Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

7. kapitola - Druhá šance

Druhá šance

Sundal jsem si z hlavy sluchátka a procitl tak ze svého upířího spánku. Každý máme jiný způsob trávení dlouhých chvil.

Přesunul jsem se k tašce a začal do ní ukládat své školní rekvizity. Podíval jsem se z okna, slunce se už třpytilo na obloze a zanedlouho bude čas vyrazit.

Vzal jsem tašku a vyšel na chodbu. Potkal jsem Emmetta, který prováděl svou ranní pravidelnou činnost. Nikdy se nesmířil s tím, že ty dveře prostě nejdou otevřít.

Proto pokaždé, když měl cestu kolem, zkusil vzít za kliku a opřel se do nich. Nepodařilo se mu to, ostatně jako vždy. Pak se vždy musel hodně ovládat, aby do nich nezačal nepříčetně bušit. Ze začátku to párkrát nevydržel a vždy dostal vyhubováno od Esme.

Celý dům byl opravený, až na tyto dveře, což se Esme nelíbilo. Nešly vysadit, proto je aspoň natřela, aby nevypadaly tak rozmláceně. Po Emmettově nájezdu se však pokaždé vrátily do původního stavu, což Esme dosti deprimovalo.

Naposledy je musel natírat Emmett sám, což mu v posledních dnech pomohlo udržet svou náturu na uzdě.

„Emmette, vzdej to, už musíme do školy,“ řekl jsem mu a pokračoval ve své cestě do garáže.

Emmett ještě zasyčel pár nadávek a vydal se za mnou. Počkali jsme chvíli na ostatní a vyrazili každý za svými povinnostmi.

Lidi si na nás postupně zvykali. Už z nás neměli takovou panickou hrůzu jako na začátku, bohužel pro mě.

Pár děvčat se mnou pokusilo navázat kontakt, já jsem jim však dal najevo, že o jejich pozornost nestojím. Snažil jsem se být milý, ale ne zas příliš.

V jídelně si už každý hleděl svého a moc si nás nevšímali, takže jsme se nemuseli tolik přemáhat a jíst ty jejich blafy.

Střední školu jsem neměl moc v oblibě. Učí se neustále to samé, a když to slyšíte po padesáté, máte toho dost.

Dával jsem přednost univerzitě, tam jsem se někdy dozvěděl nové poznatky a krom toho pokaždé jsme šli na jiný obor. Skýtalo však jisté výhody nastoupit do co nejnižšího ročníku, mohli jsme zde zůstat déle.

To byl důvod, proč jsem byl ochoten tvrdnout ve třídě a poslouchat neustále se opakující písničku přednášejícího učitele. Ozval se zvonek oznamující konec poslední hodiny a náš znuděný výraz vystřídalo nepatrné nadšení. Vyrazili jsme k domovu.

Jasper se nechal během dne od Emmetta zlákat k zápasu a holky se jim rozhodly fandit, Alice spíš nenápadně radit. Já jsem se k nim přidal. Chtěl jsem aspoň trochu pomoc Emmettovi, aby nebyl v takové nevýhodě. Domů jsme se vraceli až za šera.

V obýváku seděl Carlisle s Esme a povídali si, přidal jsem se k nim.

Jasper s Emmettem se šli umýt a Alice jim spěchala najít nové oblečení. To co měli, bylo poznamenáno zápasem.

Najednou se ozval praskot dřeva, ohromná rána a řinčení skla.

Okamžitě jsme se rozeběhli do patra, odkud pocházel onen zvuk. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se stalo.

Emmett ležel rozplácnutý na zemi uvnitř dveří a nehýbal se, byl naprosto zkamenělý. Čekal bych nadávky nebo aspoň nějaké myšlenky, ale nic.

Až z myšlenek Carlislea mi došlo, v kterých dveří leží.

První se vzpamatoval Carlisle a vydal se k Emmettovi. Já ho okamžitě následoval a nakoukl jsem do tajemného pokoje. Snad nikdy jsem nepocítil větší zvědavost, nejistotu a napětí. Už na první pohled byl pokoj divný.

Sice tu byl prach, ale ne v takovém množství jako ve zbytku domu, když jsem přijel. Ostatní to samozřejmě nepostřehli, protože když přijeli, bylo uklizeno.

Velmi se podobal mému pokoji, jen byl laděn do jiných barev.

Na podlaze pod oknem leželo rozsypané sklo. Rozbitým oknem se přes závěsy do pokoje draly poslední paprsky světla dnešního dne a vytvářely na podlaze obrazce, které celému pokoji dodávaly děsivou a ponurou atmosféru.

Můj zrak pomalu přejížděl přes vybavení pokoje, až se dostal do nejzazšího rohu. Pohled, který se mi naskytl, mi vyrazil dech, jediné štěstí, že kyslík nepotřebuji.

V rohu seděla zubožená dívka. Na sobě měla volné šaty na ramínka, které už nejspíš postrádaly svůj původní tvar. Byly potrhané a smáčené nějakou tekutinou, takže jejich původní bílá barva se ztrácela.

Rukama si objímala nohy a silou si je tiskla k hrudníku. Po ramenou jí splývaly hnědé lokny slepené čímsi, co jsem nedokázal identifikovat. Její pokožka nebyla bílá jako naše, světlá to ano, ale zároveň téměř průhledná. Nepůsobila tvrdě a neprostupně, ba naopak vypadala velice křehce.

Obličej měla částečně schovaný, ale mezi jednotlivými prameny vlasů jsem rozeznal oči.

Řasy se jí chvěly, jak silou tlačila víčka k sobě. Jediný nepatrný pohyb, který dokazoval, že před námi sedí živá bytost a ne socha. Za mnou a Carlislem se objevili i ostatní. Stál jsem tam jako omráčený, neschopen pohybu ani slova. Zíral jsem na obraz před sebou zcela konsternován.

Zpátky k životu mě probraly až Aliciny myšlenky: „Sakra, sakra, sakra!!! Co to znamená?! Proč nic nevidím?! Jen tma, černo… žádná budoucnost!!!“ Otočil jsem se na ni a spatřil tak celou svou rodinu.

Všichni strnule stáli a hleděli na skrčenou dívku. Až na Emmetta, který stále ležel na zemi. V hlavě mu začaly poletovat pomatené myšlenky, jedno si však uvědomoval jistě – dokázal to! Otevřel ty dveře.

„To není možné. Jak? Proč? Je to už sto let… nechápu to. Jak to dokázala?“ Zaznamenal jsem Carlisleovy zmatené myšlenky.

Začínal mě sžírat strach. Děje se tu něco moc podivného a nejspíš z toho nevyvázneme jen tak, když Alice nic nevidí. Nechtěl jsem věřit, že od bytosti choulící se v rohu nám hrozí nějaké nebezpečí. Vypadala tak zničeně, zmoženě, ublíženě a pokořeně. Nejspíš nás ani nezaregistrovala.

„Bello?“ promluvila Esme.

Dívka prudce otevřela oči. Propalovala nás pohledem, velmi zvláštním pohledem. Zíraly na nás široce rozšířené zorničky, lemované velmi světle šedavě žlutou. Skoro jsem nebyl schopen rozpoznat přechod mezi duhovkou a bělmem.

Esme vykročila vpřed. Neudělala ani pár kroků a zarazila se. Natáhla před sebe ruku, pohybovala s ní v prostoru, jakoby ohmatávala stěnu, která stála před ní, ale žádná tam nebyla.

Přistoupil jsem k ní a dotkl se místa, kde se zarazila. Jakmile jsem se dotkl neviditelně bariéry, projel mnou velmi zvláštní pocit plný bolesti. Dívka tlumeně bolestně vykřikla. Já jsem okamžitě rukou ucukl, jako když se člověk dotkne rozžhaveného železa. Nesnesl bych ten pocit ani o vteřinu déle. Ucítil jsem, jak vzduch v místnosti podivně zavířil.

V jedné sekundě se událo strašně moc věcí a já nestihl zareagovat.

„Edwarde, pozor!“ vykřikla Alice a v jejích myšlenkách jsem viděl, jak po mně dívka skočila.

Uslyšel jsem vrčení a okamžitě se otočil zpátky k útočnici. Na chvíli jsem zaváhal. Její oči mě vyvedly z míry. Byly temně černé, vražedné. Stihl jsem pouze natáhnout ruce před sebe. Čekal jsem prudký náraz. Dívka se mi pokusila dostat k hrdlu.

Stihl jsem ji uchopit za ruce. Překvapil mě odpor, jaký kladla. Nevšiml jsem si ho. Byla slabší než člověk. Sesunula se k zemi a chytila se za krk.

„Ááááááááááááá, zbavte mě té bolesti. Zabijte mě, cokoliv, jen mě toho zbavte!!!“ Tyto myšlenky jsem nikdy neslyšel.

Musely patřit té dívce. Lekl jsem se, že jsem jí něco provedl. Z omylu mě vyvedl Jasper.

„Má strašnou žízeň,“ poslal mi v myšlenkách.

Pohlédl jsem na něj. Zaujímal stejnou pozici jako ta dívka a jeho temné oči mě utvrdily o jeho pravdě. Alice ho objala kolem ramen, pomohla mu na nohy a už ho táhla z okna. Viděla, že s ním půjde na lov.

Esme s Carlislem klečeli u dívky a pokoušeli se ji uklidnit. Nevnímala je, byla jako v deliriu. Já se rozhodl jednat, vyskočil jsem oknem za Alicí s Jasperem.

Ulovil jsem první zvíře, na které jsem narazil. Byl jsem zpátky do několika sekund. Dívka okamžitě začala sát zvířecí krev. Hltala každou kapku. Pozoroval jsem ji a procházel myšlenky ostatních.

Rosalie s Emmettem byli naprosto mimo. Nechápali, co se před nimi odehrávalo. Carlisle s Esme si byli jisti, že je to Bella.

Čekali jsme, až se nasytí. Netrvalo to moc dlouho. Ani se po nás neohlédla a vrhla se oknem do lesa. Chtěl jsem se rozeběhnout za ní, ale Carlisle mě zastavil.

„Nezná vás. Bude lepší, když půjdu jen já s Esme.“ Nechtělo se mi je nechávat s ní o samotě, zvláště když Alice nevidí.

Nestihl jsem ale nic namítat, Carlisle s Esme už byli pryč. Otočil jsem se na Rosalii, právě pomáhala Emmettovi vstát.

„Co to bylo?“ ozval se Emmett.

„Netuším víc než vy,“ odvětil jsem neochotně. Nestávalo se mi moc často, abych nebyl v obraze.

„Jak netušíš? Co ty její oči a proč se po tobě vrhla? A kdo to vlastně ksakru je?“ Rosalie byla naštvaná. Měla strach, ale nikdy by ho nepřiznala.

„Esme s Carlislem tvrdí, že je to Bella. Měla strašnou žízeň, Jasper kvůli tomu musel na lov,“ řekl jsem vše, co jsem věděl a sám si uvědomoval, že toho je žalostně málo.

„Počkáme na Alici, třeba nám řekne víc.“

To pochybuji, pomyslel jsem si. Alici se tato situace ani za mák nelíbila a netušila proč.

Snažil jsem se vzpomenout si na myšlenky té dívky, teda Belly. Opravdu předtím, než spadla na zem, na nic nemyslela? Zdálo se mi to nepravděpodobné. A co měla znamenat ta bariéra mezi námi a jí?

Jak to, že se jí Esme mohla dotknout? Nevypadala, že by pociťovala stejnou bolest jako já, ve tváři měla pouhý údiv. Mohla ta bariéra také za to, že dveře ani okno nešly otevřít? Proč byla tak žíznivá?

Jasper si myslel, že taková žízeň ani nemůže existovat. Byl naprosto ochromen bolestí. Sám by v tom okamžiku nebyl schopen si něco ulovit.

Najednou jsme ucítili závan větru a v pokoji se objevila Alice s Jasperem. V očích měla hrůzu a rozhlížela se kolem.

„Kde je Carlisle s Esme!?“ vykřikla Alice.

„Bella utekla a oni se vydali za ní,“ odpověděl zvědavě Emmett, snad ještě nikdy neviděl Alici takto vyšilovat. Vždy byla v klidu a sebevědomá.

„Nic nevidím! Už zase!“

„Už zase?“ Rosalie netušila, o čem mluví.

„Když Emmett prorazil dveře, zmizela mi na chvíli vaše budoucnost, jako byste nikdy neexistovali. Trvalo to pouze asi minutu, pak se vše vrátilo do normálu.

Lovili jsme s Jasperem, když se mi to stalo znovu, tentokrát mi ale zmizeli pouze Carlisle s Esme,“ zkráceně vysvětlila ostatním situaci, mně ji promítla s podstatně většími detaily.

Měl jsem podezření, že za Aliciny a mé výpadky může Bella. Jedna z Aliciných vizí mi ale tuto domněnku vyvrátila. Byla v ní Bella.

První a jediná vize, kterou o ní měla před pár minutami. Vypadala jako náš další poklidný večer s tím rozdílem, že mezi námi seděla i Bella.

Hrál jsem na klavír, Bella a Esme mě sledovaly. Carlisle četl, Alice seděla Jasperovi na klíně a měla přivřené oči. Rose právě líbala Emmetta na tvář. Všichni byli uvolnění.

Zvažovali jsme, jestli se je máme vydat hledat. Ačkoliv podle vize jsme měli být všichni v pořádku, kdykoliv mohl někdo změnit rozhodnutí a tuto budoucnost zašlapat do země.

Rozhodl jsem, že počkáme. Zaslechl jsem totiž Carlisleovy myšlenky. Chtěl, abychom na ně počkali v obýváku. Sdělil jsem to ostatním a poslechl jeho přání.

Trvalo necelou minutu, než dorazili k domu, mně se to ale zdálo jako celá věčnost.

Hypnotizovali jsme kliku, která se pomalu začala hýbat.

Dveře se otevřely a v nich stál Carlisle. Alice si hlasitě oddechla. Ihned ho následovala Esme, za ní šla Bella. Měla na sobě Carlisleův svetr, byl jí velký, takže jí ani nekoukaly ruce z rukávů. Končil jí těsně nad koleny.

Až teď jsem si uvědomil, jak je drobná. Pohlédl jsem jí do tváře. Opravdu to byla ta samá upírka, která se po mně vrhla? Její obrovské oči teď zářily medovou barvou jako dvě lucerny a její pleť měla více barvy.

Na prahu se však zarazila a hodila po mně ustrašený pohled. Jasper nic necítil, ale podle její tváře usoudil, jak se cítí a vyslal vlnu klidu. Bellin pohled se ihned přesunul na něj a o dva kroky ustoupila dozadu. Vypadala, že se rozmýšlí, jestli utéct nebo ne. Jasperova snaha se naprosto minula účinkem.

Naštěstí se ozvala Esme: „Bello, klid. Nikdo ti tu neublíží.“ Bella však nesdílela její názor, neustále mě s Jasperem propalovala pohledem a po chvíli do svého zorného pole zahrnula i Alici. Carlisle si všiml jejího zaujetí.

„To je Jasper s Alicí,“ pokynul směrem k nim a Alice předvedla nejmilejší úsměv, jaký dokázala. Bellu to ale, jak se zdá, neobměkčilo.

„Dále Edward. Tenkrát jsme ti o něm vyprávěli. Vzpomínáš si?“ Nevím, jestli mě tato poznámka měla potěšit, ale spíš mě bodla u srdce.

Bellin výraz se změnil na soustředěný. Chvíli mě propalovala pohledem, pak se mírně uvolnila. Byl jsem zvědavý, co si myslí nebo co cítí. Otočil jsem se na Jaspera, ale ten tápal stejně jako já.

Carlisle nejspíš došel k názoru, že odpovědi se nedočká a proto nejspíš pokračoval: „A tamhle stojí Emmett s Rose.“ Bella se na ně poprvé otočila.

Čekal jsem, že se zalekne Emmettova vzezření, ale ona se na ně usmála. Nechápal jsem to a nebyl jsem sám.

„Rodino, toto je Bella,“ dokončil Carlisle představování.

Byl zvědavý, co Bella dělala předešlých sto let. Nebyl si jist, jak svou otázku formulovat, aby ji nerozrušil. Bella to však vyřešila za něj.

„Smím se vzdálit?“ Poprvé jsem uslyšel její hlas, zarazilo mě to.

Chvíli jsem přemýšlel, co vlastně řekla, než mi došel význam jejích slov. Svůj pohled upřela na Carlislea, který si ji se zájmem prohlížet.

„Jistě, Bello. Vždyť jsi tu doma,“ odpověděla Esme.

Bella nebude asi moc výmluvná, ale to nejspíš nebyla nikdy, podle toho, co mi o ní vyprávěli rodiče.

Stáli jsme mezi ní a schodištěm. Obešla nás obrovským obloukem a nespouštěla z nás oči, jako by se nás bála. Absurdní na tom bylo, že při tomto svém divadélku prošla těsně kolem Rose s Emmettem. Když je míjela, ustoupili o krok zpět.

Z jejich myšlenek jsem zachytil, že je něco zatlačilo zpátky. Čekal jsem, až se ozvou dveře, ale pak mi došlo, že se nedočkám. Bylo nezdvořilé se o ní bavit, když nás dozajista uslyší, i když budeme šeptat. Emmett však takové zábrany neměl.

„Co se jí stalo a proč má takovou pifku na Edwarda, Alici a Jaspera?“ Esme po něm vrhla nepříjemný pohled, také jí to nepřišlo zdvořilé.

„Jsem si jistý, že až sama bude chtít, řekne nám to,“ řekl trochu ostřejším tónem Carlisle a tím nám dal jasně najevo, že ji nemáme do ničeho nutit.

Jeho poznámka však patřila i Belle. Chtěl, aby se tu cítila dobře a věděla, že jí od nás nic nehrozí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

Alaska

10)  Alaska (03.11.2010 20:18)

Bye: jj, némít Emmetta... Po pravdě to ale vůbec není jeho zásluha, ale pšt. Mohlo by se ho to dotknout. A Bella... nechtěla bych být v její kůži.
milica: Ahojky, děkuju za poklonu.
ambra: Máma mi neustále tvrdí, že jsem měla bejt chlap, tak možná měla pravdu. Pro mě je zas tvrdej oříšek Bellin pohled. A "tenhle" Edward mi leze všude, nemůžu se od něj odpoutat.
Evelyn: Nnech se zmátst.
Janeba: Děkuju.
julie: O tom, jestli Bella nezešílela by se dalo polemizovat. :D
Joana: Tak trucovat. Doufám, že tě následnými událostmi nezklamu.
Ree: Vědmo. Jedna maličkost ti tam ale chybí. :D

Bye

9)  Bye (03.11.2010 13:05)

Začínám nebezpečně milovat Edwardův jemný humor... Emmett a jeho pravidelná ranní činnost! :D (Ovšem, Emmett je jako buldok, zkoušel to tak dlouho, až se povedlo. Nebo mu to dovolila?)
Tak jo, miluju Edwarda celýho - snaží se být milý, ale ne příliš!
A Bella... co se jí to jenom stalo??? Proč reaguje na některé členy rodiny víc, než na jiné? A proč Alice nevidí budoucnost? Souvisí to s tím místem, odkud ji ten cizinec přivezl? S tím, co má být zachráněno?
Honem, vyprávěj!

milica

8)  milica (03.11.2010 07:52)

Juj, krásná povídka. A tahle kapitolka, měla jsem z toho husinu a ještě ke všemu ta hudba k tomu. Super, jen jsem zvědavá jak to bude s Bellou

ambra

7)  ambra (02.11.2010 18:55)

Alasko, já si nemůžu pomoct, možná by mě měla fascinovat Bella (a ne že nefascinuje - když Emmett - pako jedno :D - vyvalil ty dveře, tak jsem na tom prahu vážně stála vedle nich ), ale stále víc mě strhává Edward. Když si uvědomím, jak si nejsem jistá při psaní mužských pohledů, tohle je naprosto bravurní - vyvážit původního Edíka a tuhle novou postavu... Dokázalas skoro nemožné - jsem z něj totálně paf!!! Jinak opět nemůžu než dodat, že je to jízda bravurního a hlavně osobitého slohu... OMG, proč mám ale zase ledovatý ruce...

Evelyn

6)  Evelyn (02.11.2010 17:01)

Tak jo, neotevřely se v kapitole minulé, ale v téhle ano Krásný díl. Tvoje Bella mě nepřestává udivovat. Jsem moc zvědavá, jak bude jejich soužití pokračovat a vyvíjet se. Jistou naději mi dává alicino vidění

Janeba

5)  Janeba (02.11.2010 11:02)

Wááááu! Holka, nech mě nadechnout! To bylo tak nádherně dojemný, až z toho slzím! Nádherně jsi vykreslila emoce, na které si doslova mohu sáhnout! Smekám a klaním se i já a děkuji za tento brilantní dílek! Díky!

julie

4)  julie (01.11.2010 23:45)

Ježíš holky, co mi to děláte??? Nejdřív Ambra s Posledním mohykánem, teď Alaska s Two steps...už takhle jsem vždycky našponovaná,když otevírám další díl Dveří,protože mě dokážou úplně rozebrat.. doteď nechápu,jak mohla Bella totálně nezešílet...a do toho ta emocemi nabitá hudba...Alasko,tvou povídku miluju čím,dál víc ...:)

Alaska

3)  Alaska (01.11.2010 22:31)

Chudák Bella,Vy jí takhle křivdíte. Kdybyste věděly...:D

Joana

2)  Joana (01.11.2010 22:22)

To jsou mi věci, Bella je doma :) Konečně přestala trucovat v pokoji a vylezla, takže už to jen celé vysvětlit a za dvacet dílů to bude vše jasné Zajímá mě, jestli z ostatních cítí ty dary a proto se jim tak vyhýbá, nebo jí prostě přijdou jako tři divný úchyláci uvidíme, uvidíme

Ree

1)  Ree (01.11.2010 21:44)


Já si to myslela. Ale... páni, tomu se říká výdrž. Sto let? A celou tu dobu držela dveře a okna svým štítem? Proto se bojí těch tří? Protože jejich dary tlačí na její štít a je jí to nepříjemné? Proboha, Aljaško, já chci dalšííííííííííííí :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek