Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Dnes mi tento rámeček nestačil, takže hledejte níže.

„Carlisle, co mám udělat?“ Můj stvořitel odložil hůl, kterou používal k chůzi od té doby, co se před pár dny postavil na nohy, a posadil se. Ještě stále trpěl následky.

„Tvé tělo musí nejprve rozložit veškerou krev, která ti koluje v žilách. Nesmí v tobě zůstat nic lidského.“ Sám nevěděl, jak mi celý proces popsat, aby mě neodradil, ale zároveň abych nebyl ovlivněn jeho názorem. Pak mu došlo, že nemá smysl dumat nad formou podání, stejně si z jeho hlavy vezmu pravdu. „Nebudu ti zapírat, je to proces zdlouhavý a zprvu nesmírně otravný. Nic tě ale nepřipraví na trýzeň hladovějícího upířího těla. Nakonec tvá podstata přemůže i myšlenky. Z lidské duše se stane predátor s jediným instinktem přežít. Nastane chvíle, kdy pro tebe přestane cokoli být podstatné. Uslyšíš tep na kilometry daleko, až nakonec jakýkoliv zvuk v tobě vyvolá potřebu se napojit. Budeš si myslet, že tvé tělo už je naprosto vyprahlé, ale ani v tomto běsnícím stádiu nebudeš schopen přijmout cokoliv jiného než lidskou krev. Nevím, jak lépe to popsat, ale až i tvé vlastní myšlenky dozní v tvé hlavě, teprve pak budeš připraven. Upír sám není schopen tímto procesem projít.“

„Jak jsi dokázal se nenapít?“

„Našel jsem hlubokou jeskyni. Její vchod jsme postupně zanášeli kameny. Já zevnitř, Esme zvenčí. Musíš mít silnou vůli, aby ve chvíli, kdy tě opustí, jsi byl už příliš slabý se dostat ven.“

Nelhal. Sám netušil, zda by byl schopen projít si touto smrtí znovu.

„Jak dlouho?“

„Osm měsíců. Jsem si ale jistý, že když najdeme sušší a teplejší místo, celý proces to urychlí.“

Osm měsíců. Vzhledem k věčnosti pouhé lusknutí prsty, ale pro člověka…

 

 

<0>

 

 

Ema neskutečně zdržovala. Trvalo jí věky, než vybrala šaty, které se jí zdály vhodné k této bizarní situaci. Ještě déle mě pak do nich soukala. Nutno podotknout, že rčení pro krásu se musí trpět je více než pravdivé. Edward vešel ve chvíli, kdy jsem po několikaminutovém nadávání konečně usedla k toaletnímu stolku.

Chvilkové ticho tentokrát nebylo nepříjemné, ale i z mé strany výmluvné gesto, aby Ema opustila místnost.

„Tvůj snoubenec je nedočkavý, i když jeho důvod je přinejmenším nevhodný.“ V zrcadle jsem zahlédla jen mihnutí a pak vše potemnělo. Zatáhl závěsy. Vzal do ruky hřeben a precizně rozmotával mé zacuchané vlasy.

Vysmíval se mu. Chtěla jsem Jákobovi oplatit jeho laskavost, kdy se mě před několika dny pokusil bránit před mým vlastním kmotrem.

„Nevhodný? Úcta k vlastnímu životu se mi zdá nanejvýš zodpovědná vlastnost.“

„To není jeho důvod.“

„Přemýšlel jste někdy, že byste se mohl i mýlit? Sám jste se mi svěřil, že neuposlechnutí vaší žádosti vidí všichni jako hrozbu.“

„Můj dopis nikdy nedostal.“ Odložil hřeben, ale ještě neskončil. Dlaněmi začal masírovat má ramena. Ignoroval tu část, která byla zakryta šaty. „Nikdy se nemýlím.“

Zaklonila jsem se a opřela se o něj. Jeho počínání mělo pro mě od včerejšího dne jistý podtext. Zavřela jsem oči a užívala si jeho zájem.

„Bojí se o tebe. Nechtěl tě tu nechávat se mnou příliš dlouho samotnou.“

„Nesmysl.“ Můj hlas zněl jako vzdech. Zasmál se. Otevřela jsem oči a v zrcadle viděla kromě mého širokého úsměvu i jeho uvolněnou tvář.

„Přemýšlela jsi někdy, že ne každý si vždy vezme to, co chce, bez ohledu na ostatní?“ Jeho parafrázování a laškovný tón mě přesvědčily, že nejsem jediná, kdo přehodnotil náš vztah.

„Posnídají s námi.“

„S námi?“ Edward se mnou nikdy nesnídal, vlastně jsem ho nikdy neviděla jíst.

„Ano.“

Poprvé jsem poznala napjatou atmosféru, kterou kolem sebe Edward rád rozpoutával, z jiného pohledu než příjemce.

Jídlo nechal naservírovat v jídelně, kterou jsem sama nikdy nepoužívala, protože její velikost mě zastrašovala. U dlouhého stolu, z kterého naštěstí někdo sklidil svícny, aby bylo vidět na druhý konec, nechal prostřít pět míst. I tak jsme na sebe v temné místnosti sotva viděli. Edward si sedl do čela se mnou po své pravici. Naši hosté měli připravené talíře na druhém konci stolu. Ta vzdálenost křičela jediné – nejste tu vítáni. A ač jsem to cítila stejně, nechápala jsem Edwardův záměr. Hodlal celou tuto šaškárnu odvolat?

Souboj pohledů dolaďovaný někdy příliš hlasitým zaskřípáním příborů neměl jasného vítěze. Pouze to jsem vyčetla z našeho rádoby kultivovaného setkání. Celá atmosféra se ještě více napjala, když Edward zvedl skleněnou číši a napil se. Všichni ustali v jídle, já se soustem na půl cesty k ústům. Jako zhypnotizovaní jsme sledovali, jak ubrouskem setřel zbytky rudé tekutiny ze svých úst. Až teď jsem si všimla, že ani v mé číši není voda. Vzala jsem ji a napila se. Víno? Takto brzy po ránu?

Následující ticho v salónku, kam jsme se po jídle přemístili, už bylo příliš matoucí. Edward mě usadil do křesla čelem k našim hostům. Jeho ruce, které mě po celou dobu naší snídaně a i následné krátké cesty sem neopouštěly, teď majetnicky ležely na mých ramenou.

Cítila jsem se naprosto nepodstatně, protože kromě kradmých pohledů Jákobových společníků mi nikdo nevěnoval žádnou pozornost. Vadilo mi, že mě vynechávají z čehokoliv, co tu teď probíhalo.

Nevypadlo to, že by někdo chtěl zahájit konverzaci, proto jsem vzala iniciativu do vlastních rukou.

„Cestujete z daleka?“ Kdyby Jákoba neupozornil jeho společník, ani by si nevšiml, že jsem promluvila. Taková nezdvořilost. Odvykla jsem si od přehlížení.

„Myslím, že budeme potřebovat více služebnictva,“ promluvil Edward. I on mě ignoroval.

Rychle jsem vstala a nevšímala si Edwardových rukou, které se mě snažily udržet na místě. Jako uražené děcko jsem po cestě do svého pokoje roztáhla veškeré závěsy a vpustila do hradu světlo. Nevěděla jsem, jestli ho to zastaví, ale přinejmenším pochopí, že si ho teď nepřeju vidět.

V pokoji jsem zastihla Emu, což mě přivedlo na myšlenku, jak ze sebe dostat ranní rozčarování.

„Připravíš mi lázeň? Ráda bych se umyla.“ Její pohled nebyl nadšený, ale vyhověla mi. Dosud jsem si nezvykla rozkazovat, ale v tuto chvíli jsem potřebovala být sobecká, i když na nesprávnou osobu.

Měla jsem pravdu. Teplá voda mi pomohla uvolnit tělo napjaté hněvem. Mohla jsem ale tušit, že pohoda nepotrvá dlouho. Edward vešel bez zaklepání. Bez pochyb přešel k oknům a zatáhl závěsy. Uchechtla jsem se. Toliko asi k respektování soukromí.

„Čemu vděčím za vaši návštěvu ve dne?“

„Měl bych tě potrestat.“ Jeho tón neodpovídal obsahu jeho slov.

„Potrestat?“ ozvala jsem se nevěřícně. Jako by mě nezastihl v nanejvýš nevhodné činnosti pro rozhovor. On ještě hovoří o trestu pro mě za jeho nevhodné chování.

Klekl si za mě a lokty si opřel o dřevěnou káď. Odvážil se prstem upravit pramen vlasů, který unikl z mé spony. Původně nevinný záměr však překročil v laskání mé šíje.

Odmítala jsem se nechat svést jeho doteky.

„Ty sama sis vybrala takového zabedněnce.“ Poslední slovo se mu vyslovovalo těžko, nezapadalo do jeho vybraného slovníku.

„Jako by jste se vy choval jinak.“

„Pozor na jazyk, Isabello.“

Sledovala jsem, jak se jeho bledá dlaň noří do horké vody. Nezčervenala. Vzal do ruky houbu a začal mě omývat. Neřekla jsem mu, že už jsem čistá.

„Jsi si jím jistá?“ Hlavu měl skloněnou u mého krku. Jeho dech mě mrazil.

„Vy to neodvoláte?“ Zaklonila jsem se, abych mu viděla do očí.

„Držím své slovo.“ Dávno jsem zapomněla, jak jsou nepřirozené. Rudé.

„Kdo jsi?“ Sklopil oči a vstal. Ruce si osušil do připraveného prostěradla.

„Jákob by byl rád, kdybys mu představila Bern. Ema může jet s vámi. Záleží na tobě, jestli chceš.“ Rozložil látku a přidržel ji, než jsem vstala, aby ji kolem mě mohl omotat. Bez ostychu si prohlížel mé tělo.

„Proč by s námi měla jet Ema?“

„Je nevhodné, aby žena byla v přítomnosti cizího muže bez garde dámy.“

Hodlal mě předat někomu jinému. Bolelo to.

Ani jeden z nás už nepromluvil jediné slovo. Odešel a za chvíli mi Ema přinesla šaty na ven. Nikdy se nedovím, jestli mě tak dobře znal a věděl, že budu chtít ven, nebo jsem navzdory jeho slovům neměla na výběr.

Jákob se svou družinou na nás čekali pod schody.

„Lady Isabello, přijměte prosím mou nejupřímnější omluvu za mé chování. Slibuji, že už se to vícekrát nestane. Rád bych to napravil tím, že se konečně patřičně představím. Jsem Jákob, nejstarší syn náčelníka sousedního kmene Turulů.“ Spolu se svým jménem rázně přiložil paži na svou hruď a krátce sklonil hlavu. „Byl bych nesmírně poctěn, kdybyste mne a mým přátelům pomohla poznat zdejší kraj.“

Stála jsem překvapená jeho zdlouhavým proslovem. Nezněl přirozeně, přesto jsem ale dokázala uvěřit, že je upřímný. V jeho výrazu jsem viděla, že skutečně mám možnost jeho omluvu přijmout nebo ne. Právě to mě přinutilo být k němu shovívavá.

„Jistě jste musel být po cestě unavený. Nejsem zrovna ta pravá, kdo by vás zde mohl provést, ale pokud jinak nedáte.“ Usmál se a nabídl mi rámě. Za mnou se jeden z jeho společníků chopil Emy.

Jeho oblečení z něho dělalo většího divocha, než ve skutečnosti byl. Přes ramena měl huňatý plášť ze zvířecí kožešiny. Kožené boty mu sahaly až ke kolenům. Kalhoty i svrchník měl z látky, kterou jsem neznala, ale působila velmi odolně.

Zdvořile mi pokynul rukou a vyšli jsme ze dveří.

„Nikdo ji tu nedrží násilím,“ ozval se Edward za našimi zády.

Pravda, ale kam bych šla.

Nezastavovala jsem se a Jákoba, který ve svých krocích zaváhal, jsem táhla za sebou.

Po krátkém rozhovoru o tom, že já ani Ema neumíme jezdit na koni a zdejší cesty nejsou nejvhodnější pro kočár, se Jákob nabídl, že můžu jet s ním a o Emu se postará jeden z jeho přátel. Očividně si nedělal starosti s patřičností našeho výletu jako Edward, když navrhl garde dámu. Samotná skutečnost, že mám garde, mi přišla k smíchu. Holka z vesnice se bojí o svou počestnost. Edward se bojí o mou počestnost…

Dostat mě do sedla bez Edwarda nešlo tak lehce. Nicméně bez Jákobovy pomoci bych to nezvládla. Ladně se za mě vyhoupl a vzal do rukou otěže. Pevně jsem se držela na místě, ale jeho přítomnost mi to znesnadňovala. Nikdy předtím jsem si nevšimla tolika rozdílů. Přes ramena mi přehodil okraje svého velkého pláště, přesto nejvíce tepla vyzařovalo z něj. Jeho hruď se v pravidelných intervalech otírala o má záda a zdálo se mi, že přes jeho dech bych neslyšela vlastního slova. Nezvyklý zvuk rušil i mé myšlenky. Zvykla jsem si na klapot koňských kopyt a funění Tora, ale tohle jsem neznala.

Naštěstí nepotřeboval poradit cestu, stěží bych ji tahala z paměti. Ani se mě nesnažil zavalit svou přítomností, jako to dělal Edward.

„Doufám, že má upřímná starost nevyzní neuctivě, ale nedá mi to se nezeptat, zda skutečně žijete na Algoru dobrovolně?“

„Kde jinde bych měla žít?“ Zprvu se zdálo, že stejně jako já nemá na mou otázku odpověď, ale po pár minutách mi připomněl svůj návrh.

„Neznám vás a vy neznáte mě. Dokonce neznám příliš dobře ani vašeho otce.“ Odmlčel se, jako by snad čekal, že jeho výrok vyvrátím. „Chci říci, že kdybyste měla důvod opustit Algor, pomůžu vám.“

Jeho kavalírská nabídka byla směšná vzhledem k tomu, že díky mně ho čeká osud, před kterým mi teď nabízí ochranu. Rozhodla jsem se mlčet, protože jak sám zmínil, neznala jsem ho a nevěděla, zda mu můžu důvěřovat.

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

11)  Sofie (03.07.2012 09:00)

Bye

10)  Bye (21.06.2012 17:33)

Uáááááááááááááááááááááááááááááááá
Je to tak, jak si myslím a Edward se chystá na to, co si myslím???
Ale to by znamenalo, že pak... ach, to by bylo skvělý řešení.

Opět perla za perlou, Alasko. Každá druhá (a někdy i každá první ) věta, a já měla nevěřícný zásek. Obsah i forma jsou opravdu u tohoto budoucího slavného románu výjimečné!
Jeden příklad za všechny:
"„Nikdo ji tu nedrží násilím,“ ozval se Edward za našimi zády.
Pravda, ale kam bych šla."


Bude brzy, viď?

9)  Babča S. (21.06.2012 16:22)

Alaska

8)  Alaska (19.06.2012 21:50)

Fanny: Osvěžit paměť? Tak brzy? A osm měsíců... plánovala jsem i dýl, ale to by se nám taky Bella nemusela toho happy endu dožít, že. Dík
BlackBeauty:
Bosorky: No zhýčkání se nebojím , to skutečně neni v moci. No doufám, že perexy se jednou s tou povídkou spojí . Dík.
marcela: Děkuji
leelee: Moc Jákobovi nekřivdi, nějak se na hrad musel dostat, tak snad cestu znal. . No bude ještě čoro moro... Díky.
maily1709: Tvoje první věta mě pobavila Sice nedávám smysl, ale aspoň to neubíra na estetickém dojmu . Úplně chápu tu potřebu mít na place Edwarda, taky jsem to tak měla u mnoha povídek, jen teĎ budem muset chvíli vydejchat Jíkoba, třeba se vám taky zalíbí
ambra: Souhlasím.
A že to chceš číst do konce života - to vůbec nezní blbě, protože jestli se chceš dobrat do konce možná budeš muset . No dobřa, už s těmato vtípkama přestanu, pokusim se to dopsat dřív. Moc dík.

Fanny

7)  Fanny (19.06.2012 14:31)


Dřívější perexy začínají mít původ... Asi si je všechny projdu znovu, abych si osvěžila paměť.
Osm měsíců? Ty teda vážně netroškaříš. Byly tu tři dny, třicet dní, ale osm měsíců je opravdu dost, ale rozhodně to dává smysl! Ani věčnost není krátká, tak proč by tohle mělo...

A samozřejmě se přidávám k ostatním, co se týče perexů.
Jinak jen slintám po další, nic dalšího totiž už nedokážu říct.

BlackBeauty

6)  BlackBeauty (19.06.2012 11:05)

Bosorka

5)  Bosorka (19.06.2012 07:51)

Ty tvoje perexy by vydaly za samostatnou povídku, čéče Ani nevíš, jak jsem nadšená, že tu další kapitola byla tak brzy Jen aby si nás moc nezhýčkala ;)

4)  marcela (19.06.2012 06:35)

Krása,krása a ještě jednou KRÁSA.

leelee

3)  leelee (19.06.2012 01:51)

Tak jestli každý slovíčko piluješ musela sis od minule minimálně pořídit brusku
ale teď k tématu slečna vystrkuje růžky což?
potom lehce pochybná prohlídka okolí které zdá se Jákob zná víc než by měl, která je ne úplně schválená "otcem " no to jsem zvědavá co z toho bude

2)  maily1709 (19.06.2012 00:16)

Pridávam sa k ambre, tie perexy sú jednoducho božské, síce ich väčšinou nechápem ani za mák, ale sú božie inak to bolo dokonalé ako vždy, páči sa mi ten ich vztah nevztah, vždy som pri tom tak napätá, že čo sa stane, že ledva dýcham a ked Edward zo scény zmizne, tak dychtivo čakám kedy sa tam znova objaví :D a som zvedavá na ďalší diel

ambra

1)  ambra (18.06.2012 22:31)

Anno!!! Už máš vymyšlená jména pro knižní verzi??? Já si jen dovolím hlasovat, aby Obluda zůstala Obluda:D .
Ježiši, dívko, co ti mám k tomuhle psát? Mám pocit, že to chci číst do konce svého života - zní to blbě, ale přidáváš do toho nějakou zvláštní drogu, které se pravděpodobně nemůžu a nechci vzdát. Nevadí, když nebudu dělat rozbor? Dělá to se mnou neuvěřitelné věci .
PS: Jen za ty perexy bys zasloužila metál - udělala jsi z nich samostatnou literární kategorii .
Ještěééééé!!! Děkuju!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek