Sekce

Galerie

/gallery/zapomenuté království.jpg

Bella

Carlisle sledoval svou ženu utěšující Bellu, která bez ustání tiše plakala. Chtěl dívce pomoci a zaplašit ten smutek a žal, který musela cítit a prožívat. Ale vůbec ji neznal a nevěděl, co by jí mohlo zvednout náladu a udělat radost. A pak dostal spásný nápad a vzpomněl si na přívěšek ve tvaru vážky, který Edward našel v Bellině vsi. Patřil jí a jistě k němu měla vztah. Sice ho ještě dostatečně neprozkoumal a byl velmi zvědavý na jeho význam, ale byl Bellin a měla by ho mít u sebe. Tajně také doufal, že mu Bella buď osvětlí jeho účel, nebo mu dovolí zkoumat ho dál.

Rychle pro něj zaběhl do své pracovny a byl zpátky u Belly v pokoji dříve, než si mohla všimnout, že na okamžik odešel.

,,Bello, trochu jsme pátrali po tvém původu a důvodu tvé přítomnosti na tak odlehlém místě. Edward s Emmettem a Jasperem našli tvou vesnici, tedy spíše to, co z ní zbylo. Podle vůně poznali tvůj dům a uvnitř objevili tohle. Myslím, že patří tobě,” promluvil Carlisle a rozevřel dlaň s přívěskem.

Bella na se na něj chvilku nechápavě dívala a pak zděšeně vyjekla a schovala si tvář do dlaní. Carlisle, Esmé, Rosalie i Alice ztuhli. Nerozuměli její reakci.

,,Bello, to není tvoje? Já… já se omlouvám, ale byli jsme si jistí, že býval tvůj,” omlouval se Carlisle zmateně a přívěsek schoval zpět do dlaně.

V tom se do místnosti přihnal Edward, Jasper a Emmett. Těkali pohledem po pokoji a čekali na nějaké vysvětlení. Slyšeli Bellin výkřik a nyní nechápavě pátrali po jeho důvodu. Edward si přečetl v myšlenkách Carlislea, co se stalo, a stejně jako on pocítil zmatek. Očekával by, že Bella bude mít z přívěsku radost, že bude mít ráda památku na svůj domov a předchozí život. Ani v nejmenším nečekal zděšení, které dala najevo, když přívěsek viděla.

,,Je můj… Byl můj. Už ho ale nemůžu mít. Ztratila jsem na něj nárok,” zašeptala Bella smutně a narovnala se.

,,Je to znak rovnováhy a vyváženosti, připomínka pomíjivosti života. Předává se v naší rodině z matky na dceru po celé generace. Dostala jsem ho k šestnáctým narozeninám, ale nyní ho už nosit nemůžu. Zpronevěřila jsem se našim zásadám a pravidlům. Kdyby má rodina žila, už bych k nim nepatřila. Už ne,” pronesla tiše a ke konci řeči se jí zlomil hlas.

Cullenovi na ni koukali a snažili se pochopit význam jejích slov, ale nedokázali to. Edward si jako již tolikrát přál vidět zrovna do její mysli. Cítil až fyzickou potřebu Bellu pochopit a následně účinně utěšit.

,,Srdíčko, proč bys měla ztratit právo nosit rodinný šperk? A tvoje rodina, proč bys k nim už neměla patřit?” odvážila se Esmé vyslovit otázky, které se honily hlavou všem ostatním.

,,Protože jsem tady a protože… protože, i když jsem nechtěla, mám ráda Edwarda a vůči vám necítím nenávist ani touhu po vašem zániku. Jste upíři a já se vás nebojím a dokonce už věřím, že nejste zlí a špatní. Nemůžete za to, čím jste, nezměníte to, ale přesto se svou podstatou bojujete a jste dobří. Až se stydím, že jsem se vás zpočátku tak bála a pokládala vás za nejhorší možné zlo.

Ale na mém názoru nezáleží. Cítím lásku, kterou bych cítit nikdy neměla a která mě navždy odlučuje od mé rodiny,” vysvětlovala, ale nikdo z jejích slov nebyl o moc moudřejší.

Nakonec se Carlisle projevil jako vědec a badatel. Možná trochu bezcitně odsunul stranou Belliny pocity a zaměřil se na fakta. Zaujala ho zmínka o přívěsku a zdálo se mu, že chybí jen drobnost, a on si vzpomene, odkud ten symbol zná.

,,Bello, promiň mi mou opovážlivost, ale musím se zeptat. Ty jsi na první pohled poznala, kdo jsme. Měla jsi horečku a musela trpět bolestí, ale přesto jsi neomylně určila, čím jsme. Ani jsi ve svém přesvědčení nezaváhala. Jak jsi to věděla?”

Bella naposledy vzlykla a otřela si slzy. Všichni Cullenovi napjatě očekávali její odpověď. Tohle je zajímalo a bylo pro ně navýsost důležité znát odpověď. Žili v domnění, že je žádný člověk nemůže odhalit, a Bella tohle jejich přesvědčení podkopala a zbořila jako domeček z karet. Jejich pocit bezpečí vzal za své. Lidé je sice nemohli zničit, ale kdyby věděli, co jsou zač, museli by se před nimi skrývat a žít navěky v ústranní. A to nechtěli. Toužili po normálnosti. A také museli dodržovat zákony a starat se, aby nikdo nevěděl o existenci upírů.

,,Každý druh má své specifické charakteristiky, podle kterých ho může kdokoliv poznat. Vy jste bledí, studení, vaše pokožka je tvrdá jako mramor a oči většiny upírů mají barvu krve. Vaše ne. To díky té teplé, medové barvě jsem se vás přestala bát. Nevzbuzuje hrůzu a strach. Jste rychlí, silní a nadpozemsky krásní. Na slunci se vaše pleť třpytí. A kolem vás září jedinečně stříbřitá aura, ale na tu se musím soustředit, abych ji zahlédla,” odpověděla Bella klidně.

,,Ty vidíš naši auru? To je ale nemožné. Žádný člověk nemůže vidět auru. Leda bys… Bello, jsi vůbec člověk?” vyslovil Carlisle domněnku, která se zdála být pravdivou. Najednou se divil, že ho to nenapadlo dříve. Mohla být třeba čarodějka. Jistě, čarodějka by dokázala spatřit auru a na první pohled rozpoznat upíra.

Bella se ale jen mírně usmála a pokývala hlavou.

,,Jsem úplně obyčejný člověk.”

,,Ale lidé nemají takové znalosti jako ty. Pohybujeme se mezi nimi běžně a nikdy nás nikdo nepoznal. Nikdy nikdo neměl ani stín podezření. Nemusíš nám lhát, jestli jsi čarodějka nebo jiná nadpřirozená bytost, beze strachu nám to můžeš říct. Nikoho z lidí, s nimiž jsme se kdy setkali, a že jich bylo hodně, ani na okamžik nepochyboval o tom, že jsme také lidé. Možná zvláštní nebo divní, ale lidé” odporoval Carlisle.

,,Jistě, protože ve vás už moc lidí nevěří. Aby člověk něco skutečně poznal, aby odhalil pravou podstatu, musí v danou skutečnost věřit. Každý člověk se narodí se schopností vidět pod povrch. Každý může poznat upíra na první pohled nebo třeba určit počasí na několik dní dopředu. Jenže k tomu je zapotřebí umět se pozorně dívat kolem sebe, respektovat přírodu a věřit starým moudrům. Většina lidí to už nedokáže. Mnoho z nich jako děti vidělo anděly, lesní víly, skřítky nebo skutečné čarodějnice. Ale dospělí jim řekli, že jsou to jen pohádkové bytosti, které ve reálném světě neexistují, že mají příliš bujnou fantasii. Časem jim uvěřili. Začali se zajímat o sebe, o majetek a o moc. Zapomněli na úctu k přírodě i k sobě na vzájem. Jsou zahledění jen sami do sebe a jejich oči jsou slepé ke spoustě zřejmých věcí. Nedívají se do hloubky a ani se dívat nechtějí. Jsou povrchní a staré legendy a učení moudrých jim přijdou jako báchorky pro děti. Kdyby jim někdo připomněl, že jako malí vídali víly, jen by se mu vysmáli. Proto vás nepoznají a ani je nenapadne o vás přemýšlet jinak než jako o lidech, o sobě rovných.

Ale pak jsou je tu ještě pár rodin, které nikdy nesešli ze své cesty. Stále dodržují staré zvyklosti a vědí, že svět není černobílý a že ne všechno je takové, jak se na první pohled může zdát. Znají mýty a uvědomují si, že mnoho z legend a bájí nejsou pouhé smyšlenky a výmysly pro vyvolání strachu.

Z takové rodiny jsem i já. Celá moje vesnice žila v souladu s přírodou a nikdy neztratila víru v nadpřirozeno. Stále varovala své děti před upíry, vlkodlaky nebo třeba vodníky,” domluvila Balla a dokonalé ticho v místnosti narušoval jen pomalý tlukot jejího srdce a klidný dech.

,,Ehm, to jako že existují i vodníci a bludičky? Bello, promiň, ale to jsou vážně jen pohádkové postavy,” vzpamatoval se první Emmett a ihned zpochybnil Bellina slova.

,,Ano? Usuzuješ tak, protože jsi nikdy žádného z nich nepotkal? Ale napadlo tě, že stejně jako vy i oni se dokáží maskovat a splynout s okolím? A jen tak mimochodem, ty bys podle té tvé pohádkové teorie taky neměl existovat,” ušklíbla se na něj Bella.

,,Ale to přeci nemůžeš srovnávat! Já jsem upír, reálná bytost, vidíš mě a můžeš si na mě šáhnout. Na Edwarda jsi sahala docela ochotně, že. Ale vodník? Ne, v něj nevěřím.”

,,Než jsi byl proměněn, věřil jsi v upíry?” zeptala se Bella s úsměvem a přešla poznámku o Edwardovi. Ten reagoval tichým, ale velmi důrazným zavrčením, které Bella nemohla slyšet.

,,No, to zrovna ne, ale…”

,,Žádné ale. Nevěřil jsi v ně. Přesto nyní jedním z nich jsi. Tak proč by nemohli být i ta další bájná stvoření reálná?” triumfovala Bella.

Emmettovi došly argumenty. Mírně se mračil a snažil se vyrovnat s tím, že pravděpodobně existují i vodníci, rusalky, divoženky nebo andělé. Zdálo se mu to neuvěřitelné, ale jeho jistota v pohádkovost těchto bytostí vzala za své a on začínal cítit, že má Bella pravdu.

Carlislea i všechny ostatní toto zjištění fascinovalo. Carlisle věřil v Boha, v nebe a peklo i anděly, ale nikdy ho nenapadlo, že by mohly existovat a mezi lidmi se vyskytovat i jiná mýtická stvoření kromě upírů a vlkodlaků, které oboje osobně poznal.

,,Dobře, Bello, já ti věřím. Ale pořád nechápu, proč nechceš zpět svůj přívěsek,” promluvil Carlisle a jeho hlas nesl neklamné známky zmatení.

,,Protože je to symbol mé rodiny a toho, že vyznávám dávné hodnoty. Jenže k těm patří i považování upírů za nejhorší možné zlo a snaha o jejich vymícení. Láska k jednomu z nich mezi nimi rozhodně není. Já svými city zradila vyznání a víru, které jsem znala. Jsem stejná hanba pro svou rodinu jako byla moje matka. I ona ztratila právo nosit ten přívěsek,” přiznala Bella a oči se jí opět zaleskly slzami.

,,Tvoje matka se taky ehm, no, zamilovala do upíra?” zeptal se Edward. Při slově zamilovala se zadrhl. Stále nemohl uvěřit tomu, že ta sladká, něžná a nevinná dívenka ho má ráda. Opět ho zaplavil pocit obrovského štěstí. Téměř okamžitě si ale uvědomil, že jemu štěstí nebylo dáno poznat. Démon v jeho nitru mu nedovolil ho okusit. Edward sevřel ruce v pěst a zatnul zuby. Jeho rozhodnutí odejít a Bellu tak ochránit se nezměnilo. Nemohl riskovat její bezpečí. Alice po něm šlehla pohledem a zamračila se. Pak se její zrak na okamžik rozostřil a ona se usmála a začala si přeříkávat žalmy v latině. Edward se rozhodl ji ignorovat. Kdoví, co si zase usmyslela.

Bella se po vyslechnutí otázky usmála a zavrtěla hlavou.

,,Kdepak láska k upírovi. Má babička byla v radě starších a byla považována za velmi  moudrou a úctyhodnou ženu. Ale moje maminka byla jiná. Ona byla divoká a chtěla žít po svém, nesvazována starými obyčeji a zvyky. Věřila legendám a měla obrovský potenciál stát se starší a možná dokonce jejich vůdkyní. Víte, ona byla velmi jasnozřivá a babička o ní říkala, že vlastně nikdy nedospěla. Její mysl zůstala svým způsobem dětsky neposkvrněná. Viděla skutečnou podstatu věcí a ani se nemusela snažit. Maminka byla ale taky impulzivní a trochu lehkovážná.

Jednou na nákupech ve městě uviděla tatínka a okamžitě se do něj zamilovala. Nestávalo se, aby si někdo ze vsi našel partnera odjinud. Ona si ale postavila hlavu a když jí babička přemlouvala, aby si to ještě rozmyslela a nevdávala se po sotva týdenní známosti, což pokládala za hloupé, neuvážené a nerozumné, maminka s tátou utekla. Tajně se vzali a přesně devět měsíců po svatbě jsem se narodila já. Rodiče žili daleko od maminčiny rodné vsi a byli šťastní.

Pár let byli šťastní. Ale maminka se pak začala uzavírat do sebe. Byla vychovávána pro postavení straší v radě, byla zvyklá rozhodovat a řídit se svými instinkty. Ale tatínek a ani nikdo ve vesnici, kde se usadili, staré obyčeje neuznávali. Nevěřili legendám a mýtům. Byli jako většina dnešních lidí. Maminka začala být nešťastná a smutná. S tatínkem se milovali, ale najednou se zdálo, že láska prostě nestačí. Znovu utekla. Tentokrát zpátky ke své rodině. Přijali ji zpět mezi sebe, ale své původní postavení nenávratně ztratila. Necelý rok po návratu domů dostala souchotiny a umřela.

Mě vychovala babička a maminčina mladší sestra. Snažily se, abych neopakovala chyby své matky. No, moc se jim to nepovedlo,” hořce se zasmála a pokrčila rameny.

Když nikdo nepromluvil, pokračovala: ,,Vždy jsem cítila, že stojím trochu stranou ostatních. Měla jsem je ráda a oni mě, ale stále mezi námi bylo očekávání z jejich strany, že se ukážu jako pravá dcera své matky. Hodně času jsem trávila jen s tetou a bylinkami. Ona byla bylinkářka a léčitelka a já byla nejraději sama v lese a sbírala byliny na nové lektvary a odvary. Proto jsem ten den, kdy… kdy má vesnice zanikla, nebyla mezi oběťmi. Ve vesnici jsem se zdržovala velmi málo a nikdo cizí o mé existenci asi ani nevěděl. Nakonec mě to ve své podstatě zachránilo.”

Carlisle se najednou rozzářil a Edward překvapeně vydechl a zmateně zamrkal. Stále v koutku mysli věřil, že Bella není obyčejný člověk. Tím, že je poznala a měla o nich tak podrobné informace, ho utvrzovala v domnění, že ho přesvědčení neklame. Ale to, co nyní viděl v Carlislově mysli, mu ukázalo opak.

,,Tvá rodina je původně z Irska, že?” zeptal se Carlisle napjatě a pro ostatní trochu nelogicky vzhledem k původnímu tématu hovoru.

,,Ano,” přitakala Bella a Carlisle se s úlevou usmál. Vzpomněl si.

Kdysi dávno, v dobách, kdy se světem potloukal sám a nenáviděl sám sebe a svou novou podstatu, cestoval po Irsku. Tenkrát v Dublinu potkal dívku se stejným přívěskem na krku. Bála se ho a stranila se mu. Vystupoval jako anglický šlechtic, kterým původně skutečně byl, a pobýval na panství tamního vikomta. To děvče pracovalo v kuchyni a takřka omdlévalo hrůzou vždy, když se k ní jen přiblížil. Na takovou reakci na svou osobu nebyl zvyklý a tak se jednoho večera opatrně zeptal svého hostitele, kdo ta dívka je. Bylo mu řečeno, že pochází z malé, odlehlé vsi a protože se odmítla vdát za rodiči určeného muže, utekla a pracuje pro něj. Považoval ji za docela šikovnou a pracovitou, ale příšerně pověrčivou. Odmítala chodit jednou lesní cestou na sousední panství, protože byla přesvědčená, že tam žijí divoženky a utancovaly by ji k smrti. Takový nesmysl. Jen proto, že se tam každý rok někdo ztratí, že. Carlisle začal dívku z povzdálí sledovat a zjistil, že ji pokládají za podivínku. Vyprávěla dětem pohádky, ale říkala je, jako by to byla skutečnost. Carlisle se dozvěděl, že takoví jsou všichni z její vesnice. Pověrčiví a naivně věřící pohádkám.

Bella musela být potomkem někoho z té irské vesnice. Opravdu byla člověk a s nadpřirozenem mělo společné jen to, že v něj věřila. Nechápal, jak na tu dívku před třemi stoletími mohl zapomenout. Nepokládal ji za nijak důležitou a podstatnou. Viděl ji jen pouhý týden. Nespojil si souvislosti dohromady. V rychlosti vysvětlil zbytku rodiny, na co přišel.

Alice se usmála a pokývala hlavou. Mrkla na Edwarda a stále si opakujíc žalmy a snažíc se je přeříkávat pozpátku se ujala slova.

,,Tak jsme si hezky vysvětlili, kdo Bella je. Máme o čem přemýšlet a můžeme tady Bellu nechat s Edwardem o samotě. Jistě si vzpomínáte, co se mezi nimi stalo. Měli by si to vysvětlit a promluvit si. V soukromí,” rozhodla Alice a rychle vyprovázela ještě poněkud zmatenou rodinu z pokoje ignorujíc Edwardovo tiché výhružné vrčení. Mezi dveřmi se ještě sladce usmála a byla pryč.

Edward s Bellou osaměli a ani jeden z nich najednou nevěděl, jak začít.

,,Opravdu chceš odejít?” zašeptala nešťastně Bella a pozorně sledovala vzor dřeva na podlaze.

Edward si povzdychl a došel až k ní. Po chvilce váhání se posadil na postel vedle Belly a po další a mnohem delší chvíli rozmýšlení ji vzal opatrně za ruku.

,,Bude to tak nejlepší. Budeš v bezpečí. Nebudu ti moct ublížit.”

,,Ty mi chceš ublížit?” zeptala se a zadržela dech.

,,Samozřejmě, že nechci. Dal bych cokoliv za tvé štěstí a bezpečí, ale mohu ti oboje poskytnout jedině tak, že od tebe budu hodně daleko. Bello, když jsme se políbili, já… nic takového jsem nikdy nezažil. Cítil jsem štěstí, spokojenost a naplnění. Připadal jsem si kompletní. Ale pak se probrala má upíří podstata. Netvor, který dřímá v mém nitru, zatoužil po tvé krvi. Já jsem se hrozně bál, abych ho dokázal přemoci a neublížil ti. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco zlého stalo. Nikdy,” přiznal tiše a na okamžik semkl víčka k sobě. Doufal, že takový strach, jako když mu vyšlehly plameny v hrdle a mysl zastřela rudá mlha, už nikdy neucítí. Přestože v tu chvíli získal démon nadvládu, láska k Belle mu nedovolila vzít si to, co tolik chtěl.

,,Ale když odejdeš, ublížíš mi,” dolehl k němu její hlas. Nezněl ani trochu falešně, říkala čistou pravdu.

,,Ne tolik, jako když zůstanu,” odporoval jí.

,,Mnohem víc. Edwarde, tys neposlouchal můj příběh? Já už nikam nepatřím. Už bezmezně nevěřím tomu, v čem jsem byla vychována. Všechny své zásady a přesvědčení jsem přehodnotila a některé hodila za hlavu. Mám tě ráda a chci být s tebou. Nic si nepřeji víc a na ničem kolem mi už nezáleží,” vyznala mu a s napjetím očekávala odpověď.

,,Tobě nevadí, co jsem, ani že jedna má část tě chce zabít? Nebojíš se mě?” zeptal se nevěřícně.

,,Už ne,” zavrtěla hlavou a sebrala veškerou svou odvahu.

Položila mu ruku pod bradu a pomalu jeho hlavu natočila k sobě. Neodporoval a nechal se vést. Povzbuzena jeho reakcí mu zakryla oči dlaní a pomalu se k němu přibližovala, až se jejich rty vzájemně dotkly. Ani se nehýbal a doslova zkameněl. Jemně se o něj otřela a obkroužila obrys jeho úst. Pak mírně rty našpulila a dala mu letmý polibek. Odtáhla se od něj a se zatajeným dechem mu sundala dlaň z očí.

Úlevou se rozesmála. Jeho oči byly potemnělé, ale nečetla v nich ani náznak nebezpečí. Vítězil nad touhou po její krví, překonal svého nenáviděného démona.

,,Vidíš, půjde to,” zašeptala nadšeně a opět ho něžně políbila. Tentokrát její polibek opětoval.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

20)  Twigirl (18.10.2010 21:42)

Tak to bysme měli. ještěže tak. A co dál jsi přichystala? Je to úžasný příběh. Napínavý a čte se naprosto sám. Smekám...

Karolka

19)  Karolka (27.06.2010 18:52)

Teda Hani, tolik informaci a legend, to je na celou sagu. Jesteze to holky s Edwardem tak umej. :-D Letim dal. Jsem strasne zvedava!

Bye

18)  Bye (08.06.2010 22:53)

Já jsem Ti to chtěla napsat snad už do Prologu, ale udržela jsem se. Nechtěla jsem takový dvě věci srovnávat.
Ale. Strašně mi to celou dobu připomínalo film Vesnice. A tahle kapitola byla atmosférou z toho filmu úplně narvaná. Takže už to prasklo.
A díky za motýlky.

17)  barča cullen (14.05.2010 11:48)

o můj bože! já sned budu brečet jeto tak nádherné!

16)  krista81 (13.05.2010 23:23)

Moc krásná kapitolka a ještě to vypadá, že Edward neodejde , to je moc dobře.
Těším se na další kapitolku.

Michangela

15)  Michangela (13.05.2010 22:42)

14)  Lenka (13.05.2010 20:59)

Moc krásné.:)

13)  koťátko (13.05.2010 20:57)

, jo, až tak je to ůžasný, prosím, další ;)

12)  Scherry (13.05.2010 19:44)

Moc krásné, snad zůstane

sakraprace

11)  sakraprace (13.05.2010 17:58)

Jéééé , to bylo tak krásnééééé. Paráda, koukám, že Edward nejspíš neodchází.
Jsem moc zvědavá na další kapitolku.

10)  dasa (13.05.2010 17:37)

;)nadhera uz sa tesim na pokracovanie

9)  Jesska (13.05.2010 17:30)

No jo, Bella to s chlapama umí:D
Bylo to krásný, moc se těším na další kapitolu
Nádherná povídka!

8)  Lucie (13.05.2010 16:36)

7)  Shindeen (13.05.2010 16:02)

Moc povedené, strašně se těším na další díl

6)  Dadaa (13.05.2010 15:58)

Jupííí ... Nádherná kapitola, konečne už chápem ako vedela, že kto sú... Dúfam teda, že Edward s ňou zostane

5)  saffiira (13.05.2010 14:17)

To byla pěkná kapitoplka Taková pohodová moc se mi líbila a hlavně jsem se už dozvěděla co je zač a odkud pocházíUrčitě se budu těšit na pokračování Hlavně jak se rozhodne Edward moc moc pěkné

4)  witmy (13.05.2010 14:07)

super kapitola sem ůpně nadšená jak si to skvěle popsala už se moc těšim na pokráčo

Amisha

3)  Amisha (13.05.2010 12:48)

Páni, sedím se zatajeným dechem. Krása.

Silvaren

2)  Silvaren (13.05.2010 12:39)

To byla nádhera, jsem napnutá, jak to s nimi bude dál. Naštěstí to vypadá, že Edward neodejde. JUCHU

jo, jo, kdyby mě Edward políbil, taky bych dokázala zapomenout na celou svou minulost

Hanetka

1)  Hanetka (13.05.2010 12:36)

Áááách, ty zlatá Evelíno,
to je příběh jako víno.
Jiskřivý jak plná číše,
jen ať dál se rychle píše!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse promo - Rosalie, Alice, Esme