Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem byla ohromená, když jsem ho poprvé spatřila. Mnohem více mě zasáhlo to, co z něho vyzařovalo. Kouzlo jeho osobnosti bylo nepopsatelné a často i děsivé. Museli byste to zažít, abyste pochopili.

Cesta netrvala příliš dlouho. Před námi se objevila vysoká mřížová vrata vedoucí do útrob domu hrůzy. Muž s bílým chmýřím čouhajícím z modré čepice s velkou námahou uvedl tu masu železa do pohybu a my vjeli na kamenné nádvoří. Ještě než kočár úplně zastavil, vychovatelka otevřela dveře a vystoupila. Zjevně čekala, až vylezu za ní, ale já se k žádnému pohybu neměla, zvláště takovému, který by jí byl po vůli. Po chvíli nervózního podupávání nohou se pro mě natáhla zpátky do kočáru a za paži mě hrubě vyvlekla ven. Sykla jsem bolestí, ale ona mě nepustila. Táhla mě po schodech do patra. Přestala jsem se vzpírat, nemělo to šanci. Místo toho jsem se v útržcích snažila zapamatovat chodby, kterými mě vlekla.

Pustila mě až v jakési umývárně, kde stály necky s vodou.

„Svleč se!“ zavelela nekompromisně. Moje nesouhlasně vztyčená hlava a bojovnost v očích jí daly jasně najevo, že nehodlám poslouchat její příkazy. To jsem však ještě netušila, čeho je schopná. Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, skočila po mně a servala ze mě šaty.

„Nino!“ zahalekala kamsi za sebe. „Tohle vyhoď a přines něco slušnějšího.“ Ve dveřích se objevila starší dívka v zástěře. Sebrala ze země hadry, na které vychovatelka ukázala, a zase odešla.

Nestačila jsem nic namítnout a už jsem lokala andělíčky. Automaticky jsem se pokusila dostat hlavu nad hladinu a vykašlat všechnu vodu, co jsem vdechla. Ledová voda tomu šoku taky moc nepomohla. Vychovatelka se očividně o mé zdraví nestarala a začala mi drhnout kartáčem záda. Ani jsem si nestačila všimnout, kdy odložila velký huňatý kabát a vyhrnula si rukávy.

Vydávala jsem syčivé zvuky bolesti, ale jinak můj výraz pozbyl jakékoliv bojovnosti. Její naprosto bezohledné chování mě natolik vyvedlo z míry, že jsem si na chvíli nebyla ani jistá, kým jsem. Když skončila a vytáhla mě z vody, která se kupodivu v místnosti aspoň trochu ohřála, přišla Nina s kupou oblečení. Vychovatelka po mně hodila jakýmsi nelibě zapáchajícím kusem hadru (ani to mýdlo nevydávalo žádné libé vůně). Nejspíš jsem se do něj měla utřít a já to ke svému vlastnímu zděšení udělala. Pak jsem se naštěstí vzpamatovala. Natáhla jsem na sebe spodničku, kterou mi podávala, protože přece jenom nesmlouvavý postoj nemá takovou váhu, když je člověk nahý. Další oblečení jsem ale odmítla.

„Isabello, já myslela, že tohle jsme si už vyjasnily,“ promluvila nepřátelským hlasem. Po jejím dalším nepříliš dlouhém vyčkávavém pohledu mě znovu popadla za paži a i s kupou oblečení jsem se rázem ocitla na nádvoří, kde jsme vystoupily z kočáru.

„Až si to rozmyslíš, někdo pro tebe přijde.“ S těmito slovy za sebou zabouchla dveře a já osaměla. Ihned jsem se vrhla k železné bráně, ale byla bezpečně zajištěná řetězem a stařík se nikde poblíž nepotuloval.

Pohlédla jsem na své bosé nohy. Mezi prsty se mi protlačovala téměř černá břečka sněhu. Ještě před chvílí mírně zežloutlá, ale čistá spodnička měla teď na sobě šedé cákance. Zachvěla jsem se zimou. Cítila jsem, kde všude se mě ještě před chvílí dotýkala studená voda.

Přeběhla jsem na pár schůdků před dveřmi, které nebyly pokryty vrstvou sněhu nebo náledím, nicméně ani samotný kámen nebyl o nic teplejší. Chvilku jsem přešlapovala z jedné nohy na druhou, jak mě mráz bodal do chodidel. Nešlo to vydržet. Sáhla jsem po jednom kusu oděvu, co tu vychovatelka nechala a postavila se na ně. V žádném případě jsem nehodlala obléknout si ho, ale na druhou stranu jsem přemýšlela, jaká je možnost, že se dostanu do tepla, jestli neuposlechnu jejího příkazu. Jak dlouho budu muset stát na mrazu, než usoudí, že to nemá cenu? Nechá mě tu zmrznout?

Posunula jsem se pod paprsky slunce překryté všudypřítomným zimním mračnem. Trochu to pomohlo. Drkotání zubů jsem se ale nezbavila. Byla jsem ráda za svou vychytralost, že jsem si oblékla aspoň spodničku, bez ní bych tu tak dlouho nevydržela.

Všimla jsem si, že mezi kupou oblečení jsou i kožené boty na šněrování. Měla jsem jisté pochybnosti, jestli nejsou chlapecké, ale stejně jsem je neustále pozorovala s neskutečnou zálibou. Nakonec jsem to nevydržela. Jenom boty – to není až tak velký ústupek. Říkala „obleč se“, ne „obuj se“. Takže ji vlastně ani neposlechnu.

Nervózně jsem přehopkala k hromádce oblečení a obezřetně, aby mě náhodou někdo z oken neviděl, jsem z ní vylovila boty a natáhla je na bosé nohy. Neskonalá úleva. Okamžitě jsem začala přecházet po dvoře sem tam, abych se zahřála. Skákala jsem panáka, abych zahnala nudu a přestala myslet na to, jak se do mě dere zima.

Mé odhodlání vzepřít se její vůli bylo silné, ale zima představovala mocného nepřítele. Ani jsem si nevšimla, kdy nastal okamžik, v kterém už nepřevládala má tvrdohlavost, ale neschopnost se pohnout a dosáhnout na těch pár kusů oblečení. Choulila jsem se přede dveřmi, protože z nich sálalo aspoň trochu tepla a zálibně jsem hleděla na pytlovitou dlouhou sukni s modrou halenkou. Prsty jsem měla už tak promrzlé, že jsem jimi nedokázala pohnout a zbytek těla se otřásal v chabé snaze vykřesat aspoň trochu tepla. Únavou se mi začínala zavírat víčka a já musela dát za pravdu Danielovi, opravdu je to tu tak hrozné, jak říkal.

Najednou se kolem mě rozzářilo světlo a z jeho zdroje vycházela osoba. Musel to být anděl. Okamžitě jsem chtěla vyskočit na nohy a ptát se po otci. Byla jsem na sebe pyšná, že má nezlomná vůle měla takový úspěch. Hrubý nemocí nakřáplý hlas mi však napověděl, že něco není v pořádku.

„Vstaň,“ přikázal mi úsečně a já se zmohla jen na zklamané vzdychnutí. Mé oči přivykly ostrému světlu. Uvědomila jsem si, že jeho zdrojem jsou lampy na chodbě sirotčince. Někdo otevřel dveře. Nina mě vtáhla dovnitř a trochu hruběji, než by se mi líbilo, mě poplácala po tvářích, abych se probrala.

„Její věc, když je pitomá. Pojede v tom, co má. Nemám čas se tady s ní patlat,“ nadávala za ní vychovatelka. „Řekni Tomovi, ať přistaví kočár. Nemáme už moc času a navíc cesty jsou zmrzlé, Bůh ví, jestli se tam dostaneme včas,“ přikázala Nině, která už usoudila, že jsem dostatečně probraná.

Co se dělo potom mi splynulo. K poměrně bystrému vědomí jsem se probrala, až když kočár kodrcal po silničce. Vzduch uvnitř byl relativně teplý. Kožich vychovatelky sedící naproti mně jsem jí ale i tak záviděla. Zavrtala jsem se do rohu sedačky a snažila se zahřát, co nejvíc to šlo. Škvírou mezi záclonkami jsem si všimla, že vyjíždíme ven z městečka. Už jsem nic nechápala. To si dala takovou práci s tím mě najít, zaplatit tomu pobudovi nekřesťanské peníze a pak mě zaveze do lesa? I když zvědavost u mě stála ruku v ruce s tvrdohlavostí, nezeptala jsem se.

Zvedla jsem nohy a přitáhla si je k hrudi, abych se lépe zahřála. Hned jsem přes ně dostala lískanec. „Nech ty nohy dole. Ušpiníš sedačku!“ utrhla se na mě vychovatelka. Znovu jsem se zahleděla z okna a dělala, že tam není.

„Člověk by řekl, že někdo v jejím postavení bude přinejmenším vděčný skutečnosti, že má kmotra. Ona se ale místo toho chová tak neuctivě,“ brblala si pro sebe. „Víš, kolik by za tvé štěstí daly ostatní děti v sirotčinci!“ rozhořčeně promluvila už přímo ke mně. Zůstala jsem na ní zaraženě zírat. Kmotra? Já nemám kmotra. O tom bych musela něco vědět. Nebo ne? Znechuceně se otočila zpátky k oknu. Očividně neočekávala mou odpověď.

Jeli jsme hodně dlouho, k mému štěstí se za tu dobu stačil vnitřek kočáru dostatečně ohřát, abych se přestala třást zimou. Už jsem s daleko větší zvědavostí nakukovala ven a zkoumala neprostupnou temnotu. Museli jsme být v lese dost daleko od městečka. Nebyla jsem si jistá, jestli tyto končiny znám. Zřejmě ani vychovatelka se v temném lese necítila úplně ve své kůži, protože při sebemenším hluku, kdy třeba kolo najelo na větší kámen, vyděšeně pohlédla z okna.

Když jsme konečně zastavili a koně nervózně frkali, neměla jsem z toho dobrý pocit. Vychovatelka se dvakrát hluboce nadechla, takže kočí stačil seskočit a otevřít nám dveře. Ani nečekala na mou spolupráci a okamžitě mě popadla za paži. Okolní tma mě děsila, proto jsem se bránila zuby nehty. Při představě, že mě vyhodí ven a odjede, se mi třásla kolena. Jak jsem s ní zápasila, rozproudila se mi krev v těle a já konečně přestala myslet na zimu. Povedlo se jí dostat mě z kočáru, ale ani potom mě nepustila. Táhla mě kamsi do hlubin temnoty. Prala jsem se ze všech svých sil. Nebyla jsem v tom zas takový nováček a její hlasité funění toho bylo jasným důkazem. Z ničeho nic jsem však cítila, jak se mi zezadu na krku podél celých zad plíží nepříjemný chlad. Strnula jsem. Nešlo na to nereagovat. I ona se mnou přestala zápasit a upřeně zírala kamsi za mě. Hlasitě polkla, až jsem viděla, jak se její ohryzek pomalu pohnul nahoru a zpátky dolů. Její další kroky už nebyly tak rázné, ale ani já nebyla schopná jí vzdorovat. Ten nepříjemný pocit mě obepínal jako okovy a podvědomí mi napovídalo, že bude lepší se nevzpírat – nehýbat se a nedat nijak najevo svou přítomnost.

Pak mě však z ničeho nic pustila a chvatně poodstoupila o pár kroků dozadu. Obětovala mi ještě jeden dlouhý pohled a poté se otočila a vyrazila ke kočáru. Ani kočí se zřejmě nechtěl moc dlouho zdržovat, protože jakmile nastoupila, práskl bičem, až koně zahrabali kopyty v zasněženém lesním podrostu a cvalem vyrazili pryč.

Já nebyla schopná pohybu. Stála jsem na místě a rozmazaným pohledem sledovala mizící kočár. Bála jsem se otočit, bála jsem se pohnout. A pak jsem to zaslechla. Zrychlený dech. Vybavila jsem si ohromné zvíře kryté rouškou tmy, jak číhá na svou kořist. Vyděšeně jsem se otočila, abych pohlédla smrti do tváře. Chlad, který se doteď rozpínal po mých zádech, mě obemknul celou a krev mi tuhla v žilách. Přede mnou stálo velké černé zvíře. I přes temnotu jsem viděla, jak zaťaté pevné svaly vystupují pod tenkou kůží. Z nozder se mu hnala pára jak parní lokomotivě. Snažilo se neklidně pohazovat hlavou, ale otěže mu to nedovolovaly. Až teď jsem si uvědomila, že temné zvíře tu není samo. Zrakem jsem putovala podél řemenů vedoucích od zapřahacího postroje koně. Byla taková tma, že jsem si nemohla být jistá, jestli si to vše nevyfantazírovala má vyděšená mysl, ale měla jsem pocit, že za koněm se rýsuje bryčka a na kozlíku sedí temná postava pevně svírající otěže. Stěží jsem rozpoznala siluetu. Nebylo jí vidět do tváře. Nehýbala se. Děsila mě a já se nezačala klepat zimou, ale hrůzou. Cítila jsem, že jestli se stane cokoliv, nevydržím to a zešílím.

Znovu jsem pohlédla na nervózní zvíře. Jakoby vycítilo i můj strach, začalo přešlapovat a jen pevné sevření otěží ho udrželo na místě. Kolem jeho hlavy se vznášel oblak páry a i přes napětí jsem postřehla děsící nuanci. Okamžitě jsem pohlédla zpátky na postavu. Kolem její hlavy se nemihl ani náznak vydechovaného vzduchu, který by musel v takovéto zimě být vidět. Nedýchal. Byl mrtvý. Dál už se mé úvahy nedostaly, protože se mi zatmělo před očima a já se nechala pohltit chvilkovým zapomněním.

Probralo mě mírné kodrcaní. Stále jsem cítila strach, ale něco bylo jinak. Bála jsem se otevřít oči, tak jsem aspoň naslouchala svému okolí. Slyšela jsem jen našlapování koně a zvuk bryčky, která koly udusávala sníh pod sebou. Někdo mě musel přenést do bryčky. Cítila jsem pod sebou houpání, jak se pohybovala. Byl to ten kočí? Je živý?

Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem v hromadě ovčích kožešin, až teď jsem si uvědomila, že mi je teplo. Kočí seděl přede mnou a byl ke mně otočen zády. Stále se nehýbal. Trochu jsem se nadzvedla na loktech, abych viděla přes okraj bryčky. Všude tma. Nesvítil si ani na cestu. Ví, kam jede?

Vše mě děsilo. Hlasitější zapraskání větvičky. Soví houkání. Rozčilený křik ptáků, které jsme vyrušili ze spánku. Mé srdce tepalo neuvěřitelnou rychlostí a já jsem litovala, že jsem se vůbec probrala. Zahrabala jsem se hluboko pod ovčí kožešiny, aby se okolní tichý zvuk ještě více utlumil. Snažila jsem se zavřít oči a usnout, ale mé vědomí mi to neumožnilo. Počítala jsem ovečky, a když jsem byla asi u sto padesáté – myslím, nebyla jsem si jistá, jestli do tolika vůbec umím – kodrcání ustalo. Neodvážila jsem se pohnout. Bryčka se zhoupla na stranu. Málem jsem vyjekla nahlas, ale naštěstí jsem svůj přiškrcený výkřik zadusila kožešinou. Slyšela jsem, jak se po chvíli uklidnil i kůň. Přestal nervózně popocházet a škubat vozíkem. Jako by mě z ničeho nic nabytá důvěra zvířete taky posilnila, cítila jsem se jistěji a začala se ozývat má zvědavost. Vystrčila jsem nos zpod přikrývek a rozhlédla se. Všude byla tma, mohla jsem jen tušit, že postava kočího z kozlíku zmizela. Vyděšeně jsem se posadila, abych zjistila, kde je. Měla jsem nakonec pravdu, že mě nechají samotnou v lese?

Zbrkle jsem se rozhlížela kolem sebe, žádný pohyb jsem ale nezaznamenala. Z ničeho nic se přede mnou objevilo mihotavé světlo. Jedno, dvě, tři. Podívala jsem se pozorněji. Podle mihotání bych usoudila, že se jedná o oheň, ale nedokázala jsem si vysvětlit, proč je tak rozmazaný. Postavila jsem se a natáhla na druhou stanu sedačky, abych lépe viděla. Okno? Někdo tu žije? Naděje se šířila mým tělem takovou rychlostí, že jsem ji nestihla zadusit absurdností myšlenky.

Najednou však světlo zmizelo a než jsem zaostřila, uvědomila jsem si, že se po mně znovu plíží hrůza. Stál přede mnou. Stačila jsem jen postřehnout, že je to muž, než se lesem roznesl můj téměř nelidsky hrůzný křik a pak mě zase obklopila temnota.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Alaska

30)  Alaska (25.11.2012 21:40)

Ahoj hanko, popravdě se Ti vůbec nedivím, mě se totiž občas stává, že na nějakou dobu zmizím tak, že si zdejší komunita musí myslet, že je po mně ;). Nicméně jsem ráda, že se ti ten můj výplod líbí. Díky

29)   (24.11.2012 18:58)

hluboce se omluvuji,že jsem tě dosud neobjevila vážně nechápu,jak se to mohlo stát ,ale slibuji - bane,vlk taky sliboval - budu číst,dokud se nepo.. strachy,protože -kam se na tohle hrabe nějaká Kráska a zvíře říznutá Oliverem Twistem ,snad neskončí jako Jana Eyrová - no jdu se podívat dál

Twilly

28)  Twilly (24.08.2011 17:16)

ty jo, Alasko, normálně si mám chuť naplácat za to, že jsem tě ještě nečetla ... tohle je vážně něco!

Kristiana

27)  Kristiana (17.05.2011 20:57)

Brr... mrzla jsem společně s Bellou.
Bože, ten konec... co se děje?!

Faire

26)  Faire (11.05.2011 19:20)

:) B)

LadySymphonia

25)  LadySymphonia (30.03.2011 12:16)

Ho! Dokonalý Víc než dokonalý, je to PERFEKTNÍ, fantastický, monstrózní, skvělá a jedinečný. Jen... nevím jak se dostala na ten vůz s kožešinama :'-( Ale jinak je to dokonalý Těším se na další kapitolku

Ree

24)  Ree (29.03.2011 19:12)

Ach jo, Alas, nestíhám Slibuju, že si to přečtu, až budu mít více času. ŽSU bude první povídka, na kterou se vrhnu :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-( :'-(

semiska

23)  semiska (29.03.2011 16:08)

Zajímá mě to čím dál víc, takže sis mě získala. Jen doufám, že tohle dopadne líp než tvé druhá povídka Za zamčenými dveřmi, ptž tam máš u mě vroubek, víš o tom ;) Třeba to teďka napravíš... :D

Janeba

22)  Janeba (28.03.2011 21:51)

:p Alasko, naprosto souhlasím s lenou: NO NAZDAR!!! Bella je naprosto báječná, dokázala se postavit, sic jí to nebylo nic platné, ale postavila se! Chudina malá, ... Musel to být anděl. Okamžitě jsem chtěla vyskočit na nohy a ptát se po otci. Byla jsem na sebe pyšná, že má nezlomná vůle měla takový úspěch.... Dovolím se domnívat, že nic horšího, než v tom "domově" se už ji stát nemůže!! Doufám, že mě přitom necháš!!!
Děkuji!!

21)  Lucie (28.03.2011 21:09)

Pááááni- mně nestačí slova...

Alaska

20)  Alaska (28.03.2011 13:53)

Petris: Vynasnažím se. Děkuju.

Alaska

19)  Alaska (28.03.2011 13:51)

Evelyn: To mě těší.
Kim: Děkuju.
Leni: Fakt? To bych si ho měla přečíst. Díky.
lena: Taky zdravim.
ambra: Horůrek Souhlasim, doteď nechápu jak mě romantický víkend na samotě mohl inspirovat k napsání něčeho takového.
julie: Příkaz byl jednoduchý - přivézt a ona se s tím nehodlala příliš zaobírat. Jednoduše byla na podobné chování zvyklá a měla na ně své metody.
Bosorka: Někdo ječí, někdo omdlévá. Píšu z vlastní zkušenosti.
Bye: Také ryčím nadšením, z Tvého komentu. Bye, ty nikdy nezklameš, vždy vyzdvihneš něco, nad čím jsem několikrát přejížděla kurzorem, jestli to tam nechat nebo ne.
lexis: já jsem v tomhle strašnej šnek, ale snažím se jak nejrychleji dokážu.
Abera:
hellokitty:
SarkaS: Tak to jsme dvě. Částečně ji taky vnímám, jako "rozmazlený hloupý děcko", jenže řekněme, že ji momentálně znám o trochu lépe než Vy. Jsem zvědavá, jestli Vám ji někdy dokážu nastínit přesně v takovém světle, jak ji vnímám já. Spíš v to dofám, protože to pro mě je jedna z nějvětších výzev téhle povídky.
monikolka: Bella je jak ptáček chycený do sítě - byla nečekaně odebrána svoboda a tak mlátí kolem sebe křídly bez ohledu na to, že si ještě mnohem více ublíží...
milica:To mě těší, že mi ho odpustíš. Bohužel jseš zatím v menšině, takže bych si to stejně asi pěkně odskákala.
belko: Děkuju, Děkuju, Děkuju. A nána z domu hrůzy třeba jo, ale to my se nikdy nedozvíme.
kytka:

18)  Petris (28.03.2011 13:26)

Je to dobré, líbí se mi to čím dál víc. Je to jiné a to se mi líbí. Tak hezky hrůzostrašné, jen tak dál. Díky Alasko.

kytka

17)  kytka (28.03.2011 12:37)

Z toho leze vážně mráz po zádech. Ale na pokračování se těším. Je to čtivé.

16)  belko (28.03.2011 11:32)

Alasko:
Alasko:

Škoda, že se nána z "domu hrůzy" aspoň nepočůrala
A strašně se těším na další pokráčko!!!!

milica

15)  milica (28.03.2011 10:26)

Juj, tak ti můžu říct, že jsem po celou dobu měla husí kůži
Bella je pěkná palice, ale já jí v duchu fandila, taky bych nedělala to co se mi řekne
Teď jsem zvědavá na záhadného kočího
A Alasko, nejsi trapička buď v klidu ;) ;) Nechám se překvapit co nám naservíruješ a určitě ti odpustím i ne moc hezký konec

monikola

14)  monikola (28.03.2011 09:27)

no teda Bella je poriadne vzdorovitá...na jednu stranu ju nechápem, dobrovoľne radšej mrznúť..brr..no na druhú stranu rozumiem, že bola vystrašená, že tá vychovávateľka sa mohla správať lepšie a hlavne, že jej mohla podať nejaké informácie o tom čo sa s ňou bude diať...takto pravdepodobne prežila omnoho viac hrôzy...chápem že omdlievala tak často...
v každom prípade pekný diel

SarkaS

13)  SarkaS (28.03.2011 02:49)

Alasko, je naprosto fascinující jak ve mně dokážeš vzbudit nechuť k hlavní hrdince. Ta její tvrdohlavost mě chvílemi opravdu tak vytáčela, že jsem jí to mrznutí i chování vychovatelky přále. Ale hned potom jsem se vžila do toho jejího strachu a trochu to polevilo. Tak jsem zvědavá co na mě čeká příšte. V prvním dílu jsem ji litovala, v druhém mi přišla pitomá, tak hádám že ve třetím ji budu milovat...

12)  hellokitty (28.03.2011 00:31)

Abera

11)  Abera (27.03.2011 23:45)

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek