Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Studoval jsem zlaté oči mého dlouholetého přítele. Mluvil nadšeně o svém úspěchu. Já ale před sebou viděl trosku. Jeho rudooká žena kolem mě prošla se zbytky mršin kaloňů. Copak nevidí, jak hluboko klesl?

V okamžiku, kdy se průzor zase uzavřel, jsem si byla jistá, že mě šálil zrak.

„Lady…“ Nevnímala jsem. Stále jsem se topila v myšlenkách o příteli mého kmotra, když jsem se ocitla v kolotoči dalšího tance. Být to žena, předpokládala bych, že to je jedna z Edwardových sester. Jsou zde dnes? Ani jsem se Edwarda nezeptala, jestli dorazí. Nepředstavil by nás, kdyby zde dnes byly? Nepředstavil mě žádné ženě v místnosti. Proč?

Mé úvahy zabloudily do absurdních a nereálných zákoutí. Svět se kolem mne roztočil. Cítila jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Z ničivé vichřice mých vlastních představ mě vytáhla známá paže. Nedočkavě jsem mu hleděla do očí neschopna rozhodnout se, kterou otázku položit dříve.

„Pojď. Něco ti chci ukázat.“ Nevěděla jsem, zda jsem mu správně rozuměla, protože při druhé větě se už otočil a táhl mě pryč z parketu. Jistými kroky mě vedl ven ze sálu. Na nic jsem se neptala, protože jsem doufala, že konečně dnes se něco dozvím z jeho vlastní vůle. Stoupali jsme po úzkém točitém schodišti. Malý prostor a pár mých nedočkavých, vyzývavých a marně kradmých pohledů způsobilo, že jsem několikrát klopýtla. Edward si mě pevně přitáhl k boku, až jsem se jednotlivých schodů jen stěží dotýkala. Pospíchal a byl napjatý.

Nízké dřevěné dveře, před kterými se Edward musel sklonit na mou úroveň, aby prošel, nás dovedly na samotný vrchol hradeb. Pustil mne a zhluboka se nadechl. Já se pomalu rozešla k cimbuří. Ten pohled mě fascinoval. Rozlehlá, tichá a klidná krajina, kam jen oko dohlédlo. Napravo od nás se krčil titěrný Bern - v porovnání s loukami, poli a lesy přede mnou. Nikdy jsem si nevšimla, že jediná hora široko daleko je ta pod Algorem. Na všechno majestátně shlížel měsíc, líně se rozvalující po zšedlých mracích. Vše jak na dlani.

Edward se postavil vedle mne, ale příliš daleko. Necítila jsem panovačnost, jež mne v jeho blízkosti obklopovala. Ruce opřel o cimbuří a celý jeho postoj se rázem zhroutil. Děsil mne. Ne ale jako vždy. Děsila mě jeho náhlá zranitelnost.

„Tenebrie je malá země ležící na hranici Království. Nikdo ti dnes už s určitostí neřekne, zda spadá pod hlavu krále. Je to už skoro dvě stě let, co patřila mezi Hasské země. Tehdy se ale jmenovala jinak a můj otec byl váženým členem dvora. Od té doby se mnohé změnilo.  Za mé přítomnosti začala šlechta zdejší kraj nazývat Tenebrie a o mé vítanosti u dvora by se dalo spekulovat. Někteří mě ignorují, jiní mě berou na vědomí a někdy najdou i dost odvahy mě pozvat na významné společenské události, spíše však ze zdvořilosti. Myslím, že kdybych se skutečně ukázal, nikdo by mou přítomností nebyl nadšený. Nemám žádné závazky vůči králi. Jsem sám sobě pánem.“ Zvedl pohled a zahleděl se do dáli.

„To co vidíš před sebou je země, která má ohromný potenciál. Bohatství, které já nikdy nevyužiji. Dědictví, které jsem od samého dětství odmítal, a přesto jsem se zasloužil o to, aby spadlo do mých rukou.“ Odmlčel se.

„Žiju zde už skoro dvě stě let.“ Naklonil hlavu na stranu a pozoroval mě.

„Nikdy jsem nechtěl být připoután k nějakému místu. Naivní a nezodpovědné mladické přání. V mém nynějším stavu ale také utrpení. Chci cestovat. Poznat jiné kraje, kultury. Jiný způsob života.“ Zálibně se zahleděl do dáli. Žasla jsem nad silnými emocemi, které z jeho slov vyzařovaly. Soucítila jsem s ním?

„Přes všechno to, co ti tu vykládám, si přeju mít možnost se nakonec vrátit domů.“ Netušila jsem, proč mi to říká. Proč se mi svěřuje.

„Do roka odejdu a potřebuju dědice.“ Začala jsem panikařit.

„Dědice, který zajistí, že Tenebrie bude stále v rukách Masenů.“ On odejde?! Ode mne!

„Uzavřeme dohodu a já ti už nikdy nebudu zasahovat do života.“

„Dohodu?“ Můj hlas zněl pisklavě a příliš vysoce.

„Podepíšeš smlouvu. Zaručíš se mi, že veškeré své potomky vychováš k obrazu svému. Mému,“ dodal šeptem. „Vštípíš jim to, co jsem vštípil já tobě. Naučíš je vládnout. Je mi naprosto jedno, co se zdejším krajem uděláte. Chci jen jednu jistotu. Mít se kam vrátit.“ Zírala jsem na něj neschopna slova. Nevím, co bolelo víc. Zda to, že jsem pro něj byla pouhým prostředkem, nebo že mě tu nechá napospas celé té společnosti, kterou poštval proti sobě, potažmo mně.

Přes všechnu zlobu ale vyhrál strach.

„To nezvládnu,“ sepjala jsem třesoucí se ruce.

„Jistě že zvládneš.“ Arogantní sebejistý úsměv, který nahradil strastiplný výraz, mě rozlítil.

„Nesnáším vás!“

„To nevadí.“

„Co když odmítnu?“

„Zde není co odmítnout.“ V tu chvíli se vrátil děsivý a sebejistý Edward.

Naše pohledy sváděly boj o nadvládu, i když nebylo pochyb o vítězi.

„Krom toho svého nového mazlíčka si tentokrát můžeš vybrat sama.“ Rty se mu roztáhly do pobaveného úsměvu plného zadostiučinění.

„Mazlíčka?“ štěkla jsem po něm.

„Manžela. Muž po tvém boku ti zajistí stabilitu ve společnosti. I když to bude pouhá loutka.“ Otevřela jsem ústa k protestu, ale nebyla jsem schopná slova. Jeho mysl byla tak zvrácená.

Přistoupil blíž a ukazovákem přejel po mé čelisti, aby mě donutil se na něj podívat.

„Nic nemusíš rozhodnout teď, Isabello. Máš celý rok k tomu, aby ses připravila se na můj odchod, a pak tě čeká život, o jakém se ti ani nesnilo.“ Odtrhla jsem jeho ruku od své tváře a rozeběhla se zpátky ke schodům.

Netušila jsem, proč mě jeho odhalení tak ranilo. Ale vždyť to víš, náno tupá! Myslela sis, že jsi pro něj něco víc než jen pitomé lidské mládě. Měly by mě děsit a zajímat do očí bijící nesrovnalosti v jeho příběhu. Třeba to, že tu žije dvě stě let. Ale zrada, kterou jsem cítila vůči své osobě, byla v tento okamžik mnohem důležitější. A jeho představy o mém životě! Jak je měl nalinkované dopředu! Možná mnohem dříve, než jsem se vůbec narodila. Nejsem nic. Jak on velmi přesně řekl – na mém rozhodnutí nezáleží. Nezáleží!

Bylo záhadou, jak jsem se dostala až na konec schodiště bez úrazu. Bezmyšlenkovitě jsem běžela vpřed, aniž bych si uvědomila, že sál plný hostů není to pravé místo, kde bych se měla ve svém stavu ukazovat. Než jsem ale stačila překročit práh, zachytily mě něčí paže. Nestihla jsem ani vykřiknout – ne že bych se snažila – než jsem byla s rukou přes ústa dotažena do okenního výklenku ukrytého za závěsem. Přestala jsem se vzpírat ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je něco špatně. Ztuhla jsem a čekala.

„Nekřič,“ promluvil hluboký hlas s cizím přízvukem.

Jeho ruka sklouzla z mých rtů přes krk na rameno, ale nepouštěl mne. Cizincova silná paže tiskla má záda na teplé a měkké tělo. Ticho se protahovalo a já se snažila vypnout to hlasité výstražné pozor, které mi znělo v hlavě. Cítila jsem ty dva hluboké nádechy, které ho měly uklidnit, a pak mě ve svém objetí otočil.

„Ublížil vám?“ Mé dilema vůbec nesouviselo s jeho otázkou. Měla bych mu vyčinit a odkázat ho do patřičných mezí. Ukázat mu, že takto se mnou zacházet nebude, ale chovat se podle Edwardových přestav mi bylo stejně nepříjemné. A dát najevo strach už mi bylo několik měsíců cizí. Navíc i na maškarním plese byl jeho vzhled pochybný. Dlouhé neupravené havraní vlasy a snědá pleť nezapadaly do kasty společnosti mého kmotra. Mé kasty.

Odstoupil ode mne dva kroky. Můj postoj mu musel napovědět, že je mi jeho blízkost nepříjemná.

Podíval se z okna. Měl něco na srdci, ale nevěděl, jak to říct. Neulehčila jsem mu to. Prohlížela jsem si ho. Chtěla jsem rozptýlení od toho, co se stalo na hradbách.

Otočil se zpátky ke mně. Pohled naléhavě a odvážně upíral do mých očí. Copak nemá ani kousek soudnosti? Proč se mi zdá, že se chová neuctivě?

„U brány mám připravené koně. Mohu vám pomoci uprchnout.“ To upoutalo mou pozornost. Uprchnout? S ním? Nebylo by to z bláta do louže? Co mu vlastně dává naději, že bych jeho nabídku zvážila? Kde vůbec bere odvahu se mě na něco takového zeptat?

Nicméně jeho živé a odvážné vystupování mě upoutalo. Když jsem mu pohlédla do tváře, viděla jsem osobnost, ne jen prázdnou masku jako všude okolo.

Skutečně jsem jeho nabídku zvažovala. V skrytu duše jsem ale věděla, že bych jednala unáhleně a nerozvážně. Veškeré mé nynější rozhodnutí by bylo pouze plodem mé nenávisti k Edwardovi. Ne rozumného uvažování. Edwardova nabídka sama o sobě nebyla špatná – život aristokratky. Měl jedinou vadu, nabídl mi ho Edward.

Nad svou odpovědí jsem ale nemusela přemýšlet dlouho. Edward prudce roztáhl závěs, který mě a mého únosce odděloval od společnosti. Na mě se ani nepodíval a nenávistně sledoval mého společníka.

„Co tu chceš, pse?!“

Už z mého předchozího uvažování jsem měla poznat, že můj nápad je naprosto skandální a přesto se mi zdál v tuto chvíli brilantní.

„Edwarde,“ pronesla jsem důrazně a povýšeně. V tuto chvíli jsem to byla já, kdo se choval na úrovni. Co se týče morálních hodnot, těm jsme se právě zdaleka vyhýbali oba dva.

„Už jsem si vybrala.“ Jakmile slova opustila má ústa, měla jsem plnou pozornost svého kmotra. Nepřátelský výraz na jeho tváři přetrvával. Dostatečný důvod, abych ve svém rozhodnutí našla zadostiučinění. Zpozorovala jsem, jak nenávistně zatíná pěsti, což na mé tváři vykouzlilo úsměv.

Nevšimla jsem si, kdy se cizinec postavil mezi nás, ale nejednou jsem se dívala na Edwarda přes jeho rameno.

„Tvé jméno, barbare?“ Ano. Věděla jsem, že ať je jeho nechuť k tomuto člověku jakákoliv, dodrží své slovo.

„Jákob.“ Vzdorovitost mého cizince mě však překvapila.

Můj kmotr mě hrubě popadl za ruku a škubl se mnou, abych stála po jeho boku.

„Jákobe, představuji vám vaši budoucí ženu.“

Otočil se a hradem se roznesl jeho ďábelský smích. Polekaně jsem se za ním obrátila a sledovala, jak od nás odchází. Zastavil se až na kraji sálu plného hostů.

„Vážení, myslím, že vás už nebudeme potřebovat. Má dcera si již vybrala.“ Absolutně jsem nebyla připravená na to, co poté nastalo. Naprosté davové šílenství. Všichni se hnali ke dveřím a uši mi trhal nepříjemný jekot odrážející se od kamenných zdí. Pomyslela jsem si jediné. Peklo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

12)  Annie115 (11.03.2012 12:07)

Twilly

11)  Twilly (10.03.2012 08:57)

Ty jo.... I když se to, cos napsala opticky blíží k frašce, má to i ní na míle ďaleko. Takže Jacob bude Bellin manžel? Al, já tleskám

10)  martty555 (09.03.2012 19:17)

leelee

9)  leelee (06.03.2012 23:58)

nevim proč, ale myslim že nakonec bude všechno jinak

Alaska

8)  Alaska (06.03.2012 23:24)

Bye: Píšu si na seznam: resuscitovat Edwarda. Ale na druhou stranu, celý den mi vrtá, jak všichni Edwarda za jeho chování zavrhly, ale on to vlastně myslel dobře, nebo ne?
A kaloň , první varianta byly opice (potřebovala jsem exotické zviřátko), ale lidská krev - opičí, to je skoro jedno... tak to schytal kaloň - býložravec ( i když nevim kde sebral to latinské jméno vampyrus)
julie: "mistr arogance" to přirovnání se mi zamlouvá Dík
BlackBeuty:chlapisko sice jo, ale i upířisko a já jsem prostě na ty otázky sporné fyziologie neživé hmoty trochu háklivá
Silvaren: Oh ano, dokonalý upír. Mám ale pocit, že i když jsem dělala co mohla, jseš asi jediná, kdo se staví na Jákobovu stranu
gucci: Já vím, já vím, já vím!!! Ale to prostě nešlo, zvláště v tom časovém presu. Objevilo se tu, že by to jméno mělo znít východně, s čímž souhlasím, ale tím se výběr zužuje na děsivé věci - např. takovej Vlad mě dostal. No tak jsem zvolila kompromis, ten Jákob je aspoň nějak zažitej... a jinak, moc si nezvykej, sama si viděla, že můj počítač takovej nápor nezvládl.
ambro: Jak dlouho to plánoval... stále si zachrávám s myšlenkou, jestli ten požár při němž zemřel Bellin otec byl nešťastnou náhodou. Ale to se my nikdy nedovíme. A má š pravdu, Jakob si to vyžere až do konce. A ségry mi sem netahej, mám co dělat ukočírovat jednoho upíra. Já dík za tu rychlovku.
marcela: To mě těší.

Bye

7)  Bye (06.03.2012 22:26)

Jupííí!
Jsem v sedmém nebi, že jsem se konečně jednou trefila. Barbarský pes, pardón, princ, JE budoucí manžel! Jákob, ovšem, že mě to nenapadlo, koho pro ni chystáš...
Na cimbuří se mi chtělo brečet společně s Isabellou - zavržená, ponížená na pouhou nosnici a vychovatelku. Navíc ani ne JEHO dětí! Nejděsivější na tom bylo to, že on si ani neuvědomil, že v tu chvíli ranil. On je skutečně jako kámen.
To zadostiučinění, když ho pak vypekla s tím vzpurným psem! Aspoň si vybrala osobnost, ne žádnýho padavku.
Jasně, to by ani nebyl Sir (vlastně už delší dobu Edward ), aby ze svého vlastního ponížení nevytěžil a neobrátil ho ve svou zbraň. I když pomyšlení, že se jeho "potomkem" stane poloviční bastard... nevěřím, že ho to nežere!
Alasko, tak už ten šutr oživ. Já nevím, ať ho zlomí to odloučení od rodný hroudy, nebo od někoho, kdo po ní chodí. Nebo ať třeba s pomocí zlatookého přítele zjistí, že kaloň má jméno od toho, že je kalonicky výživný (teda, ty máš ale smysl pro morbidní humor - upír žere upíra - to je hotovej kalonibalismus!), to by ho mohlo polidštit, ne? Co s ním asi udělá, až uvidí že Isabellu někdo miluje?
No, konec byl přímo hororový. Ten zděšený úprk. Normálně jsem tu na chvíli úplně zamrzla!
Jo, a abych nezapomněla! Na chvíli jsme se ocitly v Sirově hlavě!
Prej: "Copak nevidí, jak hluboko klesl?" Ta arogance!
Rudooká žena? Milující, zdá se, když sklízí po večeři. Že by novorozená Esmé?
Končím se spekulacema. Stejně mě vypečeš.

julie

6)  julie (06.03.2012 22:18)

óóóóó,konec plesu trochu jiný,než všichni doufali? To miluju!
A mistr arogance nezklamal:„Jákobe, představuji vám vaši budoucí ženu.“ No,jsem neskutečně zvědavá na další kapitolku

BlackBeauty

5)  BlackBeauty (06.03.2012 16:46)

dyť Edward je taky chlapisko, nie? ... mohl by se o potomka postarat sám, né do toho tahat Jákoba .... hm, ňáko se nám to zamotává těším se na další díleček ... naprosto skvělá povídka

Silvaren

4)  Silvaren (06.03.2012 14:02)

Nesnáším to, co se Edward pokusil z Belly udělat a že to Bella dopustila. Nesnáším Edwardovu manipulaci. Arogantní zmetek! Na druhou stranu naprosto dokonalý upír.
Je to celé tak krásně ponuré, naprosto si to vychutnávám. Jsem strašně zvědavá, jaký bude Jákob, a doufám, že s ním bude Bella šťastná.

gucci

3)  gucci (06.03.2012 10:21)

Ty jsi ještě větčí tyran jak ten praštěnej Edward...proč si musí vzít zrovna Jácoba!!!auuuuuu to jméno je takhle ještě horší než bylo!B) aspoń ho brosím ostříhej..
..já se uklidňuji jen vědomím o obsahu dřívějších perexů...souhlas s ambruš...Edward už to nedrží pevně v rukách...je to jen jeho maska! Dneska bude jako další???super!!tak se mi to líbí....jinak tohle byla chuťovka před očekávaným předkrmem...konkrétní počet chodů ještě nebyl zveřejněn! ...

ambra

2)  ambra (06.03.2012 10:00)

To bolelo:( . Ale jo, logiku držíš, kdyby jí začal vyznávat lásku, byla bych šťastná, ale zmatená, ale stejně... :( . Teď už o jeho motivaci není pochyb a ano, mohl to mít naplánováno už před jejím narozením. Vždyť má tolik času... Jenže mu nevěřím, že to, jak ji k sobě připoutával, byla jen součást plánu. Vymklo se mu tu. A myslí si, že to s odjezdem pomine. Jenže chce odjet až za rok. Co bude znamenat ten rok? Bude přijímat Jákoba jako Bellina snoubence? No tak na to se těším , i když podle těch šílených perexů ho asi nezabije, že . A kde jsou, kruci, ségry, aby mu vrátily rozum?!
Ech, pokaždé, když se jí dotkne, vyskočím o půl metru Zlobivý, zlobivý Edward!
Děkuju!

1)  marcela (06.03.2012 08:26)

Tuhle povídku čtu v naprosto hypnotickém stavu.Je skvělá a mě běhá mráz po zádech.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek