19.01.2011 [15:30], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 85×, zobrazeno 11483×

9) Když smrt obchází aneb Kapesníkový den

Nastalo ticho, které narušoval jen zvuk škrabky na brambory v Donovanových rukách. Snažila jsem se najít jiný význam věty, která právě zazněla, i když jsem tušila, že existuje jenom jeden.

„Nechceš pečivo?“ zeptal se Nahuel a podával mi proutěný košíček s croissanty.

„Gay? Ty jsi gay?!“ vypravila jsem ze sebe konečně.

Ochutnal polévku a zatvářil se spokojeně.

„Je výborná, Donovane.“ Pak ke mně zvedl pohled. „Ano, to jsem.“ A pokračoval v jídle.

„Díky, Nahu,“ ozval se komorník. Pak jsem slyšela žbluňknutí, jak hodil další bramboru do hrnce s vodou.

„Aha.“ Seděla jsem, koukala se, jak Nahuel jí, a pokoušela se tu informaci nějak vstřebat.

„Vadí ti to?“ zeptal se znepokojeně, když jsem tak seděla už pár minut.

„Ne!“ ujišťovala jsem ho rychle. „Vůbec! Jen – nějak mi to nedochází. Před chvílí jsme se… my dva…“ Zmateně jsem ukázala na něj a pak na sebe.

Zasmál se.

„Ano, vzpomínám si. Bylo to moc hezké.“

Přikývla jsem. „Jo, hezký,“ zopakovala jsem polohlasně. „Hele a tobě to nevadilo? Mohl jsi mi říct, že…“ Zbytek věty jsem spolkla.

Uchichtnul se.

„Abych byl upřímný, netušil jsem, že máš v plánu nechat to zajít tak daleko.“

Rozpačitě jsem se zadívala do talíře a konečně vzala lžíci.

„No, to jsem neměla. Nějak to vyplynulo…“

„Chápu. Ale opravdu si s tím nemusíš lámat hlavu. Nejsi první žena, kterou jsem líbal.“

Roztržitě jsem míchala polévku.

„No jistě, vždyť…!“ vykřikla jsem v náhlém prozření. „Donovan je tvůj vnuk! Pořád si na tu představu nemůžu zvyknout,“ dodala jsem omluvně.

„Ani já ne,“ ozvalo se od dřezu.

Pak jsem se odhodlala k poněkud osobní otázce.

„Jak tedy… když tě ženy nepřitahují…“ A významně jsem zvedla obočí. Nahuel se mými rozpaky zjevně dobře bavil.

„Ženil jsem se v roce 1598, Bello. Tehdy jsem neměl na vybranou. Kromě toho, jak už jsem se zmínil, rodová linie byla pro mého otce důležitá.“ Teď už se neusmíval. Poprvé za celé odpoledne vypadal rozladěně, možná dokonce smutně.

Všechno mi ten den docházelo nějak pomalu. Až po několika minutách mlčení a ujídání polévky mě to napadlo. Vzpomněla jsem si na svou matku. Lžíce mi vyklouzla z ruky a rozcákla polévku na ubrus. Jako šílená jsem tu louži začala vysušovat ubrouskem.

„Počkejte, slečno, já to udělám, vždyť se nic nestalo,“ chlácholil mě Donovan, když si všiml mých roztřesených rukou. Už jsem to nemohla vydržet.

„Kde je paní Herrerová teď, Nahueli?“

Zvedl ke mně oči. Byly plné bolesti.

„Zemřela,“ řekl tiše. „Při porodu. Stejně jako moje matka a jako moje snacha.“ Donovan v tu chvíli prudce škubnul ubrusem. Slavný kouzelnický trik provedl dokonale. Nádobí se nepřevrhlo.

Krk se mi stáhl přicházejícím pláčem a rozhořčením.

„Ale proč?! Jak jste něco takového mohli udělat? Vzít si lidské ženy, i když jste věděli, že to nejspíš nepřežijou?“

Donovan se odvrátil a pokračoval v přípravě oběda. Jeho pohyby teď byly mnohem pomalejší. Co chvíli se zastavil, jako by potřeboval popadnout dech.

„Nejsme takové zrůdy, Bello,“ bránil se Nahuel. „Jsem jen poloviční upír. Předpokládali jsme, že těhotenství a porod proběhnou bez problémů.“ Zavřel oči, ale chviličku před tím, než to udělal, jsem v nich zahlédla slzy. „Měl jsem Claru rád, opravdu. Snažil jsem se být… byl jsem dobrým manželem. Věřím, že byla šťastná. Milovala mě a znala rizika… Tedy, mysleli jsme si, že je známe.“

Odsunul talíř a schoval obličej do dlaní.

„Je mi to líto,“ zašeptala jsem. „Ale co tvoje snacha? Donovanova maminka? To tvůj syn taky neodhadl rizika?“ Zlobila jsem se. Možná nespravedlivě. Možná jsem chtěla svůj pocit viny ze smrti Isabelly hodit na někoho jiného. Já neměla na vybranou, oni ano.

Místo Nahuela odpověděl Donovan.

„Moji rodiče se velmi milovali. Dítě si vymohla matka. Přesvědčila otce, že čtvrtinový podíl upířích genů nemůže způsobit žádné komplikace. No… téměř se nespletla. Narodil jsem se přirozeným způsobem. Kdyby k tomu porodu došlo v současných podmínkách…, přežila by to.“

Ztěžka jsem polkla. Donovan stál zády ke mně a já podle hlasu poznala, že ten starý muž pláče.

„Co se stalo?“

Otočil se, jednu rukou se přidržoval stolu.

„Jsem příliš… tvrdý. Lidské děti jsou měkké, ženské tělo si s nimi poradí. Matka… maminka vykrvácela.“

Díval se na mě a v jeho očích se odrážel stejný pocit viny, který celé roky dusil mě. Výčitky, kterých nás nikdy nikdo nemůže zbavit. A nesejde na tom, že jsme smrt nezpůsobili úmyslně. Najednou jsem rozuměla jeho dojetí, když si prohlížel portrét mé matky. Nesl stejné břemeno.

„Je mi to líto,“ zopakovala jsem téměř bezhlesně a pak se rozbrečela. Donovan mi prakticky okamžitě přistrčil krabičku s papírovými kapesníky. Sám si taky vzal jeden a posadil se k nám. Tíživost okamžiku odlehčil až Nahuel, když zašátral po krabičce a přidal k našemu fňukacímu a smrkacímu duetu třetí hlas. Rozesmáli jsme se.

+++++

Po obědě jsem se chtěla na chvíli zavřít u sebe v pokoji. Bylo toho hodně, o čem jsem potřebovala přemýšlet. Do hlavy se mi neodbytně tlačila vzpomínka na Edwardovu návštěvu. Měla bych se nějak rozhodnout. Ohledně své práce a nejspíš i ohledně jednoho panovačného upíra.

Svalila jsem se na postel a zapnula televizi. Sledování zpráv patřilo k mé práci. Obzvlášť teď, když jsem přerušila kontakt se svým informátorem.

Chvíli jsem sledovala celostátní CNN a pak přeskočila na místní zpravodajský kanál. Právě končilo pravidelné informační kolečko a vysílali předpověď počasí. Deštivý Seattle čekalo pár mimořádně teplých a slunečných dní.

Po reklamně se ozvala znělka a hodina aktuální zpráv začala od začátku. Moderátor mi popřál příjemný podvečer a pak mě několika větami poslal do nejhlubšího pekla.

„Válka mezi reportážní fotografkou, známou veřejnosti jako Zoom, a jedním z vůdců seattleského podsvětí Peterem Dagrossem, pokračuje. Poté, co jsme odvysílali obrazový vzkaz, který nám reportérka poskytla, Dagross posílá odpověď. Upozorňujeme, že následující záběry jsou velmi brutální a nevhodné pro děti a mladistvé.“

Aniž bych si to uvědomila, došla jsem až k obrazovce. Když se objevila ta fotka, začala jsem křičet. Nekontrolovatelně a hystericky.

Mužské tělo svlečené donaha. Plné bodných a řezných ran. Postřehla jsem i několik kruhových popálenin jako od doutníku nebo zapalovače v autě. Na hrudi, vyrytá do kůže, takže místy odhalovala žebra, se šklebila čtyři velká tiskací písmena.

ZOOM

Ten muž měl rozdrásané hrdlo. Byl to Jimmy.

+++++

Zpětně jsem si nedokázala vzpomenout, jestli u mě byl dřív Donovan nebo Nahuel. Trochu při smyslech jsem byla až o něco později, když mi hrdlem protekla nějaká lihovina. Kdyby Donovan nedělal komorníka, určitě by se mohl živit jako dealer alkoholu.

Ležela jsem v posteli, pevně přitisknutá k Nahuelovi. Držela jsem se ho tak křečovitě, že být člověk, něco bych mu asi zlomila. Jeho veliká náruč mě dokázala celou schovat. Pocit bezpečí se přesto nedostavoval. A vědomí, že mám na svědomí další lidský život, mě dohánělo k šílenství.

„Říkal, že je v suchu!“ kvílela jsem do Nahuelova podpaží a nedokázala přestat brečet.

Hladil mě po zádech a líbal do vlasů jako malou holčičku. Mlčel.

„Jsem hloupá holka! Namyšlená! Pyšná!“

„Nejsi ani jedno z toho, Bello,“ šeptal mi do ucha a trpělivě snášel další výkřiky.

„Zkus se teď trochu uklidnit a zamysli se, ano?“ nabádal mě. Sedl si. Mou hlavu si nechal na klíně a vískal mě ve vlasech.

Snažila jsem se dýchat a soustředit se jen na to, jak mi do plic proudí vzduch a jak zase pomalu vychází ven.

„Co všechno Jimmy věděl o Zoom? Ví, kde bydlíš? Nějaké podrobnosti z tvého života.?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, byla jsem opatrná. Měl jen mé číslo na mobil, ale toho jsem se zbavila.“

Zachmuřil se.

„A volal ti na něj někdy i sem? Nebo ty jemu?“

„Mockrát? Proč?“ Posadila jsem se a sápala se po kapesnících.

„Já nevím, jaké má tenhle Dagross možnosti, ale existuje způsob, jak zpětně lokalizovat místo, odkud je veden hovor z mobilu. Telefonní společnosti si archivují digitální komunikaci se satelity a vysílači. Pokud se k těm informacím dostane…“

Tentokrát jsem nepropukla v pláč a ani jsem v panice nekřičela. Ale poprvé v životě jsem měla ledové ruce.

„Zařídím to,“ prohlásil Donovan, který stál celou dobu v místnosti, připravený mi kdykoli dolít životabudič. Vyběhl z pokoje. S předstíráním stařeckého šourání se tentokrát nenamáhal.

„Co… co chce dělat?“ zeptala jsem se.

„Přestěhujeme tě, Bello. Tady nemůžeš zůstat. Analýza těch dat sice Dagrossovi zabere nějaký čas, ale dříve nebo později tenhle dům najde. Myslím, že bys měla zmizet z města. A ještě lépe i ze Států.“

Jeho poslední věty ve mně konečně vykřesaly spásný vztek. Emoci, která dokázala utlumit tu hrůzu, co mi svírala srdce.

„Nenechám se vyhnat ze svýho města!“ vykřikla jsem.

Usmál se a pohladil mě po tváři. „Mohla by to být zábava. Nechala by ses přeoperovat na chlapa, já bych se do tebe zamiloval a odvezl si tě do Argentiny. Co ty na to?“

Chvíli jsem na něj koukala jako na blázna a pak jsem se rozchechtala. „Ty jsi vážně dokonalej!“ hýkala jsem a pak mu dala pusu na tvář. Když se vrátil Donovan, musel chvíli čekat, než jsem byla schopná komunikovat.

„Jsem rád, že je vám lépe, slečno Kriegová. Jistě vás potěší zpráva, že jsem nám našel vhodné náhradní ubytování.“ Stál rovně jako svíčka a díval se někam nad mou hlavu.

„Ze Seattlu se ani nehnu!“ zabručela jsem.

„To jsem tušil. Takže jsem nám zajistil prozatímní domov přímo ve městě.“

Nahuel se zatvářil nespokojeně. „Je to rozumné Donovane?“

Komorník se na něj podíval s neskrývanou přezíravostí.

„Našel jsem místo, kde budeme zcela v bezpečí. Buď bez starosti, dědo.“

Nahuel zafuněl a já se zase musela smát.

„Požádal jsem o pomoc doktora Cullena a ten mě ujistil, že jsme u nich vítáni. Jejich dům je dostatečně velký, abychom se tam cítili pohodlně. Nedokážu si představit bezpečnější místo,“ dodal.

„Cože?!“ vyjevila jsem se. „Vy po mně chcete, abych se nastěhovala do stejného domu, kde bydlí ten… ten…“ odfrkla jsem si. „Žádný dům není dost velký!“

Donovan diplomaticky mlčel a čekal až se vyvztekám.

„No, já bych řekl, že…“ začal Nahuel.

„Ne! Už jsem řekla! Ke Cullenům nejdu! To se radši převážu růžovou mašlí a počkám tu na Dagrosse.“ Div jsem si nedupla.

„Jistě slečno. Nějaké stuhy nám zbyly od Vánoc. Mám je přinést?“ zeptal se Donovan s kamennou tváří.

Vyfoukla jsem vzduch. Divila jsem se, že mi z nosu nevyletěly jiskry.

„Za tohle mi Dagross zaplatí!“ zasyčela jsem.

Nahuelův úsměv mě ale nenechal na pochybách, že do mě perfektně vidí. Ve chvíli, kdy mi Donovan oznámil, kam se stěhujeme, si moje srdce svévolně obulo stepařské boty a stále ještě nepřestalo tančit.

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

65)  Bye (19.01.2011 23:43)

Karolko, ani nevím proč jsem po tý úvodní kapesníkový scéně očekávala nějaký odlehčení.
Nejspíš Tě neznám tak dobře, jak si myslím.
Jimmy... Vživotě jsem ho neviděla, nemám k němu žádný bližší vztah, přesto... promiň, taky si dojdu pro krabici s kapesníky...
„Mohla by to být zábava. Nechala by ses přeoperovat na chlapa, já bych se do tebe zamiloval a odvezl si tě do Argentiny. Co ty na to?“
Díkybohu! Jsi to Ty!!! Už tě poznávám
Ano, ano, ano! Žádný dům, dokonce žádný město není tak velký, aby se s tím... tím... míjeli donekonečna.
Takže vážení, držte si knoflíčky! Jinak Vám uletěj

64)  krista81 (19.01.2011 23:27)

Tak se snažím dát dohromady nějaký souvislý komentář a moc to nejde.
Takové zvraty - napřed smutné vzpomínání na ženy v Nahuelově rodině, pak ta strašná reportáž s Jimmym (chudák, takový osud si vážně nezasloužil) - doufám, že za to Dagross zaplatí!!!
Pak odlehčení s Nahuelovým návrhem a potom se dozví kam se bude stěhovat - to ještě budou třísky lítat
PS: Donovan je vážně zlatíčko - stuhy

Těším se na další dílek

63)  Luciana (19.01.2011 22:26)

Ups ... jaksi jsem to nevydržela a jen jsem jukla na titulku a uviděla další díl, byla jsem ztracená .
Snad míra mého nadšení je dostatečně vyjádřená tím, když ti řeknu, že jsem ZOOM dala přednost před čtením Rozbřesku (fungl nová knížka darovaná k narozeninám, sice už několikrát čtená, ale co ) konkrétně na straně 70 (ostrov Esme) . Popravdě jsem byla rozpolcená a nevěděla, co dřív .
Takže Karolko *worsh DĚKUJU za úžasnou kapitolu. ZOOM je báječná, sice tvrdohlavá a umanutá, ale i tak v ní je pořádná porce obětavosti a lásky. No a Edward .... stále mě provokují ty kožený kalhoty

61)  Carlie (19.01.2011 22:04)

Ty jsi opravdu unikát, Karolko, ten Tvůj suchý humor (Donovan, Nahuel, jejich poznámky, podtrhávání ubrusu ), emoce (vzpomínky na matky ), drama (Jimmy, drsnýý! ), napětí (co všechno informátor věděl o Zoom ), vstupenka na Matějskou na booster! (kdo je specialista na adopce? aaaah, kde bude spinkat... já se těším na to napětí v domě, chystám si vidličku a nůž, ňami ).
Tahle povídka, Karolko, to není jen na knížku, to už je na scénář, tohle chci vidět zfilmované... casting dělat nemusíš, herci jsou jasní
A my všechny čtenářky si tam střihneme komparz! Hm, ale co budeme hrát? Lesy šumící ve větru... ale může les áchat? A kecat do toho Belle a Edovi? No nic, já končím, to ne já, to jen větříček
Jsem ráda, že tu jsi a tohle píšeš, Karolko, naprostá bomba! Útok na všechny smysly
Díky

59)  Pospeta (19.01.2011 21:40)

No, uznávám, byl by to problém. Když to shrneme, rychlost minimální, síla spíše muší a lepší bojový výcvik než já má i můj superlíný kocour. Jo, u Cullenových jim bude líp.
A ten pocit. Byla bych mnohem radši, kdyby na Tebe z mých komentářů jasně křičelo: Jo, je to jedinečné, úžasné a geniální Karolko! Že bych byla málo výmluvná?

56)  Karolka (19.01.2011 20:51)

5) Děkuji!
Baruu: Hluboká vděčná úklona před oponou. Moc si toho vážím.
Jarusinka: Jednak moc děkuju za gratulaci a pak taky za krásná slova. Hodně to pro mě znamená.
Ashley: Tak jestli je něco naprosto jisté, tak je to to ohlodávání. Na to se strašně těším. Děkuju.
Yasmini: Nemá to lehký.
Anna s číslem: Děkuju!
Jesska: Vidíš, a já myslela, že to dneska napínavě neskončilo. Ale umím horší konce! Moc děkuju, mám radost.
dori: Ale tenhle pokus byl celkem pěknej.
kytka: To jsem ráda. Děkuju.
Bosorka: My jsme na tu galanterii nějaký vysazený.
Twigirl: To jsem ráda, že jsi spokojená. A ohledně toho čtení myšlenek – už na začátku jsem avizovala, že dary nebudou. Supersilní a superrychlí upíři tentokrát úplně stačí. To by to měl chlapec příliš jednoduchý.

54)  Bosorka (19.01.2011 20:47)

Zoom bude bydlet u Cullenů? I s Nahuelem? To budou jiskry lítat. A knoflíčky od košile taky!

53)  kytka (19.01.2011 20:42)

Karolko, úplně mi spadla brada, jak jsem hltala řádky a chtěla číst dál a najednou - byl konec. Kapitolka skvělá, má spád, čte se jedním dechem. Moc se těším na pokračování.

52)  dorianna (19.01.2011 20:28)

Karolko, já jsem normálně ukecaná až by tě uši brněly, ale tady nějak prostě mi to nejde a nejde))))

51)  Jesska (19.01.2011 20:25)

Páááni, tak to byla síla!
Donovane, ZBOŽŇUJU TĚ!!! Jediný, kdo má vždy nejlepší nápady a nějlepší řešení.
Dojemný začátek, potom Dagrossova zpráva (to mě teda vážně dostalo, chudák Jimmy, byl to takovej sympaťák) a samozřejmě perla nakonec, Donovanův úžasný, skvěle promyšlený a bezchybný plán.
A Nahuel je tááá sladkej! A proč né, Bella přeoperovaná na chlapa by byla když už nic, tak aspoň opravdu originální
Úžasná kapitola, tvé umění přestat psát v nejnapínavějším bodě mě fascinuje

49)  Karolka (19.01.2011 20:14)

4) Děkuji!
sfinga: A já miluju tvé komentáře. Za výběr hlavního záporáka se omlouvám, ale ber to tak, že je to jeho další role, kterou jistě bravurně zvládne. Děkuju.
Lenka: A já děkuju, že to čteš a komentuješ.
Alaska: Moc děkuju. Přiznám se k jedné věci. Vzhledem k tomu, že jsem tak trochu melancholik, mívám tendence u smutných pasáží tomu propadnout. U téhle povídky proto při psaní citových věcí poslouchám písničky z Pomády a Mamma Mia.
Scherry: K Jimmymu - vzhledem k tomu, jak dobře byl informovaný, bych tipla, že se musel přímo pohybovat v té organizaci. V takových případech to bývá jen otázka času, než na něj někdo přijde. Děkuju.
eElis: To jsem ráda. Moc děkuju!
biotik: Děkuji za přání. A z původního příběhu zůstalo asi nějakých třicet procent, tak snad se bude líbit. O způsobu prodeje ještě neznám podrobnosti, ale určitě dám včas vědět.
Fanny: Přepadávají mě ze zálohy. Díky.
jeanine: Jsem ráda balzám, vlastně úplně ze všeho nejradši, protože vím, jak taková věc udělá dobře. Takže děkuju!
belko: Na zdraví!
Nosska: Viď, že jo!

48)  Yasmini (19.01.2011 20:02)

Chudáček malá musí se stěhovat.
Krásně je k sobě směřuješ a bude v bezpečí

«   1 2 3 4 5   »