Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Stojí mu za to? Esme

Přivede Isabellu k nám, až se z toho dostane? Alice

Nebudeš toho litovat. Carlisle

Blázen. Jasper

Nic nepochopili. Z každého vládce se nakonec stane poddaný svého vlastního díla.

Těch pár dní před plesem se táhlo jako nekonečná zima. Jákob mi dělal společnost zřídkakdy. Pojala jsem podezření, že Quil s Embrym ho ode mě drží dál. Edward mě navštěvoval každý večer, ale najednou jako bychom si neměli co říct. Nechtěla jsem prozradit, co jsem řekla Jákobovi. Absurdní, protože si myslím, že tušil, co se odehrálo. Možná už mi nevěřil, proto se mnou nemluvil.

„Emo, nech nás prosím.“ Edward mě poctil svou návštěvou, když jsem se připravovala na ples. Jediný pohled na něj mi stačil, abych zjistila, že on s námi nejede.

„Zůstáváte na Algoru?“ Oba jsme věděli, že odpověď nepotřebuju, proto jsem žádnou nedostala. „Proč?“

„Poslední dobou máš příliš mnoho otázek,“ odpověděl netečně.

„Chováte se odtažitě,“ postěžovala jsem si.

„Dávám ti prostor.“

„Prostoru mám ažaž. Společnost je to, co mi schází.“

„Nikdo ti nebrání pořídit si společnost.“

„Chybí mi vaše společnost.“ Dlouho mě pozoroval, jako by mi nevěřil.  „Myslela jsem, že jsme konečně našli společnou řeč, ale v poslední době se na mě sotva přijdete podívat.“

Přistoupil ke mně blíž. Stál tak blízko, až jsem se musela zaklonit, abych udržela oční kontakt. Pohladil mě po líci a krátce se usmál.

„Děsí mě, nakolik jsem potlačil tvé instinkty.“

„Instinkty?“

„Ani se netřeseš, když se tě dotknu.“ Postavila jsem se, abych mu byla blíž.

„Nebojím se vás.“ Uchechtl se a přitáhl si mě k sobě a tvář zabořil do mých vlasů. Okamžitě jsem jeho objetí opětovala. Chybělo mi.

„Nedělejte to prosím.“

„Co?“

„Neignorujte mě. Mám potom pocit, že mě káráte.“

„Udělala jsi snad něco, za co bych tě měl potrestat?“ Zvedla jsem k němu tvář.

„Nevím, “ odpověděla jsem pravdivě.

„Už jsi sama svou vlastní paní, nebude ti nikdo diktovat, co smíš a co ne. Už mě nepotřebuješ.“

„Jak můžete vědět, jestli vás potřebuju?“

„Vím to, ty to jen musíš pochopit.“ Bála jsem se, kam tato debata povede. Měla jsem pocit, že mi co nevidět oznámí, že odchází. Chtěla jsem ho za každou cenu udržet. Natáhla jsem se na špičkách a políbila ho na hranu čelisti. Výš jsem nedosáhla. Nic nenamítal, a tak jsem pokračovala. Objala jsem ho kolem krku, abych přitáhla jeho obličej blíž. Podvolil se mi. Čím blíže byl, tím byl jeho dech intenzivnější a s ním i ta omamná vůně. Musela jsem ho políbit na ústa. Jeho rty byly to první, co začalo spolupracovat. Položila jsem mu dlaň na hruď a v hlavě mi zableskla vzpomínka – Jákobovo nahé tělo, když jsem za ním v noci přišla. Chtěla jsem cítit Edwardovo. Sjela jsem rukou k opasku.  V ten okamžik mě zastavil. Povzdychla jsem si. Byla jsem už tak blízko. Z ničeho nic jeho věznící ruce ale zmizely a ocitla jsem se přišpendlená k posteli. Překvapeně jsem se mu podívala do očí, abych zjistila, zda se zlobí. Byl napjatý, ale nemyslím si, že hněv převládal. Vrátila jsem ruce na jeho pas a tentokrát mě nezastavil. Rychle jsem vytáhla košili z jeho kalhot a přetáhla mu ji přes hlavu. Hleděla jsem překvapeně na jeho nahou hruď. Nemohla jsem srovnávat, viděla jsem dozajista cosi nepřirozeného. Opatrně jsem natáhla ruku. Cítila jsem pevnou hruď s pokožkou tvrdou jako kámen. Chlad mě nepřekvapil, ale ticho a nehybnost ano.  Znovu se mi do podvědomí začaly protlačovat obavy, že si zahrávám s něčím, co lidská bytost nemůže zvládnout. Jako vždy se mi to ale povedlo ignorovat. Tolik jsem se snažila získat tuto zkušenost, že když jsem ji měla před sebou, nemohla jsem couvnout.

Jakmile se nade mnou sklonil, mé úvahy ustaly a zůstal chvilkový strach. Má ústa minul.

„Isabell, ty dokážeš všechno. Až mě to děsí,“ zašeptal mi do ucha a začal mi klást polibky na krk. Znovu rozdmýchal ten žár, který žhnul jen pro něj. Tentokrát jsem však už věděla, kam až může tato slast vést. Styděla jsem se říct si o víc?  Prsty jsem přejela po jeho zádech, stále jsem žasla nad jejich nepoddajností. O krk se mi rozdrnčel zvláštní zvuk. Vrčel?

Se rty stále přisátými k mé kůži mi začal vykasávat sukni šatů. Pomohla jsem mu, až tak jsem byla nedočkavá. Když se jeho dlaň konečně ocitla na mém středu, nemohla jsem si pomoct, znovu jsem mu zaťala prsty do zad.  Tentokrát jsem si byla jistá, že zavrčel. Zároveň jeho rty začaly být stále více nenasytnější. Nestačilo mě to ale znepokojit, protože jsem cítila, že zanedlouho se dostanu do toho blaženého stavu, kdy mi bude naprosto všechno jedno. Pnutí sílilo, až se konečně ten slastný pocit rozlil do celého těla. Když jsem se probrala z euforie, ležela jsem na posteli sama.

Dlouho jsem se nehýbala a přemýšlela, zda se skutečně předešlých pár minut odehrálo. Vše se stalo tak rychle a teď jsem byla sama. Někdo zaklepal na dveře. Rychle a přistiženě jsem skasala sukni zpátky na své místo. Klepání se ozvalo znovu. Rušilo mě. Potřebovala jsem chvíli pro sebe, abych si srovnala, co se stalo. Klepání ale neustávalo. Rozladěně jsem se rozešla ke dveřím, abych se zbavila neodbytného návštěvníka. Stála tam Ema s  velmi znepokojeným výrazem. Držela huňatý rukávník. Vzpomněla jsem si, že jsem očekávána na plese. Rychle mi pomohla se doobléknout. Nedala mi prostor pro výhrady.

Venku na mě čekal Jákob. Zarazilo mě, že i přes rukavice jsem cítila teplo jeho dlaně, když mi pomáhal do kočáru. Odvykla jsem si. Seděli jsme naproti sobě a já se mu najednou nedokázala podívat do očí. Položil dlaň na mou nohu. Polekaně jsem se na něj podívala.

„Co se děje?“ zeptal se. Až v nastalém tichu mi došlo, že chtěl pouze utnout mé nervózní poklepávání nohou.

„Nic,“ odsekla jsem. Nevím, co mě iritovalo víc. Zda to, že jsem vůči Jákobovi cítila vinu, nebo skutečnost, že místo Edwarda naproti mně právě teď seděl někdo jiný. Jákob mě už po zbytek cesty nechal mému vlastnímu svědomí.

Na sídlo hraběte Nortona jsme dorazili dříve, než bych si přála. Jákob neztrácel čas a okamžitě vyskočil z kočáru, aby mi pomohl ven. Všimla jsem si, že od něho to gesto nevypadá nonšalantně, ale dost neohrabaně.

Jákob odmítl služby mé švadleny. Nechal si své netradiční oblečení, které se v mých očích stalo symbolické. Nepochybovala jsem, že vzbudíme stejný rozruch, jako kdybych přijela s Edwardem. Jákobovi přátele zůstali s koňmi a kočárem, celé divadlo zůstalo jen na nás dva.

Byli jsme očekáváni. Hned za dveřmi stál připravený majordomus. Velmi záhy jsem ale zjistila, že naše přijetí společností nebude tak hladké, jako u služebnictva. Uvedli nás do tanečního sálu. Zpráva o naší přítomnosti se šířila davem jako zhoubná nákaza. Páry přestávaly tančit, narážely do sebe, aby si následně všimly naší stojící formy ve dveřích. Než jsme se stačili pohnout z místa na výsluní, dostala se zpráva až k hostiteli. Po znatelném zaváhání se vydal k nám. Pozorovala jsem jeho tvář, ale cosi mě z mého soustředění vyrušilo. Otočila jsem se na Jákoba. Celou dobu mě pozoroval. Ignoroval mírnou paniku v sále a sledoval, jak se zachovám. Najednou jsem si připadala, jako bych v jeho očích procházela nějakou zkouškou.

„Vítejte. Je pro nás neskonalou poctou uvítat vás na našem panství, lady Isabello.“ Hrabě Norton si nervózně třel dlaně.

„Seznamte se, sir Jákob, nejstarší syn náčelníka kmene Turulů, hrabě Michael Norton.“ Neměla jsem potřebu odpovědět na jeho uvítání, když nepůsobilo ani trochu věrohodně.

Pánové si pokynuli hlavou. Nastalo dlouhé ticho, kdy sir Michael netušil, jak načít konverzaci a já neměla zájem se do nějaké pouštět. Bavila jsem se jeho nejistotou. Z ničeho nic začal Jákob jemně kroužit prsty na hřbetu mé ruky. Myslel si snad, že jsem nervózní?

„Děkujeme za pozvání.“ Jákob převzal iniciativu. „Bohužel při vašem posledním kvapném odchodu jsem neměl možnost poznat Isabeliny přátele,“ povedlo se mu dostat Michela do ještě větších rozpaků. Žasla jsem nad Jákobovým přístupem. Začínal se mi líbit čím dál víc. Pevně jsem stiskla jeho paži a usmála se na něj.

„Omluvíte nás, hrabě? Mám pocit, že můj snoubenec mi dluží aspoň jeden tanec.“ Ani jsem se na Michaela nepodívala a nechala se odvést na parket.

Jákobovo držení bylo rezervovanější než to, na které jsem byla zvyklá, kroky však zvládal.

„Dlužím vám tanec?“ Sklonil se ke mně, aby jeho slova zůstala pouze mezi námi.

„Jsem s vámi zasnoubená a ještě jsme spolu nikdy netančili.“ Díky Edwardově průpravě byl pro mě tanec důležitý.

„Myslím, že zasnoubení je jediné, co máme společné.“ Nenechala jsem se rozhodit jeho kousavým tónem.

„Pravda. Máte sourozence?“ Na chvíli se na mě překvapeně podíval, pak se ale rozhodl spolupracovat.

„Ne.“

„Proč jste se mi tedy představil jako nejstarší syn?“

„Můj otec má ještě dvě dcery a syna.“ Zněl popuzeně. Zřejmě ani jeho rodina nemá jednoduché vztahy. Podívala jsem se mu do tváře, jestli se mám pokoušet o bližší informace. Nakonec jsem se rozhodla pro upřímnost.

„Mám se ptát, nebo mi řeknete, co uznáte za vhodné? Já vám svou část už svěřila,“ dodala jsem.

„Je to složité.“

„Nevidím lepší náplň dnešního nudného večera.“ Chtěla jsem ho znát lépe. Ošíval se, ale nakonec spustil.

„Moje matka žila na samotě v lese. Celý kmen ji považoval za podivínku, protože s nimi nevyhledávala kontakt. Nepotřebovala ho. Byla naprosto samostatná. Sbírala lesní plody a lovila zvěř. Něco si i sama pěstovala. Znala les lépe než kdokoliv jiný. To bylo v dobách naší expanze na západ. Můj otec jakožto syn vládnoucího rodu se účastnil mnoha takových výprav. Náš postup ustal právě na hranici země sira Masena.“ Nemohla jsem si nevšimnout, jak jeho jméno plivl. „Málokdo ví, co se ve skutečnosti stalo, protože k žádné skutečné bitvě nedošlo, ale právě v období této války se v lesích začali ztrácet lidi. Po nějaké době z toho všichni začali vinit mou matku. Všem bylo podezřelé, že ona dokáže v lese přežít a kdokoliv jiný se už nikdy nevrátí. Naštěstí se ale všichni lesa natolik báli, že v něm paradoxně byla v bezpečí.“ Odmlčel se. Hltala jsem každé jeho slovo. Neměla jsem ani potuchy o životě jeho kmene. „Všechna podezření padla, když se válečníci vrátili z výpravy. Všichni do jednoho vyprávěli historky o krvelačné bestii z lesa, která povraždila jejich bratry. Jen se domnívám, že právě, když se můj otec vracel, musel v lese narazit na obydlí mé matky. Není jiná možnost, kdy se mohli setkat, protože kdyby ji kdokoliv zahlédl ve vesnici, ukamenovali by ji.“ Připadalo mi neuvěřitelné, že by někdo mohl být ta krutý. Jákob nejspíš odhadl mé myšlenky. „ Sám jsem to viděl. Když jsem dospěl, vzala mě poprvé ke kmeni. Až později mi došlo, jak velkou zášť k těm lidem cítí a zvláště k mému otci. Přivedla mě k nim právě proto, aby odhalila, že jsem prvorozený syn náčelníka. Nevím, proč se mě otec nezřekl.  Došlo k strašné hádce. Myslím, že nikdo neví, co se mezi nimi odehrálo. I přes nenávist, která mezi nimi byla k nepřehlédnutí, měli mnoho společných tajemství. Zemřela na následky zranění, která ten den utrpěla. Celé to zkomplikovala. Od té doby žiju na okraji společnosti. Budoucí náčelník, kterého kmen zatratil.“

„Je mi to…“ Chtěla jsem ho utěšit, ale nepustil mě ke slovu.

„Ne, nechybí mi. Žila ve svém vlastním světě a tím mi zničila život. Tvoje nabídka – jestli se to vůbec jako nabídka dá brát – mi vlastně vyřešila spoustu problémů.“ Tak rychle stočil téma hovoru, že jsem jen stěží nacházela souvislosti.

„Problémů?“

„Když si tě vezmu, zbavím se téměř všech povinností ke svému kmeni. Budu volný.“

„Téměř? Co zůstane?“

„Isabello, my stále věříme, že na Algoru žije krvelačná bestie.“

Stále ještě žije? Přestala jsem tančit. Na Algoru není krvelačná bestie. Na Algoru jsem pouze já a Edward. Edward! Rozlíceně jsem ho od sebe odtlačila.

„Proč jsi tedy přijel?!“

Pevně mě chytil za boky a vrátil do svého držení.

„Protože jsme byli pozváni. Protože jsem byl vyslán. Nikdo si nemyslel, že se vrátím živý.“ Propaloval mě očima. Nedával mi nic jiného na výběr než poslouchat. „Nejen že jsem se vrátil, ale zároveň jsem byl zasnouben. V očích mého kmene je to zázrak. Nejen že si myslí, že hrozba z východu pomine, ale získají i to, o co před tolika lety usilovali. I můj otec je ochoten obětovat budoucího náčelníka pro takovou věc.

„Nebudu žít s mužem, který věří takovým povídačkám!“ Snažila jsem se vykroutit z jeho pevného sevření, ale schválně mě držel pevně, abych mu neutekla.

„A se zrůdou, která zabila přinejmenším tisíce lidí, ano?“

„Lháři!“ vykřikla jsem nahlas, až se okolní páry po nás začaly otáčet. Samým překvapením mě pustil. Otočila jsem se na podpatku a utekla ze sálu. Nesměřovala jsem k hlavnímu vchodu, ale ke dveřím na terasu a následně ven do zahrad. Podvědomě jsem vyhledávala potemnělé uličky a zákoutí, až jsem se dostala do části, kde byla zahrada neudržovaná, nebo už možná nepatřila k panskému sídlu. Slyšela jsem v hlavě Edwardova slova, jak mě kárá, že tento výstup nebyl zrovna hodný jeho nástupce, že jsem měla udržet chladnou hlavu a postavit se Jákobovu obvinění čelem. Otočila jsem se. Nikdo mě nesledoval. Edward by se určitě za mnou vydal, ale Jákob ne. Šla jsem stále hlouběji mezi stromy, až mě začal obklopovat hustý les. Nechtěla jsem se zastavit, protože bych si uvědomila své hloupé a neúčelné jednání. Uvědomila bych si, že má chůze nikam nevede. Nezbylo mi nic jiného než si v hlavě přehrávat Jákobova slova a primitivní pověru, v kterou věřil. Nejhorší na tom bylo, že má víra byla založená jen na mém vlastní přesvědčení, že kdyby měl Jákob pravdu, nepřežila bych tak dlouho v blízkosti Edwarda. Jak by mohl někdo tak kultivovaný a plný respektu být bestií, kterou Jákob popisoval?

Přes obličej se mi přetáhla pavučina. Vykřikla jsem a vyděsila ptáky, kteří narušili noční ticho zběsilým plácáním svých křídel. Ne, ještě si nepřipustím, jak hloupé bylo mé chování prchnout do neznáma.

Naprosto zabraná v myšlenkách na Jákobovy lži, abych si neuvědomovala svízelnou situaci, v které jsem se ocitla, jsem si nevšimla světlejší noční oblohy prosvítající mezi stromy. Uprostřed kroku jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a spadla na zem. Prsty se mi zabořily do bahna a na nohách jsem cítila, jak mé šaty nasávají vodu.

„Sakra!“ Snažila jsem se rychle vstát, ale jen jsem to zhoršovala. Ruce i nohy mi v bahně podkluzovaly, až jsem zůstala ležet na zádech.

Zaslechla jsem klapot koňských kopyt. Skvěle. Posadila jsem se, abych zjistila, že jsem spadla do škarpy vedle cesty, po které se ke mně blížil kočár.

Vstala jsem, tentokrát úspěšně, a vyškrábala se doprostřed cesty. Pralo se ve mně několik názorů. Měla bych se bát a radši schovat? Není asi nejvhodnější zastavovat v noci cizí kočár. Jak jinak se ale mám odsud dostat? Zpátky už určitě netrefím. Co by udělal Edward? Edward by se do takovéto situace nikdy nedostal. Měl by dostatek duchapřítomnosti a vzal by si koně. Poznala jsem, že mě kočí zaznamenal, když začal pohybovat lucernou ze strany na stranu. Zastavil koně a než stačil cokoliv říct, vyklonil se z kočáru muž.

„Proč stavíme, Lorenci?“

Kočí jen pokynul hlavou ke mně. Jejich vyděšený výraz mi dodal odvahu, abych se k nim rozešla. Poznala jsem podle šatů muže a ženy v kočáru, že jedou z plesu.

„Dobrý večer, můj odvoz mě jaksi ztratil. Byli byste tak laskaví a odvezli mě do Bernu nebo jinam, kde si můžu pronajmout kočár?“ Netušila jsem, za co bych si takový kočár pronajala. Vlastně jsem ani nevěděla, proč by na moji prosbu měli kývnout. Snažila jsem se vybavit si, jestli Edward disponuje nějakým majetkem, který bych jim mohla nabídnout, nebo jakoukoliv protislužbu, ale uvědomila jsem si, že bez Edwarda jsem nikdo. A jak by mému slovu mohl někdo uvěřit, když mnozí ani v existenci Edwarda nevěří. Ani to, jestli mě poznali, mi nedávalo naději, že mě vezmou. Dokázala jsem si představit, že většina lidí by před Isabellou Masenovou zabouchla dveře a pelášila pryč.

Žena se naklonila k muži, aby mu něco pošeptala do ucha. I přesto jsem zaslechla, co mu říká.

„Jim se nedá utéct, Mannfrede.“ To muže probudilo z jeho zkoprnění.

„Ale jistě, lady. Náš kočár je vám plně k službám.“ Popadl svou společnici za ruku a táhl ji z kočáru. Oba stáli se mnou před kočárem a muž mi nabízel třesoucí se ruku. Vzala jsem ji a snažila se vysvětlit si jeho chování. Rychle mi pomohl do kočáru, a jakmile jsem byla vevnitř, pustil mě a zavřel dveře.

„Zavez Lady Masenovou, kam si přeje, Lorenci.“ Kočár se rozjel a já jsem stále nechápajíc pozorovala rychle se vzdalující dvojici. Proč to udělali?

Cesta byla dlouhá a tichá. Trochu mě žralo svědomí. Já se i přes svou hloupost dostala domů, ale dvojice, které kočár patřil, zůstala stát v noci uprostřed lesa.

Kočár zůstal stát před hlavní branou Algoru. Rychle jsem vyskočila a otočila se ke kočímu.

„Lorenci?“ Ani ke mně nezvedl oči. Jen zíral na třesoucí se ruce ve svém klíně.

„Jak se jmenuje tvůj pán?“

„Sir Mannfred Braun, lady.“

„Vyřiďte siru Braunovi, že si velmi vážím jeho velkorysosti, až se pro něj vrátíte. Dobrou noc.“

Vydala jsem se směrem k hradu, abych konečně osvobodila toho nebožáka od mé přítomnosti.

Na nádvoří jsem potkala jednoho z Jákobových nohsledů, který mi šel naproti.

„Lady?“ Byla jsem rozzlobená na Jákoba a on k Jákobovi patřil, proto jsem kolem něho jen prošla.

Vzbudila jsem Emu, aby mi připravila teplou koupel. Potřebovala jsem se zbavit bahna, které jsem měla až ve vlasech.

Nepřekvapilo mě, že na mě Edward čekal v mém pokoji. Naštvalo mě to. Věděla jsem, že on byl schopen mě v tom lese snadno najít. Přesto se neobtěžoval. Musel vědět, co se stalo, když tu byl jeden z těch Jákobových poskoků.

„Znáte sira Brauna?“

„Ano.“

„Asi byste mu měl něco poslat za jeho věrnou službu.“

„Já?“ Rozhněvaně jsem se na něj podívala. Byl by to přece on, kdo by přišel o dědice, kdybych se z toho lesa nevrátila.

„Jak chcete,“ řekla jsem si spíš pro sebe.

Mezitím přišla Emma s teplou vodou a Jákobův nohsled jí pomohl s vanou.

Snažila jsem se dostat z mokrých a špinavých šatů. Edwarda jsem ignorovala. Ema dolila poslední vědro teplé vody a už se nevrátila. Neřešila jsem to. Dnes jsem náklonnost cizích lidí asi už vyčerpala.

Edward začal mluvit, když jsem se ponořila do teplé vody a zavřela oči.

„Rodina Braunů vlastnila v Bernu dřevařskou společnost. Díky jisté politické situaci jim to nějakou dobu dost vynášelo, až si mohli koupit titul a odstěhovat se z Bernu. Pořídili si malé panství na okraji Tenebrie. Dost daleko od Algoru, ale stále dost na to pod mým vlivem, aby se vymanili z králova vlivu.“

„Asi vás znají dobře.“

„Neřekl bych. Současného sira Brauna jsem potkal až na tvém plese.“ Zvláštní. Sir Braun mi přišel starší než Edward.

„Vy nejste člověk.“ Nastalo ticho. Neodpovídal. Vlastně jsem ani nepoložila žádnou otázku.

„Nazývají vás krvelačná bestie.“ Cítila jsem, jak se postavil vedle vany těsně za mou hlavou opřenou o její zvýšený okraj. Z jeho blízkosti mi naskočila husí kůže. Uvědomovala jsem si, jak by bylo pro něj jednoduché obtočit své dlouhé prsty kolem mého nicotného krku a stisknout.

„Co by to ale dělalo ze mě, kdybyste vy byl krvelačná bestie?“ Bylo snazší mluvit si sama pro sebe, než propadnout paranoidnímu strachu, kterému podléhali všichni ostatní.

„V tom je to kouzlo, Isabello. Ty můžeš být čímkoliv. Nastav přísný režim a buď krutovládcem. Podej jim pomocnou ruku a buď spasitelem.“

„Nechci být krutovládcem.“

„Hmm.“ Jeho prsty bloudily po mých odhalených ramenech.

„Chci kolem sebe lidi, kterým můžu věřit, kteří se na mě nedívají skrz prsty, ať je jejich důvod jakýkoliv. Chci vás po svém boku.“

„Nemůžeš mít oboje.“ Zněl snad smutně?

Nestačila jsem nic namítnout, protože v tu chvíli se ozval hlasitý dusot těžkých bot o padla a následně se rozletěly dveře od mé komnaty.

Ve dveřích stál Jákob a jeho obličej během minuty vystřídal několik výrazů. Od úlevného po rozzlobený až znechucený.

„Jákobe! Je slušné zaklepat!“

„Isabello, to je odporné! Jak ho můžeš…“ Jákob sám nevěděl, jak tu větu dokončit. Po chvíli váhání se otočil. „Odjíždím.“

Zmocnila se mě panika. Byla jsem na něj nazlobená, ale nechtěla jsem, aby odjel. Věřila jsem, že ho dokážu přimět vidět celou situaci mýma očima. Krom toho, až Edward odjede, náš rozpor zmizí s ním. Před Edwardem jsem se ale neodvážila rozběhnout se za ním. Vypadala bych pak v Edwardových očích pateticky.

„Jákobe, ty neodjedeš, pokud ti Isabella neřekne. Vždy to bude její slovo, které bude platit na Algoru.

Jákob se zastavil zády k nám.

„Nemáš na výběr,“ dodal Edward šeptem.

Bylo mi Jákoba líto, ale v žádném případě to nezastínilo pocit zadostiučinění, který mě naplnil. Je uvězněn ve svém vlastním bludu.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

julie

16)  julie (19.09.2013 21:07)

Alasko,nevěřím,fakt je tady pokračování

Iwka

15)  Iwka (15.09.2013 13:09)

Taaaaaaakže... Jsem plna dojmů tolik různorodých, že jsem z toho fak zmatená, ale neboj, to beru jako pozitivní věc! Většinou čím větší zmatek ve mně = tím lepší čtení. :p B)

Hrozně Tě obdivuju za to, jak si vykreslila celý ten jejich svět! Nemyslím, že bych toho sama byla někdy schopna, opravdu snad ne takhle dobře, a tak je to pro mě vyloženě fascinující a má to pro mě jakožto čtenáře/písaře nějak ještě větší hodnotu. Píšeš to tak hrozně dobře! Všechno to žeru, všechno Ti to hrozně věřím! Nikdy jsem ani moc nebyla na ty věci, co jsou posunuty někam takhle do těch dřívějších století, ale Ty jsi mě prostě nějak dostala.

Moc se mi líbí, jaké jsi jim stvořila charaktery a hlavně to, jak se jich držíš a vdechuješ tím postavám život a ději přirozenost. Tím neříkám, že mě tam jistí (ne)lidé občas pekelně neštvou , ale to nemění nic na tom, že mi to pořád přijde fakt obdivuhodné.

Jsem zmatená z Edwarda, nemůžu se tak úplně rozhodnout, jestli ho miluju nebo nenávidím, nebo jestli nenávidím, že ho miluju, a nebo jestli to je prostě oboje najednou - v tom případě se nemůžu rozhodnout, co převažuje... On je to takovej potvorák, ale samozřejmě sexy potvorák, to je asi ten největší problém (jsem taky jenom holka, žejo ) a navíc je občas trošku míň zlej než obvykle a to už se pak nad ním až moc rychle slutuju. :p

Nevím, jestli se mi tak docela líbí, že se Bella začíná víc a víc podobat Edwardovi. Na jednu stranu mi to přišlo zajímavé a vzrušující a říkala jsem si, že když bude maličko víc jako on, že jí to nic neudělá. Taky jsem asi chtěla, aby měla víc "navrch" z toho důvodu, že už mě, stejně jako ji, začínalo štvát, jak s ní jednal. Ale zas se mi líbí představa Belly jakožto té "čisté", nezkaženě smýšlející, alespoň v rámci možností, a prostě tak trošku Belly odbojářky.

Jákoba je mi lítooo! A to dost, protože mi přijde, že ti dva si s ním jenom hrají a že už tak toho moc nemá a nemá lehký život, no jednoduše řečeno jsem zase měkká a nedokážu ho nelitovat. Ale ještě se budu muset rozhodnout dýl, jestli ho mám ráda. Zatím si nejsem jistá.

Omlouvám se za sloh, jsem tak trochu nadšená, protože jsem teď dala za víkend všechny kapitoly, tak to mám čerstvé.

Doufám, že budeš pokračovat, protože jestli Ti to ještě nedošlo, umím být nebezpečně závislá.

Bosorka

14)  Bosorka (13.09.2013 22:39)

Jo tááák, to už jsem doma. Podezřívám některé nekritické Edwardovy fanynky, že vlastní moji voodoo panenku a když je naštvu, zapichují do ní špendlíky ;)

SestraTwilly

13)  SestraTwilly (13.09.2013 22:39)

No vyzerá,že ti inšie neostáva...nemáš inú možnosť...
A ja sa budem tešiť,lebo segra hovorila,že je to super. B)

Alaska

12)  Alaska (13.09.2013 22:35)

Bos, to jen že vybočuješ z cílové skupiny. Málokdo vidí Edwarda jako ty.

Bosorka

11)  Bosorka (13.09.2013 22:34)

NO to si jako piš, že budeš muset!
Když já kopu za ten jinej mančaft, nooo ;)
Ambruše - za ukecávání máš veliké plus a jen tak dál

Alaska

10)  Alaska (13.09.2013 22:30)

SestraTwilly: Tyjo to mi teda nedělej, já když viděla pod tímhle tvůj komentář, tak jsem málem dostala infarkt z toho, že to fakt budu muset dopsat.
ambra: Vždyť já vím. Bosorka musí to naše pobláznění aspoň trochu vyvážit

ambra

9)  ambra (13.09.2013 22:30)

Bos, já ji ukecám na kapitolu a ty jsi hnusná na Edího a na Bellču!

Bosorka

8)  Bosorka (13.09.2013 22:28)

Ambrušo - No toto! Jak jako ignoruj?!
Alasko - fíha, bych to potřebovala objasnit Nějak nechápu, čímže ti to tady sabotuji...

SestraTwilly

7)  SestraTwilly (13.09.2013 22:18)

Vidíš Alaska,čo dokáže zraz,dievčatá ťa nezbili,ty si chytila
inšpiráciu a kapitolka je na svete...teraz to ešte treba celé dopísať,aby som si to mohla prečítať aj ja.:)

ambra

6)  ambra (13.09.2013 22:00)

Bosorku ignoruj, to je starej rebel, co nám reje do Edího :D

Alaska

5)  Alaska (13.09.2013 21:58)

Dámy, já jsem tak ráda, že jste mě nelynčovaly a nebály se to otevřít. Moc vám děkuju za vaše milá slova
ambro: Naprosto veškeré zásluhy za tuhle kapitolu jsou jen tvoje ;) Tvůj dovod, proč je Jákob nesympatickej beru na vědomí, pokusím se s tím něco udělat B)
Bosorka: Bos tyjo, ty mě bavíš. Člověk se tady snaží znechutit jim ty postavy, které si idolizujeme a ty to naprosto sabotuješ A pak vypíchneš větu, která mi přijde naprosto normální oproti těm, které se tam snažím napsat Ale právě proto, je dobrý znát ty vaše názory. Díky
marcela: a to jsem já, po vašich komentářích. Budu se snažit .
mispa:

mispa

4)  mispa (13.09.2013 18:52)

3)  marcela (13.09.2013 06:33)

Tak přesně tohle se mi před pár minutami stalo.
Tohle následovalo. Tímhle to pokračovalo a takhle to skončilo.
Nádherná kapitola.Nemůžu se dočkat další dávky.

Bosorka

2)  Bosorka (12.09.2013 22:30)

Tak jsem se dostala do stavu, kdy krom Edwarda začínám cítit i velikou antipatii i k BElle - začíná se podobat svému tvůrci. Dobrá práce, Edo!
TOhle mě dostalo - "Věřila jsem, že ho dokážu přimět vidět celou situaci mýma očima." a to jako jak? Ha?! Jejíma očima je ta situace snad jiná? :p Opravdu bych chtěla být u toho... :D
A Jákob si to zase vyžere! Náhradník... au
Děkuju, děkuju, děkuju - budu dál čekat...

ambra

1)  ambra (12.09.2013 21:28)

Já bych se dneska zmohla už jen na nějaké hormonální hýkání, nicméně narůstá můj pocit, že Edward podléhá stále víc a zároveň roste moje vlastně neodůvodněná antipatie k Jákobovi (i když s novými informacemi je mi ho taky tak nějak líto - aha, to bude ten problém, iritujou mě chlapi, které lituju ). Jinak se musím opakovat - miluju ten tvůj cizí zvláštní a naprosto originální svět... Děkuju!!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek