Sekce

Galerie

24.01.2011 [16:58], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 84×, zobrazeno 11430×

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

13) Tragický pád dvou něžných andělů aneb Krev, slzy a smrt

„Ty nafoukanej, zabedněnej, sexistickej, samolibej parchante! Utrhnu ti hlavu! Jak si to vůbec dovoluješ!“ ječela jsem na hermeticky uzavřené dveře, které se tvarem podobaly vchodu do hobití chaloupky. Až na to, že byly z nějaké slitiny a opatřené spoustou mechanických závor.

„Nakopu ti zadek, i kdybych si při tom měla zlámat obě nohy! Jsi ten nejprotivnější a nejodpornější chlap jakýho znám! Ty…!“

„Pan Edward už tu není, slečno Kriegová,“ ozvalo se z nenápadného interkomu připevněného nade dveřmi, těsně pod stropem.

„No to je typický! Srab jeden! Zdrhne, když s ním potřebuju mluvit!“ Pochodovala jsem tam a zpátky a vzteky ani nedokázala popadnout dech. Teď, když tu nebyl, se naštvanost dostavila v plné síle.

„A vy?! Co jste to udělal? Jak jste mohl?! Tomu si říká zrada! Prej na mojí straně! Copak vám ani nezáleží na tom, že vás za to můžu vyhodit?!“

Chvíli bylo ticho.

„Se vší úctou, slečno Kriegová, na vašem životě mi záleží víc, než na mém zaměstnání.“

Pusa mi naprázdno zklapla a já se jen zuřivě mračila tím směrem, kde jsem za bezpečnou bariérou ocelových dveří tušila komorníka.

„Ale já je chtěla jen vidět! Nebo vyfotit!“ volala jsem trucovitě.

Žádná odpověď.

„Donovane?“

„On teď nemůže odpovědět, Bello. Směje se,“ ozval se z repráčku pobavený Nahuelův hlas.

„Cože se?“ vyjevila jsem se.

„Směje,“ zavyl Nahuel.

Měla jsem pocit, že vybuchnu.

„Nesmysl! Donovan se nikdy nesměje! Kromě toho, já nic neslyším!“ Klepala se mi brada a já se bála, že se co chvíli rozbrečím. Oni se mi smáli!!!

„No, ale teď se vážně směje. A strašně se snaží, aby to bylo potichu. Měla bys ho vidět. Je ve tváři úplně rudý!“ řehtal se Nahuel.

„Zabiju vás! Oba! Vlastně ne! Všechny tři! Jak se dá vlastně zabít upír?!“ vrčela jsem.

Ozýval se jen smích.

„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas! Tohle je strašně divný!“

K Nahuelovu sytému hlasu se vzápětí přidal hluboký klokotavý chraplák.

„No, to je skvělý!“ zasyčela jsem, spíš jen sama pro sebe.

„Tobě to nepřipadá ani trochu legrační?“ zeptal se Nahuel.

„Otevři ty dveře a já ti to řeknu!“ štěkla jsem.

Ozývalo se dvojí funění, které se v nejnadějnější chvíli, kdy už to vypadalo, že je po všem, zlomilo v další explozi smíchu.

„Pitomci! Všichni do jednoho!“

Svalila jsem se na postel a koukala do stropu.

„Nemůžete jít někam jinam? Chtěla bych spát! Je to tady jak v zoologický,“ zavolala jsem.

Po dlouhých vteřinách urputných snah těch šašků za dveřmi, se konečně rozhostilo ticho.

„Teď ale vážně, Bello. On udělal to nejlepší, co se v tu chvíli dalo. Ty by ses nikdy nenechala přesvědčit, abys zůstala doma.“

„Jasně, že nenechala!“ vykřikla jsem nakvašeně.

„Já vím, že jsi neobyčejně statečná a chytrá dívka,“ pokračoval Nahuel, teď už vyrovnaným hlasem toho sexy seladona, kterého jsem poznala ve své kuchyni, „ale na upíra prostě nemáš. Co bys tam asi tak dělala? Umlátila ho foťákem?“

Zabručela jsem a otočila se tváří ke zdi, jako bych se tím mohla před ním schovat.

„Nechala bych to na nich. Jen bych u toho chtěla být,“ fňukala jsem.

„Tak tomu sama nevěříš!“ reagoval a zase se zasmál. Tentokrát o poznání kultivovaněji.

Připlácla jsem si na hlavu polštář. Vybavilo se mi, jak mě Edward vláčel přes rameno jako pytel brambor a proti mé vůli se mi najednou chtělo smát. Přitiskla jsem si obě ruce na pusu. To už se mi třásla bránice i ramena. Čím víc jsem proti tomu bojovala, tím horší to bylo.

„Slečno Kriegová? Jste v pořádku?“ ozval se starostlivý Donovanův hlas. „Slyším nějaké divné zvuky.“

Zakousla jsem se do vlastního zápěstí a zafuněla.

„Nic mi není,“ kvíkla jsem. Muselo to znít, jako bych měla nějaký záchvat.

„Možná máte hlad?“ zkusil to zase.

Hýkala jsem do polštáře a trvalo dlouho, než jsem dokázala reagovat.

„Jo, něco bych asi snědla. Otevřete mi?“

Několik vteřin neodpovídali.

„To nepůjde, slečno. Myslím si, že bude spravedlivé, když si vás vyzvedne pan Edward, protože tohle byl jeho nápad.“

Představa, že se mě ti dva bojí pustit, mě zase rozesmála.

„Ale je tu takové vězeň…“ odkašlal si, „malé okénko a tím vám něco k jídlu, můžu podat.“

Utřela jsem si slzy od smíchu a pak se hlučně vysmrkala.

„Pláče,“ slyšela jsem šeptat Nahuela.

„Nechtěla byste raději něco ostřejšího?“ navrhoval Donovan.

Když jsem se konečně uklidnila, ujistila jsem ho, že nechci vůbec nic. Pak odešli. Ještě chvíli jsem ležela na posteli a přemýšlela. Nehodlala jsem mu to dát zadarmo. Představa, že mě pokaždé, když se naše plány budou rozcházet, Edward zavře do sklepa, se mi ani trochu nelíbila. Na druhou stranu, teď když jsem už nesupěla vzteky a dokázala trochu racionálně myslet, vzpomněla jsem si na věci, které mi říkal a skoro jsem se zalkla tím náhlým přívalem radosti, že se o mě bojí.

Než jsem usnula, rozhodla jsem se, že pomstu rozhodně ano, ale jenom maličkatou.

 

+++++

 

Mívám docela lehké spaní, takže mě náhlý ruch v prostorách za mým dočasným vězením snadno vzbudil, ačkoli byla ještě hluboká noc. Ty zvuky, které ke mně interkom přinášel, mě zneklidnily. Křik, nářek, hlučné rány. Netrvalo to dlouho a zámek na dveřích cvaknul. Vyletěla jsem tak rychle, že jsem u nich stála dřív, než se otevřely.

Edward. Při pohledu na něj jsem vyjekla. Měl trochu potrhané oblečení, ale to nebyla věc, která mě upoutala jako první. Jeho oči temně plály. Hrbil se, ruce zatínal do pěstí a tiše vrčel. Do místnosti se vplížil ostrý pach krve. Edwardovo tělo se chvělo. Všimla jsem si, že rychle polyká, a že zadržuje dech.

„Bello, Carlisle tě potřebuje! Já musím pryč. Už nemůžu…“ Nedopověděl a během mrknutí oka byl pryč.

Rozeběhla jsem se chodbou. Náhlé ticho, které se rozlilo celým suterénem, působilo ještě zlověstněji, než ty výkřiky před chvílí. Vedla mě už jen vůně krve. Sílila a ve mně se podvědomě probouzely instinkty. Neměla jsem problém se ovládnout, moje krvelačná součást existovala s tou lidskou v téměř dokonalé rovnováze. Ale železitý pach s příměsí sladkého přírodního parfému nenechával chladnou ani mě. Pro upíry musela takováhle koncentrace znamenat veliké potíže. Míjela jsem místa poznamenaná zápasem, opadanou omítku, odkládací stolek s pokroucenýma nohama. Na jednom místě dokonce popraskaly dlaždice na podlaze.

Vběhla jsem do místnosti, která na první pohled připomínala špičkové ordinace ze seriálu Chicago Hope. Byla rozlehlá, čistá a světlá. Veškerou mou pozornost si ale okamžitě získalo nahé ženské tělo položené na operačním stole. Krvácelo z tolika ran, že jsem snad nezahlédla ani kousek kůže. Slyšela jsem jen mělce ale divoce bušící srdce a sípavé lapání po dechu. Doktor Cullen a Donovan pracovali v děsivě tiché souhře. Jen občas padl název nějakého nástroje. Uvědomila jsem si, že spolu něco podobného nejspíš dělali mockrát. Celá rozklepaná jsem pomalu došla až k nim.

„Umyj si ruce. Vezmi si plášť a roušku!“ přikázal Carlisle nezvykle ledovým hlasem.

Jeho příkaz jsem splnila okamžitě. Můj mozek i tělo uměly reagovat na krize. Za chviličku jsem byla hotová.

„Polož sem ruku a pevně stiskni,“ zavelel a ukázal na obrovskou ránu na dívčině paži, kterou dosud zaškrcoval Donovan. Poslechla jsem. Tiskla jsem ránu a sledovala doktora, jak látá ty další, mnohem větší. Ztěžka jsem polkla a zadívala se dívce do tváře. Měla na ní kyslíkovou masku, ale i přes ni byly vidět četné podlitiny a škrábance. Její obličej byl úplně rozbitý. Barvu vlasů jsem nedokázala rozpoznat, protože ztmavly krví. Ta dívka byla spíš hubená než štíhlá. Působila křehce, jako polámaná dřevěná hračka.

Ticho v místnosti, jako by zdůrazňovalo závažnost okamžiku. Její život balancoval na ostří nože. Jako bych slyšela jeho vibrující čepel. Srdce jí zbrkle zakopávalo, ale vždy znovu se samo dalo do práce. Její dech podivně bublal. Sjela jsem pohledem k hrudníku. Několik zlomených žeber. Dvě z nich trčely ven. Jejich opačné konce nejspíš propíchly plíce. A pak jsem si uvědomila, že slyším ještě jiný zvuk. Tak tichý, že jsem ho v tom lomozu zoufale přežívajícího těla přeslechla. Tichounký tepot.

Vzlykla jsem a na moment se mi udělalo slabo.

„Bello, já vás potřebuju!“ řekl přísně doktor Cullen. Donovan mi bleskově přistrčil židli. Sedla jsem si, aniž bych přestala zaškrcovat ránu.

„Ale ona je…“ zasténala jsem.

„Já vím,“ zašeptal doktor a pustil se do další rozšklebené rány. Zvedla jsem k němu pohled. Viděla jsem jeho oči. Pracoval usilovně a profesionálně, ale ty oči křičely bolestí.

Najednou její srdce utichlo. To malé, sotva slyšitelné reagovalo vzápětí, zpomalovalo. Uvědomila jsem si, že brečím nahlas. Doktor vystartoval pro resuscitační jednotku, ale dřív než se diody stačily dostatečně nabít, ozval se tichý Donovanův hlas.

„Nemůžete jim pomoct a vy to víte.“

Carlisle se na dlouhé dvě vteřiny přestal hýbat. Pak si strhl roušku a ženě kyslíkovou masku.

„Esmé,“ promluvil něžně, „možné mě za tohle budeš nenávidět…“ Pak jen zavrtěl hlavou, jako by si tu představu nechtěl připustit. Sklonil se k jejímu hrdlu a zakousl se.

Ztuhla jsem. Nevím, jestli jsem v tu chvíli vůbec dýchala. Z očí se mi valily slzy a já vyděšeně sledovala ten výjev. Za pár vteřin se od ní odtáhl a přepečlivě líbal a dotýkal se jazykem každé rány na jejím těle. Když došel až k té, kterou jsem stále zaškrcovala, musel mi ruce odtáhnout násilím. Měla jsem v nich křeč.

Ona se najednou zazmítala a doširoka otevřela oči. Vykřikla. A já se v tu chvíli rozbila na střepy. Byla drobná, vypadala tak mladě. Popelavě šedá tvář a velké oči, které se nejspíš náhodou stočily ke mně. Ne, nebyla to ona, ale ten obraz se tak moc podobal mé noční můře, že se s tím, co jsem teď viděla, zákonitě spojil.

„Ma… ma…“ šeptala jsem úplně bezhlesně.

Znovu vykřikla.

Čísi paže mě pevně objaly a táhly pryč.

„Mami… mami!“ můj hlas postupně zesiloval a získával hysterický podtón.

Doktor Cullen dokončil svůj balet kolem jejího těla a teď už nad ní jen stál, držel ji za ruku a hladil po tváři. Ty výkřiky jsem slyšela dávno po tom, co jsem se dostala z doslechu.

 

+++++

 

„Dobré, je to dobré,“ pronikl ke mně konečně nějaký hlas. Klopýtala jsem po schodech částečně nadnášena mohutným tělem vedle sebe. Nahuel.

„Co se stalo? Postarám se o ni!“ Uprostřed schodiště stál Edward.

Něco si říkali, ale nedokázala jsem jim rozumět. Předali si mě jako bezvládnou loutku. Připadala jsem si podivně utlumená. Vypnutá. Edward mě vzal do náručí a přitiskl k sobě. V mém pokoji jsme byli do dvou vteřin.

Nemluvil a já mu byla vděčná. Nechtěla jsem myslet. Uložil mě do postele a pevně se ke mně přitiskl. Držela jsem se ho křečovitě, i když mě pak už bolely ruce. Nohama jsem se vtlačila mezi jeho kolena. Naše nosy se dotýkaly, dýchal mi do tváře. Měla jsem pocit, že dokážu vtahovat vzduch do plic jen díky tomu, že slyším a cítím jeho dech.

Občas se mě dotkly jeho rty. Lehoučce, abych se nerozpadla. Nakonec řekl jen jedinou větu.

„Miluju tě.“

Usnula jsem ve vteřině.

 

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

Janeba

64)  Janeba (25.01.2011 00:39)

Karolko mylovaná, snažím se teď přečíst Tvoji povídku "bez dalších přídavných emocí", ale stejně to na mě působí jako citový masakr, co se stalo i v tom domě?! Je jasné, že se Ti povedlo odvyprávět další naprosto bezvadně strhující bolestný děj, u kterého se to neobejde bez obětí! Opravdu nešlo miminko zachránit? Edward, ale i Nahuel zafungovali jako emocionální tlumiče, ovšem ..„Miluju tě.“... zní jako balzám na duši!..Usnula jsem ve vteřině...A všechna zlost Zkrocené ženy je pryč! Přetrvávají jenom vzpomínky na chvilkové poblouznění odplatou a i ty jsou velmi rychle nahrazeny .. A já se v tu chvíli rozbila na střepy...
Doopravdy snad jen milosrdný spánek a tišící objetí odvede tu nejlepší možnou ozdravnou péči! Jsi Mistr v líčení emocí a já jdu ty svoje seškrabat a dát dohromady na další tvoji úžasnou kapitolku!
Děkuji!!

Karolka

63)  Karolka (25.01.2011 00:37)

Šesté děkuji.
Fanny: Díky. Troufám si říct, že za to Edward ani trošičku nemohl. ;)
AMO: Děkuju a za ty šoky se omlouvám. Jasně, že ti to vysvětlím.
Bye: No, sestro, tak jsem to četla potřetí a došla k závěru, že vůči takovému kalibru nikdy nebudu imunní. Mně se pokaždé něco zvláštního děje se svalovou hmotou a slznými kanálky. A všechny tvé postřehy samozřejmě do puntíku sedí a dávají mi to prožívat znovu. Děkuju!!!!!
belko: Děkuju! Jsem ti moc vděčná. Vždycky mě úžasně povzbudíš.
chaton: Děkuju, to mě moc těší.
krista81: A dokonalý komentář. Při čtení jsem byla tak napnutá, jako bych ani nevěděla, co bude dál. Moc děkuju za dodávku čerstvých sil.
Alaska: Děkuju za všechny komentáře, které jsi zanechala. Moc jsi mě potěšila. A Esmé… ne, nebude to snadné.

Alaska

62)  Alaska (25.01.2011 00:26)

Tak jsi mě konečně dostala... Sedím, zírám a nevím, co psát. Snad jen - začátek neměl chybu, ale nějak se mi celý rozpil po dočtení kapitoly.
Esme?! Tohle bude ještě hodně bolet. Víš, upínám se k jedné slabé naději, že ona sama netušila, že je těhotná, protože tolik ztráty a bolesti...

Karolka

61)  Karolka (25.01.2011 00:21)

Páté děkuji.
dorianna: Děkuju. Já myslím, že měření sil snad ještě dojde. ;)
jenka: To jsem ráda. Děkuju.
PeTi: Děkuju. Tentokrát nemám tak přesný plán co do počtu kapitol, takže se necháme překvapit. Ale nikam spěchat nebudu. ;)
Luciana: Děkuju. Mám velkou radost.
Jarusinka: Tak ta písnička mě fakt dostala! Já si to musím hodit na shrnutí. Jsem mrtvá smíchy! Děkuju! Jsem moc ráda, že se kapča líbila.
kytka: Děkuju. Tyhle okamžiky nejsou při psaní úplně snadné. O to víc mě těší, když se líbí.
Twilly: No jistě, zase mi dáváš křídla, Redbulle! Zase jsi mi rozbušila srdce, zvedla tlak a vyvolala euforii hned zas skočit na psaní. Děkuju!
nathalia: Děkuju. To mě těší. A tu otázku považuju za řečnickou. ;) Měla bys mě někdy vidět těsně po publikaci.
eMuska: Děkuju.
Ewik: Já vím.:( Díky!

krista81

60)  krista81 (25.01.2011 00:14)



Nevím jak přesně popsat své pocity - začátek kapitolky mě pobavil, prskala jsem tu smíchy - potichu se smějící Donovan, posleze i sama Bella, okýnko

Maličkatá pomsta pro Edwarda - jééé

A pak to přišlo - Edward s temnýma očima, Bellin běh za vůní krve, první pohled na Esme, Donovan s Carlislem jak se jí snaží pomoct, nejde to, Bellino zjištění, že Esme je těhotná a její vzpomínka na maminku a pak Carlisle snažící se Esme přeměnit. Neskutečně popsané. Musela jsem počkat, prodýchat, abych vůbec dala dohromady byť jednu větu.

A nakonec objetí a Edward šeptající přesně ta slova co potřebovala slyšet. Snad aspoň trochu uklidnily dušičku.

Dokonalá kapitola

Karolka

59)  Karolka (25.01.2011 00:04)

Čtvrté děkuji.
eElis: Moc děkuju. Jsem vděčná, že sis tam našla ty okamžiky, které byly silné i pro mě.
semiska: Děkuju. A jsem ráda, že jsi to překousla, včetně toho ponurého názvu.
sakraprace: Ty mě nestraš s tím tlakem. Já se úplně lekla. Hezky odpočívej a žádný přepínání se, jo? A moc děkuju!
Petris: Děkuju, to jsem ráda.
vampirka: Díky.
Lucie: Děkuju.
Linfe: Jasně, že ho tam mít nebude… B) A co si mám představit pod tím „ne doslova“? Děkuju a jsem ráda, že píšeš!
Ashley: Děkuju. Všechno se pokusím vysvětlit a doufám, že ti brzy bude líp.
MisaBells: Děkuju! On je na některý věci trochu dřevorubec, ale když na to přijde, je… jak se to říká? K pomilování?
Amisha: Děkuju. (Mám pořád zabalený ty kufry s teplým oblečením, nebo se ten můj exil do tundry nakonec konat nebude?)

Karolka

58)  Karolka (24.01.2011 23:52)

Třetí děkuji.
Hanetka: Co mi to děláš? Vždycky, když najdu takové nádherné veršíky, prožívám neskutečná muka. Je to jako najít diamant, hledat pro něj nějaké dokonalé místo a vědět, že všude kolem tebe jsou jen sklenice od marmelády. Jak je mi líto takového skvostu zapadlého v komentáři! A jak jsem pyšná, že je zrovna pod mojí povídkou. Děkuju!
kamčí: Děkuju!
Janeba: Jejda, tak to mě moc mrzí! Já jsem takovej srab, že na Rememer Me jsem se ještě nekoukla. A ty do toho máš ještě ten můj dvojitý pohřeb a jedno zhroucení. Doufám, že ti to někdy budu moct vynahradit. Děkuju!!!
Jesska: Děkuju, za to, že se ti to líbilo a že se těšíš dál.
Texie: Jo, taky doufám… Děkuju.
sfinga: Teď jsi mi úplně vyrazila dech! Ty jsi to vážně četla víckrát? Tak teď je ze mě blahem kňučící panáčkující kokršpaněl. Děkuju.
mary: Díky.
Pospeta: Na kolenou a vláčná jak dobře uhňácané těsto. To jsi se mnou udělala ty. O tom, co se tu noc stalo se určitě dozvíte. Dokonce by to snad nemělo být tak drastické. Ale uvidíme, jestli Múzák zítra přiletí s pytlíkem bonbónů nebo krájenou cibulí… Děkuju. Moc!
Stelletta: Doufám, že zítra bude, ty moje Emmettofilko. ;) Díky!
Nosska: Není to její maminka, jen si na ni při tom hodně bolestivě vzpomněla. A esméiovské city má. Děkuju.

Karolka

57)  Karolka (24.01.2011 23:37)

Druhé děkuji.
Lenka: A já děkuji za přízeň a krásné komentáře.
Pája: Díky, že jsi to rozdýchala. Ono to s tím párem C a E nebude asi tak honem, ale vidím světlo na konci tunelu.
KalamityJane: Moc děkuju.
witmy: Děkuju!
hellokitty: Díky.
Baruu: Děkuju.
Gassie: Abych z vás ty alkoholiky neudělala já. Jsem ráda, že jsi to vnímala přesně tak, jak jsem doufala. Děkuju.
Yasmini: Děkuju, moc to pro mě znamená.
Carlie: Tentokrát byl tvůj komentář takové takové malé puzzle. Po prvním přečtení jsem si dala další a jala se odoperovat věty vložené. Pak jsem objevila pointu a jsem spokojená. Té druhé opičce jsme na gymplu říkávali „Russian Monkey“, tak mám radost, že ten úplný závěr tě z toho trochu dostal. (P.S. Taky bych se potřebovala zbavit škvarků…) Poslední věta by ale měla být jiná. Tak tedy – moc děkuju! Miluju tvé postřehy!
jeanine: To víš, že nebudu. Jsem nadmíru spokojená s tím, co jsi napsala a víc nepotřebuju. Díky.

56)  chaton (24.01.2011 23:31)

dnes jsem četla dvě kapitolky a byli naprosto úžasné

Karolka

55)  Karolka (24.01.2011 23:26)

První děkuji.
Darrbella: Netrhej se!
Scherry: Ale nebudeme na ni spěchat, jo? ;)
Anna s číslem: Jj, přišli… :(
milica: Děkuju. Hodně jsem se to snažila vyvážit, i když u takových věcí je to těžké… :(
bb: Děkuju. Tyhle věci se píšou hodně těžko. Tedy, těžko po emocionální stránce. Být v hlavě Zoom tentokrát nebylo lehké.
Michangela: Děkuju!
Dennniii: Tentokrát jsem se chtěla vyhnout srdceryvnému varování v perexu a tak jsem se to pokusila vyjádřit názvem, aby to pak nebyl takový šok. Moc děkuju, jsem ráda, že se ti to líbilo a za případné smutnění se omlouvám.
MaiQa: Znovu veliké díky, ten komentář byl nádhernej.
Lenka326: Mám velkou radost, jsem na tom stejně se psaním. Myslím na Zoom ať dělám co dělám. A Edward… ách. No jo no… Toho píšu moc ráda.
anette: Děkuju, to je veliká pochvala.

54)  belko (24.01.2011 23:13)

tak tohle byla jízda na jak zdivočelé horské dráze!
Karolko....
Toto byl díl "D"
Souhlasím s Bye, s jejím posledním odstavečkem, dokážeš se člověkovi dostat pod kůži, až do srdce. A my jsme jenom rádi

Bye

53)  Bye (24.01.2011 22:40)

Karolino! Ty mě fakt jednou usmrtíš!
„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas!"
„Ale je tu takové vězeň…“ odkašlal si, „malé okénko..."
Chápu dobře, že tohle měla být taková šoková terapie před tím, co přišlo potom? Abych nakonec musela přemejšlet, jestli to byly slzy smíchu, nebo pláče? Neoblaflas mě, bylo to fifty-fifty!
Rozbilas mě, totálně.
Umírající Esmé, doznívající tichounký tepot uvnitř jejího těla. :'-( :'-( Carlisle... už zamilovaný, žejo.
Edward, jeho vyznání...

Karolko, je to tam! Dneska to cítím už úplně jasně! Nedokážu přesně popsat co. My tomu doma říkáme "kulťák". A je to ta věc, co Tě nutí znovu a znovu se vracet k oblíbenýmu filmu/knize. Tohle je příběh, který je se mnou přes den, který si sebou beru do postele když jdu spát, ke kterýmu se - až skončí - rozhodně budu vracet.

52)  AMO (24.01.2011 22:23)

Kájinko, to bylo, to bylo šílené...
nejdříve mě necháš smát se jako šílence u rozhovoru Belly s Donovanem a posléze s Nahuelem a potom mě nenecháš nadechnout. To si nezasloužím, nejsem nejmladší a tak jsem nebyla dalece infarktu a bohužel vybavení mé domácnosti postrádá jak dýchací přístroj tak defibrilátor
Sice jsem se dostala z nejhoršího šoku, ale stále mám nakrajíčku
Na druhou stranu, jsem štěstím bez sebe, že i Carlisl...něco, má svou polovičku, jenže za jakou cenu, bóže... moc to bolí!!!
A aspoň Edward se chová ňuňátkově a zase bóže, začínám slintat štěstím nebo snad závistí? Hm...to jedno, hlavně, že jsou spolu.
Jdu si dát sprchu a ty mně to v příštím díle vše vysvětlíš. Jsi čarodějka, nenene jsi umělkyně. Děkuji.

Fanny

51)  Fanny (24.01.2011 22:03)

No doufám, že za to ani malinko nemůže Edward jinak ho přetrhnu jak... blbost nejsem upír takže tohle raději vypouštím, ale aspoň ho seřvu, protože moje paličatost tvrdí, že kdyby tam byla Zoom mohla by třeba pomoct? A sakra co to malé?:( Nelíbí se mi to nelíbí...

Ani si po tom konci nedokážu vychutnat ten skvěle vtipný začátek A Donovan svíjející se smíchem?

Ewik

50)  Ewik (24.01.2011 21:28)

Chudinka, vlastně obě.:'-(

eMuska

49)  eMuska (24.01.2011 21:24)

Hm. čo by som na to asi mohla povedať? možno hm na druhú... teda... to radšej nie, mocniny mi nikdy nešli... Blbá trojka... Ale k veci. Ja som tak mimo, až to bolí - doslova! No vie, ja jediná sa môžem pri čítaní buchnúť, hm... Ach jéminé! Ale kapitolečka to bola úžasná...

48)  nathalia (24.01.2011 21:22)

Chudak Esme :( To em teda moc mrzi, ale na druhou stranu nebude C. sam... ale i tak je to smutny...
Hrozne jsem tuto kapitolu prozivala! Obcas jsem zapominala i dychat! Pises uchvatne!!! Ale ty to urcite vis :o)

Twilly

47)  Twilly (24.01.2011 21:21)

Hnědulka volá Redbulla, Redbull slyší!!!

Teď si odbudu to nehlavnější: DONOVAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA
AAAAAAAAAAAAAAAAAAN (promiň, ale já jednoduše MUSÍM skandovat)

tak a teď jdu na to:
„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas! Tohle je strašně divný!“ ----- to ... já.... já už se bezmocně válím pod stolem... tohle je útok!!!!

Karolko teď vážně, ty si zbraň hromadného ničení ----- Utřela jsem si slzy od smíchu a pak se hlučně vysmrkala.

„Pláče,“ slyšela jsem šeptat Nahuela.

„Miluju tě.“ ..... je to prostě síla, Hnědulko, no koment, lásko

jo a to mezitím ti ani nebudu kopírovat, to už je v povídce tak nač dabbla, že jo


Dnes to bylo plné emocionální akce... jasně, si to celá ty, Bestie moje milovaná a tohle na tobě miluju

S láskou a čtením navěky, tvůj Redbull

kytka

46)  kytka (24.01.2011 20:55)

Karolko, jen tady sedím a snažím se dát něco smysluplného dohromady. Název kapitoly mne mohl varovat, ale toakhle ne. Začátek byl skvělý, líbila se mi Bella, jak nakonec to svoje zajetí vzala, skoro jsem "hýkala" s ní. Ale to, co následovalo - já vím, že nějakým způsobem se k nim Esmé dostat musela. Tak strašně silný okamžik, kdy Bella volala maminku. Ty dovedeš tak vzáhnout do děje, že se mi ke konci klepaly nohy jako Belle. A Edward - to jejich objetí bylo tak dojemné a to jeho "miluji Tě"!! Nádhera. Jsem napnutá a ty jsi báječná.

45)   (24.01.2011 20:47)

„Donovane! Okamžitě se smějte nahlas! Tohle je strašně divný!“ - KLEP
"...vzpomněla jsem si na věci, které mi říkal a skoro jsem se zalkla tím náhlým přívalem radosti, že se o mě bojí." - KLEP
„Nemůžete jim pomoct a vy to víte.“- KLEP
"Měla jsem pocit, že dokážu vtahovat vzduch do plic jen díky tomu, že slyším a cítím jeho dech." - KLEP
„Miluju tě.“ KLEP!!!

Tak,
to bol posledný klinec. *vzuuuuun, letí kladivko Jaruške do hlavy *
Kááávu si osladííím...
Nie, to nie je k veci. Ale toto :( :( rozhodne áno. Nečakala som, že Esme "pribudne" tak skoro, takýmto spôsobom... je mi z toho do plaču. Nie, neutešuje ma myšlienka, že bude mať iné "deti" a iného "muža". Asi by som radšej chcela byť mŕtva, byť na jej mieste...
Spomínala som niekedy, že milujem Edwarda?

A Edwardek si zpíííva.. zoom zoom zoom, make my heart go- BOOM BOOM:D
http://www.youtube.com/watch?v=DQv43kaNN6c
Samozrejme až vtedy, keď sa situace vyjasní...:(

... nech jej duša odpočíva v pokoji, Amen!
Som pochovaná. Ale TÝMTO koncom kapitoly by som sa nemohla cítiť pochovaná lepšie. *celkom pohodlná urnička *
A čo nabudúce? Aach, ako to len vydržííím...
Ale čo ja, ako to vydržia oni? Ako sa to teraz všetko vyvinie???
Perfektné




«   1 2 3 4 5   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek