Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

21) Důvěra aneb Občas je vážně prima být bezbranná

 

Předposlední kapitola.

Ještě než nastala noc, navštívil mě Nahuel a po něm i zbytek Cullenovy rodiny. Mé původní obavy a rozpaky naštěstí snadno rozehnali a obstarali i většinu rozhovorů. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že by se na mě zlobili. Možná ale právě proto jsem si pak s odstupem víc uvědomila, jaká tragédie se mohla odehrát. Znovu a znovu jsem zkoumala své rozhodnutí. Když jsem ve tmě zírala do stropu, už jsem vlastně přesvědčovala jen samu sebe, že jsem neměla na vybranou. Nakonec mě ale vždycky utvrdil jeden jediný argument. Carlislea unesli jen kvůli mně. Představa, že bych zůstala sedět doma a on zemřel, mi připadala mnohem strašnější, než cokoli z toho, co jsem zažila v zajetí. Zvláštní, že jsem tohle všechno v duchu křičela Edwardovi do obličeje. Stále dokola. Dokud jsem neusnula.

 

+++++

 

Ráno mi Donovan přinesl čerstvé cookies a mléko. Špatná nálada mě přešla až u třetího koláčku. Naprosto přesně ten okamžik poznal, protože až v tu chvíli si troufnul promluvit.

„Jsem rád, že vám chutná, slečno.“

Jen jsem něco zahučela a otevřela pusu, aby mi tam mohl strčit další.

„Jak to vypadá s naším plánem?“ zeptala jsem se, když mi přisunul stoleček se sklenicí mléka a brčkem.

„Mám to v nákladním voze zaparkovaném o dvě ulice dál. Jen čekám na příležitost.“

Přikývla jsem.

„A nebude potřeba to nějak… připravit? Přeci jen to není rádio, aby to člověk postavil a zapnul.“

„Nebojte se. V tom voze sedí speciálně najatý člověk, který se o to postará.“

Dosrkala jsem poslední zbytky mléka.

„Tak děkuju. Nemáte náhodou představu, jaký program má zbytek rodiny na dnešní večer?“

Zatvářil se uraženě a prohlásil, že zásadně nikoho nešpehuje.

„Ale čistě náhodou to vím,“ dodal, když jsem se zklamaně zamračila.

„Čistě náhodou?“ opakovala jsem pochybovačně. Můj tón i výraz ignoroval s anglickým klidem.

„Mužská část rodiny se chystá po dlouhé době na nějakou akci. Dámy se zase rozhodly zajet do starého domu a přivést věci z operačního centra. Paní Alice si myslí, že suterén mohl požáru uniknout.“
„Aha.“ Nespokojeně jsem se smiřovala s myšlenkou, že prožiju další den pomyslnými rozhovory s Edwardem. Ne, že bych se těšila na ten skutečný, ale všechno bylo lepší, než aktuální stav.

„Pan Edward se ale nikam nechystá, slečno Kriegová,“ oznámil po dlouhých vteřinách mého ponurého rozvažování. „Řekl, že…“ Najednou, jako by se mu pusa zamkla.

„Tak to dopovězte!“

„Řekl, že vás tu nemůže nechat bez dozoru, kdybyste zase dostala chuť napadat majordoma.“

Pak se klidil tak rychle, že mé vrčení se už jen odráželo od zavřených dveří.

 

+++++

 

Mé tělo potřebovalo nabrat sílu a tak jsem usnula hned po obědě a procitla až uprostřed noci. Měla jsem strašnou žízeň. Sklenice s vodou a brčkem stála na nočním stolku, ale mé ruce stále vězely v popruzích.

Věděla jsem, že Donovan spí hned ve vedlejším pokoji, a tak jsem na něj polohlasně zavolala. Nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Na chodbě jsem zaslechla tichou a celkem vášnivou výměnu názorů, která končila Donovanovým: „Nějak jsem se zamotal do deky a nemůžu vstát.“ Následoval tichý povzdech a pak mi někdo zaklepal na dveře.

Vešel Edward. Zastavil se hned na prahu, jako by si nebyl jistý, jestli má jít dál.

„Promiň, ale ten stařík tvrdí, že teď nemůže. Potřebuješ něco?“

Světlo linoucí se z chodby kolem něj tvořilo dokonalý rám. Ten obraz dokázal na malou chvíli zahnat mé rozpaky a úzkost. Věděla jsem naprosto přesně, co potřebuju. Aby byl se mnou a už nikam neodcházel.

„Mám žízeň. A jaksi nemůžu…“ Pro dokreslení jsem zahýbala pažemi.

Přikývl a přišel ke mně. Napolohoval mou postel do sedu a pak mi přidržel sklenici, abych se mohla napít. Zabodla jsem pohled do jeho ruky a netroufala si dívat se jinam.

„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptal se, když prázdnou skleničku postavil zpátky.

Mluvil tiše. Kromě oblaku vůně, který teď obklopil i mě, se kolem něj vznášela jasně patrná aura napětí.

„Já nevím,“ řekla jsem konečně. „Můžeš?“

Založil si ruce na prsou a s povzdechem bloudil očima po stěnách.

„Uvažuju o tom pořád dokola a nějak se z toho nedokážu vybabrat. Chtěl jsem počkat, až ti bude dobře.“

„Počkat na co?“

„Ještě jsem se nerozhodl. Někdy mám pocit, že by mi pomohlo, kdybych na tebe řval. Jindy zas…“ Nedopověděl. Pak se ten zdánlivý klid zbortil jako špatně smontované lešení.

„Chápeš vůbec…!“ Začal přecházet po místnosti. Ruce, teď už podél těla, se zatínaly do pěstí. Potom se zastavil a mlčel. Stál strnule a nehybně. Přesto z něj sálal hněv.

„Pospíchal jsem domů. Říct ti, že bude všechno dobrý, že pořád máme dost času Carlislea zachránit. Když jsme vjeli do garáže a tvoje auto tam nestálo, málem jsem vystoupil předním sklem. Stejně jsem ale celou tu dobu, kdy jsem běžel dovnitř, přesvědčoval sám sebe, že tam budeš, protože jsi to slíbila.“

Otočil se na mě a já se pod jeho pohledem přikrčila.

„Našel jsem tam Donovana s ledem na hlavě.“

Vyčítavě se na mě díval a svaly na lících se mu střídavě propínaly a uvolňovaly, jak zatínal zuby.

„Nebudu tě zatěžovat s tím, jak mi bylo. Co všechno jsem si představoval, že se ti už stalo nebo stane. A jak mi bylo, protože jsi dokázala odejít, i když si se zapřísahala, že to neuděláš.“

„Edwarde…“ snažila jsem se zastavit jeho monolog, ale on teď doslova překypoval vztekem a bolestí.

„Řekněte mi, vážená slečno Zoom. Myslela jste to vážně aspoň v tu chvíli? Když ses mi dívala do očí a držela mě za ruce. Nebo jsi už tehdy věděla, že lžeš?!“

Oči se mi zalily náhlým přívalem pláče a hrdlo se mi stáhlo, takže jsem nedokázala promluvit. Bezmocně jsem propínala bolavé prsty a snažila se vzpomenout, jak jsem mu to vlastně chtěla vysvětlit.

„Myslím, že odpověď znám,“ zavrčel a vydal se ke dveřím.

„Edwarde!“ vykřikla jsem konečně. Zastavil se.

„Unesli ho kvůli mně! Zabili by ho kvůli mně! Copak by tě nikdy nenapadlo, že za to můžu já, kdyby umřel?“ Můj hlas se chvěl a některé slabiky jsem koktavě opakovala, ale bylo mi to jedno.

„On by neumřel,“ odpověděl, stále zády ke mně.

„To nemůžeš vědět!“ zaúpěla jsem. „Tehdy to vůbec nebylo tak jasný!“

Otočil se a vypadal jako zosobněná zloba.

„Ale ano! Mně ano! Ale ty jsi mi ani na chvíli neuvěřila, že ho z toho opravdu dostaneme! Místo toho jsi zase byla slečna hrdinka, která se nedokáže spolehnout ani na toho, koho…“

V beznadějném gestu rozhodil rukama.

„Já vlastně nevím, jestli mě miluješ. Jak se to pozná?“ Do jeho hlasu se vkradl hořký podtón.

Lapala jsem po dechu.

„Jak můžeš…?! Jak něco takovýho vůbec můžeš říct?!“

Mlčel.

„Nikdy v životě jsem neměla rodinu,“ začala jsem rozklepaně, ale postupně nabírala na síle. „Jste první rodina, kterou mám. Stačilo pár dní, abych byla ochotná jít umřít, když to jednoho z vás zachrání! Jak můžeš vypustit z pusy takovou věc?!“

Brečela jsem, teklo mi z očí i z nosu a nemohla jsem se ani vysmrkat.

„Upíři asi nemají kapesník,“ hlesla jsem.

Rozhlédl se. Chvilkové soustředění na tak prostou věc, jako je hledání papírových ubrousků, mu do tváře vrátilo skoro normální výraz. Když je našel, sedl si ke mně na postel.

„Zavři oči,“ řekl tiše. Pak jsem cítila jemný dotek na víčkách, tvářích a nakonec na nose.

Podívala jsem se na něj. Zůstával sedět. Vypadal zamyšleně. Přála bych si mít zdravé ruce a dotknout se ho.

„Chci se tě zeptat ještě na jednu věc,“ řekl, teď už potichu. „Kdybys to mohla vrátit, udělala bys to znovu?“

Zmučeně jsem se nadechla a zase vydechla. Chtělo se mi říct, že bych kdykoli zemřela za kohokoli z nich, ale na to se mě neptal. Věděla jsem, co musím říct, a že to bude skoro stejně těžké, jako se vydat do rukou upířímu psychopatovi.

„Udělala jsem chybu. Neměla jsem ti lhát. Je mi to líto.“

Bylo to přesně tak hrozné, jak jsem čekala. Omlouvala jsem se někdy někomu? Za cokoli? Nevzpomínala jsem si.

Seděl úplně nehybně a i když mi to připadalo jako celá věčnost, ve skutečnosti to netrvalo déle než dvě vteřiny a vsunul mi své ruce pod záda. Skláněl se ke mně a já cítila, že se třese.

Líbal mě. Nemohl se rozhodnout, jestli dřív na rty, nebo na bradu nebo třeba na čelo.

„Měl jsem tě na dosah,“ zašeptal najednou, aniž se mě jeho ústa přestala dotýkat. „Vběhli jsme dovnitř a našli Esmé a Carlislea. Slyšel jsem tě někde v patře, jak křičíš a jak se tvůj hlas vzdaluje. Chtěl jsem běžet za tebou, jenže najednou se tom objevilo pět dalších upírů. Vůbec jsme o nich nevěděli. Musel jsem pomoct ostatním.“ Přitiskl se ke mně, tvář na tvář, a zrychleně dýchal. Jako by byl zase tam.

„Jsi nejodvážnější ženská jakou znám.“

Prudce jsem zabrala a řemínky praskly. Objala jsem ho. Zabořil mi obličej do ramene a brečel.

 

+++++

 

Vzbudila jsem se a můj první pohled padl na něj, protože byl se mnou. Ležel na boku a k hrudi si jemně tiskl moje obvázané ruce. Chránil je, aby mě nic nebolelo.

„Jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ani ne. Asi od té chvíle, kdy jsi usnula,“ odpověděl a políbil mě na konečky prstů vykukující z obinadla. Rozechvělo mě to. Zvedl ke mně oči a když viděl moji reakci, naklonil se blíž.

Už jsme nemluvili. Dával mi dobré ráno. Používal ústa, ale neřekl jedinou slabiku. Slunce se marně snažilo prodrat skrz béžové rolety a celý pokoj se koupal v sépiovém pološeru. Moje postupně odhalovaná kůže dekoltu získala nazlátlý odstín. Pod jeho doteky ale růžověla.

„Chtěl bych cítit tvoje ruce.“

„Chtěla bych se tě dotýkat.“

Zvedl ke mně hlavu a usmál se. Byl to ten výraz, který mě často donutil mlčet i ve chvílích, kdy se mi chtělo mu nadávat. Teď mě připravil o dech.

„Je dobře, že se tak rychle hojíš,“ zašeptal a pak mě ještě jednou políbil nad třetí rozepnutý knoflíček. Dvakrát, než se s nepatrným zamračením odhodlal mě zase pomalu zapnout.

„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem, když se napětí vzájemné přitažlivosti zase nahromadilo a hrozilo, že nám mé dlahy prostě přestanou překážet.

„Ano?“ zeptal se a s tichým vrčením mi zuby masíroval kůži na krku.

Jen jsem několikrát přikývla a snažila se pokrýt zvýšenou potřebu vzduchu. Nepoužitelné ruce jsem měla položené za hlavou a poprvé v životě mi připadalo, že být bezbranná vůbec nemusí být špatné.

„A kde to máš schovaný?“ zeptal se znovu a špičkou nosu zamířil přes klíční kost dolů.

„Je to mnohem níž,“ zapředla jsem.

„Hmm… výborně…“

Uchichtla jsem se. Nikdy jsem nechápala proč se i na dámských pyžamech přišívá na prsa kapsička. Zřejmě to nechápal ani Edward a právě se tomu snažil přijít na kloub.

„Ještě níž…“ Tentokrát jsem spíš jen vzdychla.

Tázavě se na mě podíval. V očích se mu zablesklo.

„Opravdu?“

Přikývla jsem.

„O patro níž.“

Rozesmál se a svalil se mi na břicho.

„Voníš,“ řekl v zápětí a se zavřenýma očima jen zhluboka dýchal.

Využila jsem tu chvíli, protože jsem byla aspoň trochu při smyslech, a poprosila ho, aby mi přivedl Esmé. Trvalo snad čtvrt hodiny než opravdu odešel a přestal zkoumat, jestli to níž, nemá ještě jiný význam, který jsem mu zatajila. Nakonec ale přeci jen odešel a Esmé poslal. Pomohla mi s mytím a oblékáním.

Carlisleův nový dům se ani trochu nepodobal žádné budově, kterou jsem v životě navštívila. Takhle nějak vypadají interiéry opery nebo starých barokních divadel. Donovan stál pod schodištěm a v nestřeženém okamžiku na mě nenápadně mrknul a přikývl.

„První dveře napravo,“ poučil mě šeptem. Edward, který mě doprovázel, jen tázavě zvedl obočí.

Přešli jsme do široké chodby lemované palmami v květináčích a zastavili se u správných dveří. Najednou jsem znervózněla. Co když to nebyl dobrý nápad? Mohlo mu to udělat radost, ale taky vyvolat nepříjemné vzpomínky. Vyzvala jsem ho, aby otevřel.

Vešli jsme do menšího, téměř nezařízeného salonku. Vysoký tyrkysový koberec, světle modré těžké závěsy, vysoké stropy s freskami andělů. A…

… klavír. Černé koncertní křídlo světoznámého výrobce, naleštěné a voňavé.

Edward chvíli stál a beze slova se díval. Pak pomalým, skoro prkenným krokem vykročil ke klavíru. Bušilo mi srdce a začínala jsem se bát, že to byla chyba.

Natáhl ruku a dotkl se hladkého povrchu konečky prstů. Absolutní ticho. Trvalo dlouho, než se konečně pohnul a došel ke stoličce. Posadil se. S výrazem, který jsem zatím nedokázala rozluštit, se díval na zavřenou klaviaturu.

„Ed…“

Zvedl ruku a zavrtěl hlavou. Zmlkla jsem. Jeho ruce pak nadzvedly víko a stejně pomalu, jako dělal poslední dvě minuty úplně všechno, odstranil filcový chránič.

Pak se poprvé od té doby co jsme vešli, nadechl, a položil prsty na klávesy. Zkusmo zahrál nějaký akord. Sešlápnutí pedálu způsobilo, že se tóny vracely zdánlivě nekonečnou ozvěnou. Donovan vybral místnost s dokonalou akustikou.

„Nic si nepamatuju,“ řekl zahanbeně.

Chtěla jsem ho uklidnit a říct, že to vůbec nevadí, ale on najednou začal hrát. Váhavě a často nepřesně. Tápal v klávesách a zároveň v zastřených lidských vzpomínkách. Stejně jsem to ale poznala. Dětská písnička. Slýchávala jsem ji. Děti v jejím rytmu často skákaly přes švihadlo.

 

You´ve been my Mom*

For a really long time

And you know me pretty well…

 

Přešla jsem k němu, srdce cítila až v krku. S napětím jsem se mu podívala do tváře. Velmi se soustředil. Pak ke mně zvedl oči a usmál se.

 


*Jsi moje maminka

Už vážně hodně dlouho

A moc dobře mě znáš…



Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5

1)  Lucie (01.02.2011 18:16)

«   1 2 3 4 5

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek