22.05.2010 [19:30], DeSs, ze série Záhadná kráska, komentováno 6×, zobrazeno 2959×

Je tu třetí kapitola...

3. kapitola

Edward:

„Holky, pohněte. nebo přijedeme pozdě!“ promluvil jsem k Rose a Alici, které využívaly toho, že máme auta v autoservisu. Toho parchanta, co nám to udělal, zabiju. Teď abychom jezdili s holkami, a ty toho náležitě využívají.
„Pojedeme tvým kabrioletem, nebo mým porshem?“ ptala se Alice, když konečně lidským tempem scházely schody.
„Já ti nevím, Alice, kluci, chcete červené, nebo žluté auto?“ zeptala se sladce a pak obě propukly v hlasitý smích.
„Já myslel, že pojedeme oběma,“ zeptal se nechápavě Emmett.
„Proč? Copak vy tři se nevlezete dozadu?“ zeptala se Alice. Pak se mrkla do budoucnosti a mně se naskytl úžasný pohled na nás tři natěsnané vzadu v porshi. Já samozřejmě uprostřed.
„Co kdybychom vzali auta dvě?“ zeptal se Jazz a trošku jim vylepšil náladu. Jen přikývly. Jazz na nás mrkl a i s Emmem jsme si plácli.

Nakonec jsem jel s Alice a Jasper v kanárkově žlutém porshi. Moje myšlenky celou cestu okupovala ta kráska ze školy. Jedna holka ji sice omlouvala, že jí bylo špatně, ale mně se zdála docela zdravá. Nejspíš nějaká výmluva. Snad bude ve škole dnes. Vybavoval jsem si ji, její tvář. Je vážně kouzelná. Jenže to určitě bude jen další namyšlená slepice. Ale pokud by mě i ona zvala na rande, bylo by těžké odmítnout.

Ani jsem si nevšiml, že už jsme před školou.
„Alice, nebude dnes pršet? Nerada bych, aby mi zmokli potahy,“ zděsila se Rose.
„Ne, nebude,“ usmála se Alice po krátké odmlce, kdy sledovala budoucnost. Vystoupil jsem a rozhlédl se kolem. Lamborghini tady ještě nestálo, ale tři místa tam byly volná. Asi to bude nějakého frajírka, který si o sobě moc myslí. Však my mu ten hřebínek srazíme, až mu dáme k zaplacení účet z autosalonu.

Opřeli jsme se s klukama o kabriolet, od kterého byl krásný výhled na místo, kde včera parkoval ten zmetek s Lamborghinem. Holky už odešly na hodiny, ale my se chystali alespoň zjistit, kdo se bude muset trochu plácnout přes kapsu. Samozřejmě jsme naše miláčky dali do nejdražší a nejluxusnější opravny široko daleko. Nečekali jsme dlouho a na parkoviště se přiřítilo černé Lamborghini a smykem zaparkovalo na tom místě jako včera. Dvě místa vedle něj bylo zase volno. Přes černá skla jsem neviděl řidiče, takže jsme čekali, až vyleze.

Za nepatrnou chvilku se dveře otevřely a z nich vykoukly dvě krásné nohy. Hned za nimi i tělo a hlava té krásné dívky ze včerejška. Takže tahle mrcha zničila moje auto? Neubránil jsem se hrozivému zavrčení. Pak jsem rychle zkontroloval Jasperovy a Emmovi myšlenky, ale nedávaly smysl. Podíval jsem se na ně a oba doslova slintali a pohledem viseli na té dívce.
„Takže se ti blbci poučili,“ ozvalo se z myšlenek té dívky a přitom se dívala na nás. Vlasy měla zase rozpuštěné a na sobě měla dlouhý krémový plášť. Kolem krku tmavě hnědou šálu a ve vlasech sluneční brýle a na nohou kozačky stejné barvy jako šála. Zase vypadala úchvatně, ale před chvílí mě nazvala blbcem a zničila moje auto!
„Chvíli by ji nejraději zabil, pak se nad ní rozplývá a teď je znovu u vraždy,“ uchechtl se v myšlenkách Jazz.

Střelil jsem po něm naštvaným pohledem a on jen pokrčil rameny. Raději jsem to nechal být a vyhledal očima zase tu dívku. Bohužel už jsem spatřil jen její mizící záda. Procházela prostředkem parkoviště a všichni jí uhýbali z cesty. Její myšlenky se zabývaly nějakým dnešním večírkem, nakupováním a lakem na nehty. Že se jí včerejší černý nehodí k dnešnímu oblečení a jak mohla být tak hloupá a zapomenout na to.

Takže další nána, co myslí jen na sebe. Rozmazlená, bohatá a drzá. Vlastně ani neznám její jméno. A na co by mi asi tak bylo její jméno? Na nic!

Zakroutil jsem nad sebou hlavou a ohlédl se na své bratry. Nebyli tam. Zmateně jsem těkal očima po parkovišti, až jsem zahlédl Emmova záda mizící v jazykové budově. Já teď měl výtvarku, takže jsem zamířil do budovy věnované umění. Až teď mi došlo, že tady zmizela i ta dívka. Snad s ní nemám společnou hodinu…

Zase jsem neměl štěstí. Ve třídě byly tři velké kruhové stoly. Volné místo bylo už jen jedno. Vedle toho barbie klubu. Byly tam samé zmalované a rozmazlené holky, bohatí kluci, kteří si o sobě moc myslí a mezi nimi i ta holka. Místo bylo bohužel zrovna naproti ní. Musel jsem se s tím smířit, takže jsem zapadl na to poslední volné místo a snažil se dělat neviditelného. Podle myšlenek se mi to nepovedlo. Všechny holky od stolu myslely na mě a na to, jak se spolu líbáme a ony se se mnou vytahují před ostatními. Nebo kam mě pozvou, jestli se mi líbí a podobně.

Snad tu hodinu přežiju. Všechny ty lačné pohledy od holek a nenávistné a závistivé od kluků, to by se dalo snést, ale ty jejich myšlenky. Ale nejvíc mě štvalo, že ta holka si mé přítomnosti ještě nevšimla. Chtěl jsem znát její názor na mě, nevím proč, ale chtěl. Kdyby tahle kráska byla normální inteligentní a spořádaná holka, byla by dokonalá. Bohužel je to jen nafintěná husa.

Přišel učitel a zadal nám práci. Měli jsme namalovat něčí portrét, jenže když se strhla bitva o to, kdo bude koho malovat, protože každý žák měl být pouze jednou, učitel rozhodl. Namalujeme toho, co sedí naproti nám. To snad ne, sice s malováním problém nemám, ale tuhle krásu prostě namalovat nedokážu.

Teprve teď ta dívka zvedla pohled přímo naproti sobě a lehce se usmála, když viděla, koho bude malovat.
„Toho namaluju levou zadní, takový průměr, divná barva očí, debilní úsměv a výraz naprostého blbečka. To zvládnu a ještě to bude hezčí než ve skutečnosti. Na něj se ani moje malířské schopnosti nehodí,“ hodnotila mě v duchu. Cože? Debilní úsměv? Blbeček? Tak to mě dostalo, vždyť každé holce jsem se zatím líbil. Proč musí být zrovna tahle výjimka?

Sklopil jsem oči a raději si vytáhl tužku, počkal jsem, až mi učitel dá papír a začal. S mým zrakem, zručností a pamětí jsem to měl za dvacet minut. Ta holka ani nepřemýšlela, jak mě namaluje. Ani nemyslela na svůj obrázek. Přemýšlela, že musí udělat revizi šatníku. Celá Alice.

„Sakra, jeho mozek by se maloval líp. Stoh slámy bych zvládla, ne?“ nadávala v myšlenkách. Stoh slámy? Dělá si srandu? Tak to už vážně přehnala. Naštvaně jsem zavrčel, ale možná trochu nahlas. Ta dívka to slyšela.
„Je retardovaný? Myslí si, že je pes? Možná trpí schizofrenií, nebo co já vím. Každopádně vypadá tak nějak divně. Je takový bledý a seschlý. Možná je mu špatně. Neměla bych mu pomoct chudáčkovi? Vždyť tu ani nemá přátele, ale nedivím se tomu. Kdo by s ním chtěl něco mít? Ale co mi je po něm?“ přemýšlela a já zuřil čím dál víc. Proč ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl, si o mně musí myslet, že jsem nemocný a lituje mě? Prý jestli si myslím, že jsem pes. Rozhodl jsem se, že si jí prostě nebudu všímat.

A dařilo se mi to do konce hodiny, dokud jsme neměli postupně chodit před tabuli a ukazovat naše díla. Já jsem s ním obstál dobře a dostal jedničku. Samozřejmě.
„Takhle že vypadám? Ne, já vypadám líp, to ten idiot je trošku postižený,“ ozvalo se z jejích myšlenek. Klid, hlavně klid. Opakoval jsem si stále dokola. Nakonec to zabralo, ale jen do té doby, než před tabuli předstoupila ta dívka.

S arogantním úsměvem zvedla papír a já zalapal po dechu. Bylo poznat, že nad tím moc nepřemýšlela a věnovala se šatníku. Přes celý papír byla koule, myšlená nejspíš jako hlava. Na jejím vrchu bylo přesně jedenáct spirálově zatočených vlasů. Na uši asi zapomněla.  Oči byly u sebe, jedno větší než druhé. Panenky byly každá na jiné straně a v jiné úrovni. Takže to něco na obrázku šilhalo. Nos byl dlouhý a na konci byla malá bradavice, nebo co. Rty byly stažené do takového křečovitého úsměvu a z nich vylézaly dva zuby. Upíří zuby. Dále pak chlupatý krk a obočí srostlé do jedné dlouhé přímky.

Dívka se na svůj obrázek pyšně usmívala a všichni se v myšlenkách svíjeli smíchy. Ale nikdo si nedovolil rozesmát se nahlas. Já jsem na to ztuhle zíral a nebyl schopný slova.
„Eh, to se vám moc nepovedlo, nemyslíte, slečno Swanová?“ zeptal se opatrně učitel.
„Vám se to nelíbí?“ zamrkala na něj smutně.
„No… ehm… má to něco do sebe. Je to takové osobité a originální. Takže bych to viděl na jedna mínus?“ zakoktal se.
„Takže  se vám to nelíbí,“ konstatovala smutně dívka a sklopila pohled. Učitel vzal diář se známkami.
„Takže, Isabella Swanová, jedna,“ zapsal a říkal to nahlas.
„Děkuju,“ usmála se na něj Isabella, odevzdala obrázek a vypochodovala ze dveří.
„Co se mu na tom nelíbilo? Vždyť to byla věrná kopie toho debila,“ kroutila nad tím hlavou.

To už na mě začínalo být moc, konečně jsem byl schopen pohybu, takže jsem vyletěl na další hodinu. Jestli s ní budu muset tuhle dvojhodinovku snášet každý týden, tak budu asi první upír, který se zblázní…

Došel jsem na matematiku, kterou mám spolčenou s Alice. Když mě zahlédla, vybuchla v návalu smíchu. V myšlenkách si přehrávala scénu z výtvarky.
„Promiň, Edwarde, ale něco takového jsem ještě v životě neviděla,“ poslala mi v myšlenkách. Radši jsem to nechal být, nechtěl jsem jí ublížit. Zapadl jsem vedle ní do lavice a snažil se na to nemyslet. V tom mi ale moc nepomáhala Alice s myšlenkami a návaly smíchu. Jestli tohle řekne Emmettovi…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

6)  ambra (08.07.2010 00:24)

Už úvod s auty mě položil. A pak - dokonalá sonda do myšlení puberťáků. A Bella - místo, aby nahodila štít, pěkně si ho vychutnala . Nápad s výtvarkou - geniální!!!

4)  Ewik (06.06.2010 10:06)

Hodina výtvarky , já nemůžu, ta mu teda dává

2)  Michangela (22.05.2010 21:42)

1)  Evelyn (22.05.2010 19:21)

Denisko, četla jsem to už na eu, ale teď při kontrole jsem se zase smála a krásně si u toho odpočinula. Píšeš úžasně lehce, svěže a vtipně. Děkuji Ti za tak pohodovou povídku
Za tenhle díl tleskám a už se těším na další

1