Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

"Carlisle, udělám to."

Ležela jsem v posteli nerozhodná, jestli vstát nebo ne, až nakonec přišla Ema a pomohla mi připravit se. Oblékla jsem se teple, protože jsem tušila, že Jákob si bude chtít promluvit pryč z Edwardova dosahu. Nevím, zda tušil, jestli takové místo existuje. Snědla jsem snídani, kterou mi Ema připravila, a vyšla vstříc dnešnímu dni plna odhodlání.

Jákob na mě čekal sám. Nezeptala jsem se, kde má své nohsledy. Pokynutím hlavy mě pozdravil a beze slova mi nabídl rámě. Na nádvoří čekal připravený jen jeho kůň. I přes vzpomínku na včerejší večer jsem nic nenamítala, když mi pomohl do sedla. Nikdo z nás nepromluvil ani slovo, když se jeho hnědák hnal skrz lesy obklopující Algor. Zpomalil, když jsme přetínali malé říčky, ale jinak nezastavoval. Začínala jsem mít nepříjemný pocit, že nehodlá zastavit nikdy, že už se nikdy nevrátím. Poprvé jsem si s jistotou uvědomila, že nechci nechat svůj současný život za zády. Bolelo mě celé tělo z jeho neustávajícího tempa.

„Zastavme.“ Jákob hned přitáhl otěže, až kůň zastavil. Vymanila jsem se z jeho paží a sklouzla ze sedla. Stáli jsme na rozlehlé loučce s několika zavátými stromy. Za chvíli jsem slyšela tlumený zvuk, jak i Jákob seskočil a přidal se ke mně. Koně nechal se volně pást.

„Vrátíme se.“ Neptala jsem se ho, ani jsem mu to neoznamovala. Vlastně nevím, proč jsem to vůbec řekla. Snad jsem chtěla vyplnit to ticho plné očekávání. Jeho to ale nerozpovídalo. Musela jsem se otočit, abych zjistila, že mě pozoruje. Nevěděl jsem, zda si jeho pohled vyložit jako vzpurný, nazlobený, či jen plný zášti. Očividně čekal, až řeknu, co jsem měla na jazyku včera večer. Dnes jsem si tím už tak jistá nebyla.

„Můj otec byl švec. Matka zemřela při porodu, otec než začala zima. Tehdy si pro mě přišel Edward. Řekl mi, že je můj kmotr. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Nikoho jiného nemám, a i když mi párkrát dal možnost odejít, neměla bych kam. Zůstala jsem s ním. Vlastně ani to ne. Odvezl mě do malé chaloupky uprostřed lesů, kam za mnou chodil každý večer. Není to tak dávno, co mě přivedl na Algor. Souhlasila jsem, že se stanu Isabellou Masenovou, aniž bych tušila, co to obnáší. Až na tom plese mi řekl, co ode mne očekává.“ Netušila jsem, zda pokračovat a prozradit Jákobovi jeho úlohu v celém tomto pekle. Stavělo mě to na stejnou úroveň jako Edwarda – zmanipulovala jsem ho. Jákoba teď ale můj vnitřní boj nezajímal.

„Co po vás chce?!“ prskl s takovou nenávistí, až jsem se lekla.

„Provdat se a zplodit potomka, který bude schopen udržet jeho postavení a majetek, než se vrátí,“ odpověděla jsem okamžitě.

„Vrátí?“ Trochu se uklidnil.

„Do roka odjede. Nechce, abych na Algoru zůstala sama. Muž po mém boku mi prý zajistí lepší postavení ve společnosti.“ Němě mě pozoroval, tvář znovu nečitelnou. „Omlouvám se, že jsem vás do toho zatáhla. Byl jste první, koho jsem viděla po naší hádce, a jeho pohled jasně říkal, že vás nenávidí. Chtěla jsem se mu pomstít a on nikdy nebere své slovo zpět.“

Mátl mě jeho temperament. Radši jsem zmlkla. Nevěděla jsem, co ho tolik rozzlobilo.

„A co chcete vy?“ Otázka, která mě už po tolika opakováních dováděla k šílenství.

„Já nevím!“ vykřikla jsem. Třásla jsem se. Necítila jsem ten neznámý žár jako při hádkách s Edwardem. Nevěděla jsem, co dělat. Nechtěla jsem mít možnost rozhodování. Cokoliv bylo příjemnější než tato nejistota, jak a koho vlastně má odpověď ovlivní. Proč nemůže všechno zůstat tak jak je. Jákob odjede a já s Edwardem budeme žít náš život plný přetvářek a nejistoty.

„Můžete odjet, kdykoliv chcete. Nechci, abyste se cítil jakkoliv… omezován. Mým cílem bylo ublížit Edwardovi, ne vás uvázat ke mně a k tomuto ponurému místu. Jsem si jista, že vám nic nehrozí, když řeknu, že chci, abyste odjel. Neměla jsem vás zaplétat do našich rozepří. Bude nejlepší, když na mě úplně zapomenete.“ Nervózně jsem mluvila dál a dál. Chtěla jsem se už konečně vymanit z této nepříjemné situace, kdy jsem předložila svou vlastní hrdost, jen aby byla zašlapána do země, protože Jákob stále mlčel.

„Nemám se kam vrátit,“ přerušil můj monolog. Překvapeně jsem k němu zvedla pohled.

„Jak… jak… proč?“

„Prostě nemám. Nemám žádnou lepší volbu než žít po vašem boku.“ Usmál se na mě. Ne zle, ale ani ne vesele. Opatrně se ke mně přiblížil a nabídl mi rámě. Má mysl ale zůstala u jeho žít po vašem boku. Sám vzal mou ruku a zavěsil ji do své paže.

„Mohla byste mi upřesnit, co ta vaše nabídka zahrnuje.“ Teď už si mě dobíral za mou nedostatečnou reakci. Vytrhla jsem se mu.

„Určitě ne zesměšňování!“

„Ššš, tak jsem to nemyslel.“ Naštvaně jsem ho pozorovala a zvažovala, zda to myslí upřímně. „Příměří?“ podával mi svou ruku. Chvíli jsem ho obezřetně pozorovala, než jsem jeho dlaň přijala. Pevný stisk mě přesvědčil, že to myslí upřímně. Zůstává tu. Zůstane tu se mnou, až Edward odjede. Věřím mu?

„Neznám vás.“

„To se dá napravit.“ Nepodal mi žádnou indicii, ale ani mě přímo neodmítl. Pomalu jsem sbírala ze země střepy své sebejistoty.

„Jsem pozvaná na ples hraběte Nortona, uvítala bych, kdybyste mě tam doprovodil.“ Nemělo cenu ho jakkoliv zpovídat. Tušila jsem, že ve vypjatých situacích ho poznám lépe než z jeho podání, které mohlo být lživé. Krom toho Edward mě naučil chovat se ve vysoké společnosti, budu ve svém světě, kdežto on ne.

„Jistě.“ Poznal mou výzvu. Uvědomoval si, že ač jsem mu řekla svůj příběh, nedůvěřovala jsem mu.

Zbytek našeho výletu byl velmi odtažitý. Udržovali jsme konverzaci, ale nesnažili jsme se dát nebo získat skutečné informace. Zabředli jsme do společenského tlachání. Unavovalo mě to, byla jsem zvyklá spíše na ticho.

Vrátili jsme se na Algor kolem oběda. Ema měla připravené jídlo, které nám neservírovala v jídelně.  Jákobovi společníci se k nám přidali. Edwarda jsem neviděla. Ticho rušilo jen cinkání příborů. Pozorovala jsem Emu, jak přináší a odnáší nádobí. Obluda ji vždy věrně následovala. Bylo mi líto, že jsem ztratila její náklonnost. Neměla ráda Edwarda, proto se po příjezdu na Algor začala stranit i mě. Nejdříve jsem ji potkávala aspoň přes den, ale poslední dobou se zdržovala jen v okolí Emy. Možná to bylo i tím, že Ema vládla kuchyni. Edward mě dokázal obrat o jakoukoliv společnost, aniž by se snažil.

Vzhlédla jsem, abych zachytila významné pohledy mezi našimi hosty. Asi bych se konečně měla naučit jejich jména. Neměla jsem sílu se už déle zdržovat v jejich přítomnosti, proto jsem se po jídle rozloučila a zamířila do svého salónku. Vzala jsem si knihu, abych odehnala veškeré myšlenky. Netrvalo dlouho, když jsem přestala vnímat jednotlivá slova a usnula.

Vzbudila jsem se se známým pocitem. Edward seděl v křesle naproti mně. Nepozoroval mě ale, jak bych očekávala. Hleděl před sebe naprosto zabrán do svých myšlenek.

„Půjdu na ten ples.“ Konečně se na mě podíval. Místo odpovědi ale jen kývnul hlavou, že mé rozhodnutí bere na vědomí.

„S Jákobem.“ Čekala jsem nějakou reakci, ale nedočkala jsem se. Dnes nebyl příliš výřečný. Znovu jsem si položila hlavu na opěrku otomanu. Věděl o mém dnešním výletu s Jákobem? Měl by něco proti tomu? Ne, vždyť dělám přesně to, o co mě požádal. Směla jsem Jákobovi říct o svém skutečném původu? Nezeptala jsem se. Prozradila bych se.

Nakonec jsem se zvedla a odešla do svého pokoje. Logicky nemělo cenu si k Edwardovi vytvářet větší pouto, než mezi námi bylo, přesto to ale bolelo. Chtěla jsem se teď schoulit v něčí náruči. Na chvíli mě napadlo navštívit Jákoba a popřát mu dobrou noc, ale i to jsem zavrhla. Kdy si konečně uvědomím, že jsem sama?

Každé ráno se mi teď zdálo stále pochmurnější. Naprostá ironie, protože za oknem očividně začalo vládnout jaro. Ema nezklamala a přišla se snídání. Když jsem ji pozorovala, jak pro mě prostírá, přemýšlela jsem, jak to na Algoru bude vypadat, až Edward odejde. Sám se zmínil, že potřebujeme víc služebnictva. Nedokázala jsem si představit Algor plný lidí. Měla by to být snad moje starost, sehnat služebnictvo? Ze včerejšího setkání s Edwardem jsem měla pocit, že se stahuje do ústraní.

Ema doplnila vodu do umyvadla a nechala mě samotnou. Prošla jsem si svou ranní rutinu, neměla jsem co dělat, proto jsem nespěchala. Nakonec jsem ale veškerou možnou aktivitu vyčerpala. Rozhodla jsem se najít Emu, ne snad kvůli společnosti, ale abych obhlédla, co všechno na Algoru dělá, a udělala si představu, co vše je potřeba. Nenašla jsem ji. Místo ní jsem ale narazila na Jákoba, který se potloukal před svými komnatami.

„Dobré ráno.“ Nervózně se ohlížel přes má ramena, jeho včerejší sebejistota zmizela. Můj významný pohled ho nakonec donutil reagovat.

„Dobré ráno, má drahá.“ Zůstala jsem na něj chvíli zírat. Očividně velmi rychle nabyl sebevědomí, když zjistil, že jsem sama. A je arogantní! Naštvaně jsem kolem něj prošla.

„Tady i stěny mají uši,“ utrousila jsem, když jsem ho míjela. Rychle mě doběhl.

„Omlouvám se. To jen… celá ta situace se mi zdá úsměvná.“ Nezastavovala jsem.

„Mně ne,“ odsekla jsem.

„Ne,“ vzal mě za paži, aby mě zastavil. Dotčeně jsem se k němu otočila. „Jde jen o to, že budu mít možnost…“ Když si všiml mého pohledu, pustil mne. „Kvůli svému postavení jsem nikdy ani nedoufal, že bych se mohl oženit. A pak přijdete vy – krásná, silná, sebejistá – a vše, v co jsem ani nedoufal, stojí přede mnou.“ V jeho očích jsem viděla, že chce, abych ho chápala.

„Chcete se projít?“ zeptala jsem se ho. Na chvíli znervózněl a ohlédl se po dveřích od svého pokoje. Bojí se snad o své věci?

„Kde máte své společníky?“

„Spí.“ Až teď mi došlo, že stojí na stráži. Střídají se.

„Jsem si jista, že přes den jim nebezpečí nehrozí.“ Když jsem to vyslovila nahlas, nebyla jsem si už tak jistá. Jákobovi to ale jako ubezpečení stačilo.

„Zůstanou tu s vámi, nebo se vrátí zpátky k vašemu kmeni?“ zeptala jsem se ho.

„Nevím, záleží na nich, jak se rozhodnou. Quil má doma rodinu a Embryho matka by mu neodpustila, kdyby se nevrátil, takže předpokládám, že až se to tady vyřeší, odjedou.“

„Vyřeší?“ Jákob se ošíval, ale nakonec mi odpověděl.

„Když jsem se prvně vrátil, abych podal zprávu, co se událo na plese, nikdo z nás nevěřil. Vlastně jsme několik let doufali, že Algor je pustý. Jde o to, že kníže Masen je úhlavním nepřítelem našeho kmene již po několik staletí a vaše nabídka je přinejmenším podezřelá, zároveň ale také velmi výhodná, pokud je myšlena vážně.“ Podíval se na mě, jako bych mu měla potvrdit jeho domněnku.

„Je to moje nabídka, ne jeho.“ Usmál se na mě.

„V tom případě udělám vše pro to, abychom našli společnou řeč.“

„Lady Isabello, najít vás v tomto bludišti je teda pěkný oříšek... A pardon, netušila jsem, že máte společnost.“ Starší žena, která se k nám po chodbě přihnala, zčervenala ještě více než po svém rádoby běhu a chvatně se uklonila.

„Přejete si?“ Byla mi povědomá, ale nepamatovala jsem si, že bychom dnes někoho čekali.

„Jdu vám vzít míry na šaty. Doneslo se ke mně, že vy a váš snoubenec…“ Tázavě se podívala na Jákoba. Ani jeden z nás nereagoval, proto pokračovala: „Se chystáte navštívit jarní ples pořádaný na panství hraběte Nortona a budete potřebovat večerní róbu.“

„Aha. Jistě,“ odpověděla jsem zaskočeně. Poznala jsem v ní švadlenu, která mi pomáhala prvně. Překvapilo mě však, jak odlišně se ke mně chová, když po mém boku stojí Jákob. A počkat… řekla snoubence? Koutkem oka jsem koukla na Jákoba, abych zjistila, zda se ho to nedotklo. On ale pozoroval mě a čekal na mou reakci. Usmála jsem se na něj. Pokud to mezi námi bude fungovat takto, snad nebudu litovat svého rozhodnutí.

Došli jsme do pokoje, kde  její pomocnice měli už vše připravené.

„Jestli dovolíte, lady,“ švadlena ukázala na stupínek uprostřed místnosti. Už jsem znala tuto proceduru. Chtěla jsem pustit Jákobovu ruku, ale on své sevření zesílil a pomohl mi vylézt nahoru. Naše oči se na chvíli setkali. Nebyla jsem zvyklá na takovouto pomoc. Zahlédla jsem švadlenu, jak se culí. Musela jsem se červenat, proto jsem sklopila oči.

„Nechám vás vašim povinnostem.“ Jákob si také všiml našeho publika. Tvářil se ale spíš pobaveně než dotčeně. Jakmile za ním zaklaply dveře, místnost ožila. Pomocnice se pustily do práce a švadlena byla k nezastavení.

„Nechci být nezdvořilá, ale potřebovala bych vědět, vzhledem k mému poslání, kdy bude váš snoubenec k dispozici. Přece jenom ples je za pár dní, tak abychom všechno stihli včas.“ Její výraz plný očekávání byl komický. Místnost utichla, všichni čekali na mou odpověď.

„Vzkážu siru Jákobovi, že je očekáván, jakmile se mnou skončíte.“ Nebyla spokojena s mou odpovědí. Sklonila se ke mně a změřila délku na mou sukni.

„Smím se domnívat, že se jedná o vašeho sličného snědého společníka?“ Na chvíli ustala ve své práci a vzhlédla ke mně. Kývla jsem, aniž bych se na ni podívala. Zajíkla se. Netušila jsem, jak si její reakci vysvětlit.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

10)  Jalle (02.08.2013 20:19)

bolo to skvelé

9)  mollynkaska (31.12.2012 18:04)

Skvělá kapitolu, která ale nezahnala mou žízeň po další. Takže honem další, jinak uschnu

8)  jenka (26.11.2012 23:54)

Neuvěřitelně brzy, nádherně životaplná nová kapitola - jsem nadšená! A nemůžu se dočkat pokračování :D
Všechny ty zvraty mě naprosto dostávají, jsem hrozně zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Díky!

Alaska

7)  Alaska (25.11.2012 21:42)

Marcelo, jsem ráda, že ty bys mě za takový konec neubila , ale obávám se, že bys byla jedna z mála ;)

6)  marcela (25.11.2012 18:55)

Další kapitola!!! Díky,díky,díky. Nádhera.Je pravda,že by se mi líbilo,kdyby Edward zůstal,ale takhle je to taky dokonalý.

5)  martty555 (24.11.2012 00:25)

Alaska

4)  Alaska (23.11.2012 22:58)

BlackBeauty: jo je to k neuvěření :)
Bosorka: no když opomineš, že Bella je blbá, naivní a neví, tak krom toho si myslím, že ještě dostatečně neuchopila myšlenku, že bude mít potomka, natožpak, co s ním Edward udělá
ambra: tak ti koukám, že ty jsi taky skvělá manipulátorka :D . Jákob je prostě chlap, takže jeho výřečnost trochu pokulhává a co se týče Edwarda, už od začátku přece víme skutečně vyklidí pozice . Díky ambro

BlackBeauty

3)  BlackBeauty (23.11.2012 22:11)

Já jsem málem spadla ze židle, když jsem si všimla další kapitoly takže velké díky za skvěle napsaný nový díl

Bosorka

2)  Bosorka (23.11.2012 22:02)

A já jsem se taky zajíkla, když jsem viděla, že je tu dlaší kapitola. Jen tak dál
JEn si tak říkám...to ji Bellu opravdu nezajímá, co asi pak bude s jejím potomkem, až by se zase Edouš vrátil? Pozval by ho na večeři?

ambra

1)  ambra (23.11.2012 21:54)

OK, Bella a Jákob si to vyříkali. I když vzhledem k tomu konci to z jeho strany tak moc obsažné říkání nebylo, co?;) Jinak jsi génius, protože mi už taky leze na nervy tím těžko popsatelným způsobem (zhruba jako Edward) - tedy - prostě nevím, co doopravdy chtějí a co si o nich doopravdy myslet. Což s ohledem na mou nekritickou lásku k nejednoznačným postavám opět dokonale vypovídá, jak tvůj příběh zbožňuju. A jinak teda... Jákoba jsem minule pochválila, tak jsem ho dostala víc? Tak teď strašně moc chválím Edwarda!!! JAK JAKO VYKLÍZENÍ POZIC?!?!?! Děkuju za další skvělou dávku mého heroinu

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek