Sekce

Galerie

/gallery/zapomenuté království.jpg

Přeměna?

Cítila se strašně slabá a vyčerpaná. Chtěla otevřít oči a podívat se, kde je a co se děje, ale rozlepit víčka od sebe pro ni bylo nepřekonatelnou překážkou. Slyšela šum hlasů, které se vzdalovaly a přibližovaly. Nedokázala rozeznat jednotlivá slova nebo si uvědomit jejich význam, rozeznávala jen tón a emoce, které je podbarvovaly.

Někde v koutku mysli se krčily zasunuté vzpomínky na vypálení a vyvraždění vesnice, na úprk lesem, pád ze strže i probuzení v doupěti upírů. Nepřipouštěla si je. Nechtěla se zabývat nepříjemnostmi, přála si jen se probudit z toho šíleného snu a žít normálně dál.

Nepociťovala bolest, jen zvláštní chlad, který pomaloučku zachvacoval její tělo. Připadala si otupělá a nesoustředěná. Hlavou se jí honily tisíce myšlenek, ale žádnou z nich nedokázala zachytit. Chvílemi ji obklopovala temnota a chvílemi zářivě bílé světlo.

Stále se pohybovala na tenké hranici mezi životem a smrtí.

♦♦♦♦♦


Carlisle přecházel po mýtině nedaleko domu a rozhodoval se k těžkému kroku. Staral se o tu křehkou dívenku dnem i nocí bez přestávky. Až dnes ráno ho dohnala žízeň a on musel na lov. Pro nasycení se měl i jiný důvod. Mnohem závažnější než vlastní nepohodlí a dyskomfort. Jestli ji bude nucen přeměnit, bylo žádoucí, aby ho žízeň nespalovala a on tak měl jistotu, že všechno zvládne a nepoddá se vnitřnímu netvorovi.

Zvažoval všechna pro a proti. Největším proti se ukazovala jeho úcta k lidskému životu a strach o její duši. Třeba Edward se domníval, že upíři ji vůbec nemají, tudíž po zničení přestanou definitivně existovat. On sám byl jiného názoru, ale bál se, že jejich duše se může dostat jen do pekel. Stále věřil v Boha a modlil se k němu. Snažil se žít podle svých nejlepších přesvědčení, ale nikdy nemohl mít jistotu, že k vykoupení to stačí. Sice Bellu neznal, nevěděl nic o její povaze, ale nedopustil by, aby jí bylo odepřeno právo věčnosti v ráji nebeském.

Přeměnil i většinu členů své rodiny, ale u nich skutečně nebylo zbytí. Pokud by je nekousl, rychle by zemřeli. Zatímco Bella se ještě mohla probrat z bezvědomí, měla naději na úzdravu.

Jenže na druhou stranu se její stav již dlouho nezměnil. Sám byl svědkem podobných pacientů. Jejich stav se zdál být stále stejný a stabilizovaný a pak jejich srdce najednou navždy utichlo a oni zemřeli.

Také neměl ani tu nejmenší jistotu, že Bellino srdce přeměnu zvládne. Bilo jen velmi slabě a tiše. Nemohl zaručit, že jeho jed by jí způsobil pouze nesnesitelnou bolest a nakonec by ji stejně zabil.

Nebyl schopný učinit konečné rozhodnutí. S povzdechem a těžkou hlavou se vrátil domů a rovnou se vydal zkontrolovat dívčin stav.

♦♦♦♦♦

 

Esmé si dělala o Bellu velké starosti. Viděla v ní ubohé malé děvčátko, k němuž svět nebyl ani trochu laskavý a ukázal mu jen svou odvrácenou tvář. Bedlivě naslouchala zvláštnímu zvuku jejího srdce a cítila úzkost okolo toho svého kamenného.

Stála u okna v jejím pokoji a bez nejmenšího pohybu sledovala okolí domu. Pro ni tohle místo představovalo ráj na Zemi. Hluboko v lesích, daleko od lidí, daleko od jejich sporů a krve. Tady byla šťastná již skoro padesát let. Tady měla vysněnou rodinu, i když od jejích původních lidských představ se hodně lišila. Žila však s mužem, jehož nade vše milovala a chovala ho v úctě. Společně se starali o pět “dětí”. Vždy se tomu označení smála. Všichni byli na lidské roky jen o málo mladší než ona, ale stejně je pokládala za své děti. A oni ji za matku. Byla šťastná.

Nemuseli nic předstírat, na nic si hrát. Ale kvůli té dívence by se klidně této výsady vzdala. Bez rozmýšlení a sebemenších protestů by kvůli ní přistoupila na hru na lidi. A udělala by to ráda.

Byla si jistá, že nikdo jiný si toho nevšiml, ale jejímu mateřskému oku neunikla změna v chování prvního syna. Edward se snažil nedat na sobě nic znát, ale ona to prostě poznala. Vždy ji trápila jeho samota, ale když viděla pohled, jakým Bellu sledoval, pocítila naději, že i on pozná lásku a štěstí partnerského vztahu.

I ona sama si tu drobnou, vystrašenou dívenku zamilovala. Cítila potřebu ji ochraňovat, zabránit komukoliv aby jí znova ublížil. Pomalu ji začínala brát jako novou dceru. Stejně jako Carlisle ani ona se nemohla rozhodnout, zda by přeměna byla tím pravým řešením. I ona byla na vážkách.

,,Lásko,” ozval se za ní hlas jejího muže.

Se smutným úsměvem se na něj otočila a zavrtěla hlavou. Oni dva nepotřebovali mluvit. Rozuměli si i beze slov. Carlisle si povzdychl a svou studenou rukou odhrnul Belle zpocené vlasy z čela.

Jakmile se dotkl její pokožky, zmučeně semkl víčka a i on zakroutil hlavou. Bellu už netrápila horečka, nyní ale byla až moc studená. Teplota jejího těla nebyla pro člověka příznivá. I horečka by byla lepší než tenhle děsivý chlad. Horečkou tělo bojuje s infekcí, ale když zchladne, znamená to, že svůj boj vzdalo a jen se bez další snahy oddává smrti.

,,Přeměníš ji?” zeptala se Esmé tiše a při tom upírala smutný pohled na Bellino nehybné tělo.

,,Já nevím. Nevím, jestli by vůbec přeměnu zvládla. Je tak křehká a zesláblá,” zašeptal Carlisle zlomeně a ve zcela lidském gestu si zoufale prohrábl vlasy.

,,Vy ji chcete přeměnit?” ozval se ze dveří ostrý hlas jejich dcery.

Rosalie do té chvíle Bellu okázale ignorovala a nedávala své názory na ni najevo. Nyní však nemohla stát stranou. I ona tajně poslouchala nepřirozeně pomalý tlukot Bellina srdce a vyslechla i celou rozmluvu svých rodičů. Ani ona nevěděla, co dělat dál, co si myslet, jak se zachovat. Nepřála té neznámé dívce nic zlého a už vůbec ne smrt, ale podle sebe věděla, že přeměna může být tisíckrát horší nežli jen zavřít oči a odejít z tohoto světa. Ona sama se za celých sto let plně nesmířila s tím, co se z ní stalo.

,,Zvažujeme možnosti, Rose,” odpověděl jí Carlisle trpělivě a otočil se zpět k lůžku.

,,A k jakému řešení se přikláníte?” vyzvídala s pohledem upřeným do země. Nechtěla, aby poznali její zájem o tu dívku. Nerada dávala najevo své city.

,,Zatím k žádnému. Upřímně přiznávám, že jsem bezradný,” zašeptal Carlisle a posadil se do křesla vedle Bellina lůžka.

,,Nepřeměňuj ji. Ne proto, že bych ji neměla ráda. To ne, ale copak je naše existence výhrou? Podívej se na mě. Mám sice Emmetta, mám vás, mám rodinu, věčné mládí, neskutečnou krásu, peníze a rozsáhlý majetek, ale nejsem šťastná. Všechno bych to dala za možnost mít dítě, sledovat jak roste, stárnout a nakonec spokojeně spočinout v zemi. Ty víš, že tě z ničeho neobviňuji. Nikdy jsem ti nevyčítala, že jsi mě přeměnil, ale sama bych si tuhle cestu nevybrala,” vysvětlovala překrásná blondýnka svůj postoj.

Ona vždy stála trochu mimo rodinný kruh. Stejně jako Esmé toužila po dítěti, ale na rozdíl od ní se s touto nenaplnitelnou touhou nedokázala vyrovnat. Ale nelhala, když říkala, že Carlislovi nic nevyčítá. On jednal podle svého nejlepšího svědomí. Jen nechtěla, aby její osud potkal i tu dívku. Bellu.

,,Já vím, Rosalie. Je to těžké rozhodnutí,” přitakal Carlisle.

A pak se to stalo. Bellino srdce změnilo svůj rytmus. Všichni tři na ni vyděšeně koukali a svým dokonalým sluchem zaznamenali vynechání jednoho úderu a zesílení toho následujícího. Nevěděli, co to znamená.

,,Přeměň ji, alespoň to zkus,” zaprosila Esmé a pohledem ho žádala o zázrak.

Carlisle přikývl a sklonil se nad dívčiným krkem. Chystal se udělat zoufalý pokus o její záchranu.

♦♦♦♦♦


Alice ležela na kmeni stromu a vychutnávala si sluneční paprsky šimrající ji na těle. Jasper byl pryč pouhý den, ale už jí chyběl. Strávili spolu celých sedmdesát let a on se stal světlem její existence. Byl její druhou polovinu, která ji dodávala celistvost. Jen s ním byla kompletní a nic jí nescházelo.

Zrovna myslela na jeho úžasné sebeovládání na té louce, když našli Bellu. Byla na něj tak hrdá! Dokázal odolat vábení velmi lákavé krve a zvítězit tak nad svou zrůdnou částí. Díky němu ta dívka přežije.

Najednou se její zrak rozostřil a ona spatřila svého otce zakouslého do Bellina krku. Bella nevydala ani hlásku, jen protočila panenky a zachvěla se. Když se Carlisle odtrhl a utřel si kapky její krve ze rtů, začala sebou zmítat. Po tvářích jí tekly slzy.

A pak se zhroutila z vyvráceným pohledem na lůžko a už se nepohnula.

Alice se vymrštila na nohy a rozeběhla se k domovu. Tohle se nesmělo stát. Takhle to nemělo být. Její původní vize byla úplně jiná.

Běžela, jak nejrychleji dokázala. Doufala a modlila se, že stihne zabránit katastrofě, k níž se schylovalo.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

4)  Twigirl (18.10.2010 20:59)

jdu dál...to se nedá komentovat, to se musí jít honem dál...

Karolka

3)  Karolka (27.06.2010 10:32)

Tak ted jen UAAA! a letim dal!

Bye

2)  Bye (08.06.2010 16:52)

Teda Hani,
nenapadlo by mě ani,
že mě přes dvě kapitoly,
napneš tak až z toho bolí.
Modlím se teď ať to zvládne,
než si pro ni smrtka sáhne,
životem by nemusela
zaplatit tak rychle Bella!

AliceBrandon

1)  AliceBrandon (22.04.2010 23:20)

Ale ne, to je děs, takhle mě napínat.
Líbí se mi, co jsi napsala o Rose, dostala jsem se k téhle postavě díky tobě tak trochu blíž.
Ale teď jsem napnutá jak státní rozpočet, takže ještě jednu, ale pak už vážně musím do hajan.

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek