Sekce

Galerie

/gallery/thumbs/jasper-alice.jpg

Pracovně se tato povídka jmenovala "Deprese". A o té to také je.
Co když z Alice vyprchá její životní nadšení? Co je špatně? A kdo a jak to vyřeší?

Žánr: psychologické, romantické (snad)

Postavy: Alice, Jasper

Komíhala jsem nohama v křišťálově čisté vodě lesního potoka. Voda byla příjemně chladivá, nejspíš, ale mé ledové tělo to nevnímalo. Přesto to bylo příjemné. Bylo příjemné sedět tu sama, nemyslet na nic, jen se kochat okolní přírodou. Mohla jsem zapomenout na vše, i na žízeň, když jsem se pozorně zaposlouchala do zvuků okolního lesa... Tentokrát to nezabralo.

Unikala jsem tím ze světa, ve kterém jsem žila. Měla jsem milující početnou rodinu, nejdokonalejšího muže na světě, skvělou nejlepší kamarádku... Ale přesto jsem se poslední dobou cítila prázdná. Bez radosti a nadšení. A ani v budoucnosti neleželo nic slibného, jen nudná, zdánlivě dokonalá existence. Věděla jsem, že jsem nedokázala skrýt svou nespokojenost, ale nedokázala jsem se s ní ani vyrovnat.

Nevěděla jsem, co přesně se se mnou děje. Nevyznala jsem se ve zmatku svých emocí a s Jasperem jsem o tom ukvapeně odmítla mluvit. Nechtěla jsem to začít rozebírat sama a on respektoval mé přání.

Věděla jsem, že mi vadí, že žiji ve stále stejném stereotypu... Škola, nákupy, rodinné večery, noci s láskou mého bytí... Všechno mi to kdysi připadalo tak dokonale nádherné. Ale teď mi to nestačilo. Byla jsem nevděčnice.

Netušila jsem, po čem vlastně toužím.

Uslyšela jsem tiché dopady nohou na lesní pokrývku. Ty kroky bych poznalo kdykoliv. Byla jsem na něj vyladěná ve všech směrech.

Několik metrů ode mě se obezřetně zastavil a čekal. Neotočila jsem se, nijak jsem mu nedala najevo, jak moc chci, aby šel ke mně, objal mě a utěšil. Protože jsem věděla, že to vše ví i on.

Najednou jsem se nalézala v jeho měkké, teplé a voňavé náruči, která pro mě znamenala bezpečí a jistotu. Objala jsem ho kolem hrudi, hlavu mu položila na rameno a přitáhla si ho co nejblíže.

Nemluvili jsme, nemuseli jsme. Ale já teď chtěla... potřebovala jsem to dostat ven.

„Jsem tak unavená.“

Jako bych nebyla jen kus nezničitelného kamene, s nezměřitelnou silou, rychlostí a hbitostí. I upír má city.

„Já vím, já vím,“ zašeptal mi do vlasů a u něj to nebyla jen pouhá fráze. Cítil to. Nemusela jsem mu vysvětlovat zmatek, který jsem pociťovala a sama nechápala. On se v něm vyznal lépe. Ve změti nespokojenosti, nedočkavosti, přelétavosti, chtíče... Co jsem vlastně chtěla?

Nadechla jsem se jeho drsné a zároveň tak jemné vůně a trochu se uvolnila. Byl tu a vždy bude.

„Co by sis přála?“ zeptal se mě tiše a konejšivě. Snesl by mi i modré z nebe, stačilo si jen říct. Ale já mlčela, neznala jsem odpověď. Mohla jsem se podívat do své budoucnosti, ale odpověď v ní neležela, protože rozhodnutí ještě nepadlo.

„Svatbu?“ zkusil to.

Vždy mi to udělalo radost. Plánování, nakupování, objednávání, zařizování... Teď ne. Smutně jsem zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu.

„Změnu?“

Změna. Jednoduché slovo. Má dvě slabiky, pět písmen. V jeho podání však znělo jako pozvánka do ráje. Trochu jsem se zamračila.

Věděla jsem, že to je to pravé. Ale co skrývá v sobě? Co značí? Co chci změnit? Přestěhovat se? Přestat chodit do školy?

Ani jsem si nevšimla, kdy jsem přikývla. Nemusela jsem se na něj podívat, abych viděla jeho spokojený úsměv, jako vždy, kdy věděl, že pro mě může něco udělat.

„Odejdeme.“

To slovo mě zmátlo. „Odejdeme"? Ne „odjedeme"?

„Kam?“ špitla jsem a připadla si jako malá holka, která se schovává za maminčinou sukní před něčím, čemu doopravdy chce vyjít vstříc. To bylo hloupé. A Jasper byl na nějakou maminku příliš sexy.

„Kamkoliv. Nebudeme plánovat, prostě půjdeme. Nikdy sis nezkusila život nomáda, ačkoliv je to naše přirozenost. Budeš nádherná divoženka,“ dodal něžně.

Pozvedla jsem k němu hlavu a četla v jeho očích. Láska, přesvědčenost.

Zkusila jsem si to představit. Konec hry na lidi. Jen já a on. Poznávali bychom přírodu z její drsné, skutečné stránky, byli bychom svobodní a nespoutaní. Zbožňovala jsem svět z lidského pohledu – drahé apartmány, luxusní šaty, rychlá auta. Ale představa že to vyměním za liduprázdnou krajinu, kterou se budu prohánět po svých, možná nahá, možná v ukradeném oblečení, po jeho boku... byla neodolatelná.

Představa se změnila ve vizi. Běželi jsme s větrem o závod uprostřed neznámých lesů a ve vzduchu zněl náš šťastný, rozpustilý smích.

Usmála jsem se, znal mě lépe než já samu sebe.

„Miluju tě.“

 

LACJHLACJHLACJH

 

Byly to krásné tři roky mého života. Nebyla jsem spoutaná nikým a ničím. Šli jsme za nosem a nic neřešili.

Všechno ale končí a i my jsme se vrátili domů. Milovala jsem, miluji a budu milovat svou rodinu, svůj pravý domov, který se tak často přesouvá. Na umístění nezáleží. Ale každý někdy potřebuje oddech, krátkou dovolenou. A já už vím, jak na to.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Nebraska

1)  Nebraska (09.06.2010 07:18)

Moc povedené, říkala jsem si, jak je může bavit pořád dokola to samé. Úžasně jsi vystihla tu její beznaděj a vztah s Jasperem

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek