Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

19) Smrt vypadá jinak než ve filmu aneb Takhle jsem si to nepředstavovala

 

Nebude to lehké čtení, ale... důvěřujte mi.

Zasténala jsem. Byl to jediný zvuk, který se v tu chvíli ozýval, protože Carlisle přestal dýchat. Bála jsem se podívat jeho směrem, ale všichni se k němu otočili a já to nakonec nevydržela. A byl to strašný pohled. Jeho oči se bez mrknutí upíraly na Esmé a nebylo v nich nic. Naprosté prázdno. Jako by mu zemřela duše.

„Tak zpívej,“ poručil Dagross. Nevím, jestli vnímal alespoň část těch emocí, které naplnily místnost, ale pokud ano, nebylo to pro něj dost důležité, aby tomu věnoval pozornost.

„Lexington Drive 1520,“ odpověděla Esmé, aniž přestala tím spalujícím pohledem sledovat Carlislea.

Dagross beze slova vytáhl mobil.

„Dva úkoly. Máš na to minutu,“ přikázal, když se mu na druhé straně někdo ozval. „Zjisti mi komu patří nemovitost na Lexington Drive 1520. Podívej se na poslední fotky ze satelitu a zkontroluj ty souřadnice. Čekám.“

Chtělo se mi křičet. Zatřást s ní. Uhodit ji. Udala správnou adresu. Místo toho jsem jen stála, klepala se a vytěsňovala zhoršující se bolest hlavy.

„Fajn,“ promluvil po nějaké době a ukončil hovor.

„Donovan Herrero. Stejné jméno jako v papírech k tomu baráku, kde má Cullen ordinaci. Nelhala jsi.“ Jeho hlas zněl neosobně, ale předvedl něco jako úsměv. Pod okny jsem slyšela zvuk několika startujících vozů.

Esmé se otočila na Dagrosse a vyzývavě zvedla bradu. Carlisle se ani nepohnul. Brečela jsem. Tiše. Neutišitelně.

„Děkuji drahá,“ prohlásil nonšalantně ten bastard v kvádru a políbil jí ruku. „Ta informace je pro mě opravdu velice cenná. Ale jistě chápete, že totéž se teď nedá říct o vás. Navíc už nejste důvěryhodná. Na můj vkus příliš často měníte názory.“

Esmé vyděšeně vyjekla. Bylo to jako sledovat thriller. Jenže tohle nebyl film. Byla to moje realita.

„A s vámi se také rozloučíme,“ pronesl ke Carlisleovi. „Zabte je. Oba,“ poručil svým pobočníkům a vykročil ke mně.

Esmé se náhle pohnula. Rychleji, než abych to byla schopná vůbec zaregistrovat. Vrhla se Dagrossovi kolem krku a začalo ho líbat. Překvapila ho. Pod tím náhlým útokem couvnul o dva kroky. Než ji ochranka odtrhla od svého zaměstnavatele, stihla mu dokonce rozepnout sako a pevně se k němu přitisknout. Celou dobu měla otevřené oči. Ten plamen, co jsem v nich zahlédla, jí dodával šílené vzezření. Po několika vteřinách se ji gorilám podařilo povalit. Kopali do ní. Nebránila se.

„Šlapka bláznivá!“ zavrčel Dagross, překročil ji a popadl mě za loket. „Jdeme!“

Byla jsem ztuhlá hrůzou. Nedokázala jsem ovládat své tělo. Vytřeštěnýma očima jsem hleděla na Carlislea a volala jeho jméno. Nevím, jestli mě vnímal. Jeho mrtvý pohled mířil k ní. Zrovna ji trhali na kusy.

„Svině! Ty hnusná svině! Zrůdo!“ Nereagoval. Vlekl mě po schodech nahoru, snad dvě patra. Celou dobu jsem křičela. Ocitli jsme se na střeše. Už byla tma. Téměř celou plochu osvětlovala právě startující helikoptéra. Přestala jsem se bránit. Nebyl důvod. Pohlédla jsem ze střechy a viděla světla asi pěti vojenských džípů. Odjížděly. Než mě Dagross nacpal dovnitř, přinesl k nám chladný noční vánek smrad hořícího benzínu s příměsí sladké vůně.

Vznesli jsme se do vzduchu. Z okna rozlehlého betonového komplexu se valil černý dým. Ztratila jsem naději a zdravý rozum. Vrhla jsem se na Dagrosse a úplně bez sebe do něj bušila pěstmi. Trvalo to dlouho, než mi došlo, že sedí téměř nehybně, a že nemá ani stopy po nějakém zranění. Ta krev na jeho tvářích a drahém saku byla moje. Ruce mi krvácely z mnoha ran a nejspíš jsem si zlomila několik prstů. Nakonec mi došly síly. Fyzická bolest na chvíli přehlušila tu duševní a já se sesunula na podlahu.

Bylo to jako kdysi. Pláč, beznaděj, osamění. Žádná náruč, žádná ruka, která setře slzy. Marnost. A on tam nade mnou seděl s brýlemi na očích a díval se z okna. Ten pohled mě vzpamatoval. Srdce jsem měla v bezvědomí, ale mysl najednou podivně jasnou. S heknutím jsem se přetočila na záda a pozorně se na něj zadívala. Vstát jsem nedokázala.

„Proč?“ zeptala jsem se. I můj vlastní hlas mi dodal pocit klidu. Nechvěl se.

Nejdřív se zdálo, že mou otázku bude ignorovat stejně, jako předtím můj pláč. Pak se ale přeci jen podíval dolů. Zahlédla jsem svůj odlesk v jeho brýlích. Polámané zkrvavené tělo. Nerozesmutnilo mě to. Neudělalo to se mnou vůbec nic.

„Na co se mě přesně ptáš?“

„Proč jsi mě nezabil? A proč ti tolik vadí jedna malá holka s foťákem? Tolik úsilí a plánů, abys mě dostal. Proč?“

Černá skla nebyla tak úplně neprůhledná. Viděla jsem, že jeho oči na okamžik střelily pohledem někam mimo mě.

„Nevím,“ odpověděl. Nepokračoval.

Čím déle to slovo viselo ve vzduchu, tím absurdnější mi to celé připadalo. Začala jsem se smát. Ten smích se mě naprosto zmocnil a ždímal z mých svalů poslední zbytky energie. Tekly mi slzy. Přitiskla jsem si předloktí na oči a čekala dokud to nepřejde.

„Je to něco podobného jako: jenom tak?“

Mlčel. Vzhlédla jsem k němu. Zase se díval z okna.

„Nestyď se. Mně to můžeš říct,“ zasmála jsem se hořce. Ten stav, ve kterém jsem se v tu chvíli nacházela, se trochu podobal opilosti. Bolestivé záškuby v pochroumaných rukou, závrať, pocit oddělenosti od těla. Naprostá oddělenost od většiny mysli.

Sáhl si do kapsy. Vytáhl odtud řetízek s medailonkem. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na hruď a vzápětí sykla bolestí. Moje prsty by nedokázaly nic uchopit, ani kdyby tam něco našly, ale nic tam nebylo. Vůbec jsem si neuvědomila, že ho nemám.

Otevřel přívěsek a s kamenným výrazem se podíval dovnitř. Když ho znovu zacvaknul, poznání konečně protrhlo stavidla té přeplněné nádrže plné podezření a vyvalilo se ven.

„Ty… Ty!“ Vstala jsem. Vyskočila a znovu se na něj vrhla. Chtěla jsem ho zabít. Jedno jak. Nebo při pokusu o jeho vraždu konečně umřít.

Tentokrát mi ale pevně sevřel zápěstí a držel, dokud jsem se nevyčerpala a nesesunula se na kolena.

„Měla bys mi být vděčná. Díky mně existuješ.“

Opravdu to ten šmejd řekl?

„Ty hnusná svině,“ šeptala jsem a přitom se opírala o jeho kolena. „Prokousala jsem se z břicha vlastní matky. Pamatuju si každej hnusnej detail, její křik, dokonce… její chuť.“ Hlas se mi zlomil. Bojovala jsem o dech. Trvalo dlouho než mě začaly napadat logické otázky.

„A co jako chceš? Hrát si na rodinu?“ chtělo se mi smát nebo brečet, ale ani na jedno jsem neměla sílu. Vedla jsem dýchavičný monolog.

„Já nevím,“ řekl už podruhé.

Pak mě pomalu spustil zpátky na podlahu. Olízla jsem si rty. Chutnaly strašně slaně. Jak dlouho už jsem nic nepila? Snad desítky let.

Zavřela jsem oči.

„Mluv! Chci vědět všechno, ty hajzle!“

A on se začal smát. Nepřirozeně, hrozivě.

„Mám se ti tu zpovídat? Abych zahojil tvoje city? Na tyhle sentimentální žvásty já nehraju. Ani nemám, co bych ti řekl. Potkal jsem ji na ulici a vojel. Konec příběhu. Kdybych neviděl ten medailon, ani bych nezjistil, jak se jmenovala.“

Zvedl se mi žaludek. Otočila jsem se na bok a naprázdno dávila. Nic ze mě ale nevyšlo. Jeho slova se mi znovu a znovu ozývala v hlavě a postupně se zkreslovala a deformovala do prapodivných hororových zvuků.

„Řekni mi ještě jednu věc, Dagrossi. Když byla tak bezvýznamná a zapomenutelná, proč jsi jí po tom nevysál?“

S heknutím jsem se překulila zpátky na záda. Zíral do tmy za oknem. Odpovědi jsem se nedočkala.

 

+++++

 

Usnula jsem. Zdály se mi zmatené sny. Během těch několika procitnutí jsem pochopila, že mám asi horečku. Interiér helikoptéry se změnil na nějaké prostorné auto.

„Pít…“ Hlasivky mi nefungovaly. V puse jsem měla tak sucho, že jsem se nemohla zbavit děsivého pocitu jazyka proměněného v kus pískovce. Napůl v bezvědomí, napůl spící, jsem v puse ucítila lahodnou chuť krve. Nikdy dřív mi tak moc nechutnala. Okamžitě po dopití jsem ztratila vědomí.

 

+++++

 

Dagross rozhodně nebyl žádná pečovatelka, ale asi i on pochopil, že to se mnou bylo hodně zlý, protože když jsem po nějaké době opravdu přišla k sobě, ležela jsem v posteli, ruce i hlavu zafačovanou a na stole leželo platíčko aspirinů a sklenice vody. Podle toho, jak jsem se cítila, jsem odhadovala, že moc dlouho tu nejsem. Pokusila jsem se posadit. Pak jsem ty dvě bílé tlapy, které jsem měla místo rukou, natáhla ke sklenici. Víc jsem toho vybryndala než vypila, ale něco polknout se mi přeci jen podařilo. Na sobě jsem měla obyčejné dámské pyžamo a když jsem zkusmo strčila nos do výstřihu, zjistila jsem, že mě někdo nespíš umyl. Moje mysl se zoufale zabývala nepodstatnými maličkostmi, protože stačilo málo a všechno to, co se stalo, by mi vtrhlo do hlavy a já nevěděla, jestli bych to dokázala přežít.

Vyčerpaně jsem padla zpátky na polštář a zírala na barokní štukový strop. Okny pronikalo do místnosti slabé světlo. Svítání? Nebo soumrak? Usínala jsem.

Téměř dokonalé ticho náhle narušila exploze hluku. Křik. Zvenku i odněkud z útrob domu. Slyšela jsem i tříštění skla a dunivé rány. Dveře se rozrazily. Horní pant se přitom nárazu vyškubnul z veřejí. Dagross se pohyboval maximální rychlostí. Ve tváři měl zuřivý výraz. Nestihla jsem se na nic zeptat. Chytil mě a vytáhl z postele. Pod nohama jsem ucítila měkký koberec a pod krkem silné prsty. Držely mě tak pevně, že jsem sotva lapala po dechu. Přitiskl mě zády k sobě, druhou rukou mě svíral v pase. Svislá poloha mi způsobila okamžitou nevolnost.

Do místnosti vtrhnul Emmett Cullen s Jasperem. Prudce jsem se nadechla. Jediný pohyb, který jsem si mohla dovolit. Sevření na hrdle zesílilo. Nemohla jsem dýchat. Po několika vteřinách se mi rozostřilo vidění.

„Ven! Nebo ji zabiju!“ zahřímal Dagross přímo do mého ucha. Nedostatek vzduchu mi podlomil kolena. V uších mi hučelo. I přesto jsem pak uslyšela rámus, jako by se okna vytrhla ze zdí a téměř okamžitě jsem cítila chladný vzduch. Náraz. Padla jsem k zemi. Při pádu jsem reflexivně vystřela ruce. To zapraskání, které zaznělo, vyvolalo čerstvou vlnu bolesti v mých prstech. Kašlala jsem a snažila se naplnit plíce. Kdosi mě uchopil v podpaží a táhl po koberci.

Chladný dotek na tváři. Vůně. Vůně!

„Vydrž, Bello!“ Ten hlas!

Snažila jsem se zaostřit, ale všichni se pohybovali příliš rychle. Byla jsem si jistá jen jedinou věcí. Edward byl tady. Přišel si pro mě.

 

+++++

 

Pomsta? Záchranná akce? Akt spravedlnosti? Vznešená slova. Ve filmech jsou to ty scény, při kterých zní pompézní dramatická hudba, nejlíp v podání smyčcového orchestru. Hrdinové se probrodí potoky krve a moment vítězství si pak náležitě vychutnají. Širokoúhlá kamera, záběr z mírného nadhledu, hrdina hledí do dálky a přitom zasunuje meč do pochvy, případně pistoli do pouzdra.

Tohle bylo strašně rychlé. Žádné patetické dialogy mezi hlavním hrdinou a zloduchem, žádný výčet zločinů těsně před smrtí. Když do místnosti vběhli poslední dva přeživší bodyguardi, kterým se podařilo uniknout plenění Cullenovic klanu, byl Dagross už jen hromadou bílého mramoru s bizarním chomáčem černých vlasů. Ti dva se k němu přidali vzápětí a pak společně skončili v mohutné vatře rozdělané v sadu za domem. Stejně jako všichni ostatní. Ten oheň a mohutný sloup dýmu byly vlastně tím jediným, co by mohlo odkazovat na heroický příběh.

Neměla jsem čas ani potřebu něco si s Dagrossem vyříkávat nebo z něj dolovat přiznání, jestli mou matku miloval nebo ne. Podle toho, jak jsem ho stihla poznat, lásky, takové, jak ji vnímá většina normálních myslících bytostí, nebyl schopný. Možná prožil něco, co pro něj osobně znamenalo naprostý emocionální extrém. Jenže měřeno metrem civilizovaného světa, jeho láska mohla být velká možná pár mikrometrů.

Když boj skončil, měla jsem najednou mnohem větší starosti, než abych se zabývala svým mrtvým únoscem.

Edward došel až ke mně. Klekl si na zem. Jemně se dotkl mého obvazu na hlavě a opatrně uchopil ruce za zápěstí. Na to, jak se cítím, se ptal tónem laskavého ale nezúčastněného lékaře. Ujistil mě, že se vracíme domů, a že mi brzy bude dobře. Ani jednou se mi nepodíval do očí. Já sama jsem se doslova třásla. Už jsem ztratila naději, že ho někdy v životě uvidím. To že jsem cítila jeho ruce, bylo téměř víc, než moje srdce dokázalo snést. Visela jsem na něm pohledem a čekala, kdy si odbudeme ty zdravotní nezbytnosti a já uvidím v jeho očích to, co mě v posledních dnech drželo při životě.

Odmlčel se. Pomalu pokládal mou ruku. Musel slyšet, jak mi buší srdce, jak se mi zadrhává dech, jak se zajíkám. Ale něco bylo špatně.

Konečně ke mně zvedl pohled. „Promluvíme si doma.“

Nic víc neřekl. Vstal, vzal mě do náručí, ale se stejnou vášní mohl skládat metrák uhlí do sklepa. Pronesl mě troskami domu, který jsem naštěstí neměla čas si prohlédnout, a venku mě posadil do Emmettova auta vedle rozcuchané ale stále krásné Rose. Ona byla první, kdo se na mě usmál. Edward mě připoutal a beze slova zabouchl dveře. V bočním zrcátku jsem viděla, že odešel ke sporťáku, který stál hned za námi.

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4   »

emam

75)  emam (17.12.2014 22:50)

A jej. Ale dlouhá udobřovačka taky stojí ato. Jen doufám, že nic jiného v plánu není

natali

74)  natali (05.09.2011 00:55)

Esmé....Esmé je mrtvá?! Aco Carlisle? Hádám, že o nic lepší :'-( Dagrosse by měli nominovat na "Otce roku"

zuzka88

73)  zuzka88 (08.08.2011 19:24)

Její otec... parchant jeden. Už mě to taky napadlo, ale pak jsem to nějak vypustila. Chudák Bella. No a teď naštvanej Edward... to bude průšvih.

Kim

72)  Kim (08.08.2011 16:42)

Já věděla, že ten hajzl je její otec... prostě věděla! Tak teď už je po něm. Copak asi bude dál??
Rozhovor S Edwardem? Myslím, že Bella bude mít domácí vězení na věky věků!!
A co Carlisle a Esmé, žijou??!!

71)  kamčí (02.02.2011 22:51)

to, jak dokážeš nacpat takový drama do tak omezeného množství písmenek je úžasný

tessa

70)  tessa (02.02.2011 22:51)

Ty jo, Dagross a její otec??? Páni, tak tohle bylo odhalení století! Opavdu jsem zvědavá a moc mě mrzí, že se pomalinku blížím ke konci! Já chci ještě!!!

Eunta

69)  Eunta (02.02.2011 20:43)

áááááááááá.... já to věděla... věděla jsem, že byl její otec... parchant jeden... patří mu a co Edward? Bude to zlé? Jsem celá napnutá... jdu hned na další...

ScRiBbLe

68)  ScRiBbLe (01.02.2011 19:07)

Uááááááááá, tak jsem zpátky!

A teď to přijde, věděla jsem, že se mám bát!
Tak tohle byla teda kapitola!

Nedýchala jsem, skoro. Jen jsem se tak nějak povrchově nadechovala, abych neomdlela, ale na víc, než to prapodivné sípání, jsem se nemohla!

Nevím, zda po TOMHLE dokážu sesmolit smysluplný komentář, ale u Zoom se to začíná stávat pravidlem! Buď jsem naprosto unašená, omámená a šťastná, že můj mozek není sto něco vyprodukovat nebo jsem vysmátá a nemůžu na nic přijít a nebo mě skoro zabiješ takovým napětím! A pak tu na mě civí to prázdné okénko, které čeká, až do něj něco napíšu.

Carlisle, víš, jak jsem se cítila, když jsem viděla - ano viděla! - jeho mrtvý pohled? Stějně prázdně! :'-(
Ona pro něj znamenala všechno, myslel si, že ta její bolest zmizela. Ne úplně, ale dostanečně na to, aby mu dokázala odpustit a ty pak přijdeš s tím, že ho zradí kvůli dítěti! (Teď si troufám doufat, že to byl jen plán! Že to všechno bylo naplánováno, aby je zachránili! Že to řekla kvůli tomu, aby vyvázli všichni živý...)

Bella. Nevím, co napsat. Všechno, co cítila, je pro mě ještě dost živé, cítím to.:( Strach, bolest, znecitlivění, smích - tohle všechno, zoufalství nad tím, že nedokáže nic udělat, že nedokázala zastavit, když je zabil.

Dagross... nejsou zde takový smajlíci, aby dostatečně vystohovali stav, ve kterém se nacházím, když musím napsat jeho jméno! (zkusím třeba tenhle)
Uááááááááááá! Já jsem myslela, že ten noťas prostě rozsekám na kusy! To je hajzl, parchatn, hnusák! A spousta dalších!
Už u předchozí kapitoly mě napadlo, že je to její otec, ale netroufla jsem si to říct na hlas a teď přijdu na to, že je to pravda...

Mám pocit, že on byl přeci jenom nějakých citů schopný, ale všechny je nakonec zastřelo to něco, co ho celého spolklo...

A nakonec Edward! Zachrání ji a co má, sakra, znamenat, že se na ni ani nepodívá? Co to???

Takže Dagross je mrtvý.

A u těch ostatních Ti budu věřit, ža jsi nějak zařídala, že jsou naživu, že vyvázli...

Děkuji, Karolko, bylo to fenomenální!!!

nikolka

67)  nikolka (31.01.2011 22:24)

drahá, neviem, čo sa v tejto chvíli vo mne odohráva... :'-( :'-( plačem za Esme a Carlislom ale jednoducho ti VERÍM!!!
možno som pochopila Dagrossa, možno aj on mal v sebe kúsok citu, ktorý nechcel, aby vyplával na povrch, možno bol krutou obeťou vlastného života ... ale jedno viem určite zaslúžil si svoj koniec...
už sa nemusím báť o bellin život, pretože je v bezpečí svojej lásky, svojej rodiny, ktorú získala... lenže ostáva tu maličký problém... čo to Edwardovi preletelo cez hlavu? Áno, má oprávnený hnev, oprávnený strach, ale ona všetky bolesti, ktoré jej Dagross pripravil podstúpila, aby zachránila Carlisla, urobila to preňho, urobila to z lásky...

semiska

66)  semiska (31.01.2011 20:52)

Zlatíčko, tak to si mě opravdu uklidnila. Já to řeknu na rovinu: Nesnáším SE!!! A víš proč? Protože dnešní svět je tak zlý a spěje do záhuby, že aspoň ty příběhy, co si každá autorka stvoří a pak je přenese na papír, by měly být šťastné. ;) Aspoň tak to vidím já.

Karolka

65)  Karolka (31.01.2011 20:36)

Velmi se omlouvám, že děkuji s takovým zpozděním, ale dnes jsem dostala k počítači až odpoledne.
ScRiB: Žádný spěch. ;)
Michangela: Děkuju.
belko: Ty jsi prostě úžasná, víš to?
Petris: Já děkuju tobě.
blotik: Děkuju, to je od tebe strašně hezký.
Janeba: Děkuju, za krásné komentáře a doufám, že už další kapitolka ti dodá klidu a do té víry trochu jistoty.
eElis: Děkuju. Já vím, je to s nima složitý, ale oni to v životě neměli lehký, tak se občas chovají jako berani.
Estampida: Děkuju!
anetanii: Děkuju, asi je ti jasné, že jsi mě dojala. (A čmelák v lihu mě pro změnu zbořil ). A ještě jednou děkuju. Moc!

anetanii

64)  anetanii (31.01.2011 17:36)

Karolinko, konečně jsem se dostala ke čtení téhle tvojí úžasné tvorby. Každá kapitolka by zasloužila kilometrový komentář, ale pravdou je, že jsem byla do textu tak zakousnutá, že moje ručka samovolně přepínala kapitolky dál, aby moje očka nestrádala, takže to nakonec musí zvládnout tenhle kometník. Ty máš neuvěřitelný talent od boha, který se někteří učí celý život a nenaučí se ani z poloviny to, co dokážeš ve čtenářovi vyvolat ty, pouhou větou. Každá kapitolka je napsaná s neuvěřitelnou lehkostí a vkusným humorem, který nejde jinak vyjádřit, než že prostě baví. Když jsem hledala něco, co si přečtu, neváhala jsem a zakotvila u cca pěti autorek, které mě nikdy nezklamaly, ať sepsaly cokoli. Upřímně, ani tak moc nekoukám o čem povídka je, protože vím, že bude báječná. I kdybys napsala úvahu o čmelákovi v lihu, bylo by to na ocenění roku. Nebudu zastírat, že jsem se u většiny nasmála víc než neslušně, tvým dokonalým humorem, a že jsem neslintala nad tvým podáním děje a plynulostí kapitol, v než jsem nenašla ani jednu pasáž, která by mě nudila, ba naopak, některé jsem si musela přečíst víckrát jak moc mě bavily. Je dobře, že ses dala do profesionálního psaní, protože si těžko dokážu představit lepší příklad autorky než jsi ty. Páni, samá chvála a ódy na radost – to se tam probůh nenajde něco horšího? Jo, vlastně najde …Co jim to proboha děláš, ty trapitelko!

Estampida

63)  Estampida (31.01.2011 15:45)

... když jsem se dostala k místu, kdy do místnosti vejde Esme, tak jsem chtěla udělat jenom jednu věc:
Je to tak skvěle napínavý, že napjatě očekávám další kapitolu!!
Píšeš vážně úžasně!!! :)) Prosím!! Prosím!! Ať jsou Esme a Carlisle živý!!

eElis

62)  eElis (31.01.2011 14:42)

Důvěřujte mi... Já ti celou dobu důvěřuji,že to všechno dopadne dobře, ale... Co Esmé? Proč tam přišla a proč mu řekla tu adresu??? A pak tu máme Dragose. Ten, ten... raději se nebudu vyjadřovat. a jsem neskutečně ráda, že je konečně po něm. Ale co zase teď vyvádí Edward? Proč byl vůči ní takový chladný? Vždyť by měl být celý štěstím bez sebe, že to Bella přežila, tak proč je takový???
TAk dobře, budu věřit,že vše bude v pořádku, že i Carlisle a Esmé žijou, třeba se z toho nějak dostali a Esmé se k Dragosovi chovala, tak protože to byl součástní plánu, jak je z toho dostat. A doufám, že i Edward se začne chovat normálně a nebudu takový chladný.
Karolko, ty dva kapitolky jsem přečetala na jeden zátah. Teď už vydržet jen několik málo hodin a bude tu další, tedy alespoň v to doufám.

Janeba

61)  Janeba (31.01.2011 12:31)

Důvěřujte mi, důvěřuj, věř ...... Věř, moje mylovaná Karolínko, že Ti naprosto důvěřuji, protože pokaždé se Ti oddávám nejen tělem, ale hlavně celičkou duší a doufám, že to přežiju bez větší úhony nejen na mysli, ale i na životě! Doufám, že Esme měla za sebou Cullenovic komando a před svým sebeobětováním stihla Dagrossovi někam zastrčit nějaký lokátor, protože .... , stihla mu dokonce rozepnout sako a pevně se k němu přitisknout.... protože, protože, protože ... bys to přece Carlieslovi nemohla udělat!!!! Věřím, žes je tam nenechala!!( Ten kanystr s naftou dával mnohem větší naději!) A protože věřím, že Dagross pocítil byť jen na okamžik náznak citu .... „Já nevím,“ řekl už podruhé....
A znovu věřím, že ji Edward odpustí, protože teď se vážně bojím ..... a věřím!
Děkuji!!

blotik

60)  blotik (31.01.2011 12:26)

No jo, je na ni naštvaný. Myslím, že Edwawrd jí jen tak neodpustí. vždyť porušila svůj slib. Možná nevím, jestli jí můůže ještě věřit, nebo taky neví, co by si počal, kdyby umřela. Každopádně je naštvaný a možná to bude dlouho trvat.
Za Dagrosse jsem ráda... Konečně zmizel ze scény a nebude otravovat vzduch. Ale byl perfektně popsát, možná by se mi ho i trochu zželelo, ale jenom možná... Byl bezcitný hajzl, takže ne, nezželelo.
Carlisle a Esme se z toho museli dostat. Třeba mu Esme něco řekla, Carlisle jí pomohl. A myslím, že jim tu adresu dala schálně, aby mohla ovlivnit, kde se bude boj odehrávat.
Perfektní povídka, rychlé přibývání kapitolek, perfektně sepsané, čtivé, plné citu... Kniha, kteoru ti vydávají, ti vydávají právem, protože spisovatelka z tebe je... náramná.

59)  Petris (31.01.2011 12:09)

Ahoj Karolko, jen Tvůj dovětek k názvu kapitoly mi dává naději, že to snad nedopadne zle, protože já Ti důvěřuji. Děkuji za další kapitolu.

58)  belko (31.01.2011 10:10)

Karolko, s dovolením ještě jednou:
Holka jedna! co to se mnou děláš!?!? já, takový chorobný spáč, se probudím 4:30 (4:30 mám jindy půlnoc!!!!!) a nutíš mě přmýšlet o ZOOM, o jejich dalších hodinách, jestli ji zase budou lámat ručky, jak se ke všemu postaví Edward, koukal by jí zase do očí, nebo by "vyplázl jazyk", co Donovan, nedostane výpověď, s tím, že Bella bude chtít zůstat chvíli sama, nerozbije si vzteky všechny foťáky a nepůjde hledat svou lidskou rodinu...to, že E a C žijí, jsem si ujasnila ještě před spaním,jo,určitě žijí! (jinak bych nespala vůbec)
No a pak si přečtu Bye komentík, a sednu na zadek, protože vidím, jak čtu jen plošně, povrchně (stydím se) - no a trochu měním náhled na Dagrosse, ale jen trošku...hmmm...táta.......ale jen na mikrometry,jo.

A klidně si mě můžeš budit i ve 3 ráno, máš to dovolený,u tebe je totiž vždy o čem přemýšlet.
No a opakuju se: jsi úžasná autorka

Michangela

57)  Michangela (31.01.2011 09:21)

ScRiBbLe

56)  ScRiBbLe (31.01.2011 07:20)

Uááááááááááááááááá! Už je to tady; další kapitola. Nevím, jestli se radovat a nebo se bát!

Tolik bych si to chtěla přečít už teď, ale vzhledem k tomu, že jsem probděla celou noc, bych zřejmě nebyla sto schopná všechno vstřebat natož napsat smysluplný komentář odpovídající rozpoložení mých pocitů.

Takže má milá, až se vzbudím, jsem tu zpět jako na koni!

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Edward & Bella