Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

8. kapiotla - Tichá domácnost

Tichá domácnost

Incident s Bellou, který jsme stále nemohli rozdýchat, trval celou noc. Bylo sice ráno, ale slunce už viselo vysoko na obloze.

„Neměli byste vyrazit do školy?“ zeptal se Carlisle a sám si už oblékal bundu.

Chvíli jsem se domníval, že vtipkuje, ale myslel to vážně. Všiml si mého skeptického pohledu.

Bella potřebuje klid a dům plný upírů pro ni není příliš vhodný,“ sdělil mi tak, aby to Bella nezaregistrovala. Odevzdaně jsem si povzdychl a přidal se k ostatním, kteří se už připravovali.

Normálně ve škole nevnímám, ale dnes jsem byl doslova duchem nepřítomný. Bella, velmi zvláštní upírka, byla důvodem mého zamyšlení.

Bála se mě. Snažil jsem se vžít do její situace, což pro mě představovalo jisté obtíže, protože jsem neznal její minulost. Nevěděl jsem, čím prošla. I přesto jsem si uvědomil, že její strach by byl v určitém ohledu na místě.

I když byla upírem, se svou drobnou postavou vypadala velmi zranitelně. Jistě neměla žádné zkušenosti v boji nebo podobný výcvik. Bylo by pro mě celkem jednoduché ji zničit, kdybych chtěl.

Jaspera se bál skoro každý upír, stačil jeden pohled, aby se mu osamocení nomádi klidili z cesty. U Alice jsem však žádné rozumné vysvětlení nenašel, a když si uvědomím, jak přijala Emmetta, rozum mi zůstával stát.

Sice by jí nikdo z nás neublížil, ale první pohled na Emmetta na vás udělá úplně opačný dojem. Ovšem jen do té doby než promluví.

Náhle jsem si vzpomněl na Bellinu reakci, když jí Carlisle řekl, kdo jsem. Vyprávěli jí tenkrát o mně, ale co?

Potřeboval jsem to vědět, možná díky tomu přijdu na důvod její bázlivosti vůči mé osobě. Jakmile školní zvonek oznámil konec hodiny, odešel jsem ze školy.

S omluvenkou jsem si hlavu nelámal, potřeboval jsem mluvit s Carlislem, pokud možno mimo dům, mimo místo, kde je Bella. Nasedl jsem do svého Volva a vyrazil k nemocnici.

Proč vlastně celou tuto šaškárnu dělám? Proč prostě nepočkám nějaký čas, než si na nás Bella zvykne a zjistí, že jsme pro ni neškodní?

Zase tu byla ta moje absurdní touha poznat Bellu lépe. Jednalo se o pouhou zvědavost, nebo v tom bylo něco víc?

Zajímal mě její příběh ještě dříve, než jsem ji poznal, tenkrát jsem si to ospravedlňoval svou vinou. Teď však pro mě bylo nezbytností zjistit, co se jí stalo. Nedokázal jsem se přimět myslet na něco jiného.

Můj život byl doteď plný stereotypů, nestěžoval jsem si. Přivítal jsem každý nový den a plně se začlenil do naší přetvářky. Teď mi však vadila. Protivila se mi. Připadal jsem si jako rozmazlené dítě. Připadal jsem si, jako bych byl skutečně tím teenagerem, za kterého jsem se vydával.

Chodit do školy se mi protivilo, obíralo mě to o čas, který jsem chtěl strávit jinak… Pociťoval jsem jistý entusiasmus; jako Carlisle, když se ponoří do svého bádání, nebo Esme, když dostane novou zakázku, která je pro ni výzvou.

Parkoval jsem před nemocnicí. Doléhal na mě pocit mladické nerozvážnosti.

Vzhledově jsem ke svému chování měl alibi, ale svým skutečným stářím, které Carlisle znal, už ne. Cožpak by byl takový problém počkat do konce vyučování a zajet za Carlislem potom? Co teď? Mám přiznat svou posedlost?

Jak mám Carlisleovi vysvětlit, že potřebuji znát Isabellu, když sám nevím proč?

Hlavu jsem opřel o opěrku a zhluboka jsem se nadechl, zase další iluze, která mě měla uklidnit. Poslední dobou se do své role vžívám až moc dobře. Zaslechl jsem Carlislea, také právě přemýšlel nad Bellou.

Zachytil jsem ho právě v okamžiku, kdy s tímto tématem končil, řekl si, že nemá smysl se tím zabývat. Já měl však jiný názor.

Vběhl jsem do nemocnice a ihned vyhledal jeho pokoj, odkud jsem ho slyšel. V chodbě před jeho dveřmi jsem zpomalil.

Uvědomil jsem si z myšlenek ostatních, že se nemocnicí řítím, jako by mi někdo umíral. Zaklepal jsem a po vyzvání vešel.

Carlisle byl překvapen mojí návštěvou, byl velmi zvědavý na její důvod. Když jsem se dlouho mlčel, začal panikařit, že se stalo něco vážného.

„Ne, Carlisle, všechno je v pořádku,“ nevěděl jsem jak pokračovat. Těžko se mi formulovala otázka.

„Chci se jen zeptat na Bellu.“ Carlisle čekal, že budu pokračovat, já však vyčkával, jestli se sám chytí.

„Nevím, co víc bych ti řekl. Už jsem vám vyprávěl, co se zde odehrálo před sto lety.“

„To ano, ale doufal jsem, že máš nějaké vysvětlení k tomu, co se včera stalo,“ nenechal jsem se odbýt. Povzdechl si a sklonil hlavu do dlaní jako unavený člověk.

„Edwarde, samotného mě nic racionálního nenapadá. Je velmi podivné, že jsme Isabellu našli ve stejném pokoji, ve kterém jsem ji tenkrát opustil, a k tomu ještě ve stejných šatech.

Ač se zdá nepravděpodobné, že by za celou dobu neopustila místnost, žádné jiné vysvětlení mě nenapadá. A k tomu všemu ta zvláštnost, že jsme se do jejího pokoje nemohli dostat. Nevím, jestli sis všiml, ale Bella má kolem sebe určitý prostor, do kterého se nelze dostat.

Když jsme lovili, nic takového kolem ní nebylo. Mohli jsme se k ní přiblížit. Její šaty se roztrhaly, proto jsem jí nabídl svůj svetr. Bez problému jsem k ní došel a předal jí ho. Pozorovala nás. Esme se jí zeptala, jestli nás poznává a ona kývla. Byl jsem zvědavý jako právě ty teď, zeptal jsem se, co se stalo.

Nejen, že jsem nedostal odpověď, ale od té doby k sobě zase nikoho nepustí. Nevím, jestli si je vědoma té bariéry, či ji dokonce dokáže vědomě ovládat. Proto jí nechci připomínat minulost, rozruší ji a déle se bude od nás distancovat.

Nakonec jsem zvážil, že je jedno, co se tenkrát stalo, Bella se z toho potřebuje dostat a připomínat minulost jí moc nepomůže,“ zvedl hlavu a zadíval se mi do očí. Zarazilo mě, co jsem viděl, potupu, vinu a lítost.

„Edwarde, já vím, že v to nevěříš, ale pro mě to znamená druhou šanci. Můžu aspoň částečně odčinit, co jsem tenkrát napáchal.“ Byl zoufalý.

Pozoroval mě s napětím. Nevím, co očekával, že mu odpovím, ale musel jsem něco říct. Příčilo se mi vidět v jeho tváři pohled odsouzeného, který čeká na rozsudek.

„Carlisle, není tvoje vina, co se tenkrát stalo. Prostě jen špatná shoda náhod. Vždyť mě, Rosalii i Emmetta jsi zachránil před smrtí a poskytl nám lepší rodinu a zázemí, než jaké jsme měli za svého lidského života. Belle jsi také zachránil život, jen jsi tenkrát nedostal příležitost poskytnout jí rodinu jako nám.“

Vždy to byl Carlisle, kdo za námi stál a ve všem nás podporoval. Nikdy jsem ho neviděl takto zničeného, potřeboval naši podporu a já se rozhodl, že splním každý jeho požadavek. Dlužím mu to, my všichni mu to dlužíme.

Přešel jsem k němu a položil mu ruku na rameno, pochopil mé gesto a byl vděčný.

„Asi bych se měl vrátit do školy.“ Carlisle pozvedl jedno obočí, až teď si uvědomil, že bych tu vlastně neměl být.

Rozloučil jsem se, ještě než se stačil na cokoliv zeptat. Ve spěchu jsem nasedl do auta a vydal se směrem ke škole. Asi v polovině cesty jsem zastavil a přemýšlel.

Vzpamatovával jsem se ze svého chvilkového poblouznění. Styděl jsem se za myšlenky a posedlost, kterou jsem pociťoval před návštěvou Carlislea. Zase se projevila má sobecká stránka, už tolikrát jsem se ji snažil potlačit a ona se vždy snaží dostat zpět na povrch.

Snažil jsem se utřídit si nformace a domněnky, které jsem o Belle dosud získal. Bella prožila nejspíš nějakou hroznou zkušenost, která jí otřásla natolik, že zůstala celé jedno století zavřená ve svém pokoji.

Před očima se mi vybavil obraz rozbitého okna v Bellině pokoji. Rozbil ho Carlisle, když se tenkrát Bellu snažil zachránit před vlky, to znamená, že celou dobu muselo být podpíráno tou neviditelnou bariérou, jinak by se samo rozsypalo.

Nejspíš ta bariéra, která se kolem ní nachází, nám znemožnila otevřít dveře, rozbít okno, či dokonce prorazit zeď, jak to zkoušel Emmett. Když jsme přijeli, muselo se stát něco, díky čemu ona bariéra povolila.

Jak může upír vydržet sto let na jednom místě bez krve? Myslel jsem, že je to nemožné, podle zkušeností Carlislea.

Když se stal upírem, pokoušel se vyhladovět. Nevydržel to, naše instinkty jsou natolik silné, že pokud máme velkou žízeň, ukojíme ji i proti své vůli.

Nepřišel jsem na žádné vysvětlení a smířil se s tím, že v blízké době ani žádné nedostanu. Nastartoval jsem a pokračoval ve své cestě.

Dorazil jsem přesně na oběd, proto jsem se přidal ke zbytku své rodiny. Probírali Bellu.

Sdělil jsem jim, jaký postoj zaujímá k celé situaci Carlisle a ujistil se, že ho všichni podpoří. Zvláště Emmettovi jsem kladl na srdce, že si raději nemá Belly všímat. Trochu ho to urazilo, ale byl jsem rád, že si uvědomuje vážnost situace. Přestáli jsme zbytek vyučování a vyrazili domů za Esme.

Když jsme odbočili na příjezdovou cestu, poznal jsem z myšlenek Esme, že zrovna objednává dveře do Bellina pokoje. Okno nechala zatím vysklené.

Chtěla jí sice zajistit soukromí, ale obávala se, že kdyby opravila i okno, nemuseli bychom se k Belle zase dostat.

Přivítali jsme se s ní, všichni byli napjatí a toužili se zeptat na Bellu. Nevěděli, jestli je v domě a uslyší je, proto svou zvědavost zatlačili hluboko do své mysli a snažili se chovat nenuceně. Já jediný jsem věděl, že Bella je stále ve svém pokoji, kde byla i ráno.

Esme mi přehrála, co se během dne dělo. Párkrát se za ní byla podívat. Ptala se jí, jestli něco nepotřebuje. Bella pouze zakroutila hlavou a dále zírala z okna. Esme jí ještě sdělila svůj plán opravit dveře, Bella se k tomu však nevyjádřila.

Večer přijel i Carlisle. Podíval se Esme do tváře a hned pochopil, že nenastala žádná změna. Oni nebyli tak frustrovaní, byli zvyklí na takovéto Bellino chování. Večer pokračoval v rádoby stereotypním duchu.

Když jsem kráčel do svého pokoje, měl jsem nutkání udělat těch pár kroků a nahlédnou do její ložnice skrze rám dveří, který jako jediný po nich zůstal.

Udržel jsem se, celou noc jsem nepohnutě ležel na posteli a poslouchal, jestli z vedlejšího pokoje zaslechnu nějaký zvuk, ale neslyšel jsem nic.

Po zbytek týdne se nic nezměnilo. Vždy jsme přijeli ze školy a Esme nám zavrtěním hlavy dávala najevo, že nenastala žádná změna. Napjatá atmosféra se pomalu uvolňovala.

Carlisle s Esme se chovali tak nenuceně, až to bylo nakažlivé. Oni si nepřipouštěli podivnost celé situace. Carlisle, ač vždy projevoval neskonalý zájem o podivné věci, dělal, jako by se nic nestalo. Bral na vědomí přítomnost Belly, ale nepřipouštěl si okolnosti, za jakých jsme ji našli.

Pro něho jakoby celých těch sto let zmizelo. Choval se jako by mezi dnem, kdy Bella za sebou zabouchla dveře a kdy se k ní do pokoje dostal Emmett, uběhl sotva jeden den.

Často vzpomínali na okamžiky, kdy zde žili jen s Bellou. Bylo zarážející, jak moc se podobaly těm současným. Rád jsem pobýval v jejich blízkosti, když vzpomínali. Neměl jsem odvahu jít se sám podívat k Belle do pokoje, takto jsem ji aspoň částečně poznával díky jejich myšlenkám.

 

Na pohovce seděla žena, medově hnědé vlasy jí splývaly po zádech a částečně skrývaly obličej, který se skláněl nad plátnem, jež vyšívala. Pozvedla hlavu a usmála se na dívku sedící naproti ní.

Ona její usměv neopětovala, v jejím obličeji se neprojevovala žádná emoce, pouze pozorovala onu ženu. Nevadilo jí to, ke štěstí jí stačilo pouze to, že s ní trávila čas sama od sebe, ze své vlastní vůle.

Zezadu k ní přistoupil mladý muž a objal ji kolem ramen.

„Bello, nechtěla bys mi pomoci přerovnat knihovnu, možná by se ti mohla i nějaká kniha líbit,“ promluvil směrem k dívce bez výrazu.

Otočila k němu hlavu a chvíli dál nepohnutě seděla. Možná přemýšlela, žádná emoce však tomu nenasvědčovala. Po pár minutách vstala a šla ke schodišti, muž ji následoval.

Žena je pozorovala z pohovky a její úsměv se rozšířil. Byla šťastná. Potěšilo ji, že Bella stráví nějaký čas s jejím mužem aktivní činností.

Většinu času nezúčastněně proseděla ve svém houpacím křesle, dříve by za to byla ráda, klid totiž vystřídal její záchvaty agrese a zuřivosti. Doufala, že její dnešní rozhodnutí podílet se na tak obyčejné aktivitě, jako je skládání knih, znamená další krok kupředu. Krok k „normálnímu“ životu.

Ač byl v jejich myšlenkách její výraz vždy strohý a bez emocí, těžko se dal srovnávat s tváří, kterou jsem spatřil tenkrát v pokoji. V ten den jsem v její tváři zachytil mnoho výrazů - děs, hrůzu, strach, zlobu, nepříčetnost, bolest, agónii… V jejím případě se mi zdála bezcitná nic nevypovídající maska jako ten nejkrásnější obličej, mnohem milejší než všechny ty bolestivé emoce. Chtěl jsem tak moc, když jsem toužil na vlastní oči spatřit aspoň tu tvář bez výrazu?

Esme s Carlislem za Bellou chodili pravidelně a povídali si s ní, spíše tedy vedli monolog.

I Emmett ji navštívil. Byl jediný z rodiny, kromě Esme a Carlislea, koho tolerovala u sebe v pokoji.

Alice jí chtěla přinést nějaké oblečení, ale odcházela z jejího pokoje div ne s brekem. Jakmile ji Bella spatřila, vyskočila z křesla a natiskla se na stěnu co nejdál od Alice, v očích měla strach. Alice ji chtěla uklidnit a dokázat jí, že jí nic neudělá, už tak pro ni bylo těžké, že nemohla předvídat, jak se Bella zachová. Ve dveřích ale narazila.

Věděl jsem, proč se nemůže dostat dál, pro Alici to byla ale první konfrontace s tou podivnou bariérou. I když necítila bolest jako já, když jsem se jí dotkl, nebylo jí to příjemné. Položila oblečení před dveře a utekla.

Moje setkání s Bellou dopadlo velmi podobně. Chtěl jsem pomoct Esme zasadit její nové dveře do rámu, nedovolila mi ale překročit práh.

Nejdřív jsem si myslel, že se vzpříčily dveře, které jsem nesl. Opřel jsem je o stěnu a nahlédl do pokoje. Narazil jsem, nevěděl jsem na co. Před sebou jsem viděl pouze vzduch. Natáhl jsem ruku a nahmatal neviditelnou stěnu. V hlavě mi blesklo pochopení. Přede mnou se rozprostírala ta samá bariéra, které se prvně dotkla Esme.

S otázkou v očích jsem ji přestal zkoumat a zvedl svůj pohled, abych našel původce. Vyvedlo mě z míry, že se nedostavila žádná bolest. Pod svou rukou jsem cítil tvrdou, hladkou a ledovou plochu.

Prvně jsem pohlédl do křesla, kde jsem ji vždy vídával v myšlenkách Esme, nebyla tam. Rychle jsem projel pohledem celý pokoj a zastavil se u okna. Bella seděla v rozbitém okně a s děsem v očích mě pozorovala. Tušil jsem, že kdybych udělal jakýkoliv pohyb, seskočila by a utekla. To jsem nemohl dopustit. Spustil jsem ruku a ustoupil o krok zpátky. Stále seděla na svém místě.

Naskytla se mi příležitost prohlédnout si ji trochu v klidu svýma vlastníma očima. Měla svetr od Carlislea. Šaty, které přinesla Alice, ležely pár metrů od křesla. Esme je tam přesunula, blíže se však k Belle nedostala ani ona. Tvář jí stále skrývaly slepené prameny vlasů. Vzpomněl jsem si na šaty, v kterých jsme ji našli, nejspíš byly smáčeny stejnou tekutinou. Najednou mi došlo, co to je. Pokud se Carlisle nemýlí a Bella se během těch sto let nehnula ze svého pokoje, musela ta tekutina pocházet ze dne, kdy se Bella neudržela.

Byla to lidská krev!

S tímto poznatkem už mi nepřipadala tak neškodná. Pozoroval jsem její napjaté tělo, viděl jsem ji v jiném světle než před pár okamžiky. Začal jsem mít obavy, jestli je bezpečné ji nechávat takto nehlídanou. Kdykoliv může odejít a někoho zabít. Přece jenom už je jiná doba a jedna vražda, v jejím případě spíše víc, nebo nevysvětlené zmizení, by ve Forks vyvolalo poplach.

Pohlédl jsem jí do očí, což utnulo mé katastrofické scénáře, vyděšená zlatá kukadla mě částečně uklidnila. Kdyby chtěla zabíjet, už by to udělala. I když měla obrovskou žízeň, lovila zvířata. Ubíjela mě skutečnost, že i kdyby se rozhodla lovit lidi, asi bychom nebyli schopni jí v tom zabránit.

Topil jsem se v těch zlatých studánkách a přemýšlel, jestli nás vlastní oči mohou takto klamat.

Nemohl jsem se rozhodnout, zdali pro nás představuje nebezpečí nebo je bezbrannou laní lapenou do sítě krutého osudu.

Přehodila obě nohy přes parapet a chystala se ke skoku. Ještě se po mě ohlédla, zabránit jsem jí v tom nemohl, proto jsem se rozhodl k rychlému ústupu. Nesmí utéct.

Neslyšel jsem žádný zvuk, který by dokazoval, že opravdu skočila.

Sdělil jsem Esme, co se stalo, a rychle se přesunul ven pod Bellino okno.

Esme byla strachy bez sebe. Okamžitě se hnala k Belle do pokoje, doufal jsem, že ji Esme nevyděsí tolik jako já. Doběhl jsem pod okno, stále ještě v něm seděla a zírala zpátky do pokoje. Přibližoval jsem se, abych jí když tak zabránil v útěku. Z ničeho nic se na mě otočila, strach z jejích očí nezmizel. Jakmile mě spatřila, zapadla zpátky do pokoje.

Esme už byla u ní a uklidňovala ji. Chtěla ji obejmout, ale nedostala se k ní. Nijak se nad tím nepozastavila, zvykla si, že fyzický kontakt s Bellou je nemožný. Aspoň slovně se ji snažila uchlácholit, že ji nahrozí žádné nebezpečí a nikdo jí nechce ublížit. Bella stále těkala očima k oknu. Rozhodl jsem se vyklidit pole a odebral se do lesa. Byl jsem naštvaný, tolik mě iritovalo, že ze mě má Bella panickou hrůzu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

8)  ambra (08.11.2010 19:42)

Jen pár nesmyslů, co mě utkvěle pronásledují... Bella mi opravdu připadá jako divoké zvířátko, které se někdo marně pokouší ochočit a zcivilizovat. Vážně jsem strašně zvědavá na to, kým byla - jaká byla - kdo byla - před přeměnou. Kdyby se Ti zdálo, že mi uniká něco evidentního, tak se neděs - můj opotřebovaný mozek, když je zválcován emocemi výše uvedeného kalibru, tak už chudák nedá žádný výkon:D .
Edwardova fascinace - chemie očividně funguje i ve světě anorganických bytostí:D . Je úžasné, jak si to ještě neumí připustit. Ten příběh je těžký, zvláštní, originální, ale prostě absolutně nic tam neskřípe. Je to opravdu hodně poctivé presíčko.
A ještě chuťovka - miluju Edíkovo kráčení a odebírání se. :D .
Aňulko, krásné a čekám na zásilku!!!;)

Alaska

7)  Alaska (07.11.2010 22:21)

Ree: Otázkou je, jestli si bude chtít zvykat , ale nech se překvapit.
Joana: Tys na to kápla.
Janeba: Jsem ráda, že to tak cítíš.
Evelyn: Děkuju.
Bye, Bye, Bye ty Tvoje komentáře mě táááák těší. Nenecháváš se strhnou příběhem a vždy vystihneš ty malé zarostlé cestičky odvíjející se od něj.
julie: Ani si nedokážeš představit, jak těžké.

julie

6)  julie (07.11.2010 20:03)

Bye:taky to tak cítím, nejhůř situaci odnášejí Carlisle s Esmé... :'-(
Bella k sobě nejdřív musí pustit někoho blíž,ale nedokázala to předtím,teď to bude daleko těžší

Bye

5)  Bye (06.11.2010 22:41)

Á, Edward se nám do toho začíná trochu zamotávat. Posedlý touhou zjistit o Belle všechno. Jestlipak si uvědomuje, odkud ta jeho touha pramení?
Tak jo, začínám tušit, proč má Bella z někoho panickou hrůzu. Ale její kladný vztah k Emmettovi mi je trochu záhadou. Čímpak si chlapec to privilegium zasloužil?
A je mi dost líto Carlislea a Esmé. Oni jsou tak trochu listím ve větru. Asi během toho soužití s Bellou pochopili, že můžou brát jen to, co jim nabízí. Žalostně málo.
Jestlipak jí někdo dokáže pomoct?

Evelyn

4)  Evelyn (06.11.2010 18:05)

Naprostá nádhera

Janeba

3)  Janeba (06.11.2010 14:16)

Nádherně popsané emoce, s citem a empatií tobě vlastní! Stres, který všechny provází, je téměř hmatatelný! Je mi líto všech zúčastněných, na druhou stranu to je úžasná kapitolka! Díky!

Joana

2)  Joana (06.11.2010 13:26)

No aspoň je jejich život méně nudný než obvykle. S Bellou je trochu vzrůša :) A Edward je dobře frustrovaný, stejně jako Alice. Je výhoda nemít dar, očividně :) Nebo je prostě Emmet větší borec než Edward, že?

Ree

1)  Ree (06.11.2010 12:42)

Žjůůů To je krásné probuzení
Mně se to líbilo. Bella je zvláštní, ještě bude asi dlouho trvat, než si na ně nějak zvykne. Ale těším se na další díl

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

cal1