Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Rosalie:

Nemyslím si, že by měl právo po ní něco takového žádat. Ale známe Edwarda. On se neptá.

 

Jákob nakonec na Algoru zůstal. Se vzájemným svěřováním byl už ale konec. Následné ráno jsme se potkali u snídaně. Kdyby neodpověděl na můj ranní pozdrav, myslela bych si, že mě ignoruje. Nevěděla jsem, zda ticho mezi námi narušit. Po včerejším večeru jsem se ale potřebovala rozhodnout.

„Edward navrhl, že bychom měli v Bernu vyhlásit, že sháníme služebnictvo.“ Jákob razantně položil příbor, až se kovový zvuk rozdrnčel celým sálem.

„Řekni mi, Isabello, čím pro tebe je?“ Chvíli jsem na něj zírala. Chtěla jsem mu nějakou trefnou poznámkou odpovědět a naznačit, ať si hledí svého, ale nic mě nenapadalo.

„Pochopil jsem, kde je moje místo, jen nechci neustále chodit kolem horké kaše.“  Uchechtl se, když viděl, že ode mne se odpovědi nedočká. „Mně se totiž zdá, že pro mě tu už nezbývá místo.“

V tu chvíli měl pravdu. Sama jsem ale věděla, že já tu Edwarda nedokážu udržet a až odejde, bude tu prázdného místa více, než by se mi líbilo. Nechtěla jsem tu zůstat sama a Edward zajistil, abych ani nemusela. Stačilo se jen zdržet soucitu a vzít si od Jákoba to, co jsem potřebovala.

„Máš pravdu, pošlu tam Emu. Moje přítomnost by byla více na škodu než k užitku.“ Jákob přestal se svým upřeným pohledem a dal se znovu do jídla.

„Ema má práce nad hlavu, měli bychom sami najít aspoň někoho, kdo by nám doporučil služebnictvo. Tvoje švadlena mi přišla velmi výřečná a nápomocná.“ Podezřívavě jsem Jákoba sledovala. Proč tak jednoduše souhlasil se změnou tématu k hovoru?

„Zeptám se Edwarda, kam pro ni můžeme poslat.“

„Nemyslím, že by byl problém ji v Bernu najít.“ Něco musel mít za lubem. Myslel si snad, že mi zakáže, abych se s Edwardem stýkala?

„Řeknu Quilovi, ať nám připraví koně, nebo bys raději kočár?“ Zvedl ke mně oči, a jestli ho překvapil můj zamračený obličej, nedal na sobě nic znát.

„Kočár je více reprezentativní.“ Nechala jsem jídlo na stole a odešla. Začínala jsem mít pocit, že za mě Jákob rozhoduje a vůbec se mi to nelíbilo.

Hlavním důvodem proč jsem preferovala kočár, bylo, že jsem mohla celou cestu Jákoba sledovat. Rozčilovalo mě, že se choval, jako by se nic nestalo. Odmítala jsem se s ním ale hádat. Když jsme dojeli do Bernu, sám vyslal Embryho poptat se, kde seženeme švadlenu, a aby toho nebylo málo, měl pravdu i v tom, že ji nebude problém najít.

Celá zadumaná jsem vešla do jejího skromného obchůdku. Lekla jsem se, když mě Jákob lehce objal kolem pasu. Otočila jsem se na něj, ale on mi nevěnoval pozornost.

„Dobrý den, paní.  Omlouvám se, že jsme posledně nebyli řádně představeni. Jsem snoubenec lady Masenové Jákob z rodu Turulů,“ oslovil Jákob zkoprnělou ženu, jejíž jméno jsem neznala ani já sama.

„Dorris Merlová, sire.“ Předvedla mu takové pukrle, že se skoro dotýkala nosem podlahy.

„Paní Dorris, můžu vám tak říkat? Máte velmi hezké jméno.“ Co to tu sakra předvádí?! „Dnes u snídaně jsme s mou snoubenkou probírali, že bychom potřebovali služebnictvo, když se nám osazenstvo Algoru začíná tak rozrůstat, a mě jste hned napadla vy. Příliš se s místním obyvatelstvem neznáme, velmi bychom ocenili, kdybyste nám pomohla.“

Než jsem se stačila vzpamatovat a zasáhnout do rozhovoru, už jsme odcházeli. Jákob si s paní Dorris domluvil schůzku na zítřejší den, že přivede všechny, o nichž si myslí, že by se pro tu práci hodili, a my si vybereme. Když jsme došli zpátky ke kočáru, vyškubla jsem se mu a sama vylezla po schodech. Odmítala jsem pokračovat v tom jeho divadle. Nepromluvili jsme v kočáře jediné slovo. Po zbytek dne jsem ho už neviděla. Ne, že bych chodila po hradě a sledovala, co dělá, ale on sám se za mnou nepřišel podívat. Moje rozmrzelost se začala stupňovat, když ani Edward nepřišel. Usnula jsem v křesle ve svých komnatách, kde jsem na něj čekala. Ráno jsem se v tom samém křesle také probudila. To se mi stávalo málokdy. Pojala jsem slabé podezření, že odjel bez rozloučení.

Celé dopoledne probíhalo ve znamení výběru služebnictva. Byla jsem tak rozhozená z Edwardovy nepřítomnosti, že jsem ani nevěnovala pozornost Jákobovu chování. Vlastně jsem mohla být duchem, protože všichni lidé, kteří ten den přišli na Algor, dělali, že neexistuji. Jejich oči visely jen na Jákobovi. Jákob to tak ale nenechal, vždy mě představil a vyčkal, než mě nově příchozí řádně pozdraví. U každého jednotlivce se mě ptal na můj názor, já však většinou jen kývla na souhlas nebo naopak. Tak se stalo, že téměř bez mého přičinění Algor ožil.

Začalo být čím dál víc obtížnější nacházet samotu. Na rozdíl od Emy se mnou ostatní poddaní mluvili. Nebyla jsem na to zvyklá. Začala jsem oceňovat Eminu mlčenlivost, nechala jsem si ji jako svou komornou. Nikoho jiného jsem ve své komnatě nechtěla. Při svých toulkách za samotou jsem občas narazila na Jákoba. Často jsem ho nacházela ve společnosti Hanse, který měl na starosti chod celého hradu. Občas se bavil s Quilem a Embrym, kteří se rozhodli zůstat alespoň do svatby. Některé horší dny jsem ho našla v kuchyni laškovat s kuchtičkami. Občas ale vyhledával samotu stejně jako já. Sedával v odlehlých částech hradu u zapáleného krbu a s Obludou u nohou. Chtěla jsem ho za to všechno nenávidět, ale místo toho jsem spíš nesnášela svou existenci.

Už jsem příliš netesknila nad tím, že mě tu Edward nechal, protože Tor ve stájích zůstal. Denně jsem si s ním chodila povídat, abych měla aspoň nějaký kontakt s Edwardem. Byly dny, kdy jsem se i domnívala, že mi ho tu Edward nechal, ale odmítala jsem si to připustit, protože čas od času jsem pociťovala mravenčení v zátylku, jako když mě někdo sleduje. Namlouvala jsem si, že je to on.

Žili jsme v této celkem poklidné existenci skoro měsíc. Zatímco já jsem se pomalu ztrácela, Algor žil. Lidé se už po pár týdnech odvážili na jeho chodbách mluvit nahlas. Smích už také nebyl tak zřídkavý. Cítila jsem se, jako bych Edwarda zradila, ale nemohla jsem na tom najít nic špatného. Stále jsem doufala, že se rozzlobí a přijde mi vyčíst, co jsem to udělala s jeho domovem.

Seděla jsem na okenní římse svého pokoje a sledovala, jak nádeníci opravují rozpadlou dlažbu na nádvoří. Jiní přistavovali koně. Za chvíli z hradu vyšel Jákob s Quilem a Embrym. Mezitím co nasedali, někdo vyvedl psy. Vyjeli z hradu ven a za nimi se vyřítil závoj stříbřitých, zrzavých a bílých uřvaných bestií, kterým kralovala Obluda. Nádvoří se zase na chvíli uklidnilo, ozývaly se jen údery kladiva o dlažební kostky.

Zavřela jsem oči a snažila se zjistit, proč mi přijde, že je všechno špatně. Z ničeho nic se k úderům kladiv připojilo praskání dřeva. Otevřela jsem oči a hledala zdroj zvuku. Co jsem viděla, mě vyděsilo. Někdo sundával prkna, kterými byla zatlučená okna.  Začala jsem pěstmi bít na okno, aby toho nechali, ale neslyšeli mě. Rychle jsem vyběhla z pokoje a chodbami ke schodům, abych se co nejrychleji dostala ven.

„Přestaňte! Nechte toho!“ Buď mě neslyšeli, nebo ignorovali a pokračovali v ničení Edwardova domu. Tušila jsem, že právě v tomto křídle vyhledává Edward úkryt přes den, když svítí slunce. Doufala jsem, že právě tady se zdržuje, když není se mnou.

Doběhla jsem k nim a chytla jednoho hromotluka za paži. Konečně se zarazil. Mně se ale začala celá scéna rozmazávat. Plakala jsem.

„To nemůžete, to nemůžete!“ křičela jsem na ně pořád dokola, i když to nejspíš bylo zbytečné. Všichni od těch oken ustoupili. Vylezla jsem na parapet a vlastním tělem bránila další demolici.

„Lady…“ začal jeden z nich. Já ale nechtěla slyšet jejich vysvětlení. Chtěli ho zradit. Chtěli ublížit Edwardovi.

„Odejděte.“ Stáli tam a ani se nehnuli. Mohli mě klidně popadnout a odnést, nedělalo by jim to žádný problém, věděla jsem, že silou nezvítězím.

„Odejděte!“ zařvala jsem. Snažila jsem se, aby to vyznělo tak vážně, jak jsem to cítila, a nejspíš mi to i vyšlo, protože pomalu začali couvat pryč ode mne. Když byli v dostatečné vzdálenosti, svezla jsem se na kolena. Nohy se mi tak klepaly, že jsem se už na nich neudržela.

Jak je to mohl nechat udělat? Edward by to přece nikdy nedopustil. Proč je nezastavil? Protože tu už není, napovídalo mi moje vlastní podvědomí. Třásla jsem se zimou, ale nemohla jsem odejít. Přišli by dokončit, co začali.

„Isabello! Isabello? Bello?“ Chvíli jsem měla pocit, že jsem zpátky ve své chaloupce, že všechno ostatní byla jen noční můra, ale hlas byl špatný.

Otevřela jsem oči. Přede mnou stál Jákob.

„Pojď domů, Isabello.“ Zraňovalo mě, že nechal přijít Jákoba. Chtěla jsem tu jeho. Edwarda.

„Nemůžu. Oni by to zničili.“

„Kdo oni?“

„Tví poddaní.“ Jákob na mě chvíli zíral. Natáhl ke mně ruku, a když jsem neucukla, vzal si mou dlaň.

„Jsou to tví poddaní, Isabello. Cokoliv jim nařídíš, to udělají. Cokoliv jim zakážeš, přestanou dělat. Copak nevzpomínáš?“ Ne, na nic jsem si nevzpomínala a ani jsem nechtěla. „Vždy to bude její slovo, které bude na Algoru platit,“ snažil se Jákob napodobit Edwardův hlas.

Cítila jsem, jako by se z toho kamene, co se mi usadil na srdci, odlomil jeden malý kousek. Jákobovo přiznání, že si Edwardova slova drží v živé paměti, mě trochu uklidnilo. Nebyla jsem jediná, kdo na něj měl nějakou vzpomínku. Jákoba mi přece přivedl Edward, nemohla jsem nenávidět dárek od Edwarda, proto jsem se nevzpírala, když mě Jákob vzal do náruče.

Neodnesl mě do mého pokoje nebo jeho komnaty. Položil mě na pohovku v jednom z pokojů. Klekl si přede mne a promlouval mi do duše. Nevnímala jsem ho. Neustále jsem se prala s myšlenkou, že Edwarda už neuvidím.

Dny po mém zhroucení byly nepříjemné. Lidé se mě stranili a utichali v mé přítomnosti, ale nebylo to z respektu. Považovali mě za blázna. Už ani Jákob nemohl předstírat, že se nic neděje. Trestal poddané, kteří mě pomlouvali za mými zády. Už nebyl tím usměvavým, přívětivým a velkorysým pánem, za kterého ho naše služebnictvo mělo. Služebnictvo prořídlo a zůstalo jen to nejoddanější, což za tak krátkou dobu byl málokdo.

Stále jsem se nemohla rozhodnout, zda mě Edward opustil, protože určitá má část cítila, že je blízko. Na dosah ruky, jen ho najít. Musela jsem se přestat utápět v lítosti a jednat. Jedné noci jsem se vydala na výpravu. Teple jsem se oblékla a zapálila svícen. Chodby Algoru zely prázdnotou. Rovnou jsem zamířila do Aliciných komnat. Nebyla jsem tam od té doby, kdy mi Edward vysvětlil její schopnost vidět budoucnost.

Byla jsem si jistá, že si cestu pamatuju, ale znepokojilo mě, že jsem nenašla knihu s Alicinými kresbami. Nic, co by mi potvrdilo mou domněnku. Obrátila jsem ten pokoj vzhůru nohama, ale bezvýsledně. Nahlédla jsem i do jiných pokojů. Edward nikde nebyl.

Začala jsem se sama sebe ptát, proč ho hledám. Co mi tak chybí. V mých paranoidních myšlenkách jsem sledovala Jákoba a přemýšlela, proč nemůže Edwarda nahradit. Pojala jsem podezření, že je to Edwardova blízkost, ze které se mi dělala husí kůže, a přitom to bylo příjemné. To, s jakou jistotou se mě Edward dotýkal, protože věděl, že jsem jeho. Vždyť přece jestli si Jákoba vezmu, v očích společnosti mu budu patřit.

Jákob seděl ve svém oblíbeném křesle. Obluda pouze zvedla hlavu, když jsem se výjimečně rozhodla dát vědět o své přítomnosti.

„Isabello?“ Jákob ke mně zvedl hlavu.

„Dobrý večer,“ odpověděla jsem mu a stále se k němu přibližovala. Viděla jsem mu na očích, že neví, jak si mé chování vysvětlit. I Jákob se od mého zhroucení ke mně choval obezřetně.

Sedla jsem si na opěrku jeho křesla.

„Nemůžeš spát?“

„Hmm.“ Nevěnovala jsem jeho slovům příliš pozornost, místo toho jsem sledovala jeho ruku, kterou si položil na koleno, když jsem obsadila jeho opěrku. Lehce jsem se jí dotkla prsty v očekávání, co ucítím. Překvapilo mě, jak moc z ní sálalo teplo. Jákob ruku otočil dlaní vzhůru a propletl se mnou prsty. Polekaně jsem k němu vzhlédla. Držel mě pevně, jako by mě chtěl uvěznit.

„Co se děje?“ uchechtla jsem se. I já jsem věděla, že přicházím o rozum a on se musel ptát.

Rychle jsem se k němu naklonila a dotkla se jeho rtů. Překvapila jsem jeho i sama sebe. Ucukla jsem, protože jsem nečekala, že to bude tak rozdílné oproti Edwardovým rtům. Polilo mě horko a do tváří se mi vlila krev. Za pár vteřin jsem se třásla nekontrolovatelnými vzlyky. Už nikdy neucítím Edwardovy polibky.

Za dalších pár vteřin se i Jákob probral. Stáhl si mě na klín a hlavu mi položil na svou hruď. Promlouval ke mně konejšivými slovy, ale já dokázala myslet jen na jedno. Edward mě už nikdy nepolíbí, už nikdy neucítím jeho prsty na svém těle. Už nikdy ho neuvidím.

Bez Edwarda jsem byla troska.

o

Stála jsem v hale před velkým obrazem. Vždy jsem kolem něj jen tak procházela, ale dnes jsem si ho prohlédla dopodrobna. Celou dobu jsem přemýšlela, jak asi vypadají Edwardovy sestry, a přitom jsem je měla přímo před očima. Po Edwardově boku stály dvě nádherné lady. Ani jedna mu nebyla zdaleka podobna. Ale vyzařovaly autoritu jako on. Žena po jeho pravici měla dlouhé světlé vlasy spletené do složitých copů. Rty do posledního odstínu odpovídaly barvě jejích šatů. Možná to malíř odbyl. Každopádně obě rudé svítily na její jinak porcelánové pokožce. Přesně takovou ženu bych si dokázala představit na mém místě. Ona by můj úkol zvládla.

Druhá žena, jestli vůbec byla plnoletá, oproti nim působila drobně. Edwardovi sahala sotva po prsa. Na rozdíl od Edwarda a její sestry se usmívala a to ji na obraze dělalo stejně výraznou jako ostatní dvě majestátné postavy. Měla zelené šaty, které ale byly pocákané červenou barvou. Tak přeci jen malíř znal více odstínů rudé. Když jsem poodstoupila, všimla jsem si, že se rudé cákance táhnou po celém rohu obrazu, kde stála malá žena. Nebyly pouze na jejích šatech. Zvláštní. Proč by si Edward vystavoval zničený obraz?

Něco se za mnou mihlo. Jako by v chodbě za mnou někdo prošel se svícnem. Bylo už dosti pozdě a většinou jsem v tuto dobu na Algoru strašila jen já. Vydala jsem za oním zdrojem světla. Netrvalo mi dlouho, abych přišla na to, že to je Ema. Když jsem se jí ale chtěla zeptat, kam jde, zamířila si to do Edwardova křídla. Zvláštní. Vplížila jsem se za ní. Nejdřív zaklepala na pár dveří, a když jí nikdo neodpověděl, pootevřela je a nahlédla do místnosti. Vždy je ale zavřela a pokračovala dál chodbou. Někoho hledá? Tady?

U pátých dveří se dočkala odpovědi.

„Pojď dál.“ Ztuhla jsem, když jsem uslyšela Edwardův hlas. Ema taky, ale stejně vešla do dveří. Jediné, co mi zabránilo vtrhnout za ní, byl pocit křivdy. Proč ho Ema navštěvuje uprostřed noci, když mně už se měsíce neukázal? Ema za sebou zavřela dveře. Rychle jsem se přikradla ke klíčové dírce.

Jak věděla, kde ho hledat? Pozval ji k sobě? Zve k sobě i jiné služebné? Proč? Co jim chce? Co s nimi dělá? Ubližovaly mi představy, co by s nimi mohl dělat.

Nejdříve jsem neviděla nic. Pak nejspíš Emina záda a její siluetu. Krom svíce, kterou Ema přinesla, v pokoji nejspíš nebyl jiný zdroj světla. Něco se za dveřmi mihlo a Ema vykřikla. Už jsem se neudržela a rozrazila dveře. Do této chvíle jsem si nedokázala představit, jak velkou zradu za dveřmi spatřím.

Světlo svíce velmi rychle dohořelo, když Ema upustila svícen na zem. Její ruce teď křečovitě svíraly Edwardova ramena. V záři měsíce jsem viděla, jak se nad ní tyčí a jednou rukou ji objímá kolem pasu. Druhou měl zapletenou do jejích vlasů. Hlavu skloněnou k jejímu krku.

Jak mi to mohl udělat? Proč si pro polibky nechodil za mnou? Už mu nejsem dost dobrá. Dělal s Emou to samé jako se mnou po celou dobu? Nebo až poté, co mě zavrhl, co mě odhodil jak použité zboží Jákobovi a sám si našel novou hračku?

Eminy ruce začaly povolovat, až klesly k jejímu pasu. Moc dobře jsem věděla, jak Edwardovy polibky dokážou omámit smysly. Podklesávala jí kolena. Na nohou už ji drželo jen Edwardovo pevné objetí. Draly se mi slzy do očí. Nejsem mu dost dobrá.

Hlava se jí zvrátila a Edward ji pustil. S hlasitým žuchnutím spadla na zem. Nehýbala se. Vlasy uvolněné Edwardovými prsty jí překrývaly obličej. Sbírala jsem sílu, než zvednu hlavu a pohlédnu Edwardovi do tváře.

Proč se nehýbá? Začala jsem trnout.

Vzhlédla jsem k Edwardovi. Propaloval mě očima. Nic neříkal, ani se nepohnul. Nesklonil se k ní, aby zjistil, co jí je. Padla jsem na kolena vedle ní a odhrnula jí vlasy z obličeje. Prsty mi zajely do čehosi lepkavého. Zvedla jsem ruku, abych se pod světlem měsíce podívala. Byla to krev.

Krvelačná bestie. Vzhlédla jsem k Edwardovi, a když už jsem věděla, co hledat, našla jsem na jeho rtech stejnou tekutinu.

„Ne… ne… ne,“ šeptala jsem. Nemohla jsem tomu uvěřit. On mi celu dobu lhal. Všichni mě varovali a já ho před nimi bránila.

Klekl si přede mě a já se sama sebe ptala, zda se mám začít bát. Vybavilo se mi naše první setkání, kdy jsem spatřila jeho siluetu a strachy omdlela. Jak mě mohl takto ošálit?

„Vezmeš si Jákoba, porodíš mu syna a budeš žít život, který jsem ti dal.“ Dlaní mi objal krk. Cítila jsem, jak mi pod ní tepe karotida. „Jinak by to bylo plýtvání drahocennou krví.“ Přitáhl si mě za krk a než jsem stačila začít řvát, vtiskl mi polibek na čelo. Hradem se rozezněl můj srdcervoucí křik, ale on už byl pryč.

Co se stalo potom, si pamatuju už jen jako mlhavou myšlenku. Odněkud se přiřítil Jákob obklopen služebnictvem snad z celého hradu. Všichni zůstali stát ve dveřích, jen Jákob si ke mně klekl a snažil se ze mě dostat, co se stalo. Během toho mi rukávem své košile drhnul čelo. Až zpětně mi došlo, že od té chvíle jsem měla už jen Jákoba. Jak pouhým jedním gestem dokázal Edward manipulovat mým životem. Stala jsem se skutečnou dcerou Edwarda Masena – krvelačnou bestií. Nevím, proč jen Jákob věřil, že jsem Emu nezabila já a ještě k tomu takovým ohavným způsobem. Copak jsem nemohla být jako on?

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

julie

11)  julie (22.11.2013 21:48)

Alasko ,pokračování,to je bezva!

10)  lumik (22.11.2013 17:08)

Možná je to jen subjektivní pocit, ale vážně mi připadá jakoby tahle písnička přesně vystihovala tuhle povídku, snad slovo od slova http://www.youtube.com/watch?v=-9k3U-Z4PVc
Jo no, zpívám si ji celej den

Bosorka

9)  Bosorka (22.11.2013 13:08)

Musíme rychle naplánovat další sraz
Já narozdíl od Ambry tu chladnou bestii nesnáším s nezmenšenou intenzitou, stejně tak jako jím "nakaženou a zkaženou" Bellu . Ale to mi nezabrání, abych nečetla fascinovaně dál a dál... píšeš totiž skvěle
Jákob...evidentě se smíříl se svým postavením. Ach jo, chlapče - chtělo by to "větší koule" ;) Když on ji má ale rád No, u něj nic nového ;)

ambra

8)  ambra (22.11.2013 07:39)

Bože, Al, neříkej mi, že Edward myslel vážně VŠECHNO, co zatím říkal! Protože zatím to tak vypadá... Nicměně už jsem se asi tak před dvaceti kapitolami přestala stydět za to, že v tvém podání mi přesně tahle sobecká a zlomená a chladná krvelačná bestie začala připadat tak děsně sexy , takže si to strašně užívám. No a samozřejmě ta frustrace z jeho ne-přítomnosti, to je přesně to, co je na tom tak děsně hot (jo jo, zježené chloupky ).
Nicméně kam se mě to jako snažíš dostrkat? Já mám Jacoba normálně celkem ráda, ale Jákob má být regulérní utěšovadlo? Jak jako propletené prsty? Jak jako strach z budoucí samoty? Hezky zavři Bellu někam do knihovny nebo ji pošli na pravidelné procházky s Torem a Obludou, ať jí to čekání na Edwardovo prozření hezky utíká i bez Jákobových snah...:p
Tak jo. Emy mi není moc líto. Udělala jsi z ní potvoru a ty si vždycky koledují. Bella teď nemá nikoho, kdo by jí pomohl ze šatů. Ideálně ještě ten samý večer. A Edward je šikula a navíc by ji měl uklidnit, že je krvelačnou bestií jen dvakrát za sezónu nebo tak něco . Ale asi to nebude tak jednoduché, co?
Jo a prosím tě, co ten krví zacákaný obraz? Je to krev, že jo? Asi Rosalie nevařila jahodový džem...
Z těch tvých tajuplných náznaků už by byla samostatná povídka , chápej, já mám jen jeden mozek, a ten už je značně jetý .
A trochu vážně. Pořád držíš styl a úroveň, odstupům navzdory. Což není nic divného, páč obojí je ti vlastní. Má to jen jednu chybu. Chci víc a chci to HNED.
Děkuju, že to pro nás dopíšeš

Alaska

7)  Alaska (22.11.2013 00:50)

Ještě jste na mě nezapomněly :-)
Silvaren: No já už ani nevím, jak by to štěstí v tý její situaci mělo vypadat, ale třeba tentokrát i tobě kápnu do noty :)
maily1709: Proč to urobil... No on se přeci po celou to dobu taky musel nějak živit, ne?
lumik: Prosim můžeš a i někdy bude, vždyť už to máme do konce, co by kamenem dohodil.
marcela: Jojojo, přesně tak to má být :D Jsem ráda, že ten příběh tě nenechává chladnou :-)
SestraTwilly: Jo na tom srazu mě nakopalo múz
BabčaS:
Moc Vám, ženy, děkuji za přízeň a ještě chvilinku mějte se mnou strpení

6)  BabčaS (21.11.2013 21:56)

SestraTwilly

5)  SestraTwilly (21.11.2013 19:34)

No vidíš Alaska,ešte zopár zrazov a budeš mať vymaľované...
Teba tam nejak vždy kopne múza...;)

4)  marcela (21.11.2013 19:30)

Páni, páni, páni!!!
No, a teď si v tom přečti inteligentní odpověď.Fuška, co?
Jak mám popsat, co se mnou Tvoje povídka dělá? To prostě nejde.
Snad jenom, že se ze mě stává nemyslící, slintající tvor, který ječí na muže a mlátí své dvoumetrové děti, pokud promluví, když čtu.
Je to nádherné a já se opravdu těším na další díl.

3)  lumik (21.11.2013 17:20)

Tak tohle mě opravdu uvádí v úžas. Isabella je poněkud zmatená a teď navíc zrazená. Edward to jemně řečeno pohnojil.
Děkuju za pokračování. A mohla bych prosit další kapitolu?

2)  maily1709 (21.11.2013 12:39)

čo čo čooo?? fúhaaa tak toto som nečakala, on ju naozaj zabil?? predpokladám, že to urobil, aby sa Bella od neho odpútala, ale až takéto niečo som nečakala

Silvaren

1)  Silvaren (21.11.2013 11:09)

Nenávidím toho parchanta! Kéž by to Bella dokázala taky. Miluju Tvůj styl a doufám, že se Bella vzchopí a snad ji čeká i kousek štěstí.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek