Sekce

Galerie

/gallery/diary3_obl_L.jpg

Viděla jsem muže silného, mocného, nelítostného, krutého a přesto mi padnul k nohám.

A.C.

Milovala jsem muže chladného, bezcitného, povýšeného, obávaného a přesto jsem ho neopustila.

S. V.

Zkáza Volterry

 

Z potemnělé oblohy se snášely lesklé hrudky ledu. Teprve až po dopadu na prašnou cestu se změnily v kapky obyčejného deště. Země vydávala mnohem více tepla než skomírající slunce, které už před několika sty lety prošlo zenitem své životnosti. Lidské oko by si ho mohlo splést s kteroukoliv jinou hvězdou, kterých se na obloze rozprostíral bezpočet. Jedny z očí právě sledující věčnou noční temnotu však byly schopné rozeznat nepatrný rozdíl v jeho záři a hlavně si pamatovaly, kde kdysi ta životodárná energie sídlila. Bolestný pohled. V rozkvětu své moci by nevěřil, že za jejím pádem bude stát právě zánik slunce.

Kruhovou místností se ozvalo cvaknutí vysokých dřevěných dveří se zlatým kováním. Odpoutal zrak od vysokého štíhlého okna a přešel ke svému trůnu. Příchozí mu nestáli ani za pohled.

„Aro, Caie, Marcusi,“ oslovil je velmi starý upír. I jeho lidský věk v době přeměny musel být vyšší než u většiny ostatních. Aro konečně zvedl svůj pohled. Jeho vznešený, radostný a chápající úsměv si však pro dnešek propůjčil jeden z jeho návštěvníků.

„Co chceš, zrádce?“ vyštěkl Caius.

„Což se ani nemohu pokochat nad pádem tak dlouho uctívané královské trojice? Nenáleží mi snad tato chvíle pro vychutnání vítězství?“ S úsměvem pohlédl všem třem strnulým sochám na trůnech do tváře. „Ale máš pravdu, Caie, tento pocit si mohu vychutnávat bez toho, abych vás viděl - i když nevím, jestli do konce své věčnosti uvidím skvostnější výjev. Ale dost přetvářky, ta byla symbolem vaší vlády, která padla.“ Vítězný škleb se z jeho tváře vytratil, jako by chtěl dodat váhu svým následným slovům. „Jakožto nový vůdce vám nabídnu laskavost. Máte na výběr. Buď za těmito vašimi volterskými hradbami zemřete žízní, jakožto důkaz nesmyslnosti ochrany zdejších obyvatel, nebo zítra v poledne sem vtrhnu se svou armádou a roztrhám vás vlastníma rukama jednoho po druhém – až tak štědrý zase nejsem, abych tuto radost přenechal někomu jinému.

Caius se na trůně napjal a dozajista by se tomu troufalému Rusovi vrhnul po krku, kdyby jeho bratr nepromluvil.

„Nestojíme o tvé laskavosti a teď odejdi. V našem městě máme stále vliv.“ Stráž na znamení pravdivosti jeho slov vystoupila zpoza trůnů a dala jasně najevo, že jestli příchozí neuposlechne rozkazu krále, zakročí.

Ty tam však byly zlaté časy gardy. Zbylo z nich sotva pár upírů, kteří svým postavením příliš symbolizovali velkou volterskou vládu. Mnozí se pokusili prchnout, za hradbami Volterry je však čekala jistá smrt. Severský klan se labužnicky vyžíval v jejich devastaci. Nikdo kromě Ara nemohl s jistotou říct, jestli jejich setrvání u královské trojice je znakem strachu nebo věrnosti. Ani Aro se však tím již nezabýval. Už pár měsíců si uvědomoval, že je konec. Lidé prchli z temného a nehostinného světa. Vyhledali úkryt kdesi pod zemí, kde se sice rozprostírala stejně nehostinná tma, ale teplo vyzařující z jádra země a jejich vyspělá technologie jim umožňovala přežít. Na zemském povrchu jste už stěží narazili na teplokrevnou bytost.

Seveřané však této katastrofy využili a nápad chovat lidi stejně jako oni chovali dobytek, se ukázal jako nenahraditelné řešení. Aro nevěřil, že by někdy mohly nastat časy, kdy něco takového bude nutné, tehdy však do jeho gardy patřil Felix. On byl schopný najít byť jen jediného člověka, který se po Zemi pohyboval… a oni to věděli. Právě Felix byl jejich první cílem a prvním úspěšným – podcenili severský klan.

Ani potom však Aro nepřistoupil na jediné řešení. Nehodlal veřejně připustit, že seveřané mají pravdu. Jejich plán měl trhliny – lidé nedovolí, aby s nimi takto zacházeli. Nebudou plodit děti, které poslouží pouze jako potrava upírům. I zde se však mýlil. Upíři se málokdy zabývali lidskou etikou, pouze Volterra zajišťovala, že některé zásady zůstávaly zachovány. Avšak s tím jak jejich moc slábla, přestával existovat důvod, proč se jich držet. Rusové použili velmi vyvinutou lidskou reprodukční technologii. Lidé neměli na výběr.

Nemohl tam vydržet už ani minutu. Prudce se otočil a rychlým, přesto však hrdým krokem, opustil velkolepý sál. Pusté a děsivě tiché chodby jen umocňovaly jeho zoufalství. Ta tam byla sláva jejich vlády – jeho vlády.

Ruka mu automaticky spočinula na mosazné, časem zčernalé klice. Nestlačil ji však. Uvědomil si, že pracovna by mu jen připomněla jeho selhání. Vztekle mlasknul a rychle ruku stáhnul zpět. Nepostřehnutelně očima prozkoumal chodbu – zbytečně. Už nemá před kým skrývat svou nerozvážnost. Pěstí udeřil do dveří. Ano, už si mohl dovolit pustit svůj temperament napovrch. Opřel čelo vedle násilně zprohýbaných železných ornamentů zdobící plochu dveří. Prohrál a už není cesty zpět. Uvolnil křečovitě sevřenou pěst a nechal svou dlaň klesnout. Nehty klouzající přes železnou část vyluzovaly nepříjemný skřípavý zvuk.

Zapřel se a osvobodil ten nebohý kus dřeva od váhy svého těžkého těla. Již pomalým krokem pokračoval dále temnou chodbou. Na hradě měl ještě jednu místnost, kterou považoval za svou. Staletí tam však už nebyl. Práce a povinnosti ho zaměstnávaly dostatečně. Žil svým posláním udržovat na světě rovnováhu. Na nic jiného už mu čas nezbýval.

S myšlenkami točícími se stále kolem jedné a té samé otázky – kde jen udělal chybu – otevřel dveře. Uniklo mu jen posměšné a mírně hysterické zasyčení. Co očekával? Královské komnaty? Místnost bez špetky světla vítala svého pána zaprášenými a sešlými závěsy vlajícími ve větru, který se do místnosti dostával skrz stará netěsnící okna společně s pištivou meluzínou. Udělal krok do místnosti a zavřel za sebou dveře. Zpod nohou se mu ozvalo podivné křupání. Sklonil pohled. Kamenná podlaha se skrývala pod nánosem prachu a hrubé drtě spadené ze spár okolního zdiva. Žádný koberec ani malba – tento pokoj neměl nikoho ohromovat. Tehdejší myšlenka, že zde si nemusí na nic hrát – skrytý před zrádným a vykořisťujícím okolním světem – zanikla společně s roky a zkušenostmi. Jen pár upírů pamatovalo, jaký býval tehdy.

Dveře za ním se znovu otevřely. Neozvalo se žádné klepání, ani žádost o povolení vstoupit. Jeho podrážděné rozpoložení reagovalo automaticky přízemním vrčením. Víc si však nedovolil. Cítil, kdo vešel. Na ní si nehodlal vybíjet svůj vztek, nicméně ho její přítomnost nijak netěšila. Neotočil se k ní čelem, aby se zeptal, co od něj žádá, ale ani ji neposlal pryč. Zpravidla za ním nechodila, neměla zapotřebí se za ním plazit. Měla svou hrdost a právě tu kdysi miloval. To povrchní slovo mu však nešlo přes jazyk. Náklonnost ženy a muže pro něj nepředstavovala nic oproti opojnému a neskutečně intenzivnímu pocitu moci. Ta slabošská rasa lidí nikdy nemohla poznat něco tak velkolepého a silného. Lásku mylně stavěli na vrchol své touhy. On si toho naopak byl velmi dobře vědom. O to víc ho soužilo, že jeho vliv dohasínal jak doutnající ohniště bičované silným lijákem.

Rozevřel dlaň a nechal ji volné svěšenou podél boku. Slyšel, jak něco odložila na ztrouchnivělý stolek vedle dveří a pomalým krokem se vydala za ním. Mohl už cítit její dech na svém krku, jeho nabídnuté dlaně se však stále nedotkla. Zaskřípal zuby. Vytáčet ho uměla dobře. Když už se rozhodnul utnout její zdržovaní a otočit se, uchopila hbitě jeho dlaň a přitiskla ji na své tělo. Jemné zašimrání smrtelně ostrých špičáků na krku ho ujistilo o jejím úmyslu, kdyby pochyboval, jestli skutečně vidí a cítí to, co si myslí. On ale viděl více, než si jeho návštěvnice přála.

„Sulpicie, jak jsi mohla!“ Hbitě se otočil a vzteky drtil její předloktí, aby omezil jakýkoliv dotyk. Nevěděl, jestli chce, aby se ho ještě vůbec někdy dotýkala.

„Dvě stě dvacet dva let jsi za mou nepřišel a posledních sto padesát jsem tě mohla zahlédnout pouze v hlavním sále,“ řekla potichu, nikoliv však zahanbeně. „A jestli ti i v tuto chvíli stále dělá starost tvá čest, neboj. Do dvou hodin jsi ho nechal bez výslechu popravit,“ dodala už pohrdavě.

Znechuceně ji pustil a odstrčil od sebe. Nemohl tu scénu sledovat pořád dokola. Nějaký bezvýznamný holobrádek, který mu nestál ani za pohled, si vzal to, co bylo jeho. Vědět to, jeho smrt by zdaleka nebyla tak rychlá.

„Víš, Aro, ty se jednou v té tvé samotě utopíš.“ Obešla ho a prohlížela si zchátralou místnost. Prsty přejížděla po zdech, rozpadlém nábytku, neporušené kamenné posteli…

„Já takový sebevrah nejsem a mám i dost rozumu, abych o společnost nežádala právě tebe. Oba víme, jaká by byla tvá odpověď. Nebo ne?“ Zvedla svůj zrak a významně se mu zahleděla do očí. Neodpověděl a uhnul očima. Ignoroval ji.

„Za ta léta, kdy jsem ti byla věrnou manželkou… A nepřerušuj mě!“ dodala, když viděla, že se nadechuje k protestu. „To, že jsem vyhledala toho muže, nemělo s nevěrou nic společného. Jinak bych si nedala takou práci najít někoho, kdo to už nikomu nikdy neřekne.“ Konečně odvrátila svůj vyčítavý pohled a přešla před špinavé okno. Pronikající vítr se jí opřed do vlasů a roznesl po celém pokoji ještě intenzivněji její vůni. „Prostě jsem si myslela, že bych si zasloužila trochu tvé přízně. Přišla jsem, protože jsem věděla, že tebe samotného nenapadne mě během našeho krátkého zbývajícího času navštívit.“

Aro si pohrdavě odfrkl. Její drzost neznala mezí.

„Ale jelikož jsem tušila, že mi na to neskočíš, mám i jinou alternativu.“ Rázem se ocitla těsně před Arem. Oči měli ve stejné úrovni. Téměř se ho dotýkala. „Co chceš dělat zbývajících pár dní? Stát zde a utápět se ve vlastních myšlenkách, bičovat se svým pádem? Netoužíš aspoň naposledy okusit ten pocit nadvlády. Mít v rukách cizí život.“ Naklonila se k němu ještě blíže a zavřela oči. Chtěla ho snad políbit, místo toho však vydechla posledních pár slov. „Nepřišla jsem o nic žádat ani prosit. Jen nabízím.“ Narovnala se a naposledy se podívala do Arových nehybných očí. S úsměvem na tváři se hluboce uklonila. Aro si nemohl nevšimnout hlubokého výstřihu šatů, které se už staletí nenosily. I přes tento projev podřízenosti se však znova narovnala a s posledním zábleskem v očích věnovaným svému muži se rozešla ke dveřím.

Aro nehybně stál a poslouchal pomalé, ale rázné údery vzdalujících se podpatků. Klapot na chvíli ustal. Skřípot otevírajících se dveří netrval ani vteřinu, když se ozvala ohlušující rána. Napjatá bledá ruka je držela zavřené. Nahrbený a s temným vrčením pozoroval svou stále se usmívající ženu. V následné vteřině už třímal její zápěstí uvězněné těsně vedle útlého pasu.

„Nenávidím tě, Sulpicie.“

„Já vím, drahý.“ Iritovalo ho její sebevědomí.

Vyčkávala. Její lesklé a plné rty se o sebe nepatrně otřely. Čistá provokace, nic jiného.

Očekávala jeho reakci, nicméně si myslela, že aspoň jeden jediný polibek dostane, než poletí přes celou místnost.

Rukama se zapřela do trosek nedávno ještě jediného nepoškozeného kusu nábytku v této místnosti. Viděla, jak se spokojeným výrazem přechází místnost a jednou rukou ležérně pouští svůj plášť na zem. Ještě než dopadl, zalehl její tělo. Ruce vzepřel těsně vedle jejího obličeje. Věděla, že se úzkostlivě vyhýbá doteku.

„Dnes k ničemu nedojde.“

„Smím vědět proč?“

„Protože to chceš.“

„Tušila jsem to.“ Zahlédla jeho zmatený výraz a nerozhodnost, zda přiložit dlaň na její tvář. „Proto jsem přinesla ten deník.“

„Deník?“

„Kdysi ti někdo daroval velmi tlustou knihu v kožené vazbě se zlatými ornamenty. Nechal jsi ji u mne v ložnici. Tenkrát jsi ji ještě navštěvoval,“ dodala vyčítavě. „Pohoršilo tě to. Vztekal ses, že ty jsi paměť Volterry, že nepotřebuješ psát pitomý deník jako obyčejní smrtelníci, protože ty tu budeš věčně.“ Vyklouzla zpod jeho těla a urovnala si šaty. Přešla ke starému stolku, odkud zvedla mohutnou knihu. „Myslím, že nastal čas přehodnotit tvůj postoj.“

Aro se mezitím posadil. Vložila mu knihu do klína a sedla si za něj. Rty jemně přejížděla po jeho krku, mezitím co šeptala další slova. „Na co mysleli všichni ti odsouzení. Co bylo jejich poslední nevyřčené přání těsně před smrtí. Nepřemýšleli snad nad tím, co tu po nich zbude? Nechtěli snad, aby je někdo naposledy vyslechl, aby někdo znal to, co věděli jenom oni?“ Jazykem přejela po hraně jeho netečné čelisti. Nereagoval.

„Nechám tě tu.“ Vstala a tentokrát už odešla definitivně.

Aro stále hleděl na knihu ve svém klíně. Pamatoval si ji. Tenkrát mu to přišlo vyloženě jako provokace a on nikdy své rozhodnutí neměnil. Na druhou stranu existovalo tisíce informací, které nosil v hlavě jenom on. Ne všechno vědění načerpal z vlastní zkušenosti. Nemohl by roky strávit v knihovnách po celém světě, kdyby ty knihy nikdo nenapsal. Kdyby po dlouhé době přehodnotil svůj definitivní názor, vznikla by jedinečná kniha. Byl si jist, že neexistoval autor, který by se mu vyrovnal. Zažil toho tolik.

Opatrně položil dlaň na desky deníku. Deníku? Už se rozhodl? Otevřel ho a spatřil stříbrné plnicí pero s jeho iniciálami. Sulpicie myslela na všechno. Vzal ho mezi prsty. Nevěděl, jak dlouho trvalo, než se hrot pera dotkl papíru a jeho mysl začínala načrtávat dějiny – dlouhý příběh jeho života, který kdysi mylně považoval za nekonečný.

Jeho mysl pracovala na plné obrátky a zaplňovala stránky jeho životem. Zdaleka mu nestačila jen tato jediná mohutná kniha. Když popsal poslední stránku, nedostal se ani za první tisíciletí svého života. Vstal a vydal se do pracovny vyhledat další prostor pro své paměti. Psaní ho naprosto pohltilo. Ignorovat své okolí nebylo ani příliš těžké, protože pravidlo nedotknutelnosti jeho pracovny platilo i v těchto zvláštních časech. Nevěděl, jak dlouhou dobu strávil nad devíti tlustými svazky svého života. Odložil pero a zahleděl se na poslední stranu, kterou popsal. Událost, která se čerstvě vpíjela do papíru, mu připomněla jednu zvláštní upírku.

Tehdy je viděl naposledy a nerozešli se zrovna v dobrém. Nicméně jeden z nich měl kdysi určité spojení s Volterrou, což celé jeho rodině zajistilo smrt. Byli první na seznamu nepohodlných upírů pro severský klan. Nezabránil tomu, neměl důvod, nechtěl. Ohrožovali je, i on uvítal jejich skon. Nicméně smrt přítele ho do jisté míry zasáhla.

Opřel se do pohodlného křesla a bojoval sám se sebou. Spolknout vlastní pýchu je těžší, než se zdá.

Zoufalá situace vyžadovala zoufalé řešení. Nejspíš proto sáhl po listu papíru a začal psát.

 

Drahá Alice Cullen,

vím, že naše vztahy nikdy nepřekonaly hranici sympatií. I přesto jsem nikdy neusiloval o Váš život, jen jsem chtěl, aby naše spojení bylo těsnější. Nicméně nebudu zde omlouvat své činy. Vím, že sama posoudíte pravdivost mých slov podle vlastních prostředků. Spíš v to doufám.

Nikdy jste mi nedala prostor – nepočítám-li naše jediné blízké osobní setkání, kdy jsem se nezmohl na nic jiného, než být okouzlen Vaším darem – abych poznal Váš potenciál. Proto možná tento dopis je jen nepodložený výplod mé fantazie. Na druhou stranu, pokud je zde jen mizivá naděje, hodlám ji využít.

Svět už zdaleka není takový, jaký býval. Lidé jsou na pokraji vyhynutí a Vaše rodina již také nepatří mezi živé, v té míře, jak upíři dokáží být. Volterra je posledním místem kulturního života. Zbytek světa ovládl severský klan, jehož praktiky jsou více než odporné. Volterra stojí na pokraji zániku.

Berte moji nejspíš velmi troufalou žádost jako výraz největší pokory, které jsem schopen, k Vašemu daru. Vždy jsem věděl, že byste pro Volterru byla nedocenitelná a bohužel mám i tu možnost na vlastní kůži okusit, že jsem měl pravdu. Málokdy se mýlím – bohužel.

Ač jsou naše životní filozofie diametrálně odlišné, myslím, že v jedné věci se shodneme. I upíří svět má svou kulturu. Byla by škoda nechat ji zašlapat do země těmi slabšími z nás. Věřím, že Vaše náklonnost k lidské rase bude dostatečným důvodem pro vyslechnutí mé prosby.

Pokud právě vidíte tato slova, která Vám píši, navštivte mne. Věřím, že budu mít dostatek rozumu, abych si vyslechl Vaši vizi. Nemáte co ztratit. Můžete jen získat.

Váš odteď věrný přítel Aro Volturi.

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Kate

24)  Kate (09.08.2013 23:35)

Konečně si Aro uvědomil, že i Cullenovi potřebuje, potřeboval a bude potřebovat. Je to vážně, vážně skvělé!

Pilly

23)  Pilly (28.06.2012 18:34)

úžasné

Alaska

22)  Alaska (01.04.2012 13:29)

kajko, děkuji ti za krásné komentáře. Potěšilo mě, že jsi vyhrabala tyhle moje staré vykopávky.

kajka

21)  kajka (28.03.2012 11:30)

Alasko, WOW! Jsem vášnivá fanynka sci-fi a o konci světa a lidských bytostech degradovaných na pouho potravu jsem četla již mnohokrát, přesto můžu bez okolků říct, že jsem opravdu nadšená! Myšlenky a pocity nesmrtelné, hrdé bytosti, která se i v takouvou chvíli snaží o zoufalé zachování posledního zbytku důstojnosti, jsi podala ohromujícím způsobem. Jsem z toho paf! Dokonce jsi do příběhu vložila i motiv lásky, byť léty ze zřejmých důvodů přetavené do úplně jiné podoby, ale vášeň je stále zřetelná. Zase wow! (omlouvám se, ale docházejí mi slova) Perex mě po druhém přečtení doslova posadil na pr.... . Děkuju moc.

Alaska

20)  Alaska (15.12.2010 23:55)

Hanina: No, nějak su libuju v jejich trápení. Děkuju.

Hanina

19)  Hanina (15.12.2010 23:47)

kristepane,po Dveřích jsem našla tuhle povídku,nemám slov...

Alaska

18)  Alaska (22.11.2010 21:01)

belle: Vaš přirovnání mě dostávají do kolen. Žasnu a zároveň jsem neskonale ráda, za takovouto asociaci, protože mě po dokončení jako první napadlo: vždyť je to Matrix křížený Twilight.

belle

17)  belle (21.11.2010 18:49)

nádherný a originální námět, skvěle vyprávěný příběh


Karolce připomněl tvůj příběh elfy opouštějící Středozem, mě zase farmy na lidi asociují Stroj času od H.G.Wellse a svět bez světla a bytosti bez svobody připomněly budoucnost, kterou viděl Frodo Pytlík v zrcadle Galadriel, pokud by ve svém poslání neuspěl

nezbývá mi, než tady slastně áchat nad tvým dokonalým dílkem, jehož atmosféra a způsob vyprávění mě dostaly do kolen

hudba dokreslila celou atmosféru příběhu a perex... perex byl jedním slovem dokonalý... jak se dá dvěma větami vystihnout vše...

Alaska

16)  Alaska (20.11.2010 22:57)

Fanny: Možná Boží mlýny... těžko ale říct, jaký bude rozsudek.
Jsem ráda, že se líbilo.

Fanny

15)  Fanny (20.11.2010 20:43)

Tahle "myšlenka" jak dokonalá, hudba k tomu jak napsaná a Aro nezměněný, ale přesto tak jiný, možná milý,co já vím...

Beznadějná bezmoc? Bezmocná naděje? nebo snad něco úplně jiného...?

Alaska

14)  Alaska (18.11.2010 10:25)

Yasmini: Nádhera. Děkuji.

Yasmini

13)  Yasmini (17.11.2010 12:49)

Ta černá ruka co mi tělem projela,
jako duch, jako dotek černého anděla.
Slunce ze světa ta ruka zapudila,
ten život co hvězda světu přislíbila.
Nač lpět na živoření upířím,
lepší je podlehnou andělu i když mu nevěřím.
Je to zkáza co svět zaplavila,
jsou to pírka toho černého anděla.
Je to zkáza co kolem se prochází,
je to osud co v duších se nachází.
Smrt je únikem pryč odtud,
nevěřila jsem že to vyslovím, dosud...

Jsem v depresi, když si to představím. Ale jinak je to úžasné. Ta bezmoc, ta ztráta jejich postavení je zdrcující. Myslím pro ně. Ta představa co mohli a už nemohou.
A Severní klan je drsný. Já nechci být jako dobytče. Přestávám jíst maso...
Díky.
Y.

Janeba

12)  Janeba (16.11.2010 16:27)

Tak co se po tomhle dá ještě vůbec napsat?! Šílená představa lidského bytí jako dobytka a nebo býti odsouzeni k životu pod zemí! Je neskutečné, jak se ti podařilo vykreslit bezmoc a zároveň vnitřní souboj sebe samého! Díky!

Alaska

11)  Alaska (16.11.2010 00:25)

Ree: Jsem moc ráda, žes to tyk cítila. Obávala jsem se, že Vás nedokážu odpoutat od "pžirozené" nenávisti k Arovi.
ambra: Tak Tvůj koment mě dostal přesně do těch zbožňovaných míst, z kterých se při psaní povídek jen velmi nerada vracím, protože mám dojem, že místa, kde se příběh rozplývájí a vládu přebírají myšlenky a úvahy, by byla pro čtenářa příliš krkolomná a složitá a to ani nemluvím o své pochybnosti je srozumitelně naservírovat.
julie: Ráda ohromuji, :D a ještě víc mě těší, že se mi to daří. Děkuji.
Karolko: P dočtení Tvého komentu jsem musela být rudá jako rak, ale do zrcadla jsem se neodvážila pohlédnout. A Tvoje asociace ve mně vzbudila zajímavý postřech, sice smyšlený, ale přeci jen. U Elfů, jakožto bytostí symbolizující dobro, se v době vyhasínání jejich moci mění zelená příroda na zlatou podzimní, kdežto u našim "hrůzostrašných" upírů se zšeřelé chodby Volterry vyměnily za nepropustnou tmu. A perex, jsem ráda, že zanechal nějakou "stopu". Dlouho jsem nevěděla, co do něj napsat. Děkuju.
Texie: Máš pravdu, i to je jedním z jejich problémů. Jsem ráda, že se povídka líbila.
Astrid: Originálnost námětu. Když se mi myšlenka tohoto příběhu objevila v hlavě, byla jsem nadšená. I přesto jsem si s napsáním dala na čas a po několikerém přečtení jsem v celém příběhu spatřila tři filmy. Že neuhodneš které? Nicméně jestli tě to napoprvé netrklo do očí, tak mě to potěšilo.
Ivanka: Děkuji. A ten dopis - myšlenky zloduchů jsou mi bližší, než bezúhonných hrdinů.
Evelyn: Mise splněna. Děkuju.
Bye: Napíšu Ti tajemnstí (jen doufám, že se tím neuvrhnu do lži). Původně existovala, a stále asi existuje, myšlenka ne úplně kapitolovky, ale spíše několika "volterských" jednorázovek.Nicméně, tě asi zklamu, i kdyby vzniklo více dílů, tento bude zaručeně poslední. A myslím (doufám), že brzo zjistíš, že pro mě jsoukonce začarovaným kruhem. Děkuju za stálou přízeň.
P.S. Toho rouhání, že nebudeš psát se už nikdy nedopouštěj, protože se chystám na tu Tvou novinku.

Bye

10)  Bye (15.11.2010 22:39)

Alasko, dočetla jsem, a hned jsem se musela vrátit na začátek, abych se přesvědčila, že povídka skutečně je jednorázová.
Ne,nebudu Tě tady lámat, abys z toho udělala kapitolovku. Ale... áááááááááááááá... jak to bylo dál???
Chceš pravdu? Právě ses definitivně zařadila po bok nemnoha zdejších autorek, jejichž díla mě vždycky spolehlivě uvrhnou do stavu. "Ne, já už nic psát nebudu. Oni to dělaj mnohem líp, než já" A to není nějaká závist, nebo falešná skromnost, to je fakt.
Hlava mi to ještě moc nepobrala, tak se o nějaký "hodnocení" ani nebudu pokoušet. Stejně by to byly jen plky.

Evelyn

9)  Evelyn (15.11.2010 20:28)

tak tohle mě dostalo...

Ivanka

8)  Ivanka (15.11.2010 15:46)

Je to něco tak nového, až mě z toho mrazí. Nikdy jsem takhle nepřemýšlela. Celá povídka byla naprosto dokonalá, tajil se mi z ní dech. Ale ten dopis... Ta slova mi zněla tak, jako by je psal sám Aro. Bylo to strhující!

Astrid

7)  Astrid (15.11.2010 05:04)

Na toto Tvoje síce jednorázové dielo, som si musela urobiť čas.
Alasko, Ty tak geniálne píšeš, obdivujem ťa. Toto bolo neco!

Aro, ešte nikdy som jeho ako hrdinu nevidela v takom svetle ako si ho vykreslila ty.
Sekvencia so Sulpiciou nemala chybu.
A nakoniec, samotná voľba originálneho námetu - ja sa ale nedivím. Viem, že Ty by si nič jenoduchého nemohla napísať, proste klassa a ja sa klaniam autorke.


PS: Musím dodať, že nielen priehršta slov znamenajú spisovateľský um, ale aj príbeh a u Teba je to súznejúca hudba.

Texie

6)  Texie (15.11.2010 00:03)

Úchvatné. Děsupné, mrazivé a nešlo se od toho odtrhnout. Možná ostatní v těch dvou vidí něco jiného, ale podle mě jsi nádherně vykreslila dvě bytosti, které se snaží bojovat, ale naráží do hradeb, které si okolo sebe sami museli vystavět.
Teď mi ta povídka zaručeně něpůjde hodně dlouho z hlavy.

Karolka

5)  Karolka (14.11.2010 21:55)

Alasko!!!!! Jsem skoro hysterická!!!!! Ne, já jsem hysterická!!!!! Právě jsem dočetla něco naprosto dokonalého, hlubokého a mocného! Kromě myšlenky, která je neskutečně originální a fakt mě zasáhla je tu taky ta atmosféra. Nemohla jsem si nevzpomenout na scénu z Pána prstenů. Elfové opouštěli Středozem, stromy zezlátly a svět se najednou stal nehostinným místem. Vstup Ara do prastaré pracovny... A Sulpicia, celý ten jejich taneček, který byl tak jiskřivý a plný erotického napětí a zároveň beznaděje.
Ani nedokážu postihnout všechny věci, a pocity, které mě při čtení napadaly. Od prvního písmenka do poslední tečky - dokonalé. Kdybychom byly na olympijádě, dostala bys rozhodně zlatou medaili a s výhledem do budoucna bych si i troufla tvrdit, že rekord této reprezentantky ještě dlouhé roky nikdo nepřekoná...
Klaním se!!!!!
Hip héj!!!!!!!!!

P.S. A nesmím zapomenout na perex! Na první přečtení "před" mi způsobil mrazení. Na druhé přečtení "po" mě normálně semlel.

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek