Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/ZOOM2.jpg

Nikdo nezná mé pravé jméno. Nikdo neví, jak vlastně vypadám. Podle posledních informací, které se ke mně dostaly, je na mou hlavu vypsaná odměna ve výši deseti milionů dolarů. Jsem svědomím Seattlu, noční můrou všech křiváků a gaunerů. Ne, nenosím zbraň. Jen fotoaparát.

Potřebujete vědět jen to, že nemusíte vědět vůbec nic. Veliký odskok od klasického scénáře Twilight. Přeji příjemnou zábavu.

Vaše Karolka

Prolog

Vmáčkla jsem se do temného průjezdu a chvíli napjatě poslouchala. Spíš jen tak ze zvyku. Nepředpokládala jsem, že by pan soudce dokázal tak rychle zvednout svůj objemnej zadek a běžet za mnou. A pokud vím, jeho meďák lítat neumí.

Stáhla jsem si z krku foťák a najela do paměti, abych zkontrolovala nejnovější úlovek. Fotka byla pěkně ostrá a záběr říkal úplně všechno. Další úplatná krysa to má spočítaný. Nedopřála jsem mu ani poslední klidnou noc. Krátce potom, co jsem ho vyfotila s korunním princem místní mafie, jak si s přátelským úsměvem předávají kufřík plný bankovek, jsem mu dala vědět, že tam jsem. A oba měli jasno. Jsem totiž docela slavná.

Začínala jsem obyčejnýma vloupačkama. Momentky, které by se klidně daly přihlásit do World Press Photo, začaly brzy plnit přední stránky novin a později si je vyžádaly i televize.

Dřív mě bavila představa, že se ti grázlové někde zpíjejí do němoty a myslí si, jak jsou za vodou. Pak vylezou ráno ven a jejich ksichty se na ně dívají z každýho novinovýho stánku. Postupně mi to ale přestávalo stačit. Proč by si nemohli prožít trochu toho strachu, který tak velkoryse šířili kolem sebe? Nedělala jsem to přece pro prachy, i když o tak tučném kontě, k jakému jsem se dopracovala, se mi původně ani nesnilo.

Můj důvod byl prostý. Nenáviděla jsem je. Všechny ty hajzlíky, co si myslí, že si můžou dovolit úplně všechno. Zbít manželku, okrást souseda, zastřelit neoblíbenou pokladní. Nebo třeba podplatit soudce.

Moje přezdívka brzy vešla ve známost a řekla bych, že spoustu parchantů strašila ze spaní. Takže, když jsem se objevila za zády party chlapů v kuklách a zvolala: „Úsměv pánové, vyletí ptáček!“ většinou už věděli, která bije. A mně ta kombinace jejich překvapení, vzteku a strachu, dělala strašně dobře. Díky své rychlosti a obratnosti jsem dokázala za pár vteřin odmaskovat trojici lumpů, vyfotit je, a jejich šéfovi ještě nechat otisk rtěnky na tváři. Párkrát jsem se dokonce vyhnula kulce. Uznávám, možná jsem trochu exhibicionistka.

Publicitě jsem ale nutně musela zabránit. Byla to otázka přežití. Proto jsem všechny snímky posílala anonymně. Renomované plátky znaly jen číslo mého bankovního účtu. A taky moji značku, která se objevuje v rohu, každé mé fotografie. Zoom.

 

1) Flash Gordon a ti druzí aneb Rozbušil mi srdce, ale příště mu nakopu ten pěknej zadek

Zajela jsem k ozdobné dvoukřídlé bráně, stáhla okénko a vyplázla jazyk do kamery.

„Také vás rád vidím, slečno Kriegová,“ ozvalo se chrčivě z interkomu a vrata se s tichým bzučením začala otevírat.

Projela jsem ztemnělým parčíkem až k ohromné klasicistní vile s efektně nasvícenými chrliči. Spokojeně jsem se usmála. Za takovej barák by se nemusel stydět ani Batman. Plynule jsem pokračovala do garáží. Za chvilku už jsem stála uprostřed haly.

„Ahoj Donovane, chyběla jsem vám?“

Uprostřed místnosti, přesně pod obrovským křišťálovým lustrem, stál rovně jako svíčka můj pětaosmdesátiletý sluha. Jeho hubené tělo díky tomu házelo stíny do všech stran a tvořilo na mozaikové dlažbě šedou hvězdici. Podezírala jsem ho, že to tajně trénoval.

„Jistě, slečno Kriegová, jste jediným důvodem mé ubohé existence,“ odpověděl, aniž by jeho tvář prozrazovala byť sebemenší náznak veselí.

Rozchechtala jsem se a vběhla na mramorové schodiště vedoucí k pokojům v patře.

„A co večeře, slečno Kriegová?“ zavolal za mnou.

Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že vlastně vůbec nezměnil postoj, jen se otočil o devadesát stupňů, aby se mohl dívat mým směrem. Jako by stál na otočné rampě.

„Máte na nohou kolečkové brusle, Donovane?“ zeptala jsem se ho podezřívavě.

Jeho levé obočí vyskočilo do půlky roletovitě vrásčitého čela.

„Nikoli slečno, nevlastním žádné brusle.“

„Nic si z toho nedělejte, nějaké vám koupím,“ odpověděla jsem a pokračovala ve zdolávání schodiště.

„Slečno Kriegová?“ ozvalo se znovu.

S funěním jsem se otočila.

„Donovane?“

„Ta večeře,“ trval neústupně na svém.

„Jsou dvě hodiny ráno. Nikdo nevečeří tak pozdě,“ zakňourala jsem.

„Svatá pravda!“ odvětil s rozhořčeným výrazem. Jeho malé černé oči se mi vyčítavě zabodly do tváře.

„Tak já hodně posnídám,“ smlouvala jsem. Ne, že bych neměla hlad, ale nutně jsem musela odeslat fotky pana soudce, aby se objevily v ranním vysílání. Noviny jsem neměla šanci stihnout.

Ozvalo se nesouhlasné zasyčení. Zajímalo by mě, jak to dělá. Přísahala bych, že se mu ve tváři nepohnul ani sval.

Zamávala jsem mu a utekla jako malá holka.

 

Můj pokoj dost přesně vystihoval mou nevyrovnanou osobnost. Nebyla to ani ložnice, ani pracovna, ani šatna. Spíš od každého něco. Vládl tam totální, ale mně vyhovující chaos. Přesvědčit Donovana, aby se tam ničeho nedotýkal, bylo jako snažit se naučit poštovního holuba odesílat emaily. Pravidelně kvůli tomu se mnou nemluvil.

Odhodila jsem bundu a pohodlně se uvelebila na sedacím pytli u skleněného konferenčního stolku. Na něm si hověl můj laptop. Natáhla jsem fotky do počítače, napsala mail a odeslala ho přes půl planety, aby nakonec skončil v redakcích televizních stanic v Seattlu a New Yorku. Pak na mě konečně dolehla únava. Tahle práce vyžadovala spoustu probdělých nocí a i když vydržím víc než lidé, spánek potřebuju.

Vydala jsem se do sprchy a cestou odhazovala oblečení. Jedinou místností, kterou jsem si totiž udržovala úzkostlivě uklizenou, byla koupelna. Ještě když jsem žila s Debbie na ulici a živila se tím, co jsme kde našly, snívala jsem o krásné luxusní koupelně. Ne o ložnici nebo horách jídla. O koupelně. Ta moje byla téměř tak velká jako ložnice. Vybavená velkou vířivkou, proskleným sprchovým koutem, mramorovým pultem se vsazenými umyvadly. Bílé dlaždice zdobily zlaté květinové motivy. Pozlacené byly i veškeré vodovodní baterie. Uprostřed místnosti stála ratanovo bambusová sedací souprava se sněhově bílým polstrováním.

A zrcadla. Spousta velkých naleštěných zrcadel. Kolem celé místnosti.

Napustila jsem si vanu a nalila do ní fialkovou pěnu. Ležela jsem tam naložená skoro hodinu. Na horkou lázeň nedám dopustit. Termostat udržoval teplotu vody na devětatřiceti stupních.

Příjemně vláčná a zívající jsem si zabalila vlasy do ručníku, sebe do županu, a v měkkých pantoflích doťapkala do postele. S fénováním jsem se nehodlala zabývat. Prostě jsem se tam došourala a padla.

O tři vteřiny později mi zazvonil mobil.

Otevřela jsem oči.

Nové zazvonění.

Zabořila jsem obličej do polštáře a zařvala. Pak jsem konečně vstala a při čtvrtém zazvonění už měla telefon u ucha.

„Doufám, že máš důvod!“ houkla jsem bez pozdravu. Věděla jsem, kdo volá. Číslo na můj mobil měli jen dva lidé. Donovan a Jimmy, můj informátor.

Zasmál se a vysypal, co měl. Pochopila jsem, že tohle za to vyrušení stálo. Smutně jsem se pohledem loučila se svou velikánskou postelí a zamířila ke skříním. Předávka zboží mezi dvěma drogovými králi. Za hodinu. V přístavu.

 

+++++

 

Za tohle má u mě Jimmy to nový stereo, po kterým tak toužil. Ležela jsem na střeše skladiště a v hledáčku foťáku měla dvě největší bestie severozápadního pobřeží. Na první pohled pupkatí dědulové s klobouky a dlouhými plášti. Probodávali se očima a dělali na sebe ramena. Vypadalo to jako závěrečná scéna z filmu v Pravé poledne. Na stejné střeše jako já, ale o deset metrů dál, ležel ostřelovač a mířil na střechu naproti, na ostřelovače konkurence. Vůbec o mně nevěděl. Pako.

Dole se konečně začalo něco dít. Šéfové pokynuli svým gorilám a ty jim ve stejnou chvíli podaly palmtopy. Jo, dneska už se obchoduje úplně jinak než kdysi. Zboží už je určitě nějakých pár týdnů ve Státech. Zbývá jen provést příkazy k převodu peněz a bezejmenných beden uložených na nějaké farmě v Ohiu.

Tohle bude oříšek. Budu muset vyfotit nejen obličeje těch panáků, ale taky zachytit displeje jejich počítačů a získat jména a čísla účtů. Absolutně bezhlučně jsem se rozeběhla a skočila na vedlejší střechu. V té tmě mě nikdo nemohl vidět. Zaměřila jsem se na páprdu číslo jedna a hypnotizovala jeho rameno. Bude mi stačit, když se trochu pootočí a mám ho.

Jenže najednou se to nějak podělalo. Nejdřív jsem ucítila hodně zvláštní vůni. Než jsem stihla začít přemýšlet, co to sakra může být, mi ten papaláš zmizel z rámečku a mihla se v něm jen černá šmouha. Riskla jsem to a zvedla hlavu. A dole se děly věci!

Můj první odhad byl, že se objevili chlapi z protidrogivýho, ale po chvíli jsem tu myšlenku zavrhla. Dole se rychlostí větší, než dokážu vyvinout já, pohybovaly tři mohutné černé stíny. Takhle nějak vypadaly ve filmu záběry letícího Flashe Gordona nebo Supermana. Dřív, než bych stihla říct: No to mě pos…, všechny mafiány odzbrojily a spoutaly rukama k sobě, jako když jdou děti ze školky na vycházku. Největší legrace byla sledovat oba ostřelovače. Ze své nynější pozice jsem je viděla jako na dlani. Zmateně se snažili na vetřelce zamířit, ale prostě neměli šanci. Hrozilo, že si střelí do vlastního šéfa a to by znamenalo jistou jízdenku na onen svět.

Uvědomila jsem si, že lačně vdechuju tu vůni. Nikdy dřív jsem nic podobného necítila. Rozhodně nebyla lidská, ale ani zvířecí. Tak kdo to sakra může být?

Konečně jsem se donutila soustředit se na práci. Předávka drog mi utekla, ale tohle mohlo být mnohem zajímavější. Chvíli jsem sledovala situaci. Dva černé stíny se právě šplhaly pro ty ostřelovače. Ti o nich ještě ani nevěděli. Napadlo mě, že pro lidské oči se stíny pohybují příliš rychle, než aby je mohly zaznamenat. Ten třetí ale zůstal dole a konečně se zastavil. Zaměřila jsem ho.

Páni!

Přímo v rámečku se mi objevila moc pěkná chlapská prdelka navlečená v kožených kalhotách. Jistěže naprosto nevhodná část těla pro případnou budoucí identifikaci. Přesto jsem ale stiskla spoušť. A tím jsem to asi podělala. Zdálo se to neuvěřitelné, ale ten muž to tiché zabzučení na tu dálku asi slyšel. Jak jinak si vysvětlit, že najednou rychlostí zvuku vyletěl směrem ke mně a začal se šplhat nahoru.

„Do prdele!“ zaklela jsem, teď už nahlas, protože to bylo stejně fuk. Navlíkla jsem si foťák na krk a rozeběhla se po střeše. Ještě jsem nebyla ani v půlce a měl mě. Nejspíš skočil, protože se jeho ruce omotaly kolem mých stehen a já se rozplácla na beton. Instinktivně jsem chytla foťák a držel ho nad hlavou. O sebe jsem strach neměla. Moje kůže by musela narazit na něco mnohem tvrdšího, aby se na ní objevilo nějaké zranění.

V životě už jsem se prala mockrát. Nedokázala bych ani spočítat kolikrát se mě během těch šesti let života s Debbie někdo pokusil znásilnit. Nikdy se to nikomu nepodařilo. Byla jsem silnější.

Najednou jsem ale ležela na zádech, foťák pořád daleko za hlavou a zjistila, že z toho ocelového sevření se dostat nedokážu. Pořád mě držel kolem stehen ale o jedno mrknutí oka později se posunul výš a zalehnul mě.

„Slez ze mě!“ zaječela jsem.

To už byl přímo nade mnou. V tu chvíli mi došlo, že ta úžasná vůně, kterou jsem předtím cítila, byla jeho, alespoň ta její nejzajímavější část.

„Dej mi to!“ zavrčel. Doslova. Jeho hluboký hlas podbarvovalo skutečné hrdelní vrčení. Naskočila mi husí kůže.

„Na to zapomeň!“ odsekla jsem, mnohem sebevědoměji než jsem se cítila. Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr.

Natáhl se po foťáku a přitom se na mě přitisknul. Jeho tvář se ocitla těsně u mě. Prvotní strach o všechny ty snímky vystřídal naprostý úžas a strnulost. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Zarazil se ve stejnou chvíli.

Byl hladce oholený, měl výraznou bradu i lícní kosti. Do tváře mu padaly prameny delších hnědo zrzavých vlasů. Na očích měl sluneční brýle. Ale i když to byl na první pohled drsňák, takhle zblízka mi došlo, že mu nebude víc než dvacet. Sklouzla jsem pohledem k jeho rtům. Teď byly lehce pootevřené a vycházela z nich ta úžasná vůně. Na celé dvě vteřiny jsem zapomněla na foťák a dokonce i na to, že jsem nejspíš v parádním průšvihu.

Najednou se zhluboka nadechl. Nosem. Jako když zvíře větří. Jako když větřím… já. V tu chvíli se mu v obličeji mihlo nefalšované překvapení.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

Jo, na totéž jsem se chtěla zeptat já…

„Momentálně můra přišpendlená k podlaze,“ zasípala jsem. Měřil skoro dva metry a to, co se mi tisklo na tělo bylo pěkných pár kilo svalů.

Zazubil se. Pak se znovu nadechl. V jeho hrudi se ozval zvuk podobný vrčení, ale teď neznělo tak hrozivě jako předtím. Spíš to vypadalo, jako by…

„Hele, co kdyby ses po mně přestal válet!“ hlesla jsem, ale mnohem méně rázně než bych si přála.

Do tváře se mu vrátila původní tvrdost a zase se sápal po foťáku.

„Až mi dáš tu hračku,“ zabručel.

Natahovala jsem se, co nejdál, ale neměla jsem šanci. Docílila jsem jen ještě těsnějšího sevření. Najednou se mi udělalo horko.

Vytrhnul mi foťák z ruky, položil ho na zem mimo můj dosah, ale pořád mě držel.

„Teď mi řekni, kdo jsi?“ nařídil.

Jako hypnotizovaná jsem zírala na jeho rty.

„Edwarde!“ ozvalo se zezdola. Nejspíš jeho kumpáni. To mě probralo.

Volnou rukou jsem ho chytila za vlasy a škubla mu hlavou do strany. Syknul a jeho stisk konečně povolil. Dost na to, abych vyskočila na nohy. Okamžitě jsem se vrhla k foťáku.

„Ale no tak!“ ozvalo se vzápětí a já ležela na břiše, s rukou zkroucenou za zády. Zase mě zalehl. Foťák jsem měla skoro pod nosem. Zaklela jsem.

A on se rozesmál. Jak na mě ležel, cítila jsem, jak se otřásá smíchy. Rezignovaně jsem položila hlavu na zem.

„Tak, zlato. Je mi to líto, ale tohle si budu muset vzít.“

Sáhl po zdroji mého živobytí a nejspíš se jím chystal pořádně praštit. Mohla bych si takových koupit tisíce, ale já k němu prostě měla citový vztah. Navíc obsahoval spoustu cenných fotografií.

„Počkej!“ vykřikla jsem. „Co kdybys jen smazal vaše fotky. Já ty ostatní moc potřebuju.“ Jo, žebrala jsem. Jak ponižující!

Na okamžik ležel úplně nehybně. Za krkem jsem cítila jeho dech. Dokonce mi připadalo, jako by se sklonil ještě níž a zase „čichal“.

„To je zvláštní, že na tebe nemám chuť,“ zašeptal udiveně a tak potichu, že by to člověk nemohl slyšet. Já ano.

Rozzuřila jsem se.

„Ty taky nejsi zrovna můj typ!“ vyštěkla jsem. „A když dovolíš, umím si představit i příjemnější věci, než se nechat osahávat úchylem v koženejch kalhotách!“

Zasmál se, ale hned potom se opravdu zvedl. Obě ruce mi držel za zády. Postavil mě na nohy.

„Tak jo, kotě, seber ten foťák a ukaž mi, co tam máš. Smažeš to a zbytek si můžeš nechat.“ Jednu ruku mi pak uvolnil.

Klepala jsem se vzteky. Nesnáším, když mě někdo drží v šachu. Najela jsem do paměti a na displeji se objevil zadek v kožených kalhotách. Zrudla jsem. Srdce mi bušilo jako zvon.

Rozchechtal se. Chytil mě za tu ruku, která držela foťák a ze zadu se na mě natiskl, aby se mohl pořádně podívat.

„Myslel jsem, že se ti moje kalhoty nelíbí,“ smál se.

Mlčela jsem. Na to nebylo co říct.

„Ok, maličká, tak co tam máme dál?“

Přejela jsem na dalších pět fotek, které zachycovaly k smrti vyděšené mafiány a černé rozmazané šmouhy.

„Tyhle smaž,“ přikázal. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Stejně na nich nebylo nic vidět.

Nakonec tam z dnešních úlovků zůstal jen ten zadek. Zafuněla jsem.

„Tohle si klidně vytiskni a postav na noční stolek,“ uchichtnul se. Pak mi dal pusu na tvář a zmizel. Pustil mě tak nečekaně, že jsem div nespadla.

Trvalo mi hezkých pár vteřin, než jsem přestala konsternovaně zírat do tmy. Zaslechla jsem blížící se policejní sirény.

Přikrčila jsem se a přes okraj střechy se podívala dolů. Grázlové seděli spoutaní na zemi, z úst jim vykukovaly roubíky. Na kapotě nejbližšího auta ležely jejich palmtopy. Policajti už to všechno jen naložili a odvezli.

Osaměla jsem. Pořád jsem se nedokázala vzpamatovat. Pomalu jsem zvedla ruku, kterou jsem ho předtím zatahala za vlasy a přičichla k ní. Nádherně voněla.


Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

emam

117)  emam (16.12.2014 20:39)

ho, h´, tak to je síla. Suepr!

Karolka

116)  Karolka (12.06.2012 07:28)

Dobrou chuť, Hani. ;) A pozor ať ti nezaskočí knoflíčky.

HMR

115)  HMR (11.06.2012 19:44)

nevím proč, ale měla jsem dojem, že jsi Zoom stáhla no to je jedno, dávám si repete...

natali

114)  natali (24.08.2011 22:25)

Tak...a teď se nebude koupat tak týden, nejmíň super jedu dál

Kim

113)  Kim (08.08.2011 10:39)

Wau!! Že bych objevila mojí další závislost??!!
Edward v kožených kalhotách?? Uff, nějaké teplo tu je!
S tou fotkou to nemělo chybu!

zuzka88

112)  zuzka88 (08.08.2011 10:19)

Tuhle povídku jsem nějak přehlédla nebo nevím, jak se mohlo stát, že jsem ji ještě nečetla.
Bella - předpokládám, že je to Bella, možná špatně, ale zatím se nám slečna Kriegová nepředstavila - v roli fotografky fotící zločince je změna. Neohroženou a drsou Bellu jsem dlouho nikde neviděla.
Trochu nepovedená akce se myslím zvrhla v zajímavou scénu. Edwardův zadek v těsných kožených kalhotách Kdo by si nechal ujít ten pohled? Na noční stolek bych si to asi nedávala, ale jako spořič obrazovky by to bylo ideální.
Jsem zvědavá, co bude dál, takže to jdu honem zjistit.

Karolka

111)  Karolka (27.06.2011 22:13)

Íáááááááááááááááááá!!!!! Pěkné počtení, zlatíčko. ;)

ambra

110)  ambra (27.06.2011 21:54)

Jsem tu! Konečně! A mám pěkný náskok, víme?;) Nicméně upravenou verzi už jsem vlivem Dannyho stihla trošku pozapomenout, takže jsem se bez problému ponořila a už to jelo!
Ty to víš, zlatíčko, ale ty Tvoje neotřelé příběhy mě prostě vždycky sejmou...
Filmík běží - vidím Zoom, její krásný dům, koupelnu a Donovana, vidím její akce a hlavně tu poslední, voňavou... (mňam!!! ).
Ale někde vzádu je i její zvláštní osamělost a nehezká minulost.
Dnes potřebuju spravit náladu, tak se sobecky nebudu moc vykecávat a jdu si to užít .
A tenhle Edward je prostě...

Karolka

109)  Karolka (02.02.2011 20:02)

tessa: Ahoj, děkuju. Přeju příjemné čtení.

tessa

108)  tessa (02.02.2011 19:59)

Ty jo, vyplatilo se mi to učení na písemky a čekání na to, až tu bude celá série...

Jenom tupě zírám na obrazovku svého notesu a nějak mi nedochází, že kožené kalhotky a naprostý úžas znám z BDB (Black Dagger Brotherhood). Hned jdu na další dílek!!!

Jinak tohle je naprostá bomba!!!

Karolka

107)  Karolka (02.02.2011 16:59)

kamčí: Já z toho slzení dneska nevyjdu. Děkuju!

Karolka

106)  Karolka (02.02.2011 16:58)

eunta: Hezky si to užij.

Eunta

105)  Eunta (02.02.2011 16:45)

Tak jo... nechala jsem se strhnout a pustila se také do čtení a jsem... nadšená... jdu okamžitě na další...

104)  kamčí (02.02.2011 15:54)

103)  lucka (28.01.2011 19:30)

Karolka

102)  Karolka (25.01.2011 15:35)

ScRiB: Vítej. Tobě nechám udělat i náhradní klíče od dveří. ;) Užij si to.

ScRiBbLe

101)  ScRiBbLe (25.01.2011 15:28)

Tak... ehm, a jsem u Tebe zase.

Konečně se můžu vrhnout na ZOOM!

Už prolog mě velice nadchnul - tajemná fotografka, kterou nikdo nevidí. Nikdo nezná její jméno ani adresu, jen to, jak si nechává říkat - Zoom!

Popis jejího "sídla" - luxusní a Donovan je naprosto úžasný.

Slečna Kriegova bude asi pěkná opička, že?:D

No a ten zbytek - tři rozmazené šmouhy zbavující se jejího objektu. A Edward... uáááááááááááááá. Ne, asi vážně nejsem normální, jelikož se mnou ty písmenka, která čtu, dělají psí kusy!

Předsstava Edwarda v kožených kalhotech! Íííííííííííííííííí! Ehm, dobrý - nádech a výdech, už jsem v klidu, snad... asi.

„Tohle si klidně vytiskni a postav na noční stolek,“ uííí... heh, pohoda, jsem naprosto normální!:D

Karolko, tohle jsem Ti ještě chtěla říct (vlastně už dávno) - jsi úžasná!

Neznám nikoho, kdo by oplýval takovou spoustou vynikajících, neotřelých a naprosto senzačních (divný slovo, ale jiné mě bohužel nenapadá) nápadů!

Nechápu, jak dokážeš každý den napsat jednu kapitolu, která je vždycky úplně dokonalá!

Řeknu to asi takhle - jsem TEAM Karolka! Juch!!!

Děkuji za tak nabitou kapitolku!

kytka

100)  kytka (18.01.2011 20:17)

Zajímavý nápad, okamžitě jdu na další. Kožené kalhoty - úplně to vidím.

Lia

99)  Lia (15.01.2011 22:56)

úžasný nápad dalšího příběhu Edwarda a ...jmenuje se Bella?

blotik

98)  blotik (12.01.2011 21:43)

Jo, je to perfektní. Stále jsem si na to nějak nemohla udělat čas, ale nakonec se skulinka našla. A já jsem za to nesmírně ráda. Říkala jsem ti, že píšeš překrásně? Určitě, to by jinak nebylo možné. Tak jo, zítra další malou dávku. DAlší díleček; na který se už mooooc těším.

1 2 3 4 5 6   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek