Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

18) Jako kus masa aneb On mě snad nezabije nebo co

Nadzemka mě dovezla až na konečnou. Podle instrukcí jsem pak už pěšky pokračovala až na konec neprostupné hradby bytovek. Byly to takové ty králíkárny, ve kterých se tísnily rozvětvené rodiny živořící na samé hranici totálního úpadku. O pouhý stupínek výš, než obyvatelé čtvrti vyvrhelů.

Jižní část města obklopovala síť na sebe navazujících přistávacích ploch různých soukromých společností. Trochu ve mně hrklo při představě, že mě třeba naloží do letadla a odvezou někam hodně daleko. Pak jsem se ale uklidnila. Proč by se Dagross namáhal? Chce mě zabít, takže nemá cenu, aby kvůli mně platil za letadlo.

Došla jsem až k aleji vzrostlých javorů lemujících nejbližší asfaltové letiště. Krajina široko daleko rovná jako stůl umožňovala dobrý rozhled, takže mě nepřekvapilo, když se za chvíli objevil pohybující se bod, který se rychle blížil. Museli mě vidět. Tmavě zelená dodávka s kouřovými skly.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Nemyslela jsem na Edwarda, ani na Cullenovy. Neměla bych sílu udělat, co bylo třeba. Sledovala jsem jediný cíl. Trvat na propuštění Carlislea. Věřila jsem, že Dagross dodrží slovo? Moc ne.

Auto prudce zabrzdilo a vzápětí se odsunuly boční dveře. Ven vyskočili dva chlápci v drahých oblecích a se slunečními brýlemi na nosech. Jejich pach mi prozradil, že je nenosí jako módní doplněk. Byli to upíři. Vykročila jsem k nim, připravená nastoupit bez protestů. Proto jsem považovala za pěknou sprosťárnu, když mě najednou jeden z nich něčím uhodil do hlavy. Asi pěstí, nic jiného by mě nedokázalo poslat do limbu. Přesto jsem se do nevědomí nořila nezvykle pomalu. Padla jsem nejdřív na kolena a nezadržitelně se řítila obličejem k zemi. Mé druhé zranění v životě. Jiné než to první a mnohem bolestivější. Než jsem ztratila kontakt se světem, někdo mě chytil za límec a jako neposlušný štěně zvednul a hodil do dodávky.

 

+++++

 

Na první střetnutí tváří v tvář jsem si přála být ve formě. Po vzoru filmových hrdinek mu čelit hrdě a probodávat ho nenávistným pohledem. Vyjednávat jako tvrdý soupeř. Ukecat ho k smrti, protože jinou zbraň jsem neměla. Jenže všechno proběhlo jinak.

Probrala jsem se jen napůl. Někdo mě vláčel za paži po zemi. Hleděla jsem na ubíhající strop. Hlava mě bolela tak strašně, že jsem každých pár vteřin upadala do bezvědomí. Nedařilo se mi myslet. Doufala jsem, že dokážu snášet bolest mlčky, ale neměla jsem šanci.

„Ignoranti!“ ozval se výkřik. Proletěl mi zraněnou hlavou jako kulka a poslal mě do tmy.

+++++

 

Další procitnutí. Pološero. Ležela jsem na zemi.

„Jak je na tom?“

„Copak jsem nějakej blbej doktor?“

„Nechci skončit jako Marlon.“

„Neměl jí praštit, idiot. Já mu říkal, aby to nedělal.“

Pokusila jsem se vyslovit Carlisleovo jméno. Místo toho ze mě vyšlo zase jen zasténání.

„Hele, asi se probírá. Dojdu pro Dagrosse. Nebo dřív zhebne a bude po nás.“

Tělo mě neposlouchalo, ani mozek. Zvládla jsem jen dýchat a i to byl zázrak. Oči jsem raději zavřela. Příval zrakových vjemů působil v mé hlavě jako břity krouhače na zeleninu.

Ucítila jsem novou vůni. Zamžourala jsem. Pár centimetrů od mého obličeje se objevily černé lakýrky.

„Zavolali jsme hned, jak otevřela oči,“ ozvalo se. Lakýrky se zhouply, uviděla jsem kolena. Nohy navlečené do oblekových kalhot.

„Slyšíš mě?“

Tvář. Sklonil se. Dagross. Rudé duhovky. Tak proto jsem ho vždycky viděla jen v brýlích.

„Jo,“ podařilo se mi nakonec zachroptět.

„Ale moc toho asi nenamluvíš.“ Jeho hlas zněl podrážděně. Pak se narovnal a já viděla jen ty naleštěný boty. Zavřela jsem oči.

„Počkáme. Takhle s ní nic nebude,“ řekl a proud vzduchu odnesl jeho vůni pryč.

Usnula jsem.

 

+++++

 

Probudila jsem se a chvíli dezorientovaně zkoumala vzpomínky. Bolest se stáhla do místa zranění a dávala o sobě vědět pravidelnými záškuby. Ustoupila dost na to, abych měla sílu prožívat strach.

Na druhý pokus se mi podařilo posadit se a opřít záda o studené bílé kachličky. Nikoho jsem neviděla, neslyšela ani necítila. Pokrčila jsem nohy a položila si hlavu na kolena. Dělalo se mi špatně od žaludku. Po několika minutách prodýchávání jsem se konečně pořádně rozhlédla.

Obrovská místnost. Prázdná. Ty dlaždičky pokrývaly podlahu i stěny. U stropu visely desítky prázdných železných háků. Uprostřed protější stěny jsem viděla železné posuvné dveře s dvojitou závorou. Mrazák. Zavřeli mě do mrazáku. Naštěstí nefungoval nebo nebyl zapnutý. Nejspíš jsem byla někde na jatkách nebo v konzervárně.

Čím víc jsem přicházela k sobě, tím hůř jsem dokázala udržet emoce na uzdě. Pochopitelně jsem si vzpomněla na Edwarda. Zákeřná myšlenka. Rozbrečela jsem se. Zoufalství mě na chvíli naplnilo po okraj a já se necítila na to mu nějak vzdorovat. Ne, nebyla jsem statečná ani hrdá. Stýskalo se mi, bála jsem se smrti. Děsila se utrpení.

Ozvalo se dvojí lupnutí a dveře se začaly odsouvat. Rukávem bundy, teď už dost oválené a potřísněné krví, jsem si utřela obličej. Možná jsem neměla odvahu, ale pýchu ano. Nedokázala jsem vstát, tak jsem si aspoň seděla rovně.

Byl to Dagross. Dokonalá postava, nádherná tvář, dokonce i krásně voněl. Absurdní. Měl by smrdět, napadlo mě. Přicházel pomalu, ruce v kapsách. Ačkoli měl na sobě prvotřídní kvádro, působil uvolněně. Jeho obličej nevyjadřoval žádné pocity. Ne, že bych ho podezírala, že je nějakých schopen.

„Už je ti líp,“ konstatoval, ale neměla jsem z toho pocit, že by mu šlo o moje zdraví.

Zvláštní. Čekala bych, že z něj bude sálat čiré zlo. Že se začnu krčit, jen co ho uvidím. Že na mě snad bude cenit zuby a zastrašovat mě. On ale vypadal úplně normálně. Jako makléř nebo právník. Ne jako masový vrah. Až na ty rudé oči.

Mlčela jsem.

Zastavil se pár metrů ode mě a upřeně mě pozoroval. Minuty plynuly a nedělo se vůbec nic. Pomalu jsem otupěla a zase mě zmáhala únava. Proti své vůli jsem zívla.

Pobaveně se zasmál.

„Carlisle Cullen,“ řekla jsem. „Kde je?“

„Nedaleko,“ odpověděl. Už se zase netvářil vůbec nijak.

„Pustíte ho?“ Hodně jsem se snažila mluvit stejně neutrálním tónem jako on, ale ne úplně se mi to dařilo.

Odpověděl až po chvíli.

„Překvapili jste mě. Myslel jsem, že vím o všem, co se kde šustne. Ale to, že jste se proti mně spojili, jsem zjistil až když jsi zavolala.“

Neuniklo mi, že na mou otázku neodpověděl.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

Zase mlčel. Jeho způsob komunikace mi začínal lézt na nervy. Chtěl mě vydusit a dařilo se mu to.

„Co bys tak řekla?“ zeptal se a v obličeji se mu objevil ironický škleb.

„Můžu si vybrat?“ odsekla jsem. Hněv. Ano. Ten by mi mohl nějakou dobu dávat sílu.

Rozesmál se.

„Jistě, že ne.“

Vypadal úplně v pohodě. Jako by si sem odskočil z tenisu a teď se chystal do opery.

O to víc jsem se lekla, když ve zlomku vteřiny seděl v dřepu u mě a bolestivě svíral moji bradu. Otáčel mi hlavou ze strany na stranu, jako by si prohlížel psa nebo koně. Mračil se.

Srdce mi bušilo, ruce ho reflexivně odstrkovaly. Neměla jsem šanci. A tak jsem jen zaťatými zuby syčela nadávky. Pak mě stejně nečekaně pustil a stál na stejném místě jako předtím.

„Co to sakra mělo bejt?!“ zavrčela jsem. Nadávky už mi došly a můj hněv se pomalu ředil strachem. Sevřela jsem si prsty mezi kolena, aby nebylo vidět jak se mi třesou. Brada mě bolela, jako by ty svoje pracky ještě nesundal.

„Zvědavost,“ řekl a usmál se. „Nebyla jsi tak opatrná, jak sis asi myslela. Cítil jsem tě. Tehdy u Herlitze. Vůně, jen napůl lidská. Kromě toho,“ ušklíbl se. „Byla mi povědomá.“

Chtěla jsem odseknout, že jsme se dřív určitě nepotkali, protože něco takovýho bych si musela pamatovat, ale nakonec jsem zmlkla. Někde hluboko v mysli, teď částečně paralyzované pulzující bolestí, se mě zmocnil neblahý pocit.

„A na co jste přišel?“ zavrčela jsem místo toho, dostatečně popuzeně, abych zakryla úzkost.

„Že jsem se nemýlil.“ Víc neřekl. Nastalo ticho. Pootevřenými dveřmi sem doléhal zvuk tichého vzdáleného hovoru.

„Nemýlil v čem?“ zeptala jsem se. Tentokrát potichu.

Odcházel.

„Ty hajzle! Ty hnusnej odpornej hajzle!“ křičela jsem za ním. Vstala jsem a bylo mi jedno, že se mi točí hlava. „Zrůdo!“ Pak se mi udělalo nějak slabo a sjela jsem po stěně dolů.

Zastavil se a otočil přes rameno.

„Šetři síly.“ A pak odešel.

Ležela jsem na boku, tvář přitisknutou k těm špinavým kachličkám a brečela. Ne, nebyla jsem statečná. Ani trochu.

 

+++++

 

Neměla jsem ponětí, jak dlouho už jsem tam byla zavřená. Nikdo za mnou nepřišel. Ani Dagross, ani nikdo z jeho poskoků. Taky mi nikdo nepřinesl jídlo nebo něco k pití. Když jsem potřebovala na záchod, musela jsem po dlouhém otálení vzít za vděk odpadním žlábkem v podlaze.

Znovu se mi podařilo odsunout bolavé myšlenky, i když v tichu a o samotě to šlo hodně špatně. Přemýšlela jsem o tom, jaké mám vyhlídky. Proč už se do mě nepustil? Tohle místo k tomu přímo vybízelo. Lepší mučírnu by si nemohl přát. Nebo čeká až budu úplně zdravá, abych víc vydržela? A co je s Carlislem? Žije ještě?

Najednou se rozrazily dveře. Dovnitř se vřítil Dagross s dvojicí bodyguardů. Vypadal rozzuřeně.

„Kde to máš?!“ vykřikl.

Zmateně jsem zamrkala.

„Co?“

„Ten vysílač! Nebo mikročip! Kde je?! Jestli mi ho nedáš, tak ho zabiju!“

Vůbec jsem nerozuměla, o čem to mluví. Jen se mi rozbušilo srdce, protože, jestli jen neblafoval, Carliesle ještě žil.

„Nechápu…“

„Svlíkni se!“ zařval.

„Cože?“ vydechla jsem a cítila, jak mi naskakuje husí kůže.

„Svlíknout!“ opakoval a pak dal pohybem hlavy znamení upírovi po své pravé ruce.

„Ne!“ zvolala jsem v panice. „Už chápu! Já sama!“

S hekáním se mi podařilo vstát. Zády jsem se opřela o stěnu, abych sebou kvůli závrati zase nepraštila. Nejdřív jsem si sundala bundu.

„Hoď to sem!“ přikázal a ukázal před sebe na zem. „A pokračuj!“

Naprázdno jsem polkla a začala si rozepínat knoflíky na blůze. Oči jsem klopila k zemi, tváře mi hořely. Když jsem zůstala jen v podprsence, sundala jsem i džíny.

„Dál!“ zavrčel.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a podívala se na ně.

„Tady nejsi na miss Playboye! Koukej se svlíkat! Nebo chceš pomoct?!“

Nádech. Výdech.

„Úchyláci!“ štěkla jsem a rozepnula si podprsenku. Pak jsem si sundala i kalhotky. Všechny moje věci teď ležely na hromadě. Sesunula jsem se na zem a skrčila překřížené nohy. Kdybych byla člověk, asi by mi byla pěkná zima.

Sebral moje svršky a vydal se ke dveřím.

„Modli se, abych to našel. Jinak tě čeká lékařská prohlídka.“

Byla jsem úplně zmatená.

 

+++++

 

Uplynula další nezměřitelná časová jednotka. Chtělo se mi spát, ale bála jsem se zavřít oči. Chtěla jsem zůstat ve střehu. Ztráta šatů negativně ovlivnila mou už tak dost špatnou rozvahu. Mé odhodlání zůstat statečná a zabývat se jen podstatnými věcmi, se rozplynulo. Ležela jsem skrčená do klubíčka a s otevřenýma očima snila o Edwardovi. Skoro jako bych cítila jeho vůni a slyšela jeho hlas. Pomohlo mi to utéct od železných háků a strachu z nadcházejících hodin.

O to horší bylo procitnout. Kolečka dveří zaskřípala v kolejnicích a dovnitř vešel jeden z Dagrossových pobočníků. Hodil na mě oblečení a přikázal, abych se oblékla. Poslechla jsem ho. Pak mě vytáhl na nohy a vláčel ke dveřím.

„Jestli se o něco pokusíš, udělám ti z mozku kaši,“ informoval mě.

„To by určitě udělalo dobře tvýmu sebevědomí. Konečně bys neměl nejnižší IQ na světě,“ zavrčela jsem a čekala, že mě praští. On mi ale jen bolestivě sevřel paži a sprostě mi vynadal.

Procházeli jsme dlouhou místností, stejně okachličkovanou, jako moje vězení. Uprostřed se jako dálnice táhl dlouhý pojízdný pás, teď mimo provoz. Můj odhad se ukázal jako správný. Nejspíš nějaká výrobna. Ani tady nebyla okna, takže jsem nemohla zjistit, jestli je den nebo noc.

Za dveřmi vedlo železné schodiště nahoru i dolů. Čekala jsem, že půjdeme do nějakého sklepa a já si tam konečně otestuju, kolek bolesti vydržím, ale zamířili jsme vzhůru. V mezaninu se mi vlivem rychle proudící krve a nedostatku kyslíku udělalo na omdlení. Instinktivně jsem se zachytila upírova ramene. Vynadal mi a nařídil, ať si koukám stoupnout a neblbnu.

„Jestli se na chvíli nezastavíme, přineseš mě tam mrtvou,“ sípala jsem a snažila se rozdýchat rej jiskřiček před očima.

Zřejmě se to neslučovalo s jeho rozkazy a tak sice viditelně nerad, ale počkal, dokud se trochu nedám dohromady. Druhou půlku schodů mě dokonce poponášel.

Ocitli jsme se v nějaké kancelářské místnosti. Několik psacích stolů oddělených papundeklovými přepážkami, prošlapaný koberec s propálenými dírkami od cigaret, částečně vysklená okna. Venku se stmívalo. Byla jsem tu od včerejška? Nebo se to všechno odehrálo dnes? Neměla jsem tušení.

Prošli jsme k dřevěným dveřím na druhé straně. Moje eskorta se na chvíli zarazila. Jako by se ani jemu moc nechtělo jít dovnitř. Pak zaklepal. Když otevíral, ještě než jsem vůbec nahlédla dovnitř, ucítila jsem Carlislea. Do očí mi vyhrkly slzy.

Seděl na zemi pod oknem, na břiše přivázaný kanystr s benzínem. Dagross seděl v jediném křesle, které tam bylo a tvářil se netrpělivě. Carlisle se smutně usmál a zavrtěl hlavou. Snad mi tím chtěl říct, abych nedělala hlouposti? Jako kdyby to vůbec šlo!

„Máš štěstí, Zoom,“ řekl, když za námi strážce zavřel dveře. „Ten čip jsme našli na spodním lemu tvé bundy.“

„Pořád nechápu, o čem to mluvíte,“ prohlásila jsem unaveně. To křeslo jsem Dagrossovi záviděla.

„Asi nelžeš,“ reagoval a jeho studené oči si mě dlouze prohlížely. „Asi tě napíchli a zapomněli ti to říct. Tady doktor si to zařízení prohlédnul a poznal jeho výrobní číslo.“ Pak kývnul na Carlislea.

„To bylo Donovana, Bello. Před pár lety jsem mu to dal do hodinek. Věděl jsem, že mívá trochu riskantní zaměstnavatele a chtěl jsem mít přehled, kde je, kdyby se něco stalo. Záleží mi na něm,“ dodal.

Trhaně jsem se nadechla a ucítila nové slzy. Musel mi ho tam dát, když jsem ho objala u dveří. On zase tušil, co udělám. I to, že mu zabráním jet se mnou.

„No, samozřejmě jsme ho už vyřadili z provozu, ale zůstat tady nemůžeme. Od Seattlu jsme pár hodin, ale ten vrtulník co občas přeletí nad oblastí vypadá podezřele. Takže balíme!“ Tlesknul a vstal. Špičkou lakýrek dloubnul do Carlislea a donutil ho vstát.

Pak se otevřely dveře.

„Co tady dělá ta děvka! Měla bejt mrtvá!“ zavrčel Dagross. Viděla jsem, jak Carlisle vytřeštil oči.

Ohlédla jsem se. Vstoupil ten druhý strážce a s ním… Esmé.

Krásná. Oblečená v přiléhavých šatech a luxusních lodičkách. Její vůně okamžitě naplnila místnost. Zavadila o mě očima, ale hned uhnula pohledem.

„Našla si naši spojku v Seattlu a tvrdí, že pro nás má informace. Ví, kde bydlí Cullenovi,“ prohlásil ten upír. Málem jsem vykřikla.

Dagross se nedůvěřivě zamračil.

„Jak jste ji sem dostali? Nesledoval vás někdo?“

„Letěli jsme,“ prohlásil žoldák naštvaně.

Dagross došel k Esmé a zastavil se těsně u ní. Necouvla ani nesklopila oči.

„Zradila jsi Hollowaye kvůli němu!“ Ukázal na doktora Cullena. „Proč myslíš, že tě nezabiju?“

Esmé ani nehnula brvou. Čelila jeho pohledu s klidem, který bych do ní neřekla.

„Takže teď chceš pro změnu zradit Cullenovy? Proč? Odměnu doufám nečekáš.“

Esmé se otočila a zadívala se na Carlislea. Její oči, jako by plály.

„Zabil moje dítě!“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Karolka

53)  Karolka (30.01.2011 00:50)

Druhé poděkování:
Hanetka: To je stejně sranda. Zhltla jsem tvůj komentář s velikou radostí a stejně mě nakonec hlavně dostala věta, že si jdeš dát panáka. Pavlovův reflex. Děkuju.
MaiQa a její tmavý kout. To bych jednou ráda viděla. Vzbuzuje to mou zvědavost. Děkuju!
dorianna: Já tě nemít, tak ho chudák Dagross ani nemůže upálit. No jo, tak to běžím opravit na benzín. Všichni dávejte pozor - pro případ, že byste si někdy brali rukojmí a chtěli mu hrozit upálením, nepoužívejte naftu, ale benzín!!! Nafta blbě hoří! Já mám k tomu pekařskýmu řemeslu čím dál větší úctu.
Ami: Romantika má různé podoby. I když uznávám, že háky na poražená prasata k nim nepatří. Já se časem třeba polepším, jo? Děkuju.
sfinga: Neboj! Ono to nějak dopadne! ;) Děkuju.
Pája: A já moc děkuju tobě. Tvoje komentáře mi dělají velikou radost.
Tru: Děkuju!
Lucie: A-ú! Díky.
Michangela: Já ti ani nevím, proč jsem po té větě s domácím skotem dostala záchvat smíchu. Děkuju.
nikolka: Já zase zachovám mlčení, jo? ;)

Karolka

52)  Karolka (30.01.2011 00:28)

První poděkování:
janett: Děkuju. To bylo krásné.
MisaBells: Děkuju. Zítra (jak tak koukám na hodiny, tak už dnes) se to ukáže.
Bye: Na Edwarda se třesu jak sulc. Už si tu scénu střádám. Snad do tý doby nevybuchnu. Jako obvykle jsi mi vlila sebevědomí do žil. Díky sestro!
Petris: To jsem ráda. Děkuju. Kéž by to vyšlo!
Linfe: Děkuju.
PeTi: Děkuju, ono jak co, ale o životě a smrti mých postav nálada skutečně vliv nemá.
Dennniii: Tedy to byla zpověď! Děkuju. Tvůj hlas zněl tak srdceryvně, že to Edward rozhodně musel slyšet.
bb: Děkuju. Během neděle bych měla mít čas na psaní, tak pevně doufám, že bude.
semiska: Díky: Jsem taky našponovaná.
Anna s číslem: Díky!

51)  jenka (29.01.2011 23:30)

...
Nějak nemám sílu vymýšlet komentář.
Asi by ses v pohodě uživila psaním hororů.
Není co dodat.

50)  chaton (29.01.2011 23:21)

chudák bella doufám , že ji z toho edvard a spol. vysekají a všichni budou štastni až do smrti nebo spíš v jejich případě na věky věků

jako vždy úplně úžasná kapitolka , klaním se tvému um , který jakéhokoliv čtenáře chytí za srdce a nepustí , na konci kapitoly vždy zoufale hledám další písmenka a doufám že se mi jenom zdá že kapitolka končí

49)  Leni (29.01.2011 23:02)

Mazec. Jako vždy nádhera. Nejdříve jsem se bála, že ji fakt budou mučit. A Esme je fakt dobrá herečka. Jestli si to myslím dobře, tak rozzuřený Edward se zbytkem rodiny je někde v záloze. To bude ještě tóčo.

jeanine

48)  jeanine (29.01.2011 23:01)

Nemám slov, celé tělo mi mrazí. Bella tam musela tak trpět! A mimo jiné zatím tak trochu utvrzuješ, co mě napadlo, před pár kapitolkami. Není náhodou Dagross její otec? Pořád doufám, že se pletu, ale její vůni znal, možná mu připomněla její matku. Esmé je určitě na záchranné misi, protože, by Cullenovi nezradila. Držím Esmé, Belle a Carlisleovi pěstičky, aby to tam zvládli.
Mylsím si, že po téhle kapitole už dokážeš napsat cokoliv. Pro mě jsi větší spisovatelka než Steph.

Pospeta

47)  Pospeta (29.01.2011 22:44)

Přiznám se, jsem stále v šoku. I po druhém přečtení. Možná pomůže, když to vezmu trochu oklikou. Třeba se mi mozek, který je momentálně v off režimu zase nahodí.
Miluju sérii o Mercy Thompson. Proč jsem si na ni zrovna teď vzpomněla? Možná proto, že jsem právě po uši ponořená do čtvrtého dílu. Možná proto, že Mercy je stejná sympaťanda, do všeho se vrhající po hlavě, jako Bella. Možná proto, že mi Adam svou oddaností k hlavní hrdince připomíná Edwarda, doktor Samuel svým samaritánstvím doktora Carlislea, Nahuel je prostě celý Warren a Zee mílující děda jako Donovan. Nebo možná proto, že se mi moc líbí ty detektivní zápletky, napětí, infarktové zvraty a překvapující rozuzlení.
Přesně jako v Zoom, jen s tím rozdílem, že Tvoje povídka je Karolko milionkrát lepší. ;)
Tak jo, myslím, že už zvládnu popsat hlavní důvody mého šoku.
Zaprvé Dagross. Pravděpodobně zabil svého člověka jen proto, že si dovolil ublížit Belle. A přestože už měl spoustu příležitostí, nechává ji stále naživu.
S tím souvisí mé zadruhé. Možná jsem zase úplně vedle jako vždy, ale nevykoupila Bellinu dočasnou záchranu už jedna dřívější smrt? Asi tak před deseti roky?
A zatřetí Esmé. Proboha, Karolko řekni, že je to jenom součást geniálního plánu zbytku Cullenovic rodiny! Protože jinak zlomíš srdce nejen Carlisleovi, ale i mně.
Naopak z jedné věci vůbec v šoku nejsem. A to je Donovan. On je Belle a Cullenovým tak oddaný, že by prostě udělal cokoliv pro jejich záchranu.
Dnešní kapitolka mě doslova dostala na lopatky.

P.S. Omlouvám se za tu Mercy, ale já všechny ty pocity prostě musela nějak, někudy, přes něco vyventilovat. :(

46)  Ashley (29.01.2011 22:18)

Páááni, něco mi říká, že Bellu i přes její nenávist Dagrosss někde hodně hluboko alespoň malinkato přitahuje Jen úúúplkně malililinkato
Bellino občasné probrání bylo dosti kruté, opravdu s ní zachází špatně, přece jenom jsme ale všichni rádi, že ji pravděpodobně nehodlají umučit k smrti.
Ohledně známosti Dagrosse a Belly mám jisté tušení, které vypadá velmi zajímavě a ne, neprozradím ho. Taky nemusíš všechno vědět Každopádně jestli se vyplní, budu ještě půl století hloubat nad tím, jak se ti podařilpo to všechno vymyslet... (Ha, tak co, jak se ti líbí netušit, o čem mluvím? Protože takhle se cítím já, když nám to pořád zamotáváš! )
Při slověk "lékařská prohlídka" mi zatrnulo a mimoděk jsem si vzpomněla na film Changeling. Brr.
Donovan je zlatíčko, skoro jako by byl Bellin otec. Ovšem, jak na Carlislovu "zradu" přišel?
Překvapila mě Esme, rozhodně bych nečekala co provede. Doufám tedy, že je opravdu dobrá herečka a všechno bude dobré!
Těším se, těším

AnneCullen

45)  AnneCullen (29.01.2011 22:14)

Dagross je Belly otec, že? Jó, určitě, ještě jak řekl, že se mu něco potvrdilo se mi to taky potvrdilo :D A jestli její otec není, tak jsem asi blbá nebo naivní :D Ale paráda, dneska jsem jen četla, pitomej zákaz na pc, štvalo mě to hlavně proto, že jsem zoom nemohla číst :D

Abera

44)  Abera (29.01.2011 22:01)

Tak to je hodně zajímavý

Lenka326

43)  Lenka326 (29.01.2011 21:57)

Karolko, dneska se omlouvám, ale nic ze mě nevypadne. Mám naprosto hrozný den a tenhle dílek ho podrthl. Jasně, nejde mi o život jako Belle, ale i tak. Jsem moc smutná a je mi jich všech líto, Zoom, Carlislea i ostatních. Už jsem si skoro jistá svou teorií o Dagrossovi, ale zase nová zápletka - čekám, co znamená ten příchod Esmé.
Dílek je bravurně napsaný, jako vždycky, jen moc moc smutný a bojím se, že se smutku hned tak nezbavíme. :'-(
Ale kdybys nebyla tak skvělá spisovatelka, nikdy by mě to tak nerozhodilo, takže máš můj obdiv.

Gassie

42)  Gassie (29.01.2011 21:54)

Bella je Dagrossovi povědomá? Teorii bych měla. Zatím ji nezabil a chce ji zatím nechat žít...
Stejně jako doufám, že Esmé nezradila, ale bude to jen Cullenovic plán.

41)  kamčí (29.01.2011 21:23)

Karolkooooooo!!! to je tak napínvý , ale von ten dagross bude vážně její táta
a co tam ta esme? doufám že mají nějakej vážně dobraj plán jak je od tama dostat.
úplně jsem tu kapču zhltla a nemúžu se dočkat jak to bude dál. a pořád platí bojím bojím

40)  gabina (29.01.2011 21:14)

Chudák Bella.Snáď ich prídu čoskoro zachrániť - neverím, že ich Esmé zradila. Perfektná kapitola

Twilly

39)  Twilly (29.01.2011 21:02)

Hnědulka volá Redbulla!
Redbull slyší!

ANO! Rozhodně ANO! Jen pro tvou informaci, právě si chystám malej oltářek a před spaním se budu k tobě modlit. Už to nemůžeš zastavit, protožes to udělala. Ten způsob popisu čehokoliv z dnešní kapitoly mě dostal nejen do kolen, ale mám jej v krvi a proudí a proudí a proudí. A já mám pocit, že jej nejen vdechuju, ale teď už i vydechuju, protože ho mám i plné plíce. S neodškrábnutelným úsměvem jsem četla tuto kapitolu slovíčko po slovíčku a byla jsem u toho. Skvělé . I její strach, i její zloba i její sebeúcta. Dagross byl vážně opravdový, že jsem musela zamrkat, abych si připoměla, že nejsem v mazáku s nima a že JENOM o něm čtu. To samé s Carlislem a nakonec ... ESMÉ!!! je to moje holka!!! Ne, ty si moje holka!!! . Ok, nedává tenhle koment vůbec smysl, ale ať... jdu zažehnout plamen na svíčkách na tvém oltářku

A neodpustím si dnes drobnou změnu (promiň Donovane )

KAROLKOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO

Ewik

38)  Ewik (29.01.2011 20:51)

Chudinka Bella:'-( :'-(
A co to sakra ta Esmé provádí?!
Dagross je nějaký divný, vůbec se mi nelíbí jeho chování vůči Belle
Skvělý díl.

Nora

37)  Nora (29.01.2011 20:27)

ScRiBbLe

36)  ScRiBbLe (29.01.2011 20:04)

Tak nevím, zda bude tento komentář smysluplný, jelikož se to ve mně všechno mele. Myšlenky mi útočí na ochromený mozek a on nedokáže rozpoznat, co vlastně znamenají.

Teď skřípu zubama a hnětlivě zírám na monitor, jakoby mohl za všechno on!

Jsem naštvaná - ne, to není to správné slovo, jsem rozzuřená, vzteklá a smutná...

Teď bych se tam, mezi ně, ráda dostala, ale bohužel moje obrazovka není tajnou cestou do příběhu... Ale kdyby byla, tak bych je všechny rozsekala, že by nevěděli. Ať jsou to úpíři anebo něco jiného!

Dagrosse bych nejradji ou, ne, to je moc slabé. Já bych ho... ne, nebudu zde popisovat, co bych s ním dělala.
Ať má tvář Jaka, to je jedno, je to pořádněj parchant!

Ale nevím, jestli jsem víc naštvaná a nebo smutná. Ty dva pocity se ve mně perou, jako by jeden chtěl zničit ten druhý...

Esmé!!! Ježiš, doufám, že to má pořádně naplánováno! Snad ji neprokouknou!

Mílá Karolko, teď jsem přišla na to, že jsi můj dealer, ale všechny dávky jsou zadarmo (klídně bych si za ně platila, ale ty jsi tak velkorysá, že za to nic nechceš).
Šňupu písmenka a píchám si emoce, které mě dostávají do stavu rauše, někdy se propadnou do hlubin smutku a ohromné bolesti, a nebo vzteku a hněvu...

Chci další, jelikož jsi ze mě udělala totální závislačku!

Děkuji a hluboce se klaním!!!

35)  mary (29.01.2011 19:51)

páni, tolik napětí jsem nečekala
Mezi námi, ta prohlídka oblečení, byla dost ponižující
Moc by mě zajímalo, jestli je jejím otcem (vysvětlovalo by to hodně )

blotik

34)  blotik (29.01.2011 19:46)

Jo, Esme podle mě lže. A jsem za to celkem ráda. Už máme dva upíry a jednu poloupírku proti... Těším se na další dílek. Doufám, že to dopadne dobře. Neplánuješ Sad End, ne?

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek