17.01.2011 [14:49], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 94×, zobrazeno 11796×

7) Nečekaná návštěva aneb Netušila jsem, že mě budou přitahovat o hodně starší muži

Měla jsem vztek. Hroznej. Kdybych nevěděla, že si tím rozdrtím koleno, vrátila bych se a nakopala ho. Samozřejmě, že jsem se zlobila hlavně sama na sebe. Div jsem si nenadávala nahlas, když jsem si vzpomněla, jak hloupě jsem se nechala… omámit. Lepší slovo pro ten stav neexistovalo. Jen bych ráda věděla, o co mu vlastně šlo. To nemůže oblbovat někoho jinýho?!

Doběhla jsem k autu a zapadla dovnitř. Zase mi překazili kšeft! Teď, když opravdu nutně potřebuju dát městu vědět, že jsem pořád tady! Natáhla jsem se do kastlíku v palubní desce a vytáhla odtamtud malý digitální foťák. Běžnej šmejd pro turisty. Nehodlala jsem se vrátit domů s prázdnou. Sice to asi nebudou překupníci zbraní, ale dnes v noci se spokojím i s vloupačkou na pumpě. Kdybych byla trošku míň naštvaná, asi by mi došlo, že takhle navztekaná bych měla jet radši domů a ne pronásledovat zločince. Ale já viděla rudě a chtěla si na někom zchladit žáhu.

Šlápla jsem na to a přesunula se o pár kilometrů jižněji. Do čtvrti, kde jsem vyrůstala. Tam se vždycky něco dělo. Báli se tam chodit i policajti. Přepadávání na ulici, domácí násilí, vandalismus. Tohle mě zformovalo. Nechtěla jsem se patlat ve svých traumatech. Řešila jsem je tím, že jsem jim šlapala po krku.

Auto jsem zaparkovala raději v uctivé vzdálenosti. Jinak hrozilo, že bych si domů odnesla jen klíčky a voňavej stromeček ze zpětnýho zrcátka. Tentokrát jsem dokonce zapnula autoalarm, i když to běžně nedělám.

Zaposlouchala jsem se. Až sem ke mně doléhaly typické zvuky. Křik, zpěv, tříštěné sklo, dunící decibely nějaký rapový kapely. Noční život v plném proudu. Zkontrolovala jsem stav baterie ve foťáku a rozeběhla se temným parkem, který tvořil severní hranici Čtvrtě vyvrhelů, jak jí místní s hrdostí říkali. Jo, vyvrhávalo se tam často a prakticky všude, kam se člověk podíval.

Vběhla jsem do první příčné ulice a držela se ve stínech. S tím nebyl problém, pouliční osvětlení tu naposledy fungovalo ještě v době, kdy se svítilo plynem. Minula jsem opilce dřímajícího ve stoje při močení a hromadu starých novin a hadrů, ze které se ozývaly velmi výmluvné zvuky. Jo, moje dosavadní sexuální výchova. Až… jestli... se někdy stane ten zázrak a já s někým budu (ne, nemyslím na Edwarda ani jedinou buňkou mozku!), vzdechy budu ovládat na výbornou.

Zdálo se, že jsem konečně na něco narazila. Tichý šepot a tlumené nadávky. K tomu skřípot rozbitého skla pod podrážkami bot.

„Tak už si to vem! Víš, jak je ta bedna těžká?“ Slyšela jsem je hned za rohem. V místech, kde stál obchod s elektronikou. Nadpřirozený úkaz, řekla bych. Ten krám někdo vykrádal minimálně jednou do měsíce a přesto ještě nezkrachoval.

Zastavila jsem se přesně v místě, kde se lámala ulice. Opatrně jsem vykoukla. Dva maníci si právě nakládali dodávku. A nebyli to žádní troškaři.

Zapnula jsem foťák a pomyslela si, že tohle Cullenovým nedaruju. Zoom fotí dva bezvýznamný zlodějíčky! A jak jsem tak byla nakrknutá, dostala jsem nápad.

„Čau, krasavče, neměl bys něco na psaní?“ oslovila jsem toho většího z nich, který stál na ulici a měl na starosti nakládání.

Ozvalo se zaklení a rána, jak upustil hi-fi věž přímo na chodník.

„Do pr…!“ Hned se ke mně rozeběhnul s napřaženou pěstí. Rozkročila jsem se, abych udržela rovnováhu a čekala. Praštil mě do brady a s řevem se zlomil v pase. To křupnutí v jeho ruce mi bylo povědomé a chvíli jsem s tím bastardem i soucítila.

„Ukaž, já se mrknu sama,“ řekla jsem sladce a začala ho šacovat. Jeho parťák se mezitím snažil co nejrychleji prolézt rozbitou výlohou ven. Podle výrazu v obličeji se asi nemohl rozhodnout, jestli má zdrhat, nebo mě zkusit přetáhnout tou baseballkou, co držel v ruce.

V kabátě hromotluka jsem žádnou propisku nenašla. Naštvaně jsem ho odstrčila. Hned se rozeběhl k autu a pokoušel se do něj nastoupit. Strašně u toho nadával, protože levačkou mu dveře nešly dobře otevřít.

„Ty taky nemáš?“ zeptala jsem se toho druhého, když konečně seskočil na ulici. Stál proti mně dost vyjeveně a nad hlavou třímal pálku. Asi nechápal, proč chce jeho větší kolega tak zběsile vzít roha.

„Co?“ zeptal se nechápavě.

„Pro-pis-ku,“ zopakovala jsem tónem učitelky ze zvláštní školy.

Zmateně zamrkal. Pak se rozpřáhl a vykročil, aby odpálil homerun. Při pohledu na něj mi trochu vyschlo v krku, vypadal fakt hrozivě. Když se o mě ta pálka ale zlomila, vypadal, že se snad rozbrečí.

„Tu propisku?“ nadhodila jsem. Rozeběhl se k autu. Jeho kolega už byl uvnitř a snažil se levou rukou otočit klíčkem.

Už mě to přestávalo bavit. Potřebovala jsem jen pitomou propisku, abych napsal vzkaz! Skočila jsem k dodávce, v jedné ruce foťák, druhou jsem čapla zloděje za rameno a otočila ho čelem k sobě. Pro větší efekt jsem ho drobet přimáčkla na bok auta.

„Hele, já ti ji pak vrátím. Nejsem žádná zlodějka,“ zazubila jsem se na něj.

Počůral se.

S povzdechem jsem zajela rukou do jeho nikotinem a potem prosáklé bundy a konečně vytáhla tužku.

„Rozevři si bundu!“ poručila jsem přísně a udělala dva kroky vzad. Strašně smrděl.

Náklaďáček zakuckal.

„Do háje!“ zafuněla jsem a zabodla propisku do předního kola. Ozvala se rána a auto se naklonilo lehce do strany. „Doufám, že to bude psát,“ zabručela jsem, když jsem ji naprasklou zase vytáhla ven.

Zloděj už si roztáhnul bundu. Ruce se mu tak třásly, že v tu chvíli vypadal jako motýl, co mává křídly.

„Prima. Takhle zůstaň,“ přikázala jsem. Pak jsem mu na triko napsala velký nápis:

DAGROSSI, NAKOPU TI PRDEL!

Nic moc světobornýho, já vím. Pak jsem si ho vyblejskla.

„Budeš v novinách,“ uculila jsem se a vrátila mu propisku do bundy.

Jeho kámoš už metelil ulicí pryč. Nechala jsem ho. Tušila jsem, že ho ten vyfocenej před policií krýt nebude.

+++++

Domů jsem se vrátila asi v pět ráno. Už jsem trochu vychladla a cítila se dost unavená. Donovan se mi vyčítavě díval na bosé nohy. No jo, lakýrky zůstaly u kostela…

„Omlouvám se,“ řekla jsem celkem upřímně, „měla jsem naspěch.“

Jen přikývl.

„Když dovolíte, slečno Kriegová, mám vám vyřídit vzkaz od doktora Cullena. Rád by zkontroloval vaše zápěstí.“

Ušklíbla jsem se.

„To už udělal jeho syn.“

Komorník jen nepatrně zvedl obočí, ale nijak to nekomentoval.

„Zítra si promluvíme,“ prohlásila jsem a výhrůžně na něj ukázala prstem.

„Samozřejmě, slečno.“

Vylezla jsem do svého pokoje a poslala fotku se vzkazem Dagrossovi do televize. Věděla jsem, že momentka dvou zlodějíčků by je za jiných okolností nezajímala, ale vzkaz jednomu z největších mafiánů určitě odvysílají.

+++++

Vzbudila jsem se asi v poledne a měla šílený hlad. Proto jsem se tentokrát ani nezdržovala sprchou. Jen jsem na sebe hodila župan a seběhla dolů do kuchyně. Už v hale jsem ale ucítila neznámou vůni. Mužskou, velmi sytou a příjemnou. Vedla mě přímo do Donovanova království.

Nakoukla jsem dovnitř. Za stolem, na mém místě někdo seděl. Viděla jsem jen černé, na krátko ostříhané vlasy a široká záda. Měl na sobě košili s vyhrnutými rukávy. Odhalená předloktí vypadala jako z reklamy na potravinové doplňky pro kulturisty. Jeho kůže měla barvu kapučína.

„Slečno Kriegová!“ přivítal mě Donovan. Odložil kuchyňský nůž a vyměnil ho za utěrku. Tu si hned přehodil přes ruku.

„Dáte si snídani? Nebo raději rovnou oběd?“

Neznámý se pomalu otáčel a zároveň vstával. Můj pohled po něm stoupal vzhůru, a když se muž narovnal, už jsem se pěkně zakláněla.

Páni! Málem jsem to řekla nahlas.

Za svůj krátký život už jsem viděla spoustu hezkejch chlapů. Samozřejmě počítám i ty v časopisech. Ale tenhle… Exotickej typ, odhadla bych ho na latinoameričana. Ještě nikdy jsem neviděla tak černé oči, jako byly ty jeho. Když se usmál, čekala jsem, že se po zdech rozeběhnou prasátka. Měl úžasně bílé zuby. Nevěděla jsem nad čím vzdychat dřív. Byl nádhernej. Kus chlapa, před kterým má ženská chuť předstírat mdloby, jen aby ji zachytil. Ale nebyl to dokonalej hezoun, u kterýho člověk pochybuje o sexuální orientaci. Na tomhle všechno řvalo, že v tom má naprosto jasno. A ten pohled… Plný lákavých tajemství.

Stála jsem tam jako kus dřeva. Část mého mozku ječela, že nejsem vykoupaná ani učesaná, o make-upu nemluvě.

„Představíš nás, Donovane?“ řekl a mně se blahem zježily chloupky na rukou. Uměla bych si představit, jak mi šeptá celou noc.

Sluha se postavil k nám a přikývl.

„Majitelka domu, slečna Kriegová.“ Zmateně jsem zamrkala. Neměl by nejdříve představit hosta paní domu?

„Pan Nahuel Herrero.“ A i když jsem se cítila jako hypnotizovaná, neunikl mi kratičký záblesk v Donovanově tváři, který se nedal identifikovat jinak, než jako pobavení. „Můj děd.“

Obvykle nemívám dlouhé vedení, ale když to řekl, dvě vteřiny jsem stála úplně nehybně. A tu větu si v duchu opakovala třikrát. Náš host, který vypadal maximálně na pětadvacet, protočil oči a rozesmál se. „Ty sis to prostě nemohl odpustit.“

Oni to snad mysleli úplně vážně!

Ukázala jsem na komorníka.

„Vy…“ Pak jsem se vyjeveně obrátila na pana Herrera. „A vy…?“

„Ano, slečno Kriegová. Pan Nahuel je můj děd, opravdu.“

Odkašlala jsem si. V marné naději, že ten špunt, co mi blokuje vedení do mozku dokážu vykašlat.

„Neposadíme se?“ zeptal se… děda a galantním gestem mě pobídl ke stolu. Odsunul mi židli a usadil mě. Zblízka voněl ještě líp.

„Dáte si kávu, slečno Kriegová?“ zeptal se Donovan. Pořád jsem čekala, že se rozchechtá a začne se plácat do stehen, ale vypadal stejně jako kdykoli předtím.

Mrkla jsem na stůl, abych zhodnotila, co si dal pan Herrera. Cookies a mléko! To jsou věci… K mé neskonalé úlevě nestála na stole krabice s mým portrétem, ale skleněný džbán.

„Dám si totéž, co má…“ Zasekla jsem se a zrudla.

„To je v pořádku, slečno. Chápu vaše rozpaky. Dovolíte, abych vám nabídl tykání? Obvykle takový krok nabízí dáma, ale přeci jen, jsem asi o hodně starší než vy, tak si to snad mohu dovolit.“

Konečně jsem ze sebe dokázala vykřesat kapku invence.

„To bezpochyby. Mně je deset. A jsem Isabella,“ dodala jsem trochu rozechvěle a podala mu přes stůl ruku. Matčino jméno jsem moc nepoužívala. Naposledy mě tak oslovovala Debbie.

Vzal mě za ruku a políbil. Rozbušilo se mi srdce. Zvedl ke mně pohled, a stále mě nepouštěl. V očích mu hořely plamínky. Usmíval se.

„Nahuel.“

Dokázala jsem jen přikývnout.

Donovan přede mě postavil sklenici a talířek s čokoládovými koláčky a tak se naše ruce rozpojily.

„Takže,“ začala jsem a přemýšlela, jak se nejlépe zeptat. „Donovan je tvůj… vnuk?“ Dalo mi velkou práci se nezakuckat.

On vypadal pobaveně. Fascinovaně jsem sledovala, jak se zakusuje do koláčku. Na rtu mu zůstal otisk čokolády a já měla najednou neodolatelnou chuť se ho tam dotknout.

„Přesně tak.“ Pak se zamyslel. „Isabella. To je nádherné jméno.“ Dokonce jsem mu věřila, že to myslí vážně. „Ale docela dlouhé. Jak ti mohu říkat?“

Zaskočilo mě to. Neměla jsem ani tušení.

„Snad… Bello,“ navrhla jsem a konečně se pustila do jídla.

„Výborně,“ souhlasil, „to je více než výstižné.“ A zase se usmál. Měla jsem pocit, že z něj září slunce. A ta vůně – klidně to mohl být vítr vanoucí od moře na pláži lemované palmami.

Magořím!

Radši jsem zabodla oči do talíře.

A pak se ozval zvonek. Skoro jsem se lekla a chvíli přemýšlela, co by to mohlo být. Nikdy dřív u nás totiž nikdo nezvonil.

Donovan obřadně odložil kuchyňskou zástěru a vydal se otevřít.

„Nerada bych byla dotěrná, ale asi chápeš, že jsem zvědavá. Co jste zač? Ty a Donovan?“

Utřel si ústa do ubrousku a podíval se na mě. Zase mi poskočilo srdce.

Pak udělal zvláštní věc. Naklonil se přes stůl a přivoněl si ke mně. Jeho vlastní vůně mě v tu chvíli doslova obklopila. Ano, moře a palmy.

„Jestli se nepletu, jsem totéž co ty. Poloupír,“ dodal, aby to bylo úplně jasné. Přikývla jsem. A prožila zvláštní věc. Radost. Až dodneška jsem se cítila dost… osamělá. Nejen z toho objektivního důvodu, že jsem u sebe nikdy neměla víc než jednoho člověka, kterému by na mně záleželo. Ale hlavně kvůli tomu, co jsem. A najednou proti mně seděl nádhernej chlap a jedním slovem mi dal prožít iracionální pocit, že k němu tak nějak patřím.

Mlčel a nechal mě to zpracovat. Zapomněla jsem jíst a upřeně ho pozorovala. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Jen se usmíval a jedl. Asi tak za deset vteřin jsem zapomněla, o čem že jsem to vlastně přemýšlela. To když jsem pohledem sjela k jeho krku a sledovala zlatý řetízek sestupující do výstřihu jeho částečně rozepnuté košile. Vykukovaly z ní jemné černé chloupky. Musela jsem vypadat jako retardovaná. Nemohla jsem z toho místa odtrhnout oči.

„Naše rodina je trochu zvláštní,“ promluvil najednou a já sebou leknutím trhla. „Pořizujeme si rodiny. Snažíme se zachovat rod. Donovan je čtvrtou generací.“

Překvapeně jsem se na něj podívala a v duchu se snažila udělat pár jednoduchých výpočtů.

„Tak tedy… on je částečně… upír?“ Teď to konečně začalo dávat smysl.

„Z jedné osminy,“ ozvalo se ode dveří. Vešel komorník. „Moje matka byla člověk.“ V ten moment jsem v jeho očích zahlédla jasně patrnou bolest.

Jedna věc mi ale pořád vrtala hlavou. Jen jsem nevěděla, jak se ho na to zeptat.

„Donovane, neuražte se, ale…“

„Stárnu, ano,“ odpověděl, „velmi pomalu, ale přeci jen. Zředěná věčnost, vzpomínáte? Asi bych se vám měl omluvit, že jsem vám při přijímacím pohovoru zalhal o svém věku. Není mi pětaosmdesát, ale o dvě stě víc.“

Pomalu jsem přikývla. Hlava mi z toho šla kolem. Kolik tedy muselo být Nahuelovi?

„Snad se nebudete zlobit, slečno Kriegová, když tento zajímavý rozhovor odložíme na později,“ řekl Donovan. „Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

74)  Karlicka (18.01.2011 11:45)

Karolko: hláška „Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena.“ mě totálně rozsekala. Poprskala jsem si monitor, zakuckala se a málo chybělo a byla by větší nehoda
Jsi báječná a tvé povídky jsou po tobě. Piš, piš... čekám na další

71)  Karolka (18.01.2011 10:31)

belko: To je moc hezká představa, vážně jo! A ta sbírka... abych pravdu řekla, tak přemýšlím.

69)  Karolka (18.01.2011 08:22)

Šestá desítka poděkování:
Jarusinka: Nic si z toho nedělej. I tak jsem moc ráda, že se ti to líbilo. A btw... úžasnej avatar!
Carlie: Ty jsi fakt úžasná! Já ty tvoje komentáře čtu napjatě jako povídku. Taky se u toho uculuju a občas hejkám. (Nedal by to náhodou na drabble? ) A já tedy na knoflíčky taky nemůžu zapomenout.
Lenka326: Děkuju. Scéna s propiskou mě taky moc bavila. Popis Donovanova dědečka ještě víc. Proč tam ten Edward asi přišel… hm…
belko: Obávám se, že to není závit, ale spíš něco jako střepina. Zaseknutá a blokující jiné obvody potřebné pro praktický život. Moc děkuju.
Bye: A víš, že jsem si na tebe u té snídaňové scény vzpomněla? Ty nejsi ten typ, co by nechal takovýho chlapa chodit s pusou od čokolády. Pan slunce do pralesa. Ty jsi… zlato moje.
Abera: Děkuju.
semiska: Děkuju. Ono je asi zřejmé, že si oba potřebují leccos vyjasnit i sami o sobě. A co potřebuje Nahuel? Hm… uvidíme, kdy na to přijde řada, ale troufám si tvrdit, že to bude překvápko.
nathalia: Uvidíme, jak se to vyvine a jak to Zoom posoudí s odstupem. Ještě není všem dnům konec. A moooc děkuju.
krista81: Ano, Donovan získává za své příbuzenstvo další plusové body. Už jen kvůli jeho dědečkovi a jeho návštěvám by stálo za to ho zaměstnávat. Díky!
AMO: Mám radost, že se kapitolka líbila. Juj, já se těším na další. Díky!

67)  krista81 (18.01.2011 00:39)

Tak už zase sedím nad počítačem a culím se jak pitomec - ještě, že mě nikdo nevidí - zase už všichni spí.
(a já si spánek nahradím později, jednou .... možná )

Čtvrť vyvrhelů a vzkaz neměli chybu. Dokonalé.

Ovšem: "Až… jestli... se někdy stane ten zázrak a já s někým budu (ne, nemyslím na Edwarda ani jedinou buňkou mozku!), vzdechy budu ovládat na výbornou. " mě naprosto dostaly - to si to pěkně maluje

No uvidíme jak se to vyvine Určitě tím trochu zamává i Donovanův dědeček - ňam capucino To si někdo pěkne zažárlí

Ps: Donovan je čím dál tím zlatější vážně by se mi takový komorník hodil + tak skvělé příbuzenstvo

A Edwardův příchod - no nemůžu se dočkat další kapitolky co se stane.

65)  semiska (17.01.2011 23:41)

Bella si pěkně zahrává vzkazem mafiánovi do televize o svůj položivůtek. Ale tak zvládla to na jedničku, to se jí musí nechat. Ale Donovan má opáleného dědečka jako capucino,jo? Hmmm... capucino, mňam mňam Snad si na Bellu Nahuel nedělá zálusk? Copak chudák Edward, kterému nevěnuje Bella ani jednu buňku mozkovou a rozhodně s ním nepočítá při cvičení vzdechů na výbornou I když, to si asi zatim jenom myslí, že?
Nejvíc mě dostala závěrečná věta: „Já mám v troubě pečeni a vy máte v hale pana Edwarda Cullena.“ Chlapec se nám přišel znova podívat na zápěstí? Nebo na trhání hlavy? Či z nějakého svého osobního zájmu? Hezky akční kapitolka, Karolko!
P.S. Název dnešní kapitolky je hezká perla.

64)  Abera (17.01.2011 23:26)

63)  Bye (17.01.2011 23:22)

Tak sexuální výchova ve čtvrti vyvrhelů mě dostala. Ovšem, tento výrok:
"Až… jestli... se někdy stane ten zázrak a já s někým budu (ne, nemyslím na Edwarda ani jedinou buňkou mozku!), vzdechy budu ovládat na výbornou."
si tisknu a věším na nástěnku. Až bude Bella myslet na Edwarda VŠEMI buňkami nejen svého mozku, chci slyšet její kultivovaný projev!
"Ruce se mu tak třásly, že v tu chvíli vypadal jako motýl, co mává křídly."
Ajéje, Bella si zahrává, dráždí hada bosou nohou Aby se jí to nevymstilo.
Áááááááá prasátka Ty mě chceš zabít.
Nojo, chceš! On v tom má jasno, já taky. Vůbec se Belle nedivím, musela bych se pevně držet židle, abych tu čokoládu z pana Kapučína neslízla.
Ale kurnik, co on tam vlastně pohledává? Přišel založit další rodinu nebo co? Huš, huš. Ještě že je Edward v předsíni!
MMch, stačí, když napíšeš jeho jméno a pan Slunce se může vrátit do pralesa. Uáááááááááááááááááááááááááááááááá

61)  Lenka326 (17.01.2011 22:18)

...tak strašně jsem se na Zoom těšila a nemůžu se celý den dostat k netu , no konečně!!!
Ale to čekání stálo za to, je toho tolik, co mě pobavilo: Bellina umanutost ulovit aspoň vloupačku na pumpě , její dráždění Dagrosse , setkání s Nahuelem (mimochodem, skvělý nadpis kapitolky ), Bellina radost, že potkala dalšího svého druhu , pravda o Donovanovi (ale přecejenom je trochu upír) no a pak příchod "Mistra" Cullena .

Copak se stane, až se zase potkají tváří v tvář? A co vůbec Edward chce? Jenom se tak ptám, proč Cullenovi pořád maří její práci???

Karolko, bylo to úžasné, díky, těším se na další, tohle fakt nemá chybu!

60)  Carlie (17.01.2011 22:17)

Karolko, Tvá Zoom se mi dostává pod kůži, stejně jako tahle povídka a tohle je jeden z důvodů: "Nechtěla jsem se patlat ve svých traumatech. Řešila jsem je tím, že jsem jim šlapala po krku."
Tak silná a přitom tolik křehká. Za slupkou nezávislosti a nezranitelnosti skrývá jen malé desetileté děvčátko Puberta s ní mlátí... a scéna s propiskou byla neskutečná - hlavně ta její suchá prosba o ni - skáču jak na koncertě
Prozrazení, které jsi připravila pro Donovana bylo překvapivé, ani ve snu by mě to nenapadlo, respekt!
Nahuel... jako jo, sexy kus, ale šupej se umýt, drahá Zoom, a nachystat Edwardovi šití (já jsem aspoň na ty knoflíčky nezapomněla, ehm... copak se na ně dá zapomenout? )
Karolko: jeeeď!!!
EDIT: Ha, teď mi něco došlo... bude žárlit, bude žárlit? V hale pan Cullen, v kuchyni Nahuel... jestli ale můžu radit, Bells, nedělej nic polovičatě, ber celého upíra
Už mlčím

57)  Karolka (17.01.2011 21:51)

Pátá desítka poděkování:
blotik: Děkuju.
jenka: Nevím, jestli ti můžu slíbit jen samý smích, ale o tu zábavu se budu moc snažit. Moc se mi líbila tvá charakteristiky Donovana jako jistě nejstaršího komorníka na světě. Děkuju!
MisaBells: Děkuju.
Pospeta: Tak už je tam, posuď sama. A v následujících dílech se ukáže, kdo s kým a proti komu. Jinak jsem zjistila, že to s tím Robem mám úplně stejně. Od jeho obličeje se odpoutat nedokážu. Tak snad čtenářky, které si ho představují jinak, můj návrh na Shrnutí nerozladí.
Nosska: Děkuju.
PeTi: Nemusíš kvůli němu být smutná. Prostě stárne jako my lidi, jen mnohem pomaleji. A osobní příběhy? Hloubám... hloubám... Momentálně mě žádný nenapadá, ale rozhodně do nich vkládám osobní fantazie. Některé situace a milostné scény. (Např. První půlka SvE je komplet moje snění.) Co se týká Zoom, tam se možná promítá mé dobrodružné alterego. Moc děkuju.
Janeba: Jauč!
hellokitty: Díky.
Jesska: To jsem moc ráda. Děkuju.
Fanny: Jé, tak to mám radost. Díky.

56)  Fanny (17.01.2011 21:45)

Tak tahle kapitola je asi nejlepší z těch uplynulých. Plná vtipu i akce neakce (zvláštní pojmenování...) Měla jsem nervy napnuté a přesto si to užila, opravdu povedená kapitola.

A konečně ten rozhovor! A její záseky v myšlení jsem rozhodně sdílela s ní...

55)  Jesska (17.01.2011 21:33)

Whoooa!
Donovan je vážně nejskvělejší postava téhle povídky. Čím dál tím víc mě fascinuje
A o dědečkovi nemluvě
Páni... ještě nesmím zapomenout na originální fotečku do novin
Dokonalý!!

«   1 2 3 4 5   »