Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

„Neshledávám v tvém návrhu žádný prospěch."

...

„Bojuješ proti přirodě, Carlisle."

...

„Nemám výčitky."

„A co Isabella?"

Otevřela jsem oči a za okny již zářilo denní světlo. Hned jsem je zavřela a snažila se zahnat vzpomínky na včerejší večer, ale děsivé vidiny mě pronásledovaly i ve snech. Jákobův rozpolcený výraz, když si pro něj přišli jeho společníci. Nic neřekl nahlas, ale cítila jsem, že jeho nabídka stále platí. Nechala jsem ho jít. Sesypala jsem se na zem naprosto vylidněného sálu a vzlykala. Pro nic.

Nikdo mě nepřišel vzbudit. Ema nejspíše zmizela společně s ostatními. Nevadilo mi to. Chtěla jsem být sama. Skutečně sama. Ne s nějakou iluzí, že někomu na mně záleží. Už jsem ani nebrečela. Slzy mi vyschly ještě ten večer, když jsem seděla na chladné zemi, svíce kolem mne dohořívaly a společně s lidmi zmizelo i teplo. Cvakání zubů mě donutilo vstát a zavřít se do svého pokoje.

Nevím, po kolikáté jsem otevřela oči, když byla místnost znovu ponurá. Nemusela jsem se ani pohnout, abych viděla zastíněnou postavu sedící v křesle. Pozorovali jsme se dost dlouho. Vzdala jsem se a odvrátila hlavu. Edward ve skutečnosti před sebou nic nevidí. Nic, co by mu stálo za pozornost.

„Rozmyslela sis to?“

„Záleží na tom?“

Možná jsem zase na chvíli usnula, než znovu promluvil.

„Co chceš, Isabello?“ Jeho otázka bolela. Ne snad, že ji použil prvně, ale protože jsem na ni sama neznala odpověď.

„Obejmout,“ promluvilo dítě, na které mě degradoval.

Neváhal.

Strnule jsem ležela v jeho náručí, ale úleva a pocit bezpečí nepřicházely. Připomněl mi, že v mém životě jsem sama za sebe.

Odtáhla jsem se od něj a vytvořila mezi námi prostor, který mi pomáhal si uvědomit, jaký je mezi námi vztah. Žádný.

„Znamenám pro tebe něco?“ Vykání šlo stranou.

„Ano.“ Jednoslovná odpověď. Odmítala jsem ale, aby mě dále držel v nevědomosti.

„Co?“

Překulil se na záda. Ruce mu spočívaly podél těla. Vypadal jako nebožtík.

„Mnoho věcí.“ Odmlčel se, ale jeho výraz působil zamyšleně, ne nepřístupně. „Klíč k dosažení staletého cíle. Rozptýlení. Zábavu a zároveň neustálé rozčarování. Zodpovědnost.“ S posledním slovem se otočil zpátky ke mně.

„Zodpovědnost?“ vyřkla jsem nevěřícně. Nevesele se usmál.

„Ironické, že? Překvapila jsi mě. Myslel jsem si, že ti splním sen všech dívek a ty se ke mně otočíš zády. A k tomu ten ublížený výraz.“

„Ublížil jsi mi.“ Studoval mě, jako by se snažil ověřit pravdivost mých slov.

„Omlouvám se.“

„Slova vždy nestačí.“ Znovu se převalil na záda. Přemýšlel snad o mém přiznání?

„Odjedu hned.“

„NE!“ Vstal dříve, než jsem stačila zpanikařit, ale můj výkřik ho zastavil.

„Jak můžeš říct, že za mě cítíš zodpovědnost a následně mě bez mrknutí oka zahodit jako… jako… jako něco nepotřebného!“ Rozlíceně jsem se hrabala z přikrývek. „Každým svým skutkem mi dáváš najevo, jak jsem ti na obtíž. Měl jsi mě nechat žít vlastní život. Nesnáším tě za to, že ty ke mně necítíš ani tu nenávist. Nejsem pro tebe ničím. Ničím!“ Opírala jsem se čelem o jeho hruď a lapala po dechu. Párkrát jsem ho udeřila pěstmi, než mi došlo, že spíše ubližuji sobě. Bezradně a vztekle jsem sevřela v prstech jeho košili.

„Přál bych si, abys měla pravdu.“ Ještě jednou jsem ho za jeho poznámku uhodila. Proč nemůže přestat lhát?

„Mlč,“ neměla jsem na víc než na šepot.

Plíživě ovinul paže kolem mého pasu. Připomnělo mi to hada, který pomalu a nevinně omotává svou kořist, než své tělo sevře natolik, až jeho oběť nemůže dýchat.

„Ubližuješ mi tím, že jen dýcháš.“ Zbystřila jsem. Jeho hlas se změnil. Skláněl se ke mně a utahoval své sevření. Dlaní přejel po hraně mé čelist. Prsty zavadil o můj spodní ret. Něco v jeho chování mě přinutilo nehýbat se. Ruku zapletl do mých zacuchaných vlasů a sevřel je v pěst. Mé smysly zbystřily na nejvyšší úroveň. Nebezpečí.

Nečekaně mou hlavu zvrátil dozadu a jeho rty sklouzly po mém hrdle. Vyděšeně jsem ho chytla za ramena. Chabě jsem se vzepřela. Chvíli jsem samu sebe plísnila za to, že je se mnou něco špatně, ale… čert to vem. Zavřela jsem oči. Bezpochyby nějakým způsobem mátl mé smysly. Pro chvíli, kterou jsem teď prožívala, stálo zato snad i zemřít. Rty po mé kůži rozpáleně tančily a prsty v mých vlasech jemně povolily, až pomalými pohyby začaly masírovat pokožku na mé hlavě. Nepřestával. Jeho pohyby se stávaly naléhavějšími. Uvědomila jsem si, jak reaguji. Co polibek, to silnější sevření jeho paží, co pohyb prstů, to sten.

„Už ani nemám sílu se tě zbavit.“ Přestal, ale žena, kterou ve mně vzbudil, neměla dost. Nevnímala jsem, co říká, a než se stačil narovnat, mé rty zaútočily na jeho. Vůně, která ho pro mě činila tak přitažlivým, se kolem mne rozprostřela v nevídané intenzitě.

Nereagoval. Dlaně na jeho tvářích ho uvěznily v mé blízkosti. Odtáhla jsem rty natolik, abych stále mohla nasávat jeho dech. Stal se pro mě nezbytným. Nesmyslně jsem lpěla na čemkoliv, co mi byl ochoten dát. Zničil mě.

Bez problémů se zbavil mé naléhavosti a odcházel. Neotočila jsem se za ním. Litovala jsem se. Na víc jsem už neměla sílu.

„Nenič si život víc, než jsem ti ho zničil já. Pošlu Jákobovi dopis, že ho očekáváme.“ S těmito slovy za sebou zavřel dveře. Nemyslela jsem si, že ho můžu nenávidět ještě víc.

Vztekle jsem po tom nevinném kusu dřeva mrštila střevícem. Proč já mu na to vždycky skočím?! Sesunula jsem se na sesli před zrcadlem a zjistila, že jsem ze sebe udělala ještě většího komedianta, než jsem si myslela. Líčení z předchozího večera jsem měla rozmazané po celém obličeji a vrabčí hnízdo na hlavě ze mě dělalo prvotřídní čarodějnici. Skvěle. U umyvadla s vodou jsem se snažila ze sebe tu spoušť dostat. Vlasy jsem jakž takž umírnila do přijatelnějších vln, ale šaty jsem ze sebe prostě nemohla sundat. Nedosáhla jsem na šněrování, které Ema tak pečlivě utáhla, že vydrželo celý den i můj neklidný spánek.

Skopla jsem i druhou botu a vtrhla na chodbu. Tušila jsem, že řvaní jeho jména nebude mít smysl, ale v tu chvíli mi to připadalo jako řešení. Rázovala jsem chodbami a otevírala jedny dveře za druhými, ale vždy se stejným výsledkem. Každý pokoj byl prázdný. Na konci jedné z nich mě napadlo podívat se do stájí. Tor stál na svém místě. Pravděpodobnost, že se Edward skrývá kdesi na hradě a neprchl před mým hněvem, se zvýšila. S novou silou jsem prohledávala jednu místnost za druhou, až jsem se dostala do části hradu, která byla temnější než ostatní. Uvědomila jsem si, že jsem v křídle, jehož okna jsou zabarikádovaná. Pokoje se ale zdály zabydlené. Působily tak, i když se nikdo neobtěžoval do této části doplnit svíce do svícnů.

Věděla jsem, že moje hledání ztrácí smysl. Za chvíli jsem neviděla ani na krok před sebe. Edward mohl klidně stát za mnou a já bych o něm nevěděla.

„Nesnáším tě!“ S posledním výkřikem, co si o něm myslím, jsem se otočila a vrátila do části hradu.

V kuchyni jsem uloupila zbytky ze včerejší večeře. Naštvaně a uraženě jsem si dřepla za stůl. Můj život se tak překotně začal oddalovat od reálného světa, že mé myšlenky už zdaleka nepatřily někomu pevně s nohama na zemi. Odmítala jsem polemizovat o osudu, přemýšlet nad budoucností, v tuto chvíli jsem jen živila nenávist k Edwardovi. Nezabývala jsem se otázkou, proč jsem chtěla, aby mě Edward políbil, ale proč to neudělal. Rád mi ubližoval. Ne fyzicky, poslední dobou ani slova nepotřeboval. Zničil mě. Musí se naučit žít s následky. Já mu nic nedlužím, zato on mně ano. Nenechám ho si se mnou hrát, když konečně vím, o co mu jde. Dokážu být stejně vypočítavá jako on. Dokážu?

Rázně jsem vstala od stolu. Mířila jsem do svého pokoje. Upravit se. Možná způsobit nějaké vytržení v Bernu. Cokoliv, co by mu nějak ublížilo, nebo aspoň poškodilo jeho pověst… moji pověst? Vadilo by mu to? Ignorovala jsem tmu za okny.

Na schodišti mě však zastavil. Stál na jeho vrcholu jako socha boha. Celou cestu nahoru jsem zvažovala, zda následovat svůj původní plán a bez povšimnutí ho obejít, ale příslib možnosti vidět jeho obličej, kdy udělám něco… cokoliv, co mu nebude po vůli, mě lákal.

„Ema je pryč.“

„Mám pro ni dojít?“

„Ne.“ Došla jsem nahoru a postavila se naproti němu.

„Nemůžu si rozepnout šaty.“ S nehranou zvědavostí jsem sledovala jeho reakci. Nehnul jediným svalem. Otočila jsem se. Mírně jsem se předklonila a ruce zapřela a zábradlí. Jasný náznak. Také dokážu nečekat na odpověď.

„Otče?“ Ohlédla jsem se na něj přes rameno. Nedokázala jsem udržet vážnou tvář. Utekl mi výsměšný úsměv, který se až nápadně podobal jeho, jako bychom opravdu byli dcera s otcem.

„Nechovej se jako dítě, Isabello.“ Začal násilně škubat tkanice korzetu skrz jejich otvory.

„Nejsem dítě!“ Vytrhla jsem se z jeho rezervovaného držení a otočila se k němu čelem. Paží jsem rychle zachytila sklouzávající šaty.

Shlížel na mě přísným pohledem.

„To vskutku nejsi.“ Kdyby rychlým pohybem očí nevzhlédl, nevšimla bych si, že předtím nevěnoval pozornost mé tváři.

„Je od vás sobecké mě pokoušet a zároveň držet ve tmě.“ Nemusela jsem upřesňovat, o čem mluvím. Ten nevyslovený pocit byl trnem v oku nám oběma.

„Nebylo by ode mne spíše sobecké vzít si, co tak nepokrytě nabízíš a okrást tě o budoucnost? Za předpokladu, že by pro mě byla tvá nabídka lákavá.“ Ten pohrdavý tón! Vždy, když se chvíli domnívám, že mu mé city nejsou lhostejné, vykáže mě zpátky mezi ty, kterými pohrdá.

„Jak jste velmi výstižně řekl, za předpokladu, že to pro vás není lákavé, nemůže to být ani sobecké.“

„Naznačuješ, že by to ode mne bylo laskavé?“ Teď zněl pobaveně.

„Přinejmenším by bylo laskavé zasvětit mě do pokušení muže a ženy, o kterém zajisté víte více než já.“ Pozoroval mě, ale pobavený úsměv na jeho tváři zamrzl.

„Co muže nutí ve mně vidět předmět? Co zatemní jejich myšlení natolik, že bude pro mne snadné je obalamutit. Co je tolik láká. Kde berou nutkání políbit, dotýkat se, vlastnit? A proč o tom společnost a vy tak sveřepě mlčíte?“

„Proč to chceš vědět ode mne?“ Přiváděl mě k šílenství nebo spíš už jsem došla na samý okraj toho, co vydržím. Udělala jsem k němu svižný krok a hrubou silou zabodla ukazovák do jeho hrudi.

„Protože vy jste to jediné, co jste mi nechal.“

Jeho rty byly sotva v úrovni mého čela. Vzal mou ruku, která narušila jeho osobní prostor, a sklonil ji k mému boku.

Pár kroky mě donutil opřít se zády o zábradlí, které ještě před chvílí hrálo v můj prospěch. Snad ze strachu jsem se stále více zakláněla nad propast, od které mě dělilo, jak se Edward nade mnou tyčil.

„Nabízím ti možnost zbavit se mě a ty mě stejně stále pronásleduješ, jako ztracené štěně.“ Špičkou nosu laskal hranu mé tváře a přitom nasával pach jako šelma na lovu.

„Každá žena je zprvu ztracená, proč zrovna ty bys měla být výjimkou?“ Hbitě mě chytil za pas a vysadil na nebezpečně úzkou hranu zábradlí. Polekaně jsem se otočila. Třímetrový vzdušný prostor, který jediný mě teď dělil od tvrdé dřevěné podlahy, prostoupil celým mým tělem jako ochromující vlna. Sama jsem cítila srdce zběsile tepající o mou hruď.

„Cítíš to? Život, který se právě v tobě probudil. Tvé tělo po většinu času spí a jen v okamžiku, jako je tento, se rozepne do svých možností.“ Povolil jednu dlaň držící můj pas bezpečně na místě. Křečovitě jsem sevřela madlo. Prsty oné dlaně obkreslil kontury mého obličeje. Dokázal svými dlouhými prsty zároveň sledovat obě mé lícní kosti a následně hrany čelisti.

Už jsem se od něj neodkláněla, ale tiskla do jeho doteku. Zbývající prsty na mém pase povolily. Jedinou spojnicí s životem byla jeho ruka na mé tváři.

„Líbí se ti ten pocit?“ Celou dobu jsem se mu dívala do očí. Tentokrát vyčkával na mou odpověď. Odpověď, kterou jsem neznala. Strach ze smrti nebo možná bolesti mě přiváděl do jakési euforie, že ještě nepřišla. Ještě stále jsem v bezpečí.

„Je jednoduché si ho zamilovat.“ Nakláněl se ke mně stále blíž a já očekávala, co udělá. Nicméně ani když se jeho rty zprvu lehce dotkly mých, stále jsem nevěřila. Z vjemového zahlcení jsem zavřela oči. Překvapilo mě, že vypnutím jednoho smyslu se celá scéna kolem tak převratně změnila. Zmizela propast, strach se vypařil a hlavním bodem těla už nebyly mé sevřené prsty, ale body na mé tváři, kde se mne dotýkal. Myslím, že v ten okamžik přestal existovat i Edward, můj kmotr. Nedokázala jsem si ho spojit s tím, co jsem teď prožívala. Byly tu jeho pevné a chladné rty vypalující cejch na má ústa. Cejch, kterého se už nikdy nezbavím. Ale jemnost a něžnost s jakou svíral mé rty ve svých, nezapadala do obrazu osobnosti, který jsem o něm měla vykreslený. Nezapadala do hry, kterou rozehrál.

 


 

Pár slov na závěr - na vysvětlení. Perex navazuje na předchozí. Kdo si chce udělat obrázek o Rosalii, nechť si přečtě stejnojmený drabble. No a jinak doufám, že jste ješte nezapomněly. :-)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

12)  Babča S. (12.04.2012 21:01)

ambra

11)  ambra (12.04.2012 19:43)

Vyříkali si to. Padla poslední tabu. Za ten rozhovor máš u mě obr dort (nebo flašku, jak chceš ). Je to bezesporu jedna z nej věcí, co jsem tu kdy četla. Ovšem stejně mě svírá pocit (jistota), že to zásadní ani teď vyřčeno nebylo. Já bych mu fakt pleskla! Jenže, jak už jsem psala dřív, tenhle Tvůj Edward je tak dokonale strašidelně a sexy upíří, že mu nakonec zcela jistě odpustím všechno (možná i ne čistý HE, protože se obávám, že kdyby tahle zahořklá duše měla být najednou krystalicky šťastná, tak by to s ním taky mohlo seknout:D ).
Mám psát, co se mnou dělají ty Tvoje (jejich) ochmatávačky? Napsat kostýmní záležitost tak, aby z toho nevyšla červená knihovna, to je fakt kumšt (tak jo, dort i flaška ).
Doufám, že už píšeš další a že ani na chvíli nezapomeneš, že jsi nám na konci téhle úžsné a bolestné a sexy kapitoly dala něco jako naději;) .

10)  maily1709 (12.04.2012 17:46)

wouu nemam slov, je to cim dalej tym lepsie

Alaska

9)  Alaska (12.04.2012 17:11)

Bye: Tentokrát jsem tě předběhla . Ach ano, perex. Jsem ráda, že se mi podařilo ho vyplnit, oni někdy také vzletná slova vyjdou na prázdno. Trošku mě děsí, že se dostávám do roviny, kdy daleko víc chápu Edwarda než Bellu. . Samozřejmě, že se mu jeho plán mírně nahnul. Řekněme, že Bella nereagovala podle jeho představ . Děkuju za ta krásná slova.
jenka: Možná víš víc než si myslíš. ;)
Bosorka: Jj, brzy (zděsila jsem se při pohledu na datum předposlední kapitoly). Já u posledního odstavce radší volila láhev vína než globální ochlazení , lepší je svézt se na vlně.
Silvaren: Tys mě odhalila . Nevěděla jsem, že jsem tak předvídatelná, teď abych šla přepsat další kapitolu.
marcela: Díky
martty555:
gucci: To není film, klidně si zařvi.
misa: já se chvílii taky bála, ale to bych vám neudělala. Dík

Bye

8)  Bye (11.04.2012 21:54)

Už jsem Tě chtěla upomínat

Alasko! Tak přesně dnes jsem si vzpomněla na Tvá slova z úvodního perexu:
"Aneb co se stane, když mladá dívka přijde o všechno a stane se figurkou někoho, kdo jejím světem pohrdá."
Konečně na ně totiž v plné síle došlo.
S Edwardem je to jako na houpačce. Jednu chvíli ji k sobě táhne (A ať laskavě netvrdí, že to má ještě úplně pod kontrolou!) a v další ji odkopne jako prašivýho psa. Bella ty jeho výkyvy zvládá obdivuhodně dobře - teda já vím, už z něj šílí a připadá si zničená, ale... já bych teda takhle neobstála. Klobouk dolů.
Připadá mi, že ho společně s Bellou miluju i nenávidím čím dál víc. Zároveň mi ho je líto, protože jeho city se zdají být stejně zamrzlé jako jeho tělo a snad to ani není jeho vina, že prostě nedokáže nic cítit. Nebo... že by...? Zdá se mi to, nebo na konci toho dlouhatánskýho tunelu prosvítá nepatrné světýlko? Je to Naděje?

A jinak... OMG! Dokonalost!
„Obejmout,“ promluvilo dítě, na které mě degradoval.

"Odtáhla jsem se od něj a vytvořila mezi námi prostor, který mi pomáhal si uvědomit, jaký je mezi námi vztah. Žádný." Ááááááá :'-( :'-( :'-(

A tohle!
„Znamenám pro tebe něco?“ Vykání šlo stranou.
„Ano.“ Jednoslovná odpověď. Odmítala jsem ale, aby mě dále držel v nevědomosti.
„Co?“
Překulil se na záda. Ruce mu spočívaly podél těla. Vypadal jako nebožtík.
„Mnoho věcí.“ Odmlčel se, ale jeho výraz působil zamyšleně, ne nepřístupně. „Klíč k dosažení staletého cíle. Rozptýlení. Zábavu a zároveň neustálé rozčarování. Zodpovědnost.“
Ty voe! Nevím jestli žasnu víc nad tím, žes něco takovýho vyplodila, nebo nad tím, že něco takovýho řekl!

Radši končím, takhle bych mohla zkopírovat fakt všechno. Zkrátka a hotovo.

7)  jenka (11.04.2012 21:34)

Pokaždé znovu a znovu zanecháš pocit, že vím o něco víc, ale ve skutečnosti to tak není. To nic nemění na tom, že jsem právě dočetla další skvostný kousek z tvé sbírky. Každé slovo tak dokonale zapadá, má své přesné místo, působí maximálně... A přesto celek ani náhodou nepůsobí vyumělkovaně. Prostě božské dílo.

Bosorka

6)  Bosorka (11.04.2012 21:20)

Další kapitola? A tak brzy?
Radši toho nechám
Já se z toho Edwarda zblázním! A divím se, že se z toho jeho chování nezbláznila i Bella.
Ale ta poslední část vauuuuu. Říkala jsem si klid, je to jen polibek, ALE... jsem zralá na globální ochlazení!

Silvaren

5)  Silvaren (11.04.2012 21:07)

Ty jsi úplně stejná jako Edward! Hodíš udičku a já ti mám věřit, že ten poslední odstavec něco znamená? Nebo dokazuje? áááá co mi to děláš!
Tohle mě dostalo - „Proč to chceš vědět ode mne?“ „Protože vy jste to jediné, co jste mi nechal.“

4)  marcela (11.04.2012 19:56)

Je to temné,vzrušující a dokonalé.Nevím,jak lépe to popsat.

3)  martty555 (11.04.2012 19:22)

2)  gucci (11.04.2012 19:12)

novej díl!!!já ani nedutám!

1)  misa (11.04.2012 19:06)

jéééééééééé. mám radost. už sem myslela že se nedočkám;) ;)
jinak supeeer. už se těším na další

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek