Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

„Co když tohle všechno podstoupím a napiju se lidské krve?“

„Nevím.“ Další test kterým ještě musím projít. „Zkoušel jsi někdy pít krev zvířete?“ zeptal se Carlisle.

Můj rozčarovaný pohled mu musel být dostatečnou odpovědí i bez čtení myšlenek.

„Předpokládám, že pít lidskou krev v tomto stavu by mělo být stejně trýznivé. Přinejmenším si to namlouvám, aby, až přijde příležitost, pokušení nebylo tak velké.“

Náš malý průvod procházející se Bernem vzbudil rozruch, i když na první pohled nebylo nic patrné. Lidé mizeli z ulic a za rychle se zavírajícími okny se míhaly stíny postav. Všichni do jednoho jsme to ignorovali, až přímo přede mnou a před Jákobem popadla matka malé dítě a vrazila do nejbližších dveří. Káča, se kterou si malý hoch hrál, se před námi stále ještě vesele točila.

„Omlouvám se. Neměl jsem po vás chtít, abyste se ukazovala mezi svými lidmi se mnou po boku.“ Mými lidmi? Jeho kajícná omluva mě vytrhla z velmi hloubavého přemýšlení, nakolik se lidé liší od lesních zvířat. Nevěděla jsem, co na to říct. Po několika krocích mi ale zapadly veškeré souvislosti na své místo. Začala jsem se nekontrolovaně smát. Možná na mě dopadly události několika posledních dnů, chovala jsem se jako blázen. Pustila jsem se Jákoba a poodešla pár kroků, abych si utřela slzy. Jákobův nejistý výraz plný obav mi kazil mou vlastní euforii.  Nakonec jsem se dostatečně utišila. Na mysl mi přišla Edwardova teorie, že vše je jen hra. Uvědomila jsem si, proč se mu tak zamlouvá. Nešlo o to chovat se podle pravidel nebo zapadat do jakýchsi předpokladů. Šlo o to, vytvářet si vlastní. Zkazil mě až do morku kostí.

Otočila jsem se na Jákoba a jeho družinu. Nespouštěli ze mě oči, ani se nepřibližovali.

„Ty nejsi ten, před kterým prchají. Jak myslíš, že se chovají, když Bern navštívím s Edwardem? Kdyby jen tušili, že je zbavíš jejich temného pána, leželi by ti u nohou i přes tvůj divošský vzhled.“ Došla jsem až k němu a ruce vsunula pod jeho plášť, abych si ho za svrchník mohla přitáhnout blíž. „Ty jsi tu oběť, Jákobe.“

Jen ať ví pravdu, stejně s ní už nic nemohl dělat, tak jako já tehdy.

„Mám hlad.“ Otočila jsem se k nim zády a mířila k hostinci. Nebyl nijak daleko. Do jeho dveří jsem vešla sama. Nepochybovala jsem, že mě všichni přítomní poznali. Zůstali na svých místech, ale mrtvolné ticho se mi protivilo. Sedla jsem si do rohu místnosti. Sebejistota a vnitřní síla, kterou jsem před chvílí překypovala, prchla. Nevydržela jsem pohled na lidi, jak si ode mne odsedají.

Jákob vešel sám. Zhodnotil ponurou atmosféru a přisedl si ke mně. Cítila jsem se zahanbeně. Bytostně jsem potřebovala jeho přítomnost, proto jsem ho nechtěla nechat jít, a chovala jsem se k němu, jako… Edward k lidem. Měla jsem už na jazyku to jedno slovíčko, které když bylo myšleno vážně, mělo větší sílu než tisíc vět – promiň -, ale promluvil dřív.

„Připadám ti jako divoch?“

„Nejsi snad?“ Pozoroval mě nevěřícným pohledem, který mě donutil pokračovat.

„Místo šatů máš zvířecí kůži. Vlasy ti sahají minimálně do půli zad. Každý si hned všimne, že mezi nás nepatříš.“

„Soudíš mě podle toho, jak se oblékám?“ Jeho otázka postrádala správnou intonaci. Ani mi nevěnoval pozornost, otočil se na židli směrem k výčepnímu pultu a snažil se získat pozornost hostinského tak dlouho, až musel přestat předstírat, že ho nevidí.  Muž, který měl nedávno dostatek odvahy, aby následoval mého kmotra, si nervózně otřel ruce do kusu hadru a vydal se k nám.

„Radši budu divoch než krvelačná bestie,“ zamumlal Jákob potichu. Neměla jsem šanci se zeptat, co tím myslel. Hostinský i Jákob čekali, až si objednám.

„Něco teplého,“ vypadlo ze mě. Nebývala jsem návštěvníkem takovýchto krčem, vlastně vůbec žádných. Netušila jsem, co nebude vypadat podezřele nebo nemístně.

„S rumem a mě samotnýho,“ doplnil Jákob. Naštval mě. Proč mají všichni muži potřebu mluvit za mě?

„Kavalír rozhodně nejsi,“ prskla jsem na něj nasupeně.

„Ty taky zrovna nezapadáš do obrázku urozené šlechtičny.“

„Nejsem žádná nafoukaná panička!“ Ticho. Tvářil se, jako kdyby našel zlatý poklad.

Na stole přistálo naše pití.

„Kdo jsi, Isabello?“ Uvědomila jsem si svou chybu. Vzala jsem jeho kalich, či co to bylo, a obrátila ho do sebe. Prala jsem se se sebou, za koho se postavit. Postavit se za Edwarda a udělat ze sebe lhářku. Přiznat barvu a hledat záchranu u Jákoba. Ani jednomu jsem nevěřila dostatečně.

„Kdo jsi ty?“ odpověděla jsem otázkou. Jákob si objednal ještě jednoho panáka a hloubavě hleděl do stolu. Opatrně jsem srkala čaj. Zahřát už jsem nepotřebovala.

Nemohli jsme si nic vyčítat. Oba jsme drželi své karty a odmítali je ukázat protivníkovi.

„Isabello, jsem ochotný ti stát po boku a jak tvůj ctěný otec zdůraznil dělat ti oporu, ale odmítám být tvou loutkou.“ Praštil penězi o stůl a vstal, aniž by se na mě podíval. „Mýlil jsem se, jsi stejná jako on, jen se skrýváš za rouškou nevinnosti.“

Zaskočil mě. Nečekala jsem od něj útok proti mojí osobě.  Vzpamatovala jsem se, až když stál u dveří.

„Jákobe,“ zavolala jsem na něj přes celý hostinec, bez toho aniž bych věděla, co mu chci říct. Něco ve mně mi říkalo, že ho nemůžu nechat odejít.

Otočil se na mě a jeho oči jasně říkaly, že se mnou skončil. Měla jsem poslední možnost ho zastavit.

„Omlouvám se.“ On se ale jen uchechtl a vyšel ze dveří.  Měla jsem být smutná, naštvaná nebo uražená, ale místo toho jsem obdivovala jeho hrdost a neohroženost, s jakou mě usadil do patřičných mezí před vlastními poddanými. To si dosud mohl dovolit jen Edward.

Chvíli jsem ještě seděla za stolem, abych se přesvědčila, že Jákob svá slovy myslel vážně a nevrátí se. Nestalo se tak. Před hostincem na mě čekal jeden z Jákobových přátel. Jeho nabídku doprovodu na Algor jsem ale odmítla. Vyrazila jsem sama po jedné z krkolomných cest, které mi Edward ukázal.

Potřebovala jsem si pročistit hlavu a mrazivé jarní počasí mi to umožňovalo. Srdce se chtělo mermomocí držet Edwarda, ale rozum a jeho vlastní slova mě držela zpátky. Důvěřovala jsem Edwardovi, aniž bych si to sama pro sebe dokázala obhájit. Probírala jsem si v hlavě jeho plán mě provdat; co mám na výběr, z čeho nejvíc vytěžím, s čím dokážu žít. Nakonec jsem našla trhlinu, která celou Edwardovu představu smete do záhuby. Nikdy nebudu silná jako on, nedokážu žít bez opory lidské duše, která mě přinejmenším vyslechne. I teď jsem hledala tuto nezanedbatelnou oporu u Edwarda a on dozajista nebyl tím pravým.

Doklopýtala jsem se až na Algor. Šaty mým výletem dost utrpěly. Zima mi nebyla, strmý výstup mě dostatečně udržel v teple, teď ale kapky potu na mých zádech chladly. Vydala jsem se do svého pokoje. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Byla jsem smutná a naštvaná sama na sebe, že se svými emocemi nechám tak lehko ovládat. Měla jsem slzy na krajíčku a přitom jsem za žádnou cenu nechtěla brečet.

Mé přání bylo ale jako vždy ignorováno. V zatemněném pokoji na mě čekal Edward. Objal mě a slzy se mi rozkutálely po tvářích. Jen na chvíli mě napadlo ho odstrčit a rozkřičet se na něj, ale jeho náruč mi už nebyla cizí a říkala přesně to, co by každé objetí mělo – jsem tu s tebou, nejsi sama.

„Chce odjet zítra ráno. Mám ho nechat?“ V jeho hlase jsem jasně rozeznala zlobu, ale ignorovala jsem ji, i to co říkal.

„Kdo mě podrží, až odjedete?!“ Nevím, zda mi rozuměl, protože své rozervané výkřiky jsem dusila v jeho hrudi.

Vzal mě za bradu a donutil mě se mu dívat do očí. Rudě žhnuly, až mě jejich intenzita natolik zaskočila, že i mé vzlyky na chvíli ustaly.

„Ty nepotřebuješ podržet, stačí jediné slovo a ten pes za to zaplatí, ať už ti udělal cokoliv. To se nezmění ani po mém odjezdu. Jen se musíš naučit využít této možnosti.“

Nechápal a já netušila, zda je chyba ve mně nebo v něm. Skutečně je to jen má slabost, že nedokážu poroučet a nepouštět si ostatní k tělu. Edward mě ale nenechal dlouho přemýšlet.

„Něco jsem ti přinesl.“ Otočil mě k posteli. Ležela na ní kupa dalšího oblečení. „Převleč se.“ Čekala jsem, až odejde z místnosti, ale on místo toho přistoupil k oknu a pozoroval okolí skulinou mezi závěsy. Muselo už se úplně zšeřit.

Svlékla jsem se a přehodila přes hlavu připravenou halenu, dál jsem ale byla v koncích. Edward se z ničeho nic objevil vedle mě.

„Sedni si.“ Sesunula jsem se na postel a on si klekl přede mne. Na nohách jsem měla jen teplé punčochy, ale jeho nic nemohlo překvapit. Vzal do ruky kus oděvu, který jsem před chvílí tak nechápavě pozorovala, a jal se mě oblékat. Přes punčochy mi navlékl nohavice kalhot a vytáhl mě do stoje. V pase zapnul několik knoflíků, které je udržely na mých ženských bocích. Jeho pohled mě donutil zapomenout na absurdnost toho, že na sobě mám pánské oblečení. Vzpomněla jsem si na Aliciny kresby. Z ničeho nic jsem nechtěla nic víc, než oživit onu noc a zapomenout na vše ostatní. Prsty jsem zapletla do jeho vlasů. On sám mě učil, že si vždy mám vzít to, co chci. Přitáhl si mě za boky a obličej zabořil do mého klína. Cítila jsem, jak se hluboce nadechl. Nevím, jak to dělal, ale vždy věděl, kde a jak se mě dotknout. Nosem jemně přejížděl po mém neobvyklém kusu oblečení a mně se roztřásla kolena. Naštěstí mě ale pevně držel.

„Oceníš jejich praktičnost.“ Nazul mi vysoké kožené boty, vstal a za ruku mě táhl za sebou. Zklamaně jsem ho následovala.

Před stájemi čekal osedlaný Tor. Vysadil mě do sedla a hned se vyhoupl za mě. Bez velkých průtahů vyrazil ven z hradu. Hnal Tora do přilehlých lesů, až ho nakonec nechal zpomalit do kroku.

Edward mě vzal za ruku a já se napřímila. Vložil mi do dlaní otěže a malíček mi podstrčil pod nimi.

„Takto se ti nevysmeknou.“ Na chvíli pevně sevřel mé dlaně a pak zmizel.

„Edwarde!“ Rychle jsem se chytila sedla, abych nespadla, ale otěže jsem nepustila. Edward stál několik metrů před Torem a na jeho rty se probojovával úsměv.

„Ano, Isabell?“ odvětil provokativně.

„C-c-co děláte?“ Křečovitě jsem se držela v sedle, netušila jsem, kdy se ta bestie pode mnou rozhodne vzít nohy na ramena.

„Nelíbila se mi tvá dnešní indispozice. Vždy bys měla mít možnost se rozhodnout, zda si Jákoba či kohokoliv jiného pustíš tak blízko k tělu.“ Jako kdyby si Tor až teď uvědomil, že se zbavil svého pána, a začal nervózně přešlapovat. „Pobídni ho, nejspíš ani netuší, že má někoho na hřbetě.“ Lehce jsem Tora stiskla patami. Nebyla jsem jistá, zda opravdu chci, aby věděl, že na něm sedím. Než jsem se ale mohla uklidnit, že se Tor nikam bezhlavě nerozeběhl a vlastně ani nerozešel, stál Edward po našem boku. Vzal do rukou mé lýtko a silou ho zatlačil do Torova boku. „Musíš se naučit rozhodnosti, Isabell. Je jen ano nebo ne, nic mezi tím.“ Teď už mě děsili oba dva. Tor se rozešel rázně vpřed a Edward s ním držel krok. „Nehrb se. Paty dolů. Lokty k sobě.“

Zdálo se jako celá věčnost, než mé tělo přivyklo na pravidelnou chůzi a nemusela jsem se tolik soustředit, abych se udržela v sedle. Edward se držel neustále nablízku, a když Torovi podklouzla kopyta na mokrém povrchu, stačil mě zachytit, abych neskončila na zemi.

„Hrabě Norton pořádá za pár dní ples,“ řekl Edward z ničeho nic.

„Musím se ho účastnit?“ Neoblíbila jsem si tato honosná shromáždění. Vlastně v poslední době jsem nenašla zálibu skoro v ničem. Snad jen…

Edward se zastavil a s ním i Tor. Dlouho si mě zamyšleně prohlížel. Urazila jsem ho snad svou otázkou? Nakonec sklonil hlavu a udělal něco, co bych od něj nikdy nečekala.  Rukou si vjel do vlasů a křečovitě zatnul prsty, jeho alabastrová pokožka ve světle měsíce zářila ve změti temných kadeří.

„Co chceš, Isabell? Nikdy jsem se nesetkal s nikým tak… tak matoucím. Že jsou ženy nevyzpytatelné, vím, ale ty bys mohla být jejich královnou.“ Nezvedl ke mně tvář. Jeho hlas se varovně nesl nocí.

„Nechci zůstat sama.“

„Tak to bys s tím měla něco dělat!“ rozzlobil se na mě. Vyhoupl se zpátky do sedla a navedl Tora zpátky na Algor. Už po pár krocích jsem věděla, že jsem udělala obrovskou chybu. Propast, která se do našeho vztahu vrátila, byla přímo hmatatelná.

Napadly mě jen dvě možnosti, jak vzniklou situaci vyřešit. Konečně přestanu lpět na Edwardově náklonnosti a začnu hledat společnost jinde; nebo nenechám Jákoba odjet, abych si udobřila Edwarda. Obě - naneštěstí - měly stejné řešení.

Vysadil mě před dveřmi a šel se postarat o Tora. Ze stájí už se nevrátil. Ani jsem ho nečekala. Rychle jsem vyběhla schody a chvátala chodbou. Zaklepala jsem na dveře Emina pokoje a ihned vešla, nemělo smysl čekat, až mě vyzve. Nebo možná mělo. Chuděru jsem vzbudila a chvíli jsem se za to i plísnila. Seděla v posteli, obličej zsinalý a oči vyděšeně rozevřené.

„Kde spí Jákob?“ Ještě než jsem tu větu vyslovila, došla mi její hloupost. „Můžeš mi to říct, nepovím to na tebe.“ Roztřásla se po celém těle. „Tak mě k němu budeš muset dovést,“ povzdychla jsem si.

Bylo mi jí líto, ale ne natolik, abych upustila od svého plánu. Odvedla mě do odlehlé části hradu. Nemusela ani ukazovat na dveře, protože na zemi před nimi s osamělou svíčkou seděl jeden z Jákobových společníků. Jakmile jsem si ho všimla, Ema utekla.

Nečekala jsem, že budu muset mluvit s někým jiným než s Jákobem. Už jsem si nebyla tolik jistá, zda je to až tak skvělý nápad. Loudala jsem se nejistě chodbou. Netrvalo dlouho, než si mě všiml. Svižně se postavil a v natažené ruce držel svíci. V tu chvíli jsem se styděla, že jsem si nezapamatovala jeho jméno, vlastně jsem si ani nepamatovala, zda jsme byli představeni.

„Potřebovala bych mluvit s Jákobem.“ Podezíravě si mě prohlížel, ale nejspíš nakonec nenašel, co hledal.

„Počkejte.“ Otočil se a vešel do dveří, které za sebou zavřel. Chodba potemněla. Slyšela jsem šepot, ale nerozuměla jsem ani slovo. Za chvíli se ve dveřích objevil Jákob.

„Jste v pořádku?“ Nemohla jsem si nevšimnout, že má na sobě pouze kalhoty a košili, kterou si očividně před chvílí přetáhl přes hlavu. Jako zhypnotizovaná jsem pozorovala jeho nahou hruď, než mi výhled zakryl jeho oděv. Ne že bych toho příliš viděla; ač mé oči byly přivyklé tmě, nemohla jsem rozpoznat víc než siluetu a tušit výraz v tváři. Přesto skutečnost, že přede mnou stál polonahý muž, dala mému tělu nečekané podněty.

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem nepříliš přesvědčivě. Sama jsem si v tu chvíli nebyla jistá, za co se omlouvám. Rychle jsem se mu podívala do očí. Vypadal stejně překvapeně jako já. Chvíli jsme mlčeli. Já dumala, zda si v té tmě všiml mých rozpálených tváří, a jestli ano, zda tuší, co to způsobilo. Doufala jsem, že ne.

„Omlouvám se za dnešní odpoledne, za své chování. Vlastně za všechno. Že jsem vás zatáhla do této situace... Nevím, komu důvěřovat. Od té doby, co mě Edward…“ Nedořekla jsem větu, protože mi Jákob zakryl dlaní ústa.

„Ne tady a ne v noci,“ řekl tiše. „Promluvíme si zítra,“ dodal. Chvíli mě pozoroval, než v mých očích našel porozumění. Pak mě pustil a poodstoupit pár kroků. „Dobrou noc,“ řekl nahlas a vrátil se do svého pokoje. Zůstala jsem stát sama v temné chodbě.

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

10)  Alaska (23.11.2012 20:12)

jenka já jsem ráda, že jsi vydržela a děkuju za ta krásná slova. Slibuju, že tentokrát na další díl nebude tak dlouhá čakací lhůta. B)

9)  jenka (22.11.2012 20:10)

Dlouho jsem se těšila na další díl a ten je tady!!! Je stejně neuvěřitelný, stejně úžasně napsaný a stejně matoucí, jako všechny ostatní. Ale jsem opět nadšená a opět budu (ne)trpělivě čekat na další díl! Těším se a děkuj.

Alaska

8)  Alaska (21.11.2012 08:44)

Děkuji Vám, dámy, za přívětivé přijetí. Jsem si říkala, že když jsou ty Vánoce, a když ambra pískne, že prostě musim :D .

BlackBeauty

7)  BlackBeauty (20.11.2012 21:11)

to je zamotaný ! ale krááááásnýýýýýýý .... akorát to přibývání kapitolek jednou za "sto let" je teda na moje nervy úplnej záhul

Bosorka

6)  Bosorka (20.11.2012 20:34)

Já mám Vánoce o měsíc dřív!
Úžasná kapitola a jsem moc ráda, že Jákob už není jen pouhá plochá figurka

5)  marcela (20.11.2012 20:18)

Naprosto dokonalé.Udělala jsi mi obrovskou radost,že jsi přidala kapitolu.

dorianna

4)  dorianna (20.11.2012 19:33)

mispa

3)  mispa (20.11.2012 16:54)

2)  Sofie (20.11.2012 15:18)

Stejne uzasne jako vzdy, Ale pauzy tomu hozdodne nesvedci

ambra

1)  ambra (20.11.2012 15:10)

Pokud bych někdy opravdu zapomněla, že mě může jen čtení o nějakém chlapovi dostávat do kolen, stačí, když si otevřu ŽSU... A to začínám mít vážné obavy, že ses tohle mučení rozhodla vystupňovat a Jákob, který mi původně připadal jako podružná otravná figurka, bude taky řádně hot . Ne že bych si teda stěžovala . Culím se jako pako, ale mrazení se opět konalo v plné míře a já si opět spokojeně rochním a STRAŠNĚ MOC doufám, že další bude ještě do Vánoc...
Edwarde!!!!!!!!!!!!!!!! (promiň, to samo )

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek