Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/WWMA.jpg

Takový pokus... psát v první osobě č. j. ;-)
Takový pokus... nechat Edwarda v New Moon odejít a potkat Bellu po šesti letech.

Takový pokus...mít z toho jednorázovku o dvou dílech.
(pozn: trochu jsem si upravila Alicin dar)



„Ok, s tímhle se už dá vyjít mezi lidi, Isabello,“ zamumlala jsem unaveně a konečně tak vzala na milost svůj obraz v zrcadle. Prameny mých tmavohnědých vlasů se už aspoň kroutily na obou stranách hlavy stejně. Stejně nemožně, ale díky té symetrii to mohlo vypadat jako umělecký záměr.
Ta místa, která se mi nepodařilo rozčesat, jsem skryla do skřipce.
Poznamenat si! Nutně koupit litry kondicionéru. Nechci mít dredy!
Poznamenat si! Nutně, ale už opravdu si koupit diář na nutné poznámky!

Ještě jsem se párkrát zhluboka nadechla, ale při pohledu na svůj výraz v zrcadle jsem místo výdechu vydala pazvuk, který by v mžiku zahanbil parní lokomotivu.
„Tohle nepřežiju,“ zavrčela jsem a házela do kabelky tuny těch nejnutnějších maličkostí.


Už jsem se zmínila, že dneska nastupuju do nové práce? Ne? A že mě s pravděpodobností rovnající se jistotě vypískají? Jen ještě nevím, zda moji kolegové nebo klienti - tedy, kdo z nich dřív.
Nejsem nějaká ustrašená absolventka, dokonce už ani v první větě po té, co ze sebe přiškrceně dostanu, že jsem psycholožka, nedodávám, že chci pomáhat lidem.
Ne, nejsem už naivka. I když nevím, jestli ze mě tohle zapálené prohlášení naivku přeci jen nedělá. Kdybych si tím byla tak jistá, přece si to tu neopakuju jako mantru, hm.
To je pak stejné jako s větou, že… kolikrát se na mě za to Angela ušklíbla a povzdechla, kolikrát, že za posledních šest let tuhle větu ode mě slyšela?
O něm…? Že už je to za mnou? Že už jsem se z toho dostala?
Fajn, fajn. Ale když už je o něm řeč, myslím, že se dá uznat, že minimálně z té naivity mě vyléčil.
Když jsem mu přestala stačit. Když jsem pro něj nebyla dost dobrá…


Nejsem naivka, jsem profesionál a v praxi jsem už nějakou dobu. A jakmile zvládnu první případ, ze zkušenosti vím, že se dostaví pocit kompetentnosti.

Škoda jen, že to na mě není vidět. Jo, i když už na zádech vláčím už skoro dva a půl křížky, pořád mám občanku pro jistotu v pohotovosti. A tasím ji poměrně často.
Možná bych se měla přihlásit k FBI, minimálně tenhle grif už mám nacvičený. Ještě se naučím jíst slunečnicová semínka a můžu si otevřít vlastní Akta X, materiál bych na to měla. Ostatně žila jsem hezkých pár let ve Forks.


To, že vypadám na sedmnáct, no dobře, někdy na osmnáct a půl po těžké obzvlášť naváté noci, není to nejhorší. - Já vím, říkáte si, komu by to nelichotilo. Ale já vážně nestojím o ty šestnáctileté Sandokany, jak se jeden z nich tuhle označil. Zajímalo by mě, jestli někdy vůbec viděl Sandokana, že by ho pro jeho generaci reprízovali?
Ok, ok, vím, že ten, s kým teď chodím, je mladší než já. Jenže ne o tolik… Jenže ne myšlením… Ok, tu úchylku pro přes sto let staré upíry mi nikdo neodpáře. Jenže naštěstí je v běžné populaci nevídáte tak často, nenarazíte na ně u baru… Takže jsem více-méně normální. Dnes. Už. Snad. -


Ehm… už jsem se zmínila, že občas trpím rozbíhavým myšlením?
Dobře, kde jsem to byla. Aha… no nejhorší je, že mou profesí je rodinná a manželská poradkyně. A teď prosím dramatické ticho. Fanfáry a tady je pointa! Jsem svobodná a bezdětná.
Nemůžu říct vyloženě single, na to se v mém bytě příliš často aranžují Jacobovy skoro dva metry svalové i jiné hmoty.
A kilometry jeho svršků dláždí cestu mezi pokoji. Já nevím, jestli se bojí, že by se při cestě od televize k ledničce ztratil? To dost pochybuju, protože i na to pověstné házení kůrek dochází. Ale to jsem teď vypíchla jen ty negativní stránky našeho společného života. Ve všech ostatních si na něj nemůžu stěžovat. Ne, že by mi to zakázal, rozumějte, takový on není, to…


Ok, zpátky k tématu. Někdy je to problém. Někdy z toho někdo dělá problém. Minimálně jednou za měsíc mi za krk skočí to klišé, jak můžu radit v oblasti, ve které nemám osobní zkušenosti? A rozvod mých rodičů v době, kdy jsem ještě ani nezačala brát rozum, za takovou zkušenost asi považovat nemůžu.
A já na to mám pokaždé stejnou s (navenek) asertivním klidem vyslovenou odpověď: Copak, abych byla kupříkladu dobrá v poradenství pro drogově závislé, musím si projít kariérou smažky? A to většinou ty nedůvěřivé hlasy utiší. Teda ty venku, ty uvnitř mé hlavy naopak nabudou na intenzitě.
Jistě chápete, že tím nechci říct, že slyším hlasy. Jsem normální. Ne, ani netrpím samomluvou. Tady to, to…ok, dost, už za sebe nechám mluvit své činy.


„Jakeu, tak já už jdu, pojď mě poplivat pro štěstí,“ zavolala jsem do útrob bytu. „Symbolicky!“ zahrozila jsem mu na oko.
Můj rozespalý přítel, partner, spolubydlící, kdo ví - ale o tom jindy - se přišoural do předsíně a schoval mě ve své horké náruči. To, že jsem si tak připadala ještě menší, než jsem, mi v tomto případě nevadilo, tady to bylo správně, tady jsem se tak cítila bezpečně.
„Konečně,“ zašeptal do mých vlasů.
„Blacku!“ praštila jsem ho do ramene.
Umlčel mě polibkem, a pak dodal: „Jsi roztomilá, když se rozčiluješ.“
Roztomilá? Já mu dám roztomilou!
„Uznej sama, že jsi byla jak tajfun. Tony se tě bál tak, že se šel radši schovat ke své srnce,“ udobřoval si mě Jake.
Kousla jsem se do jazyka, abych mu nevynadala za tu roztomilou. Říká mi tak, kdykoliv se hádáme. Kdykoliv se já chci hádat, totiž… kdykoliv chci něco řešit. Rozumíte, máte něco podstatného, co chcete s partnerem rozumně probrat, a on vás nebere vážně. Směje se, jak vás to rozčiluje. Dobře, možná to, co chci řešit, nepovažuje za problém, ale stejně… A nejhorší je, že ten bastard ví, jak to skončí, kde to skončí a co u toho nebudeme mít na sobě. A že mě to zase rozčílí, pardon, budu roztomilá. Doprčic, nechci být učebnicovým příkladem takového rozpouštění napětí.


Ach jo. Dneska půjdu do nové práce opravdu v dobré pohodě. Aspoň, že to není první práce v životě. I když se tak cítím.
Ale Jakeovi nemůžu nic vyčítat, ten, kdo je tu často uzlíček nervů, jsem já… a kdyby tušil, proč se náš kocour jmenuje Tony, bylo by to toleranci. Už když jsem domů to kotě přinesla, podezřívavě se ptal, jestli všechna v tom vrhu byla opravdu stejné barvy. Já vím, není to obvyklé, ale stát se to může, ne? Hypoteticky existovala možnost, že by všechna koťata byla zrzavá i u těchhle rodičů, no dobře, u těchhle moc ne, ale kdo ví, takový spící gen udělá divy…
Ano, Jacob neznal Edwardovo druhé jméno. Možná si dost domyslel, toho srnčího plyšáka ostatně přinesl sám. S tím smyslem pro sarkastický humor jsme se hledali. A hm… do postele Tonyho taky nepouštěl. Tam vytýčil pomyslnou hranici…


Dobře, nepřenesla jsem se přes Edwarda, pořád jsem pro něj měla slabost, pořád s ním Jacoba srovnávala. A pořád jsem doufala, že Jake má dost lásky pro nás oba. Já ho měla ráda, byla mu vděčná. Díky němu jsem znovu začala žít.
Ale v jeho vlastní prospěch jsem doufala, že jednou potká svůj otisk. A osud mu konečně vynahradí tu čekárnu, kterou tu se mnou má, i když je nám spolu hezky a já se snažím, vážně.
Někdy ale mluvím ze spaní. A druhý den se mnou nemluví ani klika od dveří.
Upřímně, nikdy jsem tohle přísloví nechápala. Jak by mohla klika mluvit?
Doprčic, Swanová, vem za tu kliku a val do práce, jinak o tu kliku, žes ji získala, přijdeš!
Tolik k tomu, že netrpím samomluvou. Ale v mysli se to nepočítá, nebo? Tak zatím…


-

Nakonec jsem se bála zbytečně. Mělo mě napadnout, že v příspěvkové organizaci, kterou zřizuje obec, byrokracii pšenka jen pokvete. Čekalo mě kolečko papírování, školení o bezpečnosti práce, setkání s ředitelem, který mě upozornil, že se mám s kolegy na chodbě zdravit a že o zákazu alkoholu se s každým pracovníkem baví jen dvakrát – poprvé u tohoto „přivítání“ a podruhé při okamžité výpovědi po požití na pracovišti.
Měla jsem si k jablku a čokoládové tyčince ke svačině přibalit i trochu ovsa – pro toho úřednickýho šimla, co si tu tak vesele hýkal… totiž, já vím, že šiml je kůň a hýká osel, ale tak nějak, sem se to hodilo víc.

-

Pomalu jsem si zvykala na novou práci, mohla jsem říct sbohem a šáteček zkušební době a trochu se zklidnit.
Alespoň pracovně. Jinak jsem touhle dobou prožívala každoroční výlet do centrifugy. Nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem si to připouštět, ale ta blbá propast někde pod srdeční chlopní si v ten den prostě slavila své narozeniny.
Všechno by bylo jednodušší, kdybych ho dokázala nenávidět. Byla jsem na něj naštvaná, v duchu jsem mu už do tváře vmetla stovky výčitek - ale to nestačilo.


A ty sny… Ty „nejodvážnější“ a současně nejbolestnější aspoň měly tolik slušnosti, že jednak přicházely po 22. hodině, kam patřily, a jednak počkaly, až vlk nebude doma a budou mít pré. Každopádně mi tím podvědomí dávalo dost nevybíravým způsobem najevo, že jsem v p… pořádné kaši.


„Bello, omlouvám se, máte tu klienta, není objednaný, ale říká, že je to naléhavé,“ ozvala se z intercomu asistentka a vyrušila mě tak – zachránila – před pitvou, kterou jsem bez obvyklého umrtvení – v práci se to nedělá, říkal pan ředitel – prováděla svému srdci.
Posunula jsem si sluchátko pod bradu, abych si mohla upravit sukni, zatímco jsem stahovala nohy ze stolu a broukla: „To je v pořádku, přijmu ho.“
Vstala jsem a šla si pro klienta ven. Zárubně dveří mi pak posloužily jako provizorní kompenzační pomůcka. Jako berle pro mé podlamující se nohy a mé podlomené duševní zdraví. Protože jestli jsem doufala, že s klientem přijdu na jiné myšlenky, byl osud pořádnej cynik.
„Paní doktorka Swanová, pan Cullen,“ představila nás – zbytečně – asistentka.
Donutila jsem se k nenucenému tónu: „Díky, Melanie, můžete si zajít na oběd.“
Asistentka se zarazila: „Opravdu? Nebudete mě potřebovat?“
Zavrtěla jsem hlavou a usmála se na ni.
Na něj jsem si zatím nedovolila pohlédnout. Zřejmě jsem mu ale nějak pokynula, takže vykročil. Zastavil se na mé úrovni, asi si nebyl jistý, jestli smí do mého pracovního království.
Pohlédla jsem mu tvrdě do tváře a broukla: „To je v pořádku, Mel, tohle je mystery client.“
Edward si skousl ret nad dvojsmyslností těch slov. Byl současně mystickou bytostí.
Asistentka po něm překvapeně střelila pohledem a on na ni použil jeden ze svých patentovaných pohledů-omamováků. Jak může mít tu drzost s lidmi takhle manipulovat?
„Paní doktorka má pravdu, ve skutečnosti jsem novinář a rád bych požádal o rozhovor,“ vymýšlel si okamžitě.
Protočila jsem oči, směrem k asistentce naznačila útrpné povzdechnutí a mávla rukou.
Melanie si konečně začala balit kabelku a mobilem domlouvala, s kým na oběd vyrazí.


Protáhl se kolem mě do kanceláře a já jsem zavřela. S rukou na klice, jako bych si nebyla jistá, jestli neutéct, jsem konečně znovu zvedla oči k němu.
Edward.
Takže se mi to před šesti lety nezdálo? Nebo se mi to zdá teď? Nebo je mou trvalou halucinací?
„Bello,“ oslovil mě šeptem. Asi jsem vypadala nemožně - možná se bál, že když promluví hlasitěji, labuť odletí, podobně jako když tlesknutím zkoušíte, jestli na rybníku nepřimrzla.
Nádech, výdech, profesionální úsměv.


Vykročil ke mně a já tváří v tvář tomu žhavému zlatu v jeho pohledu vytřeštila oči. Jako by najednou těch šest let zmizelo.
„Dál už ani krok!“ vysoukala jsem ze sebe paranoidně. Cosi mi podlamovalo nohy. Překvapení? Panika? Něco víc? Jenže poslední, co jsem chtěla, bylo odbýt tuhle „Poštu pro tebe“, setkání po letech, u jeho nohou. Ne, nechtěla jsem před ním padnout na zadek! A když, tak to aspoň nemusel vědět.
Zmateně se zarazil, a pak se sarkasticky rozesmál. Spíš pro sebe pak polohlasně dodal: „Kvůli němu. Bojíš se, že by cítil, že má v revíru škodnou.“
Nebyla jsem si jistá, co v tuto chvíli považoval za Jakeův revír. Tohle město? Mě?
„I když, možná by to nebylo od věci, dost by to urychlilo,“ přemýšlel pak nahlas, jako bych ani nebyla v místnosti.
Co prosím? Nebyla jsem schopna slova a jen jsem rozhodila ruce. Se zbytky elegance jsem se sesunula do křesla a jemu nabídla to na druhé straně stolu. A to taky byla jediná bariéra, která mě od něj dělila. Stůl. Pod jeho deskou jsem zatínala prsty do dřeva pojezdu pro klávesnici. Ten stůl byl momentálně mé jediné útočiště, dělicí čára mezi ním a mnou, které držela zbytky rozumu na mé straně hřiště.


„Ahoj. Tedy… jak se ti daří? Vůbec ses nezměnil,“ dovolila jsem si zavtipkovat a v tom ušklíbnutí schovat emoce, které ve mně vřely. Protože i srdce se chtělo rozběhnout na druhou stranu, na jeho část hrací plochy, tůrovalo startér do vražedných otáček.
„Bello,“ zašeptal znovu měkce a nahnul se ke mně, lokty opřel o stůl a dlaně spojil.
Automaticky jsem se v křesle zaklonila, abych zachovala vzdálenost mezi námi. Mezi našimi osobními prostory.
„Promiň,“ napravil okamžitě své držení těla, i když jeho výraz tváře se změnil na rezignující, ublížený, smutný. No promiň, ale na to mám patent já. Já mám pro to taky jediná důvod. A ten právě sedí naproti mně.
Pak se na mě ale přesto na kratičký okamžik usmál, aby vzápětí opět zvážněl.
„Isabello, musíš mě vyslechnout. Nechtěl jsem ti sem tak vpadnout,“ promlouval ke mně. Vpadnout kam? Do kanceláře? Do života? Opět? Omlouvá se někdy zemětřesení Kalifornii?
„Už nemáme čas. Jde o něj. O Blacka. Alice měla vizi,“ jeho výraz neprozrazoval žádné emoce. Jeho oči mě úpěnlivě hypnotizovaly. „Neměli byste spolu být,“ dodal tišeji.
Nadechl se, aby pokračoval, ale já mu do proslovu vpadla: „Jak to vůbec víš, jak víš, že on a já, a vůbec, není to tvá věc!“ Ignorovala jsem jeho rádoby zlověstné varování. O co mu jde?
„Bello, chci a vždycky jsem pro tebe chtěl jen to nejlepší,“ vzdychnul s pohledem sklopeným k zemi. „Vím, že to bude znít hloupě, ale nech si to prosím vysvětlit. Musíš se s ním rozejít, protože podle té vize…“


Rozčílil mě a já ho ani nenechala domluvit: „Neříkals, že to bude, jako bys nikdy nebyl? Že mě nebudeš sledovat? To si jako každej druhej nemůžete předplatit kabelovku, musíte koukat na můj život?“
Ukázalo se, že Edwardova sebejistota je dvojčetem té mé, mizerně vystavěná, zhroutila se v jediné vteřině. Edward prudce vstal a zasyčel do mé tváře: „Jo, řekl jsem Alice, aby tvou budoucnost nesledovala. A ona to dodržela! Ostatně, neztrácela jsi čas a pojistila sis, aby nic neviděla.“
Překvapeně jsem zamžikala. Jacob stínil její dar…
„Jak ale potom…“ vyslovila jsem nahlas a vzápětí si přitiskla dlaň na ústa. „Panebože.“
Když mi sevřel dlaně ve svých a poklekl u mě, nejdřív jsem si vůbec neuvědomila, co udělal. V hlavě jsem měla vymeteno. Společně s ostrou bolestí tam tepalo jen pochopení… Alice mou budoucnost najednou viděla - už jí nic nestínilo - Jacob už nebyl, nebude…
„Doprčic, kdy, kde, mluv,“ chytila jsem Edwarda hystericky za klopy kabátu a neuvědomila si, jak blízko jsem se mu ocitla. Až jeho tmavnoucí zrak mě na tuto nespolečenskou blízkost upozornil.


A vzápětí pak jeho něžné rty. Jeho ruce, které mi živelně vpletl do vlasů. Pevné vypracované tělo, na které si mě přitiskl.
„Pusť! Nech toho! Co si to!“ vzdychala jsem. Rty, ruce, vše mi brnělo hladem po tom, aby se ho směly dotýkat. Jenže tohle bylo špatně, celé to bylo špatně…
Útrpně se na mě podíval: „Není to tak, jak to vypadá, ale takhle je to nejlepší, věř mi, Bello, musíš se mnou strávit pár minut, a pak jít domů, za ním, rozejít se s ním… Říct mu, že jsi zase se mnou. Tak to bude nejlepší. Pro vás oba. Věř mi. Zkoušeli jsme to vymyslet jinak.“
„Jsi blázen. Šílenec! Jak se opovažuješ? Co si o sobě myslíš? Co po mě chceš tentokrát? Jednou za čas se vracíš za svými mazlíčky?“ křičela jsem na něj.
„No, očividně tady nejsi mazlíček ty, spíš panička, řekl bych, hafíka máš doma,“ ucedil skrz zaťatou čelist, ale pak smířlivě dodal: „Bello, nechá tě jít jedině tehdy, když budeš se mnou. A jestli se nerozejdete, pak jednoho dne, až tě napadne klient a on tě bude bránit…“ sevřel v dlaních moji tvář.
„Kdy? Jak?“ vzlykla jsem.
„Zítra,“ uhnul pohledem. „V osm večer. Před restaurací, kam půjdete oslavit výročí. A když se tomu vyhnete zítra, pak…“ Výročí - jak hloupá jsem byla, když jsem si myslela, že jedno výročí překryje jiné - jak pitomé bylo načasovat začátek vztahu s Jacobem rok po Edwardově odchodu.
„Chápu,“ zvedla jsem před sebe dlaně. Víc jsem neunesla. „Já… takže… panebože, ty si sem nakráčíš, označíš si mě svou vůní, aby mě Jacob pustil k vodě. A kdo se zeptal mě? Doprčic, nepotřebuju opatrovníka, kterej za mě rozhodne, co je pro mě a Jacoba nejlepší, jak se vyhnout… tomu. Jak vše napravit. Nejsem nesvéprávná! A nebyla jsem ani tenkrát! Kdy ses mě zeptal na můj názor? Kdy ses mě zeptal, co chci já? Co jsem připravená nést za důsledky? Co když ho nechci opustit, chci ho zachránit, ale musí existovat jiná cesta. Musí - nejsem tvoje hračka! Nikdy jsem nebyla! A nebudu!“ ječela jsem jako smyslů zbavená, až jsem začala chraptět.


Chvíli jsme oba mlčeli.
„Díky, jsem vděčná za varování. Ale měl bys jít, tohle je moje věc a já se o všechno postarám,“ šeptla jsem pak chladně. „Bez tebe.“
„Bello,“ přitiskl si mě na hruď a já tak měla možnost slyšet, jak zoufale oddechuje. „Jsme na stejné straně. Já mu přeci taky nechci ublížit.“
„Jenže právě to děláš, tímhle,“ vzlykla jsem. „Nech mě.“
Okamžitě mě pustil a jako opařený ode mě odstoupil a trochu nelogicky zašeptal: „O mě jsi tolik nebojovala.“
Tvář jsem měla schovanou v dlaních a teď ji k němu šokovaně zvedla: „Cože? Co to říkáš? Tys mě nechtěl, Tys mě ne…“
Vzal mi slova i nádech od úst. Líbal mě, jako by na tom závisel jeho život.
„To neříkej, stačí, že jsem tu lež vyslovil já,“ šeptal a jeho oči prosily za odpuštění.
„Vypadni,“ hlesla jsem. Vrtěla hlavou a nic nechápala.
Díval se na mě a duchem byl někde jinde.
„Vypadni! Udělám to, jasné? Jdi mi ale už z očí!“ zařvala jsem hystericky.
Beze slova se zvedl ze dřepu. Pokusil se mě pohladit, ale já před jeho rukou uhnula.
Odešel.
Jako by tu nikdy nebyl… Opět…

 

Povídky od Carlie

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Lenka326

30)  Lenka326 (31.01.2012 22:41)

Skvělé čtení! Belliny myšlenkové pochody mě skoro zabily! Jenže i přes ten vtip a sarkasmus je to vlastně pořád stejná nešťastná holka, co si myslí, že ji láska jejího života nemilovala a nebyla pro něj dost dobrá. A jak jsi perfektně popsala vztah s Jakem, někdy si říkám, jestli je takový vztah lepší než žádný, kdo ví? A pak se do života znovu vřítí Cullen a arogantně ji poručí, aby se s ním rozešla a vlastně je to z ušlechtilých důvodů. Jak tohle skončí? Moc se na to těším.

HMR

29)  HMR (31.01.2012 18:55)

jakmile zvládnu první případ, dostaví se pocit kompetentnosti... to bych taky chtěla
Carlie, ty víš, že ty tvoje písmenka miluju, tu tvoji nádhernou schopnost smíchat originální nápad se Stmíváním a s narážkami na nám dobře známé sktutečnosti, ať už je to Sandokan nebo Kobra s Pumou...
netrpělivě očekávám rozuzlení...

Empress

28)  Empress (31.01.2012 18:43)

„O mě jsi tolik nebojovala.“ uáá klepnúť ho kladivom je málo
Teším sa na ďalšiu, už aby bola

Marvi

27)  Marvi (31.01.2012 18:23)

Já tvojí Bellu prostě miluju, ty její myšlenkové pochody!!! Paráda!!!
A co se týče Edwarda, měla bojovat??? Neměl se tak rychle vypařit...
Jak já se nemůžu dočkat pokračování!!!

Carlie

26)  Carlie (31.01.2012 17:48)


Vy jste mě tak nádherně obklíčily!!!
Na 2. dílu už se pracuje, mám tak první třetinu, čtvrtinu. Vidím to tak zítra.
A vidím to na silnou rehabilitaci Edwarda, to jsem z něj udělala fakt takového hajzla? I ten jeden

Twilluš: Já jsem v tom psaní totiž taky schíza, tím to bude, neboj. Původně to nemělo být tak depresivní. Začátek je docela happy, ne? Ale pak, to samo Díky za krásnou metaforu
KalamityJane: To kdybych věděla, jak to dopadne. Ale pokusím se pro všechny co nejlíp a pokud možno uvěřitelně Díky moc :-)
Marcelle: Právě, co se mělo stát, se stane… Jakea se pokusím nedat, ok, píšu si ;-) Díky moc :-)
Empress: No, bude to boj… ale konec snad dobrý, všechno dobré? Doufám… nevím… snad to klapne ;-) Díky :-)
maryblack: Díky moc :-) :-)
Bosi: A já myslela, že mi budete vyčítat tu hysterku Bellu, a on to odnesl miláček Edward Jsem to potvora ;-) A na BAN, totiž BAR myslím, myslím Díky moooc :-)
martisku: Nemají to lehké, no… bohužel si se mnou ještě chvíli užijou. Ale přežijou. Snad. Bez následků ;-) Díky :-)
Kyti: Taky jsem si to musela střihnout, jj, hádky se skvěle píšou ;-) Díky :-)
SariS: A to ani neví, co se za jeho zády děje, a ještě dít bude… nemá to lehký, jj, smiřovat se zas a znova s tím, že je „ten druhý“, hm… Snad dostane i on své happily ever after ;-) Díky moc :-)
Jani: Díky moc :-) :-)
THe: Jsem ráda. Tak ještě jeden nádech a doběhněte to se mnou :-) Díky moc :-)
Hanetko: Dýchej, nedám na ně dopustit, jen menší mučeníčko Díky moooc! :-)
Pajo: Jej, pošlu Ti tam zatím Jakea i Edwarda na umělé dýchání, jo? ;-) Díky :-)
Julie: Potvorák je to, jasně! ;-) Díky moc :-)
Evelyn: Díky za postřehy k první části, jasně, že jsem taky čerpala ze svých zkušeností :D A Edward, je děsněj, no… snad se polepší(m) ;-) Díky moc :-)
ambři: Počkej, ten opušťák jsi měla podepsanej, a Ty jsi to nakonec dala? Jsi moje statečná! ;-) Ale nebylo to vůbec tak depresivní, že ne ;-) HE? Fakt jsem tak průhledná? No tak jim ho aspoň zkusím nedat tak snadno, tak… Díky moooc :-) Ale uvidí se, uvidí, jdu si dát pro naladění před psaním RP 8
gucci: Poslala jsi mě do kolen :D :D Ano, v tomto počtu smajlíků byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti! :D Díky! :-)
Astridko: Někdy si říkám, že jedině tady v ff si můžou postavy dovolit takhle se chovat, tak si to užívám taky, jj… ta jeho gesta Díky moc :-) A jsem ráda, že ses i pobavila, původně to fakt byl odlehčený příběh… jenže pak mě napadlo, co kdyby se Edík stavil ;-)
Silvi: Jj, je manipulátor… ale ukáže se, že nejen on… prostě se ho budu muset v dalším díle vážně zastat ;-) Díky moooc. Píšu, píšu, myslím na to, kudy chodím :-)
Fanny: Tak snad bude nepředvídatelný i druhý kousek. Díky moc :-)
viki: Díky moc :-)
Bajuš: Díky za krásný rozbor, teď jsem vyšší tak zhruba, dejme tomu, hm, o 3 cenťáky! Hořký koktejl mixuju všem, jsem zlá , ale to jen, aby jim z té sladké třešničky pak nebylo zle (alibi) ;-) Díky moc :-)

Bye

25)  Bye (31.01.2012 17:31)

Carlie, normálně jsem se při tom, když jsem si po přečtení perexu uvědomila tu tíhu daného tématu, vyděsila, že jsi zanevřela na svůj specifický humor. Ale ne, je to tam!
"Ehm… už jsem se zmínila, že občas trpím rozbíhavým myšlením?
Dobře, kde jsem to byla. Aha… no nejhorší je, že mou profesí je rodinná a manželská poradkyně. A teď prosím dramatické ticho. Fanfáry a tady je pointa! Jsem svobodná a bezdětná."
Nebo ty tvoje neokoukané výrazy - kariéra smažky, labuť uletí...
"a kdyby tušil, proč se náš kocour jmenuje Tony, bylo by to toleranci." Achjo, konec srandy, tady už začínalo přituhovat. A... ty kráso!!! To teda byl sešup. Krvácí mi srdce. Kvůli Jacobovi, kvůli Belle a i kvůli Edwardovi, který si asi bude muset svůj pohár hořkosti vypít až do dna. Nebo ne?
Nádherná jízda. Jazyková i myšlenková perla! A ten "scénář" B) !!!!

24)  viki (31.01.2012 16:37)

Bylo to úžasné ! Těším se na pokračování !

Fanny

23)  Fanny (31.01.2012 14:48)

Wow! Tohle jsem rozhodně nečekala...

Silvaren

22)  Silvaren (31.01.2012 13:16)

wow, tak tohle byla dokonalost sama. Užila jsem si každé písmenko. Edward je manipulátor, asi budu fandit Jacobovi. Už píšeš pokráčko? Jsem strašně zvědavá, co jim provedeš.

Astrid

21)  Astrid (31.01.2012 10:49)

Rada by som povedala, že mi Jacoba lúto... :'-( nj, ale neníííí!! jichííí Carlie, krásna poviedka, teším na pokračovanie. Tak on ju prišiel varovať a ešte ju aj políbil - a ako!! strašne ho milujem. A Bella, tak dobre sa mi počúvalo jej rozprávanie, jak to vlastne od tý doby má chudera...:'-( Jake aby trafil do lednice, Bellina občanka:D :D a zemetrasenie ma dostali, bolo tam toho mnoho a bavila som sa - to Ty umíš. Vidíš idem si Pohled dočítať, si ma naladila. Tvoj humor krížený s útrpnou realitou mám moc rada Carlie. Jo a ťoťo: „To neříkej, stačí, že jsem tu lež vyslovil já,“ - omg, potrebujem smajla ktorý odpadol. Carlie, to je nádhera. Ja ho tak milujem, také veci vie hovoriť len ON. teším, díky

gucci

20)  gucci (30.01.2012 23:39)

...prý to autorkám stačí...takže.... .....Carlie goooooooooo

ambra

19)  ambra (30.01.2012 23:11)

Ach Carlie... Jak to, že mi až doteď nedošla ta největší hrůza? Horší než to, že Edward odešel, byl fakt, že Bella opravdu uvěřila, že ji nemiloval a že mu přestala stačit. A ta tvoje s tím žije šest let.:'-( :'-( :'-( Slova, jakými popsala své soužití s Jacobem, ta neúplná láska... :'-(
Při Edwardově příchodu jsem prodělala kolaps. Tak moc na mě působíš. A zase. Edward, který už šest let žije s vědomí, že mu Bella tu hroznou lež uvěřila. :'-( :'-(
Tvoje oblíbená hra s tím, co bude?;) Moc se těším, jak to rozsekneš, aby se Cullen nažral a vlk zůstal celý;) . Nebulím jen proto, že jsem přesvědčená o HE.

Evelyn

18)  Evelyn (30.01.2012 21:26)

Carlie... nějak mi došla slova. Ten začátek byl úžasný! Musela jsem se smát - ukazování občanky pár let po dvacítce a nevěřícné Vám už vážně bylo osmnáct? znám velmi dobře a stejně tak poznámky o nutnosti pořídit si poznámkový blok
A pak přišel na scénu Edward... Ach jo, snad ještě nikdy na mě jeho vpád do Bellina života po jeho odchodu nepůsobil tak drtivě. A z jeho strany jaksi sobecky a egoisticky. Co si myslí po těch letech?!
Carlie, tleskám a netrpělivě vyhlížím druhou část

julie

17)  julie (30.01.2012 21:18)

Ufff,jo,tak to je síla!On jí řekne,že o něj takhle nebojovala???!!!! Pánvičku,aby se mu rozsvítilo!!!
Carlie,úžasné!

Paja

16)  Paja (30.01.2012 20:56)

Potřebuju akutně pokračování!!! Je to otázka života a smrti

ambra

15)  ambra (30.01.2012 19:49)

Můžu si počkat na zbytek? Jsem v nějaké zbabělé náladě

Hanetka

14)  Hanetka (30.01.2012 19:45)

Jsem na prášek! Kdy bude ta druhá půlka? Si okoušu nehty!

Bosorka

13)  Bosorka (30.01.2012 18:49)

Carlie - mysli na to,že se 25. uvidíme.... BAR, BAR, BAR!

THe

12)  THe (30.01.2012 18:45)

Ou. :'-( Sice šíleně smutné, ale líbí se mi to. :) Těším se na další část.

11)  Jana (30.01.2012 18:39)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek