Sekce

Galerie

/gallery/zapomenuté království.jpg

Poslední díl... Nemám konce povídek ráda, ale bez nich by to tak nějak asi nešlo, že. :-)

Děkuji všem, kteří Království četli, a zvláště těm, kteří si i našli čas na napsání komentáře. Jsem moc ráda, že se povídka líbila, a doufám, že tím zakončením si to nezkazím. Přeji příjemné čtení.

Díval se na svou ženu a dceru a zřetelně cítil hrdý tlukot svého srdce, i přesto, že to se ani nepohnulo již přes sto let. Když potkal Bellu, ožil, ale ani vzdáleně se to nepodobalo tomu, co prožíval a cítil nyní. Absolutně nic mu nechybělo a jeho štěstí se zdálo být nezměrné a nekonečné. Připadal si omámený a očarovaný. Odolával pokušení štípnout se, aby se ujistil, že nesní, i když věděl, že snít ve skutečnosti nemůže.
Bella Euniké chovala jako ten nejvzácnější poklad, kterým pro ně oba opravdu byla, a něžně se na ni usmívala. Edward nedokázal ani se svou bryskní myslí pochopit, co se to stalo. Bella se měla přeměnit, stát se upírem, když ji kousl a v oběhu jí koloval jeho jed. A ten bezpochyby její tělo uzdravil, nic jiného to být nemohlo. Přesto se v upíra nezměnila. Neměl ani ponětí, čím teď Bella je, a upřímně mu na tom zas až tak moc nezáleželo. Důležité bylo jen to, že žila a očividně jí bylo dobře a nic jí nebolelo. Byla to pořád jeho Bella, tohle se nemohlo ničím změnit.

Mazlila se se svojí holčičkou a vrývala si do paměti každičký detail toho malého zázraku ve svém náručí. Přísahala by, že nikdy neviděla krásnější dítě. Euniké se na ni usmívala a občas spokojeně zapředla. U matky se jí líbilo a byla spokojená. Bella z ní dobrou náladu zřetelně cítila. Něžně ji pošimrala na bříšku a Euniké se zvonivě rozesmála. Ten zvuk se nesl domem a Edwardovi i Jacobovi se zdálo, že ho rozzařuje a prosvětluje.

„Jak se cítíš, lásko?” zeptal se Edward Belly a posadil se na lůžko k ní.
„Tak krásně jako nikdy dříve,” zašeptala Bella a zvedla k němu pohled. V očích jí četl lásku a nezměrnou radost. „Teď mám úplně všechno, po čem jsem kdy toužila. Báječného muže a zdravou, krásnou dcerušku.”

Edward ji objal kolem ramen, přivinul ji do svého náručí a políbil do vlasů. Euniké se na něj podívala a usmála se. Na tvářích se jí udělaly dolíčky. Natáhla k Edwardovi ruce. Ten její drobné ručky vzal do svých a polaskal ji na dlaních. Malá se nejprve lechtavě zasmála a pak zkrabatila čelo. Podívala se Edwardovi přímo do očí a mezi jejím obočím se objevila tenká čárka, jako kdyby se na něco soustředila.

Edward svou dceru pozorně pozoroval. Zvykl si, že neslyší Belliny myšlenky, ale nyní by byl moc rád, kdyby alespoň mysl jeho dcery pro něj nezůstala utajeným územím. Chápal, že něco chce, ale nedokázal určit co. Stejně jako u Belly i u ní viděl jen tmu a ani náznak toho, na co myslí. Pak se něco změnilo. V hlavě se mu objevil jasný a barevný obrázek. Byla to vlastně tahle chvíle, až na jednu věc. On objímal Bellu a byl to on, kdo choval Euniké. Obrázek zase zmizel a jeho dcera na něj zamrkala.

Překvapeně vydechl. Když byla Bella těhotná a on se dotýkal jejího břicha, taky mu dcerka ukazovala, co by chtěla. Předpokládal ale, že po porodu tohle zmizí. Že tahle zvláštní komunikace je dána tak těsným vztahem matky a dítěte v jejím lůně. Myslel si, že po narození se miminko bude projevovat jako ostatní právě narozené děti. Nenapadlo ho, že takhle malé dítě může účinně a uvědoměle používat výjimečnou schopnost, jakou promítání vlastních přání do cizí mysli jistě bylo. Vzápětí se ale usmál. Ani na okamžik nepochyboval, že by Euniké nebyla jeho biologickou dcerou, přesto pocítil omamující hrdost, když si uvědomil, že svůj dar zdědila po něm. Převrácené čtení myšlenek. Kromě podoby další nezpochybnitelný důkaz jeho otcovství. Až se zastyděl, že ho něco takového napadá, ale neubránil se tomu. Líbilo se mu zkoumat, co všechno má dcerka po něm. Dávno se vzdal naděje, že by měl někdy potomka, a Euniké pro něj byla živoucím svědectvím toho, že zázraky se dějí. Miloval ji i Bellu víc, než kdy pokládal za možné. Jako kdyby jeho srdce narostlo, zmohutnělo a celé bylo věnováno jen těm dvěma.

Opatrně jako porcelánovou panenku, která se může při jen o trochu silnějším stisku rozbít, si vzal dcerušku do náručí a přivinul ji ke své hrudi. Euniké se dotkla dlaní jeho krku a jeho zaplavila spokojenost a radost. Její pocity, které by i bez toho dotyku beze zbytku sdílel.

Bella se musela silou vůle nutit, aby se nerozplakala dojetím. Dokola si opakovala, že už není těhotná a miminko nadále nezpůsobuje změny její nálady, takže nemá pro slzy žádné odůvodnění. Opřela se hlavou o Edwardovo rameno a vtiskla dcerce polibek na čelo. Zavřela oči a uvědomila si, že je unavená. Najednou měla chuť se smát. Všechno to, čeho se bála, zvládla. Dokázala přivést Euniké na svět a nezemřít přitom. Vlastně to všechno dopadlo lépe, než vůbec doufala. Edward tu byl s ní, celou dobu se o  ni staral a z Euniké měl zcela očividnou radost. Viděla mu na očích, jak moc si ho dcera za těch pár chvil omotala kolem prstu. Sama sebe přesvědčovala, že ji nebudou rozmazlovat a nesplní jí každičké přání v okamžiku, kdy na něj pomyslí nebo ještě dříve. Dopředu ale věděla, že tomu tak pravděpodobně bude. S úsměvem na rtech se ponořila do říše snů.

Edward přesně poznal chvíli, kdy přestala vnímat dění okolo sebe a usnula. Její tělo se uvolnilo a nevědomě na něj přenesla větší část své váhy. V první chvíli se vyděsil, co se děje, ale její klidný, prohloubený dech ho rychle uklidnil. Pár vteřin ještě počkal, aby ji nevzbudil, a potom ji opatrně a pomalu položil na lůžko a přikryl dekou. S dcerkou v náručí ji sledoval a nemohl se vynadívat na její i ve spánku usměvavou a spokojenou tvář. I Euničino drobné tělíčko pomaloučku vláčnělo a její oči se samy zavíraly. Párkrát zmateně, ale nepochybně ospale, zamrkala a pak i ona usnula. Tiše zamlaskala a zavrtěla se. Našla si v otcově náručí pohodlnější polohu, palec jedné ruky si strčila do úst a více nevěděla o světě.

Edward ji ještě chvíli choval a maličko se přitom pohupoval, když si byl docela jistý, že dcerka spí tvrdě a jen tak se nevzbudí, položil ji k Belle na lůžko a i ji přikryl a zachumlal do peřiny. Bella podvědomě vycítila dceřinu blízkou přítomnost a objala ji. Ten pohled byl pro Edwarda tím nejkrásnějším, co kdy viděl. Posadil se do křesla a bez jediného pohnutí je sledoval.

Jacob se opět cítil poněkud nepatřičně a přebytečně. Kdyby se otiskl do dospělé ženy, bylo by to něco jiného. Rozumě si uvědomoval, že Niké, jak si Euniku překřtil, v tuhle chvíli potřebuje hlavně své rodiče. On jí mohl být chůvou, čemuž se ušklíbal, i přes to, že po tom toužil, přítelem, rádcem. Mohl jí poskytnout rameno, na němž se bude moci vyplakat, když bude smutná, a pozorné uši, které vyslechnou veškeré její radosti i starosti. Ochotně jí mohl nabídnout náruč a objetí, kdykoliv bude chtít nebo potřebovat cítit blízkou bytost. Samotného ho překvapovalo, že na ni nemyslí jako na svou budoucí ženu, jak očekával. Byla to prostě Niké, jeho Niké, které do věku na vdávání ještě zbývalo hodně času. A jemu to nevadilo. Ani v nejmenším. Přál si jen, aby byla spokojená a nic jí nechybělo.
Najednou měl chuť se smát. Kolikrát se posmíval svým kamarádům ve smečce kvůli jejich absolutní nesobeckosti a myšlení v první řadě na svou lásku. Nyní je dokonale chápal a věděl, že on bude úplně stejný.

„Děkuji,” ozval se tichý Edwardův hlas. Jake sebou trhl. Tak se zamyslel, že ho Edward vylekal. Pátral v paměti a usilovně se snažil přijít na důvod poděkování. Nic ho ale nenapadalo.
„Jacobe, děkuji ti za Bellu i Niké, mimochodem hezká zdrobnělina. Bez tebe by tu asi ani jedna z nich nebyla. Sám bych to nezvládl,” vysvětlil Edward. Rychle vstal a podal Jacobovi ruku. Ten ji více než ochotně přijal a zažil menší šok, když ho upír objal a poplácal po rameni.
Edward se zase odtáhl a o krok ustoupil. Poněkud nervózně si odkašlal a podíval se do země. Samotného ho jeho přátelský čin překvapil. Viděl Jacobovu čistou a upřímnou mysl a konečně si uvědomil, co všechno pro něj, Bellu i Niké udělal. Byl mu vděčný a i když se mu to zdálo divné, začínal ho mít docela rád jako bratra. Najednou se bolestně zašklebil. Jake se tázavě zvedl obočí. On nebyl tím, kdo četl jiným myšlenky.
„Ehm, nejsem úplně nadšený, že má Niké určeno, s kým stráví svůj život, věčnost, sotva se narodila,” přiznal Edward a Jacob se začervenal.
„No, já za to tak úplně nemůžu. Ono si nejde vybrat kdy a do koho se otiskneš,” ošil se, ale to už se Edward smál.
„Já vím, a kdybych si mohl pro dceru vybrat partnera sám, stejně bych zvolil tebe. Postaráš se o ni a budeš jí milovat. Jen si nemysli, že ti ji dáme, i kdyby tě ona sama nechtěla.”
„Kdyby mě ona nechtěla, sám bych se jí klidil z očí,” prohlásil Jacob upřímně a  přesvědčeně.
„Vím a i proto se s tebou jakožto potenciálním zetěm a prozatímním bratrem asi i smířím,” pronesl Edward vážně a znovu Jacoba poplácal po rameni.

„E-Edwarde?” ozvalo se zajíkavé vyjeknutí ode dveří. Edward i Jacob se k nim prudce otočili a spatřili Alici nechápavě na ně zírající a těkající očima z jednoho na druhého. Byla dočista zmatená. Edwardova budoucnost se jí ztratila již před třemi dny, ale neměla ani tušení, kam mířil nebo co měl v plánu. Zmizel jí a ona z toho byla zoufalá. Čistě náhodou zjistila, že nevidí ani jejich bývalý domov a napadlo ji, že by to mohlo nějak souviset s Edwardem a možná i s Bellou. I s celou rodinou se vydala na cestu sem, ale ji poháněla jakási vyšší síla, obrovský vnitřní neklid. Běžela ze všech nejrychleji a byla tu první. Mátl ji zvuk tlukoucího srdce a zvláštní pach, přesto se vřítila až dovnitř a pohled, který se jí naskytl, ji ohromil a přikoval na místě.

Bála se o svého bratra a děsila se, že je mrtvý. On se místo toho bratříčkoval s nějakým indiánem, který byl očividně zdrojem onoho nelibého odéru. Za ním se ale skrývalo něco víc. Sladká a svěží vůně, která v ní naprosto bez důvodu vzbuzovala radost. A pak to uslyšela. Další tlukot srdce a ještě jeden, slaboučký jako pouhá ozvěna, ale pravidelný a klidný. Vyhledala pohledem jejich zdroj a znova vyjekla. Edward se musel smát. Nebylo snadné něčím Alici vyvést z míry a nyní byla zcela konsternovaná.

„Alice, dovol, abych ti představil svého, ehm, přítele Jacoba Blacka. Jaku, tohle je moje jindy vševidoucí a vševědoucí sestřička Alice,” protnul Edwardův hlas nastalé ticho. „Jacob je měnič a zachránil Belle i naší dceři život,” dodal jakoby mimochodem.

Alice se na bratra otočila a ještě více vytřeštila oči. Najednou měla pocit, že nemůže dýchat a dochází jí vzduch, i když ho k životu nepotřebovala. Zmateně zatřásla hlavou a pevně semkla víčka k sobě. Párkrát se zhluboka nadechla, ale když znovu otevřela oči, Edward, Jacob, Bella i ta holčička u ní tam stále byli. Nezmizeli. Bezděčně vycouvala z místnosti

„Alice, zjistila jsi něco? Co se děje? Co ti je?” Jasper měl o svou milovanou ženu upřímný strach a vůbec se nevyznal v jejích emocích. Radost, šok, nevíra, pochybnosti, nadšení…
„Jazzi, ona je jen trochu překvapená,” vyšel z pokoje i Edward a s úsměvem na rtech se postavil proti své rodině. Všem v tu chvíli spadl obrovský kámen ze srdcí. Byl živý a v pořádku. Esmé neváhala ani zlomek vteřiny a už svého syna objímala a spílala mu, jak je vyděsil.

„Bella…Ona… Vážně, vážně je to pravda?” vysoukala ze sebe Alice, která se stále nemohla úplně vzpamatovat.
Edward dokázal v Esmenině objetí jen nepatrně přikývnout, ale i to Alici stačilo. Nadšeně zavýskla a ztratila se v Bellině pokoji.
„Alice, ne abys ji vzbudila. Má za sebou náročný porod a ona i naše dcera si potřebují odpočinout,” zašeptal Edward, ale jeho slova měla mnohem větší účinek, než kdyby je zakřičel.
Zbytek rodiny strnul a až nyní začali vnímat vůně a zvuky v domě.
„Musím vám něco povyprávět a vysvětlit,” vymanil se Edward z Esménina náručí. „Začnu ale tím, že jsem táta. A Euniké je to nejúžasnější dítě, jaké se kdy narodilo. Jakmile ji uvidíte, zamilujete si ji…”

 

≈≈≈≈≈≈≈

 

 

„Měla bys ještě odpočívat, lásko,” snažil se Edward přesvědčit Bellu, ale podvědomě tušil, že je to marné. Nedokázal ji už delší dobu udržet v posteli.
„Chci se jít projít. Potřebuji pohyb a čerstvý vzduch,” protestovala Bella a znovu se odkryla a vstala.
„Nemůžeme jít na procházku a nechat tu Niké samotnou,” vytasil Edward svůj poslední trumf. Bella ale nereagovala podle jeho očekávání. Naopak. Vyprskla smíchy.
„Edwarde, oni se poperou, kdo ji pohlídá,” řekla Bella naprostou pravdu.
„Já vím,” povzdychl si Edward. „Ale bojím se o tebe. Měla bys ležet a zotavovat se po porodu.”
„Lásko, rodila jsem před pěti dny. Jsem úplně v pořádku a hrozí mi jen to, že srostu s postelí, jestli z ní hned nevylezu. Nezapomínej, že už nejsem tak křehká, jako jsem bývala.”

A bylo to tady. To, čeho se tak děsil. Před porodem sice Bella říkala, že jí změna a ztracené lidství nevadí, ale jeho stravoval strach, že teď, jako matce, už jí to vadí, jen nechce nic říct.
„Bell, já… mrzí mě, že jsi nemohla zůstat člověkem, jak sis přála,” zašeptal tiše, téměř neslyšně, ale ona ho dokonale slyšela. Vzala jeho ruce do svých a posadila se k němu blíž. Dala mu čas a počkala, až se na ni sám podívá.
„Lpěla jsem na lidství zbytečně a možná až hloupě. Už vím, že nezáleží na tom, čím jsme, ale kdo jsme. Asi jsem to věděla celou dobu, jen jsem se nechtěla vzdát i toho posledního, co mi po mé rodině zůstalo.
Až s tebou jsem byla prvně bez výhrad šťastná. Hledala jsem na našem vztahu chyby, které neexistovaly. Odešla jsem a žila mezi lidmi. A chceš slyšet pravdu? Bylo to příšerné! Pomluvy, drby, pletichaření… Jediný, kdo se mi zdál normální a opravdu milý, byl Jacob. Měnič - vlkodlak. Mezi stovkou lidí si vyberu jedinou bytost, která člověkem není. To možná o něčem svědčí.
Je mi jedno, že už nejsem člověk. Ne, to bych lhala. Jsem za to ráda. Už nikdy, a to si pamatuj, nikdy tě neopustím. Ty sis nevybral, čím ses stal, a nemohl ses změnit. Já ano a byla jsem sobecká, když jsem tu změnu odmítala. Teď spolu můžeme být už napořád. Já patřím sem, k tobě,” usmála se a i přes jeho překvapenou tvář mu vtiskla rychlý polibek na rty.

„Ale teď už chci jít ven. Projít se a vyhnout se alespoň na chvíli veškerému opečovávání, kterého se mi dostává,” zašeptala spiklenecky a vyskočila na nohy. Se smíchem vyběhla na terasu a zhluboka se nadechla. Právě vycházelo Slunce a i když se schovávalo za mraky, ona cítila jeho hřejivé paprsky na svých lících.
Netrvalo dlouho a Edward se k ní přidal. V domě skutečně propukla hádka, kdo se o nejmladšího a zcela jistě nejoblíbenějšího člena rodiny postará. Edward s Bellou se vzali za ruce a pomalu vykročili mezi stromy. Poznávat a objevovat zapomenuté a nyní znovu objevené království, které našli sami v sobě a jeden v druhém.

 

KONEC

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1 2   »

Ivana

34)  Ivana (14.07.2012 00:54)

Dakujem velmi pekne z moznost precitat si tak nadhernu poviedku, ktora sposobovala takmer stale (kto by uz neplakal pri ich odluceni) usmev na tvari. Bolo krasne a osviezujuce precitat si nieco tak nezne, mile a uchvatne napisane.

Andrea9435

33)  Andrea9435 (15.04.2012 18:15)


skvelá kapitolka...
absolútne krásny koniec...
ani neviem, čo napísať... :p
som z tejto poviedky totálne vedľa...
toľko pocitov, čo som preskákala spolu s Bellou...
pravdepodobne sa pustím aj do ďalšej tvojej poviedky a už sa na to teším...

ireen

32)  ireen (22.03.2012 23:57)

Evelyn! Taková starodávná romantika, pohádka ...úžasné. Děkuji za ni a dobrý konec! :) :) :) :) :) :) :) :) :) :)

Fanny

31)  Fanny (06.11.2011 22:03)

Tak. Zase se opakuju, zase si říkám: "jak to, že jsem tohle ještě nečetla? Proboha!" Dokonalost sama, dokonce i Happy end a já už to tolik měsíců přehlížím! Tuhle povídku jsem zahlédla, když jsem četla tehdy tvůj Půlnoční stín, ještě na eu a to už je pěkná doba... Opravdu by mě zajímalo, proč až dnes??? Proč jsem ji nerozečetla už tenkrát???

A teď k povídce. Už na začátku to bylo zvláštní a když to vezmu vzhledem k některým povídkám, je tady opravdu malé časové období, na to jak dlouhá povídka to je. Vrátím se k Tanye :D jejich přátelství mě opravdu strašně překvapilo i potěšilo. Příběh z naší, ale i starodávné doby, tak podobný "našemu" a přesto tolik rozdílný. Tak neskutečně popsané, to všechno a klidné spoustu z těch kapitol bylo hodně oddechových a já si jich naplno užívala, až jsem se kolikrát bála nějaké zrady, průšvihu. :) Už při těch snech se dalo doufat v tenhle konec, ale její náhlý odchod, toho dost změnil, pak bylo další překvapení jménem Jacob.
Nakonec tak překvapená Alice i s celou rodinou, i když u toho nebyli, tak se stejně v u samou doby něčeho dost báli :)

Nemám slov a melu pátý přes devátý, ale hlavní je , že tohle je dokonalost sama.
A Díky za ni

Alison

30)  Alison (10.07.2011 17:58)

Ach tie konce! Neznášam ich a zároveň milujem je to možné? Musím povedať že ZK sa mi neskutočne páčilo a pri niektorých častiach mi až tuhla krv v žilách a to ja poviedky z 3. osoby fakt nemám v láske , ale ty si dokázala zázrak a ja som to čítala skutočne s nadšením a za tento pôžitok ti skutočne ĎAKUJEM!!!

29)  bb (31.01.2011 14:06)

to bylo tak neskutečně nádherné

Nosska

28)  Nosska (01.01.2011 11:55)


Evelyn, to byla pohádka, úplná nádhera.

27)  Petra (08.12.2010 01:38)

Nádhera!!!

26)  Andrea (26.10.2010 22:21)

Pěkná povídka

25)  Twigirl (19.10.2010 22:25)

Ano, ano.Prďolka je syn.ZK se rozhodně líbila a nečetla jsem jí naposledy.Tím jsem si jistá. ;)

Evelyn

24)  Evelyn (19.10.2010 19:12)

Twigirl, děkuju moc. Ani trošku mi nevadí nekomentování každé kapitoly. Jasně, každé sdělení dojmů a pocitů potěší, ale sama (i od Tvých povídek ) znám, že to občas nejde. Chápu dobře, že malý prďola je syn?
Jsem moc ráda, že se Ti ZK líbilo. Udělalo mi to obrovskou radost

23)  Twigirl (19.10.2010 15:11)

Já teď přemýšlím co napsat, ale popravdě mě nic prostě nenapadá. Mám pocit, že cokoliv napíšu stejně nebude dostatečné. Ten závěr mě prostě rozdrtil.Myslím si, že mi dalo hodně práce udržet slzičky dojetí a povedlo se mi to jen proto, protože se zrovna v půlce kapitoly probudil ten můj prďola.Jinak bych byla naprosto hotová.Už ten Edwardův a Jacobův rozhovor, to bylo asi tak tisíckrát lepší než v originále. Mrzí mě, že jsem nemohla dávat komenty postupně po kapitolách, protože to byl hotový ohňostroj emocí.Chvílema se mi chtělo jásat nad romantikou a za chvíli jsem skoro neviděla vzteky, jak mě naštvalo jejich chování a to jak jsi jim to zavařovala. Krásné a rozhodně napínavé a vůbec si neumím představit, že bych to nečetla celé najednou.Jak to mohli vydržet ti, co museli čekat na další kapitoly, tak to skutečně nechápu.Super.Krásné.Úžasné.

Evelyn

22)  Evelyn (29.09.2010 16:49)

Druhé kolo děkovačky I když to ani vzdáleně nevyjadřuje, jak moc velkou radost mi Vaše komentáře dělají, děkuju

Bye

21)  Bye (28.09.2010 23:44)

Haní, tomu se říká završení příběhu.
Tohle nebyl jenom happy end.
V té poslední kapitole bylo všechno, co jsem od začátku na Tvém příběhu milovala.
Tajemno, nádech starých časů, sounáležitost, láska.
Ta osudová, co se jí nevyhneš, ani před ní neutečeš.
Já nevím, ale zrovna mi přišli na mysl Romeo a Julie. A uvědomila jsem si, že Steph mi to cpala horem-dlolem, ale nepodařilo se jí to. Pořád jsem nechápala (ne, spíš nepřijímala), že se s nima tak dlouho zaobírá. A teprv teď jsem pochopila, proč tam toho Shakespeara pořád pašovala!
Dává Ti to smysl? Snad jo.
A jako vylepšení Tvůj jasně rozpoznatelný styl. Ten, který mě nepřestává uchvacovat!!!

Díky!

Silvaren

20)  Silvaren (28.09.2010 22:39)

Čekala jsem krásnou romantiku , ale má očekávání byla slabým čajíčkem. A ta pointa

Evelyn, strašně moc děkuju - za tuhle nádhernou kapitolku, za úžasná slovíčka a písmenka, za celou tuhle srdcovou povídku.

19)  Ashley (28.09.2010 22:23)

dokonalá povídka!!! moc podařené, smekám!!! doufám, že teď se pustíš do klavíristy! :)

Evelyn

18)  Evelyn (28.09.2010 20:31)

Judy, ano, to je opravdu konec povídky.
Všem vám moc a moc děkuji za tak milé a u srdíčka hřející komentáře Už nikdy nechci psát povídku několik měsíců, pak se s ní skoro nedá rozloučit

Hanetka

17)  Hanetka (28.09.2010 19:34)

Krucipísek, jak to, že mi to uteklo? A to už je konec? Proč? Škoda... četla bych klidně dál a dál. Evelínko, hned na začátku jsem ti psala, že mi to atmosférou připomíná Legendu... a teda, neztratilo to ani trošku z toho kouzla. Snový pohádkový svět, křehký jako vílí křídla, a přece krutý a drsný a středověký, mě dostal do svých sítí a já tam uvízla. Jsi čarodějka a vypravěčka a já se ti hluboce klaním. Děkuji a těším se, čím novým nás zase překvapíš.

eMuska

16)  eMuska (28.09.2010 18:52)

Hm. Ten priblblý úsmev z mojej tváre nie a nie zmiznúť... Napísala si to prekrásne. Vždy som doslova milovala poviedky z doby minulej, ale toto bolo niečo iné. Ty si to preniesla do novej dimenzie, načala si nový svet, ktorý sa mi nechce opustiť. Krásne si si poradila ako so slovníkom, tak s pocitmi a dejom. Som strašne hrdá na to, že píšem práve na tú stránku, na ktorej si i ty a táto poviedka. Bolo to okúzľujúce spestrenie, ktoré utkvie v mojej mysli na pekne dlhú dobu. Ďakujem.

15)  Irča (28.09.2010 16:01)

Krásná povídka Děkuji

1 2   »

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek