Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

14) Hájení osobního prostoru aneb Odpouštím vám, ale pomsta bude sladká

„Ahoj,“ řekl hned, jak jsem se probudila. Pořád jsem se k němu tiskla a celé tělo mě bolelo. Přesto jsem se nehodlala pohnout.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a ještě na chvíli zavřela oči. Ale jen proto, abych zahnala poslední stopy nočních můr a nechala se nasáknout vědomím jeho blízkosti.

„Závidím ti, že nemusíš spát a mít sny,“ fňukala jsem.

„Závidím ti, že můžeš,“ kontroval. Na nose jsem ucítila lehký polibek.

„Není co. Pokud se nevyžíváš ve filmech od Tarantina.“ Otevřela jsem oči. Právě včas, abych zahlédla jeho úsměv.

„Jak je ti?“ zeptal se. Pak se vyvlékl z mého objetí a já se s úlevným vydechnutím položila na záda. Hlasitě mi v nich luplo.

„Já nevím, ještě jsem to nezkoumala,“ odpověděla jsem. „Ale určitě to bude lepší než včera. Už mám zase chuť tě praštit,“ uculila jsem se.

Zasmál se. „Tak to už jsi úplně v pořádku. Jen nezapomeň, že by ses mohla zranit,“ popichoval mě.

Nespokojeně jsem se zaksichtila.

„Budu muset vymyslet něco jinýho. Co takhle zákaz narušování mého osobního prostoru?“

Oči se mu stáhly do dvou tenkých štěrbin. Jako šelma, která se absolutně soustředí na jediný cíl. Naklonil se nade mě, ale opřel se o ruce, takže se mě vůbec nedotýkal. Zůstal tak a jen se na mě díval. Zřetelně jsem slyšela, jak mi zrychluje srdce a jak se moje plíce bolestivě dožadují rychlejšího přísunu vzduchu. Prsty mě skoro brněly, jak se ho chtěly dotknout.

„A to by byl trest pro mě nebo pro tebe?“ řekl a klesl o další milimetry. Jeho oči putovaly po mé tváři a pak zůstaly upřené na mé rty. Myslela jsem, že bouchnu.

Zhluboka jsem se nadechla a sáhla pro poslední rezervy sebeovládání.

„Myslíš si, že vydržíš víc než já?“ zeptala jsem se pár vteřin před tušenou porážkou. Hlas mě zrazoval. Jeho nehybný výraz ale postupně roztával. V tu chvíli už mi srdce bubnovalo rychlostí lopatek lodního šroubu.

„Jsi nebezpečná, víš to?“ zavrčel a pak se ke mně konečně přitiskl. O vteřinu později už se nedalo poznat, kdo komu vlastně podlehl. Stále to bylo tak nové a překvapující. Právě když mi proběhlo hlavou, jestli moje občasné zaváhání nepůsobí trapně, pevně mě objal a s polohlasným mručením přitiskl rty na můj krk. Nemohla jsem se hýbat a tak jsem jen tiše čekala.

„Připadám si jako bych vykrádal kasičku v kostele,“ řekl po dlouhých minutách měřených jen nepřesnými hodinami postupně zpomalovaného dechu. Netušila jsem, co na to říct. Odhodlala jsem se položit nesmělou otázku.

„Dělám něco špatně?“

Opřel se o loket a neohrabaně se mi pokoušel vnést trochu řádu do krátkých trčících vlasů.

„Ne. Jen mě nikdy dřív nenapadlo, že by mi… zkušenosti mohly překážet. Teď bych na ně rád zapomněl. Nebylo to nic, k čemu bych se chtěl vracet.“

Přemýšlela jsem a snažila se to srovnat v hlavě. Tyhle věci šly zatím vždycky mimo mě. Ale vzhledem k tomu, co jsem vídala v noci a někdy i za bílýho dne v naší čtvrti, asi jsem to pochopila.

„Uděláme dohodu, jo?“ pokračoval a já si užasle uvědomila, že vypadá rozpačitě. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Dokonce se na mě ani nedíval, když to říkal. „Ty zapomeneš na tu hloupost s osobním prostorem a já se ti na oplátku…“ U posledního slova se zarazil. Chvíli mi připadalo, že to snad ani nedořekne. V obličeji se mu odrážel nějaký vnitřní zápas. „…podřídím. V tempu a způsobu,“ dodal honem. Pak teprve se na mě podíval.

Odkašlala jsem si a uhnula pohledem k jeho rameni.

„Zatím nemám problém,“ vypravila jsem ze sebe. Pak jsem se nervózně rozesmála. „Ale nemáš představu, jak se musím přemáhat, abych tě nenutila tu větu o podřizování zopakovat.“

Mlasknul jako by se snažil krotit koně a znovu mě pevně sevřel.

„Jasně, že se to týká jenom otázek… osobního prostoru,“ vrčel s hranou naštvaností.

„V těch ostatních si zřejmě hodláš zjednávat pořádek silou,“ utrousila jsem ironicky. „Chybí ti už jen kyj a bederní rouška.“ Zase jsem měla chuť ho praštit. Bez ohledu na to, že se mi jeho přítomnost v mém osobním prostoru moc zamlouvala.

„Pokud se to týká otázek tvé bezpečnosti, tak jo.“ Teď už to nehrál. Asi se mi ho konečně povedlo trochu naštvat.

„Fajn, chápu. Ale nesouhlasím. A jestli mě ještě jednou zavřeš do toho sklepa, přesunu svůj osobní prostor tak daleko od tebe, že k žádnýmu zasahování nebudeš mít šanci.“

Zamračil se, nadechl, ale pak už řekl jen: „Dobře.“

„Dobře?“ divila jsem se.

Pokrčil rameny. „Možná mám trochu problém vzpomenout si, kdy má mít ve dveřích dáma přednost, ale nejsem úplně blbej.“

„To nejsi,“ usmála jsem se. Skoro fyzicky jsem cítila, jak napětí opadá a vrací se naprostá spokojenost z jeho blízkosti.

Lehnul si vedle mě a já se opřela o jeho rameno.

„Teď to přijde?“ zeptal se.

„Jo, myslím, že jsem připravená. Takže – co se v noci stalo?“

Moje ruka položená na jeho hrudi se nadzvedla, jak se zhluboka nadechl.

„Na místo setkání nikdo nedorazil, čekali jsme tam skoro do půl třetí. Měl jsem divnej pocit. Volal jsem Carlisleovi a během toho hovoru jsem si vzpomněl, co jsi říkala o Esmé. Že ti připadala rozrušená. Vyrazili jsme k ní domů. Carlisle její adresu znal. Carlisle…“ odmlčel se.

„Miluje ji,“ dopověděla jsem za něj. „Viděla jsem, jak se na ni díval.“

„Zařídil si ordinaci ve čtvrti vyvrhelů. Je to jeho způsob práce. Esmé k němu poprvé přišla pár týdnů po tom, co se nechala sbalit tím Dagrossovým poskokem. Pak chodila pravidelně. Zmlácená.“

Neklidně jsem se zavrtěla. Před očima mi vyvstal obraz Esmé, jak jsem ji viděla v noci.

„Myslím, že ji miloval hned. Nikdy o tom nemluvil, ale změnil se. Až před čtrnácti dny, když u něj byla naposledy kvůli otřesu mozku a on zjistil, že je těhotná, mi o tom řekl. Celé ty dva měsíce ji přesvědčoval, aby od toho hajzla odešla. Nabízel jí, že může zůstat u nás.“

„A řekl jí, co k ní cítí?“

Edwardova ruka něžně projela mými vlasy a zastavila se až na krku. Tam zůstala.

„Ne. Ona je člověk,“ odpověděl. „Ten vztah by neměl smysl.“

Nesouhlasně jsem zafuněla, ale nechtěla jsem ho přerušovat.

„Ona nechtěla. Cítila se zamilovaná a zavázaná. Navíc čekala to dítě.“

Musela jsem na chvíli zavřít oči. Dítě. Pořád jsem ho slyšela. I ve spaní. Jeho srdce.

„Co bylo dál?“ pobídla jsem ho konečně. Ne, nechtěla jsem to slyšet. Ale musela jsem.

„Přišel na to. Ten její. Už asi před týdnem. Zapomněla si u něj mobil. A on si prostě prošel textovky. Naše číslo zjistit nemůže, ale z obsahu zpráv pochopil, že ho zrazovala.“

„Počkej, tomu nerozumím,“ přerušila jsem ho. „Když milovala toho mafiána, proč dávala informace Carlisleovi?“

Pousmál se a políbil mě na čelo.

„To mi řekni ty. Ty jsi žena. Protože já to taky nechápu.“

Jen jsem přikývla a zavrtala se k němu blíž.

„Pak jí dal do bytu štěnici a jen čekal, kdy to zase udělá. A včera večer zavolala.“

Na chvíli si zakryl oči předloktím, jako by následující vzpomínku musel pracně hledat. Spíš se k ní ale nerad vracel.

„Přišli jsme pozdě. Ležela v obýváku na koberci a sotva dýchala. On si v kuchyni dělal drink.“

Otočil se ke mně čelem, jednu ruku stále pod mou hlavou.

„Promiň, Bello, ale nepřivedli jsme ho k výslechu.“

Dívala jsem se mu do očí a pak ho pohladila po tváří.

„Chápu. Neomlouvej se.“

„Strašně moc jsem chtěl, protože si přeju, abys byla v bezpečí. Jenže v tu chvíli…“

„To je dobrý, opravdu,“ ujišťovala jsem ho.

„Všechno proběhlo strašně rychle. Než s ním Emm a Jazz skončili, odnesl jsem ji do auta. Bylo to…“ pomalu vydechl a zase zavřel oči. Když je otevřel temně plály. „Obecně platí, že čím kratší doba uplynula od přeměny, tím horší sebeovládání máme. A já… nedýchal jsem, ani jednou jsem se nenadechl. Ten vzduch mi ale pronikal do nosu a cítil jsem ho i na jazyku. Opravdu jsem nevěřil, že dojedu domů.“

„Ale dokázal jsi to,“ řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála.

Jemně zavrtěl hlavou. „Málem ne. Když jsem ji přenesl na ošetřovnu, chtěl jsem Carlisleovi stručně říct, co se stalo a krátce jsem se nadechl. Kdyby nebylo Rose a Alice, byla by Esmé mrtvá.“

Díval se na mě a mlčel. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, jen jsem pochopila, že ta zkušenost ho nejspíš dost vyděsila.

„Myslím, že to by se na tvým místě stalo každýmu,“ zkusila jsem to.

„Možná,“ odpověděl nepřesvědčeně.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost. „Jak se k Dagrossovi dostaneme?“

„Ty nijak, ale my musíme najít jiný způsob.“

Naštvaně jsem našpulila pusu.

„Bello, nebudu tě už nikam zamykat, slibuju. Ale když si představím, že bych tě jednou našel tak, jak byla Esmé…“ Několikrát se nadechl a pak rozhodně zavrtěl hlavou. „Nikdy, rozumíš? Nikdy neriskuj. Nezmohla bys vůči němu vůbec nic. A já bych pak…“

Ani jsem nevěděla proč, ale začaly mě pálit oči a špatně se mi polykalo.

„Myslím, že už jsem to pochopila.“

Přitáhl si mě tváří až k sobě a líbal mě. Tentokrát jen pomalu a něžně.

 

+++++

 

Esmé a Carlisle zůstávali v podzemní části domu. Do konce proměny zbývaly ještě dva dny. Dolů chodil jen Donovan. Bála jsem se zeptat, protože jsem odpověď tušila, ale k večeru jsem to už nevydržela. Jen zavrtěl hlavou a pak dodal, že přeměna je příliš drastický proces, než aby se děťátko mohlo udržet v matčině těle. Obzvlášť pokud je mu teprve pár týdnů. Pak mě poprvé v životě vzal kolem ramen a odvedl do kuchyně. Oběma nám nalil dvě skleničky něčeho voňavého a ostrého.

Když se později zvedal a chystal se začít vařit večeři, zastavila jsem ho.

„Máte padáka, Donovane.“

Zůstal stát úplně ztuhle. Pak jen přikývl.

„Rozumím, slečno Kriegová. Na hodinu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Na minutu.“

Zase to chvilku zpracovával.

„V tom případě si půjdu sbalit své věci.“

Odložil sklenice na stůl a vydal se ke dveřím.

„Ještě moment!“ volala jsem za ním. „Potřebuju za vás náhradu. Neznáte náhodou nějakýho osminovýho upíra s dokonalým talentem pro cokoli a praxí u námořnictva?“

„Znám. Jsem to já, slečno,“ odpověděl, stále zády ke mně.

„Výborně. Jste přijat. Nastupujete ihned. Vyhovuje vám to?“

Pomalu se otočil.

„Mohl bych až za dvě minuty? Myslím, že si potřebuji na chvíli sednout, aby mě ta radostná událost nesklátila.“

„Máte je mít,“ reagovala jsem a zářivě se na něj usmála.

„Děkuji.“ Sedl si zpátky naproti mně a nalil si druhou sklenku.

„Tím jsme vyrovnáni?“ zeptal se.

Vzala jsem si od něj láhev a taky si trochu přidala.

„Naprosto,“ odpověděla jsem a pak jsme si vzájemně připili na zdraví.

„Zajímalo by mě, jak lacino z toho vyvázne děda,“ pravil, když se i druhá sklenka stala minulostí.

Uchichtla jsem se. „Jen drobnost. Konec konců, jeho provinění bylo nejmenší. Ale nemáte tušení, jakou práci mi dalo, aby se kufry s jeho oblečením nevznášely na hladině bazénu, ale pěkně se potopily až na dno.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4

Lenka326

11)  Lenka326 (25.01.2011 15:52)

Vztah Belly a Edwarda je úžasný. Jejich vzájemné city jsou tak něžné a hluboké a přitom to není nic přeslazeného. Jak se učí jak spolu být, ochraňovat se a milovat a přitom si uhájit i osobní prostor. Udělat kompromisy pro vybudování vztahu. Je to dokonalé, opravdu, navíc je to pořád prošpikované střípky vtipu a vzájemného škádlení
Příběh Esmé je hrozně smutný a vlastně i Carlisleův, milovat ženu, která si nechce nechat pomoct a dívat se, jak trpí a nakonec i umírá.:'-( Moc bych jí přála, aby se s proměnou snadno smířila, jen nevím, jestli se smíří i se smrtí dítěte. Zasloužili by si oba, ona i doktor, konečně opravdové štěstí.
No a excelentní závěr, přesně v tvém stylu - vyhazov a znovupřijetí Donovana "do služby" a pomsta Nahuelovi, to byla doknalá tečka za dílkem.
Děkuju, že jsem si zas mohla dopřát svou denní dávku úžasného čtení.

10)  Pája (25.01.2011 15:46)

Teda Karolko, opět nemám slov. To byla taková nádhera..nádherně nádherná a smutná :'-(

Chudáček Esme, ta holka si toho teda vytrpěla...ale určitě má Carlislea také ráda, já to poznala :) a až se probudí do nového života, tak jí to určitě všechno vynahradíš, že jo, že jo

No a o těch tvých závěrech jsem se už zmiňovala, takže by mě to už nemělo tolik překvapovat, ale nepodařilo se, teda tím myslím mě, tobě se to povedlo..opět jsem totálně na šrot
Nejlepší byla výpověď na minutu pro Donovana a jeho opětovné přijetí za dvě minuty no a o překvápku, co čeká Nahuela ani nemluvím, prostě mazec, jestli je ten typ gaye jako většina, tak to pro něj bude určitě konec světa Kufry s oblečením až na dně...božíííí

P.S. Z té tvojí znělky k Zoomu fakt nemůžu, poslouchám ji pořád dokola a dokola, a nedělám nic jiného, než že si spívám Zoom, zoom, zoom...boom, boom
Tohle mi opravdu nedělej...

Dnes to byla opět pekelná jízda, prostě supeer, děkuju moc

sakraprace

9)  sakraprace (25.01.2011 15:40)

Zase jsi mě převálcovala. Reakce Belly na Edwarda a naopak mě nutí tady tát a áchat a pitomě se usmívat. Jejich sbližování je tak romantický, je ze mě uáchaná blbka. Pak vyhodila Donovana a zase ho vzala zpět a Nahuelovi utopila kufry
Carlislea a Esmé je mi moc líto a doufám, že budou mít dobrý začátek
Jako vždy jsem si to nesmírně užila.

8)  Tru (25.01.2011 15:38)

Juchajda, všechno dobře dopadne. Eda nečte myšlenky? A nebo jsem to někde překoukla?Hm? Krásné Hlavně ty kufry v bazénu:)

7)  Lucie (25.01.2011 15:30)

Twilly

6)  Twilly (25.01.2011 15:30)

Hnědulka volá Redbulla!

Redbull slyší!!!

... tak dnes budu na úvod skandovat poněkud jinak: ZOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOM a DONOVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAN

Dnešní hořko-sladká jízda byla fenomenální. Romantika poněkud drsnějšího, ale neskutečně přitažlivého charakteru mě zajela pod kůži a neodvolatelně infikovala celý můj organismus. Jsem nemocná tvým uměním a hořím vášnivou horečkou, drahoušku. A víš co je na tom nejlepší???? Ráda bych tak zůstala napořád, ať třeba zešílím, jenom ať to je nad tvým čtením


Jo a víš, co mě potešilo v posledních dnech nejvíc??? Našla jsem jedno zcela zánovní "ů" :D

S láskou a čtením, tvůj Redbull

semiska

5)  semiska (25.01.2011 15:27)

Dnešní název krásný a k popukání
Bella byla naprosto úžasná. Opravdu jsem si do poslední chvilky myslela, že Donovana opravdu vyhodí, ale tohle mě naprosto rozesmálo Edward se zlepšuje díky Belle. Konečně objevuje něco nového, coc nikdy nepoznal a je při tom tak roztomilý. Jsem zvědavá na Nahuela, co bue říkat na své šaty v bazénu. ;)
Karolko, moc se mi to líbilo. Aspoň se můžu zasmát, když marodim a je mi blbě. :'-( ;) Máš můj obdiv, holka.

kytka

4)  kytka (25.01.2011 15:20)

Karolko, já když čtu komentáře k Tvým povídkám, teď momentálně k ZOOMu, tak mám pocit, že ty moje jsou takové obyčejné (chválící básničky jsou krásné). Ale Tvoje dílka si to stoprocentně zaslouží. Tahle kapitola je opět skvělá. Moc se mi líbí rozvíjející se vztah Belly a Edwarda. Žádné laciné padání kolem krku. Každý má svoji hlavu, svoje zkušenosti, vzpomínky. Ale ví, že tu budou jeden pro druhého. To se mi moc líbí. Smutný je osud Esmé, ale teď snad najde milující rodinu, která jí pomůže. No, a pak samozřejmě závěrečný rozhovor Belly s Donovanem. Třešinka na dortu, při které jsem měla úsměv od ucha k uchu. Kufry na dně bazénu nevyjímaje. Díky za hezké čtení. . Jo, a znělka mne pobavila.

3)  kamčí (25.01.2011 15:19)

krásně romantické a výpověď a opětovné zaměstnání donovana bylo skvělé.

vlastně jsem si uvědomila, že jsem včera pod dojmem esmeina neštěstí zapoměla pochválit donovanův výbuch smíchu a jeho pomoc carlislovi při operaci esme

Stelletta

2)  Stelletta (25.01.2011 15:15)


Táááák too bylooo suuprovní :D
TI dva v posteli :D
A pak scénka s Donovanem . No geniální. Chudák Nahuel (ikdyž vzato z druhé strany: Dobře mu tak :D)
A nejvíc mě dostal Esméin přiběh. Bylo to tak smutné. Ještě štěstí, že ji stihli zachránit.
P.S. Napadlo mě, že by i ostatní mohli říct ve skratce svů jpříběh (vím, že už jsi pár věcí naznačovala, ale prosím prosím smutně koukám :'-( )

Amisha

1)  Amisha (25.01.2011 15:03)

Z lásky tobě, zavřu tě ve sklepě
srdce své prolnu do tvého
trpělivě budu snášet rány tvé
jenom nezříkej se citu mého
prosím, na oplátku dám ti srdce své.
(Edward Belle)

Srdíčko tiché tluče pomalu
bojuje o svou záchranu
Nikdo ti malé ptáče,
křídla už neováže.

Leť si tam kde nic nebolí,
dušičko statečná
Pláčeme pro tebe miláčku s nevolí,
Zůstala díra bezedná...

«   1 2 3 4

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek