Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

21) Důvěra aneb Občas je vážně prima být bezbranná

 

Předposlední kapitola.

Ještě než nastala noc, navštívil mě Nahuel a po něm i zbytek Cullenovy rodiny. Mé původní obavy a rozpaky naštěstí snadno rozehnali a obstarali i většinu rozhovorů. Ani na chvíli jsem neměla pocit, že by se na mě zlobili. Možná ale právě proto jsem si pak s odstupem víc uvědomila, jaká tragédie se mohla odehrát. Znovu a znovu jsem zkoumala své rozhodnutí. Když jsem ve tmě zírala do stropu, už jsem vlastně přesvědčovala jen samu sebe, že jsem neměla na vybranou. Nakonec mě ale vždycky utvrdil jeden jediný argument. Carlislea unesli jen kvůli mně. Představa, že bych zůstala sedět doma a on zemřel, mi připadala mnohem strašnější, než cokoli z toho, co jsem zažila v zajetí. Zvláštní, že jsem tohle všechno v duchu křičela Edwardovi do obličeje. Stále dokola. Dokud jsem neusnula.

 

+++++

 

Ráno mi Donovan přinesl čerstvé cookies a mléko. Špatná nálada mě přešla až u třetího koláčku. Naprosto přesně ten okamžik poznal, protože až v tu chvíli si troufnul promluvit.

„Jsem rád, že vám chutná, slečno.“

Jen jsem něco zahučela a otevřela pusu, aby mi tam mohl strčit další.

„Jak to vypadá s naším plánem?“ zeptala jsem se, když mi přisunul stoleček se sklenicí mléka a brčkem.

„Mám to v nákladním voze zaparkovaném o dvě ulice dál. Jen čekám na příležitost.“

Přikývla jsem.

„A nebude potřeba to nějak… připravit? Přeci jen to není rádio, aby to člověk postavil a zapnul.“

„Nebojte se. V tom voze sedí speciálně najatý člověk, který se o to postará.“

Dosrkala jsem poslední zbytky mléka.

„Tak děkuju. Nemáte náhodou představu, jaký program má zbytek rodiny na dnešní večer?“

Zatvářil se uraženě a prohlásil, že zásadně nikoho nešpehuje.

„Ale čistě náhodou to vím,“ dodal, když jsem se zklamaně zamračila.

„Čistě náhodou?“ opakovala jsem pochybovačně. Můj tón i výraz ignoroval s anglickým klidem.

„Mužská část rodiny se chystá po dlouhé době na nějakou akci. Dámy se zase rozhodly zajet do starého domu a přivést věci z operačního centra. Paní Alice si myslí, že suterén mohl požáru uniknout.“
„Aha.“ Nespokojeně jsem se smiřovala s myšlenkou, že prožiju další den pomyslnými rozhovory s Edwardem. Ne, že bych se těšila na ten skutečný, ale všechno bylo lepší, než aktuální stav.

„Pan Edward se ale nikam nechystá, slečno Kriegová,“ oznámil po dlouhých vteřinách mého ponurého rozvažování. „Řekl, že…“ Najednou, jako by se mu pusa zamkla.

„Tak to dopovězte!“

„Řekl, že vás tu nemůže nechat bez dozoru, kdybyste zase dostala chuť napadat majordoma.“

Pak se klidil tak rychle, že mé vrčení se už jen odráželo od zavřených dveří.

 

+++++

 

Mé tělo potřebovalo nabrat sílu a tak jsem usnula hned po obědě a procitla až uprostřed noci. Měla jsem strašnou žízeň. Sklenice s vodou a brčkem stála na nočním stolku, ale mé ruce stále vězely v popruzích.

Věděla jsem, že Donovan spí hned ve vedlejším pokoji, a tak jsem na něj polohlasně zavolala. Nic se nestalo. Zkusila jsem to znovu, tentokrát o poznání hlasitěji. Na chodbě jsem zaslechla tichou a celkem vášnivou výměnu názorů, která končila Donovanovým: „Nějak jsem se zamotal do deky a nemůžu vstát.“ Následoval tichý povzdech a pak mi někdo zaklepal na dveře.

Vešel Edward. Zastavil se hned na prahu, jako by si nebyl jistý, jestli má jít dál.

„Promiň, ale ten stařík tvrdí, že teď nemůže. Potřebuješ něco?“

Světlo linoucí se z chodby kolem něj tvořilo dokonalý rám. Ten obraz dokázal na malou chvíli zahnat mé rozpaky a úzkost. Věděla jsem naprosto přesně, co potřebuju. Aby byl se mnou a už nikam neodcházel.

„Mám žízeň. A jaksi nemůžu…“ Pro dokreslení jsem zahýbala pažemi.

Přikývl a přišel ke mně. Napolohoval mou postel do sedu a pak mi přidržel sklenici, abych se mohla napít. Zabodla jsem pohled do jeho ruky a netroufala si dívat se jinam.

„Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ zeptal se, když prázdnou skleničku postavil zpátky.

Mluvil tiše. Kromě oblaku vůně, který teď obklopil i mě, se kolem něj vznášela jasně patrná aura napětí.

„Já nevím,“ řekla jsem konečně. „Můžeš?“

Založil si ruce na prsou a s povzdechem bloudil očima po stěnách.

„Uvažuju o tom pořád dokola a nějak se z toho nedokážu vybabrat. Chtěl jsem počkat, až ti bude dobře.“

„Počkat na co?“

„Ještě jsem se nerozhodl. Někdy mám pocit, že by mi pomohlo, kdybych na tebe řval. Jindy zas…“ Nedopověděl. Pak se ten zdánlivý klid zbortil jako špatně smontované lešení.

„Chápeš vůbec…!“ Začal přecházet po místnosti. Ruce, teď už podél těla, se zatínaly do pěstí. Potom se zastavil a mlčel. Stál strnule a nehybně. Přesto z něj sálal hněv.

„Pospíchal jsem domů. Říct ti, že bude všechno dobrý, že pořád máme dost času Carlislea zachránit. Když jsme vjeli do garáže a tvoje auto tam nestálo, málem jsem vystoupil předním sklem. Stejně jsem ale celou tu dobu, kdy jsem běžel dovnitř, přesvědčoval sám sebe, že tam budeš, protože jsi to slíbila.“

Otočil se na mě a já se pod jeho pohledem přikrčila.

„Našel jsem tam Donovana s ledem na hlavě.“

Vyčítavě se na mě díval a svaly na lících se mu střídavě propínaly a uvolňovaly, jak zatínal zuby.

„Nebudu tě zatěžovat s tím, jak mi bylo. Co všechno jsem si představoval, že se ti už stalo nebo stane. A jak mi bylo, protože jsi dokázala odejít, i když si se zapřísahala, že to neuděláš.“

„Edwarde…“ snažila jsem se zastavit jeho monolog, ale on teď doslova překypoval vztekem a bolestí.

„Řekněte mi, vážená slečno Zoom. Myslela jste to vážně aspoň v tu chvíli? Když ses mi dívala do očí a držela mě za ruce. Nebo jsi už tehdy věděla, že lžeš?!“

Oči se mi zalily náhlým přívalem pláče a hrdlo se mi stáhlo, takže jsem nedokázala promluvit. Bezmocně jsem propínala bolavé prsty a snažila se vzpomenout, jak jsem mu to vlastně chtěla vysvětlit.

„Myslím, že odpověď znám,“ zavrčel a vydal se ke dveřím.

„Edwarde!“ vykřikla jsem konečně. Zastavil se.

„Unesli ho kvůli mně! Zabili by ho kvůli mně! Copak by tě nikdy nenapadlo, že za to můžu já, kdyby umřel?“ Můj hlas se chvěl a některé slabiky jsem koktavě opakovala, ale bylo mi to jedno.

„On by neumřel,“ odpověděl, stále zády ke mně.

„To nemůžeš vědět!“ zaúpěla jsem. „Tehdy to vůbec nebylo tak jasný!“

Otočil se a vypadal jako zosobněná zloba.

„Ale ano! Mně ano! Ale ty jsi mi ani na chvíli neuvěřila, že ho z toho opravdu dostaneme! Místo toho jsi zase byla slečna hrdinka, která se nedokáže spolehnout ani na toho, koho…“

V beznadějném gestu rozhodil rukama.

„Já vlastně nevím, jestli mě miluješ. Jak se to pozná?“ Do jeho hlasu se vkradl hořký podtón.

Lapala jsem po dechu.

„Jak můžeš…?! Jak něco takovýho vůbec můžeš říct?!“

Mlčel.

„Nikdy v životě jsem neměla rodinu,“ začala jsem rozklepaně, ale postupně nabírala na síle. „Jste první rodina, kterou mám. Stačilo pár dní, abych byla ochotná jít umřít, když to jednoho z vás zachrání! Jak můžeš vypustit z pusy takovou věc?!“

Brečela jsem, teklo mi z očí i z nosu a nemohla jsem se ani vysmrkat.

„Upíři asi nemají kapesník,“ hlesla jsem.

Rozhlédl se. Chvilkové soustředění na tak prostou věc, jako je hledání papírových ubrousků, mu do tváře vrátilo skoro normální výraz. Když je našel, sedl si ke mně na postel.

„Zavři oči,“ řekl tiše. Pak jsem cítila jemný dotek na víčkách, tvářích a nakonec na nose.

Podívala jsem se na něj. Zůstával sedět. Vypadal zamyšleně. Přála bych si mít zdravé ruce a dotknout se ho.

„Chci se tě zeptat ještě na jednu věc,“ řekl, teď už potichu. „Kdybys to mohla vrátit, udělala bys to znovu?“

Zmučeně jsem se nadechla a zase vydechla. Chtělo se mi říct, že bych kdykoli zemřela za kohokoli z nich, ale na to se mě neptal. Věděla jsem, co musím říct, a že to bude skoro stejně těžké, jako se vydat do rukou upířímu psychopatovi.

„Udělala jsem chybu. Neměla jsem ti lhát. Je mi to líto.“

Bylo to přesně tak hrozné, jak jsem čekala. Omlouvala jsem se někdy někomu? Za cokoli? Nevzpomínala jsem si.

Seděl úplně nehybně a i když mi to připadalo jako celá věčnost, ve skutečnosti to netrvalo déle než dvě vteřiny a vsunul mi své ruce pod záda. Skláněl se ke mně a já cítila, že se třese.

Líbal mě. Nemohl se rozhodnout, jestli dřív na rty, nebo na bradu nebo třeba na čelo.

„Měl jsem tě na dosah,“ zašeptal najednou, aniž se mě jeho ústa přestala dotýkat. „Vběhli jsme dovnitř a našli Esmé a Carlislea. Slyšel jsem tě někde v patře, jak křičíš a jak se tvůj hlas vzdaluje. Chtěl jsem běžet za tebou, jenže najednou se tom objevilo pět dalších upírů. Vůbec jsme o nich nevěděli. Musel jsem pomoct ostatním.“ Přitiskl se ke mně, tvář na tvář, a zrychleně dýchal. Jako by byl zase tam.

„Jsi nejodvážnější ženská jakou znám.“

Prudce jsem zabrala a řemínky praskly. Objala jsem ho. Zabořil mi obličej do ramene a brečel.

 

+++++

 

Vzbudila jsem se a můj první pohled padl na něj, protože byl se mnou. Ležel na boku a k hrudi si jemně tiskl moje obvázané ruce. Chránil je, aby mě nic nebolelo.

„Jsi tu dlouho?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Ani ne. Asi od té chvíle, kdy jsi usnula,“ odpověděl a políbil mě na konečky prstů vykukující z obinadla. Rozechvělo mě to. Zvedl ke mně oči a když viděl moji reakci, naklonil se blíž.

Už jsme nemluvili. Dával mi dobré ráno. Používal ústa, ale neřekl jedinou slabiku. Slunce se marně snažilo prodrat skrz béžové rolety a celý pokoj se koupal v sépiovém pološeru. Moje postupně odhalovaná kůže dekoltu získala nazlátlý odstín. Pod jeho doteky ale růžověla.

„Chtěl bych cítit tvoje ruce.“

„Chtěla bych se tě dotýkat.“

Zvedl ke mně hlavu a usmál se. Byl to ten výraz, který mě často donutil mlčet i ve chvílích, kdy se mi chtělo mu nadávat. Teď mě připravil o dech.

„Je dobře, že se tak rychle hojíš,“ zašeptal a pak mě ještě jednou políbil nad třetí rozepnutý knoflíček. Dvakrát, než se s nepatrným zamračením odhodlal mě zase pomalu zapnout.

„Něco pro tebe mám,“ řekla jsem, když se napětí vzájemné přitažlivosti zase nahromadilo a hrozilo, že nám mé dlahy prostě přestanou překážet.

„Ano?“ zeptal se a s tichým vrčením mi zuby masíroval kůži na krku.

Jen jsem několikrát přikývla a snažila se pokrýt zvýšenou potřebu vzduchu. Nepoužitelné ruce jsem měla položené za hlavou a poprvé v životě mi připadalo, že být bezbranná vůbec nemusí být špatné.

„A kde to máš schovaný?“ zeptal se znovu a špičkou nosu zamířil přes klíční kost dolů.

„Je to mnohem níž,“ zapředla jsem.

„Hmm… výborně…“

Uchichtla jsem se. Nikdy jsem nechápala proč se i na dámských pyžamech přišívá na prsa kapsička. Zřejmě to nechápal ani Edward a právě se tomu snažil přijít na kloub.

„Ještě níž…“ Tentokrát jsem spíš jen vzdychla.

Tázavě se na mě podíval. V očích se mu zablesklo.

„Opravdu?“

Přikývla jsem.

„O patro níž.“

Rozesmál se a svalil se mi na břicho.

„Voníš,“ řekl v zápětí a se zavřenýma očima jen zhluboka dýchal.

Využila jsem tu chvíli, protože jsem byla aspoň trochu při smyslech, a poprosila ho, aby mi přivedl Esmé. Trvalo snad čtvrt hodiny než opravdu odešel a přestal zkoumat, jestli to níž, nemá ještě jiný význam, který jsem mu zatajila. Nakonec ale přeci jen odešel a Esmé poslal. Pomohla mi s mytím a oblékáním.

Carlisleův nový dům se ani trochu nepodobal žádné budově, kterou jsem v životě navštívila. Takhle nějak vypadají interiéry opery nebo starých barokních divadel. Donovan stál pod schodištěm a v nestřeženém okamžiku na mě nenápadně mrknul a přikývl.

„První dveře napravo,“ poučil mě šeptem. Edward, který mě doprovázel, jen tázavě zvedl obočí.

Přešli jsme do široké chodby lemované palmami v květináčích a zastavili se u správných dveří. Najednou jsem znervózněla. Co když to nebyl dobrý nápad? Mohlo mu to udělat radost, ale taky vyvolat nepříjemné vzpomínky. Vyzvala jsem ho, aby otevřel.

Vešli jsme do menšího, téměř nezařízeného salonku. Vysoký tyrkysový koberec, světle modré těžké závěsy, vysoké stropy s freskami andělů. A…

… klavír. Černé koncertní křídlo světoznámého výrobce, naleštěné a voňavé.

Edward chvíli stál a beze slova se díval. Pak pomalým, skoro prkenným krokem vykročil ke klavíru. Bušilo mi srdce a začínala jsem se bát, že to byla chyba.

Natáhl ruku a dotkl se hladkého povrchu konečky prstů. Absolutní ticho. Trvalo dlouho, než se konečně pohnul a došel ke stoličce. Posadil se. S výrazem, který jsem zatím nedokázala rozluštit, se díval na zavřenou klaviaturu.

„Ed…“

Zvedl ruku a zavrtěl hlavou. Zmlkla jsem. Jeho ruce pak nadzvedly víko a stejně pomalu, jako dělal poslední dvě minuty úplně všechno, odstranil filcový chránič.

Pak se poprvé od té doby co jsme vešli, nadechl, a položil prsty na klávesy. Zkusmo zahrál nějaký akord. Sešlápnutí pedálu způsobilo, že se tóny vracely zdánlivě nekonečnou ozvěnou. Donovan vybral místnost s dokonalou akustikou.

„Nic si nepamatuju,“ řekl zahanbeně.

Chtěla jsem ho uklidnit a říct, že to vůbec nevadí, ale on najednou začal hrát. Váhavě a často nepřesně. Tápal v klávesách a zároveň v zastřených lidských vzpomínkách. Stejně jsem to ale poznala. Dětská písnička. Slýchávala jsem ji. Děti v jejím rytmu často skákaly přes švihadlo.

 

You´ve been my Mom*

For a really long time

And you know me pretty well…

 

Přešla jsem k němu, srdce cítila až v krku. S napětím jsem se mu podívala do tváře. Velmi se soustředil. Pak ke mně zvedl oči a usmál se.

 


*Jsi moje maminka

Už vážně hodně dlouho

A moc dobře mě znáš…



Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

Karolka

61)  Karolka (02.02.2011 11:02)

Druhé poděkování

emmettka: Moc děkuju, mám radost, že se ti nechce příběh Zoom opustit. Věř mi, že mně taky ne. Už teď je mi smutno. Ale s pokračováním nepočítám. Razím zásadu, že v nejlepším je třeba přestat. Také ale uznávám rčení "nikdy neříkej nikdy", takže se třeba obě dočkáme překvapení.;)
lucka: Děkuju. To mě moooc těší!
Dennniii: Při psaní "kapsičkové" scény jsem tady normálně řičela nadšením. Oba je miluju! Epilog bude, ale najdeš ho připojený k poslední kapitolce. Mám ji téměř hotovou a vyjde během odpoledne. Veliké díky!
sfinga: Děkuju hodně moc. V minulé kapitole to pro Edwarda bylo ještě příliš čerstvé, potřeboval se trochu uklidnit. Myslím, že mu to prospělo. Jsem vděčná za tvé komentáře.
Ivanka: Tak to mám velkou radost. A mně budou taky moc chybět. Už od včerejška trochu smutním.
hellokitty: Díky.
Nora: Moc děkuju. Hodně jsem se snažila tam podrobnosti o Carlisleovi někam vmáčknout, ale nakonec jsem zjistila, že by se to tam koncepčně nehodilo. Snad to nevadí.
Scherry: Děkuju.
Texie: Jsem přesvědčená, že ano. Moc ti děkuju!
Linfe: Jsem moc ráda, že jsi neodhalovala. Jediná nejsi, ale zas tak moc vás nebylo. To ale tu jednu vlnu nevylučuje. ;) Doufám, že brambory se povedly. (I když, jak jsem se dočetla na BH, díky Nebrasce ti vystydly.)

Karolka

60)  Karolka (02.02.2011 10:37)

První poděkování

Lucie: Děkuju.
Lenka326: To usmiřování jsem opravdu nechala na nich. Tak nějak jsem s nimi za ty tři týdny srostla, takže jsem jen
poprosila Donovana, aby mi je pomohl dostat do jedné místnosti a pak už to šlo samo. Ono to asi nemohlo být bouřlivější, když Bella nebyla ještě úplně ve formě. Ale já jsem z nich nakonec měla radost, že se nechovali podle šablonky "italská domácnost". Myslím, že je vzhledem k jejich povahám, těch hádek čeká v životě i tak dost a dost. Moc děkuju a jsem strašně šťastná, že sis to tak užila.
Fanny: Děkuju. Jen nevím, jestli jsem tě správně pochopila. V této kapitole Zoom Edwardovi rozhodně nelhala. Jen se mu prostě omluvila za část svého provinění, které viděla jako chybu.
Baruu: Díky moc!
MaiQa: Děkuju, úplně se tetelím. A k těm plánům... Teď v únoru chci splatit dluh Bosorce a napsat pro FF něco o Paulovi (nejspíš jednorázovku). A od března, nebo o maličko dřív, chystám kapitolovku na BH. Večer se chystám hodit informace na Shrnutí.
Amisha: A krásná básnička plná emocí. Děkuju za to jak moc mě podporuješ. Mám tě ráda.
Luciana: Doufám, že sis při tom pádu nenarazila zadeček. ;) Mám velikou radost, že se ti to líbilo. Děkuju.
janett: Opakuješ se krásně. Moc děkuju.
Pája: Napsala jsi jednu velikou pravdu. Ty i ostatní komentátoři jste rozhodně součástí povídky, protože mě inspirujete a neskutečně povzbuzujete. Je krásné s vámi spolupracovat a já za to moc děkuju!
bb: Vždycky mám velikou radost, když je vám po přečtení hezky. Já kolikrát díky příběhu div nebourám do zdi a nezaakopávám o vlastní nohy. Moc děkuju!

59)  belko (02.02.2011 08:25)

Karolko naše zlatá,
koukám, že pod tvou taktovkou ZOOM s Edwardem vchází do posledního dílku a po pravdě, je mi to moc líto. A víš co? Čekala jsem, nebo spíš si přála, aby "usmiřovačka" byla vášnivější, delší, ale jen z mých sobeckých důvodů. Aby se kapitolka natáhla, nebo aby dílků bylo ještě víc...
Karolko, měla by sis nechat patentovat svoji hlavu i s tvou představivostí! ...Kapsička u pyžamka...jaká drobnost, a ty z toho dokážeš vyždímat tolik citů... (doufám, že chápeš, co chci napsat...)

No tak jdu se těšit na poslední dílek....

Janeba

58)  Janeba (02.02.2011 08:22)

Silný koktejl emocí,který jsi zase dokázala namíchat! A ta nevyhnutelná bouře nebyla až tak zlá! S trochou bublání musela Bella počítat a Edward to zvládnul na jedničku! Usmiřovací metody jsou nejlepším lékem na jakékoliv bolístky a trápení! KLAVÍR, tak to mě nenapadlo, ale úžasný Donovan to měl excelentně vymyšlený a připravený .. : „Nějak jsem se zamotal do deky a nemůžu vstát.“ Následoval tichý povzdech a pak mi někdo zaklepal na dveře. „Promiň, ale ten stařík tvrdí, že teď nemůže. Karolínko, tak poutavě a napínavě jsi omámila všechny mé smysly, svou strhující a vášnivou povídkou, až je mi opravdu líto, že je to předposlední kapitolka! Ale to víc se můžu těšit na další Tvé naprosto úžasné dílko!
Děkuji!!

Silvaren

57)  Silvaren (02.02.2011 08:11)

Ten jejich rozhovor byl tak on byl na ni naštvaný, ona si stála za svým, a to vyústění, prostě nádhera! Donovan je skvělý pletichář:D :D :D A nakonec ten klavír-jsem rozložená na kousíčky. ÚŽASNÉ!!!

sakraprace

56)  sakraprace (02.02.2011 07:38)

Holka, ty mě normálně ždímeš. Jsem úplně hotová. Bella, která neví na čem je, Edward, který bojuju se sebou a stejně ví, že ji mijuje a jinak to nebude. Spiklenec Donovan. A vůbec celá rodina. Jsem unešená, uáchaná, kapku uslzená a radostí utetelená. Děkuju

krista81

55)  krista81 (02.02.2011 01:01)

Pááni, Donovan je pěknej spiklenec tak se jim to překvapení opravdu povedlo .

Ta jejich hádka, byla opravdu jitřící nervy i city, ale jsem ráda, že si to vyříkali - tvrdohlavci jedni.

A to jejich usmíření - Bellino probuzení v jeho náručí a potom to její překvapení pro něj - klavír a Edward - hraje ... usmál se

Kapitolka nádherná a těším se na další i když mě trošku mrzí, že už poslení :(

Karolka

54)  Karolka (02.02.2011 00:15)

Nejdříve jedno veliké generální díky všem. Vaše komentáře mi udělily krásný večer a já si je pečlivě pročítám. Protože jsem se ale dnes od Zoom nějak nemohla odtrhnout, psala jsem závěrečnou kapitolu a tedy mi nezbývá dost energie na reakce. Zítra dopoledne to ale napravím a už se na to moc těším. Poslední díl i s epilogem se objeví zítra odpoledne.
Vaše Karolka

nikolka

53)  nikolka (01.02.2011 23:49)

pomaly si zvykám, že som ako na horskej dráhe, lenže teraz som akosi na rovine... všetko bolo pohlcujúce emóciami a ak sa mám priznať, s nadšením, som sa topila v mori tvojich písmeniek...
konečne došlo k vysvetľovaniu a zároveň odpusteniu, čo som si vychutnávala ako sladkú smotanu. .. a jej prekvapenie... niečo, čo sa nedá ani opísať...

Lia

52)  Lia (01.02.2011 23:34)

jak jinak než úžasné omluvy a odpuštění proběhly a jsou zase spolu s tím klavírem to byl božský nápad

51)  anette (01.02.2011 23:20)

nemohu jinak než jen áchat a okouzleně s lehce tupým výrazem pozorovat obsah monitoru.. cítila jsem se být v místnosti s klavírem, úplně jsem se ponořila do dějě, tak úžasného a hlubokého.. budu se opakovat ale nemohu jinak jsi kouzelnice a musím říct, že se neskonale těším na vydání Dvou zrcadel a třeba jednou na vydání Zoom.. říkáš, že tohle je předposlední kapitola, mohu ti slíbit pouze toto, s žádným příběhem nekončím, budu číst znovu, stále dokola, protože si to tohle tvé další skvělé dílo zaslouží, tleskám a hluboce smekám přede tvou fantazií a talentem viva la Karolka! ať žije Zoom !!

blotik

50)  blotik (01.02.2011 23:00)

Je to tak... plné citu.
Donovan byl dorbý, když takhle "podvedl" Bellu. A potom to překvapení, když vstal...
Edward, když na Bellu křičel, se mi nelíbil. Ale vlastně v určitém úhlu pohledu se mi líbil. Byl rázný, konečně dokázal svůj názor říct, i když křikem. Bella tam tak ležela a nemohla se bránit. Ale nakonec se usmířili a všechno odbře dopadlo. Klavír mi u Edwarda chyěl, i když to byl tvůj vlastní Edward. Udělala mu velkou radost, a to se cení. Jsem zvědavá, jak to teda skončí úplně. I když se budu zase nerada loučit s tímto příběhem.

Bye

49)  Bye (01.02.2011 22:54)

Vášnivá výměna názorů za dveřma Bellina pokoje roztočila kolečka mý představivosti na plný obrátky. Takže se tý představě, jak se tam tyy dva dohadujou pochechtávám doteď.
Karolko, tyhle věty jsou dokonalým obrázkem Tvýho Edwarda:
"Když jsme vjeli do garáže a tvoje auto tam nestálo, málem jsem vystoupil předním sklem. Stejně jsem ale celou tu dobu, kdy jsem běžel dovnitř, přesvědčoval sám sebe, že tam budeš, protože jsi to slíbila.“
Je tam ten strach o NI, dovedenej až do extrému, kdy začíná být nebezpečný nejen pro potenciální zlo, ale i pro svý nejbližší okolí. A pak ta skoro dětinská víra kluka z ulice, že když už na nic není spoleh - daný slovo by mělo platit...
„Já vlastně nevím, jestli mě miluješ. Jak se to pozná?“ Tohle bolelo. Málem jsem se scvrkla.
Ale za tohle, za tohle Tě MILUJU:
„Udělala jsem chybu. Neměla jsem ti lhát. Je mi to líto."
A víš proč? Protože tím jsi zařídila vesmírnou rovnováhu. V týhle bitvě totiž nemělo být vítěze ani poraženého. A Tys to dala - Bella se omluvila za lež, ale zároveň dala jasně najevo, že její rozhodnutí bylo z jejího hlediska jediný správný. A Edward to naštěstí skousnul. Aby taky ne, holka ho už měla za poslední dobu pěkně zpracovanýho ;)
Hele, pokud mě budeš chtít někdy poškádlit, použij heslo: kapsička a knoflíčky
efekt bude jistý a okamžitý
A ano! Konečně to můžu napráskat! Víte, co chystala Bella pro Edwarda? Piáno! Cože? Víte? No, tak nic, no...
Ale jo. Tyjo, vlastně! On se z něj ten Edward-sexy-klavírista teprv stane

48)  jenka (01.02.2011 22:42)

Karolko, tohle byl prostě nádherný díl. O to víc mě štvalo, že jsem byla od čtení !třikrát! vyrušena a nemohla si to vychutnat naplno. Kdyby to tak nebylo, určitě bych brečela... Ale i tak jsem měla několikrát na krajíčku. Ta chvíle, kdy se Bella omluvila a potom... Bylo to nádherné. I to, jak Edward začal hrát na klavír. V podtextu je taková spousta emocí. Ještě si to vychutnávám...

47)  chaton (01.02.2011 22:35)

v to jsem doufala , že se usmíří a scéna s klavírem úžasná

46)  AMO (01.02.2011 21:59)

Zase jsi to dokázala a já sedím nad klávesnicí a bulím, jako malá holka. Jen s tím rozdílem, že to jsou slzy štěstí a dojetí.
Uměla jsem si představit ten strach a současně tu bolest, kterou prožívala Bella. A to i fyzickou i psychickou. Dokázala jsem si představit ten její vnitřní boj a dohadování se svým já... Ale koukám, že to nebylo skoro nic, proti jeho bolesti a smutku. A vlastně i její přiznání, že mu lhala a že by to udělala znovu... muselo to být pro něj šíleně ponižující. Proto to jeho gesto a dotaz jestli ho vůbec miluje. A její vysvětlení by mne nepřesvědčilo. I přesto tam s ní zůstal a opět jí dokázal, že je schopen jakékoli oběti.
Až teprve ten dárek, v podobě klavíru, ho snad utvrdil o její lásce k němu. Vlastně dokázala, že ho celou dobu poslouchala a vnímala. Tak jsem to cítila já. Bylo to něžné a krásné. Mám šílenou radost, že nehrál jako pánbůh, že si to celé vychutnával. Tohle byla jedna z hodně silných částí.
Jo a málem bych zapoměla... stálé zlatíčko v podobě majordoma, to nikdy nezklame a vždy odlěhčí i největší bebíčko.
Jsem smutná z blížícího se konce, ale možná nás čeká něco dalšího. Nejsi obyčejná... jsi kouzelnice s písmenky, čarodějka se slovy a spisovatelka emocí

Natt

45)  Natt (01.02.2011 21:09)

Tak jo! Tak jo, Karolko, dostala jsi mě! Jsem naprosto odrovnaná! Přečetla jsem všechny kapitolky! Od počátečního přiblblýho úsměvu, k nadávkám na Edwarda, jakej je to arogantní pitomec, litování Edwarda, jakej je to vlastně (a zbytek rodiny, i Bellča!) chudáček.. jsem se dostala k táhle kapitolce a čumím a čumím.. A jsem ráda, že umím aspoň psát, ptže mluvit bych teď asi nedokázala. Tahle povídka mě naprosto okouzlila! Nahuel úžásná kámoška (:D ), i kdyř trochu škodolibej/á.. Eda úžasnej chlap s chybama a zároveň obrovskejma kladama.. Úžasnej Donovan, kterýho bych si okamžitě vzala domů a všichni ostatní z příběhu! Miluju je! Miluju tuhle povídku! A mám sto chutí se rozbrečet, když vidím, že tohle je předposlední kapitolka.:'-( :'-( :'-( Prostě je mi už teď smutno, víš? Dopředu...:'-( Kdyby ses náááááhodou, ale vážně NÁÁÁHODOU (to ber jako velice, velice nenápadný nátlak) rozhodla, že napíšeš něco jako pokráčko. Já.. já bych se vůbec nezlobila.. A všřím, že ostatní také ne.. ;) Takže posílám naprosto celý povídce jednu obrovskou a jedno ještě větší ... A jedno extra velký pro Donovana... Ale pšššt, o tom před ostatníma pomlč! Mohli by žárlit...

semiska

44)  semiska (01.02.2011 21:06)

Spadl mi kámen ze srdce. Líp to dopadnout nemohlo ;) Já jsem krásně mimo. :D Jeho bolestivé výčitky mě zasáhly do srdce stejně jak ji. Kapitolku jsem si užila. Krásná byla, hodně napjatá až skoro do konce... Jdu si nahodit srdce, abych mohla pokračovat dál. Nádhera, Karolko!

43)  Ashley (01.02.2011 21:04)

Tak jo, fajn, udolala jsi mě. Naprosto tě zbožňuju. To ale nic nemění na tom, že v minulých kapitolách jsem byla nehorázně ehm... rozhořčená!
Dneska měl Donovan trochu útlum, nezdá se ti? Každopádně Edward...
Chvilku jsem uvažovala nad tím, jestli ji nechtěl v té sklenici s vodou utopit (místo nadávání) a potom ji oživovat (místo usmiřování;) )Každopádně to bylo aaach. Jeho argumenty jsi podala s naprosto jasnou logikou zamilovaného člověka, který neví, jestli je opravdu milován, a za to tě obdivuji nevyznělo to vůbec ohraně, neupřímně, nemístně. Přesto Bellin pohled byl také opodstatněný. Když se Edward rozbrečel, málem jsem se řídila jeho příkladem. Jejich slovní přestřelka mi skvěle nahradila vrh talířem
Edward a pyžamo: ooo vrací se nám původní povznesená atmosféra
A ten konec: nejlepší část kapitoly!!! (Tak jo, uznávám, to napínání stálo za to ) Doufám, že se s námi podělíš o to, jak bude Edward pokračovat ve hře na klavír, jestli tam nebude nějaká ta vzpomínečka... Mě by se to moooc líbilo!
Za dnešek máš oooobrovitánskou pochvalu, zlato

Twilly

42)  Twilly (01.02.2011 20:59)

Hnědulka volá Redbulla!
Redbull slzí a slyší!

Tak teď si na mě vybalila trumfy hodné... vlastně mě ani nenapadne vhodné přirovnání. Nenapadne, protože ani neexistuje! Ty to prostě umíš a můj amebickej mozeček si vzal svátek... už nefunguje ani ten. Dávka romantických emocí s kapkou hořkosti na začátku chutná jako vele-mistrovský desert, nejen krásný už od formy ale ten obsah... hmmm, cítím tisíce chutí - emocí, které laskají mé chuťové pohárky a celkový dojem tak několikanásobně zesiluje onu formu, neboli děj. Šéfkuchařko-Karolko, tys to dnes vypekla do absolutní dokonalosti a já ti za tenhle gastronomickej skvost uděluju řád zlaté twilightvařečky ... skláním se před tvým kuchařsko-pekařským literárním uměním

PS1: nemohu opomenout: DONOVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAN

PS2: za klavírní scénu bys zasloužila na zadek, myslím, že dlouho nic tak neskutečného nebudu číst... leda bys chtěla pokořit sebe sama

«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still