Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

14) Hájení osobního prostoru aneb Odpouštím vám, ale pomsta bude sladká

„Ahoj,“ řekl hned, jak jsem se probudila. Pořád jsem se k němu tiskla a celé tělo mě bolelo. Přesto jsem se nehodlala pohnout.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a ještě na chvíli zavřela oči. Ale jen proto, abych zahnala poslední stopy nočních můr a nechala se nasáknout vědomím jeho blízkosti.

„Závidím ti, že nemusíš spát a mít sny,“ fňukala jsem.

„Závidím ti, že můžeš,“ kontroval. Na nose jsem ucítila lehký polibek.

„Není co. Pokud se nevyžíváš ve filmech od Tarantina.“ Otevřela jsem oči. Právě včas, abych zahlédla jeho úsměv.

„Jak je ti?“ zeptal se. Pak se vyvlékl z mého objetí a já se s úlevným vydechnutím položila na záda. Hlasitě mi v nich luplo.

„Já nevím, ještě jsem to nezkoumala,“ odpověděla jsem. „Ale určitě to bude lepší než včera. Už mám zase chuť tě praštit,“ uculila jsem se.

Zasmál se. „Tak to už jsi úplně v pořádku. Jen nezapomeň, že by ses mohla zranit,“ popichoval mě.

Nespokojeně jsem se zaksichtila.

„Budu muset vymyslet něco jinýho. Co takhle zákaz narušování mého osobního prostoru?“

Oči se mu stáhly do dvou tenkých štěrbin. Jako šelma, která se absolutně soustředí na jediný cíl. Naklonil se nade mě, ale opřel se o ruce, takže se mě vůbec nedotýkal. Zůstal tak a jen se na mě díval. Zřetelně jsem slyšela, jak mi zrychluje srdce a jak se moje plíce bolestivě dožadují rychlejšího přísunu vzduchu. Prsty mě skoro brněly, jak se ho chtěly dotknout.

„A to by byl trest pro mě nebo pro tebe?“ řekl a klesl o další milimetry. Jeho oči putovaly po mé tváři a pak zůstaly upřené na mé rty. Myslela jsem, že bouchnu.

Zhluboka jsem se nadechla a sáhla pro poslední rezervy sebeovládání.

„Myslíš si, že vydržíš víc než já?“ zeptala jsem se pár vteřin před tušenou porážkou. Hlas mě zrazoval. Jeho nehybný výraz ale postupně roztával. V tu chvíli už mi srdce bubnovalo rychlostí lopatek lodního šroubu.

„Jsi nebezpečná, víš to?“ zavrčel a pak se ke mně konečně přitiskl. O vteřinu později už se nedalo poznat, kdo komu vlastně podlehl. Stále to bylo tak nové a překvapující. Právě když mi proběhlo hlavou, jestli moje občasné zaváhání nepůsobí trapně, pevně mě objal a s polohlasným mručením přitiskl rty na můj krk. Nemohla jsem se hýbat a tak jsem jen tiše čekala.

„Připadám si jako bych vykrádal kasičku v kostele,“ řekl po dlouhých minutách měřených jen nepřesnými hodinami postupně zpomalovaného dechu. Netušila jsem, co na to říct. Odhodlala jsem se položit nesmělou otázku.

„Dělám něco špatně?“

Opřel se o loket a neohrabaně se mi pokoušel vnést trochu řádu do krátkých trčících vlasů.

„Ne. Jen mě nikdy dřív nenapadlo, že by mi… zkušenosti mohly překážet. Teď bych na ně rád zapomněl. Nebylo to nic, k čemu bych se chtěl vracet.“

Přemýšlela jsem a snažila se to srovnat v hlavě. Tyhle věci šly zatím vždycky mimo mě. Ale vzhledem k tomu, co jsem vídala v noci a někdy i za bílýho dne v naší čtvrti, asi jsem to pochopila.

„Uděláme dohodu, jo?“ pokračoval a já si užasle uvědomila, že vypadá rozpačitě. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděla. Dokonce se na mě ani nedíval, když to říkal. „Ty zapomeneš na tu hloupost s osobním prostorem a já se ti na oplátku…“ U posledního slova se zarazil. Chvíli mi připadalo, že to snad ani nedořekne. V obličeji se mu odrážel nějaký vnitřní zápas. „…podřídím. V tempu a způsobu,“ dodal honem. Pak teprve se na mě podíval.

Odkašlala jsem si a uhnula pohledem k jeho rameni.

„Zatím nemám problém,“ vypravila jsem ze sebe. Pak jsem se nervózně rozesmála. „Ale nemáš představu, jak se musím přemáhat, abych tě nenutila tu větu o podřizování zopakovat.“

Mlasknul jako by se snažil krotit koně a znovu mě pevně sevřel.

„Jasně, že se to týká jenom otázek… osobního prostoru,“ vrčel s hranou naštvaností.

„V těch ostatních si zřejmě hodláš zjednávat pořádek silou,“ utrousila jsem ironicky. „Chybí ti už jen kyj a bederní rouška.“ Zase jsem měla chuť ho praštit. Bez ohledu na to, že se mi jeho přítomnost v mém osobním prostoru moc zamlouvala.

„Pokud se to týká otázek tvé bezpečnosti, tak jo.“ Teď už to nehrál. Asi se mi ho konečně povedlo trochu naštvat.

„Fajn, chápu. Ale nesouhlasím. A jestli mě ještě jednou zavřeš do toho sklepa, přesunu svůj osobní prostor tak daleko od tebe, že k žádnýmu zasahování nebudeš mít šanci.“

Zamračil se, nadechl, ale pak už řekl jen: „Dobře.“

„Dobře?“ divila jsem se.

Pokrčil rameny. „Možná mám trochu problém vzpomenout si, kdy má mít ve dveřích dáma přednost, ale nejsem úplně blbej.“

„To nejsi,“ usmála jsem se. Skoro fyzicky jsem cítila, jak napětí opadá a vrací se naprostá spokojenost z jeho blízkosti.

Lehnul si vedle mě a já se opřela o jeho rameno.

„Teď to přijde?“ zeptal se.

„Jo, myslím, že jsem připravená. Takže – co se v noci stalo?“

Moje ruka položená na jeho hrudi se nadzvedla, jak se zhluboka nadechl.

„Na místo setkání nikdo nedorazil, čekali jsme tam skoro do půl třetí. Měl jsem divnej pocit. Volal jsem Carlisleovi a během toho hovoru jsem si vzpomněl, co jsi říkala o Esmé. Že ti připadala rozrušená. Vyrazili jsme k ní domů. Carlisle její adresu znal. Carlisle…“ odmlčel se.

„Miluje ji,“ dopověděla jsem za něj. „Viděla jsem, jak se na ni díval.“

„Zařídil si ordinaci ve čtvrti vyvrhelů. Je to jeho způsob práce. Esmé k němu poprvé přišla pár týdnů po tom, co se nechala sbalit tím Dagrossovým poskokem. Pak chodila pravidelně. Zmlácená.“

Neklidně jsem se zavrtěla. Před očima mi vyvstal obraz Esmé, jak jsem ji viděla v noci.

„Myslím, že ji miloval hned. Nikdy o tom nemluvil, ale změnil se. Až před čtrnácti dny, když u něj byla naposledy kvůli otřesu mozku a on zjistil, že je těhotná, mi o tom řekl. Celé ty dva měsíce ji přesvědčoval, aby od toho hajzla odešla. Nabízel jí, že může zůstat u nás.“

„A řekl jí, co k ní cítí?“

Edwardova ruka něžně projela mými vlasy a zastavila se až na krku. Tam zůstala.

„Ne. Ona je člověk,“ odpověděl. „Ten vztah by neměl smysl.“

Nesouhlasně jsem zafuněla, ale nechtěla jsem ho přerušovat.

„Ona nechtěla. Cítila se zamilovaná a zavázaná. Navíc čekala to dítě.“

Musela jsem na chvíli zavřít oči. Dítě. Pořád jsem ho slyšela. I ve spaní. Jeho srdce.

„Co bylo dál?“ pobídla jsem ho konečně. Ne, nechtěla jsem to slyšet. Ale musela jsem.

„Přišel na to. Ten její. Už asi před týdnem. Zapomněla si u něj mobil. A on si prostě prošel textovky. Naše číslo zjistit nemůže, ale z obsahu zpráv pochopil, že ho zrazovala.“

„Počkej, tomu nerozumím,“ přerušila jsem ho. „Když milovala toho mafiána, proč dávala informace Carlisleovi?“

Pousmál se a políbil mě na čelo.

„To mi řekni ty. Ty jsi žena. Protože já to taky nechápu.“

Jen jsem přikývla a zavrtala se k němu blíž.

„Pak jí dal do bytu štěnici a jen čekal, kdy to zase udělá. A včera večer zavolala.“

Na chvíli si zakryl oči předloktím, jako by následující vzpomínku musel pracně hledat. Spíš se k ní ale nerad vracel.

„Přišli jsme pozdě. Ležela v obýváku na koberci a sotva dýchala. On si v kuchyni dělal drink.“

Otočil se ke mně čelem, jednu ruku stále pod mou hlavou.

„Promiň, Bello, ale nepřivedli jsme ho k výslechu.“

Dívala jsem se mu do očí a pak ho pohladila po tváří.

„Chápu. Neomlouvej se.“

„Strašně moc jsem chtěl, protože si přeju, abys byla v bezpečí. Jenže v tu chvíli…“

„To je dobrý, opravdu,“ ujišťovala jsem ho.

„Všechno proběhlo strašně rychle. Než s ním Emm a Jazz skončili, odnesl jsem ji do auta. Bylo to…“ pomalu vydechl a zase zavřel oči. Když je otevřel temně plály. „Obecně platí, že čím kratší doba uplynula od přeměny, tím horší sebeovládání máme. A já… nedýchal jsem, ani jednou jsem se nenadechl. Ten vzduch mi ale pronikal do nosu a cítil jsem ho i na jazyku. Opravdu jsem nevěřil, že dojedu domů.“

„Ale dokázal jsi to,“ řekla jsem a povzbudivě se na něj usmála.

Jemně zavrtěl hlavou. „Málem ne. Když jsem ji přenesl na ošetřovnu, chtěl jsem Carlisleovi stručně říct, co se stalo a krátce jsem se nadechl. Kdyby nebylo Rose a Alice, byla by Esmé mrtvá.“

Díval se na mě a mlčel. Z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst, jen jsem pochopila, že ta zkušenost ho nejspíš dost vyděsila.

„Myslím, že to by se na tvým místě stalo každýmu,“ zkusila jsem to.

„Možná,“ odpověděl nepřesvědčeně.

„A co bude dál?“ zeptala jsem se, abych odvedla pozornost. „Jak se k Dagrossovi dostaneme?“

„Ty nijak, ale my musíme najít jiný způsob.“

Naštvaně jsem našpulila pusu.

„Bello, nebudu tě už nikam zamykat, slibuju. Ale když si představím, že bych tě jednou našel tak, jak byla Esmé…“ Několikrát se nadechl a pak rozhodně zavrtěl hlavou. „Nikdy, rozumíš? Nikdy neriskuj. Nezmohla bys vůči němu vůbec nic. A já bych pak…“

Ani jsem nevěděla proč, ale začaly mě pálit oči a špatně se mi polykalo.

„Myslím, že už jsem to pochopila.“

Přitáhl si mě tváří až k sobě a líbal mě. Tentokrát jen pomalu a něžně.

 

+++++

 

Esmé a Carlisle zůstávali v podzemní části domu. Do konce proměny zbývaly ještě dva dny. Dolů chodil jen Donovan. Bála jsem se zeptat, protože jsem odpověď tušila, ale k večeru jsem to už nevydržela. Jen zavrtěl hlavou a pak dodal, že přeměna je příliš drastický proces, než aby se děťátko mohlo udržet v matčině těle. Obzvlášť pokud je mu teprve pár týdnů. Pak mě poprvé v životě vzal kolem ramen a odvedl do kuchyně. Oběma nám nalil dvě skleničky něčeho voňavého a ostrého.

Když se později zvedal a chystal se začít vařit večeři, zastavila jsem ho.

„Máte padáka, Donovane.“

Zůstal stát úplně ztuhle. Pak jen přikývl.

„Rozumím, slečno Kriegová. Na hodinu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Na minutu.“

Zase to chvilku zpracovával.

„V tom případě si půjdu sbalit své věci.“

Odložil sklenice na stůl a vydal se ke dveřím.

„Ještě moment!“ volala jsem za ním. „Potřebuju za vás náhradu. Neznáte náhodou nějakýho osminovýho upíra s dokonalým talentem pro cokoli a praxí u námořnictva?“

„Znám. Jsem to já, slečno,“ odpověděl, stále zády ke mně.

„Výborně. Jste přijat. Nastupujete ihned. Vyhovuje vám to?“

Pomalu se otočil.

„Mohl bych až za dvě minuty? Myslím, že si potřebuji na chvíli sednout, aby mě ta radostná událost nesklátila.“

„Máte je mít,“ reagovala jsem a zářivě se na něj usmála.

„Děkuji.“ Sedl si zpátky naproti mně a nalil si druhou sklenku.

„Tím jsme vyrovnáni?“ zeptal se.

Vzala jsem si od něj láhev a taky si trochu přidala.

„Naprosto,“ odpověděla jsem a pak jsme si vzájemně připili na zdraví.

„Zajímalo by mě, jak lacino z toho vyvázne děda,“ pravil, když se i druhá sklenka stala minulostí.

Uchichtla jsem se. „Jen drobnost. Konec konců, jeho provinění bylo nejmenší. Ale nemáte tušení, jakou práci mi dalo, aby se kufry s jeho oblečením nevznášely na hladině bazénu, ale pěkně se potopily až na dno.“

 


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4   »

emam

71)  emam (17.12.2014 20:54)

Je to místy naprostou kouzelné

natali

70)  natali (04.09.2011 23:19)

Jsem trochu zmatená, ale i potěšená, že Bella má tak úžasný smysl pro humor *

zuzka88

69)  zuzka88 (08.08.2011 17:54)

Ach... co na to říct? Je to prostě úžasný. Edward je tak starostlivej. Já vím, že byl takovej i v TS, ale tady je to takový jiný. Chudák Donovan a co teprve Nahuel až najde své kufry:D

Kim

68)  Kim (08.08.2011 15:10)

No co napsat... taky bych chtěla takového Edwarda... je prostě dokonalej, klidně bych se od něj nechala i zavřít do sklepa

Takže ten gangster utekl nebo ho zabili? Pokud utekl, tak doufám, že mu budou pálit jednu část těla za druhou a co nejpomaleji!!!

miamam

67)  miamam (12.04.2011 13:53)

Intermezzo s Donovanem bylo super. A Edward... No, ten je prostě k sežrání.

Cathlin

66)  Cathlin (10.02.2011 23:17)

Jak někdo může psát tak dokonale, to prostě nechápu! A tahle kapitola - mistrovské dílo!

tessa

65)  tessa (02.02.2011 21:49)

Já už nevím, co napsat... Dokonalé, absolutně perfektní! WOW

64)  kamčí (02.02.2011 21:32)


:'-( :'-(

Eunta

63)  Eunta (02.02.2011 19:30)

Už mi docházejí slova chvály... snad bude stačit toto...

62)  lucka (29.01.2011 18:43)

ScRiBbLe

61)  ScRiBbLe (29.01.2011 17:20)

Uf, já prostě už nevím, co psát... Ty mě těmi písmenky vždycky zbavíš schopnosti normálně uvažovat a já pak jen sedím, čučím do monitoru a nevím, jak Ti říct, že je to dokonalý!!!

Něžnej Edward... to je tak roztomilý! Úplně bych k němu přišla a objala ho, ale nevím, zda bych vydžela ho jen objímat...:D

No a Donovan! On je prostě úžasnej! V první chvíli jsem nechápala, jak to s tím vyhazovem myslí, ale vzápětí jsem si vzpomněla na název kapitolky a začala jsem se potutelně usmívat - ano, pomsta byla sladká a o Nahuelově ani nemluvím!:D

Karolko, úžasné!!!

Karolka

60)  Karolka (26.01.2011 21:03)

MisaBells: Ještě chvíli takhle pokračuj a uděláš ze mě alkoholika. Něco takového se bez frťana nedá přežít!
Silvaren: Děkuju! Fakt mám radost, že ti to sedlo. Už jsem to před časem ventilovala, ale já při psaní ZOOM poslouchám cíleně nakopávací rychlou muziku, aby se mi povedlo zachovat jejich povahy a nezesládlo to až příliš. (Mám k tomu trošku sklony. )
Petris: Tak to jsem ráda. Děkuju!
Iwka: Děkuju!
Linfe: Díky. Jj, Donovan je frajer, věk ne-věk.
belko: Moc si toho vážím. Děkuju!
Tru: Taky si myslím.

59)  Tru (26.01.2011 09:42)

Karolko, myslím, že darů jsi mu nadělila stejně dost, takže čtení myšlenek může jít k šípku:)

58)  belko (26.01.2011 09:12)

Jak říkám, pokažená a zdivočelá horská dráha!!!
Vytáhla jsi mě na nejvyšší místečko pod záminkou sladkých slovíček, vyznání a slibů(to se mi moc líbilo!) a najednou jsem frčela dolů závratnou rychlostí bez záchranné brzdy a s rozviklanma kolečkama!!!- já se strašně bála

Takové pocity ve mě vyvoláváš. Po dočtení každého dílku se musím dát do pořádku!
Ale : nechám se dobrovolně trápit, protože jsi to ty, Karolko!

Linfe

57)  Linfe (26.01.2011 09:07)

Koukám, že jsem to zase zhltla a zapomněla dát komentář. Jde to se mnou od desíti k pěti, promiň. Pasáž s Edwardem byla skvělá, ale tentokrát u mě "zase" vyhrál na celé čáře Donnovan. Co věta to perla :-) Ale vyhrálo „Zajímalo by mě, jak lacino z toho vyvázne děda." Málem začínám věřit, že máš jednoho takového pro inspiraci doma :-) Jo a znělku jsem si poslechla :-) Vražedná je a rozhodně stačí jeden poslech. Tak pa příště (doufám :-) )

56)  Iwka (26.01.2011 08:43)


Ten konec byl snad nejlepší. Nebo tedy, nejvtipnější. Protože to bych asi ukřivdila těm chvílím s Edwardem a ty byly vážně...
Krásná kapitola, jako vždy. Karolko, jsi neuvěřitelná

55)  Petris (26.01.2011 08:26)

Karolko, děkuji za dnešní díl (tedy včerejší :p ) je zase tak perfektní. Edward si to hezky vyžehlil, u výpovědi Donovana jsem nejdřív nechápala, ale pomsta byla sladká . A můj den zas krásně začíná. Dík.

Silvaren

54)  Silvaren (26.01.2011 08:15)

Edward se Zoom jsou, já nevím, jak to popsat, prostě jsou si souzeni. A Ty jsi naprosto geniální, že jim to zbytečně nesladíš. Je to dokonalé.
„Možná mám trochu problém vzpomenout si, kdy má mít ve dveřích dáma přednost, ale nejsem úplně blbej.“
A jestli mě dneska něco dostalo, tak tohle: „Myslím, že už jsem to pochopila.“

MisaBells

53)  MisaBells (26.01.2011 00:42)

Mistrovské dílo, ale to je snad každé slovo, které vyprodukuješ. Jsi bohyně a tvůj Edward je snad dokonce lepší, jak originál. (Promiiň, Stephenie!) Jsi prostě skvělá, vážně. uctívám zem po které kráčíš.

Karolka

52)  Karolka (26.01.2011 00:40)

Páté děkuji.
Jesska: Jsem moc ráda, že chutnalo - bonbóny i můj zákusek. Tušila jsem, že ztráta Donovana by znamenala mou jistou smrt.
Abera: Děkuju.
PeTi: Moc děkuju. Ono to s tím hospodařením s časem není zase taková sláva. Zabere to kolem tří hodin denně, takže některé věci musely jít stranou a některé jsem se musela naučit dělat hodně rychle. Přiznávám, že moje domácnost není jako ze škatulky a že nevařím dvě teplá jídla denně. A pravdou taky je, že bez psaní vydržím maximálně dva dny. Pak už se mnou není k vydržení…
Bye: To už je taková tvoje tradice, že mi nejen narovnáš vratké sebevědomí, ale donutíš mě jásat a skotačit a mít opravdu reálný pocit, že je ten text něčím zvláštní. Děkuju. Nemáš představu, jak jsi důležitá.
krista81: Děkuju. Snad bude zítra.
chaton: Díky.
nikolka: Děkuju, moc si toho vážím.

1 2 3 4   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek