Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Nikdo nezná mé pravé jméno. Nikdo neví, jak vlastně vypadám. Podle posledních informací, které se ke mně dostaly, je na mou hlavu vypsaná odměna ve výši deseti milionů dolarů. Jsem svědomím Seattlu, noční můrou všech křiváků a gaunerů. Ne, nenosím zbraň. Jen fotoaparát.

Potřebujete vědět jen to, že nemusíte vědět vůbec nic. Veliký odskok od klasického scénáře Twilight. Přeji příjemnou zábavu.

Vaše Karolka

Prolog

Vmáčkla jsem se do temného průjezdu a chvíli napjatě poslouchala. Spíš jen tak ze zvyku. Nepředpokládala jsem, že by pan soudce dokázal tak rychle zvednout svůj objemnej zadek a běžet za mnou. A pokud vím, jeho meďák lítat neumí.

Stáhla jsem si z krku foťák a najela do paměti, abych zkontrolovala nejnovější úlovek. Fotka byla pěkně ostrá a záběr říkal úplně všechno. Další úplatná krysa to má spočítaný. Nedopřála jsem mu ani poslední klidnou noc. Krátce potom, co jsem ho vyfotila s korunním princem místní mafie, jak si s přátelským úsměvem předávají kufřík plný bankovek, jsem mu dala vědět, že tam jsem. A oba měli jasno. Jsem totiž docela slavná.

Začínala jsem obyčejnýma vloupačkama. Momentky, které by se klidně daly přihlásit do World Press Photo, začaly brzy plnit přední stránky novin a později si je vyžádaly i televize.

Dřív mě bavila představa, že se ti grázlové někde zpíjejí do němoty a myslí si, jak jsou za vodou. Pak vylezou ráno ven a jejich ksichty se na ně dívají z každýho novinovýho stánku. Postupně mi to ale přestávalo stačit. Proč by si nemohli prožít trochu toho strachu, který tak velkoryse šířili kolem sebe? Nedělala jsem to přece pro prachy, i když o tak tučném kontě, k jakému jsem se dopracovala, se mi původně ani nesnilo.

Můj důvod byl prostý. Nenáviděla jsem je. Všechny ty hajzlíky, co si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Zbít manželku, okrást souseda, zastřelit neoblíbenou pokladní. Nebo třeba podplatit soudce.

Moje přezdívka brzy vešla ve známost a řekla bych, že spoustu parchantů strašila ze spaní. Takže, když jsem se objevila za zády party chlapů v kuklách a zvolala: „Úsměv pánové, vyletí ptáček!“ většinou už věděli, která bije. A mně ta kombinace jejich překvapení, vzteku a strachu, dělala strašně dobře. Díky své rychlosti a obratnosti jsem dokázala za pár vteřin odmaskovat trojici lumpů, vyfotit je, a jejich šéfovi ještě nechat otisk rtěnky na tváři. Párkrát jsem se dokonce vyhnula kulce. Uznávám, možná jsem trochu exhibicionistka.

Publicitě jsem ale nutně musela zabránit. Byla to otázka přežití. Proto jsem všechny snímky posílala anonymně. Renomované plátky znaly jen číslo mého bankovního účtu. A taky moji značku, která se objevuje v rohu, každé mé fotografie. Zoom.

 

1) Flash Gordon a ti druzí aneb Rozbušil mi srdce, ale příště mu nakopu ten pěknej zadek

Zajela jsem k ozdobné dvoukřídlé bráně, stáhla okénko a vyplázla jazyk do kamery.

„Také vás rád vidím, slečno Kriegová,“ ozvalo se chrčivě z interkomu a vrata se s tichým bzučením začala otevírat.

Projela jsem ztemnělým parčíkem až k ohromné klasicistní vile s efektně nasvícenými chrliči. Spokojeně jsem se usmála. Za takovej barák by se nemusel stydět ani Batman. Plynule jsem pokračovala do garáží. Za chvilku už jsem stála uprostřed haly.

„Ahoj Donovane, chyběla jsem vám?“

Uprostřed místnosti, přesně pod obrovským křišťálovým lustrem, stál rovně jako svíčka můj pětaosmdesátiletý sluha. Jeho hubené tělo díky tomu házelo stíny do všech stran a tvořilo na mozaikové dlažbě šedou hvězdici. Podezírala jsem ho, že to tajně trénoval.

„Jistě, slečno Kriegová, jste jediným důvodem mé ubohé existence,“ odpověděl, aniž by jeho tvář prozrazovala byť sebemenší náznak veselí.

Rozchechtala jsem se a vběhla na mramorové schodiště vedoucí k pokojům v patře.

„A co večeře, slečno Kriegová?“ zavolal za mnou.

Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že vlastně vůbec nezměnil postoj, jen se otočil o devadesát stupňů, aby se mohl dívat mým směrem. Jako by stál na otočné rampě.

„Máte na nohou kolečkové brusle, Donovane?“ zeptala jsem se ho podezřívavě.

Jeho levé obočí vyskočilo do půlky roletovitě vrásčitého čela.

„Nikoli slečno, nevlastním žádné brusle.“

„Nic si z toho nedělejte, nějaké vám koupím,“ odpověděla jsem a pokračovala ve zdolávání schodiště.

„Slečno Kriegová?“ ozvalo se znovu.

S funěním jsem se otočila.

„Donovane?“

„Ta večeře,“ trval neústupně na svém.

„Jsou dvě hodiny ráno. Nikdo nevečeří tak pozdě,“ zakňourala jsem.

„Svatá pravda!“ odvětil s rozhořčeným výrazem. Jeho malé černé oči se mi vyčítavě zabodly do tváře.

„Tak já hodně posnídám,“ smlouvala jsem. Ne, že bych neměla hlad, ale nutně jsem musela odeslat fotky pana soudce, aby se objevily v ranním vysílání. Noviny jsem neměla šanci stihnout.

Ozvalo se nesouhlasné zasyčení. Zajímalo by mě, jak to dělá. Přísahala bych, že se mu ve tváři nepohnul ani sval.

Zamávala jsem mu a utekla jako malá holka.

 

Můj pokoj dost přesně vystihoval mou nevyrovnanou osobnost. Nebyla to ani ložnice, ani pracovna, ani šatna. Spíš od každého něco. Vládl tam totální, ale mně vyhovující chaos. Přesvědčit Donovana, aby se tam ničeho nedotýkal, bylo jako snažit se naučit poštovního holuba odesílat emaily. Pravidelně kvůli tomu se mnou nemluvil.

Odhodila jsem bundu a pohodlně se uvelebila na sedacím pytli u skleněného konferenčního stolku. Na něm si hověl můj laptop. Natáhla jsem fotky do počítače, napsala mail a odeslala ho přes půl planety, aby nakonec skončil v redakcích televizních stanic v Seattlu a New Yorku. Pak na mě konečně dolehla únava. Tahle práce vyžadovala spoustu probdělých nocí a i když vydržím víc než lidé, spánek potřebuju.

Vydala jsem se do sprchy a cestou odhazovala oblečení. Jedinou místností, kterou jsem si totiž udržovala úzkostlivě uklizenou, byla koupelna. Ještě když jsem žila s Debbie na ulici a živila se tím, co jsme kde našly, snívala jsem o krásné luxusní koupelně. Ne o ložnici nebo horách jídla. O koupelně. Ta moje byla téměř tak velká jako ložnice. Vybavená velkou vířivkou, proskleným sprchovým koutem, mramorovým pultem se vsazenými umyvadly. Bílé dlaždice zdobily zlaté květinové motivy. Pozlacené byly i veškeré vodovodní baterie. Uprostřed místnosti stála ratanovo bambusová sedací souprava se sněhově bílým polstrováním.

A zrcadla. Spousta velkých naleštěných zrcadel. Kolem celé místnosti.

Napustila jsem si vanu a nalila do ní fialkovou pěnu. Ležela jsem tam naložená skoro hodinu. Na horkou lázeň nedám dopustit. Termostat udržoval teplotu vody na devětatřiceti stupních.

Příjemně vláčná a zívající jsem si zabalila vlasy do ručníku, sebe do županu, a v měkkých pantoflích doťapkala do postele. S fénováním jsem se nehodlala zabývat. Prostě jsem se tam došourala a padla.

O tři vteřiny později mi zazvonil mobil.

Otevřela jsem oči.

Nové zazvonění.

Zabořila jsem obličej do polštáře a zařvala. Pak jsem konečně vstala a při čtvrtém zazvonění už měla telefon u ucha.

„Doufám, že máš důvod!“ houkla jsem bez pozdravu. Věděla jsem, kdo volá. Číslo na můj mobil měli jen dva lidé. Donovan a Jimmy, můj informátor.

Zasmál se a vysypal, co měl. Pochopila jsem, že tohle za to vyrušení stálo. Smutně jsem se pohledem loučila se svou velikánskou postelí a zamířila ke skříním. Předávka zboží mezi dvěma drogovými králi. Za hodinu. V přístavu.

 

+++++

 

Za tohle má u mě Jimmy to nový stereo, po kterým tak toužil. Ležela jsem na střeše skladiště a v hledáčku foťáku měla dvě největší bestie severozápadního pobřeží. Na první pohled pupkatí dědulové s klobouky a dlouhými plášti. Probodávali se očima a dělali na sebe ramena. Vypadalo to jako závěrečná scéna z filmu v Pravé poledne. Na stejné střeše jako já, ale o deset metrů dál, ležel ostřelovač a mířil na střechu naproti, na ostřelovače konkurence. Vůbec o mně nevěděl. Pako.

Dole se konečně začalo něco dít. Šéfové pokynuli svým gorilám a ty jim ve stejnou chvíli podaly palmtopy. Jo, dneska už se obchoduje úplně jinak než kdysi. Zboží už je určitě nějakých pár týdnů ve Státech. Zbývá jen provést příkazy k převodu peněz a bezejmenných beden uložených na nějaké farmě v Ohiu.

Tohle bude oříšek. Budu muset vyfotit nejen obličeje těch panáků, ale taky zachytit displeje jejich počítačů a získat jména a čísla účtů. Absolutně bezhlučně jsem se rozeběhla a skočila na vedlejší střechu. V té tmě mě nikdo nemohl vidět. Zaměřila jsem se na páprdu číslo jedna a hypnotizovala jeho rameno. Bude mi stačit, když se trochu pootočí a mám ho.

Jenže najednou se to nějak podělalo. Nejdřív jsem ucítila hodně zvláštní vůni. Než jsem stihla začít přemýšlet, co to sakra může být, mi ten papaláš zmizel z rámečku a mihla se v něm jen černá šmouha. Riskla jsem to a zvedla hlavu. A dole se děly věci!

Můj první odhad byl, že se objevili chlapi z protidrogivýho, ale po chvíli jsem tu myšlenku zavrhla. Dole se rychlostí větší, než dokážu vyvinout já, pohybovaly tři mohutné černé stíny. Takhle nějak vypadaly ve filmu záběry letícího Flashe Gordona nebo Supermana. Dřív, než bych stihla říct: No to mě pos…, všechny mafiány odzbrojily a spoutaly rukama k sobě, jako když jdou děti ze školky na vycházku. Největší legrace byla sledovat oba ostřelovače. Ze své nynější pozice jsem je viděla jako na dlani. Zmateně se snažili na vetřelce zamířit, ale prostě neměli šanci. Hrozilo, že si střelí do vlastního šéfa a to by znamenalo jistou jízdenku na onen svět.

Uvědomila jsem si, že lačně vdechuju tu vůni. Nikdy dřív jsem nic podobného necítila. Rozhodně nebyla lidská, ale ani zvířecí. Tak kdo to sakra může být?

Konečně jsem se donutila soustředit se na práci. Předávka drog mi utekla, ale tohle mohlo být mnohem zajímavější. Chvíli jsem sledovala situaci. Dva černé stíny se právě šplhaly pro ty ostřelovače. Ti o nich ještě ani nevěděli. Napadlo mě, že pro lidské oči se stíny pohybují příliš rychle, než aby je mohly zaznamenat. Ten třetí ale zůstal dole a konečně se zastavil. Zaměřila jsem ho.

Páni!

Přímo v rámečku se mi objevila moc pěkná chlapská prdelka navlečená v kožených kalhotách. Jistěže naprosto nevhodná část těla pro případnou budoucí identifikaci. Přesto jsem ale stiskla spoušť. A tím jsem to asi podělala. Zdálo se to neuvěřitelné, ale ten muž to tiché zabzučení na tu dálku asi slyšel. Jak jinak si vysvětlit, že najednou rychlostí zvuku vyletěl směrem ke mně a začal se šplhat nahoru.

„Do prdele!“ zaklela jsem, teď už nahlas, protože to bylo stejně fuk. Navlíkla jsem si foťák na krk a rozeběhla se po střeše. Ještě jsem nebyla ani v půlce a měl mě. Nejspíš skočil, protože se jeho ruce omotaly kolem mých stehen a já se rozplácla na beton. Instinktivně jsem chytla foťák a držel ho nad hlavou. O sebe jsem strach neměla. Moje kůže by musela narazit na něco mnohem tvrdšího, aby se na ní objevilo nějaké zranění.

V životě už jsem se prala mockrát. Nedokázala bych ani spočítat kolikrát se mě během těch šesti let života s Debbie někdo pokusil znásilnit. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Byla jsem silnější.

Najednou jsem ale ležela na zádech, foťák pořád daleko za hlavou a zjistila, že z toho ocelového sevření se dostat nedokážu. Pořád mě držel kolem stehen ale o jedno mrknutí oka později se posunul výš a zalehnul mě.

„Slez ze mě!“ zaječela jsem.

To už byl přímo nade mnou. V tu chvíli mi došlo, že ta úžasná vůně, kterou jsem předtím cítila, byla jeho, alespoň ta její nejzajímavější část.

„Dej mi to!“ zavrčel. Doslova. Jeho hluboký hlas podbarvovalo skutečné hrdelní vrčení. Naskočila mi husí kůže.

„Na to zapomeň!“ odsekla jsem, mnohem sebevědoměji než jsem se cítila. Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr.

Natáhl se po foťáku a přitom se na mě přitisknul. Jeho tvář se ocitla těsně u mě. Prvotní strach o všechny ty snímky vystřídal naprostý úžas a strnulost. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Zarazil se ve stejnou chvíli.

Byl hladce oholený, měl výraznou bradu i lícní kosti. Do tváře mu padaly prameny delších hnědo zrzavých vlasů. Na očích měl sluneční brýle. Ale i když to byl na první pohled drsňák, takhle zblízka mi došlo, že mu nebude víc než dvacet. Sklouzla jsem pohledem k jeho rtům. Teď byly lehce pootevřené a vycházela z nich ta úžasná vůně. Na celé dvě vteřiny jsem zapomněla na foťák a dokonce i na to, že jsem nejspíš v parádním průšvihu.

Najednou se zhluboka nadechl. Nosem. Jako když zvíře větří. Jako když větřím… já. V tu chvíli se mu v obličeji mihlo nefalšované překvapení.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

Jo, na totéž jsem se chtěla zeptat já…

„Momentálně můra přišpendlená k podlaze,“ zasípala jsem. Měřil skoro dva metry a to, co se mi tisklo na tělo bylo pěkných pár kilo svalů.

Zazubil se. Pak se znovu nadechl. V jeho hrudi se ozval zvuk podobný vrčení, ale teď neznělo tak hrozivě jako předtím. Spíš to vypadalo, jako by…

„Hele, co kdyby ses po mně přestal válet!“ hlesla jsem, ale mnohem méně rázně než bych si přála.

Do tváře se mu vrátila původní tvrdost a zase se sápal po foťáku.

„Až mi dáš tu hračku,“ zabručel.

Natahovala jsem se, co nejdál, ale neměla jsem šanci. Docílila jsem jen ještě těsnějšího sevření. Najednou se mi udělalo horko.

Vytrhnul mi foťák z ruky, položil ho na zem mimo můj dosah, ale pořád mě držel.

„Teď mi řekni, kdo jsi?“ nařídil.

Jako hypnotizovaná jsem zírala na jeho rty.

„Edwarde!“ ozvalo se zezdola. Nejspíš jeho kumpáni. To mě probralo.

Volnou rukou jsem ho chytila za vlasy a škubla mu hlavou do strany. Syknul a jeho stisk konečně povolil. Dost na to, abych vyskočila na nohy. Okamžitě jsem se vrhla k foťáku.

„Ale no tak!“ ozvalo se vzápětí a já ležela na břiše, s rukou zkroucenou za zády. Zase mě zalehl. Foťák jsem měla skoro pod nosem. Zaklela jsem.

A on se rozesmál. Jak na mě ležel, cítila jsem, jak se otřásá smíchy. Rezignovaně jsem položila hlavu na zem.

„Tak, zlato. Je mi to líto, ale tohle si budu muset vzít.“

Sáhl po zdroji mého živobytí a nejspíš se jím chystal pořádně praštit. Mohla bych si takových koupit tisíce, ale já k němu prostě měla citový vztah. Navíc obsahoval spoustu cenných fotografií.

„Počkej!“ vykřikla jsem. „Co kdybys jen smazal vaše fotky. Já ty ostatní moc potřebuju.“ Jo, žebrala jsem. Jak ponižující!

Na okamžik ležel úplně nehybně. Za krkem jsem cítila jeho dech. Dokonce mi připadalo, jako by se sklonil ještě níž a zase „čichal“.

„To je zvláštní, že na tebe nemám chuť,“ zašeptal udiveně a tak potichu, že by to člověk nemohl slyšet. Já ano.

Rozzuřila jsem se.

„Ty taky nejsi zrovna můj typ!“ vyštěkla jsem. „A když dovolíš, umím si představit i příjemnější věci, než se nechat osahávat úchylem v koženejch kalhotách!“

Zasmál se, ale hned potom se opravdu zvedl. Obě ruce mi držel za zády. Postavil mě na nohy.

„Tak jo, kotě, seber ten foťák a ukaž mi, co tam máš. Smažeš to a zbytek si můžeš nechat.“ Jednu ruku mi pak uvolnil.

Klepala jsem se vzteky. Nesnáším, když mě někdo drží v šachu. Najela jsem do paměti a na displeji se objevil zadek v kožených kalhotách. Zrudla jsem. Srdce mi bušilo jako zvon.

Rozchechtal se. Chytil mě za tu ruku, která držela foťák a ze zadu se na mě natiskl, aby se mohl pořádně podívat.

„Myslel jsem, že se ti moje kalhoty nelíbí,“ smál se.

Mlčela jsem. Na to nebylo co říct.

„Ok, maličká, tak co tam máme dál?“

Přejela jsem na dalších pět fotek, které zachycovaly k smrti vyděšené mafiány a černé rozmazané šmouhy.

„Tyhle smaž,“ přikázal. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Stejně na nich nebylo nic vidět.

Nakonec tam z dnešních úlovků zůstal jen ten zadek. Zafuněla jsem.

„Tohle si klidně vytiskni a postav na noční stolek,“ uchichtnul se. Pak mi dal pusu na tvář a zmizel. Pustil mě tak nečekaně, že jsem div nespadla.

Trvalo mi hezkých pár vteřin, než jsem přestala konsternovaně zírat do tmy. Zaslechla jsem blížící se policejní sirény.

Přikrčila jsem se a přes okraj střechy se podívala dolů. Grázlové seděli spoutaní na zemi, z úst jim vykukovaly roubíky. Na kapotě nejbližšího auta ležely jejich palmtopy. Policajti už to všechno jen naložili a odvezli.

Osaměla jsem. Pořád jsem se nedokázala vzpamatovat. Pomalu jsem zvedla ruku, kterou jsem ho předtím zatahala za vlasy a přičichla k ní. Nádherně voněla.


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2 3 4 5 6   »

Karolka

77)  Karolka (10.01.2011 11:05)

HMR: Děkuju, to jsem ráda.
Petris: Ano, vrátí se to ale velmi širokým obloukem. A ano, slintat se dá v každém věku.
Hanetka: Že se vám do toho motám, myslím, že Petris přesně tohle napsala...
Evelyn: Máš naprostou pravdu. Přemýšlela jsem o tom pár týdnů a rozhodovala se, jak to pojmout. Dokonce mě ten námět tak chytil, že jsem uvažovala ho časem zkusit někde nabídnout. Nakonec jsem se rozhodla pro TW variantu (a opravdu se to k ní během postupného odhalování minulosti hrdinů stočí). Hlavně proto, že vymyslet zápletku bylo samozřejmě mnohem jednodušší a já jsem aktuálně pod velkým časovým tlakem. Takže ano, mohla by to být ne-ff na BH, ale věřím, že tahle varianta, kterou píšu, ff parametry nakonec splní. Děkuju. P.S. Moc se těším na Klavíristu. Hned jak ho dopíšeš, vrhám se na něj.

Evelyn

76)  Evelyn (10.01.2011 09:57)

Karolko, docela dlouho jsem sbírala odvahu tohle napsat, ale prostě mi to nedá (I když si uvědomuju, že je to asi jen můj názor a nebudu za něj moc oblíbená)
Přiznám se, že jsem od Tebe delší dobu nic nečetla (fakt nemám čas a pořád jsem si to odkládala na víkend, pak na dovolenou... no a nějak k tomu ještě nedošlo), ale u ZOOMu mě zaujal perex (takový to velký zaujetí, kdy prostě musíš číst) i počet kometářů

Víš co? Je to skvělé, úplně mě to pohltilo a nadchlo.
Kdysi ještě na eu jsem přímo zbožňovala Davida, jak víš (a pořád u mě z Tvých dílek vede ). Pak Zrcadla, která byla prostě nádherná. Neobvyklá Ztracená... Všechno to bylo úžasné, ale tohle je podle mě ještě lepší.
Vím, co je fan fiction. Vážně. Stejně jako vím, že existují povídky, které se od původního scénáře odchylují mnohem víc (ať už dějem, charakteristikou hrdinů, vztahy mezi nimi...), a taky vím, že je to zatím jen první kapitola, tak nemůžu odhadovat, co bude dál. Ale mně by se tahle povídka tak nějak víc líbila na BH, bez Edwarda, Belly (předpokládám) a Cullenů, třeba s Jeremym, Amy a Smithovými (víš, jak to myslím). Možná je to tím, že začínám být Edwardem a Bellou přesycená a v takovém nějaké přetwillitované rozpoložení jsem klikla zrovna sem, ale celou dobu při čtení jsem měla pocit, že je škoda, že tahle povídka bude zasazená zase do světa TS a nebude mít nějaký svůj nový, oproštěný od ságy, který by si podle mě zasloužila.

Doufám, že jsem se do toho nezamotala a vyjádřila se srozumitelně Neber to prosím jako kritiku, jen jsem měla potřebu Ti tenhle svůj pocit sdělit. Začátek mě zaujal a chytl, jen na BH by to bylo úplně bez výhrad

Hanetka

75)  Hanetka (10.01.2011 09:06)

Jé Petris, a kolik je tobě? Jestli si myslíš, že věk je něco, co může ovlivnit chuť obdivovat hezký mužský zadek v obtažených kalhotách, tak ještě asi moc zkušeností nemáš, co? Myslím, že od puberty až do smrti se to moc nemění, ženské se ani přechodem nestanou frigidní, víš?(A já vím, o čem mluvím,to mi věř. Svůj věk netajím a mám ho i v profilu.)

74)  Petris (10.01.2011 08:19)

Ahoj Karolko, tak tenhle díl vypadá jako začátek skvělé detektivky. A já jsem neskutečně nadšená, protože moje velké přání by bylo, číst od Tebe něco, co se netýká ságy. Vím, že se to k ní samozřejmě vrátí, ale jejich změněné charaktery jsou ... no prostě osvěžující. Strašně se těším na pokráčko. A dost by mě zajímal věkový průměr návštěvnic tohoto webu, ale je jasné, že nad Edwardovým zadkem v kožených kalhotách se dá slintat v každám věku ...ách

HMR

73)  HMR (10.01.2011 06:49)

Plním sliby a čtu... Tohle je něco úplně jiného, jsem napnutá jako kšandy...:) :) :)

dorianna

72)  dorianna (09.01.2011 23:52)

Tady se zatím mluvilo o kožených kalhotách a tangách a o případném odření... nahatýho chlapa jsem tu nikde neviděla:D :D

Karolka

71)  Karolka (09.01.2011 23:51)

Bos: Dobrou. A neomlouvej se. Nahatý mužský mi sem můžeš tahat kdykoli.

Bosorka

70)  Bosorka (09.01.2011 23:47)

Karolko jdu raději spát a omlouvám se, že ti sem tahám nahatý mužský

dorianna

69)  dorianna (09.01.2011 23:44)

ok když nemůže, tak nemůže, bude naostro jupíííííí

sfinga

68)  sfinga (09.01.2011 23:44)

Karolko, já vlastně nevím, co ti napsat. Přečetla jsem si předchozí kometáře a zjistila, že všechno už přede mnou někdo napsal
Tak snad jen... ZOOM se mi moc líbí je to originální a těším se na novou kapitolu A prosím odpusť mi ten lakonický komentář. Příště se polepším

Karolka

67)  Karolka (09.01.2011 23:42)

Holky vy zlobíte, zas dostaneme po čuni! (Milé adminy, já se fakt snažím!!! )
dori: Upír si ho nemůže odřít!!!

Alaska

66)  Alaska (09.01.2011 23:42)

Pardon, že se tady do toho míchám, ale vzhledem k odolnosti upířího těla by dřív ruply ty kalhoty.

Twilly

65)  Twilly (09.01.2011 23:40)

Hmmmm moje prvé historické mejdlo... ách to boli časy

Dori, mám si akože cvrknúť???

dorianna

64)  dorianna (09.01.2011 23:39)

Naostro? neblbni Karolko, to by si ještě při těch rychlých pohybech ještě odřel ehmm víš co Tak teď jsem se musela vrátit už jen k té myšlence... může se odřít nebo ne, toť otázka sakryš, přeci jen je to citlivý nástroj.))))

Karolka

63)  Karolka (09.01.2011 23:36)

Bos: No, jedno mejdlo na mém shrnutí...

Bosorka

62)  Bosorka (09.01.2011 23:35)

Napověz....nebo neusnu!

Karolka

61)  Karolka (09.01.2011 23:28)

A další PODĚKOVÁNÍ:
dorianna: Děkuju! (Rozhodně vypasovanejch! )
giselle: Ach ano, Edward z Mých osamělých nocí (tedy našich s Bye ). Na toho nikdy nemůžu zapomenout. Není to ale ani tak mou fascinací tímto materiálem. Jak už jsem napsala níž, na některých mužích vypadají tyhle kalhoty fakt sexy a já chtěla zkusit, jak budou slušet Edwardovi. A zdá se, že sluší. A trenýrky neeeeeeeeeeeeeeeeee. (On je pochopitelně naostro.)
lejla: Ahoj, jsem moc ráda, že jsi tady. Zoom je trochu střihlá, ale slibuju (varuju?) sem tam půjdeme i trochu do hloubky (duše!!!). Děkuju!
bb: Hihi... Tak teď jak to říct a nic neříct. Je i není... (Tak, teď nevím.) A to šmírování mě spíš těší. I tvé návštěvy na mém shrnutí. Děkuju!
nathalia: Děkuju, jsi milá.
Ad kožená tanga: Neeeeeeeeeeeeeeeeeeee!
Bye: Hihi... Tušila a doufala jsem, že se ti trefím do noty. Ty tvoje poslední řádky - no prostě, ty víš, jak mě dostat...
Twilly:
Bos: To se nedá tady tak napsat, protože to byla záškodnická činnost a nebyla nejspíš rozpoznána. A ta věta... Jak se to vezme...
belko: Děsný, že jo? A já si ještě hodinu po uveřejnění říkala, jestlipak ještě dokážu psát klubové povídky. A ono tohle. Děkuju ti. Moc!
Yasmini: Děkuju! A nejsi první, kdo ho po mně chce.
A ještě jednou děkuju všem, snad chápete mou aktuální eufórii a úžas!

Yasmini

60)  Yasmini (09.01.2011 23:27)


Karolko úžasné, perfektní a brilantní.

To foto někde máš, já bych se koukla
Y.

59)  belko (09.01.2011 23:24)

ajéje!!! HURÁ!! Karolka tu má zase něco nového, originálního, něco, nad čím se asi uslintám, pokud budu číst i ty nádherně nemravné komentíky!
Karolko, to jsi asi nevěděla, jakou vyvoláš rozpravu, co?
Ale povídka bude úžasná, těším se na miláčka Edwarda, který určitě neodolá slečně drsňačce Kriegové, (alias Belle?)
Karolko! Ať se ti daří pěkně rychle psát!!!

Bosorka

58)  Bosorka (09.01.2011 23:20)

Ježiši já jsem sledována? Okamžitě měnim nick a budu předstírat, že se vůbec neznám....
Ehm...jakou akci máš na mysli?

Ale zpět k povídce....
myslím že větu - To je zvláštní, že na tebe nemám chuť - podvědomě touží slyšet každá žena ;)

«   1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek