Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

"Ještě stále se můžeš rozhodnout jinak." A.W.

Zvedla jsem oči k nadšenému s vyčkávavému pohledu mého muže. Jeho naděje špinila zoufalé přání rozhodnout se tehdy jinak. Přinutila jsem se k úsměvu a padla mu kolem krku, nedokázala jsem ten falešný výraz udržet příliš dlouho.

Ach Alice, pomoz mi. Přivěď ho ke mně zpět.

Barbarský princ

Přísahal bych, že plamen na tisících svící v sále se musel rozkomíhat, protože chlad, který kolem nás zavanul, nemohl být jen výplodem mé fantazie. Společně s mými dvěma nohsledy jsem se otočil ke schodišti, abych té zrůdě pohlédl do tváře.

Nebylo barbarského děcka – jak nás oni označovali – co by neznalo povídačky o netvorovi z lesa. Pamatovali ho i moji prapředkové. Bezcitná bestie, co zlikvidovala celou naši armádu během jedné noci. Jediná bájná síla, co nás dokázala udržet na východě. Nikdo se už neodvážil pochybovat o pravdivosti těchto povídaček. Těch několik desítek klidných, přesto obezřetných let, rozvířila jedna jediná pozvánka – poznat jeho potomka.

Vyslali nás jako posly potvrdit jeho existenci a pravdivost jeho slov. Přál jsem si mít možnost jim to vyvrátit. Nesnášel jsem pohled na své blízké, když se rozkřikla zpráva o dopise – jediný hmatatelný důkaz, že Algor není opuštěný, jak mnozí z nás doufali.

Už nebylo pochyb. Okázalé mramorové sousoší stojící na schodišti potvrdilo veškeré obavy. Jediný pohled na něj a nepochyboval jsem, čeho je schopný. V porovnání s jeho dcerou představoval ale jen chabý stín. Jediný pohled na ni a cítil jsem, jak mi chladne krev v žilách. Věřil jsem, že její oběti jí dobrovolně padají do náruče. Její krása zabíjela. Nenáviděl jsem za to sebe. Jeho. Ji.

„Není jako on. Nemá rudé oči,“ promluvil můj dlouholetý přítel.

Moje nenávist se změnila v úplně něco jiného.

°°°°°°°°°°°°

Pozorovala jsem, jak se v šeru večera na nádvoří otáčí jeden kočár za druhým. Prvotní nadšení se postupně rozplývalo v nejistotě. Tolik lidí v honosných róbách. Sledovala jsem, jak vystupují, a hledala jakýkoliv náznak, že mezi ně patřím, že se jich nemusím bát.

Přestala jsem se mučit tím pohledem a vrátila se do svého pokoje. Ema mě naštěstí nenechala příliš dlouho samotnou. Přišla zavalená mými šaty. Až dnes jsem zjistila, že ples, který pro mě Edward uspořádal, je maškarní. Přišlo mi to smutně komické. Celý náš společný život je hra a on místo toho, aby se to snažil změnit, se rozhodné skrýt za masky. Svým způsobem jsem mu ale byla vděčná.

Poslušně jsem stála a nechala Emu, aby mě oblékla. Už dávno jsem zjistila, že pro tento úkon je mnohem způsobilejší než já.  Když mi ale upevňovala korzet, kterému jsem se doteď dokázala vyhýbat, měla jsem pocit, že síla, s jakou ho šněruje, má co dělat s naschvály, kterých jsem se na ní dopustila, místo s požadavky módy.

Přeměna začala.

Seděla jsem před sklem, které mě dělilo od podoby chladné ženy. Ona zakončila to, co můj kmotr započal. Vrzly dveře a Emě vypadlo všechno z rukou. Viděla jsem, jak se otočila ke dveřím, v očích hrůzu. Nevím, zda jí dal Edward nějaké znamení nebo se rozhodla utéct bez jeho svolení. Já stále setrvávala na stoličce a nenávistně sledovala ženu za zrcadlem. Ona nepohnula jediným svalem ve tváři, seděla naproti mně a svýma dokonalýma očima se dívala před sebe, jako by mne přehlížela, jako bych jí ani nestála za pohled.

Edward pozhášel v pokoji všechny svíce, jen krb nechal hořet. Místnost potemněla. Když se objevil za mnou, čekala bych, že žena v zrcadle se otočí a s půvabným úsměvem k němu vzhlédne, ale ignorovala ho stejně jako mne. Stále ještě není celá jeho.

Vzal do ruky huňatý štětec, kterým Ema nanášela na mou tvář bílý pudr, a pokračoval v její práci, až mezi námi nebyl rozdíl v barvě pleti. Uchopil do dlaně mé vlasy. Špičky prstů zavadily o mou šíji. Nezabránila jsem prudkému nádechu, který mému obrazu zkazil jeho kamennou masku. Edward to ale ignoroval a pokračoval svými tahy hodnými malíře na straně mého krku.

„Daleko na východě žijí ženy, které si denně natírají obličej, krk a dekolt na bílo.“ Postupoval níže, až slabou vrstvou pudru pokryl vše, co mé šaty odhalovaly.

„Jejich líčení je svým způsobem umění.“ Obešel mne a klekl si přede mě. Do ruky vzal čerň a pokračoval ve svém díle. Držela jsem tvář bez pohnutí, ale neustále jsem přemítala, odkud to všechno ví. Zda to viděl na vlastní oči? Zda se učil jejich umění?

Očima sledoval svou práci a já si všimla úsměvu. Byl uvolněný. Nevěřila jsem, že jsem mu lhostejná. Bylo by vskutku tak nebezpečné mu začít důvěřovat? Nechat se jím hýčkat?

Odkudsi vytáhl černou masku posetou bílými kamínky. Nestačila jsem si ji pořádně prohlédnout, než mi ji nasadil. Pak se rychle postavil a mě vytáhl za ruce sebou. Nestihla jsem zahlédnout svůj obraz. Myslela jsem, že mě spěšným krokem vleče ke dveřím, ale zastavil u vysokého zrcadla vedle dveří.

Mé přesvědčení, že ho nesnáším, se začalo rozpadat. Bílý obličej už se mi nezdál jen jako snaha udělat ze mě chladnou a bezcitnou bestii, jakou je on sám. Bílá tvář doplňovala můj kostým a dodávala mu pointu. V přítmí pokoje vypadaly mé šaty jako temná noční obloha posetá hvězdami, které se leskly v ojedinělém světle krbu. Můj obličej zářil v kontrastu s nimi a propletené ornamenty masky jen náznakem zakrývaly mou tvář, bílé třpytivé kamínky doplňovaly ty na šatech. Celek narušovaly jen rudé rty, které zvýrazňovaly, že pod maskou se skrývá žena.

„Jeden z našich hostů mě označuje za pána noci, myslím ale, že dnešní večer mou vládu převezmeš ty.“

Sledovala jsem, jak on si za mnou nasadil masku a nabídl mi rámě. Opatrně jsem ho přijala.

„Isabello, úplně se třeseš.“ Neřekl to výhružně, spíše soucitně a překvapeně. Čekala jsem, až ten had udeří.

Pustil mou ruku a otočil mě k sobě čelem. Předpokládala jsem, že se mi chce dívat do očí, když mi vyčiní, ale on si mne k sobě přitáhl a objal mne.

„Věř, že tě v životě nemůže potkat nic horšího, než jsem já,“ šeptal mi do ucha.

„Všichni ti lidé dole, jsou zde ze strachu. Bojí se, co by se stalo, kdyby nepřijali mé pozvání.“ Lehce mě hladil dlaní po zádech a mě to uklidňovalo víc, než jeho slova. V žádném případě jsem jeho objetí nepovažovala za samozřejmost. Síla, s jakou mě jeho gesto zasáhlo, mi vehnala do očí slzy. Pomalu mě dokázal přesvědčit, že to myslí vážně, že si se mnou nehraje. Doufala jsem, že kontakt je pro něj příliš osobní, než aby ho použil proti mně.

„Okouzli je a přesvědč je, že má cenu se ti zavděčit. Já se postarám o to, aby tě respektovali.“ Pomalu se ode mne odtáhl a ruce položil na mé paže.

„Nebo je ignoruj. Nikdo z nich ti ve skutečnosti nesahá ani po kolena.  Záleží jen na tobě, jakou hru rozehraješ.“ S posledními slovy mě vzal za ruku a otevřel dveře.

On si neuvědomoval, že právě ta hra mě znepokojuje. Hra, o níž jsem stále nevěděla, jestli chci hrát. Stála jsem před branou světa, o němž jsem nevěděla, co od něj očekávat, a už jsem nemohla couvnout.

Svícny na chodbách hořely a ve vzduchu se vznášela vůně teplého vosku. To, co by mě jindy uklidnilo, mě dnes znervózňovalo. Nic nebylo tak, jak jsem si zvykla. Začínaly se ke mně dostávat hlasy shromáždění. Nervozita ve mně gradovala. Uvědomovala jsem si, že Edwardovi drtím paži. On ale nezpomalil své sebevědomé tempo.

Najednou jsme se objevili na vrcholu krátkého širokého schodiště vedoucího do sálu, kde mě Edward tolik dní připravoval na tento večer. Naši hosté ztuhli, ještě než kdosi stačil ohlásit náš příchod.

„Kníže Edward Masen s dcerou Isabellou.“ Z  transu mě probrala Edwardova dlaň, když stiskla tu mou. Vzal mě za ruku a předvedl velmi velkolepý vstup do společnosti. Jediné, co jsem vnímala, bylo moje divoce bušící srdce, ale jeho pevné zacházení nedovolující zaváhání donutilo mé tělo vždy spolupracovat. Když mě na tanečním parketu přivinul k sobě a uchopil mě jako naši první taneční noc, něco ve mně dosedlo na správné místo. Jako by mi jeho obvyklé povýšené jednání vrátilo mou sebejistotu a já konečně začala hrát. Vzhlédla jsem a napřímila se. Všimla jsem si, že jeho maska nemá otvory pro oči. Pousmála jsem se. Důvtipné.

Chlad a nervozitu nahrazovalo teplo a jiskření. Naprosté ticho v sále dolaďovala vážná, přesto živá hudba. Vše zapadlo na své místo a já si připadala jako v pohádce. Dokázala jsem se sama přesvědčit, že tohle je nový šťastný začátek, protože on se usmíval.

Až když hudba ustala, uvědomila jsem si, nakolik jsem se do tance položila. Cítila jsem se spíše jak po běhu lesem než po společenském tanci. Zvedl naše spojené ruce a poslední otočkou po prázdném parketu zakončil náš malý tanec vítězství.

Tentokrát jsem se rozhlédla po sále s novou silou a sebejistotou.

„Sire Thomasi, mohu vám přestavit svou okouzlující dceru Isabellu?“ Chladné oslovení muže, kterého jsme jako prvního potkali při našem odchodu z parketu, zvýrazňovalo cit, se kterým mě představil.

Chtěla jsem udělat krátké pukrle, abych tomu vynervovanému muži předvedla, nakolik jsem silná, že mě přítomnost Edwarda nechává naprosto klidnou. Ba naopak mi dodává sebevědomí. Edward mě ale zarazil.

„Věděla jsi, Isabello, že sir Thomas je vzdálený bratranec krále?“ řekl a usmál se na mě, aby zamaskoval můj tázavý pohled. Žasla jsem, jak se dokáže chovat přirozeně, bez toho aniž by viděl.

Mé představování pokračovalo a krom občasného opětovného oslovení se nikdo neodvážil začít krátkou konverzaci. Žádné otázky ohledně mého původu nebo mé matky; nic, na co bych netušila, jak odpovědět.

Po desátém jméně jsem už věděla, že nemám šanci si je zapamatovat. Edward mě odvedl k občerstvení. Okamžitě jsem se vrhla ke známé rudé tekutině. Jeho úsměv to jen rozšířilo. Byla jsem si jistá, že po dnešním večeru ho bude bolet obličej, protože na takový výraz nebyl zvyklý.

„Bavíš se?“ zeptal se s očima bloudícíma po místnosti.

„Všichni se zdají příliš upjatí. Je to normální ve vysoké společnosti?“ odpověděla jsem mu, když jsem po několika vydatných doušcích konečně odložila číši.

„Ne, to je má chyba. Jsem si jist, že kdybych odešel, utancují tě k smrti.“

„Nevěřím,“ opáčila jsem mu vyzývavě.  Všichni se nám vyhýbali pohledem, pokud je zrovna Edward neoslovil.

Znovu jsem se napila a on mi zmizel z dohledu. Na chvíli mou projela panika, že mě tu nechá hostům napospas. Ucítila jsem jeho prsty na holém rameni. Stál za mnou. Shrnul mé vlasy na stranu, aby mi mohl zašeptat do ucha.

„Strašpytlů a zbabělců tu dnes večer máme až příliš, nemusíš se k nim přidávat i ty.“ Odešel. Nechal mě jim napospas.

Po další číši vína jsem se několikrát nadechla s předsevzetím vyhrát tuto hru, ať znamenala cokoliv.

Obrátila jsem se čelem k našim hostům. Žádná změna. Chovali se stejně jako před pár minutami. Zahlédla jsem Edwarda. Seděl v nejvzdálenějším křesle. Neodešel.

Někdo po mém boku si odkašlal. Vyznělo to nepatřičně nahlas, protože zrovna v ten okamžik přestala hrát hudba.

„Lady Isabella?“ ozvalo se vedle mne sebejistě. Než jsem se otočila, stačila jsem zaznamenat, že hlouček dam shromážděných na protějším konci stolu s občerstvením, utichl. Ani jsem si nevšimla, kdy se sem přikradly, protože můj příchod s Edwardem tento kout místnosti spolehlivě vyklidil.

„Přejete si?“ zaskočila jsem mladého muže jistě urozeného původu. Svým vzhledem působil lehce exoticky. Sepnuté vlasy barvy na slunci se třpytící slámy mu neposlušně trčely kolem obličeje. Byly příliš krátké. Modré, dětsky jiskřící oči se k jeho ostře řezanému mužskému obličeji příliš nehodily.

„Věnovala byste mi jeden tanec?“ Svou žádost po chvíli doplnil i úsměvem, když se vzpamatoval z mého strohého jednání. Místo odpovědi jsem mu nabídla svou dlaň, po které rychle sáhl a táhl mě k parketu. Sledovala jsem jeho zátylek a přemýšlela, zda se vyhýbá mým očím. Když jsme zaujali taneční postoj, neměl už na výběr. Poznala jsem, že je příliš hrdý, než aby přede mnou sklopil oči. Nicméně jsem si nemohla nevšimnout, že mu je můj pronikavý pohled nepříjemný. V tu chvíli mi ale bylo úplně jedno, jak se cítí on. Čekala jsem. Na něco. Cokoliv. Příprava mého kmotra musela mít nějaké opodstatnění. V pohledu a náručí tohoto nedospělého muže jsem ale onen neznámý důvod nenacházela. Jeho držení mi nechávalo volnost. Neměl nade mnou žádnou moc. Neměl dostatek hrdosti. Jako by nestál ani za pozornost. Jako by mi nesahal ani po kotníky.

Co ze mě proboha Edward udělal?!

„Vaše jméno, sire?“ Doufala jsem, že jeho jméno ho v mých myšlenkách zosobní.

„Michael. Hrabě Michael Norton.“ Proč se choval tak nejistě?

Nejspíš se rozhovořil o svém panství a majetku, ale já ho přestala vnímat. Během jednoho obratu jsem si všimla Edwarda. Mluvil s cizím mužem. Než jsem stačila zjistit, co mě na jeho společníkovi zarazilo – nepočítám-li, že vůbec nějakého měl - stála jsem k nim znovu zády. Podařilo se mi ho ještě párkrát zahlédnout. Stál ke mně zády. Měl blonďaté vlasy. Byl vyšší než Edward.

Konečně tanec skončil. Ani jsem se neobtěžovala poděkovat, či jinak vzít na vědomí sira Nortona. Natahovala jsem krk, abych skrz ostatní taneční páry dohlédla až na druhý konec místnosti, kde stál Edward. Prodrala jsem se mezi několika těly a zachytila, jak neznámý muž pokládá dlaň na Edwardovo rameno! V uklidňujícím gestu? Nadřazeném? Otcovském? Kdo je to?

Ve chvíli, kdy mi oči sklouzly na onu dlaň, jsem našla odpověď. V kontrastu s černou košilí mého kmotra byla příliš bledá, stejně jako Edwardova.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

16)  Twilly (10.03.2012 08:34)

Ještě, že mám co číst dál..... Nevím, ale tipla bych to na Jazze, nebo Carlouše. Jde dál, Al

Alaska

15)  Alaska (05.03.2012 20:56)

Silvaren: Jo, Stmívání je úplně zkazilo:p , ne dělám si srandu. Bez něj bysme tu nebyly, že.
Bye: Nebo já můžu být ještě psychicky narušené.
julie: Na tak já to někdy někam vecpu. :D

julie

14)  julie (05.03.2012 20:41)

Neplánovala objasnit????!!!!!Si děláš srandu a fakt ti to jde!!!

Bye

13)  Bye (05.03.2012 19:15)

Nevím. Buďto jsem vtipná, nebo směšná...

Silvaren

12)  Silvaren (05.03.2012 17:30)

Páni, ze dvou tanců na plese dokážeš udělat nádherné drama! Užila jsem si každé slovíčko. Takhle nějak jsem si představovala upíry před Stmíváním. Nádhera!

Alaska

11)  Alaska (05.03.2012 16:50)

Dámy, za tu minulou ignoraci se omlouvám. Nicméně zpětně všem děkuji a vážím si, že jste mě ještě nehodily do starého železa.
ajka: Děkuju
marcela: Aspoň sis ušetřila ty mé nehorázné pomlky ;) . Dík
gucci: Taju... Ty víš jak to doladit. Začínám se děsit, že Ti ten jejich vztah nikdy dostatečně nevykreslím, ale pro začátek jsem se nechala inspirovat slovy taky od Florence + The machines:
'Cause what's in a name, Oh
I still remain the same

You can call it what you want
You can call me anything you want
You can call us what you want
You can call me anything you want

A jen tak pro zajímacost, o kolika chodech si to představuješ?
julie: Opravdu si to přeješ vědět , já jen že až teď jsem si uvědomila, že jsem to nikdy neplánovala objasnit.
Bye: Jóóóó Že bych přidala nějakou chuťovku k Algoru . A manžel bude brzo, nemůžu už mlžit příliš dlouho... Nevíš proč mě ty tvé komentáže vždy tak rozesmějí a odzbrojí???
jenka: Díky, slibuju, že už se k tomu rozuzlení dostanu.
BlackBeauty:
ambra: Mise splněna . Udělat z Edwarda UPÍRA bylo hlavním podmětem pro celou tuhle bláznovinu .
bosorka: Jj, začíná se nám to zalidňovat, teda spíš zaupírovávat.

10)  ajka (05.03.2012 12:49)

Nemám slov.
Pokaždé přestávám u čtení dýchat.
To bylo...
To prostě bylo

naprosto nepřekonatelně úžasné

9)  marcela (05.03.2012 07:59)

Nádhera,prostě naprostá nádhera. Jo a omlouvám se,nějak mi utekly předcházející dvě kapitoly.

gucci

8)  gucci (05.03.2012 00:17)

jako kulisu při této kapitole jsem poslouchala: http://www.youtube.com/watch?v=HjIwKzBg0aI a tak to bylo dokonalé!! jsem unešena...ani nemám slov...Edward a jeho síla je ohromující...jen ten vztah otec dcera mi nevoní....já vím..ty to ještě pěkně zamotáš!!kdo byl ten můž na začátku??snad ne Michael?...a konečně nějaký skutečný příbuzný??a vyšší??.....Alaskuuuuuuu já nemám dost...to byl jen předkrm před předkrmem!!!!!!!děkuji!!!!!

julie

7)  julie (05.03.2012 00:03)

mlha přede mnou...nádherná,tajemná,skvělá atmosféra!!!!Kdo je blond a vyšší,než Edward???

Bye

6)  Bye (04.03.2012 23:41)

Perex! Nééé. Tomuhle nemá padat kolem krku! Alice, zasáhni!
Ten úvodník jsem četla asi desetkrát. Za prvé je samozřejmě úžasně napsaný. Ty dokážeš tak krásně mlžit! Za druhé jsem se snažila najít nějakou stopu, o koho by se mohlo jednat. Barbarský princ z východu? Vojska, která se snažila dobýt krajinu hradu Algor. Před desítkami let? Uf... Vaří se mi mozek.
Ale...
"Moje nenávist se změnila v úplně něco jiného."
Možná jsem vedle jak ta jedle, taky si už všechno nepamatuju, ale, že by budoucí manžel? A který z návštěvníků to je? Zmíněný, nebo nezmíněný? Že by sir Thomas? Ale to nezní moc východně... Nechám se podat.
Nanášení pudru! Alasko! Bohyně erotična. Tys z toho udělala úplnou milostnou předehru. A navíc... Edward roztává
Zdá se, že interakce je vzájemná, mění se oba. Jde jí naproti. Nejistě, ale přece.
"Byla jsem si jistá, že po dnešním večeru ho bude bolet obličej, protože na takový výraz nebyl zvyklý."
Ta "hra" byla dokonalá. A při jejím zamyšlení, že jí ostatní nesahají ani po kotníky a následném: "Co ze mě proboha Edward udělal?!" mi až přeběhl mráz po zádech.
Jenže to už si mou pozornost získal tajemný vysoký muž. Otcovské gesto? Carlisle?!
Dalšíííííí!!!

5)  jenka (04.03.2012 23:19)

Další nepřekonatelná kapitola. Úžasně vykreslená atmosféra. Těším se na další zápletky a rozuzlení.

BlackBeauty

4)  BlackBeauty (04.03.2012 21:55)

božíííííí

gucci

3)  gucci (04.03.2012 21:48)

nemůžu uvěřit vlastním očím co to tu vidím!!!!!!!!

ambra

2)  ambra (04.03.2012 21:43)

Perex mě opět zlikvidoval, ale toho si nevšímej :'-( .
Jen zmínka o historii "rodiny" a o tom, jak je vidí okolí, a já mám husí kůži asi jako slon . Tohle je fakt upír, z kterého mě mrazí až v kostech. Tak proč je hergot tak neskutečně sexy?! Já být Bella, tak... tak... no já nevím! Něco!!! A jinak prostě opět nemám slov. Atmosféra, pocity, prostředí . Jsem z toho na cucky

Bosorka

1)  Bosorka (04.03.2012 21:35)

"Rodina" se schází?
Dočkala jsem se, dočkala

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse still