22.01.2011 [18:15], Karolka, ze série ZOOM, komentováno 82×, zobrazeno 11302×

11) Děti ulice aneb Jen ta nejlepší společnost

Na oběd jsem dorazila se zpožděním. Snaha o regeneraci několika systémů v mém těle mi totiž zabrala poměrně hodně času. Kdyby mě Edward viděl, pravděpodobně by se skvěle bavil. Stála jsem pořád na stejném místě, kde mě nechal, zírala na osušku a kromě barvitého obrazu jeho… zad, se v mém mozku nevyskytovalo absolutně nic.

„Jste v pořádku, slečno Kriegová?“ pronikl do mého vnitřního komatu hlas Donovana. Zmateně jsem se rozhlédla. Zjistila jsem, že sedím v kuchyni nad talířem polévky a hledím z okna.

„Jo. Proč bych neměla?“ odpověděla jsem konečně. Na moment mě vyděsila myšlenka, že by nějak mohl vědět, co se stalo.

„Jíte ten bujón vidličkou, slečno,“ odpověděl a zastříhal obočím.

Pomalu jsem sklopila oči do talíře, uchopila stříbrnou rukojeť a vytáhla ji z polévky. Vidlička. Rozpačitě jsem si odkašlala, odložila ji na ubrousek a místo ní si vzala lžíci.

„Děkuji,“ kuňkla jsem a soustředěně si nabrala zlatavou tekutinu s noky. Zaznamenala jsem jen zdvořilé přikývnutí a pak se zase věnoval své práci.

„Donovane? Pracoval jste pro Cullenovy dlouho?“ nadhodila jsem s předstíranou ledabylostí a netroufla si zvednout hlavu. Bála jsem se, že ty červené skvrny v obličeji mi už snad nikdy nezmizí.

„Dovolím si vás opravit, slečno. Nepracoval jsem pro Cullenovy, ale pouze pro doktora Carlislea. V době, kdy jsem byl v jeho službách, žil ještě sám.“ Zvedl hlavu od mísy s připravovaným salátem a zamyslel se. „Opustil jsem ho až před patnácti lety, kdy jsem se rozhodl zkusit menší změnu a nechal se najmout jako kuchař na vojenský křižník.“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Ta informace mě na chvíli odvedla od původního cíle vyptávání.

„Armáda? Loď?“

Pokrčil rameny a lehce se pousmál. „Jsem tu už tak dlouho a opravdu zábavné zaměstnání se hledá velmi těžko.“

„Vážně bych si někdy ráda poslechla, co všechno už jste dělal,“ nadhodila jsem.

„Není moc o čem vyprávět, slečno. Kromě těch několika let na moři jsem se věnoval výhradně práci komorníka a majordoma.“ Bleskově krájel papriku na kolečka. Jeden kousek jako druhý.

„Proč jste si vybral zrovna tohle?“

Tentokrát ani nepřemýšlel.

„Jsem v tom dobrý.“

Nevytahoval se, neměl to zapotřebí. Řekl prostě pravdu. Už jsem věděla, že jemu se nikdo nevyrovná.

„Mám pocit, že byste mohl být dobrý úplně v čemkoli, pro co byste se rozhodl,“ podotkla jsem.

„Ano, asi ano. Ale tohle mám rád.“

Znovu jsem se pustila do jídla.

„Takže – ostatní Cullenovi… jsou tu jen krátce? Víte o nich něco?“

Vytáhl ze zásuvky velké salátové kleště a důkladně promíchával obsah mísy.

„Zajímá vás někdo konkrétní nebo se ptáte jen proto, aby řeč nestála?“ zeptal se a já málem převrhla polévku.

„Nechtěl jsem vás polekat, slečno. Měla byste vědět, že jsem za všech okolností na vaší straně.“

Pomalu jsem vydechla a přemýšlela, kolik si toho můžu troufnout říct, aniž bych se shodila. Předešel mě.

„Samozřejmě musíme počítat s faktem, že zdejší obyvatelé mají velmi citlivý sluch.“

Zmučeně jsem se opřela do židle a zafuněla.

„V tom případě mě zajímají všichni.“

„Myslel jsem si to.“ Pokýval hlavou, a pak mi odebral na talířek část salátu, zalil dresinkem a přinesl na stůl.

„A maso nebude?“ zakňučela jsem.

Pomalu vydechl, pak se otočil na patě a zamířil k lednici. Vytáhl odtud nějakou plastovou krabičku, strčil ji do mikrovlnky a nezvykle prudce přibouchl dvířka. Za chvíli se ozvalo syčení a prskání a místnost začala plnit příjemná vůně vepřového a koření.

„Takže – Cullenovi,“ připomněla jsem.

Přikývl.

„Doktor Cullen má za sebou několikasetletou praxi a za tu dobu vystřídal řadu specializací. V posledních padesáti letech se ale začal zabývat otázkou poškozování lidského organismu vlivem různých závislostí a logicky pak i sociální tématikou. Prostě – jeho zájem se upírá hlavně k dětem a mladistvím bez domova závislým na drogách. Pokud vím, všechny jeho děti mají za sebou kariéru zahrnující profese od pouličních zlodějíčků a dealerů drog, přes prostituci až po závažné kriminální činy.“

Zakuckala jsem se.

„Narkomani, šlapky?“

Přikývl. Mikrovlnka cinkla a on mi k salátu naservíroval báječně vypadající marinovaný steak.

Asi bych neměla být tak překvapená. Od dětství jsem se pohybovala výhradně v přesně takovém prostředí. Těch lidí jsem se neštítila, ani nad nimi nelámala hůl. Dobře jsem věděla, že navzdory tomu, co tvrdily osvětové letáky, spousta z nich prostě neměla na vybranou.

„A jak se z nich stali… upíři?“

Donovan se posadil naproti mně a přistrčil blíž talíř s masem.

„Většinou utrpěli nějaká smrtelná zranění. Doktor nejdřív zachránil slečnu Rosalii. Ona byla… luxusní… ehm… no, prostě lepší prostitutka. Několikanásobné znásilnění. Prý kolem ní prošly spousty lidí, než někdo zavolal pomoc. Tehdy se moje loď zrovna vrátila do Ameriky a tak jsem byl tady, když ji přivezl. Nikdy na to nezapomenu.“

Jako na povel se otevřely dveře a dovnitř vplula překrásná Emmettova manželka. Na Donovana se zářivě usmála a položila mu ruku na rameno. Pak mu dala polibek na prořídlé vlasy na temeni. To gesto mi připadalo velmi důvěrné, uvědomila jsem si, že žárlím. Vzala si z lednice pet láhev plnou červené tekutiny a zase zmizela.

Snažila jsem se jíst, ale připadalo mi, že žvýkám kus lepenky.

„A Emmett?“ zeptala jsem se, abych snadněji přišla na jiné myšlenky.

„Vyhazovač v kasínu. Průstřel břicha, myslím.“

Odstrčila jsem talíř a zvedla k němu utrápený pohled.

„Tak jo, asi to nechci slyšet všechno. Vy víte, co mě zajímá.“

Horečnatě jsem se snažila vymyslet, jak do téhle vybrané společnosti zapadá Edward. Snažila jsem se představit si ho, jak v nějaké temné uličce krade auta nebo sedí ve sklepní místnosti a přepočítává peníze, které mu vydělaly děvky. Udělalo se mi špatně.

„Pan Edward přibyl jako poslední. Asi tak před třemi roky. V jeho případě se jednalo o… jak se tomu říká? Zlatá dávka? Neznám všechny podrobnosti, Cullenovi tehdy bydleli někde v Maine. On prý žil na ulici už asi od svých sedmi let. Závislý na heroinu od jedenácti. Zemřel o šest let později.“

Nastalo ticho. Slyšela jsem jen odtikávání v moderní kuchyni netypických historických hodin a Donovanův pomalý dech. V mé mysli vířily vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Tyhle děti jsem znala. Žila jsem příliš krátce, než abych nějaké z nich mohla sledovat dost dlouho, ale viděla jsem všechna stádia. V puse jsem cítila hořko a nějak špatně se mi dýchalo.

„Omluvte mě,“ špitla jsem a opustila kuchyni. Běžela jsem chodbou do haly a pak po schodech nahoru. Chtěla jsem se jen zavřít v pokoji a… a… asi brečet. Nebo si pustit nějakou třeskutou komedii a na chvíli zapomenout na svůj život. Hlavně ale na ten Edwardův. Vletěla jsem mu přímo do náručí.

Na rozdíl ode mě nevypadal překvapeně. Můj sprint celým domem nejspíš dobře slyšel.

Stála jsem úplně ztuhle a dívala se mu do tváře. Znovu. Nově. Důkladně. Vlasy, teď už suché a upravené pomocí gelu, hladké čelo, temné oči, napjetím sevřené rty. Zůstávali jsme u sebe, tak jak jsme se srazili.

„Stalo se něco?“ zeptal se, když jsem se pořád nehýbala, zprudka oddechovala a mlčela.

Váhavě jsem zavrtěla hlavou. Měla jsem pocit, že by ho moje lítost nad jeho osudem nijak zvlášť nepotěšila. Ještě několikrát jsem se nadechla a zase vydechla, abych vůbec dokázala promluvit.

„Jsi… jsi teď… šťastnej? Myslím tím…“ Vlastně jsem nedokázala vysvětlit, co tím myslím. Jen jsem se mu snažila z očí vyčíst stav jeho duše. Byl dítětem ulice jako já. Měl za sebou skoro totéž.

Zachmuřil se a jeho pohled se stal pronikavějším.

„Nejsem si jistej, jestli chápu…“ Pak se trochu hořce pousmál a mimoděk mě pohladil po tváři. „Kdybych věděl, že mi tak snadno vběhneš do náručí, vybalil bych to na tebe hned napoprvý.“

Pak mě pustil a mně to bylo líto.

„Nejsem… nebyl jsem…“ Nespokojeně mlasknul. „Mám jednu třídu základky a vysokou pouliční s červeným diplomem. Nikdy jsem nechodil s holkou, ale spal s několika. Pořádně psát a číst jsem se naučil až po přeměně, zato mám perfektní přehled o účinnosti střelnejch zbraní. Imponuje ti to?“

Neznělo to nijak rozzlobeně. Spíš tak nějak odevzdaně a trochu sarkasticky. Prožila jsem úplně nový pocit. Jedinou vzdáleně podobnou zkušeností byly chvíle, kdy na Debbie přicházely její záchvaty paniky. Ty chvíle, kdy si nějak víc než kdy jindy uvědomovala realitu a propukala v hysterický pláč. Vždycky nakonec skončila s hlavou na mém klíně a já ji hladila a ujišťovala, že všechno bude v pořádku. Tenkrát mi na lidské roky nebylo víc než osm.

I teď jsem měla niternou potřebu ho pohladit. Utěšit. Absurdní. Vždyť to byl chlap jako hora, pěstí by dokázal prorazit zeď. Ale třeba tu nešlo jen o něj. Třeba jsem se jen potřebovala ujistit, že se přes to, co se v mém životě stihlo odehrát, dá přenést.

Objala jsem ho kolem krku a začala ho líbat. Byl tak překvapený, že nejdřív vůbec nereagoval. Až po chvíli, kdy konečně pochopil, o co se tak neuměle pokouším, mě najednou prudce objal a vyzvedl k sobě. Slyšela jsem něco mezi povzdechem a zasténáním a pak už mě jeho chuť strhla jako rozvodněná řeka mimo prostor a čas. Mysl zdvořile mlčela a dívala se jinam.

Vnímala jsem jeho ruce, jak skoro zoufale tápou po mých zádech, jako by hledaly šňůru od padáku. Protože ten výbuch šel nějak mimo naši kontrolu a to bylo děsivé. Krásně děsivé. Pevně jsem svírala jeho ramena a zapomínala i dýchat. Tak nějak pocitově jsem dokázala pochopit, že ten přetlak nezpůsobily jen nahromaděné touhy. Tohle byla na poslední chvíli provedená první pomoc pro duši. Pro moji i pro tu jeho. Co na tom, že na to duše potřebovala tělo?

Ta smršť pak pozvolna přešla v sérii drobných polibků, které postupně ztrácely na naléhavosti a získaly mnohem něžnější podtón. Nakonec jsme stáli přitisknutí tváří na tvář a jen dýchali.

V hlavě se mi začaly probouzet první myšlenky. Svářila se ve mně touha chrlit otázky, s potřebou prostě jen mlčet a nechat to tak dokonalé, jako mi to právě v tu chvíli připadalo.

„Takže…,“ řekl tiše s ústy skoro přitisknutými na můj krk. Jeho ruka pak našla mé zápěstí. Zvedl si ho až k ústům. Políbil ho.

„Strašně mě mrzelo, že sis tak ublížila. A i když si pořád myslím, že to nebyla tak úplně moje vina…“ Nadechla jsem se, ale on mi druhou rukou zakryl pusu. „Nech mě to dopovědět, jo? Pak mě můžeš klidně shodit ze schodů.“

Přestala jsem sebou škubat, ale moje podmračené obočí mu jasně dávalo najevo, že se mi směr jeho úvah zatím moc nelíbí.

„Myslím si, že to nebyla tak úplně moje vina, i když chápu, že jsi měla potřebu se bránit.“ Ještě jednou přitiskl rty k mému zápěstí. „Když ti Carlisle tu ruku znovu lámal…“ Ta vzpomínka byla ještě tak živá, že mě málem roztřásla. „…moc jsem si přál, abych to mohl vzít zpátky.“

Pak mi konečně přestal zakrývat pusu a já pomalu vydechla. Znovu jsem zkoumala každou podrobnost v jeho tváři a obzvlášť oči, které mi teď připadaly hlubší, než kdy dřív. Jako by mě pustil dál.

„To bylo… promiň?“ zeptala jsem se opatrně.

Zasmál se a pak se mu rty zvlnily do toho nebezpečného úsměvu. „Řekl bych, že to bylo nejlepší promiň, jaký momentálně svedu.“

Přikývla jsem, v tu chvíli částečně zmatená.

„Hádám, že to nebude jednoduchý. Myslím ty a já, pokud tedy… jsme… my.“ Rozpačitě jsem sklopila pohled někam k jeho krku, protože jsem najednou nevěděla, jestli jsem nepřestřelila. Mohl se mi vysmát. Nebo pronést nějakou siláckou větu. To bych ho asi vážně musela z těch schodů shodit.

Sklonil se níž, dokonce se musel dost skrčit v kolenou, aby se jeho obličej ocitl v mé výšce.

„Já nemám na vybranou, Bello. Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu. A věř mi, že já vím, o čem mluvím.“

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4 5   »

21)  Nosska (22.01.2011 19:28)

Nádech, výdech, hodně mrkat, mám teď, co dělat abych nebrečela. Úúúplně senzační kapitola

19)  MaiQa (22.01.2011 19:25)

Jéé...Ách...ÓÓÓ...Nic víc mě nenapadá. Nádherné. Jako vždy. A musím říct, že mě docela pobavilo to, jak mu padla do náruče. Doslova. Já chci taky.
Ta jeho poslední věta. Chci ho domů. Hned.
Když Donovan řekl Edawardův příběh, bylo mi jej líto. Tak mladý byl a hned na ulici. Štěstí mu moc nepřálo. Vykolejila jsi mě tím.
Víc ze mě nedostaneš. Vymyslet toto mi trvalo dlouho. Kdyby to bylo jen na mém romantickém já, psala bych samé áchání, jak na začátku. Prostě nádhera. Miluji tvé povídky.

18)  Jesska (22.01.2011 19:24)

No teda
Páni, Rose prostitutka a Emmett vyhazovač... a Edward! To mě úplně odzbrojilo, teď už o něm nedokážu říct křivého slova... Jsem z toho úplně naměkko. Karolko, teď jsi mě vážně dostala! Úplně jsem na něj změnila názor
A Donovan... celý život dělat komorníka, když má tolik času! Tak to má být, dělá to, co má rád
A samozřejmě... nejkouzelnější věta Ty jsi teď moje oblíbená značka heroinu A nejdokonalejší omluva... teď si ji Edward získal!
Ale doufám, že je Bella nenechá jen tak odejít (a já vím že nenechá!)!! Hezky si Dagrosse vychutná, jen ona, a pomstí se mu za Jimmyho
Děkuju za skvělou kapitolu, samozřejmě že všechny jsou skvělé, ale přesto je každá dokonalá svým jiným, originálním způsobem Nádhera!!!

17)  Fanny (22.01.2011 19:22)

Buď jsem mimořádně nevšímavá a nebo, tam do teď nebyla žádná zmínka o jejich minulosti, protože mě vyprávění dost překvapilo. No, abych přizanala barvu , představa nevzdělanýho Edwarda mě zaskočila ze všech nejvíc.

14)  Texie (22.01.2011 19:05)

Bože na nebesích... Ten konec. Ať se jde Mayerová bodnout...
Takhle nějak si představuju srážku s osudem. Srazit se chytit a už nepustit (jen občas fláknout dobře mířenou ranou paličky - což by si Edík občas vážně zasloužil).

13)  Bosorka (22.01.2011 19:01)

Mysl zdvořile mlčela a dívala se jinam - Karolko tahle větička mě opět dostala....
Děti ulice.... co se na to dá říct, opět jsi namíchala skvělý koktejl emocí!!!!!!

11)  lied (22.01.2011 18:55)

trochu divné vyznání přirovnat jí k heroinu ale u něj docela trefné

10)  eElis (22.01.2011 18:50)

Karolko, jediný snad, co ze sebe dokážu dostat je WOW!!! Víš u Donovana mě jeho předchozí zaměstnání nemohlo už nijak překvapit, jelikož u něho jsem už od první chvíle věděla, že ten chlap prostě umí všechno. Ale minulé životy Cullenů mi vyrazily dech. Rosalie jako luxusní šlapka, ale tedy ještě mnohem víc mě překvapila Edwardův lidský život. Několik málo minut jsem tady jen seděla, abych se nejprve rozdejchala a pak taky abych v hlavě utřídila všechny ty informace z této kapitolky. A těch několik málo vět, co řekl Edward nakonci bylo svým způsobem naprosto romantický.

8)  kytka (22.01.2011 18:45)

Karolko, nebýt se mnou v obýváku dcera, tak asi budu plakat. Tak poutavě popsané jejich osudy, z monitoru na mne přímo křičela jejich potřeba někoho hned obejmout. Ale při poslední větě mnou projelo totální mrazení. Ta stála za to. Povídka mne naprosto pohltila a jen se to zvyšuje. Skvělá práce.

7)  Michangela (22.01.2011 18:43)

Najednou má zmínka o heroinu úplně jinou hodnotu. Jen doufám, že to nebude mít fatální následky.

6)  MisaBells (22.01.2011 18:36)

uááááááá boží! Tak tohle bylo skvostný! Šlapka, feťák... vyhazovač! Absolutně se ZOOM nedivím, že se mu vrhla kolem krku. Konečně pravá reakce na božského Edwarda Bylo to fantastický!

3)  Carlie (22.01.2011 18:31)

Karolko , dnes se bojím, že nedokážu být výřečná jako jindy, protože se mi chce usmívat i brečet zároveň. Dotkla jsi se jejich duší a té mé Tato kapitola mi vyvolala tiché "Aaaach..." a poznámku: "No ten je snovej!", což neměl být výkřik naivní husičky , protože Tví hrdinové jsou uvěřitelní, není to příběh z dívčích románků, je v něm něco víc... To, že se za Bellinou a Edwardovou suverenitou skrývá zraněná duše, pošlapané sny a seběvědomí, tomu dodává života... A teprve teď může být jejich partnerství zdravé, kompletní, když se podpírají navzájem A přesto dokážou být pořád stejně temperamentní Po schodoch, po schodoch...
A závěrečné Edwardovy věty! Typicky Tvé, opět humor, nevtíravý, něžný, i když tady s příchutí smutku, ale o to hlubší, klasa!
P.S.: A já si myslela, že Bella trucuje, že nemůže nikam jít, a žehlí doma ručníky a ona zatím fušuje do psychoterapie...
P.S.2: Naprosto mě odrovnala zmínka o "několikasetleté praxi" Carlislea, praxe je důležitá, každé výběrko má předem vyhrané
P.S.3: A ještě musím zase tleskat dokonalému Donovanovi!
P.S.4: A Rose a její původní kariéra, kdyby Tě slyšela Steph
P.S.5: Ne, vůbec se dnes nerozpovídám, že... jako pěna
Díky za neskutečně nádherný zážitek, Karoli

«   1 2 3 4 5   »