Sekce

Galerie

/gallery/zivot.jpg

Stála jsem u okna a pozorovala lokaje, jak odvádí koně do stájí. Dochutnávala jsem si poslední minuty samoty, než mě objaly silné paže. Cítila jsem jeho nakažlivou radost. Dnes ale nepůsobila falešně, jako když se mne snažil rozveselit. Byla jeho vlastní.

"Mám pro tebe dopis."

Má mysl zabloudila zpátky k včerejší noci. Jeho slova uznání jsem měla vtesaná v hlavě jak do kamene. Ani jsem si neuvědomovala, že naprosto ignoruju okolí. Neuvažovala jsem o tom, že mě dovedl do města mezi lidi. Natolik jsem přivykla jeho chování, že jsem je zprvu bez jediné myšlenky ignorovala stejně, jako to dělal on. Až jeho poznámka mě dostala zpátky na zem.

Stává se snad ze mě taky špatný člověk? Od kdy mám vlastně já nějaké morální hodnoty? Zvláště takové, které mi můj kmotr nevštěpuje.

Zaslechla jsem klapnutí dveří. Zdálo se mi, že Ema mě opustila nějak brzo. Vždyť je ještě světlo. Otočila jsem hlavu, abych zahlédla, jak poslední sluneční paprsky mizí za horizontem a téměř průhledný měsíc se začíná drát na oblohu. Už jsem se nesnažila si namluvit, že tento pohled mi nepřináší radost.

Otočila jsem se zpátky k zrcadlu, před kterým jsem se oblékala. Ema mi musela znovu pomoci se svléknutím denní róby, ale šaty, které přinesla na večer, se více podobaly mému běžnému oblečení.  Jednovrstvá látka přepásaná v pase širokou modrou stuhou. Uvítala jsem po několika dnech mít na sobě zase něco lehkého.  Líbily se mi. Rychle jsem se roztočila kolem své osy, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá, a sukně se kolem mě rozvlnila v modrých vlnách. Z úst se mi prodral smích, přesně takový, který odpovídal mému dětinskému chování.  Chtěla jsem cítit štěstí a blázni přece šťastní jsou.

Neočekávaný objekt, který se mihnul v mém zorném poli, mě po další otočce zastavil. Hleděla jsem do tváře mého kmotra. Usmívala jsem se jako už dlouho ne, až mě bolely tváře a cítila jsem, jak mě začínají hřát.

On stál jako socha, ruce na mých pažích. Jeho pohled se nepodobal žádnému z jeho obvyklých plísnivých. Netušil, jak reagovat. Očekávala bych, že se bude smát se mnou, ale když jsem si vzpomněla na jeho včerejší ďábelský úsměv, usoudila jsem, že nezná čirý hravý dětský smích.

„Dobrý večer,“ pronesla jsem udýchaným, ale stále živým hlasem. Vzala jsem do rukou načechranou sukni, a předvedla mu jednu z mých vcelku půvabných poklon. Můj nápad, zda by se mnou hrál na babu, jsem ale už radši hodila za hlavu.

Pořádně jsem se nadechla, abych se uklidnila a rozehnala červeň ve tvářích.

„Nečekal jsem, že tě zastihnu v tak dobré náladě.“ Zkoumavě si prohlížel můj obličej. Musím mít snad k radosti nějaký důvod? Pohled jsem mu oplácela a úsměv pomalu mizel. Proč za vším musí něco hledat. Copak nemůžu vyjadřovat jakékoliv emoce. Chce snad, abych byla chladná jako on?

Bez změny výrazu před sebe natáhl ruku a vyžádal si mou dlaň. Nedokázala jsem se na něj dlouho zlobit, byla jsem zvědavá, co přinese dnešní noc.

Dovedl mě doprostřed rozsáhlého sálu v části hradu, kterou jsem ještě nenavštívila. Monstróznost místnosti na mě dolehla jako mocná ruka autority. Podobně jsem se cítila jen v kostelech a ne, že bych jich za svůj život navštívila mnoho. Celou jednu stěnu pokrývala vysoká okna. Jejich skleněné tabule však už dlouho nikdo nečistil. Skrz mapy prachu a špíny se k nám dostalo jen málo nočního světla.

Z ničeho nic mě pevně vzal za bradu a donutil mě dívat se mu do očí. Jeho nepříliš jemné zacházení mne vyděsilo, ale vzápětí pobouřilo.

„Vždy se svému partnerovi dívej do očí.“

Jednu ruku omotal kolem mého pasu a do druhé vzal mou dlaň, kterou zvedl vysoko do úrovně mých očí a natáhl stranou od nás. Z pevného sevření, které jsem cítila, mi zatrnulo. Vypnul mě tak, že jakýkoliv můj pohyb měl pod kontrolou. Stála jsem přišpendlená k jeho tělu, své srdce ustrašeně bijící o jeho hruď.

„Jakmile uhneš pohledem, dáváš najevo svou podřadnost. Kdejakého muže to povzbudí. Ve vysoké společnosti se nenachází pouze gentlemani.“

Vykročil pravou nohou vpřed a já se jak hadrová panenka automaticky prohnula a následovala jeho pohyb.

„Svými rty můžeš dát najevo svou přízeň, či nechuť.“ Rty? Ztrácela jsem se. Překvapilo mě, jakým směrem se začal unášet dnešní večer. Nejen, že si mě pustil tak blízko k tělu, ale dával mi rady, jak se chovat k muži? Pokračoval v krocích a mně došlo, že tančíme… bez hudby. Nemusela jsem mít jakoukoliv znalost v tanci, abych se nechala od něj vést. Jeho pohyby byly tak samozřejmé a jisté. Najednou mi přišlo naprosto zbytečné trávit hodiny tancem, když stačí, aby muž znal kroky.

„Nenech se zmást, nestačí, že dovolíš sebou vláčet po tanečním parketu.“ Nevím, jak poznal, na co myslím.

Z ničeho nic mě od sebe odstrčil a levou rukou otočil kolem své osy, aby mě hned prudce přitáhl na svou hruď. Pevně jsem ho drapla kolem krku, abych se nezřítila na zem.

„Ty se sebou nenecháš takto zacházet,“ řekl se smrtelným výrazem ve tváři. Pokračoval v tanci už bez jakýchkoliv dalších nečekaných výpadů a já ho zase začala nesnášet. Zatnula jsem zuby a zpevnila se v zádech, jeho hrubé zacházení mi začalo být nepříjemné. Jeho jednostranný úsměv mi napověděl, že si vedu dobře. Chová se ke mně jako k havěti, aby mě vyburcoval k odporu? Dál jsme kroužili po místnosti a já si našla v jeho pohybech určitý vzorec. Začala jsem vykračovat dříve, než mě svými pažemi strhl. Naprosto jiný pocit. I v jeho pohledu jsem poznala, že se atmosféra posunula jinam.

Najednou z ničeho nic sjel pravou rukou níže a přitiskl mě na sebe, až mé kroky zakolísaly.

„Co uděláš teď?“ pronesl výmluvně. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Jen jsem z rozčílení nahlas dýchala. Mé boty se sotva dotýkaly podlahy a on se nade mnou tyčil, jako by měl v rukou celou mou budoucnost, což beze sporu byla pravda. Zvedla se ve mně vlna odporu, která mu chtěla dokázat opak.

„Nepochybuji, že se v tvé budoucí společnosti nachází muži, kteří budou prahnout dostat se blíž, než ti bude příjemné.“ Sklonil se ke mně, že jsem mu už neviděla do očí. Jeho rty se dotkly mého ucha – ucítila jsem něco vlhkého! Prsty jsem křečovitě zabořila do jeho zad, měla jsem co dělat, abych nezačala skřípat zuby. Srdce se mi rozběhlo nevídanou rychlostí. Zavřela jsem oči a snažila se najít sílu se vzbouřit. Sama jsem nevěděla, co dělám. Měla bych se mu vzepřít, ale oběma nám bylo jasné, že proti němu nemám šanci. Překvapilo mě však, že jsem si to vůbec uvědomila, než jsem se o něco pokusila. Jednala jsem rozvážně, to jsem nedělávala.  Měla jsem jen slabé zdání, o co mezi námi dvěma právě teď jde, ale silný hlas v mé hlavě mi napovídal, že je čas procitnout.

„Isabello, to přeci nejsi ty. Nemáš ráda, když s tebou někdo zachází jako s věcí.“ zašeptal. Tón jeho hlasu rozdmýchával hněv, který jsem se snažila držet pod kontrolou.

„Odkdy vás zajímá, co mám ráda,“ vydala jsem ze sebe zadýchaně. Odklonil se ode mne a pohlédl mi do očí.

„Co vlastně víš, Isabello, o vztahu muže a ženy? Všiml jsem si, jakou knihu ti má ctěná sestra poslala, takže na mě nezkoušej hrát úplně nevinnou.“  Nevěděla jsem, co odpovědět. Myslela jsem si, že ona kniha je zčásti umělecká, pro pobavení a vzbuzení určitých pocitů, které jsem ani netušila, že vlastním. Nebyla jsem si jistá, zda má reakce je právě ta, kterou autor od svých čtenářů očekával. Netušila jsem, do jaké míry je pravdivá a můj kmotr zde právě řekl, že bych z ní měla nabrat určité znalosti?

„Ne dost,“ vypravila jsem ze sebe přidušeně. Chtěla jsem zjistit víc, ale určité tabu, které o tomto tématu vládlo ve společnosti, mě nutilo ke zdrženlivosti.

„Hmmm,“ pronesl zadumaně a položil mě zpátky na zem. Odstoupil ode mne a vyzval mě, ať ho následuji. Za ruku mě vedl pustými černými chodbami. Vešli jsme do místnosti ve stejně zanedbaném stavu, v jakém se nacházely zbylé v hradu. Pustil mne a strhl plátno z vysokého předmětu. Odhalil zrcadlo. Viděla jsem v něm sebe zalitou světlem měsíce pronikajícím skrze okna.

Rychlými kroky se vrátil zpátky ke mně a postavil se za mne.

„Co vidíš?“ otázal se s vážným výrazem ve tváři.

„Sebe,“ pronesla jsem nejistě.

„Muži vidí předmět, který by chtěli vlastnit.“ Viděla jsem, jak se mu koutky rtů pomalu protahují v úsměv.

„Něco, čeho se mohou dotknout.“ Svůj výrok zdůraznil pohybem svých dlaní, které obemkly můj pas. Viděla jsem v zrcadle, jak se jeho prostředníky dotkly a na bedrech cítila pevný stisk jeho palců. Gesto podobné škrcení působilo výhrůžně i bez jeho slov.

„Někteří budou slibovat hory doly, jen aby tě mohli využít, jiní se nebudou ani ptát.“ Podmanivý hlas líně se převalující kolem mých uší působil omamně. Neznepokojovalo mě to, jak by mělo. Můj kmotr na mě měl vždy takový vliv, jen ho nikdy ještě tak očividně nevyužil. Ode dneška už jsem nepochybovala, že ví, jak na mě jeho přítomnost působí. Jeho sebejistota ve mně probudila tu mou.

„Proč bych měla bránit něčemu, co je mi příjemné?“ vyzvala jsem ho s neznámým výrazem ve tváři. Nevěděla jsem, jestli klamu více sebe nebo jeho, ale chtěla jsem ho šokovat, tak jako to dělal on.  Se zaujetím jsem v zrcadle pozorovala, jak mé tělo reaguje. Sotva znatelné slabé posunky, které doprovázely pro mě tak nové pocity.

Rozesmál se. Skutečně se rozesmál! Otočila jsem se a se zaujetím sledovala jeho smích.

„Bello, Bello...  Mé počínání by tě mělo děsit.“ Otočil mě zpátky směrem k zrcadlu a sklonil se ke mně. Obraz v zrcadle ve mně vyvolával stejné pocity, jako čtení některých částí Dekameronu. Cítila jsem se, jako kdyby přede mne postavil zakázané ovoce. Netušila jsem, co nabízí, ale měla jsem nepřekonatelnou touhu to získat.

„Být člověkem, nechal bych si tě pro sebe.“ Můj úsměv rázem zmizel.

„Nemám nic proti tomu, aby sis odpírala to, co dnešní společnost tak nesmyslně považuje za skandální. Chci po tobě jen jediné. Každou situaci, v které se ocitneš, musíš ovládat. Musíš to být ty, kdo něco získá.“

To, jak mě objímal, jak se mnou mluvil… Jeho věta mě plně probudila z mého poblouznění a já pozorovala, jak on sám nechal své opevnění padnout. Ve scéně před zrcadlem jsem najednou cítila, že já bych mohla mít navrch. On měl oči zavřené a nasával mou vůni. Mé tělo k němu nejspíš vysílalo pro něj jasné signály, ale já netušila, co chce. Udělala jsem krok vpřed a vymanila se z jeho objetí. Když jsem nedokázala ukojit své neznámé potřeby, aspoň pro jednou odepřu něco já jemu.

Musíš to být ty, kdo něco získá.

Zavrčel na mě, ve svém skrčeném postoji vypadal děsivě. Naklonila jsem hlavu na stranu a s podobně ďábelským úsměvem, který uměl jen on, jsem ho pozorovala. Dávala jsem mu jasně najevo, že nechal vyplout na hladinu svou slabou stránku.

Nestihla jsem ani mrknout, když se jeho rysy vrátily zpět do kamenné masky. Otočil se ke mně bokem a rukou pokynul ke dveřím. Nenechala jsem se strhnout, začínala jsem chápat pravidla hry. Se zvednutou hlavou jsem se rozešla rozhodnutá nedívat se mu do očí a nenechat si tak smýt pocit zadostiučinění z tváře.

„Zahráváš si s ohněm, Isabello,“ ozvalo se, když jsem ho míjela. Nebyla jsem si jistá, zda mě varuje on nebo má vlastní mysl.

Vedl mě tmou chodeb hradu. Tentokrát však nevyhledával mou blízkost. Šel metr přede mnou a já ho zadumaně následovala. Doprovodil mne do chodby před mou ložnicí a bez jediného slova či posunku zmizel.

Následující ráno mě probudil velmi znepokojivý pocit. Ještě než jsem otevřela oči, všimla jsem si něčeho neobvyklého. Obklopovaly mě zvuky, které se podobaly povyku z ulice. Chvíli mě zachvátila panika, že se mi všechno jen zdálo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nic nedávalo smysl. Stále jsem ležela ve své ložnici. Rychle jsem přes sebe přehodila župan a běžela ke dveřím zjistit, co se děje. Zastavila jsem se nad schodištěm v hale s dveřmi na nádvoří. Naklonila jsem se přes zábradlí a sledovala scénu pod sebou. Masivní dřevěné dvoukřídlé dveře byly otevřené dokořán a proudilo jimi množství lidí. Očividně každý s nějakým úkolem. Něco bylo jinak. Lidé dobrovolně vstoupili do doupěte mého kmotra.

Najednou se davem začal šířit šepot a všichni ustali ve své práci, aby zvedli oči ke mně.  Tváře vyděšené podobně jako ta má. V hale se rozhostilo ticho přerušené až dlouhým hvizdotem, následovaný plesknutím, neomylně dlaně o týl. Okamžitě jsem si všimla kluka o něco mladšího, než jsem já, jak si urovnává čapku na hlavě a vedle něho stál muž s naprosto sinalým obličejem na rozdíl od mého… obdivovatele?

Sklopila jsem hlavu a hned jsem našla důvod jejich zaražení. Hleděla jsem do svého nezvykle nadutého výstřihu díky zábradlí, o které jsem se opírala. Župan, kterým bych aspoň trochu zakryla celou obscénnost, se mi svezl podél paží a visel zaháknutý o mé lokty. Bez jediného slova jsem vzala nohy na ramena. Při svém úprku jsem se snažila trochu upravit, což jen zapříčinilo můj pád na chodbě. Když jsem za sebou zabouchla dveře od pokoje, nemohla jsem popadnout dech.

Co by tomu řekl můj kmotr?!

Vzápětí jsem se nekontrolovatelně rozesmála. Myslel by si, že mu to dělám naschvál.

Ten den jsem se už neodvážila vyjít z pokoje. Ema mi několikrát přinesla jídlo, ale tentokrát jsem i já ji ignorovala. Večer, když už hluk za dveřmi konečně ustal a já byla vhodně oblečená, jsem se odvážila vyjít na chodbu. Nikoho jsem nepotkala.

Pomalu jsem se vkradla do haly a zkoumala místnost pod sebou. Všechno zářilo. Nejen, že čistými okny pronikalo dovnitř víc světla, ale i zlaté rámy obrazů se leskly společně se svícny na stěnách a obrovským lustrem visícím nad schodištěm.

Věděla jsem, že stojí za mnou, ještě než mě stačil vyděsit.

„Opravdu nezapomenutelný výstup, Isabello,“ řekl a nesnažil se skrýt svou nechuť.

„Jaký otec, taková dcera.“  Nevrátil mi mou nevhodnou poznámku. Obešel mě a vydal se dolů ze schodů. Povzdechla jsem si a následovala ho.

Samozřejmě že věděl, co se stalo, i když jsem pochybovala, že kdokoliv z přítomných mě sám od sebe napráskal.

„Co tu chtěli?“ zeptala jsem se, když jsem se dostala dostatečně blízko pro konverzaci.

„Čekáme velkou společnost. Když hostitelka není reprezentování hodná, aspoň prostory by měly být.“ Ani se ke mně neobrátil a pokračoval dál ve své cestě. Vrátili jsme se do dob, kdy mě v každé své větě musí shazovat?

Hodina tance ten večer byla stejně neosobní jako mé hodiny psaní a čtení. Ani se mi nedíval do očí a já zvažovala, zda se provokativně zeptat, zda pro muže neplatí stejná pravidla. Mezera mezi námi mě však zdržela jakýchkoliv komentářů.

Dny i noci si našly svůj řád a já v něm našla zalíbení. Každé ráno hrad ožíval a já si schovaná za závěsem, rohem či nábytkem užívala drby z města. Jakmile mě však spatřili, zmlkli. Zdaleka však ne tak, jako Ema. Vadilo mi ji vidět bavit se s ostatními děvčaty, nikdy jsem ji však nepřistihla, aby o mně zmínila jen slovo. Přesto jsem skupinu jejích vrstevnic zavrhla.

Po očku jsem neustále sledovala onoho kluka, který měl dost odvahy se ozvat. Druhý den jsem ho i nechala vědět o své přítomnosti. Dělala jsem mu společnost, když čistil nejspíše stříbrné příbory. Nejdříve jsem jen seděla a povídala si s Obludou. Přistihla jsem ho, jak mě po očku sleduje. Sám od sebe ale nepromluvil. Další den už nepřišel a já ho už na hradě nikdy neviděla.

Zdálo se, že můj kmotr mi pomalu odpouštěl mé nevhodné entrée. Usoudila jsem tak díky krátké společenské konverzaci o tom, jaký jsem měla den, ke které se snížil každý večer. Pomalu jsem nabírala jistotu v tanečních krocích a on se vrátil ke svému poučování.

„Nech partnera vést, ale neboj se upozornit svým pohybem na jeho případnou chybu. Svou chybu naopak přejdi bez jediného náznaku, že o ní víš.“ Sklonil svůj obličej, abych mu viděla do očí. „Žádné červenání, Isabello.“ Samozřejmě, že jsem mu okamžitě šlápla na nohu a následně pomalu rudnoucí tvář sklonila k podlaze. Zastavil se. Když jsem zvedla hlavu, našla jsem jen tvář bez výrazu. Nedobíral si mě výsměšným úsměvem, ani se na mě nemračil. Vrátili jsme se zpátky k tanci a on už za celý večer nepromluvil.

Po pár dnech jsem pochopila jeho trest. Při každé mé sebemenší chybě proti jeho zásadám ustal v naší hodině společenského chování a po pár minutách bezhlesného tance mě doprovodil zpátky do mé ložnice. Fungovalo to a já ho za to nesnášela.

Pár dní před plesem jsme už vířili po tanečním parketu, jako bych ho znala celý život. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla najít až takové zalíbení ve svižných pohybech a pevné náruči. Překypovala jsem pýchou, když jsem s Edwardem dokázala držet krok a přitom na sobě nedávala znát své pocity. Dívala jsem se mu do očí, sál se kolem nás zmítal v divokých kruzích, a já snila, že se ze mě skutečně stala žena, která může stát po Edwardově boku a vyzařovat svou vlastní autoritu. Nebudu jen malá dívka, která se schovává v jeho stínu.

Zavřel oči a uchechtl se. Naposledy mě otočil kolem mé vlastní osy a rozvážně povolil své sevření. Až teď jsem si všimla, že za okny už začíná nový den. Pomalu sklonil naše paže, aby mou dlaň uchopil do obou rukou a pozvedl si ji ke rtům. Sledovala jsem ho stejně odhodlanýma očima, jako on mne. Svůj potměšilý úsměv skrýval za mou rukou. Pokrčila jsem se v kolenou, nohy pod sukní přesně zkřížené, jak mě to naučil - volnou rukou nadzdvihnout sukni šatů a nesklonit pohled. Místo očekávaného kontaktu jeho tvrdých rtů s hřbetem mé dlaně, na který jsem si přivykla, však mou ruku lehce sevřel ve svých dlouhých prstech a otočil ji dlaní nahoru. Má maska pro okolí zůstala na svém místě, ale uvnitř jsem tála. Netuším, jak věděl, kde se mne dotknout, aby narušil mou vnitřní rovnováhu. Věděla jsem, že je to zkouška. Jeho zbraň, kterou mě nejčastěji zlomil. Nepřerušil náš oční kontakt. Své otevřené rty přiložil na vnitřní stranu mého zápěstí a já cítila, jak má krev zdivočele tepe pod jeho dotykem. Špičkou jazyka se dotkl onoho rozbouřeného místa.  Nedala jsem nic najevo, ale nezabránila jsem vlně horka, která projela mým tělem jako blesk. Nepřítomně jsem sledovala, jak své rty sevřel a zvedl hlavu. Vrátil mi mou dlaň, kterou před chvílí ještě tak ukrutně mučil. Pomalu mě obešel a já přinutila své tělo k pohybu. Narovnala jsem se a on se ke mně zezadu sklonil. Ruce na mých ramenou.

„To je naposledy, co ses před někým uklonila, Isabello,“ předl jako divoká kočka. „Ode dneška jsi svým vlastním pánem. Nikdo nemá právo tě ovládat. Nikdo nebude mít sílu tě zlomit. Jediný pohled do tvých očí a uvidí, to co teď já - bohyni.“ Nevím, jak to dokázal, ale věřila jsem mu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Twilly

13)  Twilly (10.03.2012 08:01)

Taky jsem uvěřila, Al.

12)  viktoria (13.02.2012 17:15)

Mekina

11)  Mekina (05.02.2012 15:47)

Přečetla jsme všechny kapitolky, ale no, tenhle způsob, ta doba, hrady a všechno kolem, pro mně osobně není ;) ;) Samozřejmě, je to zajímavé, ale mám radši ty styly kdy jsou v normální době :) Samozřejmě je to můj nazor, určitě pokračuj.! Třeba se jenom pletu a po dalších kapitolkách svůj názor změním :) :) :)
A trošku mi nedává smysl, že je to její kmotr, potom se tam zaplete něco jako její otec a ona má v jeho blízkosti různé představy ? To trošku nechápu, ale jinak se to dá .:D :)

10)  martty555 (04.02.2012 23:47)

3d4c7

julie

9)  julie (03.02.2012 21:55)

OMG,on vidí bohyni?! Ale co dál?Co vlastně plánuje? Alesko

8)  jenka (03.02.2012 21:38)

Překrásná kapitola. Nějak se pořád nevyznám v úmyslech Bellina kmotra, ale je to stále napínavější. Díky za to :)

Silvaren

7)  Silvaren (03.02.2012 15:14)

Právě jsem dočetla všech dvanáct kapitol a hledám čelist na podlaze. Omlouvám se, že jsem nekomentovala každou kapitolu, ale nedokázala jsem se odtrhnout. Dokud šlo kliknout na "další kapitola", byla jsem lapena ve Tvém světě.

I mně by strašně zajímal Edwardův pohled, abys alespoň trochu poodhalila některá z jeho tajemství, ale naprosto chápu, proč to nemůžeš udělat.

Píšeš naprosto dokonale a i když je přímá řeč v kapitole jen minimálně, nikdy se nenudím. Naopak jsem tím úplně pohlcená.

Nechci to zakřiknout, ale zdá se, že jsi v lednu chytila slinu, a tak doufám, že se brzy dočkáme pokračování. Na druhou stranu na tohle se vyplatí si počkat.

P.S. Z perexů kapitol jsem taky úplně hotová.

Bye

6)  Bye (03.02.2012 14:06)

Zjišťuju, že se na mně asi začíná podepisovat to napětí z čekání na nějaký průlom v jejich vztahu, protože právě v okamžiku, kdy se téměř zhmotňují ty síly a to pnutí, které mezi nimi narůstá, mě sir začíná mírně znervózňovat. Tak nějak negativně. Jako bych ho začínala nemít ráda... Ale vlastně vidím, že jen kopíruju stejné emoce, které vyvolává v Belle, takže je to asi v pořádku, že?
"Copak nemůžu vyjadřovat jakékoliv emoce. Chce snad, abych byla chladná jako on?" Ano, to je přesně to, co z toho celého cítím. On z ní chce udělat upírku? Teda, nejspíš chce, aby se v ní proměnila bez jeho fyzického přičinění. Ještě trochu na ní zapracuje a bude z ní vosková figurína bez citů, bez úcty k "obyčejnému" životu!
Nebo ne? Nebo to Bella uhájí? Je to vůle proti vůli. Ona začíná používat jeho vlastní zbraně proti němu. A zdá se, že to zabírá. Dokonce z něj vykřesala zavrčení! První SPONTÁNNÍ projev jakýchkoliv citů vůči ní... Hmm... takže se mu nelíbilo, když se vymanila z jeho náruče, jo? Já jsem optimista-romantik. Horšího čtenáře sis pro tuhle povídku představit nemohla. A tak navzdory všemu pořád doufám, že tenhle souboj vyhraje ona. Bella. Láska. Víš, co to je, žejo?
"Být člověkem, nechal bych si tě pro sebe.“ To je skoro k pláči! Takže ji připravuje pro mužskou společnost. A ne ledajakou. Pro někoho konkrétního? Sakra, co mi to pořád uniká? Ale Ty to propíchneš! Už brzy, žejo? B)
Copak se stalo s tím nebohým chlapcem? Obávám se, že... Co bude Edward dělat se skutečnými nápadníky, když teď zareagoval takhle na malýho usmrkance?
A Ema? Tak to je taky záhada? Nevím, co si o ní myslet.
"Zdálo se, že můj kmotr mi pomalu odpouštěl mé nevhodné entrée. Usoudila jsem tak díky krátké společenské konverzaci o tom, jaký jsem měla den, ke které se snížil každý večer." Další věta, při které jsem se smutně uchechtla. Ale jinak skvělá! ;)

gucci

5)  gucci (03.02.2012 11:23)

ojojojjjjjjjjjjjjjjj!!!to jsou muka!!!! .....tak jak ji připravuje pro jiné muže...to je síla...on se pro ni děla tak hrozně ZAKÁZANÝM, že by si taky zasloužil pohlavek...přitom to nezvládá...každého, kdo by v ní našel zalíbení stejně hned odstraní....
...hlavně tu bohyni stvořil přece pro sebe.....
Alasko já stejně nikdy nepřestanu doufat, že to mezi nimi jednou opravdově třeskne tak jak to má mezi ženou a mužem být...kde je na sto kilometrů vidět a cítit takové to správné "TO"!!!!!!!!!
i těch - 14 stupňů je teď sakra málo!!
šmarjáááááááááá Alasko piš piš piš.....!!!!
Vzkaz pro Edwarda: POPUSŤ konečně hodně uzdu své vášni...už je to fakt na budku:D :D :D

4)  SofiaN (03.02.2012 09:21)

ambra

3)  ambra (03.02.2012 08:32)

K naprosto unikátnímu čtenářskému zážitku se přidal i perex, který mě nesrazil až do sklepa!!! Haleluja!!! Teď jsem v prekérní situace: fakt ti mám veřejně líčit, co se mnou tahle kapitola udělala? To nejde! Stačí, když napíšu, že funguje víc než DOKONALE? OMG, a to s ní v podstatě jen tancoval a pak ji ňuchnul na zápěstí . Až se dostanou dál, asi si s tím vlezu do lednice (případně na terasu, ale obávám se, že než se dostanou dál, pokvetou jabloně ).
Děkuju, je to famózní!

Bosorka

2)  Bosorka (03.02.2012 07:18)

Teda! Chystá se bál? A on ji nazval bohyní? I když jeho výuku formou cukru a biče, kde bič převládá a sladké se odměřuje na lékařských váhách, nesnáším - evidentně funguje
Al - skvělé a nádherné!

1)  marcela (03.02.2012 05:43)

Páni,to je tak krásný až mrazivý.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek