Sekce

Galerie

http://www.stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Trápení pokračuje, ale mějte na paměti, že všechno jednou skončí. A já jsem dala slib, který dodržím.

23. kapitola - Ples? Ne, vězení

Když jsem vstoupila do sálu, stále jsem měla pohled sklopený na zem, takže to první, co na mě dolehlo, byl příšerný hluk. Vlastně to znělo jako příliš dokonalý bzukot velkého včelího úlu. Možná obrovská zvonkohra, nevím. Každopádně mě to přimělo trochu zvednout pohled a rozhlédnout se kolem. Vstoupili jsme do obrovského podlouhlého sálu, který svou velikostí spíše připomínal velkou sportovní halu. Stěny byly z hrubého neopracovaného kamene, jak už tomu tak na hradech bývá a výzdobu zde tvořilo jenom mnoho látkových praporů s podivným emblémem, uprostřed nějž bylo velké tiskací V, stejné jako na obálce, která nám předevčírem přišla domů. Nedalo mi moc práce pochopit, že to asi bude erb klanu Volturiů. No s navozením příjemného prostředí, jako to umí Alice, si tu rozhodně nikdo tu práci nedal. V sálu už bylo opravdu velmi mnoho pozvaných hostů, kteří se shlukovali v malých skupinkách a debatovali nebo jen tak postávali kolem. A další stále přicházeli. Všichni jsme se tak nějak instinktivně drželi při sobě a postavili se k levé stěně poblíž kamenného odpočívadla. Tentokrát se asi nikdo z rodiny necítil moc příjemně. V této společnosti jsme byli všichni mírně řečeno mimo. Odlišovali nás naše zlaté oči. Zatím sem nezahlédla nikoho jiného než ty rudooké a věděla jsem, že ani zahlédnout nemůžu. Pokud víme, byli jsme jediní.  Za to jsem si až teď uvědomila, jak jsou upíři z celého světa rozdílní. Byli tu světlovlasí Seveřané, nám podobní Středoevropané a Američané, pochopitelně i upíři z tmavší pleti z teplejších krajů, ale absolutně mě ohromily Asijské typy. S údivem jsem se otočila na Carlisla.

„Jak si může rodina, která v podstatě nevytáhne paty z hradu udržet vládu po celém světě?“ nechápavě jsem se zeptala.

„V současnosti je to už v podstatě jenom otázka pokory, zastrašování a starých zvyků. Mnoho fyzické síly není ani potřeba. Rodina těží ze svých bitevních skutků z minulosti a nikdo se jim nechce postavit, protože si myslí, že armáda Volturiových by je mohla okamžitě rozsekat na padrť. Ale můj osobní názor je, že už to zdaleka není pravda, protože velká armáda není potřeba a jsou s ní jenom komplikace. Aro to vyřešil jinak a po svém.“

„ V minulosti se všude po světě odehrávaly velké bitvy mezi útočícími klany upírských rodin. Ale Volturiovy se svou údernou silou byli vždy schopni jakékoliv nepokoje po jisté době potlačit a znovu nastolit svou vládu. Jak plynula staletí, boje postupně slábly, protože i ti nejzarputilejší pochopili, že proti nim prostě nemají šanci. Pak už místo bitev probíhaly jen menší šarvátky a na to stačilo udržovat jenom několik dobře vycvičených komand, která byla v podstatě nepřetržitě na cestách. Navíc svůj vliv udržují pravidelným konáním plesu, který má už tisíciletou tradici. Aro si po každém z nich velice pečlivě obnovuje své záznamy v knihách, takže mu opravdu nikdo neunikne. Udržování velké armády teď, v době, kdy už to ani není potřeba, by bylo finančně velmi nákladné a způsobilo by to mnoho komplikací s utajením. Proto se Aro obklopil svou gardou. Nikdo kromě něj a jeho dvou bratrů neví, kolik čítá členů, ale můj soukromý odhad je, že nemá ani třicet členů. Nemusí jich být více, protože Aro přijímá pouze upíry s darem nebo velmi silné jedince. Členové se občas velmi rychle mění podle toho, jak stoupají nebo klesají na žebříčku Arovi oblíbenosti nebo pokud jsou zabiti a nebo pokud je nahradí někdo s lepším nebo silnějším darem. Všichni v gardě jsou nesmírně pyšní a ctižádostiví, ale zároveň jsou velmi hákliví na své postavení, což občas bývá jejich velkou slabinou. Bez Ara jsou totiž ničím.“

„Několik z nich určitě potkáš a seznámíš se s nimi. I já jsem už s nimi měl tu čest a u pár z nich dokonce vím, co schovávají v rukávu. Poznáš je podle dlouhých černých plášťů, které nosí přes normální oblečení. Čím je černější, tím si jich Aro více cení.“

Pokývala jsem hlavou a hledala v davu ty černé pláště. Nikde jsem ale nezahlédla nikoho, kdo by se tvářil jinak než jako přítomný host. Na konci sálu jsem akorát zahlédla dvoustupňové vyvýšené pódium, kde na spodním stupni bylo evidentně místo pro ty, kteří předstupují před vládce a na stupni nad ním byla umístěna tři stejná vyřezávaná křesla.

Po chvilce už zde nebylo nic k prohlížení a tak jsem dál tupě koukala na své boty. Celá rodina se zdržovala na tomto místě. Nikdo nikam nechodil a nikdo neměl tu potřebu se bavit s někým jiným. Nebylo o čem. Byli jsme tak rozdílní. Nevím, jak dlouho jsme tam zase mohli stát. Čas se stával irelevantním pojmem. Připomínalo mi to čekání vězně na popravu. Jak patetické, vždyť ono tomu tak možná bylo. Kéž by.

Najednou k nám přistoupily tři upírky. Nijak jsem si jich nevšímala, ale když se s nimi dal Carlisle do řeči, alespoň jsem si je prohlédla. Okamžitě mi bylo jasné, že není důležité, jak vypadají nebo co mají na sobě. Měly totiž světle oranžové oči, jako kdybyste tu krvavě rudou pomalu začali ředit naší zlatou. Pamatuji si, když jsem taky takové oči mívala.

Jmenovaly se Tarja, Irina a Kate a bydlely kdesi na Alijašce. Carlisle se jich vzrušeně na něco vyptával, ale já jsem zaznamenala jenom jejich odpověď.

„Donesli se k nám zvěsti, že se lze živit i zvířecí krví. Jsme na světě už dost dlouho a už nás nebaví to věčné cestování a skrývání se. Chtěli jsme to vyzkoušet, mít alespoň potenciální šanci na nový život, ale jak vidíš, moc nám to nejde. Období, kdy jsme schopny se živit jenom ze zvířat, se postupně zvětšovalo, ale teď už prostě vydržíme jen to a pak vždycky zklameme,“ pokrčila smutně rameny.

Vypadala, že ji to vážně mrzí. A Carlisle zas, že se ji skutečně snaží povzbudit. Dokonce je pozval na čas k nám domů, že bychom jim mohli s jejich snahou pomoci. Dobrák za každých okolností. Za tohle jsem ho měla ráda a za tohle ho Esmé milovala.

Víc už jsem se jim věnovat nestihla. Na pódium totiž právě přicházeli tři postavy v černočerných pláštích.

Ten, který přicházel jako první, měl dlouhé blonďaté vlasy. Vypadalo to dost nepřirozeně. Tvářil se opravdu vztekle, rty měl stažené do přísné čárky.

Z toho prostředního zase vyzařovala neuvěřitelná autorita a aura moci. Nemusela jsem vědět kdo je kdo, přesto jsem instinktivně věděla, že on je Aro. Ten, který rozhodne o našem osudu. Na tváři mu hrál pobavený úsměv a v očích se zračil až fanatický zájem o zdejší hosty.

Poslední příchozí byl nejméně výrazný a pro mě přesto nejvíce fascinující. Byl z nich nejvyšší a dlouhé přirozeně hnědé vlasy prokvetlé šedinami mu volně splývaly na ramena. Zpočátku se zdál být mimo v čase a realitě, ale v jednom okamžiku, stačil by rychlý nádech a výdech, se na moment zastavil, zmateně se rozhlédl a očima těkal po sálu, jako by něco hledal.

Jeho zrak se zastavil až na mě. Naše pohledy se spojily opravdu jen na maličký okamžik a on pak znovu upadl do svého světa mimo zdejší sál.

Ve chvíli, kdy tito tři vešli na pódium, celý sál automaticky utichl. Ti dva po stranách se posadili, pouze Aro Volturi zůstal stát. Rozpřáhl paže v teatrálním gestu a s úsměvem hodným divadelního komika všechny přivítal a představil sebe a své bratry.

Takže ten, co se tváří zle, je Caius a ten druhý, co nevnímá svět kolem sebe, je Marcus.

Po té začali před vládce postupně přivádět pozvané hosty. Chvíli jsem pozorovala probíhající jednání, ale pocity beznaděje a letargie zase začaly vítězit. Přirovnání stát jako solný sloup v této situaci nabývalo nového významu. Trvalo to přesně šest hodin, padesát minut a třicet šest vteřin než se situace u pódia změnila. Doposud klidná a spíše zdvořilostní konverzace mezi Arem a předstoupivšími upíry se změnila. Marcuse to stále nezajímalo, Caius se konečně začal usmívat a Aro se mračil. Sundal ruku z hosta a dotkl se svých bratrů. Ti po chvilce jenom mlčky přikývli. Aro lusknul prsty na hromotluka v tmavě šedém hábitu a ukázal na dveře po pravé straně od trůnu. Upír větší než Emmett ho neurvale chytnul pod paží a doslova odvlekl do vedlejší místnosti. Ozval se jediný zoufalý výkřik a zvuk tříštícího se porcelánu.

To byla první poprava.

Zhnuseně jsem se ponořila zpět do svých myšlenek. O dalších zhruba dvanáct hodin později se dostavil plíživý pocit nejistoty a strachu. Přítomných hostů ubývalo a my stále stáli v zadní části sálu, ale šedé pláště už chodily pro hosty až příliš blízko k nám.

Začala jsem se bát.

Nebála jsem se o sebe, ale o všechny, kdo tu se mnou stojí a hlavně o Edwarda.

Mého Edwarda…

Cítila jsem se jako pták lapený ve zlaté kleci. Nebála jsem se zemřít, dokonce bych to uvítala, ale nikdo z mé rodiny mi to milosrdenství neposkytne, a ač by po mě všichni z gardy určitě rádi skočili, kdybych je o to požádala, nikdo se toho neodváží. A něco mi říkalo, že Aro Volturi mě bude chtít spíše živou.

K naprosté beznaději ze ztráty milované osoby se přidal ještě panický strach. Už jsem nedokázala být silná ani tak, abych se udržela na nohou. Svezla jsem se na kamennou lavičku. Moje oči strachem zčernaly. Esme si toho všimla, přistoupila ke mně a chlácholivě mě objala.

Jenže mě už nebylo pomoci.

Před Ara předstoupily ty tři upírky, co na začátku plesu mluvily s Carlislem. Arovi stačil jediný pohled, nemusel se jich ani dotknout, a tvářil se jako sopka před výbuchem. Jejich myšlenky si prohlédl velmi rychle a pak jim dost ostře něco rozkázal. Horlivě mu to odkývaly a spěchaly pryč.

Aro se postavil, upravil si hábit a pak dost hlasitě vydal příkaz.

„Přiveďte mi Carlisla a tu jeho směšnou rodinku.“

V mém těle explodovala bomba. Tyhle pocity by upír mít neměl, ale mě bylo doslova na zvracení a nohy mě nenesly tak, jak by měly. Z jedné strany mě podpíral Emmett a z druhé Jasper.

Předstoupili jsme před vládce.

Celá rodina vpředu a mě skrývali vzadu za sebou.

„Nejenom, že jsi nechutnou ostudou všech upírů a neživíš se lidskou krví, ale naopak lidem pomáháš. Nejenom, že svůj nechutný zvyk přenášíš na tebou vytvořené upíry a rozmnožuješ tuhle bandu, ale ještě se teď dozvím, že s tímhle příšerným nápadkem koketují už i ostatní,“ řval Aro.

„Nechutné a nepřirozené.“

Nevím, kde Carlisle sebral v tu chvíli svůj klid a odvahu, ale udělal krok dopředu a naprosto vyrovnaně mu odpověděl.

„Nikoho ze zde přítomných jsem k tomu nikdy nenutil, jak si jistě můžeš velmi snadno zjistit.“

„Všichni na to přistoupili dobrovolně a někteří dokonce i bez mého přičinění.“

„Jsi slaboch,“ odsekl Aro.

Pak k němu přistoupil a chytil ho za ruku. V okamžiku se jeho tvář zkroutila vzteky ještě víc. Beze slova ho pustil a pokračoval u Esmé, Alice, Rose a Jaspera.  To už vypadalo, že se z něj za chvíli začne valit žhavá láva.

Otočil se, došel zpátky ke svému křeslu a podíval se zpět do sálu.

„A oni si k tomu všemu ještě nastěhovali do baráku lidského mazlíčka a čekali, že jim to projde,“ zařval Aro.

A pak dostal skoro nekontrolovatelný záchvat smíchu.

„Tobě vážně ten zvířecí hnus vymyl mozek, Carlisle,“ smál se, až se prohýbal v pase.

Carlisle mu na to opět jen klidně odvětil.

„Nejdůležitější zákon říká, že se o nás žádný živý člověk nesmí dozvědět, Aro. A žádný živý člověk o nás také neví, o to jsme se postarali. Viděl si to. Neporušili jsme žádný zákon.“

„A kde bereš tu jistotu, že si na to nějakým náhodným impulzem nebo zážitkem nevzpomene? Už jste to někdy zkusili? Zemřel už někde nějaký člověk, co znal upíry a po vymazání paměti si opravdu do konce svého života na nic nevzpomněl?“ řval.

„Ne,“ odpověděl Carlisle.

„Nicméně tvoje rodina nenese hlavní díl viny, i když jste se rozhodně měli postarat, aby se to nestalo.“

„Přiveďte mi tu holku.“

Udělala jsem pár vratkých kroků vpřed.

„Tak co mi k tomu řekneš?“ Aro nasadil úsměv a začal hrát to svoje divadlo.

Mlčela jsem a stále si koukala na špičky bot.

Když mu došlo, že se ode mne nic nedozví, udělal nasupeně krok vpřed a dost neurvale mě chytil za ruku. Nevím, co se mělo dít, ale po značně dlouhé době, kdy Aro stál přede mnou a úsměv mu ztvrdnul na rtech, se odtáhl a začal znovu řvát.

„Tak ty jsi porušila zákon a ještě přede mnou skrýváš své myšlenky? Podepsala sis rozsudek smrti, holčičko.“

Prosím… a mě spadl kámen ze srdce. Všechno rázem odplulo a dostavil se klid.

Jenomže, to by Carlisle nesměl být Carlislem.

„Ale ona to nedělá záměrně,“ ozval se.

„Je taková už od narození. Má nějaký druh štítu, ale neovládá ho. Projevuje se fyzicky, když se cítí v nebezpečí a latentně tak, že na ní nepůsobí žádný z našich darů.“

Aro se zarazil v půli věty a jeho obličej se změnil z naštvaného na zaujatý.

„Tak štít povídáš,“ pronesl slizce.

„To pak ale zcela mění situaci.“

„Odpustím ti tvůj prohřešek, ale na oplátku tady budeš muset s námi zůstat a stát se členkou naší gardy. Naučíme tě ovládat tvůj dar, bojovat a zahrneme tě bohatstvím a mocí.“

Tohle mi připomínalo hodně špatný film, kdy se konečně blížíte k tomu správnému konci a pak se něco strašně podělá.

Uvažovala jsem nad tím, že vládci by měli být rozumní lidé, v tomto případě upíři, ale ono to většinou platí obecně. Neměli by to být hlupáci zmítaní emocemi a svým vlastním egem. Nechápala jsem, jak Aro se svým darem a s tím vším, co si mohl přečíst v myslích mé rodiny, když už ne v té mojí, si vůbec může myslet, že bych se kdy přidala ke gardě, zabíjela a ještě se živila lidskou krví.

Přišlo mi to dokonale směšné. Už jsem byla na pokraji osobního zoufalství, že jsem se naprosto iracionálně začala smát.

Dokážete si představit, co to s ním provedlo, když se mu někdo vysmíval do obličeje?

„Vy musíte být ještě větší blázen než já, když si myslíte, že bych se někdy snížila k tomu, abych se stala členem té vaší zvrhlé společnosti.“

Bylo mi jedno, co se mnou provede. Ale já jsem si tenhle okamžik prostě chtěla užít.

Za to všechno, co mi udělal. Za Edwarda…..

Chvíli na mě vyjeveně zíral, ale pak zase nasadil tu svojí bohulibou masku.

Kývnul ukazováčkem k hromotlukovi a pronesl.

„Demetri?“

Obr mě popadl a udělal se mnou krok ze sálu.

Konečně smrt. Bylo to jednodušší než jsem čekala. ¨

„Ne ,Demetri, zůstaň s ní tady, ať se všichni pěkně dívají.“

Postavil se přede mne, zašklebil se a vztáhl ke mně svoje ruce jako lopaty. Zavřela jsem oči.

Ucítila jsem ostrou bolest na krku, ale stále jsem nebyla ve svém sladkém nevědomí. Stále jsem vnímala všechno okolo. Asi by se dalo tvrdit, že ta bolest byla jen o stupínek menší než ta, která člověka provází přeměnou. Jenomže já mám svůj žebříček bolesti trochu deformovaný. Co byla psychická bolest oproti té, kterou procházelo moje srdce a mysl. Procházka růžovou zahradou.

Stejnou bolest jsem pak ucítila ještě v končetinách a na každičkém prstu. Dokonale jsem vnímala, jak se Esmé svíjí v Carlislově náručí a jak se Alice a Rose otočili k sobě, aby zabořily hlavu jedna druhé na hruď a nemusely se na to koukat.

Nakonec, asi když už nebylo co trhat, Aro prohlásil, ať si mě odnesou do pokojů a zítra, že to zkusíme znovu.

Byl to velmi zvláštní pocit. Cítila jsem jak sbírají moje ostatky, cítila jsem každý jejich dotek, ale jaksi vzdáleně. V pokoji mi Carlisle pomohl dát se dohromady. Trvalo to o dost déle, než rozcupovat moje tělo a nic příjemného to nebylo.

Ale mě to bylo jedno.

Nechali mě v pokoji a já si, po kolikáté už, přála smrt. Nebo alespoň spánek beze snů.

***

Další den, třetí který jsme trávili ve Volteře, ten tyátr začal na novo.  Nevěnovala jsem si jediný pohled do zrcadla, nevyčistila jsem si zuby, neopláchla obličej ani se neučesala. Prostě jsem vstala z té postele, natáhla na sebe džíny a triko a vyšla ven.

Nemám žádný důvod, žádnou chuť k bytí. Já mu tohle divadlo hrát nebudu.

Ostatní na mě zírali s vyděšenými výrazy ve tváři.

Jestli měl Aro Volturi alespoň nějakou náladu, definitivně o ni přišel jen, co jsem překročila práh trůnního sálu.

Došli jsme až před ně a on se okamžitě bez skrupulí zeptal.

„Tak co? Doufám, že ti včerejší lekce stačila a ty jsi přehodnotila své rozhodnutí. Můžeme to takhle dělat třeba celé měsíce,“ usmál se.

A já to budu třeba celé měsíce snášet. Jen když jsou ostatní v bezpečí. Já už nemám pro co žít.

Nasadila jsem lehce pobavený úšklebek a zakroutila jsem hlavou. Ještě to trochu bolelo.

„Nehnu pro tebe ani prstem, ty bastarde.“

Tentokrát to bylo ještě rychlejší než včera a se stejným scénářem. Stejná byla i scéna v pokoji, jenom jsem další den vypadala zase o něco hůř.

Tentokrát se už Aro mračil rovnou.

Znovu se mě zeptal na tu samou otázku a znovu dostal stejnou odpověď. Jenže tentokrát, ještě před tím, než Demetri pokračoval, ho zastavil.

Podíval se na mě a s pocitem zadostiučinění mávnul na jakéhosi mladého chlapce. Neslyšela jsem, co mu říká, ale Alice vzadu zaúpěla.

Pak se ke mně otočil a naklonil. Jeho obličej jsem měla dva centimetry od toho svého a ovíval mě jeho nechutně sladký dech.

„Právě jsem vydal rozkaz zabít ti toho tvého drahého Edwarda,“ zacvrlikal.

„Nééé.“

Chtěla jsem se na něj vrhnout, ale Demetri byl opět rychlejší. Chvilku jsem mu bušila pěstmi bezmocně do hrudi, ale pak už jsem opět neměla čím. Na tenhle pocit si pomalu začínám zvykat.

Právě mi rozšlapal mou zlomenou upíří duši na tisíc malých kousků. Tohle byl definitivní konec. Nezbylo vůbec nic, už mi nezáleželo na ani na tom, co bude s ostatními. Dostala jsem se do naprosto odlišné sféry bytí, kdy byla jen pouhopouhá prázdnota a nicota. Nezbyla žádná pouta, žádné pocity, které by mě držely při vědomí. Bohužel pouze obrazně řečeno. Fyzicky jsem stále všechno vnímala a myslela.

Musí to být vážně zabedněný imbecil, když si myslel, že mě tímhle zlomí na svou stranu. Zlomil, definitivně, ale úplně jinak než očekával.

Proběhlo ještě pár stejných koleček, kdy jsem končila rozcupovaná na malé kousíčky. Tentokrát už jsem se ani nesnažila komunikovat nebo chodit. Nestálo mi to ani za to, vstávat z té postele. Demetri mě tam vždycky musel donést a posléze mi dost jasně dával najevo, jak moc ho to obtěžuje.

Nakonec, při poslední audienci více než týden od našeho příjezdu, se na mě Aro zhnuseně podíval, jak jsem tam tak bezvládně visela v Demetriho rukách a povídá.

„Odvezte si tuhle trosku. Tady mi stejně k ničemu nebude a vy jí prokážete tu největší službu, když jí zabijete, protože já to neudělám. Smrt by pro ní byla moc jednoduchá.“

Alespoň něco ten blbec odhadnul správně. A já věděla, že  moje rodina jeho přání nesplní.


 

Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

sfinga

2)  sfinga (17.08.2010 16:50)

Panebože, já jsem tak napnutá, jak to dopadne
Opravdu budou chtít Volturiovi zabít Edwarda? A co Bella? Sebere se z toho, dokáže Edwarda ochránit? Tak mluv, ženská, člověk aby z tebe všechno páčil. Lin, prosím, prosím, nenapínej nás

Hanetka

1)  Hanetka (17.08.2010 12:39)

Chudák Bella... a chudák Edward. Teda, co sis to na ně vymyslela? A zabít ho? Zabít Edwarda? Ario je větší pitomec, než jsem si myslela... Kdyby jí tím jen vyhrožoval... že když se k nim nepřidá, zabijí ho, možná by měla šanci. Ale takhle... Tak honem další díl, jsem napnutá jak guma u trenýrek!

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek