Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

19) Smrt vypadá jinak než ve filmu aneb Takhle jsem si to nepředstavovala

 

Nebude to lehké čtení, ale... důvěřujte mi.

Zasténala jsem. Byl to jediný zvuk, který se v tu chvíli ozýval, protože Carlisle přestal dýchat. Bála jsem se podívat jeho směrem, ale všichni se k němu otočili a já to nakonec nevydržela. A byl to strašný pohled. Jeho oči se bez mrknutí upíraly na Esmé a nebylo v nich nic. Naprosté prázdno. Jako by mu zemřela duše.

„Tak zpívej,“ poručil Dagross. Nevím, jestli vnímal alespoň část těch emocí, které naplnily místnost, ale pokud ano, nebylo to pro něj dost důležité, aby tomu věnoval pozornost.

„Lexington Drive 1520,“ odpověděla Esmé, aniž přestala tím spalujícím pohledem sledovat Carlislea.

Dagross beze slova vytáhl mobil.

„Dva úkoly. Máš na to minutu,“ přikázal, když se mu na druhé straně někdo ozval. „Zjisti mi komu patří nemovitost na Lexington Drive 1520. Podívej se na poslední fotky ze satelitu a zkontroluj ty souřadnice. Čekám.“

Chtělo se mi křičet. Zatřást s ní. Uhodit ji. Udala správnou adresu. Místo toho jsem jen stála, klepala se a vytěsňovala zhoršující se bolest hlavy.

„Fajn,“ promluvil po nějaké době a ukončil hovor.

„Donovan Herrero. Stejné jméno jako v papírech k tomu baráku, kde má Cullen ordinaci. Nelhala jsi.“ Jeho hlas zněl neosobně, ale předvedl něco jako úsměv. Pod okny jsem slyšela zvuk několika startujících vozů.

Esmé se otočila na Dagrosse a vyzývavě zvedla bradu. Carlisle se ani nepohnul. Brečela jsem. Tiše. Neutišitelně.

„Děkuji drahá,“ prohlásil nonšalantně ten bastard v kvádru a políbil jí ruku. „Ta informace je pro mě opravdu velice cenná. Ale jistě chápete, že totéž se teď nedá říct o vás. Navíc už nejste důvěryhodná. Na můj vkus příliš často měníte názory.“

Esmé vyděšeně vyjekla. Bylo to jako sledovat thriller. Jenže tohle nebyl film. Byla to moje realita.

„A s vámi se také rozloučíme,“ pronesl ke Carlisleovi. „Zabte je. Oba,“ poručil svým pobočníkům a vykročil ke mně.

Esmé se náhle pohnula. Rychleji, než abych to byla schopná vůbec zaregistrovat. Vrhla se Dagrossovi kolem krku a začalo ho líbat. Překvapila ho. Pod tím náhlým útokem couvnul o dva kroky. Než ji ochranka odtrhla od svého zaměstnavatele, stihla mu dokonce rozepnout sako a pevně se k němu přitisknout. Celou dobu měla otevřené oči. Ten plamen, co jsem v nich zahlédla, jí dodával šílené vzezření. Po několika vteřinách se ji gorilám podařilo povalit. Kopali do ní. Nebránila se.

„Šlapka bláznivá!“ zavrčel Dagross, překročil ji a popadl mě za loket. „Jdeme!“

Byla jsem ztuhlá hrůzou. Nedokázala jsem ovládat své tělo. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na Carlislea a volala jeho jméno. Nevím, jestli mě vnímal. Jeho mrtvý pohled mířil k ní. Zrovna ji trhali na kusy.

„Svině! Ty hnusná svině! Zrůdo!“ Nereagoval. Vlekl mě po schodech nahoru, snad dvě patra. Celou dobu jsem křičela. Ocitli jsme se na střeše. Už byla tma. Téměř celou plochu osvětlovala právě startující helikoptéra. Přestala jsem se bránit. Nebyl důvod. Pohlédla jsem ze střechy a viděla světla asi pěti vojenských džípů. Odjížděly. Než mě Dagross nacpal dovnitř, přinesl k nám chladný noční vánek smrad hořícího benzínu s příměsí sladké vůně.

Vznesli jsme se do vzduchu. Z okna rozlehlého betonového komplexu se valil černý dým. Ztratila jsem naději a zdravý rozum. Vrhla jsem se na Dagrosse a úplně bez sebe do něj bušila pěstmi. Trvalo to dlouho, než mi došlo, že sedí téměř nehybně, a že nemá ani stopy po nějakém zranění. Ta krev na jeho tvářích a drahém saku byla moje. Ruce mi krvácely z mnoha ran a nejspíš jsem si zlomila několik prstů. Nakonec mi došly síly. Fyzická bolest na chvíli přehlušila tu duševní a já se sesunula na podlahu.

Bylo to jako kdysi. Pláč, beznaděj, osamění. Žádná náruč, žádná ruka, která setře slzy. Marnost. A on tam nade mnou seděl s brýlemi na očích a díval se z okna. Ten pohled mě vzpamatoval. Srdce jsem měla v bezvědomí, ale mysl najednou podivně jasnou. S heknutím jsem se přetočila na záda a pozorně se na něj zadívala. Vstát jsem nedokázala.

„Proč?“ zeptala jsem se. I můj vlastní hlas mi dodal pocit klidu. Nechvěl se.

Nejdřív se zdálo, že mou otázku bude ignorovat stejně, jako předtím můj pláč. Pak se ale přeci jen podíval dolů. Zahlédla jsem svůj odlesk v jeho brýlích. Polámané zkrvavené tělo. Nerozesmutnilo mě to. Neudělalo to se mnou vůbec nic.

„Na co se mě přesně ptáš?“

„Proč jsi mě nezabil? A proč ti tolik vadí jedna malá holka s foťákem? Tolik úsilí a plánů, abys mě dostal. Proč?“

Černá skla nebyla tak úplně neprůhledná. Viděla jsem, že jeho oči na okamžik střelily pohledem někam mimo mě.

„Nevím,“ odpověděl. Nepokračoval.

Čím déle to slovo viselo ve vzduchu, tím absurdnější mi to celé připadalo. Začala jsem se smát. Ten smích se mě naprosto zmocnil a ždímal z mých svalů poslední zbytky energie. Tekly mi slzy. Přitiskla jsem si předloktí na oči a čekala dokud to nepřejde.

„Je to něco podobného jako: jenom tak?“

Mlčel. Vzhlédla jsem k němu. Zase se díval z okna.

„Nestyď se. Mně to můžeš říct,“ zasmála jsem se hořce. Ten stav, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela, se trochu podobal opilosti. Bolestivé záškuby v pochroumaných rukou, závrať, pocit oddělenosti od těla. Naprostá oddělenost od většiny mysli.

Sáhl si do kapsy. Vytáhl odtud řetízek s medailonkem. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na hruď a vzápětí sykla bolestí. Moje prsty by nedokázaly nic uchopit, ani kdyby tam něco našly, ale nic tam nebylo. Vůbec jsem si neuvědomila, že ho nemám.

Otevřel přívěsek a s kamenným výrazem se podíval dovnitř. Když ho znovu zacvaknul, poznání konečně protrhlo stavidla té přeplněné nádrže plné podezření a vyvalilo se ven.

„Ty… Ty!“ Vstala jsem. Vyskočila a znovu se na něj vrhla. Chtěla jsem ho zabít. Jedno jak. Nebo při pokusu o jeho vraždu konečně umřít.

Tentokrát mi ale pevně sevřel zápěstí a držel, dokud jsem se nevyčerpala a nesesunula se na kolena.

„Měla bys mi být vděčná. Díky mně existuješ.“

Opravdu to ten šmejd řekl?

„Ty hnusná svině,“ šeptala jsem a přitom se opírala o jeho kolena. „Prokousala jsem se z břicha vlastní matky. Pamatuju si každej hnusnej detail, její křik, dokonce… její chuť.“ Hlas se mi zlomil. Bojovala jsem o dech. Trvalo dlouho než mě začaly napadat logické otázky.

„A co jako chceš? Hrát si na rodinu?“ chtělo se mi smát nebo brečet, ale ani na jedno jsem neměla sílu. Vedla jsem dýchavičný monolog.

„Já nevím,“ řekl už podruhé.

Pak mě pomalu spustil zpátky na podlahu. Olízla jsem si rty. Chutnaly strašně slaně. Jak dlouho už jsem nic nepila? Snad desítky let.

Zavřela jsem oči.

„Mluv! Chci vědět všechno, ty hajzle!“

A on se začal smát. Nepřirozeně, hrozivě.

„Mám se ti tu zpovídat? Abych zahojil tvoje city? Na tyhle sentimentální žvásty já nehraju. Ani nemám, co bych ti řekl. Potkal jsem ji na ulici a vojel. Konec příběhu. Kdybych neviděl ten medailon, ani bych nezjistil, jak se jmenovala.“

Zvedl se mi žaludek. Otočila jsem se na bok a naprázdno dávila. Nic ze mě ale nevyšlo. Jeho slova se mi znovu a znovu ozývala v hlavě a postupně se zkreslovala a deformovala do prapodivných hororových zvuků.

„Řekni mi ještě jednu věc, Dagrossi. Když byla tak bezvýznamná a zapomenutelná, proč jsi jí po tom nevysál?“

S heknutím jsem se překulila zpátky na záda. Zíral do tmy za oknem. Odpovědi jsem se nedočkala.

 

+++++

 

Usnula jsem. Zdály se mi zmatené sny. Během těch několika procitnutí jsem pochopila, že mám asi horečku. Interiér helikoptéry se změnil na nějaké prostorné auto.

„Pít…“ Hlasivky mi nefungovaly. V puse jsem měla tak sucho, že jsem se nemohla zbavit děsivého pocitu jazyka proměněného v kus pískovce. Napůl v bezvědomí, napůl spící, jsem v puse ucítila lahodnou chuť krve. Nikdy dřív mi tak moc nechutnala. Okamžitě po dopití jsem ztratila vědomí.

 

+++++

 

Dagross rozhodně nebyl žádná pečovatelka, ale asi i on pochopil, že to se mnou bylo hodně zlý, protože když jsem po nějaké době opravdu přišla k sobě, ležela jsem v posteli, ruce i hlavu zafačovanou a na stole leželo platíčko aspirinů a sklenice vody. Podle toho, jak jsem se cítila, jsem odhadovala, že moc dlouho tu nejsem. Pokusila jsem se posadit. Pak jsem ty dvě bílé tlapy, které jsem měla místo rukou, natáhla ke sklenici. Víc jsem toho vybryndala než vypila, ale něco polknout se mi přeci jen podařilo. Na sobě jsem měla obyčejné dámské pyžamo a když jsem zkusmo strčila nos do výstřihu, zjistila jsem, že mě někdo nespíš umyl. Moje mysl se zoufale zabývala nepodstatnými maličkostmi, protože stačilo málo a všechno to, co se stalo, by mi vtrhlo do hlavy a já nevěděla, jestli bych to dokázala přežít.

Vyčerpaně jsem padla zpátky na polštář a zírala na barokní štukový strop. Okny pronikalo do místnosti slabé světlo. Svítání? Nebo soumrak? Usínala jsem.

Téměř dokonalé ticho náhle narušila exploze hluku. Křik. Zvenku i odněkud z útrob domu. Slyšela jsem i tříštění skla a dunivé rány. Dveře se rozrazily. Horní pant se přitom nárazu vyškubnul z veřejí. Dagross se pohyboval maximální rychlostí. Ve tváři měl zuřivý výraz. Nestihla jsem se na nic zeptat. Chytil mě a vytáhl z postele. Pod nohama jsem ucítila měkký koberec a pod krkem silné prsty. Držely mě tak pevně, že jsem sotva lapala po dechu. Přitiskl mě zády k sobě, druhou rukou mě svíral v pase. Svislá poloha mi způsobila okamžitou nevolnost.

Do místnosti vtrhnul Emmett Cullen s Jasperem. Prudce jsem se nadechla. Jediný pohyb, který jsem si mohla dovolit. Sevření na hrdle zesílilo. Nemohla jsem dýchat. Po několika vteřinách se mi rozostřilo vidění.

„Ven! Nebo ji zabiju!“ zahřímal Dagross přímo do mého ucha. Nedostatek vzduchu mi podlomil kolena. V uších mi hučelo. I přesto jsem pak uslyšela rámus, jako by se okna vytrhla ze zdí a téměř okamžitě jsem cítila chladný vzduch. Náraz. Padla jsem k zemi. Při pádu jsem reflexivně vystřela ruce. To zapraskání, které zaznělo, vyvolalo čerstvou vlnu bolesti v mých prstech. Kašlala jsem a snažila se naplnit plíce. Kdosi mě uchopil v podpaží a táhl po koberci.

Chladný dotek na tváři. Vůně. Vůně!

„Vydrž, Bello!“ Ten hlas!

Snažila jsem se zaostřit, ale všichni se pohybovali příliš rychle. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Edward byl tady. Přišel si pro mě.

 

+++++

 

Pomsta? Záchranná akce? Akt spravedlnosti? Vznešená slova. Ve filmech jsou to ty scény, při kterých zní pompézní dramatická hudba, nejlíp v podání smyčcového orchestru. Hrdinové se probrodí potoky krve a moment vítězství si pak náležitě vychutnají. Širokoúhlá kamera, záběr z mírného nadhledu, hrdina hledí do dálky a přitom zasunuje meč do pochvy, případně pistoli do pouzdra.

Tohle bylo strašně rychlé. Žádné patetické dialogy mezi hlavním hrdinou a zloduchem, žádný výčet zločinů těsně před smrtí. Když do místnosti vběhli poslední dva přeživší bodyguardi, kterým se podařilo uniknout plenění Cullenovic klanu, byl Dagross už jen hromadou bílého mramoru s bizarním chomáčem černých vlasů. Ti dva se k němu přidali vzápětí a pak společně skončili v mohutné vatře rozdělané v sadu za domem. Stejně jako všichni ostatní. Ten oheň a mohutný sloup dýmu byly vlastně tím jediným, co by mohlo odkazovat na heroický příběh.

Neměla jsem čas ani potřebu něco si s Dagrossem vyříkávat nebo z něj dolovat přiznání, jestli mou matku miloval nebo ne. Podle toho, jak jsem ho stihla poznat, lásky, takové, jak ji vnímá většina normálních myslících bytostí, nebyl schopný. Možná prožil něco, co pro něj osobně znamenalo naprostý emocionální extrém. Jenže měřeno metrem civilizovaného světa, jeho láska mohla být velká možná pár mikrometrů.

Když boj skončil, měla jsem najednou mnohem větší starosti, než abych se zabývala svým mrtvým únoscem.

Edward došel až ke mně. Klekl si na zem. Jemně se dotkl mého obvazu na hlavě a opatrně uchopil ruce za zápěstí. Na to, jak se cítím, se ptal tónem laskavého ale nezúčastněného lékaře. Ujistil mě, že se vracíme domů, a že mi brzy bude dobře. Ani jednou se mi nepodíval do očí. Já sama jsem se doslova třásla. Už jsem ztratila naději, že ho někdy v životě uvidím. To že jsem cítila jeho ruce, bylo téměř víc, než moje srdce dokázalo snést. Visela jsem na něm pohledem a čekala, kdy si odbudeme ty zdravotní nezbytnosti a já uvidím v jeho očích to, co mě v posledních dnech drželo při životě.

Odmlčel se. Pomalu pokládal mou ruku. Musel slyšet, jak mi buší srdce, jak se mi zadrhává dech, jak se zajíkám. Ale něco bylo špatně.

Konečně ke mně zvedl pohled. „Promluvíme si doma.“

Nic víc neřekl. Vstal, vzal mě do náručí, ale se stejnou vášní mohl skládat metrák uhlí do sklepa. Pronesl mě troskami domu, který jsem naštěstí neměla čas si prohlédnout, a venku mě posadil do Emmettova auta vedle rozcuchané ale stále krásné Rose. Ona byla první, kdo se na mě usmál. Edward mě připoutal a beze slova zabouchl dveře. V bočním zrcátku jsem viděla, že odešel ke sporťáku, který stál hned za námi.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

dorianna

35)  dorianna (30.01.2011 20:40)

Tak tatík, já jsem si to myslela... Tahle kapitolka je napínavá jak blázen, ani jsem nedýchala. Jen jsem zvědavá, co ten Edward zase vymyslel, jemu by se to mělo zakázat, protože z toho vždycky vyleze průser. Pevně doufám, že to Carlisle s Esmé přežil.

34)  Tru (30.01.2011 20:30)

I ty jedna, tak on si odejde ke sporťáku a já mám teď dělat co? Jsi ďáblík Karolko. Ani ve snu by mě nenapadlo, že Esme a Carlisla obětuješ, ale opět tak jako každý tady mám také teorii, jak to bude dál... těšim se na další dávku

Pospeta

33)  Pospeta (30.01.2011 20:26)

Karolko, věřím Ti. Věřím, protože jsi mě ještě nikdy nezklamala.
Stejně jako věřím, že Esmeina líbací akce byla zopakováním Donovanova marného "napíchnutí" Belly. I když marného? Určitě čip nějakou dobu vysílal, než ho Dagross zneškodnil. A třeba ve chvíli, kdy začal stoupat dým a helikoptéra s Dagrossem a Bellou, byli příjemci signálu už na místě .......?
Karolko, vídíš to? Takto v praxi vypadá pořekadlo "Tonoucí se stébla chytá". Prosím prosím, že mi tu slámku nezlomíš.
Co říct k rozhovoru Dagrosse a Belly? Dnešní díl byl v mnohém děsivější než ten včerejší. Jsou v životě otázky, na které je lepší nikdy nedostat odpověď. :(
Záchranná akce byla skvělá. Z netradičního pohledu rukojmí a bez zbytečných "keců" okolo, přesně jak jsi napsala. Myslím, že pokud by si měla zájem, nabízí se pro Tebe úplně ideální vedlejšák. Odborná poradkyně scénáristy akčních filmů. Ale zůstaneš nám i nadále věrná, viď?
A Edward? Kombinace šoku, porušení přísahy ze strany Belly, ztráta důvěry, panický strach o milovanou osobu? Nemám zdání, proto se nemůžu dočkat, až si doma promluví.
A z čiré sobeckosti doufám, že to bude dlouhý rozhovor. Tak aspoň na další dvě, tři kapitolky?
Ta dnešní, ačkoliv byla úžasná, dechberoucí, no prostě Karolkovská, měla jednu závažnou chybu. Strašně rychle mi utekla. Asi se přizpůsobila rytmu mého srdce během čtení.

HMR

32)  HMR (30.01.2011 20:13)

Já tedy nevím, ale co by měl asi tak Edward dělat jiného? Vždyť musel být strachy bez sebe, tak to teď musí trošku vydýchat, ne? Dost drastická kapitola, a dost drastická povídka!!!

Lenka326

31)  Lenka326 (30.01.2011 20:01)

O-ou, první část byla doslovna vražedná a čím dál jsem četla, tím víc jsem se bála, jak dlouho bude Bella takto trpět. Fyzicky ale i psychicky, když se dozvěděla pravdu o Dagrossovi. A pořád se mu vzpírala, i když neměla šanci jakkoliv mu ublížit. Navíc pořád se mi nabízela otázka, co se stalo s Esmé a Carlislem? Opravdu byla Esmé tak pomstychtivá a zavinila jeho, vlastně jejich smrt? A před smrtí mu ještě tak strašně ublížila? Nebo je naděje, že se stalo ještě něco, co nám zatím skrýváš???

No a pak druhá část, naprosto jsem nečekala, že by Dagross poručil ošetřit Bellu, ale ještě mnohem víc mě překvapil nástup Cullenů. Rychlé a přesné, dokonale sehrané, jsou opravdu skvělí. Ale co Edward a jeho chování k Belle??? Tak moc se na ni zlobí, nebo jen zakrývá smrtelný strach, který o ni měl? Určitě měli dokonalý plán, jak zlikvidovat Dagrosse, který její nesmyslné vydání se mu do rukou všechno nejenom zkomplikovalo, ale asi nejspíš doslova zhatilo. Jen doufám, že ho ta zloba a strach schovaný v té zlobě přejde a odpustí jí to, protože oni dva přece k sobě patří.

Další dokonalý dílek

30)  Scherry (30.01.2011 20:00)

Esmé a Carlisle zemřeli?? To se mi nechce věřit kapitolka úžasná

MaiQa

29)  MaiQa (30.01.2011 19:59)

Ach...právě teď se opravdu zmohu jen na vyděšené zírání na monitor.
Dagross. Je pravda, že už asi dvě předchozí kapitoly jsem uvažovala, jestli není její otec. Takže mě to zase tak moc nepřekvapilo. Ale přesto. Nejraději bych ho zkopala do kulaté krychličky a hodila do ohně. Jenže to už hold nepude. Je o něj postaráno. Muhehe...
Edwardovi se nedivím. Chovala bych se stejně. Něco mu slíbila a nedodržela. On jí věřil. A ještě k tomu ji málem ztratil. Bude se prostě muset dát dohromady. Však ono to nějak půjde.
A záchrana Belly. Já myslela, že mě trefí pepka. Opravdu. Ale netrefila a Bella taky přežila.
A co Esme s Carlislem? Přežily? Doufám, že ano.
Neříkám, že nemám ráda dramata, ale tohle je na mě moc. Ve filmech to zas tak neprožívám (až na vyjímky) ale tady? Nával emocí, přenesení na místo. To je na mě moc, ale nevzdám se toho. Prostě tvé povídky miluji. Vím, že se opakuji, ale jsi opravdu bezkonkurenční spisovatelka.

28)  AMO (30.01.2011 19:49)

Tak a jsem naprosto rozbitá... moje hlava se zbláznila... ve spánku jsem viděla Dagrosse jako jejího otce, i jsem Ti to psala, sen se stal skutkem
A dál, miláčku, jsem v šoku, ty jsi nechala umřít Esmé a Carlisla? To néééé.
Celá tahle kapitola je plná bolesti a já tady vnitřně křičela a celou dobu jsem vzdychala. A v poslední části se dostalo i na slzy a na kapesník. Ani nevíš, jakou mám radost, že ji našli a zachránili. Jen jsem v šoku z jeho jednání. Nezůstal s ní, pouze ji připoutal a šel do jiného auta. Strašně to bolí Ta prostá věta byla jako nůž do srdce, jako ledová sprcha Jako rána do palice.
Sice se bojím, ale i se těším na odpovědi. Už vím, co jsou to smíšené pocity, zase...

PeTi

27)  PeTi (30.01.2011 19:36)

Karolkoooo!
Co tohle bylo? Naprosto dramatickej díleček. Mám takové pochybnosti, že bych se mohla bát o Bell, aby vůbec přežila. Myslím tím přežila bez Edwarda. Ale bud doufat, že od něj dostane zavyučenou a bude mít klid.

Tenhle dílek se ti opravdu povedl. Nenacházím ta správná slova, která by se hodila na moje vylíčení myšlenek. Chudák Carlisle, třeba Esmé neumřela. Možná to dneska nechápu správně, ale nemusel by být zítra drastický dílek. I když tobě věřím, že ty to nějak zapleteš a skoro všichni z toho vyváznou celkem dobře.

Nevím co si mám myslet o Edwardovi. Nejradši bych věřila představě, že Bell nějak potrestá, ale ne moc bolestivě. Sice čím teď prošla je z části její blbos. Myslela si, že je to, to nejlepší co v tu chvíli mohla udělat.

No, mám v tom maglajs , ale zasloužíš si pochvalu za tak dynamitský dílek.

sakraprace

26)  sakraprace (30.01.2011 19:32)

Co je s Carlisleem??? A Esmé ??? Stále doufám, že Esmé nezradila, ale... A Dagross byl její otec! No, napadlo mě to, ale dala bych přednost tomu, že ne a Bella nejspíš taky. A Edward, tan nejspíš tak soptí, že se na ni ani podívat nemůže Tedy doufám, že ji nebude chtít opustit. A co Donovan??
Karolko, takový nervák a drama...neskutečně strhující. Jsi prostě machr

25)  kamčí (30.01.2011 19:32)

to je drama proč je Edward tak odtažitý? neříkej, že Esme s carlislem nepřežily, nebo se na Bellu zlobí že ho neposlechla? prosím ať to dobře dopadne jsem tu napnutá jak kšandy

Baruu

24)  Baruu (30.01.2011 19:31)

Takže slavný Dagross byl její tatík, tak to je vážně síla Pak se to chování dá docela vysvětlit, ale stejně to byl hajzl, to bez pochyby. Taky si zasloužil to, co následně dostal
Edwardovo chování naprosto chápu a souhlasím s ním.
Porušila slib, přísahala a nedodržela to, opět. Měl v ní důvěru a ona zase zklamala. Jednu výhodu to mělo, mohli ho v klidu zabít a nemuseli se za nim nijak hnát, ale přece jenom... Ta oběť byla velká. Určitě jí odpustí, ale kdy...? A jak je na tom Carlisle? :(
Esmé se zachovala úplně opačně, než ta Esmé, kterou známe. Vážně zajímavá změna, která si odnesla krutý následek. Pomsta se holt taky nevyplácí.
Moc pěkné, Karolko
Nečetlo se to zrovna jako komediální příběh a nebo pohádková romance, ale i tak, smekám, klaním se, tleskám, křičím Sláva a Hurá a culím se nad tvým úžasným a nepředstaviteným talentem

Amisha

23)  Amisha (30.01.2011 19:30)

No to se od něj dalo čekat. Co si myslela? Neprosil ji aby zůstala v bezpečí???
Hele jenom potřebuju vědět co je s Carlisleem, snad je v pořádku...
To byla síla miláčku. Jenom se bojím, že další tvůj příběh už pro mě nebude čitelný... (pokud se budeš držet této noty)

22)  bb (30.01.2011 19:25)

ufff, Karolko, to bylo zase něco... normálně se mi klepala ruka na myši při posunování textu a pořád dokola jsem si opakovala tvoje slova "důvěřujte mi", já ti opravdu důvěřuju, ale současně se strašně bojím a v hlavě mám spoustu otázek, co Esme a Carlisle? snad se z toho nějakým zázrakem dostali, Esme určitě při líbání něco podstrčila Dagrosovi, aby ho mohli najít, ale jak jí pak trhali na kusy, no, dostalas mě do kolen :'-(
tak Dagross byl Bellin otec, já už to chvilku tušila, ale stejně to byl zmetek, vůbec mi není líto, že je po něm
jsem ráda, ne to je málo, jsem strašně moc ráda, že Bellu zachránili ale Edwardovo chování se mi vůbec nelíbí, co se asi stalo, jasně má právo být naštvaný, ale až takhle? nebo je za tím ještě něco? opět budu netrpělivě vyhlížet další dílek, jj Karolko jsem ztracenej případ, jednu kapitolku sotva dočtu a už se třesu nedočkavostí na další
opět se klaním tvému umění jsi opravdu skvělá spisovatelka, tahle kapitolka byla napínavá, strhující, dechberoucí, úžasná a je mi jasné, že si jí dnes večer ještě několikrát přečtu, abych všechno plně vstřebala

Jesska

21)  Jesska (30.01.2011 19:23)


Tak to nevím, jak mám asi přežít celý zítřejší den? Jak se to mohlo stát všechno... tak najednou?!
Na začátku, když jsem před očima viděla Carlisleův pohled... ale pak, když se Esmé vrhla na Dagrosse, vzplanula ve mě jiskřička naděje, že by přese jen chtěla Carlisleovi pomoct... No a potom ... to nemůže být pravda! Oni nemohli zemřít!
V tomto úseku kapitoly jsem opět přestala dýchat a mé oči se rozšířily do maximálních rozměrů... Páni, když se v Belle střídaly všechny ty emoce, myslela jsem, že se zblázním s ní... A potom, když řekl ta odporná slova, u kterých se mi z něj taky vážně udělalo špatně... Měla jsem tak neskutěčnou radost, když ho v závěru trhali Cullenovi na kusy! Ale zase mě malilinko zamrzelo, že se Bella nedozví, co s ní zamýšlel, i když silně pochybuju, že by v tom mohl být třeba nějaký ten "otcovský pud"... teda, už z té představy se mi motá hlava. A jestli miloval její matku? Myslím, že to krásné přirovnání "pár mikrometrů lásky" bylo dosti výstižné. No a ten konec... Edwardův přístup mě vážně vyděsil! Neříkám, že nechápu, že je na ni za tu její "zradu" naštvaný, ale až tolik...
A doufám, že v příští kapitole necháš C a E oživnout, protože už teď jsem silně na pokraji nervového zhroucení!
No a jinak... kdybych ti měla popsat všechny mé dojmy z této kapitoly, nejspíš by z toho vznikla nějaká nesrozumitelná patlanice, takže od toho pro dnešek radši upustím a zůstanu jen u toho, že už se vidím zítra u počítače s mírným úsměvem na tváři, při čtení Tvého Dalšího Úžasného Výtvoru, ve kterém se všechno urovná, nebo alespoň vrátí na nějakou snesitelnou úrověň, a taky velmi doufám, že plánuješ (ale až za hooodně dlouhou dobu) Happy End...

Silvaren

20)  Silvaren (30.01.2011 19:22)

Naprosto strhující kapitola, jsem úplně unešená. Konečně konec bolesti, alespoň té fyzické. Obávám se, že té psychické bude ještě hodně.:( Vážně Esme s Carlislem přestali existovat? A je to důvod Edwardova odtažitého chování? Nebo došel k sebemrskačskému názoru, že nemůžou být spolu, protože je pro ni nebezpečný? Zjistil, že Zoom byla Dagrossovou dcerou, a vadí mu to? Nebo je v tom úplně něco jiného? áááááá Já to snad do další kapitolky nevydržím!

Linfe

19)  Linfe (30.01.2011 19:22)

Ahoj Karolko, musím zbaběle přiznat, že právě teď přišla ta fáze, ve které říkám, že s kloudným komentářem přispěju až to nebude takovej nervák, jo? Snad už si to taky zažila, že nemůžeš napsat nic, co by nebylo napsáno a musíš, musíš na další díl. Já musím čekat, ale až se to usadí vynahradím ti to, jo? Takže takhle a Děkuju....protože podle mě děkuju je slovo, za tisíc vět.

sfinga

18)  sfinga (30.01.2011 19:20)

Tohle byl emocionální výbuch rovnající se síle Černobylu. Stále věřím a doufám že Esmé nezradila, že to byla jen součást nějakého plánu. A to jak se na Dagrosse vrhla a líbala ho - nevsunula mu do kapsy lokátor? Já nevím, hádám, chytám se posledního stébla. A doufám, že ten hustý dým nebyl z jejich těl.
Dagross Bellin táta? Spíš zploditel
Hele, doufám, že Edward nebude na Bellu moc zlej. Já vím, je to holka bláznivá, ale myslela to dobře

17)  Pája (30.01.2011 19:18)

Tak teď už jsem regulérně bez dechu na smrtelné posteli, Karol, co mi to děláš??!!! Myslím, že mě budeš mít brzo na svědomí, ještě chvíli takového dramatu a dostanu zástavu

To máš teda sakra pravdu, že to nebylo lehké čtení, nejdřív šok z toho, co se nejspíš stalo Esme a Carlisleovi (i když naděje umírá poslední a já pořád doufám, že tam umřel někdo úplně jiný)


Pak okamžiky prožívané s Bellou a Dagrossem v autě, když ji odvážel a odkrytí jeho vztahu k Isabelle, jak jsem si myslela, opravdu je to její otec (a opět se mi potvrdilo to, že neměl - díky bohu za minulý čas - ani kousek citu v těle)

No a nakonec záchranná akce v čele s Edwardem, který mě tedy opravdu mírně řečeno parádně vyděsil svým odtažitým chováním k Belle..Jen doufám, že si to rychle vyjasní a budou pokračovat tam, kde před jejím odchodem skončili..Opravdu by mě zajímalo, co se mu honí v hlavě (to jen tak na okraj;) )

Jinak to byl opět dechberoucí zážitek...a budu ti věřit, že je máš ráda a nenecháš je dlouhá tápat

DÍKY, DÍKY

Twilly

16)  Twilly (30.01.2011 19:17)

Hnědulka volá Redbulla!
Redbull nedýchá!... ale slyší

Málem mě klepla pepka... to bylo, jééééééééžiš, vynikající!!! Jedna obrovská bojová scéna, city tak opravdové, že já málem i cítila tu její krev . Neumím popsat, jak moc si mě dnes zasáhla.. nemám na to slov. Cokoliv, co bych napsala, by byl jen slabý odvárek toho co skutečně cítím. Jsi velká ve svém nadání už teď, Bestie moje milovaná a netroufám si říct, jaká až dobrá budeš teprve za několik let... To už se asi poskládám rovnou u titulu jakékoliv tvé knihy, nebo u tvého jména.

Díky Karolko... opravdu moc, byl to zážitek

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek