Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Zajímalo by mě, kdo byl tenkrát víc ztracený, jestli já v nevysvětlitelné situaci nebo on v péči o mě. Jeho dary mi připadaly jako zkoušky a tresty, když jsem ho ještě vnímala jako záhadného necitelného kmotra, ale dnes si myslím, že on se jen snažil a učil se se mnou žít, stejně jako já s ním.

Udivilo mě, že po dalším děsivém večeru jsem neměla žádné noční můry. Šla jsem si lehnout hned, jak odešel, a s ním i napětí. U postele jsem nechala rozsvícenou svíci, která teď už dohořela. Na stejné židli jako včera jsem měla připravené nové šaty. Z náhlého popudu jsem je přitiskla k tváři.

Byl tu. Rychle jsem je odhodila do kouta co nejdál od sebe a zděšeně se rozhlížela po místnosti. S myšlenkou, že jsem hysterka, jsem se snažila rozdýchat napětí. Cítila bych, kdyby se nacházel poblíž, nebo ne? Vstala jsem a pro jistotu jsem se rozhodla prozkoumat dům. Po schodech jsem scházela už spíše s myšlenkou, kde najdu něco k snědku, ale obraz za dveřmi mě dokázal strhnout zpátky do toho děsu, který jsem poslední dny žila. Temné oči bez jiskry, mrtvé oči, mě nevyhnutelně pozorovaly, ať jsem se pohnula kamkoliv. Sesunula jsem se na lavici hned za dveřmi a s hlavou v dlaních rozdýchávala další šok.

Přímo v rámu vchodových dveří visela za zadní nohy mrtvá srna. Zvedla jsem hlavu a znovu spatřila její oči. Jako by mne k sobě volaly, varovaly.

Vedle ní na skříňce, kterou už někdo uklidil po mém chaotickém hledání bot, ležel tác s několika noži a na zemi stál lavor, nejspíš na krev. Teď byl ale prázdný, bez jediné kapičky.

Odlomila jsem kus chleba, který jsem našla před sebou na stole, a mechanicky ho žvýkala. Pozornost jsem však stále upoutávala k mrtvému tělu. Chtěl mě vyděsit?

Tak či tak se mu to podařilo. Přítomnost náčiní na zpracování mrtvé zvěře však popírala mou myšlenku. Vrátí se pro ni? Přinesl ji mně? Poslední nápad se jevil jako dosti bizarní, ale já se svou pomatenou tvrdohlavou povahou jsem se ho chopila.

Chce mě děsit? To mu nedaruju. Ukážu mu, že na mě je krátký. Vstala jsem a přitáhla si k té chuděrce stoličku. Postavila jsem se na ni a do ruky uchopila nůž, kterým nejlépe stáhnu kůži. Pracovala jsem sebejistě a odhodlaně. Povědomá práce mě dokázala rozptýlit od skutečnosti, kde jsem a proč tu jsem. Při zpracovávání masa a ukládání ho do sněhu na vysokou zdí obehnaném dvoře mnou prolétla nečekaná myšlenka. Bude na mne pyšný, až se vrátí. Zašklebila jsem se nad svým vlastním hloupým přáním. Nemám proč chtít, aby byl na mne pyšný.

Odnesla jsem vnitřnosti hluboko do lesa, kde si je rozebere divá zvěř a vrátila se do teplé chaloupky. Zkrvavené ruce jsem ponořila do kádě s ledovou vodou. Otřela jsem si i obličej. I bílá spodnička nesla následky mé práce. Rudé cákance se vpíjely po celé její délce a vytvářely hypnotické obrazce. Odešla jsem zpátky do mého pokoje a svlékla ji. Nové šaty jsem si natáhla přímo na nahé tělo. Zvláštní pocit. Práce mě vyčerpala, proto jsem neodolala ponořit se aspoň na chvíli do měkkých polštářů.

Probudil mě až hlučný šramot. Chvilku jsem si přivykala na tmu. Slunce už zapadlo a já neměla zapálenou jedinou svíci. Věděla jsem, že přišel on, ale jakýkoliv hluk mu nebyl vlastní.

Potěšila mě skutečnost, že jeho přítomnost mě už tolik neděsí. Mé tělo ji přivítalo jako nevyhnutelné zlo. Trošku neohrabaně jsem sešla schody. Dveře jsem ale i přesto otvírala s obezřetností. Stál hned za nimi a já měla příležitost s prvním nádechem nasát jeho opojnou vůni. Objevila se ztuhlost, ale žádný nekontrolovatelný třes. Pohlédla jsem do černé tmy, kde jsem tušila jeho tvář. Nějaká zvrácená myšlenka mě nutila neuhnout pohledem jako první. Udělal to on. Ukročil do strany, abych mohla v mihotavé záři prodírající se skrz dvířka pece spatřit třesoucí se tělo. Cizí člověk tápal kolem sebe rukama a kácel vše, co bylo v jeho dosahu. Všimla jsem si, že má pásku přes oči. Rychle jsem se otočila zpět k mému kmotrovi. Stál tam a nehýbal se. Nevím, jestli pozoroval mě nebo toho vyděšeného muže. Bytostně jsem cítila, jak se vyžívá v jeho strachu. Neudělal nic, aby ho uklidnil. Nepromluvil, jen stál. Mnohem více, než jsem se ho děsila, jsem ho teď nenáviděla. Rozhodně jsem se rozešla k onomu muži a stáhla mu pásku z očí. Vyděšeně vyjekl a já musela uhnout před jeho šermujícíma rukama. Jakmile však přivykl tmě, přestal.

„Slečno, ani nevíte, jak rád vás vidím…“ Ta bezcitná zrůda nepočkala, až muž nabere trochu dechu a prošla za mými zády do sousedního pokoje s krbem. Stačil jen jeho pohyb a nadšení onoho muže vyprchalo.

Už ani nevím, kde jsem našla tolik odvahy, ale potřeba oplatit mu jeho kruté chování mě vybičovala k akci. Objala jsem toho muže, který ještě stále připomínal kus kamene, kterým se stal, jakmile spatřil temný pohyb, a naznačila mu, ať vstane.

„Pojďte si sednout. Jistě vám musí být zima.“ Dostrkala jsem ho na židli u stolu a přiložila do pece za jeho zády. Ticho v sousedním pokoji jsem ignorovala.

„Nedáte si něco k snědku? Musíte ale omluvit mé skromné zásoby. Nabídla bych vám čaj, ale ani ten nemám.“ Poslední slova jsem schválně pronesla více nahlas. „Snad vám bude stačit voda.“ Zapálila jsem petrolejovou lampu a na stůl položila zapálený svícen. Trocha světla potlačí děsivou atmosféru. Nalila jsem do sklenice vodu, kterou jsem si přes den připravila ze sněhu, abych tu neumřela žízní. Postavila jsem ji před něj a rychle vyběhla na dvůr pro kus masa. Když jsem se vrátila, stála sklenice nedotčená a on bez pohnutí vyděšeně pozoroval vchod do vedlejší místnosti.

Došla jsem k plotně a vrhla se na přípravu masa. Neměla jsem moc na výběr. Mohla jsem k němu nabídnout jenom chleba. Nakrájela jsem ho do ošatky a společně s masem na tácu ho položila na stůl.  Z kredence jsem vytáhla dva talíře s příbory, věděla jsem o nich z mého předchozího průzkumu, a usadila se k prostřenému stolu.

Teď už věnoval veškerou pozornost mně, ale děs z jeho očí nezmizel. Jedla jsem a přemýšlela, jestli mému kmotrovi dojde očividné přehlížení jeho přítomnosti.

Najednou se muž ke mně naklonil.

„Musíme utéct. On nás zabije!“ zuřivě šeptal.

„Nejde utéct. Zkoušela jsem to,“ promluvila jsem normálním hlasem. Odmítala jsem utvrzovat toho tyrana v přesvědčení, že se ho bojíme.

Nezaznamenala jsem, kdy přišel blíže. Něčím práskl o stůl a zhasil tak svíce. Díky petrolejové lampě jsem si ale konečně mohla udělat trochu podrobnější představu o tom, s kým mám tu čest. Měl polodlouhé vlasy ležérně rozhozené kolem temného obličeje a vrčel.

„Jistě, sire,“ vykoktal můj společník.

Temná postava se narovnala a odešla. Cítila jsem ale, že ne moc daleko. Jakoby si i můj společník uvědomil, že veškeré naše počínání je sledováno, přitáhl k sobě ony předměty, které nadělaly tolik  hluku, a začal se jimi třesoucími prsty prohrabovat.

„Tak tedy, slečno, začneme…“

„Sire?“ přerušila jsem ho. Znal ho lépe než já?

Svou otázkou jsem ho ale zjevně vyděsila.

„Jsem tu, abych…“ ignoroval ji, ale já se nedala.

„Znáte ho?“

„Bell!!!“ Rozzuřený hlas roztřásl skleněné výplně oken a já sklapla. Lekla jsem se. Jeho hlasu, který se zdál blíž, než by měl být. Jeho síly. Jeho tónu. Mého oslovení. Jak ví, jak mi otec říkal?

Můj společník se vzpamatoval dříve než já.

„Měl bych asi znovu zapálit svíce.“ Udělal to a pokračoval v tom, proč přišel.

„Mám vás naučit číst a psát.“

Mé vyučování probíhalo každý večer s podobným průběhem. Jen už jsem se nesnažila být milá k tomu ubožákovi. Vždy chvíli trvalo, než se vzpamatoval z cesty. Nechala jsem ho v tom. On se nezastal mě, proč bych mu měla cokoliv ulehčovat.

Z mého divadélka vzešla jediná dobrá věc - od té doby se každé ráno v kuchyni objevil nový džbán s čerstvou vodou a bylinky k přípravě čaje. Zjistila jsem, že jakékoliv přání, které zmíním byť jen šeptem, mi splní.

Většina našich hodin končila mým vztekáním. Praktická zručnost mi nechyběla, co se týká vaření jídla, látání prádla, či, jak už se můj kmotr sám přesvědčil, stahováním kůže. Jakmile mi však dali do ruky brk a nutili mě vyčarovat na zažloutlém papíře přesně dané kličky a čáry, cítila jsem se jako neohrabané pometlo. Ten kus peří se v křečovitém sevření mých prstů lámal a ruce se mi třásly. Po čtvrt hodině mučení skončilo brko oškubané, kalamář rozlitý a já se vzdorovitě založenými pažemi pozorovala mého trýznitele. Ne nadarmo. Těšilo mě, že po každém mém výbuchu se rozklepal více než já. Nenutil mě do ničeho a dobře dělal. Radši vybral nějakou knihu a pod záminkou, že mě učí číst, mi ji předčítal. Hlas mu hrůzou přeskakoval z jedné oktávy do druhé.

Netuším, zda můj kmotr něco o našem nevyrovnaném boji tušil, nikdy nebyl během našeho sezení v domě, možná na mě prostě můj učitel žaloval, ale jednou se sám všemocný rozhodl osobně sledovat mou výuku. Ani jsem nehlesla. Neodvážila jsem se. Stačilo jen vědomí jeho přítomnosti. Sakra, ani s námi nebyl v místnosti a já se chovala jak beránek. Naprosto potupné. Kam se poděla má vzdorovitá povaha? Vřela jsem, ale pouze pod povrchem.

Ten večer mě vyčerpal víc než jiný. Po schodech jsem se sotva ploužila. Když jsem otevřela dveře od pokojíku, ovanula mě neznámá vůně, které mě probrala. Uprostřed pokoje stála obrovská nádoba s vodou, nad níž se vznášel kalný vonný opar. Žádné necky, ale opravdová vana určená jen pro koupel.

Nikdo mě nemusel dvakrát pobízet, abych ze sebe shodila dnešní šat a ponořila se do lázně. Cítila jsem se jako princezna. Jen mě trochu děsilo, že bezpochyby jen díky němu. Kdy jsem ztratila svou ostražitost a bez rozmyslu skočila na jeho návnadu? Byla to návnada? O co se vším tím snaží? Děsí mě a zároveň mi chce dopřát pohodlí. Chová se tak povýšeně. Proč se vlastně se mnou vůbec obtěžuje, když o mě stěží zavadí pohledem? Vadí mu, že jsem mu skončila na krku? Kdyby každý večer nepřicházel, myslela bych si, že naprosto ignoruje mou existenci. Ale on přišel vždy, nikdy nevynechal. Přivezl učitele, na peci nechal koš s věcmi nutnými k přežití v této divočině a zase odešel, až na dnešek.

Ráno jsem se vzbudila a ve vzduchu stále visel vonný opar. Koupel teď už se studenou vodou stála ještě v nohách postele. Nečekala jsem ji tam. Doopravdy jsem ale znervózněla, až když jsem na židli nenašla žádné čisté šaty. Zlobí se na mě? Proč?

Krvavá skvrna na prostěradle mě také nepotěšila. S rozmrzelým povzdechem jsem vstala z postele, popadla včerejší šaty a vydala se k peci. Měla jsem pokušení si dopřát stejnou koupel jako včera, ale při představě, kolik džberů horké vody bych musela vytahat po schodech, abych tu obrovskou vanu zaplnila aspoň ze třetiny, jsem si nechala zajít chuť.

Na peci jsem si ohřála hrnec vody a krapet jsem se omyla, než jsem se oblékla. Za okny zářilo slunce a hlásalo předzvěst nádherného dne. Dostala jsem chuť se bavit. Vyhrabala jsem ten největší tác, co jsem tu našla, vzala si ještě jedny punčochy a teplý plášť, který jsem si jednou vyžádala, a vydala se ven. Nebylo těžké najít svah, na kterém by se dalo klouzat. Prvotní euforie z očekávaného zážitku se ale rychle vytratila. O samotě to nebylo ono, proto jsem se po pár kolech svalila do sněhu, zavřela oči a vzpomínala na Daniela a všechny ostatní, s kterými bych si za normálních okolností teď užívala zimní radovánky.  Hledají mě? Ví, co se se mnou stalo? Obyčejně byli velmi dobří v získávání informací, zvláště od vychovatelek v sirotčinci. I kdyby se jim ale podařilo něco zjistit, pochybovala jsem, že by věděli víc než já. Skončila jsem u svého kmotra kdesi na konci světa.

Nevěděla jsem, co si o mé životní situaci myslet. Obvykle jsem měla ve všem jasno – nikomu nedůvěřuj. Heslo mého otce, vždy mě varoval před cizinci. Dokonce se mu ani nelíbilo, když jsem se stýkala s jeho zákazníky. Asi i právě proto byl rád, že jsem většinu času trávila venku s kamarády a on mohl v klidu doma přijímat a vydávat objednávky.

Nechtěla jsem si ale připustit, že teď můžu věřit jen sama sobě. Otec a Daniel mi vždy pomohli, když jsem byla v nesnázích, mohla jsem za nimi přijít s jakoukoliv otázkou. Pravda, s Danielem jsem mohla spíše pouze debatovat o pravděpodobnosti našich tvrzení, ale otec mi vždy dal dobrou radu. Ne že bych se jí vždy řídila.

Za chvilku jsem měla plášť promáčený a dala se do mě zima. Pomalu jsem vstala a vydala se … k domovu. Cítila jsem, jak se kdesi z hloubi dere na povrch pocit smutku, nepříjemné napětí, které se vsákne do každého koutu vašeho těla, a vy máte pocit, že vás ovládá proti vaší vůli. Ignorovala jsem ho, jako vždy.  Stačilo by jen jediné ohlédnutí a on vás pohltil.

Vychladlá chaloupka mě příliš nepotěšila. Pocit rozmrzelosti zesílil. Naložila jsem do pece a do krbu spoustu dřeva a zachumlala se v mém oblíbeném křesle. Neměla jsem co dělat a dumání v mé situaci vůbec nepomáhalo. Nechtěla jsem dojít k nějakým závěrům, protože jsem tušila, že by mě nepotěšily. Lepší žít v nejistotě než ve vědomí bezvýchodné, kruté reality.

Během dne jsem se snažila všelijak zabavit. S blížícím se večerem má mysl pookřála. Myslela jsem na svého učitele. Vidět jeho utrpení mi pomáhalo zapomenout na to mé. Aspoň myslím. Možná to bylo také díky tomu, že jsem měla možnost si s někým promluvit, i když spíš hádat. Stále to bylo stokrát lepší než samota.

Za oknem se stmívalo a má nálada se lepšila. Ne že bych je nadšeně vyhlížela a připravená čekala u dveří. Zalezla jsem si do svého pokoje a na kus papíru, který měl sloužit ke psaní, jsem si kreslila uhlíkem. Nikdo ale nepřišel.

Ráno jsem se vzbudila poněkud polámaná a stále oblečená. Rychle jsem se rozhlédla po pokoji, abych zjistila, že zůstal naprosto totožný jako včera. Zmateně jsem vstala a s nejistým výrazem se automaticky vydala k umyvadlu. Vyděsila jsem se odrazu v zrcadle. Celý obličej jsem měla černý. Když jsem si ale vzpomněla na svou včerejší kresbu, rozesmála jsem se. Teď ležela zmuchlaná vedle postele. Při zamyšleném pohledu do zrcadla jsem se nakonec rozhodla, že dnes si tu koupel dopřeju.  Zabralo mi to spoustu času, ale výsledek za to stál.

Ani dnes však nikdo nepřišel.

Ubíhaly dny, noci a má hrdost sváděla boj s osamělou duší. Nikdy bych neřekla, že mi tak budou chybět lidi. Kdokoliv. Styděla jsem se za to, jak nedočkavě vyhlížím jeho temnou siluetu za oknem. Nikdy jsem ji nespatřila.

Jeho příchod oznamovalo vždy až silné bušení na dveře. Neočekával, že otevřu. Vždy to musel udělat sám, protože já se snažila jeho přítomnost ignorovat, jak nejvíce to šlo. Dnes však už ne. Seděla jsem v kuchyni za stolem, abych měla výhled na dveře. Abych viděla, až vejde, jestli vejde. I jen ta jediná malá svíčka stojící na stole vedle mě vypovídala o mé sdílnosti. Neměl rád osvětlené prostory. Vždy, když vstoupil do místnosti, zhasil vše kromě krbu a pece, k těm vždy stál zády.

Tři krátká silná a líná zabušení zbystřila mou pozornost. Zatnula jsem pěsti a doufala, že mě smysly nešálí. Vešel a já strnula. Nečekala jsem, že konečně spatřím jeho tvář. Tedy aspoň to málo, co lze ve světle svíčky rozpoznat. Výjimečně neměl žádnou pokrývku hlavy, která by mu stínila obličej.

Ten gejzír emocí, který mnou proudil, se nedá ani popsat. Překvapení, radost, vzrušení, strach, rozčílení…

Byl mi dovolen jen jeden kraťoulinký pohled, který, jakmile mi zmizel z očí, jsem klidně mohla považovat za výplod své fantazie. Jeho rychlé pohyby, které jsem si vždy vybavila až zpětně, mě už tolik neděsily.

Chlad na hřbetu ruky, štípnutí do dlaně a pak byla tma. Mou vlastní rukou zhasil svíci. Párkrát jsem zamrkala, abych rozehnala temnotu halící můj zrak. Nejspíše díky tomu, že jsem konečně aspoň tušila obrysy, které bych měla spatřit, jsem ho viděla. Seděl naproti mně. Ostře řezaná tvář s rysy nelidsky hladkými, nemožně mladými.

Čekala jsem někoho… myslela jsem, že bude… Nevím! Jiný! Ne tak mladý! Mé myšlenky nabízely jednu otázku za druhou, ale žádnou jsem nepoložila. Na učitele jsem naprosto zapomněla.

Co jsem si vlastně myslela? Že budu schopná s ním mluvit? V krku mi zase vysychalo a hrdlo se mi stáhlo na úzkou štěrbinu, kterou jsem stěží dýchala. Ne, stále jsem si nezvykla na jeho děsivou přítomnost.

Za jeho zády v přítmí pece jsem si všimla plného košíku, v kterém mi vždy nosil věci. Kdy ho tam dal?

Až teď jsem zaznamenala, že hrudník se mi divoce zvedá a mé povrchní nádechy se hlasitě rozléhají celou místností. Přestala jsem dýchat a po hlubokém výdechu silou vůle držela svůj dech na uzdě. Snažila jsem se sebrat, ale on mi nedopřál dostatek času. Pomalu odsunul svou židli a vstal. Obezřetně jsem pozorovala každý jeho pohyb. Byl tak nepřirozený. Nikdy jsem neviděla žádného člověka se takto pohybovat. Tak ladně a zároveň strnule. Jeho ramena tvořily rovnou hrdou přímku. Nikdy se nehrbil. Brada vysoce vztyčená, čelisti napjaté – uvolní se někdy?

Otočil se na patě a udělal rozhodný, ale pomalý krok směrem ke dveřím. Odcházel – okamžik, na který jsem se vždy těšila celý den. Nikdy jsem nepoznala nic tak skvělého – celé mé tělo se uvolnilo z netušené křeče a já cítila, jak se mi od srdce pomalu do celého těla rozlévá teplo, všechno ze mě spadlo a já si připadala tak… lehká.

„Neodcházejte.“

Zastavil se, ale neotočil. Ač jsem si teď přála, aby byl co nejdřív pryč, nemohla jsem už dál žít v nejistotě. Chtěla jsem už utnout nekonečný koloběh dní plných otázek a nejistoty, který každý večer končil mým schováváním se za dveřmi, protože jsem se nedokázala zeptat nebo protože nepřišel.

„Odkud jste znal mého otce?“ Otázka vystřelila z mých úst bez předchozího uvážení. Musela jsem tak jednat, jinak bych se nikdy nezeptala.

Mlčel. Nehýbal se. Mlčel tak dlouho, že jsem si v hlavě začala připravovat další otázku.

„Každý ze zdejší populace zná vašeho otce,“ promluvil plným melodickým hlasem.

Populace?! Kde na takový výraz přišel?

„Nikdy jsem vás neviděla.“ Krátce a pohrdavě se zasmál. Pobavila jsem ho?

Stál na místě ještě pár vteřin a pak se znova rozešel ke dveřím.

Nehodlala jsem to teď vzdát. Zbrkle jsem vstala, jako bych ho snad chtěla zastavit.

„Byli jste dobří přátelé?“

„Ne.“ Ani se nezastavil a vyšel ze dveří. Sedla jsem si zpátky na židli a nepřítomně zírala do prostoru.

Ne? Tak proč mě můj otec svěřil právě jemu?

A proč se vůbec obtěžoval přijít!

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

«   1 2

AMO

3)  AMO (08.05.2011 01:38)

Je to jiné, je to krásné, je to zvláštní... Jsem zvědavá kdy začne více mluvit a kdy začne sám vyhledávat její přítomnost. Trošku mu ukázala že s malou pomocí se umí o sebe postarat a přitom je stále dítě. To že šla ven, dovádět na sníh...
Jsem zvědavá co po ní bude chtít a proč si ji vybral.

2)  vampirka (07.05.2011 23:45)

Je to čím dál zajímavější,už se těším na pokračování.

julie

1)  julie (07.05.2011 22:21)

Alasko,díky za večerníčka,ta povídka se hrozně krásně čte.Konečně spolu začali mluvit,bude ji dál učit číst a psát osobně? Ta samota musí Bell hrozně ubíjet.

«   1 2

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek