Sekce

Galerie

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/Broken%20soul%20mal%C3%BD.jpg

Pomalu jsem propadala pocitům naprosté beznaděje. Mé tělo opět stravovala obrovská bolest a já s tím nemohla nic dělat. Nemohla jsem se hýbat a všude kolem mě byla jen černočerná tma. Hlas mi fungoval dobře a já žadonila o smrt. Marně, naopak, všechna ta bolest se zdála být ještě intenzivnější. Byla jsem uvězněná sama ve své hlavě. Slyšela jsem dění okolo, ale nedávalo žádný smysl. Zůstaly jen mučivé vzpomínky a vlastní myšlenky. A najednou se všechno změnilo.

 

Edit 12/1/2011

 

2. kapitola - Přeměna

Něco bylo opravdu špatně. Očekávala jsem, že ta bolest s koncem mého života poleví a já se ocitnu třeba v tunelu se světlem na konci nebo před nebeskou branou. Co já vím, jak to po smrti chodí. Jenomže to vypadá, že jsem stále naživu. Vlastně úplně přesně nevím, kde a co jsem.

Najednou jsem prostě začala znovu myslet. Nebylo nic a v jediném dalším okamžiku na mě dolehlo tisíce obrazů a myšlenek. Poslední, co si pamatuju je, jak padám s náručí plnou záclon na konferenční stolek. Pak už jenom oheň, nesnesitelné horko a bolest.

Vždycky jsem se děsila toho, že budu muset někdy něco takového snést. Vyhýbala jsem se bolesti, i když s mým talentem přitahovat nehody jako magnet to nebylo dost dobře možné. I pouhý pohled na někoho, kdo trpí, mi nedělal dobře. S odporem jsem se odvracela od televize, pokud se tam objevila scéna podobného typu. Na snášení bolesti jsem prostě nebyla stavěná. Jednou mi při smažení na ruku vystříkl vroucí olej, ale když jsem spadla z těch schůdků v obýváku, bylo to, jako kdyby mě do toho oleje ponořili celou.

S hrůzou jsem si uvědomila, že teď je ta bolest jiná. Panebože, ona se ještě zvětšila! Začala jsem znovu panikařit. Na celém těle jsem cítila chladné a příjemné mravenčení, ale uvnitř mě spaloval zase obrovský žár. Jako kdyby mi místo krve proudila v žilách žhavá láva. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že jsem se nemohla hýbat. Házela jsem sebou, škubala a kroutila se, všelijak se snažila osvobodit, ale ruce a nohy jsem měla jako ve svěráku. Nedokázala jsem s nimi pohnout ani o milimetr.

Takže jsem udělala jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla. Začala jsem křičet, jak mi to mé hlasivky dovolily.

„Zabijte mě, chci umřít!“

„Prosím, já chci umřít!“

„To bolí. Strašně moc to bolí!“

Nevím, jak dlouho jsem křičela a žadonila o smrt, ale když jsem posbírala poslední zbytky soudnosti a můj mozek zase převzal kontrolu nad mým chováním, došla jsem k závěru, že to stejně nemá cenu. Nejlepší bude se na to všechno vykašlat. Zjistila jsem, že když vás hodně dlouho sužuje bolest, nakonec si na ni zvyknete. V žádném případě se nestane menší, to možná naopak, ale prostě si na ni zvyknete. Doufala jsem, že pokud dostatečně dlouho počkám, smrt si mě nakonec najde.

Nemám tušení, kolik času uplynulo, ale opravdu mě postupně zahalovala tma. Plížila se pomalu, ale jistě. Dychtivě jsem ji vyhlížela s otevřenou náručí. Propadala jsem se stále hlouběji a postupně jsem přestávala vnímat i myslet. Na povrch se prodrala jedna z posledních vzpomínek. A ta mi s největší pravděpodobností zachránila život. Vzpomněla jsem si na Charlieho. Na svého tátu.

„Charlie!“ vykřikla jsem.

Bylo to, jako kdybych dostala ránu kladivem do hlavy. Díky té vzpomínce jsem věděla, že to přece nemůžu vzdát. Kdo by se o něj jinak postaral? Vždyť si ani neumí uvařit večeři, zapnout pračku, nikdy neplatil účty, ani nechodil nakupovat. Nemůžu umřít!

V duchu jsem se rozhlédla kolem sebe a v té černočerné tmě jsem začala pátrat, kudy z ní ven. Vzpírala jsem jí a pomalu se brodila z temnoty do šera a k pomyslnému světlu na konci. Někde uprostřed té cesty jsem začala slyšet, cítit a vnímat své okolí. Jen oči jsem ještě nedokázala otevřít. Jenomže jsem se začala taky bát, protože to, co jsem vnímala, mě dost děsilo.

***

Nechal jsem Bellu přivázanou k posteli ve sklepě a vydal se zařídit všechny potřebné věci k jejímu bezpečnému převozu na Aljašku. Sotva jsem opustil sklep, kde pravděpodobně nebyl žádný signál, jak jsem si teď uvědomil, zazvonil mi telefon. Volala zase Alice, že koupě domu se povedla a majitel nám dokonce za jistou sumu vyšel vstříc a my se můžeme okamžitě nastěhovat. Přeměna v upíra trvá běžně tři až čtyři dny, záleží na tom, kolik jedu se dostalo do krevního oběhu a jak blízko srdci vstoupil do těla.  První dva dny bude Bella jenom křičet a házet sebou, ale ještě nebude mít takovou sílu, aby ublížila sobě nebo svému okolí.  Takže mám dva dny na to, abych ji dostal ke své rodině, a oni mají dva dny na to, aby nás přestěhovali do nového domu. Tentokrát to žádná stěhovací firma nezvládne, ale Emmett se toho jistě zhostí s nadšením sobě vlastním. A já potřeboval pronajmout sanitku s lůžkem, abych ji mohl znehybnit a bezpečně převézt. Nebyl to problém, peníze v tomhle světě zmůžou skoro všechno.

Doma se o ni všichni postaráme, všechno jí vysvětlíme a zahrneme takovou láskou, která, jak doufám, jí pomůže překonat trauma z toho, čím se stane. A taky jí pomůžeme se ovládnout a nevrhnout se na prvního člověka, kterého potká. Naše rodina má poněkud odlišné stravovací návyky, než je u našeho druhu běžné.

Na poslední chvíli jsem se rozhodl, že ještě zajedu k Belle domů pro nějaké její věci. Snad by jí to mohlo pomoci, když kolem sebe uvidí pár starých známých věcí, až se vzbudí.

Zaparkoval jsem dost daleko od domu, abych nebyl podezřelý, a ten zbývající kus došel pěšky. Sto metrů od domu jsem už tušil, co mě čeká. Ve vzduchu byla cítit lidská krev. U jiného upíra by vzbuzovala nepředstavitelnou a neodolatelnou touhu, ale já byl vegetarián a ještě k tomu lékař. Lidská krev mě už pár desítek let nechávala zcela chladným. Možná právě tohle byl můj dar.

V duchu jsem se připravil na scénu, jíž budu svědkem, ale skutečnost byla mnohem horší. Na tohle se prostě připravit nedá, ani když jste upír. Našel jsem Charlieho v patře u Belly v pokoji. Alespoň jsem to odhadoval na její pokoj. Na stole ležely učebnice a přes židli bylo přehozené dívčí oblečení. Charlieho nehybné tělo leželo na podlaze mezi rozházenými starými fotografiemi. Na všech byla Bella s ním nebo ve společnosti nějaké ženy. Pravděpodobně její matka, ale v tomto domě s nimi nežila. Zaznamenal jsem pouze dva různé lidské pachy. Na tváři mu zůstal výraz zničeného člověka, který přišel úplně o všechno. V pravé ruce svíral služební zbraň a v levé zmuchlaný dopis.

 

Drahý Billy,

je mi líto, že to budeš právě ty, kdo bude muset ostatním vysvětlovat, proč jsem udělal, co jsem udělal. Znáš mě ze všech nejlépe, a proto víš, že život bez ní pro mě nemá cenu. Byla jedinou silou, která mě motivovala k radosti ze života, když mi osud před lety vzal mou ženu a Belle matku. Možná je to otřepaná fráze, ale já už prostě nemám pro co žít.

Mám vás s Jacobem oba moc rád a nechtěl jsem vám přivodit trápení. Prosím, netruchlete, ale radujte se společně se mnou, protože se zase setkám s celou svou rodinou.

Charlie


Povzdechl jsem si a sebral ze země jednu z jejich společných fotografií. Bylo jasné, že ho tu brzy bude někdo hledat, proto jsem se otočil a s těžkým srdcem odešel. Nevědomky to Belle udělal ještě těžší.

Dojel jsem zpátky ta Port Angeles a naložil její zmítající se tělo do sanitky. Naštěstí kolem nebyl nikdo, kdo by ji mohl zaslechnout. V rychlosti jsem ještě uvedl dům do původního stavu a pak jsme se už společně vydali směrem na Aljašku. Byl nejvyšší čas.

***

Trvalo mi to dlouhou chvíli, než jsem pochopila, že ty zvuky, které slyším, a to podivné nadskakování znamená, že jsem v autě. Někam mě vezli. Stále jsem se nemohla hýbat, ale naprosto přesně jsem poznala, že je to jenom díky tomu, že mám ruce a nohy připoutané k lůžku. Zatím jsem neměla dost síly, abych se dokázala vzepřít, ale cítila jsem se minutu od minuty silnější. Počkám si a pak už mě ty pouta omezovat nebudou.

Náhle se auto zastavilo. Musela jsem být v dodávce, protože se otevřely zadní dveře a někdo mi uvolňoval ruce a nohy. Pak mě zvednul a vyndal ven. Do nosu mě uhodila vůně stromů a trávy. Hned potom jsem identifikovala podivné škrabání, šustění a cvrlikání. Byla jsem zmatená a vůbec jsem nechápala, co se to kolem mě děje. Někdo promluvil. Byl to ten muž, který mě nesl v náručí.

„Už to nebude dlouho trvat. Odnesu ji nahoru do pokoje a pak se vrátím sem za vámi.“ A cizí ženský hlas mu odpověděl.

„Dojdu pro Rosalii, sice se už trochu uklidnila, ale stejně s ní není řeč a je protivná. Pak už tu budeme všichni.“

Vnímala jsem jedno otevření domovních dveří a chůzi po dřevěných schodech. Položil mě na měkkou postel, pravděpodobně se saténovým povlečením, protože mě nepříjemně studilo na kůži. Odešel a i přesto, že se evidentně vrátil za ostatními ven, jsem mohla zřetelně vyslechnout celý jejich rozhovor.

***

Rosalie se na mě vrhla hned mezi dveřmi po tom, co jsem sešel zpátky dolů. Bylo mi jasné, jak se cítí, protože ona se nikdy nemířila s tím, že se stala upírkou. Očekával jsem tuhle reakci.

„Jak jsi jí to mohl udělat, Carlisle? Jak?  Víš moc dobře, jak se cítím a jaký na to budu mít názor,“ křičela na mě. „Jako kdybychom neměli dost starostí s  Jasperem, jehož sebeovládání je asi tak na úrovni tříletého dítěte. Tak proč si do baráku nepořídit dalšího novorozeného upíra, že?“

„Rose,“ snažil jsem se ji uklidnit. „Nemůžu ti dostatečně vysvětlit, proč jsem to udělal. Prostě jsem to tak cítil. Bylo to naprosto spontánní rozhodnutí. Alice ti to může potvrdit.“ Otočil jsem se na ni s nadějí, že mi pomůže. Přikývla a dodala.

„Říká pravdu, Rose. Nevidím zatím žádné konkrétní věci, jen útržky, ale už teď vím jedno, ona nám nijak neublíží. Díky ní budeme šťastnější. Jen doufám, že bude šťastná i ona.“

Ten její neuvěřitelný dar vidět budoucnost. Byl jsem jí vděčný, že se postavila na mou stranu. Ale ona tam vlastně byla už od chvíle, co mi ve Forks zazvonil telefon.

„Jak by mohla být šťastná, když bude vědět, o co všechno přišla,“ zasyčela Rose.

„A víš taky, jak bude reagovat, až pozná, co všechno získala místo toho, aby zemřela?“ zeptal jsem se jí. Nemohl jsem si to odpustit. „Vím,“ pokračoval jsem, „že jsem svým rozhodnutím ovlivnil životy vás všech, ale doufám, že mi to odpustíte a přijmete Bellu jako dalšího člena rodiny.“ Rozhlédl jsem se po všech ostatních a čekal na jejich rozhodnutí. Rozhodnutí, které ovlivní celý náš další život.

„Jsem ti vděčná, Carlisle, že jsi mi přivedl další dceru, a už teď vím, že ji budu milovat jako všechny naše děti. Děkuji ti,“ odpověděla tiše Esmé. Byla to nejlaskavější, nejobětavější a nejhodnější osoba na celém světě. A já měl to štěstí, že se stala mou ženou.

Jako druhý se pro vyjádřil Jasper. Byl mezi námi nejmladší a pořád měl problém s ovládáním touhy po lidské krvi. Bylo jasné, že se na Bellu těší, protože to znamenalo, že už nebude se svým problémem sám.

O Alici jsem měl jasno už dávno předem, takže jako poslední zbýval Emmett.

„Konečně někdo, z koho si budu moct zase dělat srandu. S váma ostatníma už je pěkná nuda, víte? Jasně, že se na ni těším,“ zahulákal a poplácal mě na rameni. Toho prostě nerozházelo vůbec nic.

„Rose?“ zeptal jsem se.

„No, teď už s tím asi nic nenaděláme, že?“ pokrčila rameny. „Ale je mi jí vážně líto. Nic víc, nic míň.“ Otočila se a odešla dovnitř.

***

S hrknutím a poslední vlnou bolesti se mi zastavilo srdce. Doslova. Vymrštila jsem z postele a skončila na druhé straně místnosti přesně v místě, kde byla původně dřevěná komoda se zrcadlem. Ozval se zvuk tříštícího se skla a lámajícího se dřeva.

Proboha, co se to děje? Ani jsem si to nestihla uvědomit a kolem mě už byla jenom spoušť. Oči jsem měla hrůzou vytřeštěné dokořán.

Upír.


Povídky od Linfe

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

Popoles

12)  Popoles (17.05.2010 17:25)

Nooo, pěkně se to rozjíždí . Jen tak dál, jsem zvědavá co vymyslíš.
Jen - chudák její táta...

Krikk

11)  Krikk (17.05.2010 16:14)

Zatím krásně vypadajcí příběh, moc se těším na další díly. Ale uznávám chudák Charlie takový rychlý konec si nezasloužil :). Každopádně to má krásný spád a začíná to bejt silně návykové, tak snad bude spousta nových kapitol časem.

Paike

10)  Paike (16.05.2010 19:50)

Linfe, asi každá máme zakořeněného jiného Charlieho. Ten můj je chlap mírně otřískaný životem s ironickým pohledem na svět, ten tvůj je zase jiný.
V tom tví půvab pisatelství, každý víme o kom je řeč, ale každý pod ním máme jinou představu

Linfe

9)  Linfe (16.05.2010 19:47)

Pustil si vůbec někdo tu písničku? :-)

Linfe

8)  Linfe (16.05.2010 19:47)

Wow, to koukám, že se to líbí. Trochu mi vadí, že se mi tam pořád opakuje sloveso jsem. Nevím jak se toho zbavit. Teď si čtu povídky od vás ostatních a koukám jak to obcházíte :-)

sakraprace

7)  sakraprace (16.05.2010 19:42)

Sakra práce, další díl je tu a byl skvělý. Charlieho je mi líto.:( Ale jsem velice zvědavá jak to bude dál

Linfe

6)  Linfe (16.05.2010 19:42)

Aha díky holky, zas vím něco navíc. Věčer budu pokračovat.

Paikee: No vidíš a já si myslím, že by to udělal :-) Ne opravdu je to smutné, ale chápu lidi, kteří když přijdou o všechno je jim takhle lépe.

Paike

5)  Paike (16.05.2010 19:37)

Nejsem příznivcem sebevražd a už vůbec ne u postav, jako Charlie, protože si myslím, že by to neudělal, ale autorská originalita se cení.
Opravdu pěkné.

Když dáš do svého shrnutí odkaz, nebo když jí komentuje někdo jiný a vidíme to v administraci, zbývá jen krůček(kliknutí) k dalšímu dílu;)

Evelyn

4)  Evelyn (16.05.2010 19:35)

Ještě doplním Hanetku - sice tento díl zatím neproběhl po titulní straně, ale je schválený a má datum publikace. V tom okamžiku ho vidí nejen admini, ale každý, kdo ho cíleně hledá

Hanetka

3)  Hanetka (16.05.2010 19:32)

Linfe, není uvěřejněná, ale admini ji vidí! a taky ji máš ve shrnutí, a komentáře se objevují v administraci v přehledu, a odtamtud ten odkaz taky funguje. Takže to někdo holt najde dřív. A přidávám se, máš to pěkný.

Linfe

2)  Linfe (16.05.2010 19:28)

Ech jak si to mohla číst, dyť ta povídka ještě není uveřejněná? Nebo tomu zase nerozumím :-(

Evelyn

1)  Evelyn (16.05.2010 19:00)

Čím dál zajímavější

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek