Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

18) Jako kus masa aneb On mě snad nezabije nebo co

Nadzemka mě dovezla až na konečnou. Podle instrukcí jsem pak už pěšky pokračovala až na konec neprostupné hradby bytovek. Byly to takové ty králíkárny, ve kterých se tísnily rozvětvené rodiny živořící na samé hranici totálního úpadku. O pouhý stupínek výš, než obyvatelé čtvrti vyvrhelů.

Jižní část města obklopovala síť na sebe navazujících přistávacích ploch různých soukromých společností. Trochu ve mně hrklo při představě, že mě třeba naloží do letadla a odvezou někam hodně daleko. Pak jsem se ale uklidnila. Proč by se Dagross namáhal? Chce mě zabít, takže nemá cenu, aby kvůli mně platil za letadlo.

Došla jsem až k aleji vzrostlých javorů lemujících nejbližší asfaltové letiště. Krajina široko daleko rovná jako stůl umožňovala dobrý rozhled, takže mě nepřekvapilo, když se za chvíli objevil pohybující se bod, který se rychle blížil. Museli mě vidět. Tmavě zelená dodávka s kouřovými skly.

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Nemyslela jsem na Edwarda, ani na Cullenovy. Neměla bych sílu udělat, co bylo třeba. Sledovala jsem jediný cíl. Trvat na propuštění Carlislea. Věřila jsem, že Dagross dodrží slovo? Moc ne.

Auto prudce zabrzdilo a vzápětí se odsunuly boční dveře. Ven vyskočili dva chlápci v drahých oblecích a se slunečními brýlemi na nosech. Jejich pach mi prozradil, že je nenosí jako módní doplněk. Byli to upíři. Vykročila jsem k nim, připravená nastoupit bez protestů. Proto jsem považovala za pěknou sprosťárnu, když mě najednou jeden z nich něčím uhodil do hlavy. Asi pěstí, nic jiného by mě nedokázalo poslat do limbu. Přesto jsem se do nevědomí nořila nezvykle pomalu. Padla jsem nejdřív na kolena a nezadržitelně se řítila obličejem k zemi. Mé druhé zranění v životě. Jiné než to první a mnohem bolestivější. Než jsem ztratila kontakt se světem, někdo mě chytil za límec a jako neposlušný štěně zvednul a hodil do dodávky.

 

+++++

 

Na první střetnutí tváří v tvář jsem si přála být ve formě. Po vzoru filmových hrdinek mu čelit hrdě a probodávat ho nenávistným pohledem. Vyjednávat jako tvrdý soupeř. Ukecat ho k smrti, protože jinou zbraň jsem neměla. Jenže všechno proběhlo jinak.

Probrala jsem se jen napůl. Někdo mě vláčel za paži po zemi. Hleděla jsem na ubíhající strop. Hlava mě bolela tak strašně, že jsem každých pár vteřin upadala do bezvědomí. Nedařilo se mi myslet. Doufala jsem, že dokážu snášet bolest mlčky, ale neměla jsem šanci.

„Ignoranti!“ ozval se výkřik. Proletěl mi zraněnou hlavou jako kulka a poslal mě do tmy.

+++++

 

Další procitnutí. Pološero. Ležela jsem na zemi.

„Jak je na tom?“

„Copak jsem nějakej blbej doktor?“

„Nechci skončit jako Marlon.“

„Neměl jí praštit, idiot. Já mu říkal, aby to nedělal.“

Pokusila jsem se vyslovit Carlisleovo jméno. Místo toho ze mě vyšlo zase jen zasténání.

„Hele, asi se probírá. Dojdu pro Dagrosse. Nebo dřív zhebne a bude po nás.“

Tělo mě neposlouchalo, ani mozek. Zvládla jsem jen dýchat a i to byl zázrak. Oči jsem raději zavřela. Příval zrakových vjemů působil v mé hlavě jako břity krouhače na zeleninu.

Ucítila jsem novou vůni. Zamžourala jsem. Pár centimetrů od mého obličeje se objevily černé lakýrky.

„Zavolali jsme hned, jak otevřela oči,“ ozvalo se. Lakýrky se zhouply, uviděla jsem kolena. Nohy navlečené do oblekových kalhot.

„Slyšíš mě?“

Tvář. Sklonil se. Dagross. Rudé duhovky. Tak proto jsem ho vždycky viděla jen v brýlích.

„Jo,“ podařilo se mi nakonec zachroptět.

„Ale moc toho asi nenamluvíš.“ Jeho hlas zněl podrážděně. Pak se narovnal a já viděla jen ty naleštěný boty. Zavřela jsem oči.

„Počkáme. Takhle s ní nic nebude,“ řekl a proud vzduchu odnesl jeho vůni pryč.

Usnula jsem.

 

+++++

 

Probudila jsem se a chvíli dezorientovaně zkoumala vzpomínky. Bolest se stáhla do místa zranění a dávala o sobě vědět pravidelnými záškuby. Ustoupila dost na to, abych měla sílu prožívat strach.

Na druhý pokus se mi podařilo posadit se a opřít záda o studené bílé kachličky. Nikoho jsem neviděla, neslyšela ani necítila. Pokrčila jsem nohy a položila si hlavu na kolena. Dělalo se mi špatně od žaludku. Po několika minutách prodýchávání jsem se konečně pořádně rozhlédla.

Obrovská místnost. Prázdná. Ty dlaždičky pokrývaly podlahu i stěny. U stropu visely desítky prázdných železných háků. Uprostřed protější stěny jsem viděla železné posuvné dveře s dvojitou závorou. Mrazák. Zavřeli mě do mrazáku. Naštěstí nefungoval nebo nebyl zapnutý. Nejspíš jsem byla někde na jatkách nebo v konzervárně.

Čím víc jsem přicházela k sobě, tím hůř jsem dokázala udržet emoce na uzdě. Pochopitelně jsem si vzpomněla na Edwarda. Zákeřná myšlenka. Rozbrečela jsem se. Zoufalství mě na chvíli naplnilo po okraj a já se necítila na to mu nějak vzdorovat. Ne, nebyla jsem statečná ani hrdá. Stýskalo se mi, bála jsem se smrti. Děsila se utrpení.

Ozvalo se dvojí lupnutí a dveře se začaly odsouvat. Rukávem bundy, teď už dost oválené a potřísněné krví, jsem si utřela obličej. Možná jsem neměla odvahu, ale pýchu ano. Nedokázala jsem vstát, tak jsem si aspoň seděla rovně.

Byl to Dagross. Dokonalá postava, nádherná tvář, dokonce i krásně voněl. Absurdní. Měl by smrdět, napadlo mě. Přicházel pomalu, ruce v kapsách. Ačkoli měl na sobě prvotřídní kvádro, působil uvolněně. Jeho obličej nevyjadřoval žádné pocity. Ne, že bych ho podezírala, že je nějakých schopen.

„Už je ti líp,“ konstatoval, ale neměla jsem z toho pocit, že by mu šlo o moje zdraví.

Zvláštní. Čekala bych, že z něj bude sálat čiré zlo. Že se začnu krčit, jen co ho uvidím. Že na mě snad bude cenit zuby a zastrašovat mě. On ale vypadal úplně normálně. Jako makléř nebo právník. Ne jako masový vrah. Až na ty rudé oči.

Mlčela jsem.

Zastavil se pár metrů ode mě a upřeně mě pozoroval. Minuty plynuly a nedělo se vůbec nic. Pomalu jsem otupěla a zase mě zmáhala únava. Proti své vůli jsem zívla.

Pobaveně se zasmál.

„Carlisle Cullen,“ řekla jsem. „Kde je?“

„Nedaleko,“ odpověděl. Už se zase netvářil vůbec nijak.

„Pustíte ho?“ Hodně jsem se snažila mluvit stejně neutrálním tónem jako on, ale ne úplně se mi to dařilo.

Odpověděl až po chvíli.

„Překvapili jste mě. Myslel jsem, že vím o všem, co se kde šustne. Ale to, že jste se proti mně spojili, jsem zjistil až když jsi zavolala.“

Neuniklo mi, že na mou otázku neodpověděl.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

Zase mlčel. Jeho způsob komunikace mi začínal lézt na nervy. Chtěl mě vydusit a dařilo se mu to.

„Co bys tak řekla?“ zeptal se a v obličeji se mu objevil ironický škleb.

„Můžu si vybrat?“ odsekla jsem. Hněv. Ano. Ten by mi mohl nějakou dobu dávat sílu.

Rozesmál se.

„Jistě, že ne.“

Vypadal úplně v pohodě. Jako by si sem odskočil z tenisu a teď se chystal do opery.

O to víc jsem se lekla, když ve zlomku vteřiny seděl v dřepu u mě a bolestivě svíral moji bradu. Otáčel mi hlavou ze strany na stranu, jako by si prohlížel psa nebo koně. Mračil se.

Srdce mi bušilo, ruce ho reflexivně odstrkovaly. Neměla jsem šanci. A tak jsem jen zaťatými zuby syčela nadávky. Pak mě stejně nečekaně pustil a stál na stejném místě jako předtím.

„Co to sakra mělo bejt?!“ zavrčela jsem. Nadávky už mi došly a můj hněv se pomalu ředil strachem. Sevřela jsem si prsty mezi kolena, aby nebylo vidět jak se mi třesou. Brada mě bolela, jako by ty svoje pracky ještě nesundal.

„Zvědavost,“ řekl a usmál se. „Nebyla jsi tak opatrná, jak sis asi myslela. Cítil jsem tě. Tehdy u Herlitze. Vůně, jen napůl lidská. Kromě toho,“ ušklíbl se. „Byla mi povědomá.“

Chtěla jsem odseknout, že jsme se dřív určitě nepotkali, protože něco takovýho bych si musela pamatovat, ale nakonec jsem zmlkla. Někde hluboko v mysli, teď částečně paralyzované pulzující bolestí, se mě zmocnil neblahý pocit.

„A na co jste přišel?“ zavrčela jsem místo toho, dostatečně popuzeně, abych zakryla úzkost.

„Že jsem se nemýlil.“ Víc neřekl. Nastalo ticho. Pootevřenými dveřmi sem doléhal zvuk tichého vzdáleného hovoru.

„Nemýlil v čem?“ zeptala jsem se. Tentokrát potichu.

Odcházel.

„Ty hajzle! Ty hnusnej odpornej hajzle!“ křičela jsem za ním. Vstala jsem a bylo mi jedno, že se mi točí hlava. „Zrůdo!“ Pak se mi udělalo nějak slabo a sjela jsem po stěně dolů.

Zastavil se a otočil přes rameno.

„Šetři síly.“ A pak odešel.

Ležela jsem na boku, tvář přitisknutou k těm špinavým kachličkám a brečela. Ne, nebyla jsem statečná. Ani trochu.

 

+++++

 

Neměla jsem ponětí, jak dlouho už jsem tam byla zavřená. Nikdo za mnou nepřišel. Ani Dagross, ani nikdo z jeho poskoků. Taky mi nikdo nepřinesl jídlo nebo něco k pití. Když jsem potřebovala na záchod, musela jsem po dlouhém otálení vzít za vděk odpadním žlábkem v podlaze.

Znovu se mi podařilo odsunout bolavé myšlenky, i když v tichu a o samotě to šlo hodně špatně. Přemýšlela jsem o tom, jaké mám vyhlídky. Proč už se do mě nepustil? Tohle místo k tomu přímo vybízelo. Lepší mučírnu by si nemohl přát. Nebo čeká až budu úplně zdravá, abych víc vydržela? A co je s Carlislem? Žije ještě?

Najednou se rozrazily dveře. Dovnitř se vřítil Dagross s dvojicí bodyguardů. Vypadal rozzuřeně.

„Kde to máš?!“ vykřikl.

Zmateně jsem zamrkala.

„Co?“

„Ten vysílač! Nebo mikročip! Kde je?! Jestli mi ho nedáš, tak ho zabiju!“

Vůbec jsem nerozuměla, o čem to mluví. Jen se mi rozbušilo srdce, protože, jestli jen neblafoval, Carliesle ještě žil.

„Nechápu…“

„Svlíkni se!“ zařval.

„Cože?“ vydechla jsem a cítila, jak mi naskakuje husí kůže.

„Svlíknout!“ opakoval a pak dal pohybem hlavy znamení upírovi po své pravé ruce.

„Ne!“ zvolala jsem v panice. „Už chápu! Já sama!“

S hekáním se mi podařilo vstát. Zády jsem se opřela o stěnu, abych sebou kvůli závrati zase nepraštila. Nejdřív jsem si sundala bundu.

„Hoď to sem!“ přikázal a ukázal před sebe na zem. „A pokračuj!“

Naprázdno jsem polkla a začala si rozepínat knoflíky na blůze. Oči jsem klopila k zemi, tváře mi hořely. Když jsem zůstala jen v podprsence, sundala jsem i džíny.

„Dál!“ zavrčel.

Pomalu jsem zavrtěla hlavou a podívala se na ně.

„Tady nejsi na miss Playboye! Koukej se svlíkat! Nebo chceš pomoct?!“

Nádech. Výdech.

„Úchyláci!“ štěkla jsem a rozepnula si podprsenku. Pak jsem si sundala i kalhotky. Všechny moje věci teď ležely na hromadě. Sesunula jsem se na zem a skrčila překřížené nohy. Kdybych byla člověk, asi by mi byla pěkná zima.

Sebral moje svršky a vydal se ke dveřím.

„Modli se, abych to našel. Jinak tě čeká lékařská prohlídka.“

Byla jsem úplně zmatená.

 

+++++

 

Uplynula další nezměřitelná časová jednotka. Chtělo se mi spát, ale bála jsem se zavřít oči. Chtěla jsem zůstat ve střehu. Ztráta šatů negativně ovlivnila mou už tak dost špatnou rozvahu. Mé odhodlání zůstat statečná a zabývat se jen podstatnými věcmi, se rozplynulo. Ležela jsem skrčená do klubíčka a s otevřenýma očima snila o Edwardovi. Skoro jako bych cítila jeho vůni a slyšela jeho hlas. Pomohlo mi to utéct od železných háků a strachu z nadcházejících hodin.

O to horší bylo procitnout. Kolečka dveří zaskřípala v kolejnicích a dovnitř vešel jeden z Dagrossových pobočníků. Hodil na mě oblečení a přikázal, abych se oblékla. Poslechla jsem ho. Pak mě vytáhl na nohy a vláčel ke dveřím.

„Jestli se o něco pokusíš, udělám ti z mozku kaši,“ informoval mě.

„To by určitě udělalo dobře tvýmu sebevědomí. Konečně bys neměl nejnižší IQ na světě,“ zavrčela jsem a čekala, že mě praští. On mi ale jen bolestivě sevřel paži a sprostě mi vynadal.

Procházeli jsme dlouhou místností, stejně okachličkovanou, jako moje vězení. Uprostřed se jako dálnice táhl dlouhý pojízdný pás, teď mimo provoz. Můj odhad se ukázal jako správný. Nejspíš nějaká výrobna. Ani tady nebyla okna, takže jsem nemohla zjistit, jestli je den nebo noc.

Za dveřmi vedlo železné schodiště nahoru i dolů. Čekala jsem, že půjdeme do nějakého sklepa a já si tam konečně otestuju, kolek bolesti vydržím, ale zamířili jsme vzhůru. V mezaninu se mi vlivem rychle proudící krve a nedostatku kyslíku udělalo na omdlení. Instinktivně jsem se zachytila upírova ramene. Vynadal mi a nařídil, ať si koukám stoupnout a neblbnu.

„Jestli se na chvíli nezastavíme, přineseš mě tam mrtvou,“ sípala jsem a snažila se rozdýchat rej jiskřiček před očima.

Zřejmě se to neslučovalo s jeho rozkazy a tak sice viditelně nerad, ale počkal, dokud se trochu nedám dohromady. Druhou půlku schodů mě dokonce poponášel.

Ocitli jsme se v nějaké kancelářské místnosti. Několik psacích stolů oddělených papundeklovými přepážkami, prošlapaný koberec s propálenými dírkami od cigaret, částečně vysklená okna. Venku se stmívalo. Byla jsem tu od včerejška? Nebo se to všechno odehrálo dnes? Neměla jsem tušení.

Prošli jsme k dřevěným dveřím na druhé straně. Moje eskorta se na chvíli zarazila. Jako by se ani jemu moc nechtělo jít dovnitř. Pak zaklepal. Když otevíral, ještě než jsem vůbec nahlédla dovnitř, ucítila jsem Carlislea. Do očí mi vyhrkly slzy.

Seděl na zemi pod oknem, na břiše přivázaný kanystr s benzínem. Dagross seděl v jediném křesle, které tam bylo a tvářil se netrpělivě. Carlisle se smutně usmál a zavrtěl hlavou. Snad mi tím chtěl říct, abych nedělala hlouposti? Jako kdyby to vůbec šlo!

„Máš štěstí, Zoom,“ řekl, když za námi strážce zavřel dveře. „Ten čip jsme našli na spodním lemu tvé bundy.“

„Pořád nechápu, o čem to mluvíte,“ prohlásila jsem unaveně. To křeslo jsem Dagrossovi záviděla.

„Asi nelžeš,“ reagoval a jeho studené oči si mě dlouze prohlížely. „Asi tě napíchli a zapomněli ti to říct. Tady doktor si to zařízení prohlédnul a poznal jeho výrobní číslo.“ Pak kývnul na Carlislea.

„To bylo Donovana, Bello. Před pár lety jsem mu to dal do hodinek. Věděl jsem, že mívá trochu riskantní zaměstnavatele a chtěl jsem mít přehled, kde je, kdyby se něco stalo. Záleží mi na něm,“ dodal.

Trhaně jsem se nadechla a ucítila nové slzy. Musel mi ho tam dát, když jsem ho objala u dveří. On zase tušil, co udělám. I to, že mu zabráním jet se mnou.

„No, samozřejmě jsme ho už vyřadili z provozu, ale zůstat tady nemůžeme. Od Seattlu jsme pár hodin, ale ten vrtulník co občas přeletí nad oblastí vypadá podezřele. Takže balíme!“ Tlesknul a vstal. Špičkou lakýrek dloubnul do Carlislea a donutil ho vstát.

Pak se otevřely dveře.

„Co tady dělá ta děvka! Měla bejt mrtvá!“ zavrčel Dagross. Viděla jsem, jak Carlisle vytřeštil oči.

Ohlédla jsem se. Vstoupil ten druhý strážce a s ním… Esmé.

Krásná. Oblečená v přiléhavých šatech a luxusních lodičkách. Její vůně okamžitě naplnila místnost. Zavadila o mě očima, ale hned uhnula pohledem.

„Našla si naši spojku v Seattlu a tvrdí, že pro nás má informace. Ví, kde bydlí Cullenovi,“ prohlásil ten upír. Málem jsem vykřikla.

Dagross se nedůvěřivě zamračil.

„Jak jste ji sem dostali? Nesledoval vás někdo?“

„Letěli jsme,“ prohlásil žoldák naštvaně.

Dagross došel k Esmé a zastavil se těsně u ní. Necouvla ani nesklopila oči.

„Zradila jsi Hollowaye kvůli němu!“ Ukázal na doktora Cullena. „Proč myslíš, že tě nezabiju?“

Esmé ani nehnula brvou. Čelila jeho pohledu s klidem, který bych do ní neřekla.

„Takže teď chceš pro změnu zradit Cullenovy? Proč? Odměnu doufám nečekáš.“

Esmé se otočila a zadívala se na Carlislea. Její oči, jako by plály.

„Zabil moje dítě!“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

emam

73)  emam (17.12.2014 22:34)

To je past! Musí být! Že jo?

natali

72)  natali (05.09.2011 00:41)

Dobře, že to Esmé jen hraje (snad!!) jinak by me kleplo. A ať už je zachraněj a Bella si vyslechne ty notace (hlavně od Edwarda se na to teším)

zuzka88

71)  zuzka88 (08.08.2011 19:17)

Doufám, že to Esmé hraje, protože jinak... Ne, ona to hraje, to by nedokázala. Tak ať už je zachráněj, to je hrozný. A Bellu pak čeká vichřice Edward, který jí to jen tak neodpustí.

Kim

70)  Kim (08.08.2011 16:30)

Esmé to hraje, to je jasný!! Teda doufám.
A kde je Edward sakra?? Já chci, aby tam vrthnul a udělal tam pořádnej pořádek!!

tessa

69)  tessa (02.02.2011 22:41)

Ty... jedna utějpačko konců! Tohle je tak napínavé, jak guma u spoďárů, které nosí moje babička... Takže se tu moc nezdržuji s komentářema a já letím na další díleček!

68)  kamčí (02.02.2011 22:36)

Eunta

67)  Eunta (02.02.2011 20:32)

Napinavý jak trenky a pokud se nemýlím, mám takové tušení... ale nechám si to na příště... jdu na další...

Janeba

66)  Janeba (31.01.2011 10:21)

Karolínko, ukradli Ti pytlík s kuličkama??? Já to fakt nebyla! Ty teda řádíš! Dalo se to čekat, že ta poklidně jiskřivá nálada Ti nevydrží dlouho! Ale zatáhnout do toho ještě chudinku Esme .... Doufám, že má někde za sebou Cullovic komando! Promiň, ale víc nedám!
Ale i tak si za to strhující drámo zasloužíš ...
Děkuji!!

Lia

65)  Lia (31.01.2011 00:37)

to bylo fakt hustý I v téhle kapitolce jsem se zasmála:
„Jestli se o něco pokusíš, udělám ti z mozku kaši,“ informoval mě.
,,To by určitě udělalo dobře tvýmu sebevědomí. Konečně bys neměl nejnižší IQ na světě,“

PS:děkuji za odpověď z minulé kapitoly

Karolka

64)  Karolka (30.01.2011 18:58)

Scherry: Děkuju.
Nosska: To úplně chápu, díky.
sakraprace: Díky a slibuju, že to drámo už nebude trvat moc dlouho.
BJana: Vůbec se neomlouvej. Jsem ráda, že jsi tu. Děkuju.
hellokitty: Ať si neuděláš bouli. ;) Děkuju.
Silvaren: Část těch přání, která jsi vypsala se splní, ale ne všechna. Děkuju.

Silvaren

63)  Silvaren (30.01.2011 17:58)

Nenávidím bolest, nejistotu a nespravedlnost a tahle kapitolka byla hlavně o nich. Pevně doufám, že Zoom už si alespoň z větší části bolest vybrala, že Dagross udělá nějakou chybu (a že se z něj nevyhrabe Zoomin otec), že Cullenovi mají nějaký plán a vědí, kde Zoom je a že Esme je součástí toho plánu stejně jako poslední věta.

62)  hellokitty (30.01.2011 16:21)

aaaaaaaaaaaaaa

BJana

61)  BJana (30.01.2011 15:30)

no týýýýýý vole (pardon, pardon) moc se omlouvám, ale pár dnů jsem tady nebyla kvůli nemoci dětí a nestačím zírat a číst a všechno to vstřebávat a nestačím se divit, co všechno jsem tady zameškala... taková skvělá povídka, která mi opět bere dech... zhltla jsem ji na jeden pokus včera v noci, ale až dneska jsem schopná napsat komentář, který ovšem nedokáže opět vyjádřit můj neskonalý údiv a obdiv nad tvým neskutečně krásným psaním, které je opět dokonalé, plné napětí, romantiky... a bez kterého se zase a opět neobejdu a budu vyhlížet každý nový díl... ještě jednou se omlouvám za takovou nepřístojnost, že jsem tvou povídku objevila až teď... a slibuji na svou čest, že máš zase pravidelného čtenáře-závisláka

sakraprace

60)  sakraprace (30.01.2011 10:40)

Nervy, od začátku do konce neskutečný nervy. Já se fakt bojím a vůbec si nejsem jistá, že to Esmé hraje. Ale doufám v to.
Karolko, úžasná kapitola. Trochu lituju, že nemám dost silnou vůli, abych čekala až bude víc kapitol, to bych to snad lépe snášela

Nosska

59)  Nosska (30.01.2011 09:43)

Bože můj, já sd začínám bát, jak to dopadne

58)  Scherry (30.01.2011 03:21)

Krásná kapitolka, ale myslím si, že to Esmé jen hraje, aby Carlislovi a Belle pomohla

Karolka

57)  Karolka (30.01.2011 01:41)

Páté poděkování:
Gassie:
Lenka326: To mě strašně moc mrzí. Doufám, že bude líp. Posílám náruč srdíček.
Abera: Díky!
AnneCullen:. A jéjej! Zákaz? Ale už jsi zpátky, tak supr! Děkuju!
Ashley: Tajemná jako hrad v Karpatech. To jsem tedy zvědavá. Pak mi ale napiš, co jsi myslela, jo? ;) Děkuju!!!
Pospeta: To srovnání mi nevadí. Někdo si dokonce myslí, že Steph vykradla Mercy, takže ta podobnost je celkem pochopitelná. A víš co? Jsi úžasná. Velmi všímavá! Ta smrt, když byla napůl mimo... hmmm, máš mé uznání. Děkuju, Pospetko!
jeanine: Nejdřív jsem chtěla zažertovat, jestli ten pocit mrazení nesouvisí s tím mrazákem, ale pak jsem dočetla na konec a jen naprázdno polkla. Takže bez vtípků a děkuju moc.
Leni: Bavím se vaší představou rozzuřeného Edwarda. V hlavě mám skoro komixový děj. Tak uvidíme. Tóčo nejspíš opravdu bude.;)
chaton: Já vím. Tenhle konec byl jeden z mých nejhorších. Ale tady jsem prostě musela. Děkuju moc, vážím si toho.
jenka: Jejda. Až tak? Já už jsem v mysli o tři kapitoly dál, takže mi to pomáhá se tolik netřást. Ale je pravda, že tyhle věci se píšou dobře. Už jsem si to tak trochu zkusila v Občas zataženo a zjistila, že mě to baví.
AMO: Neboj Donovan, pokud vím, aktuálně v nebezpečí není. Jen jí prostě připlácnul na záda štěnici, aby ji mohli najít. Hezké sny. Jj, pomsta. To budou sladké sny.

56)  AMO (30.01.2011 01:30)

Právě jsme se vrátili ze společenské akce a moje kroky vedly ihned k počítači... bóže, ba ne Karolko, jsem ráda, že mi to zatím dáváš po kapkách (chráníš mi svěrače? ). Takže zatím žijí, oba. Jak dlouho to bude je hádanka, stejně jako Esmé a její zrada?
Zlatíčko Donovan chtěl být zachránce a teď je sám v nebezpečí!? Nebo jsem to pochopila špatně? Vyrojilo se mi v hlavě asi milion otázek a nějak nezvládám si na ně odpovědět.
Opírá se do mne hysterie a děs z dalších okamžiků.
No, zřejmě nic nevymyslím a tak si počkám
Jdu do hajan a zkusím si něco vysnít v pelíšku... třeba záchranu, lásku, shledání, pomstu a jiné milé věci

Karolka

55)  Karolka (30.01.2011 01:20)

Čtvrté poděkování:
Ivanka: No Kobra 11 hadr! Částečně žertuju. Děkuju. Zítra snad bude další.
lucka: Děkuju.
blotik: Zásadně neprozrazuju. Ale pokud by to byl SE tak můj první publikovaný. (Jednu nepublikovanou mám v šuplíku, ale rozhodla jsem se, že ji tam nechám. Nerada rozplakávám.;) ) Takže, co z toho vyplývá?
mary: Uvidíme. Děkuju!
ScRiB: Broučku! Děkuju za všechny ty úžasné komentáře! Miluju, když píšeš o svých pocitech! Jak si popisovala svou závislost, tak si nejsem jistá, jestli se mám zkusit dmout pýchou nebo si hledat právníka. Každopádně velikánské díky.
Nora: Děkuju!
Ewik: Já vím, všichni se chovají divně. Ale ono se to časem rozlouskne. Děkuju.
Twilly: Ha! Redbull! Ten koment smysl dává, ale já nějak nevím, co na to napsat... Snad že svíčky by neměly být vanilkové. Ech... ne, to taky nebyla správná reakce. Děkuju! To je jediná správná odpověď.
gabina: Díky.
kamčí: Neboj neboj! ;) Děkuju!

Karolka

54)  Karolka (30.01.2011 01:07)

Třetí poděkování:
eMuska: Ani nevím, jak reagovat. Chlácholit nemůžu, strašit nemůžu... Aha! Už vím! Děkovat můžu! Ne! Musím a chci! Děkuju!
Lenka: Moc děkuju. Za polínka se omlouvám. Ono snad na tu romantiku ještě i časem dojde...;)
Fanny: Počkej! Rozumím tomu dobře? Bella ať klidně umře, hlavně ať pustí Carlislea? Wow! Hihi, oblíbená postava?
Jesska: Děkuju, dojala jsi mě. Opravdu děkuju.
LostriS: No s tou naftou jsem to drobet popletla, ale myslím, že to zas tak nevadí. Benzín prý lépe hoří. Ono je to vlastně legrační, kdyby to Dagross nevěděl a škrtnul a ono nic moc, tak možná trochu kouře. Ech... neměla bych ty komentáře psát takhle pozdě. Pak mě napadají parodie na mou vlastní povídku. Každopádně moc děkuju, vážím si toho!
nathalia: Díky!
Monelien: Děkuju!
Carlie: Jé! On ten tvůj komentář byl celkově krásnej, ale ten závěr s tou náručí... To jsem si nahlas áchla. (Teď můžu, všichni už spí.) Děkuju!
kytka: Moc děkuju. Je veliká pochvala, že i přes ty vědra emocí postřehneš formu a líbí se ti.
belko: Mám radost a děkuju za pochvalu. Je prima, že jsi zpátky.

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek