakonec jsem se rozhodla pro první variantu. Cestou, jak jsem se blížila, se mě zmocňovalo vzrušení. Poslední výpravu jsem podnikla asi před dvěma měsíci. Teď jsem se najednou nemohla dočkat. Zastavila jsem na stejném místě jako minule a pak už si jen bleskově sundala svetr a rozeběhla se do lesa.

Dřív jsem se téhle své temné části bála. Byla stejně divná jako všechno v mém životě, ale na rozdíl od těch ostatních nenormálních věcí, tahle by lidi děsila. Děsívala i mě.

Nastala noc, ale viděla jsem dost na to, abych nenarazila do stromu nebo se nezřítila ze srázu. Do nosu se mi valily všechny ty vůně  a moje já se s každým metrem zbavovalo civilizovanosti. Jako by to bylo oblečení. Jako bych se chystala skočit do vody. Už před nějakou dobou jsem zjistila, že podlehnout loveckým pudům je prostě… rauš. Něco, čemu se nevyrovnají drogy, cigarety ani alkohol. Svět pravidel se pokaždé smrsknul do několika základních a všechno to hnusný, co bylo předtím i to, co na mě ještě čekalo potom, všechny ty zločiny a přehrabování se v cizí špíně, zmizelo, jako by neexistovalo. Občas mě napadlo, že bych takhle mohla žít pořád. Daleko od lidí. Ale ať už jsem byla čímkoli – a já ještě nenašla to správné pojmenování – kus mě byl určitě člověk. Táhlo mě to k nim. Nedokázala bych zůstat úplně sama.

Ucítila jsem spoustu vůní, které byly více než lákavé a rychle se rozhodovala, které dát přednost. Ten den jsem si asi potřebovala dokázat, že nemám strach. Ten inzerát mě rozhodil. A pořádně. Musela jsem přesvědčit hlavně sebe, že pokud mě najdou, budou to oni, kdo se bude bát.

Puma. Její vůně vyčnívala nad těmi ostatními. Pikantní, sytá, lahodná vůně. Jak její stopa sílila, postupně jsem ubírala rychlost. Posledních dvacet metrů jsem došla pomalou chůzí. Nejspíš se taky zrovna sháněla po kořisti. Stála a větřila. Vítr ke mně nesl její vůni a mně se sbíhaly sliny. Přikrčila jsem se a nehybně čekala na příležitost. Dělily mě od ní tři metry. Nesměla jsem udělat chybu. To zvíře bylo příliš rychlé.

Měla jsem výhodu. Nemohla mě cítit. Jenže já v ten moment nemohla cítit to, co je za mnou. Soustředila jsem se jen na svou večeři a nevnímala okolí.

Najednou jsem ležela tváří k zemi, ruce uvězněné pod sebou. Ve stejný moment mi už čich prozradil, o koho jde, kdybych o tom náhodou měla nějaké pochybnosti. Za posledních dvanáct hodin jsem se už potřetí ocitla obličejem dolů a pokaždé za to mohl… on.

A už toho bylo vážně trochu moc. Dostane to sežrat za všechny. Za tu blbou vraždu, za mafiány, kteří vyčíslili můj život na pitomých deset melounů a za tu pumu, která už utekla tak daleko, že jsem ji ani necítila.

Na moment jsem zatajila dech a pak se vší silou vzepřela. Jakmile se mi uvolnila jedna ruka, prudce jsem sáhla za sebe. Bylo mi jedno jestli se mi povede drapnout ho za vlasy nebo mu zlomit nos.

Křuplo to. A nebyl to jeho nos.

Vykřikla jsem bolestí a zhroutila se zpátky na zem. V životě mě nic tak nebolelo. Nejspíš to bylo tím, že se mi ještě nikdy nestalo vůbec nic.

„Holka bláznivá!“ ozvalo se a tlak na záda povolil. Pak mě přetočil.

Nedokázala jsem odporovat. Poprvé v životě jsem se musela vyrovnat s fyzickou bolestí. Z očí mi tekly slzy a já lapala po dechu.

„Máš krátký vlasy,“ řekl překvapeně.

Myslela jsem, že si mi to snad zdá. Já měla pocit, že umírám a on se zabývá mým sestřihem? Pak ve mně hrklo. Tenhle chlap mě pozná, i kdybych si nechala udělat plastiku obličeje. A taky by mě nejspíš bez problémů dokázal odpravit a dojít si s mojí hlavou v igelitce pro odměnu. Ležela jsem tiše jako pěna a nedokázala rozumně myslet.

Chvilku u mě klečel, jako by se rozhodoval, co se mnou udělá.

„Řekl bych, že asi nechceš odvézt do nemocnice,“ nadhodil. Ne, to jsem vážně nechtěla. Jednou, to jsem byla ještě dítě a žila venku, mi dvě ženský z Armády spásy chtěly na ulici odebrat krev, jestli nemám žloutenku. Zlomily o mě tři jehly a pak se mě pokoušely odvlíct na nějaký vyšetření. Tehdy jsem Debbie jedinkrát v životě viděla rozčilenou. Mávala nad hlavou litinovou pánví a odehnala je pryč. Pak jsme si musely najít jiný místo.

Povzdychl si. Připadalo mi, že otráveně.

„Promiň, že ti kazím večer, ale neměl ses na mě vrhat!“ zavrčela jsem na něj.

„Věř mi, že jsi ještě dopadla dobře. Stála jsi mezi mnou a mojí večeří,“ reagoval dotčeně.

„To byla moje…!“ vyhrkla jsem a pak mi teprve došlo, co řekl. On na mě koukal stejně vykuleně jako já na něj.

„Tak jo. To stačí. Půjdeš se mnou. Musíme vědět, co jsi zač,“ řekl rozhodně a postavil mě na nohy.

V ruce mi bolestivě cukalo a já měla snad ještě větší vztek než před chvílí. A taky… strach.

„Nikam s tebou nejdu, pitomče! Za co mě máš?“

Rozběhla jsem se pryč. Dohnal mě skoro okamžitě. Čapnul mě jako pytel brambor a přehodil přes rameno.

„A nepokoušej se mě zase praštit. Nerad bych, aby sis zase něco zlomila.“ Normálně se mi smál!

Mlčet jsem vydržela asi čtyři vteřiny. Jak jsem tak visela hlavou dolů a pukala vzteky, před očima se mi natřásal jeho usilovně pracující gluteus maximus. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Můj zlomený palec mi ale nedával na vybranou.

Tak jsem mu celou cestu nadávala a vzpomněla si i na slova, která mi dřív nikdy nepřešla přes pusu. Nehádal se se mnou. Jen mě jednou velmi důrazně praštil přes zadek. Zabiju ho! Jakmile budu mít příležitost, vlastnoručně ho zabiju!

Najednou se zastavil a já zjistila, že jsme se ocitli na úzké silnici. Zaznamenala jsem auto se stříbrnou metalízou, ale než jsem si ho stihla pořádně prohlédnout, už mě cpal na místo spolujezdce.

„Čekala bych, že mě zavřeš do kufru,“ vztekala jsem se.

„Jestli se o něco pokusíš, tak to udělám,“ slíbil s úsměvem a pak už jsme se řítili tmou.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

Kaca

41)  Kaca (10.01.2011 19:45)

Já jsem anti- Edward asi od té doby co se známe, a Bella už mi taky docela leze krkem. Ale jako tajemná -poloupírka? - Zoom mi příjde skvěle tajemná, akční. Zoom je prostě můj člověk a líbí se mi.

Patt

40)  Patt (10.01.2011 19:44)

Já si nemůžu pomoci... :p Ten starý bručoun Donovan mi něčím připomíná Kráturu z Harryho Pottera. Přiznej se, Karolko, že tys ho přetvořila k obrazu svému? :D :D Dobře, dobře. Kapitola úžasná, byla jsem do toho zažraná. Jen by mě zajímalo, co je zač... Poloupírka? Nejsem si tím tolik jistá. Ale jako upírka by si nemohla udělat něco s rukou, no ne? Možná jsem to někde přehlédla, zmínku, čím doopravdy je. Byloby to i možné, protože jsem to hltala a mám na nose o dioptrii slabší brýle, hehe :D :D :D Ach, bože. Co s ní ten Eddie provede?! Další, další, další, další!!!

Abera

39)  Abera (10.01.2011 19:40)

krásný

Karolka

38)  Karolka (10.01.2011 19:40)

Druhý kyblíček poděkování od Karolky v rauši:
AMO: Obávám se, že mě to jen tak nepřejde. Je to možná ještě horší než včera. Majordomus je tajemnej schválně. Děkuju.
Amisha: Tvá blaženost mi ke štěstí úplně stačí, prdelko.
Bosorka: Ono to s tím pozadím tak nějak vyplynulo. Když někomu visíš přes rameno, tak nikam jinam ani koukat nemůžeš. A v čem ho měl? To nechám na vás, ale já po zralé úvaze džíny zavrhla. To tření způsobené rychlým během by prostě nevydržely.
Anna s číslem: Přiznám se, že s vašimi reflexy počítám a sprostě jich využívám. Což ve výsledku může znamenat, že uvidíte i to, co tam není, nebo přehlédnete něco, co je do očí bijící. (Cha! To máte za ty moje nervy! ) Ale rozmazluju vás moc ráda. To mě moc baví. Děkuju.
Lenka16: Ztráta schopnosti vyjádření může být i známkou, že to nakonec nedopadlo tak špatně. Takže moc děkuju. Mám radost!
Gassie: Já miluju anglické sluhy, takže na něm si opravdu dávám záležet. A výbušná kombinace to rozhodně je. Ego je někdy dost silný nepřítel, že? Moc děkuju za krásná slova!
kamčí: Donovan by asi jen zvedl jedno obočí a řekl: "Mám se vám zabalit?" A to vyříkávání... No...
kamčí: Děkuju!
Pája: Tak teď tady normálně vrním. Zároveň mám ale tendence otáčet se přes rameno a koukat, jestli tady není ještě jiný člověk stejného jména. Děkuju.
P.S. Ano, to stříhání vlasů moc bolelo.
Kaku: A já děkuju tobě, za krásný vzkaz, který pro autora znamená strašně moc.

nikolka

37)  nikolka (10.01.2011 19:28)


vťah pani kriegové a donovane je božský, vždy sa usmievam, od ucha k uchu... a tak otázka znie... KTO je Donovan??? Pretože určite nie mimozemšťan alebo posledný výtvor doktora Frankensteina. Alebo sa mýlim?
a stretnutie pani kriegové a Edwarda.... no ehm... akčnosť za každých okolnostíí

Texie

36)  Texie (10.01.2011 19:27)

To je páreček... na vyvraždění :D Chuděra Buluš, ten jí teda dává. Pokaždý, když se potkají, tak ji uzemní a to v obou významech toho slova.
No prostě další báječná kapitola.

Baruu

35)  Baruu (10.01.2011 19:24)

JO, jo, jo jo joooooooooooooo :D Dostal jí :D Moc se mi to líbí

eMuska

34)  eMuska (10.01.2011 19:22)

A do kelu! Tak to je teda niečo! Moje nervy! Edward je skvelý! Donnovan tiež! A odmena! Jéémináčku! Dúfam, že ich v tom dlho nenecháš!

giselle

33)  giselle (10.01.2011 19:16)

Drahá Karolko,
myslím, že půlky můžeš zase klidně povolit

Je to totiž moc , jsem z toho celá a taky trochu , protože se nemůžu dočkat dalšího a .
A tak mi nezbývá nic jiného, než a taky .

Tvoje navěky oddaná

giselle

Paike

32)  Paike (10.01.2011 19:14)

Komorníci a jejich suchý britský humor!
Teď je více než jasné, že Zoom není úplně normální. Má chuť na zvířata. Domnívala se, že je nezranitelná. Je poměrně jasné, že není upír, ale ani Edward se s existencí jí podobnou také nesetkal. Takže ví vůbec ona sama, čím vlastně je? A je to Bella, ale její chování, její samostatnost mi Bellin původní charakter vůbec nepřipomíná. Zato rýpajícího a drze okouzlujícího Edwarda bych brala.
Jenže která ne?
Je to úplně něco jiného, něž jsem dosud četla a odvažuji se tvrdit, že také úplně něco jiného než jsi dosud psala. Ale je to výborný!

Karolka

31)  Karolka (10.01.2011 19:00)

První kyblíček poděkování od totálně vykulené Karolky :
MaiQa: Jsi hodná, že mě tak šetříš. Ono toho víc ani netřeba. Děkuju.
Pajam: Já si říkala, kdo mi to tady tak dupe. Ano, je neskutečně drzej. Si myslí, že je Clark Kent nebo co.B)
HMR: Jak bych ti to vysvětlila. Dostat pod první díl osmdesát komentářů mi krom skoro nerozdýchatelné radosti způsobuje taky přímo úměrně silnou trému (o zažívacích potížích ani nehovořím). Snad je to pochopitelné a uvěřitelné. ;) Proti kočkám nemám vůbec nic, vážně. Netrpěla! Jsem ráda, že je to úžo. Děkuju.
Lucie:
Alaska: Dnes jsem si uvědomila, že je to se mnou opravdu špatný. Donovan mi v jedné situaci přišel sexy. Začínám se o sebe opravdu bát. A uklidním tě, chorou mysl nemáš. Ta slova tam opravdu jsou. Za tvou dobrou náladu jsem vděčná. Děkuju.
Lenka: Děkuju. Na Donovanovi ujíždím. Je neskutečnej. Nejsem si jistá, jestli ho bezvýhradně milovat nebo z něj mít strach. Děkuju.
Monelien: Samozřejmě tě velice nerada odvádím od učení. A za koberec jsem vděčná, mám často studený nohy. Děkuju.
Dennniii: Jsem ráda, že se ti to líbilo. Děkuju. A nejen Zoom neví, kdo opravdu je. Karolka je v tomto případě trochu podšívka a hraje si na Houdiniho. B) (Navíc o sobě mluví ve třetí osobě a to už je vážně trochu moc... )
Scherry: Musím říct, že chvilkama tu div neveju jako šakal, jak mě láká napsat, co prožívá Edward, ale nedá se nic dělat. Budeme se muset spokojit s jeho vnějšími projevy. Děkuju.
AnneCullen: Trochu jsi mě vyděsila. Teď si připadám jako vymývačka (existuje to slovo vůbec?) mozků. A mám radost! Děkuju!

Linfe

30)  Linfe (10.01.2011 18:44)

Tak jsme právě dokončily poloveřejné autorské čtení s Hanetkou. Nejprve jsme se opravovaly ve zjištěných skutečnostech a pak jsme se společně válely po stole nad Edwardovým zadkem :-) Jo, prej ti pojede hlídat děti, abys to dopsala a i o manžela se postará :-D Opět výborné, moc jsme se pobavily

Pospeta

29)  Pospeta (10.01.2011 18:42)

Karolko, proč ty nervíky? Co mám udělat, abych Tě přesvědčila, že jsou úplně zbytečné?
Je to SKVĚLÝ , ÚŽASNÝ a GENIÁLNÍ .

Velká svítící jednička dnešní kapitolky je bezpochyby Donovan. Ten dokonalý sluha - dědula se nezdá. ;)
Rozhodně má taky vlastní tajemství, viď? A ví, že Bella (už to prasklo ) není úplně člověk.

Bellina minulost bude asi taky pěkná záhada. Bella neví, jaký tvor vlastně je? To bude mít Carlisle radost !!! (Za předpokladu, že jsi Edwardovi ponechala jeho milovanou rodinku)

A teď k samostatné kapitole, Edwardovi.
Přiznáním, které teď učiním, si možná vysloužím rozsudek vyhnanství, přinejmenším.
Pan Rob P. není zrovna "můj šálek kávy", kulantně řečeno.
Ano, daleko více bych si rozuměla se Sfingou a Bosorkou.
Holky, zdravím.
Ale chtě, nechtě mi ve všech povídkách automaticky naskočí při zmínce Edward jeho tvář.
Takže ve chvíli, kdy jsi napsala, že pro tentokrát máme na zmíněného herce zapomenout, moje srdíčko, dušicka a fantazie se blahem začaly přímo tetelit. Děkuju, děkuju moc. .
Ten Tvůj úplně jiný, nový Edward plácl Bellu po zadku?

Karolko, co mi to děláš? :)

P.S. Pro Bellin sestřih si mám představit pasáže z Prázdnin v Římě?

Stelletta

28)  Stelletta (10.01.2011 18:36)

Tak to je přesně ono co poslední dobou potřebuju. Pořádná akce. Když jsem se blížila konci, tak se mi na tvář vloudil potutelný, přiblblý usměv. - asi takový :D
Ten Edík nemá chybu a Bell jakbysmet. Se těším na rodinku :D
Btw. Pan Donovan mi připomíná sluhu Bruce Wayna alias Batmana
No nic. Jdu se proletět ven
P.S. Je to skvělé
P.P.S: Žetam bude E+R :D
P.P.P.S :Nojo nojo už končím

27)  bb (10.01.2011 18:35)

Karolko moje zlatá, z čeho jsi byla nervozní? tahle povídka je dokonalost sama, stačilo pár řádků (a zlatíčko Donovan) a už jsem se smála
Donovan je úžasný, super-extra-třída-special a jeho hlášky nemají chybu :D
a ta Bellinka tam přece je
setkání s Edwardem a pumou :D na jejich senzačním kočkování a vzájemném jiskření začínám být závislá
a věta "Jakmile budu mít příležitost, vlastnoručně ho zabiju!" naznačuje, že se máme na co těšit :D :D :D


dokonale kombinuješ humor a napětí, takže jen hltám větu za větou a chci ještě, ještě, ještě, JEŠTĚ
jsi skvělá
ještě jedna malá, ale velmi drzá otázečka - bude zítra další dílek? (já vím, že máš práci s korekturama... jen to zkouším )

26)  lucka (10.01.2011 18:33)

opravdu super povídka je to čím dál lepší už se těším na další kapitolu

Carlie

25)  Carlie (10.01.2011 18:25)

Karolko, to je skvělý , udělat to ještě napínavější, jsi dokonalá
Donovan opět nezklamal... „V tom případě mi můžete klidně přidat,“ pronesl a vypnul hruď.
A mhouřím oči, nějak začínám pochybovat, že je jen člověk, nebude on taky na "jejich" straně barikády?
A Edward, to je takové... aaach neskutečně sexy hovado, že to není možné :D... snad mu Bella vtluče do hlavy nějaké ty zásady etikety, gentleman jeden , chlap, když se mu sáhne na jídlo :D, ale proti jeho stylu přepravy bych nic nenamítala (a nemyslím Volvo :D).
Karolko, Ty se můžeš bát jediné věci, že nebudeš dost rychle přidávat svým smažkám kapitolky a vypíšou na Tebe odměnu :D, na únos a dopravení Tvé ctěné fantazie sem k nám :D (a jelikož se Edward osvědčil, způsob dopravy je Ti snad jasný :D)
Klaním se a děkuju za úžasný zážitek
Moc se těším na setkání s rodinou :-)
Líbí se mu i jako Audrey?
P. S.: Taky mám doma kocourka a taky je k sežrání, ňami

MisaBells

24)  MisaBells (10.01.2011 18:18)

Ten je sladkej... Chudák Zoom, ani najíst ji nenechal. Zajímalo by mě, co je tedy Zoom zač. Poloupír? Je to úžasný.

eli771

23)  eli771 (10.01.2011 18:15)

Psát o tom, jak dokonale je to napsané je snad i zbytečné.:D Ten čas nad čtením téhle kapitolky byl jednou z nejpříjemnějších chvil dneska, děkuju.
Tajemného sluhu jsem si zamilovala.
A ta její minulost, myslím, že to bude ještě zajímavé...
A oni dva, úžasná jiskřivá kombinace. Moc mě baví.
Ale jak do těch řádků vkrádáš všechny ty pocity, je mi záhadou.
Ty její vztahy s lidmi (lidmi?:D ) vytvářejí velmi zajímavou postavu.
A teď prostor pro:

.

Lenka326

22)  Lenka326 (10.01.2011 18:04)

Karolko,
to je čím dál tím lepší!!! Takže Belle teď půjdou po krku všichni lovci lidí a kdovídko ještě. :( Aúúú. To je pěkná šlamastyka. Jsem moc ráda, že už tušíme, co je, i něco málo z jejího života. Ale Donovan, to je fakt zlatíčko! Miluju ho. Bude i někdo další, kdo jí bude chtít chránit???
No a další třaskavé setkání s Edwardem, tentokrát i se zlomeninou... To mě fakt zajímá, kolik a jakých úrazů máš v plánu, protože tihle dva spolu, to půjde možná i o život, teda hlavně Bellin, Edward je takřka nerozbitný.
Moc díky, skvěle jsem si to užila a těším se na další.

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek