Sekce

Galerie

/gallery/10311895_10201155317364610_791803018_n.jpg

René dostane práci v New Yorku, kam se Bella nechce stěhovat, protože si nedokáže život v tak velkém městě představit. Odjíždí do Forks ke svému otci a pokouší se najít si přátele, jenže nic nebude tak lehké, jak se zdá, obzvlášť, když se kolem začne motat Jacob Black, nenapravitelný sukničkář. Nebo napravitelný?

Upozornění!

V této povídce nejsou žádní vlci, upíři a jiné nadpřirozené bytosti. Je psaná k pobavení, tak doufám, že svůj účel splní. :)
Příjemné čtení...

Prolog

 

 

 

„Bello, pohni zadkem, nevyhrála jsem v loterii, abych musela za taxi platit majlant!"

S protaženým ksichtem jsem se ještě jednou rozhlédla po pokoji a hodila si batoh na záda. Nechtěla jsem odjet k tátovi, jenže máma dostala práci v New Yorku a ten jsem neměla ráda, takže volba byla jasná. Proto jsem se rozhodla pro jedno z menších zel a nakonec jsem usoudila, že bude lepší žít ve Forks. Jistě, každý, kdo to má v hlavě v pořádku, si poklepe na čelo, že jsem se musela zbláznit. Jenže já byla odjakživa spíš maloměstská holka do nepohody a nedokázala jsem si představit, že by tomu bylo jinak. A tak jsem si sbalila svoje saky paky a vydala jsem se na cestu do „divočiny.“

 

Byl krásný slunečný den a Arizonské letiště práskalo ve švech.

 

„Vypadá to, že se sjela celá Arizona, aby mě viděla nastupovat do letadla,“ zamrmlala jsem si pod nos a odfoukla si pramen vlasů ze zpoceného čela.

 

„Prosím tě, co to meleš? Proč by se tě chtěla zbavit celá Arizona? Stačí, že se tě chce zbavit jen ta hrstka učitelů z tvé školy. Doufám, že se ve Forks budeš trošku krotit. No, a jestli ne… tak to přeju Charliemu hodně silné nervy!“ dodala máma a já jsem mohla jasně slyšet ten vykřičník na konci.

 

Zatímco mluvila, rozhlížela se po hale, a tak naštěstí neviděla ty grimasy, které jsem po celý čas jejího monologu dělala. Byla jsem velice, ale opravdu velice nevychovaná a hulvátská dívka. Aspoň tak pravila moje „milá" a „laskavá" paní ředitelka na bývalé škole.

 

„Přestaň dělat obličeje, Bello, nebo ti to zůstane,“ rýpla si do mě máma.

Byla jsem tak zahloubaná sama do sebe, že jsem si ani nevšimla, jak na mě civí. My dvě jsme měly hezký vztah, ale kdybych ho měla definovat, bylo by těžké volit správná slova. Jednoduše řečeno, pokud jsem nikomu nic nerozbila o hlavu, anebo nezpívala o půlnoci na náměstí, neměli jsme žádný problém. O to víc jsem se bála toho, jaký vztah si vytvořím s Charliem. Naposledy jsem u něj byla, když mi bylo deset… nebo jedenáct? Kdo by si to pamatoval. V tu dobu jsem byla hodná holka, která by ani mouše neublížila. Ne, že bych se teď chovala jako nějaká delikventka, nebo tak něco, jen… to by zkrátka bylo na dlouhé vysvětlování. Snad si teda s Charliem padneme do oka a všechno bude v pořádku.

 

Když z reproduktorů zaznělo číslo mého letu, zatoužila jsem se otočit a rozběhnout směrem domů. Jenže jsem si uvědomila, že mám opravdu velké problémy s koordinací pohybů a spíš než domů, bych se dřív dostala do nemocnice. Marně jsem přemýšlela, jak mě moji rodiče zplodili... Teda, vím jak, jenomže… prostě, když se mi vyvíjely nohy, k mé smůle se mi vyvinuly obě levé.

Můj myšlenkový pochod byl k mé smůle přerušen, když mě máma oslovila. „Bello, prober se, nebo ti to letadlo uletí před nosem. Vím, že jsi nervózní, ale už opravdu musíš jít!“

 

Zatlačila jsem slzy, které se draly ven, objala jsem mámu a slíbila jí, že budu hodná, bezproblémová a tak dále a tak dále. Pak jsem se vydala na svoji novou cestu životem.

 

 

 

•••

 

 

Jeden strom, druhý strom, třetí strom… zelená, zelená, zelená... Takhle nějak probíhala cesta do mého nového domova. Dalo by se říct, že Forks byl opravdu zapadákov, ve kterém se místo nákupního centra a jiných zábavných středisek vyskytovalo opravdu mnoho zeleně – mám na mysli té legální. I když mít ve Forks výskyt ilegální zeleně by bylo docela hustý. Potřásla jsem hlavou, jelikož mě moje nesoustředěná mysl opět zavedla jinam, než jsem chtěla.

 

Přivítání s Charliem proběhlo tak, jak jsem očekávala. Byli jsme tak nadšení, že jsme ze sebe vůbec vymáčkli „ahoj“ a objali se.

Problém byl totiž v tom, že jsme měli s Charliem podobné povahy, a na základě toho naše komunikace poněkud vázla. Tím pádem cesta v autě probíhala tak tiše, až jsem z toho měla strach.

 

„Máma mi říkala, že jsi měla nějaké potíže ve škole, je to pravda?“ prolomil táta ticho v autě jako první.

 

„Nedalo by se říct, že jsem měla problémy, jen jsem dělala věci, které se nehodily k dívce v mém věku. Hele, tati, aby bylo jasno, nejsem žádná delikventka, jen si prostě nenechám nic líbit. Když jsou ke mně lidi slušní, jsem i já,“ zakončila jsem rozhodným hlasem a hrdě vystrčila bradu.

 

„Dobře, tohle beru, ale prosím tě, snaž se krotit. Jsem šerif a tohle město je malý a plný drben,“ řekl pevně. Pak se na mě podíval a čekal, jak na jeho prosbu zareaguju.

 

„Slibuju, že se vynasnažím. Ale myslím, že tohle bude těžký dodržet,“ dodala jsem a podívala se na něj psím pohledem. S úlevou jsem zkonstatovala, že se mi na jeho tváři podařilo vykouzlit úsměv.

 

„Jsem rád, že budeš u mě. Víš, stýskalo se mi,“ přiznal se mi.

 

„Jo, i mně se stýskalo,“ připustila jsem. To byla veškerá konverzace, kterou jsme v autě vedli. Zbytek cesty probíhal opět v tichosti.

 

Jakmile jsme dorazili a já po schodech vystoupala do svého pokoje, připadala jsem si, jako by mi bylo zase deset. Nic se tam nezměnilo. Až na mě. Uchechtla jsem se.

Jakmile Charlie uviděl můj zaražený výraz, ubezpečil mě, že si pokoj můžu předělat, jak budu chtít, a já s úlevou přikývla.

 

 

A tak začal můj život ve Forks. Do začátku školního roku zbývalo čtrnáct dní a já měla v úmyslu během nich stihnout předělat pokoj k obrazu svému. Taky jsem chtěla prozkoumat Forks a pokusit se vzpomenout si na ty lidi, se kterými bych opětovně mohla navázat přátelství. A taky jsem měla v plánu prošmejdit knihkupectví.

 

 

Své království jsem dala do pořádku během prvního týdne. V druhém týdnu jsem byla většinou ve městě a rozhlížela se, co se dá kde sehnat a kde se může člověk zabavit. Sice jsem sem kdysi jezdila na prázdniny, ale od té doby uplynula spousta let a mnohé se tady změnilo. Bylo tedy pro mě velice potěšující, že jsem našla dokonce i kino.

 

Páteční podvečer jsem ke své smůle strávila tak, že jsem šla z města pěšky, protože mi ujel autobus. Nemohla jsem ani zavolat Charliemu, aby pro mě přijel, a žádná telefonní budka nikde poblíž nebyla. Nedokázala bych ani říct, co zatemnilo můj mozek, když jsem si před odjezdem kontrolovala batoh, jestli v něm mám všechno, ale mobil jsem mezi „všechno“ nezahrnula. Tudíž jsem celou cestu domů klela jak dlaždič.

„I když, kam ten by se na mě hrabal. Kdyby mě slyšel Charlie, okamžitě by mě zavřel na samotku," hudrala jsem.

Vrátila jsem se zpocená, vytočená a unavená. Vrchol všeho bylo, když jsem před naším barákem uviděla stát dvě, pro mě neznámá auta. I proto by se moje poslední zakletí dalo nazvat rouháním. Hleděla jsem na vchodové dveře jak masový vrah na svoji oběť, takže jsem si nevšimla kluka, který stál za rohem a sledoval mě.

Ten obličej mi byl povědomý. Ovšem moje paměť byla poněkud pomalejší, takže jsem se mohla šklebit, jak to šlo, ale stejně jsem z ní nedostala nápovědu, odkud ho znám.

 

„Slušnej slovník,“ ozval se a šel ke mně blíž.

 

„Jo, dřela jsem na něm,“ zašklebila jsem se.

 

„Já jsem Seth a ty musíš být Bella,“ představil se a napřáhl ke mně ruku. I když jsem neměla náladu na seznamování, pravicí jsem mu potřásla.

 

„Je fakt hezký, že mě tady každej zná a já si nemůžu na nikoho vzpomenout,“ řekla jsem ironicky.

 

„No jo, jsi pro tohle město největší novinka za poslední dobu," odpověděl mi se smíchem. „Vidím, že jsi byla na procházce,“ kývl na mě a podíval se směrem, kterým jsem se přivalila z města.

 

„Nepřipomínej mi to, jsem zpocená a ulepená tak moc, že kdybys mě hodil na zeď, zůstanu na ní přilepená až do Vánoc. A co tady vůbec děláš? Bydlíš tady někde?“ vyptávala jsem se a zároveň se rozhlížela kolem, jako bych čekala, že někde uprostřed cesty bude stát chaloupka na kuří nožce, ve které by snad dotyčný mohl bydlet.

 

„Ne, já žiju v La Push," zavrtěl hlavou. „Přijel jsem s tátou, abychom ti dovezli dárek od Billyho,“ vysvětloval a ukazovákem přitom mířil na červenou dodávku, která stála vedle podobně vyhlížejícího auta. Jen bylo na první pohled znát, že to moje je o pár desítek let starší.

 

„To si děláš srandu?“ vydechla jsem nevěřícně a vyvalila na něho oči.

„Ach ne! Já věděl, že se ti nebude líbit! Jenže Billy přesvědčil tátu, ať ti ho doveze.“

 

„Blázníš!" přerušila jsem ho nadšeně. „Sice to není nejnovější vůz, ale je úžasný. Díky, že jste mi ho dovezli!“

 

Byla jsem radostí bez sebe. Už nikdy žádné autobusy a chození pěšky. Měla jsem auto!

 

Když jsem se Sethem dostatečně prozkoumala svoje nové vozítko a on mi vysvětlil, jak funguje, odebrali jsme se konečně do domu. Táta a Harry Cleawater diskutovali v kuchyni o rybaření, ale jakmile nás zaregistrovali, začali se mě vyptávat na auto. Jestli jsem s ním spokojená a tak. Odpověděla jsem jim po pravdě, že lepší „šunku" jsem ani dostat nemohla. Když zmizeli na dvorku a já zůstala se Sethem v kuchyni, nastalo poněkud trapné ticho.

 

„Co jsi vlastně dělal venku?“ vyzvídala jsem.

 

„Rád trávím svůj čas na čerstvém vzduchu a navíc se mi nechtělo poslouchat řeči o rybaření,“ prozradil mi a udělal grimasu. Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Povídali jsme si asi hodinu a já musela uznat, že se s ním cítím dobře.

 

Když se táta s Harrym vrátili a oba naši hosti odešli, nadlábla jsem se nepříliš poživatelnou večeří a pak šla do obýváku. Zařekla jsem se, že tátu už ke sporáku nepustím a budu vařit jen já, jinak pojdeme hladem. Charlie totiž v kuchyni moc nevynikal. Za dva týdny pobytu ve Forks jsem ochutnala skoro všechno, co uměl, a až na dvě jídla, nebylo skoro nic pořádně poživatelné.

 

„Je moc hezký, že mi Billy daroval auto, ale nějak si pořád nemůžu vybavit, kdo to je,“ přemýšlela jsem nahlas.

 

Seděli jsme s tátou před televizí a koukali se na nějaké mistrovství v pojídání hamburgerů.

„Nepamatuješ si na Billyho? Hrávala sis s jeho synem. Byl tady pokaždé, když jsi přijela na návštěvu,“ připomněl mi. Chvíli jsem dumala a pak jsem si vybavila toho zubatého šmejda, co mě pokaždé, když jsem přijela, provokoval. Nesnášela jsem ho.

 

„Kriste pane, ty myslíš tátu zubatýho Jakea?!“ vyletělo ze mě hysterickým hlasem.

 

„Koho?!“ táta na mě vyvalil oči a sotva se mu dařilo zadržovat smích.

 

„No, tak se jmenoval, Jack, nebo nějak podobně. Měl velký zuby a byl drzej jak opice… možná tak i vypadal,“ neodpustila jsem si.

 

„Ježkovy oči,“ rozesmál se Charlie. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděla, a když nepřestával, rozhodla jsem se vrátit do svého pokoje.

 

„Jmenuje se Jacob!“ zavolal na mě, než jsem stačila zmizet úplně.

 

Jacob, Jack… i kdyby se jmenoval Frankenstein, bylo by mi to jedno. Doufala jsem jen, že mi ten otravný blbeček nezkříží cestu. Dva týdny se o to nepokusil, tak mi nezbývalo nic jiného než doufat, že to tak zůstane. Svalila jsem se na postel a nechala jsem se pomalu ale jistě unášet do říše snů.

 

 

Víkend proběhl poměrně klidně, dalo by se říct, že ve znamení nicnedělání, ale brala jsem to jako poslední možnost načerpat sílu před začátkem školy. V neděli odpoledne se na mně začala podepisovat nervozita, ale musela jsem uznat, že to nebylo jen tím. Opět se totiž projevil můj problém s koordinací pohybů. Když jsem se pokoušela vyběhnout po schodech, dvakrát jsem o ně zakopla. Pak jsem ještě rozbila hrnek, zlomila si nehet a „zrušila" sošku po babičce Swanové. Měla jsem jediné štěstí, a to, že Charlie nebyl doma. Zaprvé proto, že by se mi smál (ano, byl to škodolibý otec) a zadruhé – mohla jsem nadávat jak o závod při každém svém klopýtnutí. K své smůle jsem nebyla jedna z těch, kteří ladně zakopávají, já sebou pokaždé prásknu na zem jak pytel brambor.

 

Nakonec jsem byla ráda, že den skončil a já se mohla uložit bezpečně do postele. Hodnou chvíli jsem dumala, který z mých předků mohl být takové nemehlo. Opravdu mě zajímalo, jestli jsem tento „dar“ podědila, nebo jsem unikát.

 

Když ale táta procházel kolem mého pokoje s pořádným žuchnutím a zakletím, bylo mi jasné, že unikát rozhodně nejsem. S povzdechem jsem si nařídila budík a doufala jsem, že se mi podaří usnout dřív, než budu muset vstávat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

maryblack

7)  maryblack (05.05.2014 09:59)

Díky :D taky mě baví tahle "troškuodrány" Bella :D

Empress

6)  Empress (05.05.2014 09:12)

Zlato, no konečne som sa k tomu dostala
Bavím sa rovnako, ak nie aj viac, ako keď som to čítala prvý krát, tvoj humor ma proste neomrzí
Zubatý Jake :D :D a táto „troškuodrány" Bella sa mi veľmi páčia a preto idem rýchlo na ďalšiu kapitolku
Ozaj podarený kúsok, tlieskam

maryblack

5)  maryblack (01.05.2014 16:45)

Snad se budou další kapitoly líbít. :) Díky za každý koment, který pod kapitolou necháte.

4)  arisa (01.05.2014 10:20)

no, nevypadá to vůbec špatně :D uvidíme, jak to bude dál :D :)

Kamikadze

3)  Kamikadze (01.05.2014 09:04)

Zubatý Jake? :D :D zajímalo by mě, kam na ty nápady chodíš :D nemotorná Bella není novinka, ale že by po Charliem podědila i něco jiného, než uzavřenou povahu? No podívejme :D a její slovník by možná stál za zveřejnění :D

maryblack

2)  maryblack (30.04.2014 21:58)

Diky :-) povidku mam dopsanou celou, pokusim se kapitoly pridavat co nejrychleji, jakmile budou opravene.;) Doufam, ze se bude povidka libit Drz mi palce. A dekuji za komentar.

SestraTwilly

1)  SestraTwilly (30.04.2014 20:26)

Tak si konečne späť...už som myslela,že ťa múzak načisto ignoruje. Teším sa,ale teraz mám už niečo rozčítané. Hneď ako to skončím,pustím sa do tejto tvojej poviedky. Takže pekne mi tu nazhromaždi kapitolky,aby som sa mala do čoho pustiť. Prajem ti veľa chuti a nápadov,do ďalších kapitoliek.:) ;)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek