Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

14) Hájení osobního prostoru aneb Odpouštím vám, ale pomsta bude sladká

„Ahoj,“ řekl hned, jak jsem se probudila. Pořád jsem se k němu tiskla a celé tělo mě bolelo. Přesto jsem se nehodlala pohnout.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a ještě na chvíli zavřela oči. Ale jen proto, abych zahnala poslední stopy nočních můr a nechala se nasáknout vědomím jeho blízkosti.

„Závidím ti, že nemusíš spát a mít sny,“ fňukala jsem.

„Závidím ti, že můžeš,“ kontroval. Na nose jsem ucítila lehký polibek.

„Není co. Pokud se nevyžíváš ve filmech od Tarantina.“ Otevřela jsem oči. Právě včas, abych zahlédla jeho úsměv.

„Jak je ti?“ zeptal se. Pak se vyvlékl z mého objetí a já se s úlevným vydechnutím položila na záda. Hlasitě mi v nich luplo.

„Já nevím, ještě jsem to nezkoumala,“ odpověděla jsem. „Ale určitě to bude lepší než včera. Už mám zase chuť tě praštit,“ uculila jsem se.

Zasmál se. „Tak to už jsi úplně v pořádku. Jen nezapomeň, že by ses mohla zranit,“ popichoval mě.

Nespokojeně jsem se zaksichtila.

„Budu muset vymyslet něco jinýho. Co takhle zákaz narušování mého osobního prostoru?“

Oči se mu stáhly do dvou tenkých štěrbin. Jako šelma, která se absolutně soustředí na jediný cíl. Naklonil se nade mě, ale opřel se o ruce, takže se mě vůbec nedotýkal. Zůstal tak a jen se na mě díval. Zřetelně jsem slyšela, jak mi zrychluje srdce a jak se moje plíce bolestivě dožadují rychlejšího přísunu vzduchu. Prsty mě skoro brněly, jak se ho chtěly dotknout.

„A to by byl trest pro mě nebo pro tebe?“ řekl a klesl o další milimetry. Jeho oči putovaly po mé tváři a pak zůstaly upřené na mé rty. Myslela jsem, že bouchnu.

Zhluboka jsem se nadechla a sáhla pro poslední rezervy sebeovládání.

„Myslíš si, že vydržíš víc než já?“ zeptala jsem se pár vteřin před tušenou porážkou. Hlas mě zrazoval. Jeho nehybný výraz ale postupně roztával. V tu chvíli už mi srdce bubnovalo rychlostí lopatek lodního šroubu.

„Jsi nebezpečná, víš to?“ zavrčel a pak se ke mně konečně přitiskl. O vteřinu později už se nedalo poznat, kdo komu vlastně podlehl. Stále to bylo tak nové a překvapující. Právě když mi proběhlo hlavou, jestli moje občasné zaváhání nepůsobí trapně, pevně mě objal a s polohlasným mručením přitiskl rty na můj krk. Nemohla jsem se hýbat a tak jsem jen tiše čekala.

„Připadám si jako bych vykrádal kasičku v kostele,“ řekl po dlouhých minutách měřených jen nepřesnými hodinami postupně zpomalovaného dechu. Netušila jsem, co na to říct. Odhodlala jsem se položit nesmělou otázku.

„Dělám něco špatně?“

Opřel se o loket a neohrabaně se mi pokoušel vnést trochu řádu do krátkých trčících vlasů.

„Ne. Jen mě nikdy dřív nenapadlo, že by mi… zkušenosti mohly překážet. Teď bych na ně rád zapomněl. Nebylo to nic, k čemu bych se chtěl vracet.“

Přemýšlela jsem a snažila se to srovnat v hlavě. Tyhle věci šly zatím vždycky mimo mě. Ale vzhledem k tomu, co jsem vídala v noci a někdy i za bílýho dne v naší čtvrti, asi jsem to pochopila.

„Uděláme dohodu, jo?“ pokračoval a já si užasle uvědomila, že vypadá rozpačitě. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Dokonce se na mě ani nedíval, když to říkal. „Ty zapomeneš na tu hloupost s osobním prostorem a já se ti na oplátku…“ U posledního slova se zarazil. Chvíli mi připadalo, že to snad ani nedořekne. V obličeji se mu odrážel nějaký vnitřní zápas. „…podřídím. V tempu a způsobu,“ dodal honem. Pak teprve se na mě podíval.

Odkašlala jsem si a uhnula pohledem k jeho rameni.

„Zatím nemám problém,“ vypravila jsem ze sebe. Pak jsem se nervózně rozesmála. „Ale nemáš představu, jak se musím přemáhat, abych tě nenutila tu větu o podřizování zopakovat.“

Mlasknul jako by se snažil krotit koně a znovu mě pevně sevřel.

„Jasně, že se to týká jenom otázek… osobního prostoru,“ vrčel s hranou naštvaností.

„V těch ostatních si zřejmě hodláš zjednávat pořádek silou,“ utrousila jsem ironicky. „Chybí ti už jen kyj a bederní rouška.“ Zase jsem měla chuť ho praštit. Bez ohledu na to, že se mi jeho přítomnost v mém osobním prostoru moc zamlouvala.

„Pokud se to týká otázek tvé bezpečnosti, tak jo.“ Teď už to nehrál. Asi se mi ho konečně povedlo trochu naštvat.

„Fajn, chápu. Ale nesouhlasím. A jestli mě ještě jednou zavřeš do toho sklepa, přesunu svůj osobní prostor tak daleko od tebe, že k žádnýmu zasahování nebudeš mít šanci.“

Zamračil se, nadechl, ale pak už řekl jen: „Dobře.“

„Dobře?“ divila jsem se.

Pokrčil rameny. „Možná mám trochu problém vzpomenout si, kdy má mít ve dveřích dáma přednost, ale nejsem úplně blbej.“

„To nejsi,“ usmála jsem se. Skoro fyzicky jsem cítila, jak napětí opadá a vrací se naprostá spokojenost z jeho blízkosti.

Lehnul si vedle mě a já se opřela o jeho rameno.

„Teď to přijde?“ zeptal se.

„Jo, myslím, že jsem připravená. Takže – co se v noci stalo?“

Moje ruka položená na jeho hrudi se nadzvedla, jak se zhluboka nadechl.

„Na místo setkání nikdo nedorazil, čekali jsme tam skoro do půl třetí. Měl jsem divnej pocit. Volal jsem Carlisleovi a během toho hovoru jsem si vzpomněl, co jsi říkala o Esmé. Že ti připadala rozrušená. Vyrazili jsme k ní domů. Carlisle její adresu znal. Carlisle…“ odmlčel se.

„Miluje ji,“ dopověděla jsem za něj. „Viděla jsem, jak se na ni díval.“

„Zařídil si ordinaci ve čtvrti vyvrhelů. Je to jeho způsob práce. Esmé k němu poprvé přišla pár týdnů po tom, co se nechala sbalit tím Dagrossovým poskokem. Pak chodila pravidelně. Zmlácená.“

Neklidně jsem se zavrtěla. Před očima mi vyvstal obraz Esmé, jak jsem ji viděla v noci.

„Myslím, že ji miloval hned. Nikdy o tom nemluvil, ale změnil se. Až před čtrnácti dny, když u něj byla naposledy kvůli otřesu mozku a on zjistil, že je těhotná, mi o tom řekl. Celé ty dva měsíce ji přesvědčoval, aby od toho hajzla odešla. Nabízel jí, že může zůstat u nás.“

„A řekl jí, co k ní cítí?“

Edwardova ruka něžně projela mými vlasy a zastavila se až na krku. Tam zůstala.

„Ne. Ona je člověk,“ odpověděl. „Ten vztah by neměl smysl.“

Nesouhlasně jsem zafuněla, ale nechtěla jsem ho přerušovat.

„Ona nechtěla. Cítila se zamilovaná a zavázaná. Navíc čekala to dítě.“

Musela jsem na chvíli zavřít oči. Dítě. Pořád jsem ho slyšela. I ve spaní. Jeho srdce.

„Co bylo dál?“ pobídla jsem ho konečně. Ne, nechtěla jsem to slyšet. Ale musela jsem.

„Přišel na to. Ten její. Už asi před týdnem. Zapomněla si u něj mobil. A on si prostě prošel textovky. Naše číslo zjistit nemůže, ale z obsahu zpráv pochopil, že ho zrazovala.“

„Počkej, tomu nerozumím,“ přerušila jsem ho. „Když milovala toho mafiána, proč dávala informace Carlisleovi?“

Pousmál se a políbil mě na čelo.

„To mi řekni ty. Ty jsi žena. Protože já to taky nechápu.“

Jen jsem přikývla a zavrtala se k němu blíž.

„Pak jí dal do bytu štěnici a jen čekal, kdy to zase udělá. A včera večer zavolala.“

Na chvíli si zakryl oči předloktím, jako by následující vzpomínku musel pracně hledat. Spíš se k ní ale nerad vracel.

„Přišli jsme pozdě. Ležela v obýváku na koberci a sotva dýchala. On si v kuchyni dělal drink.“

Otočil se ke mně čelem, jednu ruku stále pod mou hlavou.

„Promiň, Bello, ale nepřivedli jsme ho k výslechu.“

Dívala jsem se mu do očí a pak ho pohladila po tváří.

„Chápu. Neomlouvej se.“

„Strašně moc jsem chtěl, protože si přeju, abys byla v bezpečí. Jenže v tu chvíli…“

„To je dobrý, opravdu,“ ujišťovala jsem ho.

„Všechno proběhlo strašně rychle. Než s ním Emm a Jazz skončili, odnesl jsem ji do auta. Bylo to…“ pomalu vydechl a zase zavřel oči. Když je otevřel temně plály. „Obecně platí, že čím kratší doba uplynula od přeměny, tím horší sebeovládání máme. A já… nedýchal jsem, ani jednou jsem se nenadechl. Ten vzduch mi ale pronikal do nosu a cítil jsem ho i na jazyku. Opravdu jsem nevěřil, že dojedu domů.“

„Ale dokázal jsi to,“ řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála.

Jemně zavrtěl hlavou. „Málem ne. Když jsem ji přenesl na ošetřovnu, chtěl jsem Carlisleovi stručně říct, co se stalo a krátce jsem se nadechl. Kdyby nebylo Rose a Alice, byla by Esmé mrtvá.“

Díval se na mě a mlčel. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, jen jsem pochopila, že ta zkušenost ho nejspíš dost vyděsila.

„Myslím, že to by se na tvým místě stalo každýmu,“ zkusila jsem to.

„Možná,“ odpověděl nepřesvědčeně.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost. „Jak se k Dagrossovi dostaneme?“

„Ty nijak, ale my musíme najít jiný způsob.“

Naštvaně jsem našpulila pusu.

„Bello, nebudu tě už nikam zamykat, slibuju. Ale když si představím, že bych tě jednou našel tak, jak byla Esmé…“ Několikrát se nadechl a pak rozhodně zavrtěl hlavou. „Nikdy, rozumíš? Nikdy neriskuj. Nezmohla bys vůči němu vůbec nic. A já bych pak…“

Ani jsem nevěděla proč, ale začaly mě pálit oči a špatně se mi polykalo.

„Myslím, že už jsem to pochopila.“

Přitáhl si mě tváří až k sobě a líbal mě. Tentokrát jen pomalu a něžně.

 

+++++

 

Esmé a Carlisle zůstávali v podzemní části domu. Do konce proměny zbývaly ještě dva dny. Dolů chodil jen Donovan. Bála jsem se zeptat, protože jsem odpověď tušila, ale k večeru jsem to už nevydržela. Jen zavrtěl hlavou a pak dodal, že přeměna je příliš drastický proces, než aby se děťátko mohlo udržet v matčině těle. Obzvlášť pokud je mu teprve pár týdnů. Pak mě poprvé v životě vzal kolem ramen a odvedl do kuchyně. Oběma nám nalil dvě skleničky něčeho voňavého a ostrého.

Když se později zvedal a chystal se začít vařit večeři, zastavila jsem ho.

„Máte padáka, Donovane.“

Zůstal stát úplně ztuhle. Pak jen přikývl.

„Rozumím, slečno Kriegová. Na hodinu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Na minutu.“

Zase to chvilku zpracovával.

„V tom případě si půjdu sbalit své věci.“

Odložil sklenice na stůl a vydal se ke dveřím.

„Ještě moment!“ volala jsem za ním. „Potřebuju za vás náhradu. Neznáte náhodou nějakýho osminovýho upíra s dokonalým talentem pro cokoli a praxí u námořnictva?“

„Znám. Jsem to já, slečno,“ odpověděl, stále zády ke mně.

„Výborně. Jste přijat. Nastupujete ihned. Vyhovuje vám to?“

Pomalu se otočil.

„Mohl bych až za dvě minuty? Myslím, že si potřebuji na chvíli sednout, aby mě ta radostná událost nesklátila.“

„Máte je mít,“ reagovala jsem a zářivě se na něj usmála.

„Děkuji.“ Sedl si zpátky naproti mně a nalil si druhou sklenku.

„Tím jsme vyrovnáni?“ zeptal se.

Vzala jsem si od něj láhev a taky si trochu přidala.

„Naprosto,“ odpověděla jsem a pak jsme si vzájemně připili na zdraví.

„Zajímalo by mě, jak lacino z toho vyvázne děda,“ pravil, když se i druhá sklenka stala minulostí.

Uchichtla jsem se. „Jen drobnost. Konec konců, jeho provinění bylo nejmenší. Ale nemáte tušení, jakou práci mi dalo, aby se kufry s jeho oblečením nevznášely na hladině bazénu, ale pěkně se potopily až na dno.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4   »

Karolka

51)  Karolka (26.01.2011 00:16)

Čtvrté děkuji.
Gassie: To jsem ráda. Být balzámem na nervy je myslím jedna z nejkrásnějších náplní práce, jaké existují.
jeanine: Scénu s kufry jsi dotáhla k nebývalé dokonalosti. Já si představovala, že mu do nich napíchala dírky. Děkuju!
Lia: Ještě jedno díky!
Fanny: Díky, za boule se omlouvám.
Bosorka: To je ok, hlavně jestli už je dobře. Díky!
nathalia: Děkuju. Na mém Shrnutí už jsi zjistila, jak to je. Doufám, že se bude líbit.
Hanetka: Děkuju! Vím, že jsou to trochu skotské střiky, ale ty jsou prý zdraví prospěšné.;)
Ewik: Taky děkuju.
sfinga: Děkuju. Hrozně moc. I na třetí přečtení jsem dojatá.

nikolka

50)  nikolka (26.01.2011 00:10)

posúvaš hranice stále vyššie a vyššie... Edward a zoom a ich intímne chvíľky už som si zvykla, že mi pri nich nejak srdiečko nefunguje...
a pomsta, bude malá pomsta...

Karolka

49)  Karolka (26.01.2011 00:06)

Třetí děkuji.
Pospeta: Ty jsi úplný balzám. Když mívám dodatečné pochybnosti a nadávám si, že jsem něco mohla napsat jinak, přijdeš, dáš mi bonbón, pohladíš mě po hlavě a řekneš, že je to ok. A za to ti moc děkuju! Múzákovi vyřídím. (Word mi to chtěl opravit na Mazákovi, tak to bude asi nějaká vyšší šarže).
eMuska: Děkuju!
hellokitty: Díky!
dorianna: Děkuju, jsem ráda, že se líbilo.
Anna s číslem: Díky!
MaiQa: Mám radost, díky.
blotik: Děkuju!
Carlie: Okamžité vrhání se na sebe svým postavám toleruji jen ve výjimečných případech. (Žádná taková ještě nenastala ). A ta poslední věta… Otvírám okno, vdechuji ledový vzduch a koukám na hvězdy (co na tom, že je zataženo). Děkuju!
Michangela: Díky!
Lia: Děkuju. Tyhle jsou taky mé oblíbené.

48)  chaton (25.01.2011 23:53)

Karolka

47)  Karolka (25.01.2011 23:49)

Druhé děkuji.
Lenka326: Děkuju za krásný komentář. Tyhle večery nad komentáři - ani nevíš, jak hezký pocit to je a jak mi to pomáhá další den zase sednout k počítači a psát dál. Veliké Díky!
Dennniii: Taky si chrochtám, že je Bella poloupírka, takže mi odpadla spousta tisíckrát použitých témat jako zpívající krev a křehké tělo (i když, ta zlomená ruka… ). Mám víc prostoru se věnovat jiným věcem. Donovanův vyhazov mě napadl úplně první z celé kapitoly a hýkala jsem u toho jako oslík. A ano, píseň je vražedná a interpreti by měli posluchačům platit!
Janeba: Jsi zlatá. Pokaždé se moc těším na to, jak jsi kterou pasáž vnímala. Děkuju!
Baruu: DĚĚĚĚĚĚKUUUUJUUUUU!
AMO: Veliká vděčnost a úklona před oponou. Děkuju!
Ashley: Děkuju. K té Esmé… ony zneužívané ženy jsou takovým zvláštním psychologickým paradoxem na své partnery fixované a v drtivé většině případů je nedokážou opustit. Nicméně, ona si byla dobře vědoma toho, co ten její dělá a šarm doktora Cullena byl nepřehlédnutelný, takže vlastně seděla na dvou židlích a… to jí stálo život. :(
O Nahuelovu reakci nepřijdeš. ;)
bb: Děkuju. Taky jsem si to moc užila, tak jsem ráda, že je to oboustranné.
Lenka: Děkuju. Znělka je chytlavka, potvora ošklivá.
mary: Na velikosti nezáleží. ;) Děkuju!
Jarusinka: Když jsem viděla ty smajlíky na začátku, tak jsem se lekla, že jsem něco provedla. A za znělku ti patří nehynoucí sláva. Infikovala jsi davy lidí včeteně mě! Děkuju!

Karolka

46)  Karolka (25.01.2011 23:29)

První děkuji.
Amisha: Bylo to plné lásky a něhy. Moc děkuju!
Stelletta: Moc děkuju. Myslím, že na nějaké naťuknutí příběhů ostatních taky dojde.
kamčí: Děkuju! Jsem ráda.
kytka: Vůbec si s tím nelámej hlavu. Tvoje slova mě vždycky moc potěší. Děkuju.
semiska: Děkuju a brzy se uzdrav.
Twilly: Díky, Redbulle, zase to zabírá. Příval energie expres rekomando z Bratislavy až do Hradce. Jsi skvělá. (P.S. Gratuluju k „ů“. Hezky se o něj starej, ať ti neuteče.)
Lucie: Díky.
Tru: Děkuju. Nečte. Tentokrát žádné dary.
sakraprace: Tak to mám radost. Děkuju.
Pája: Děkuju. I pro mě bylo fajn po té poslední kapitolce dát trochu oddechovější, i když postelová scéna trvala třikrát tak dlouho než zbytek. Ale tak už to bývá. A ze znělky jsem úplně hin!

krista81

45)  krista81 (25.01.2011 23:29)

Ááách, dnešní dílek je balzám na dušičku.
To pomalé sbližování Belly a Edwarda, dotyky, polibky a rozhovory - krásně napsáno.
A i malinká pomsta byla ;)
Donovanova výpověd a Nahuelovi kufry

Jenom osud Esme je smutný, ale snad už to bude jenom lepší.
Aspoň v to pevně doufám.

Vyhlížím další dílek

Bye

44)  Bye (25.01.2011 22:47)

Karolko, já bych Ti dneska chtěla poděkovat za to, žes jim dovolila, aby se našli. Žes mi dovolila, abych u toho byla. Tohle ve skutečnosti ani tak nejsou Bella a Edward (víš jak to myslím), jako dvě ztrápený duše. A jako takový si tohle fakt zasloužili. I když to vypadá, že to spolu nebudou mít jednoduchý A i když bohužel tuším, že ještě není všem nástrahám konec.
Tenhle Edward - to je kombinace klukovství, floutkovství,(nezdrženlivý) sexuality ( ), se silným ochranitelským pudem... a co víc ZAMILOVANEJ!!! A já tím pádem jaksi... taky...
A to, že je Bella trochu (no tak dobře - hodně) voráchlá tvrdohlavá poloupírka - to je ten důvod, proč věřím, že se takovej ostřílenej "lúzr" jako Edward doopravdy chytnul. Já teda hořím jako troud!!!
A Karolko, děkuju za Carlislea Jen tak mezi náma... jeho miluju taky (kurnik, kolik chlapů se dá milovat najednou? je to nějak omezený? já myslím, že asi... ne! )

PeTi

43)  PeTi (25.01.2011 21:09)

Začátek byl hezký... Rozhovor s Edwardem, který ještě více otvírá svou duši a snaží se vést normální vztah. Bell je také velice zákeřná =D Jak tak sleduji, ráda ho provokuje a chce, aby byl tak trochu naštvanej. Což se jí v některých chvilkách daří.

Jen je mi líto Esmé a Carlislea, ale doufám, že to dobře s nimi dopadne. Neboť ani jeden si to nezaslouží.

A co se týče konce? Tak ten byl suprovej. Jsem si nejprve myslela, že Donovana opravdu vykopla a už ho neuvidíme. Pak jak se ho ptala na otázku, tak svitla menší naděje a nakonec se vrátil. Ale že to bylo o fous. Opravdu jsem se bála, že zmizí z "hrací plochy."

Dnešní dílek byl romanticko - klidný a ne drasťák, který byl včera. Jinak jsem ráda, že přidáváš takhle často. Díky tvým příběhům si vždycky zpříjemňuji večer. Ale musí to být makačka napsat tohle za jeden den. Nebo tedy, jestli jsem dobře pochopila, tak si dílky nepíšeš dopředu a píšeš je přes den, nebo noc .

Fakt umíš krásně naložit časem a to jen tak někdo neumí. Napsat takovýhle sloh a k tomu přimyslet děj, i když ty jistě máš nějaké představy, ale musíš je trochu obalit a přidat někde i vtip. Tohle by jen tak někdo asi nedával každý den. Takže opravdu si vážím tvých kouzelných příběhů, neboť takových, jako si ty, tu opravdu moc není.

I takhle jakoby "detektivka" je hrozně fajn.

Jsem se trošinku rozepsala, ale snad neva .

Abera

42)  Abera (25.01.2011 20:47)

krásný

Jesska

41)  Jesska (25.01.2011 20:40)

Teda Karolko, myslela jsem, že sebou třísknu na zem... No vážně, ta pomsta Donovanovi mě málem složila!
Tu větu jsem přečetla třikrát po sobě, než jsem se nevěřícně odhodlala pokračovat a potom mi ještě málem zaskočila čokoláda, kterou tradičně u této povídky pojídám (kvůli mým slabým nervům, které občas některé situace v tomto příběhu zvládají velmi těžko), z úleku nad Bellinou větou "Potřebuji za vás náhradu". Páni, mně ho bylo tááák líto!:'-( A pak, když jsem pokračovala dál! To šíleně rychlé střídání emocí se mnou asi jednou sekne... No ale je pravda, že bych si pohled na Donovana, kterého klátí k zemi nějaká radostná událost, rozhodně ujít nenechala. Ooo a nesmím zapomenout na dědulu! Jeho výraz bych teda taky brala všema deseti!!!
A Esmé... té je mi moc líto:(. Je pravda, že pochopení jejího důvodu pro donášení Cullenům se ke mně taky zatím nedostalo, ale to nemění nic na tom, že mě její osud pěkně sebral:'-(. Snad možná částečně miluje i Carlislea? No, vsadím se, že i kdyby ne, moc dlouho jí to trvat nebude.
A vrať me se k hlavnímu tématu:
Donovanéééé!
Jsem tak ráda, že to byla jenom menší pomstička ...
Tak jo, hlavně že je všechno relativně v pořádku:) U této kapitoly se mi povedla sníst celá bonboniéra (je pravda, že to nebylo nijak moc těžké), byla naprosto skvělá - ta kapitola, samozřejmě. Děkuji!

sfinga

40)  sfinga (25.01.2011 20:00)

Dneska se na nic nezmohu, snad jen, napsat sem jednu báseň od mého oblíbeného Jana Skácela:

Na konci cesty tážeme se kam
Já, ale až přijde těžká chvíle
já se nezeptám

A ne snad z bůhvíjaké pýchy
To snad jenom proto že se ostýchám.


Přiznám se, takhle na mě působíš

Ewik

39)  Ewik (25.01.2011 19:59)

Skvělý díl. Edward s Bellou jsou tak úžasní!
Donovan
Děkuji a těším se na další díl.

Hanetka

38)  Hanetka (25.01.2011 19:52)

No, Karolko... pokračuj chvíli ve stejném duchu a bude po mně. Nejdřív horké chvilky s třeskutě neodolatelným panem E., pak drasťák o Esmé a nakonec ta etuda s Donovanem a Nahuelovými kufry... Jak mám sakra vydržet tak rychlé střídání emocí? A nejsem pohužel upír ani osminový, tak mi to vzpamatovávání se a nervová regenerace bude nejspíš trvat mnohem déle než dvě minuty...
Ale víš co? Nechám se takhle zabíjet ráda a často! Co nejčastěji!

37)  nathalia (25.01.2011 19:36)

Ted jsem se koukala k tobe na profil... Dve zrcadla je tvoje knizka? :D To je super! Koupim si ji!!!

36)  nathalia (25.01.2011 19:31)

Vyborne!!! Vzdycky malem umru u cteni, vzhledem k tomu, ze uplne zapominam dychat!!! Kruci pisek!! Jak to delas?!? Mela bys vydat nejakou knizku a ja bych byla jedna z prvnich, kdo by si ji koupil!!!

Bosorka

35)  Bosorka (25.01.2011 19:20)

Jak jsem byla na Edwarda naštvaná, tak tímto si mě dokonale udobřil. Strach o blízkou osobu nás donutí udělat vše pro její bezpečnost (přemýšlím o vybudování krytu, kam zamknu kluky, až je začne nahánět nějaká nepatřičná a mnou neschválená ženština).
Hezká pomsta Donovanovi a Nahuelovi
PS: Omlouvám se ,že jsem chvíli nekomentila, měla jsem lehkou krizovku

Fanny

34)  Fanny (25.01.2011 19:04)

Trocha romantiky a no, možná až moc vtipu na konci, protože jestli jednou nedostanu infartk kvůli tomu, jak se o ty postavy bojím, tak rozdrcená lebka z důvodu nárazu na roh stolu při výbuchu smíchu je smrt zaručená...

Jinak opět dokonalé a především rozhovor S Donovanem mě srazil na kolena.

Lia

33)  Lia (25.01.2011 18:37)

jelikož se mi z nějakého důvodu do komentáře nevešlo víc písmenek, tak ještě přidávám tohle:
„Máte padáka, Donovane.“
Zůstal stát úplně ztuhle. Pak jen přikývl.
„Rozumím, slečno Kriegová. Na hodinu?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Na minutu.“
Zase to chvilku zpracovával.
„V tom případě si půjdu sbalit své věci.“
Odložil sklenice na stůl a vydal se ke dveřím.
„Ještě moment!“ volala jsem za ním. „Potřebuju za vás náhradu. Neznáte náhodou nějakýho osminovýho upíra s dokonalým talentem pro cokoli a s praxí u námořnictva?“
„Znám. Jsem to já, slečno,“ odpověděl, stále zády ke mně.
„Výborně. Jste přijat. Nastupujete ihned. Vyhovuje vám to?“
tohle mně opravdu dostalo

jeanine

32)  jeanine (25.01.2011 18:37)

Dnes už komentovat můžu, jsem zvědavá, jakým způsobem ji příště přinutí, aby se držela stranou.
Tak mě napadá jeden možný kandidát na post Bellina otce upíra, ale to asi nebudu řešit. On sám o ní totiž nejspíš neví, jinak by jí nechtěl zabít. Ale třeba jsi jí vymyslela lepšího tatínka. Vyhazov Donovana byl kouzelnej! To jak ho vyhodila a pak hned vzala zpět. Říkala jsem si, co si bez něj asi počne.
A Nahuel má kufry na dně bazénu, živě si představuju, jak na nich Bella sedí, aby se totálně nasákly vodou.
Krásný dílek.

«   1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek