Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Nikdo nezná mé pravé jméno. Nikdo neví, jak vlastně vypadám. Podle posledních informací, které se ke mně dostaly, je na mou hlavu vypsaná odměna ve výši deseti milionů dolarů. Jsem svědomím Seattlu, noční můrou všech křiváků a gaunerů. Ne, nenosím zbraň. Jen fotoaparát.

Potřebujete vědět jen to, že nemusíte vědět vůbec nic. Veliký odskok od klasického scénáře Twilight. Přeji příjemnou zábavu.

Vaše Karolka

Prolog

Vmáčkla jsem se do temného průjezdu a chvíli napjatě poslouchala. Spíš jen tak ze zvyku. Nepředpokládala jsem, že by pan soudce dokázal tak rychle zvednout svůj objemnej zadek a běžet za mnou. A pokud vím, jeho meďák lítat neumí.

Stáhla jsem si z krku foťák a najela do paměti, abych zkontrolovala nejnovější úlovek. Fotka byla pěkně ostrá a záběr říkal úplně všechno. Další úplatná krysa to má spočítaný. Nedopřála jsem mu ani poslední klidnou noc. Krátce potom, co jsem ho vyfotila s korunním princem místní mafie, jak si s přátelským úsměvem předávají kufřík plný bankovek, jsem mu dala vědět, že tam jsem. A oba měli jasno. Jsem totiž docela slavná.

Začínala jsem obyčejnýma vloupačkama. Momentky, které by se klidně daly přihlásit do World Press Photo, začaly brzy plnit přední stránky novin a později si je vyžádaly i televize.

Dřív mě bavila představa, že se ti grázlové někde zpíjejí do němoty a myslí si, jak jsou za vodou. Pak vylezou ráno ven a jejich ksichty se na ně dívají z každýho novinovýho stánku. Postupně mi to ale přestávalo stačit. Proč by si nemohli prožít trochu toho strachu, který tak velkoryse šířili kolem sebe? Nedělala jsem to přece pro prachy, i když o tak tučném kontě, k jakému jsem se dopracovala, se mi původně ani nesnilo.

Můj důvod byl prostý. Nenáviděla jsem je. Všechny ty hajzlíky, co si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Zbít manželku, okrást souseda, zastřelit neoblíbenou pokladní. Nebo třeba podplatit soudce.

Moje přezdívka brzy vešla ve známost a řekla bych, že spoustu parchantů strašila ze spaní. Takže, když jsem se objevila za zády party chlapů v kuklách a zvolala: „Úsměv pánové, vyletí ptáček!“ většinou už věděli, která bije. A mně ta kombinace jejich překvapení, vzteku a strachu, dělala strašně dobře. Díky své rychlosti a obratnosti jsem dokázala za pár vteřin odmaskovat trojici lumpů, vyfotit je, a jejich šéfovi ještě nechat otisk rtěnky na tváři. Párkrát jsem se dokonce vyhnula kulce. Uznávám, možná jsem trochu exhibicionistka.

Publicitě jsem ale nutně musela zabránit. Byla to otázka přežití. Proto jsem všechny snímky posílala anonymně. Renomované plátky znaly jen číslo mého bankovního účtu. A taky moji značku, která se objevuje v rohu, každé mé fotografie. Zoom.

 

1) Flash Gordon a ti druzí aneb Rozbušil mi srdce, ale příště mu nakopu ten pěknej zadek

Zajela jsem k ozdobné dvoukřídlé bráně, stáhla okénko a vyplázla jazyk do kamery.

„Také vás rád vidím, slečno Kriegová,“ ozvalo se chrčivě z interkomu a vrata se s tichým bzučením začala otevírat.

Projela jsem ztemnělým parčíkem až k ohromné klasicistní vile s efektně nasvícenými chrliči. Spokojeně jsem se usmála. Za takovej barák by se nemusel stydět ani Batman. Plynule jsem pokračovala do garáží. Za chvilku už jsem stála uprostřed haly.

„Ahoj Donovane, chyběla jsem vám?“

Uprostřed místnosti, přesně pod obrovským křišťálovým lustrem, stál rovně jako svíčka můj pětaosmdesátiletý sluha. Jeho hubené tělo díky tomu házelo stíny do všech stran a tvořilo na mozaikové dlažbě šedou hvězdici. Podezírala jsem ho, že to tajně trénoval.

„Jistě, slečno Kriegová, jste jediným důvodem mé ubohé existence,“ odpověděl, aniž by jeho tvář prozrazovala byť sebemenší náznak veselí.

Rozchechtala jsem se a vběhla na mramorové schodiště vedoucí k pokojům v patře.

„A co večeře, slečno Kriegová?“ zavolal za mnou.

Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že vlastně vůbec nezměnil postoj, jen se otočil o devadesát stupňů, aby se mohl dívat mým směrem. Jako by stál na otočné rampě.

„Máte na nohou kolečkové brusle, Donovane?“ zeptala jsem se ho podezřívavě.

Jeho levé obočí vyskočilo do půlky roletovitě vrásčitého čela.

„Nikoli slečno, nevlastním žádné brusle.“

„Nic si z toho nedělejte, nějaké vám koupím,“ odpověděla jsem a pokračovala ve zdolávání schodiště.

„Slečno Kriegová?“ ozvalo se znovu.

S funěním jsem se otočila.

„Donovane?“

„Ta večeře,“ trval neústupně na svém.

„Jsou dvě hodiny ráno. Nikdo nevečeří tak pozdě,“ zakňourala jsem.

„Svatá pravda!“ odvětil s rozhořčeným výrazem. Jeho malé černé oči se mi vyčítavě zabodly do tváře.

„Tak já hodně posnídám,“ smlouvala jsem. Ne, že bych neměla hlad, ale nutně jsem musela odeslat fotky pana soudce, aby se objevily v ranním vysílání. Noviny jsem neměla šanci stihnout.

Ozvalo se nesouhlasné zasyčení. Zajímalo by mě, jak to dělá. Přísahala bych, že se mu ve tváři nepohnul ani sval.

Zamávala jsem mu a utekla jako malá holka.

 

Můj pokoj dost přesně vystihoval mou nevyrovnanou osobnost. Nebyla to ani ložnice, ani pracovna, ani šatna. Spíš od každého něco. Vládl tam totální, ale mně vyhovující chaos. Přesvědčit Donovana, aby se tam ničeho nedotýkal, bylo jako snažit se naučit poštovního holuba odesílat emaily. Pravidelně kvůli tomu se mnou nemluvil.

Odhodila jsem bundu a pohodlně se uvelebila na sedacím pytli u skleněného konferenčního stolku. Na něm si hověl můj laptop. Natáhla jsem fotky do počítače, napsala mail a odeslala ho přes půl planety, aby nakonec skončil v redakcích televizních stanic v Seattlu a New Yorku. Pak na mě konečně dolehla únava. Tahle práce vyžadovala spoustu probdělých nocí a i když vydržím víc než lidé, spánek potřebuju.

Vydala jsem se do sprchy a cestou odhazovala oblečení. Jedinou místností, kterou jsem si totiž udržovala úzkostlivě uklizenou, byla koupelna. Ještě když jsem žila s Debbie na ulici a živila se tím, co jsme kde našly, snívala jsem o krásné luxusní koupelně. Ne o ložnici nebo horách jídla. O koupelně. Ta moje byla téměř tak velká jako ložnice. Vybavená velkou vířivkou, proskleným sprchovým koutem, mramorovým pultem se vsazenými umyvadly. Bílé dlaždice zdobily zlaté květinové motivy. Pozlacené byly i veškeré vodovodní baterie. Uprostřed místnosti stála ratanovo bambusová sedací souprava se sněhově bílým polstrováním.

A zrcadla. Spousta velkých naleštěných zrcadel. Kolem celé místnosti.

Napustila jsem si vanu a nalila do ní fialkovou pěnu. Ležela jsem tam naložená skoro hodinu. Na horkou lázeň nedám dopustit. Termostat udržoval teplotu vody na devětatřiceti stupních.

Příjemně vláčná a zívající jsem si zabalila vlasy do ručníku, sebe do županu, a v měkkých pantoflích doťapkala do postele. S fénováním jsem se nehodlala zabývat. Prostě jsem se tam došourala a padla.

O tři vteřiny později mi zazvonil mobil.

Otevřela jsem oči.

Nové zazvonění.

Zabořila jsem obličej do polštáře a zařvala. Pak jsem konečně vstala a při čtvrtém zazvonění už měla telefon u ucha.

„Doufám, že máš důvod!“ houkla jsem bez pozdravu. Věděla jsem, kdo volá. Číslo na můj mobil měli jen dva lidé. Donovan a Jimmy, můj informátor.

Zasmál se a vysypal, co měl. Pochopila jsem, že tohle za to vyrušení stálo. Smutně jsem se pohledem loučila se svou velikánskou postelí a zamířila ke skříním. Předávka zboží mezi dvěma drogovými králi. Za hodinu. V přístavu.

 

+++++

 

Za tohle má u mě Jimmy to nový stereo, po kterým tak toužil. Ležela jsem na střeše skladiště a v hledáčku foťáku měla dvě největší bestie severozápadního pobřeží. Na první pohled pupkatí dědulové s klobouky a dlouhými plášti. Probodávali se očima a dělali na sebe ramena. Vypadalo to jako závěrečná scéna z filmu v Pravé poledne. Na stejné střeše jako já, ale o deset metrů dál, ležel ostřelovač a mířil na střechu naproti, na ostřelovače konkurence. Vůbec o mně nevěděl. Pako.

Dole se konečně začalo něco dít. Šéfové pokynuli svým gorilám a ty jim ve stejnou chvíli podaly palmtopy. Jo, dneska už se obchoduje úplně jinak než kdysi. Zboží už je určitě nějakých pár týdnů ve Státech. Zbývá jen provést příkazy k převodu peněz a bezejmenných beden uložených na nějaké farmě v Ohiu.

Tohle bude oříšek. Budu muset vyfotit nejen obličeje těch panáků, ale taky zachytit displeje jejich počítačů a získat jména a čísla účtů. Absolutně bezhlučně jsem se rozeběhla a skočila na vedlejší střechu. V té tmě mě nikdo nemohl vidět. Zaměřila jsem se na páprdu číslo jedna a hypnotizovala jeho rameno. Bude mi stačit, když se trochu pootočí a mám ho.

Jenže najednou se to nějak podělalo. Nejdřív jsem ucítila hodně zvláštní vůni. Než jsem stihla začít přemýšlet, co to sakra může být, mi ten papaláš zmizel z rámečku a mihla se v něm jen černá šmouha. Riskla jsem to a zvedla hlavu. A dole se děly věci!

Můj první odhad byl, že se objevili chlapi z protidrogivýho, ale po chvíli jsem tu myšlenku zavrhla. Dole se rychlostí větší, než dokážu vyvinout já, pohybovaly tři mohutné černé stíny. Takhle nějak vypadaly ve filmu záběry letícího Flashe Gordona nebo Supermana. Dřív, než bych stihla říct: No to mě pos…, všechny mafiány odzbrojily a spoutaly rukama k sobě, jako když jdou děti ze školky na vycházku. Největší legrace byla sledovat oba ostřelovače. Ze své nynější pozice jsem je viděla jako na dlani. Zmateně se snažili na vetřelce zamířit, ale prostě neměli šanci. Hrozilo, že si střelí do vlastního šéfa a to by znamenalo jistou jízdenku na onen svět.

Uvědomila jsem si, že lačně vdechuju tu vůni. Nikdy dřív jsem nic podobného necítila. Rozhodně nebyla lidská, ale ani zvířecí. Tak kdo to sakra může být?

Konečně jsem se donutila soustředit se na práci. Předávka drog mi utekla, ale tohle mohlo být mnohem zajímavější. Chvíli jsem sledovala situaci. Dva černé stíny se právě šplhaly pro ty ostřelovače. Ti o nich ještě ani nevěděli. Napadlo mě, že pro lidské oči se stíny pohybují příliš rychle, než aby je mohly zaznamenat. Ten třetí ale zůstal dole a konečně se zastavil. Zaměřila jsem ho.

Páni!

Přímo v rámečku se mi objevila moc pěkná chlapská prdelka navlečená v kožených kalhotách. Jistěže naprosto nevhodná část těla pro případnou budoucí identifikaci. Přesto jsem ale stiskla spoušť. A tím jsem to asi podělala. Zdálo se to neuvěřitelné, ale ten muž to tiché zabzučení na tu dálku asi slyšel. Jak jinak si vysvětlit, že najednou rychlostí zvuku vyletěl směrem ke mně a začal se šplhat nahoru.

„Do prdele!“ zaklela jsem, teď už nahlas, protože to bylo stejně fuk. Navlíkla jsem si foťák na krk a rozeběhla se po střeše. Ještě jsem nebyla ani v půlce a měl mě. Nejspíš skočil, protože se jeho ruce omotaly kolem mých stehen a já se rozplácla na beton. Instinktivně jsem chytla foťák a držel ho nad hlavou. O sebe jsem strach neměla. Moje kůže by musela narazit na něco mnohem tvrdšího, aby se na ní objevilo nějaké zranění.

V životě už jsem se prala mockrát. Nedokázala bych ani spočítat kolikrát se mě během těch šesti let života s Debbie někdo pokusil znásilnit. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Byla jsem silnější.

Najednou jsem ale ležela na zádech, foťák pořád daleko za hlavou a zjistila, že z toho ocelového sevření se dostat nedokážu. Pořád mě držel kolem stehen ale o jedno mrknutí oka později se posunul výš a zalehnul mě.

„Slez ze mě!“ zaječela jsem.

To už byl přímo nade mnou. V tu chvíli mi došlo, že ta úžasná vůně, kterou jsem předtím cítila, byla jeho, alespoň ta její nejzajímavější část.

„Dej mi to!“ zavrčel. Doslova. Jeho hluboký hlas podbarvovalo skutečné hrdelní vrčení. Naskočila mi husí kůže.

„Na to zapomeň!“ odsekla jsem, mnohem sebevědoměji než jsem se cítila. Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr.

Natáhl se po foťáku a přitom se na mě přitisknul. Jeho tvář se ocitla těsně u mě. Prvotní strach o všechny ty snímky vystřídal naprostý úžas a strnulost. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Zarazil se ve stejnou chvíli.

Byl hladce oholený, měl výraznou bradu i lícní kosti. Do tváře mu padaly prameny delších hnědo zrzavých vlasů. Na očích měl sluneční brýle. Ale i když to byl na první pohled drsňák, takhle zblízka mi došlo, že mu nebude víc než dvacet. Sklouzla jsem pohledem k jeho rtům. Teď byly lehce pootevřené a vycházela z nich ta úžasná vůně. Na celé dvě vteřiny jsem zapomněla na foťák a dokonce i na to, že jsem nejspíš v parádním průšvihu.

Najednou se zhluboka nadechl. Nosem. Jako když zvíře větří. Jako když větřím… já. V tu chvíli se mu v obličeji mihlo nefalšované překvapení.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

Jo, na totéž jsem se chtěla zeptat já…

„Momentálně můra přišpendlená k podlaze,“ zasípala jsem. Měřil skoro dva metry a to, co se mi tisklo na tělo bylo pěkných pár kilo svalů.

Zazubil se. Pak se znovu nadechl. V jeho hrudi se ozval zvuk podobný vrčení, ale teď neznělo tak hrozivě jako předtím. Spíš to vypadalo, jako by…

„Hele, co kdyby ses po mně přestal válet!“ hlesla jsem, ale mnohem méně rázně než bych si přála.

Do tváře se mu vrátila původní tvrdost a zase se sápal po foťáku.

„Až mi dáš tu hračku,“ zabručel.

Natahovala jsem se, co nejdál, ale neměla jsem šanci. Docílila jsem jen ještě těsnějšího sevření. Najednou se mi udělalo horko.

Vytrhnul mi foťák z ruky, položil ho na zem mimo můj dosah, ale pořád mě držel.

„Teď mi řekni, kdo jsi?“ nařídil.

Jako hypnotizovaná jsem zírala na jeho rty.

„Edwarde!“ ozvalo se zezdola. Nejspíš jeho kumpáni. To mě probralo.

Volnou rukou jsem ho chytila za vlasy a škubla mu hlavou do strany. Syknul a jeho stisk konečně povolil. Dost na to, abych vyskočila na nohy. Okamžitě jsem se vrhla k foťáku.

„Ale no tak!“ ozvalo se vzápětí a já ležela na břiše, s rukou zkroucenou za zády. Zase mě zalehl. Foťák jsem měla skoro pod nosem. Zaklela jsem.

A on se rozesmál. Jak na mě ležel, cítila jsem, jak se otřásá smíchy. Rezignovaně jsem položila hlavu na zem.

„Tak, zlato. Je mi to líto, ale tohle si budu muset vzít.“

Sáhl po zdroji mého živobytí a nejspíš se jím chystal pořádně praštit. Mohla bych si takových koupit tisíce, ale já k němu prostě měla citový vztah. Navíc obsahoval spoustu cenných fotografií.

„Počkej!“ vykřikla jsem. „Co kdybys jen smazal vaše fotky. Já ty ostatní moc potřebuju.“ Jo, žebrala jsem. Jak ponižující!

Na okamžik ležel úplně nehybně. Za krkem jsem cítila jeho dech. Dokonce mi připadalo, jako by se sklonil ještě níž a zase „čichal“.

„To je zvláštní, že na tebe nemám chuť,“ zašeptal udiveně a tak potichu, že by to člověk nemohl slyšet. Já ano.

Rozzuřila jsem se.

„Ty taky nejsi zrovna můj typ!“ vyštěkla jsem. „A když dovolíš, umím si představit i příjemnější věci, než se nechat osahávat úchylem v koženejch kalhotách!“

Zasmál se, ale hned potom se opravdu zvedl. Obě ruce mi držel za zády. Postavil mě na nohy.

„Tak jo, kotě, seber ten foťák a ukaž mi, co tam máš. Smažeš to a zbytek si můžeš nechat.“ Jednu ruku mi pak uvolnil.

Klepala jsem se vzteky. Nesnáším, když mě někdo drží v šachu. Najela jsem do paměti a na displeji se objevil zadek v kožených kalhotách. Zrudla jsem. Srdce mi bušilo jako zvon.

Rozchechtal se. Chytil mě za tu ruku, která držela foťák a ze zadu se na mě natiskl, aby se mohl pořádně podívat.

„Myslel jsem, že se ti moje kalhoty nelíbí,“ smál se.

Mlčela jsem. Na to nebylo co říct.

„Ok, maličká, tak co tam máme dál?“

Přejela jsem na dalších pět fotek, které zachycovaly k smrti vyděšené mafiány a černé rozmazané šmouhy.

„Tyhle smaž,“ přikázal. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Stejně na nich nebylo nic vidět.

Nakonec tam z dnešních úlovků zůstal jen ten zadek. Zafuněla jsem.

„Tohle si klidně vytiskni a postav na noční stolek,“ uchichtnul se. Pak mi dal pusu na tvář a zmizel. Pustil mě tak nečekaně, že jsem div nespadla.

Trvalo mi hezkých pár vteřin, než jsem přestala konsternovaně zírat do tmy. Zaslechla jsem blížící se policejní sirény.

Přikrčila jsem se a přes okraj střechy se podívala dolů. Grázlové seděli spoutaní na zemi, z úst jim vykukovaly roubíky. Na kapotě nejbližšího auta ležely jejich palmtopy. Policajti už to všechno jen naložili a odvezli.

Osaměla jsem. Pořád jsem se nedokázala vzpamatovat. Pomalu jsem zvedla ruku, kterou jsem ho předtím zatahala za vlasy a přičichla k ní. Nádherně voněla.


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

Twilly

57)  Twilly (09.01.2011 23:12)

Hele keříku můj bestiálně Hnědookej téměř exotickej, to ti mám jako nadávat, když tu tvou tvorbu tak moc miluju??? to snat ani nejde jinak, jak mi dělat radost, už jen tím, že seš... a mnohem víc,že píšeš

Bye

56)  Bye (09.01.2011 23:06)

Karolko!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
TOHLE JE TEDA NĚCO!
Přesně ses trefila do mýho momentálního rozpoložení! Edward není žádnej unylej, životem znechucenej svatoušek a ... slečna Krigerová zase není... no prostě to není "Bella" Zkrátka žádný ořezávátka. Zdá se, že tady na sebe narazej dvě osobnosti a to mě děsně rajcuje (sorry ).
Tak co, kdo z koho? Kdo komu? Kdo s kým?
Jo, KDO S KÝM??? Kdo je Edward? Hmm, asi upír. Ale kdo je slečna ZOOM? To mi vrtá... hlavou mi frčej různý známý "osobnosti". Pětaosmdesátiletej sluha , Ještě řekni, že má supertajnou supermoderní podzemní laboratoř a budu přesvědčená o tom, že je to Batmanka. No, zvědavá jsem, zvědavá!
A hele, kromě zajímacího námětu... to zpracování!!! Všechny ty detaily, postřehy, nadhled, humor. To je jako kdybych pod stromeček dostala bestseller, dva tejdny se na něj těšila a teď už to nemohla vydržet - nedočkavě jsem zhltla první kapitolu... a uáááááááááááááá JO, UŽ CHÁPU, PROČ SE TO TAK PRODÁVÁ!

Karolka

55)  Karolka (09.01.2011 22:54)

Čtvrtých deset PODĚKOVÁNÍ:
Twilly: Hnědule mi už skoro připadá jako něco mezi zákuskem a plodem exotického keře. A kromě těch radostných výkřiků, které mi dělají strašně dobře, jsi napsala tu kouzelnou větu, která mi vždycky rozsvítí oči jako dvě žárovky: Udělala jsem ti radost. Wow! A o tom to je.
Luciana: Jedině pravdu! A tak já budu taky upřímná. Obávám se, že to indikuje jen mou stále větší odtrženost od reality. Děkuju!!!
Janeba: Nad tvou první větou jsem se musela velmi hluboce zamyslet. Pak mi došlo, že asi narážíš na perex, že jo? A jsem moc ráda, že se ti to líbí. Co já bych si bez tebe počala?
Jarusinka: Úplně chápu. Píšu příliš rychle a nedá se to stíhat. Takže se neboj, nezlobím se. Ohledně koupelny, Edwardova zadečku a dalších věcí, které nás čekají. Obávám se, že na vás hodlám chrlit své osobní fantazie, ať už se budou týkat čehokoli. Ano, varuji předem, kdyby někdo chtěl přestoupit do jiného vlaku. Děkuju a jsem ráda, že jsi přišla.
Anna s číslem: Trefila jsi to. A Edward je myslím jasnej, jeden z jeho brášků tam na něj volal jménem. Ale uznávám, že to bylo v takové situaci, kdy jsi to mohla snadno přeslechnout. ;) Díky!
Linfe: Snad ti s tím trochu pomůžu, ale budeš muset zapomenout na Roberta Pattinsona. V knize je Edward vysoký a svalnatý. (Už je to lepší?) B) Takže na vanu s termostatem slečna slyší! Moc ráda jsem tě zaháčkovala.
Pája: Moc ti děkuju. Udělala jsi mi velikou radost. Doufám, že se bude líbit i dál.
Bosorka: Hele, já už tě nějakou dobu sleduju a mám takový podezření, že ty se nezdáš. Nepřehlédla jsem tvou velmi vtipnou akci tuhle večer (ty možná teď nevíš o čem mluvím, ale to nevadí ) a tvoje glosy, ať už jsou pod čímkoli, mě bezpečně rozchechtají. Ale kožený tanga!!! Ženo!!! Ty jsi mi na dobré tři minuty zkratovala mozek! (A neboj, myslím na Paula třikrát denně, ale vždycky je to: Tak co ta Bosorka a ten Paul...)
gabina: Já jedině tak na dno prádelníku. Můj manžel by asi cizí zadek na mém nočním stolku netoleroval. Děkuju!
Alaska: Ano, uznávám, kožené kalhoty v komentářích. To byla podprahová reklama. Ale snad mi uvěříš, že to nebyla vypočítavost, ale pouze a jen moje hormonální nerovnováha, která mě přiměla o nich psát. Díky!

giselle

54)  giselle (09.01.2011 22:47)

Bos: je mi to jasné. v dosahu věrné fanynky Bos by na něm ta tanga stejně nevydržela déle než 3 vteřiny, že

Karolko, klidně nás smaž

53)  nathalia (09.01.2011 22:45)

Vypada to hrozne zajimave!!! MOc se tesim na dalsi dil!!

Twilly

52)  Twilly (09.01.2011 22:44)

Karolko, Ed mi zatiaľ naostro stačil (v myšlienkach !!!), ale keď sa nad tým zamyslím , aj Paul na ostro by nebol zlý ... ešte, že nemám TW prioritu

Bosorka

51)  Bosorka (09.01.2011 22:38)

Karolko odpusť, ale na tohle reagovat prostě musím
giselle -Paul ZÁSADNĚ na ostro! ;)

giselle

50)  giselle (09.01.2011 22:34)

Bos: Mmmm, to nezní špatně...
I když v takto pikantním kousku oblečení si představuju spíše takového Emmeta, to je takový komik, že by to na sebe klidně i oblékl.

Nebo možná Paul?

49)  bb (09.01.2011 22:34)

Karolko, ty mě zkoušíš... to víš, že jsem si všimla, že jméno Bella zatím nikde není, prostě to beru jako jasnou věc a můžou za to Tvá vlastní slova, jak jinak si mám vysvětlit tenhle rozhovor (dalo mi trošku práci ho najít):
Astrid: "ten nový projekt to bude neco ako spiderman?"
Karolka: "No, Spiderman, skoro jo. Jen ta charakteristika v perexu je o Belle... "
To Ti ještě chybělo viď, šťouravá čtenářka. Tak promiň, že čtu cizí rozhovory to je z toho, že trávím tolik času na shrnutí Tvých úžasných povídek

48)  Lejla (09.01.2011 22:27)

Karolko nejen, že jsi zaujala(to ty vždycky), ale výborně jsi mě pobavila. Tvá hlavní aktérka je nepopsatelný živel a holka od rány...takové mám moc v oblibě,ale samozdřejmě představa Edwarda v kožených kalhotech hmmmm tak to je pochoutka, div se mmi nezačala vařit krev. Ty dva se k sobě moc hodí ani jeden z nich nemá problém říci co si myslí...přesně, tak jak to mám ráda.
Bos-i to je velice lákavá představa

Bosorka

47)  Bosorka (09.01.2011 22:23)

Holky a moc to s tou kůži nepřhánějte, neb nám tu za chvilku bude Edík pobíhat v kožených tangách! ;)

Karolka

46)  Karolka (09.01.2011 22:16)

Třetích deset PODĚKOVÁNÍ:
Lenka326: Slečna Kriegová je živel, takřka nekrocený, formovaný životem. Myslím, že s panem Cullenem se budou pěkně vzájemně obrušovat. Děkuju.
Lucie: Hyk... Děkuju.
Baruu: To jsem moc ráda.
Kiara: Díky!
Monelien: Zbožňování je na mé straně. Děkuju!
Texie: Děkuju. Strašně ráda překračuju očekávání. Stejně jako se děsím, jejich následného nenaplňování. Doufám, že budeš spokojená.
Pospeta: No, snad nic moc neprozradím, když vysvětlím, že i vegetariáni přece mají chuť na lidi. Jen je prostě nejedí. ;) Edward se divil, že na ni (slečnu Kriegovou) ale chuť nemá, ačkoli mu krásně voní. A rozhodně jsi inspiraci oné součásti jeho oděvu našla správně. Já ho v nich prostě musela vidět. Díky!
MisaBells: Nezlobím. ;) A o tvé vášni pro fotografování zajímavých partií něco vím, viděla jsem na FB. Jsem moc ráda, že se ti Zoom líbí.
Iwka: Hýk i tobě.
eElis: Nesměj se mi! Víš, jakou budu mít tento týden honičku?! A strašně moc ti děkuju. To se neoposlouchá.

giselle

45)  giselle (09.01.2011 22:14)

myslím, že o kvalitě a žhavosti první kapitolky se nemusím sáhodlouze rozepisovat, jak dostatečný indikátor asi poslouží počet komentářů (45 i s mým) během pár hodin od vydání povídky;)
Zoom vypadá jako správně střelená slečna, takové mi jsou sympatické;-)
a Edward ...v kapitolovce "Má je noc" jste spolu s Bye ujížděly na Edwardovi v koženém kabátě a teď přicházejí na řadu kalhoty z tohoto proklatě sexy materiálu. jsem zvědavá s čím koženým přijdeš příště.
že by trenky?

radši mizim

dorianna

44)  dorianna (09.01.2011 21:57)

Linfe, ještě bych podotkla v pěkně vypasovanejch koženejch kalhotech :D :D Karolko opět nádhera co se teprve začíná rozvíjet

Alaska

43)  Alaska (09.01.2011 21:52)

Humf......!!!!
Co k tomu říct....
Takovýhle špeky umíš jenom ty.
Vplutí do děje naprosto famózní - miluju Donovanna. Právě jeho stíny byly tou rozbuškou, kdy už jsem se nesnažila o intelektuální výraz... A dál už to rpostě jelo a nešlo zastavit, i když nad koupelnou jsem slintala...
Fotka našeho superhrdiny - bezkonkurenční (myslím, že v naších řadách by za ní dostala mnohem víc než za ostatní)
Tak mám takovej dojem, že nám chudák ZOOM přišla o práci.
Jsi jednička.
P.S. když se v komentářích objevilo spojení Eda a kožených kalhot, musela jsem se kouknout, co tu zase vyvádíte.

Karolka

42)  Karolka (09.01.2011 21:48)

Druhých deset PODĚKOVÁNÍ:
Stelletta: Přesně tak! Hihi... (Ano, pubertální chichotání). :D Děkuju, že jsi tady.
Dennniii: Omdlívací smajlík! Ano, mám v plánu nechat řádit hormony, útoky na první signální a všechny ty hnusný komerční nátlakový metody. Těšíš se?
AnneCullen: Jsem na to své přidávání tentokrát zvědavá, protože jsem si na sebe upletla bič. (Stojí mi tu jedna neodkladná práce). Ale budu se snažit maximálně ob den. Děkuju.
Paike: Málem jsem si poprskala monitor. Ale uklidním tě - Edward se nepotí, takže jemu ty kalhoty půjdou stáhnout velmi snadno. A máš pravdu, Zoom je zvláštní a nebojím se říct, že svým způsobem divná. Ale ona ani jiná být nemůže. Děkuju.
MaiQa: Hluboká úklona před oponou a veliké díky!
krista81: Děkuju. A totožnost slečny Kriegové bude samozřejmě odhalena.
Pajam: Děkuju za komentík a s tou fotkou ti úplně rozumím.
sakraprace: Miluju Donovana! Jeho předobraz je z počítačové hry Tomb Raider. Kdo ji zná, jistě ví, jak dokáže starý pán syčet, aniž přitom pohne jediným svalem v obličeji. Moc ráda tě tu mám!
Abera: Děkuju!
Hanetka: Já ti řeknu, na co je tenhle frajírek zralej. Na setká(vá)ní s jednou voráchlou slečnou, která mu jen tak nic nedaruje. A ty kalhoty - ale no jistěže je zdroj inspirace jasný. Kdo jednou okusí chlapáky v kožených gatích, už je z hlavy nedostane.

41)  gabina (09.01.2011 21:46)

Tak tento Edward je iné kafe ... ale chutí skvele Tú fotku by som si asi aj ja dala na nočný stolík

Bosorka

40)  Bosorka (09.01.2011 21:39)

Ale tohle je moderně akční! Není akční jako akční..... A hlavně já jsem pořád zaháčkováná u LIT, takže se vznáším na růžovém obláčku...;)
Téda ty už myslíš na Paula stejně často jako já - asi budu žárlit! :D

39)  Pája (09.01.2011 21:34)

Tak tohle vypadá na trošku jiný soudek, ale já rozhodně nejsem proti a po přečtení první kapitolky jsi mě opět získala na svou stranu a já už opět netrpělivě vyhlížím další kapitolku...
Karolko, jsi prostě jednička a obdivuji tvou úžasnou fantazii a hlavinku plnou super nápadů...bravo...jen tak dál
Múzáci ti rozhodně nechybí

Linfe

38)  Linfe (09.01.2011 21:33)

Snažím se si představit Edwarda v kožených kalhotách. Do hajzlu! Vždycky jsem si myslela, že moje představivost je na celkem slušný úrovni, ale zdá se, že v tomhle případě se to nějak podělalo. A nebo se můj mozek instinkivně brání, abych ho neusmažila, což by se zákonitě stalo, pokud bych si dokázala představit Edwarda v koženejch kalhotách. Do hajzlu!

Dobře, tohle byl jenom chabej pokus o vtipnej a drsnej komentář ovlivněnej tím, co momentálně čtu :-) Karolko, zaháčkováno!

Jo a vana s termostatem, která udržuje vodu na příjemných devětatřiceti stupních? Jsem jenom tvá :-)

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still