Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

6. kapitola - Začátky jsou těžké

Začátky jsou těžké

Bylo pondělí. Čekal jsem na sourozence v obýváku a sledoval televizi. Ranní program je opravdu dosti ubohý.

Carlisle se právě loučil s Esme a odcházel do práce. Esme mu popřála hodně štěstí u pohovoru. Jak absurdní, byli by bláhoví, kdyby Carlislea nepřijali. Carlisle se nad tím však nepozastavil, políbil Esme do vlasů, rozloučil se s námi a opustil dům.

Zanedlouho jsme mohli vyrazit i my do školy. Esme se s námi rozloučila stejnými slovy jako s Carlislem, ale myšlenkami byla už jinde. Nebyla si jistá, jestli všechno stihne, než se vrátíme. Chtěla nás překvapit.

Přijeli jsme na parkoviště před školou a až teprve teď si uvědomili, jaký to pro nás bude skok. V Chicagu jsme navštěvovali velmi prestižní institut společně s více jak osmi sty studenty. Zapadli jsme tam. Zde ve Forks to ale nebude tak jednoduché.

Povzdychl jsem si a vystoupil z auta. Ignoroval jsem, jak se po nás všichni otáčí, a vešel za sourozenci do budovy.

V kanceláři jsme nalezli postarší sekretářku hrající karty na počítači. Přistoupil jsem k pultu.

„Dobrý den, jsme noví studenti, Cullenovi. Náš otec vám v pátek volal.“ Čekal jsem, až se vzpamatuje a řekne nám, kam máme jít.

Byla z nás nesvá. Moc dobře věděla, o koho se jedná, mohl jsem z jejích myšlenek vyčíst jaké zvěsti o nás ve Forks kolují. Pokládali nás za adoptované děti velmi mladých manželů. Všiml jsem si, že jí naskočila husí kůže. Možná jsem měl být trochu přívětivější. Nelitoval jsem však. Bylo dobře, že z nás má respekt.

Dala nám rozvrh a s přáním hezkého dne nás poslala na první hodinu. Ráda se nás zbavila. Rozdělili jsme se. Já šel společně s Jasperem a Alicí, dohodli jsme se, že budeme chodit do prvního ročníku.

Rosalie odmítala být v jedné místnosti s puberťáky, proto přemluvila Carlislea, aby ji přihlásil aspoň do třetího ročníku, a Emmett ji vždy všude následoval. Kdybych je neznal, řekl bych, že ho má Rosalie dokonale omotaného kolem prstu. Rosalie vždy působila velmi chladně a nezúčastněně. Jediný Emmett byl schopen se k ní dostat blíže pod onu pomyslnou skořápku a Rosalie ho kupodivu akceptovala.

Nevěřil jsem, že zrovna jim dvěma to bude tak klapat. Jejich vztah byl na rozdíl od Alice s Jasperem velmi impulsivní a emotivní. Hádky byly na denním pořádku, přesto nedokázali existovat jeden bez druhého.

Sedl jsem si do lavice za Alici s Jasperem a čekal na zvonění. Všichni se snažili nás nenápadně pozorovat, nikdo s námi však nenavázal kontakt. Měli nutkání se nás zeptat na soustu otázek, nenašli však odvahu. Vešel učitel a prudce za sebou zabouchl dveře, čímž rozvířil vzduch ve třídě.

Jasper se napjal pod přívalem koncentrované lahodné vůně. Přestal dýchat, sice ho vědomě nenapadlo někoho napadnout, nicméně se v myšlenkách neustále uklidňoval.

Alice ho vzala za ruku a stiskla ji ve své drobounké dlani. Jasper se na ni otočil a pomalu se uklidňoval. Vypadalo to, jakoby Alice měla stejnou moc jako Jasper, ona však dokázala emotivně ovlivnit jen jeho.

Nebyl to žádný dar či nadpřirozená schopnost, ale pouhá empatie. Když byl Jasper rozrušený, Alice se snažila cítit naprosto klidně. Jasper poznal, jak se Alice cítí, a když se na ni plně soustředil, uklidnil se také. Dokázali se navzájem dostat na stejnou vlnu. Jejich vztah byl němý a přesto pln harmonie. Pozoroval jsem jejich upřené teď už uvolněné pohledy. Nepotřebovali si nic říct, ani na nic nemysleli. Prožívali pouze své pocity, které mohli pocítit pouze oni sami.

Po zbytek hodiny jsem přemýšlel nad svou rodinou.

Žiji mezi třemi šťastnými páry, dennodenně se s nimi potkávám, mluvím, slyším jejich myšlenky a znám veškerá jejich přání a rozmary. Dříve jsem z toho byl rozpačitý, jsou přece jenom některé věci, které si chceme uchovat v tajnosti i před svými nejbližšími.

Cítil jsem se jako zvěd či špeh. Stranil jsem se jich, oni ale nechápali proč. Carlisle si po čase vyvodil důvod mé časté nepřítomnosti.

Nepochopil ho však, pokaždé když jsem opouštěl dům, abych jim nechal soukromí, litoval mě. Myslel si, že trpím kvůli svému daru, že mi jsou nepříjemné jejich myšlenky. Mýlil se.

Sice mi ne vždy všechny myšlenky byly příjemné, ale pokud jsem nějaké preferoval, tak myšlenky mé rodiny. Nakonec jsem i toto období překonal.

Uvědomil jsem si, že jim svou nepřítomností spíše ubližuju. Naučil jsem se se svým darem žít. Ne že bych ho ignoroval, ale nikdy jsem nezmiňoval nic, co nebylo řečeno nahlas. Tedy až do doby než k nám přišla Alice.

Alice ke mně jako první začala v myšlenkách přímo hovořit. Bylo to hned první den, kdy jsem ji spatřil. Nikdy na ta slova nezapomenu.

„Ahoj, jsem Alice. Nemá smysl se na mě zlobit, stejně vím, že mi odpustíš.“ Následně mi je Carlisle představil a oznámil, že mi zabrali pokoj.

Byl jsem tak konsternován Jasperem, Alicí a jejím způsobem komunikace se mnou, že jsem se tenkrát ani nezmohl na předstírání naštvanosti.

Z mého rozjímání mě vytrhl školní zvonek. Zvedl jsem se a vydal se za Alicí na další hodinu.

Edwarde,“ když jsem zaznamenal své jméno, zbystřil jsem, „po vyučování zajedeme do Seattlu. Esme potřebuje něco koupit a Emmett s Rose už mají svůj program“ Kdo jiný by to mohl být než Alice.

Ani tentokrát se neobtěžovala otevřít pusu. Prostě upřednostňovala tento způsob komunikace, ani s Jasperem moc nemluvila. Když ale chtěla, dokázala být velmi výmluvná.

Nakupovat se mi moc nechtělo, ale Esme měla strach, jestli všechno stihne a takto jí dopřejeme trochu času navíc, proto jsem tiše souhlasil.

Po zbytek dne jsem se bavil myšlenkami studentů. Všichni spekulovali nad naší rodinou. Zjistil jsem, že jediné informace, které o nás měli, byly ty, co jsem si vyslechl v myšlenkách sekretářky.

Fantazie teenagerů je velmi bohatá. Typovali nás na mafiánskou rodinu nebo sektu. Rosalie byla dokonce považována za modelku z Evropy a Emmett za jejího bodyguarda. Kdyby se to dozvěděl, určitě by se podle toho i choval.

Jiní si všimli, že se někteří z nás k sobě chovají jinak než jako bratr a sestra. Spekulovalo se, jestli v tom není něco víc. Část spolužáků nás tím zavrhla a část si myslela, jestli to nejsou nějaké podvody s adopcí nebo se sňatky.

V jednom se ale všichni shodovali. Měli z nás respekt.

Nakupování nakonec nebylo tak hrozné. Alice nám řekla, co Esme potřebuje, a sama odešla do dámského oddělení.

S Jasperem jsme vše sehnali a počkali u auta. Zanedlouho dorazila i Alice s několika taškami a mohli jsme vyrazit. Doma už na nás Esme čekala.

„Sehnali jsme všechno, co jsi potřebovala,“ hlásila hned Alice.

„To jste hodní. Kde máte Emmetta s Rosalií?“

„Emmett ještě neměl čas prozkoumat zdejší lesy a nutně se potřeboval přesvědčit, jestli tu opravdu jsou medvědi, ještě totiž na žádného nenarazil,“ odpověděla Alice, protože jako jediná měla vždy o všem přehled.

„Aha, vy byste si taky mohli zajít na lov, ještě mi pár hodin bude trvat, než to tady dodělám. Byla bych ráda, kdybyste večer byli všichni doma, a nejsem si jistá, jestli s tím počítá i Emmett. Alice mohla bys to zařídit?“

„Jasně,“ odpověděla Alice a už táhla Jaspera do lesa.

Já jsem zůstal. Esme přemýšlela, jestli všechno stihne, tak jsem se rozhodl ji nabídnout pomocnou ruku. Ona nakonec rozpačitě souhlasila. Nechtěl jsem, aby můj pokoj jakkoliv předělávala, rekonstruovala jen pokoje ostatních, takže nevadí, když je uvidím.

Esme by se sama nezeptala, nechtěla mě tím obtěžovat. Já jsem byl naopak rád, dlouho už jsem neměl příležitost si s Esme promluvit jen mezi čtyřma očima.

Odnosil jsem všechny věci do domu a Esme mi vysvětlila svou představu. Stihla už všechny pokoje vymalovat, takže stačilo natáhnout koberce a rozmístit nábytek.

Bavili jsme se spolu o škole a o Forks. Měl jsem neustále nutkání se jí zeptat na Bellu, ale nenašel jsem odvahu. Esme však o Belle začala sama.

„Belle se tento dům taky líbil. Ne, že by toho moc namluvila, ale tohle je jedna z mála věcí, které mi řekla. Tenkrát mě to velmi dojalo.

Víš, ona řekla vždy tak jednu větu nebo dvě. Carlisle si s ní moc nevěděl rady a nabídl ji, že může kdykoliv odejít, když bude chtít.

Samozřejmě to bylo až rok po přeměně, kdy byla schopná žít život normálního upíra. Myslím tím pít lidskou krev a neprozradit se při tom. Ona však odmítla. Řekla, že se jí tu líbí.“ Byl jsem překvapen, že je schopná o tom mluvit.

„Esme, řekla bys mi něco o Belle? Víš, jaká byla a tak?“ musel jsem se zeptat, lepší příležitost se mi už nejspíš nenaskytne.

Byl jsem zvědavý, jakou jsem mohl mít sestru.

„Když se trochu zklidnila a my se mohli vrátit do tohoto domu, ihned se usídlila v tvém pokoji. Seděla vždy v rohu a skrz to velké okno, co tam máš, sledovala les.

Chtěla jsem jí přidělit jeden z pokojů pro hosty a přizpůsobit ho jejímu přání, ale ona v té době byla velmi těžko ovladatelná a tvůj pokoj se jí zřejmě líbil.

Chodili jsme tam za ní a mluvili s ní, teda spíš jí vyprávěli spoustu věcí a ona poslouchala… možná.

Ne, že by nechtěla, ale bylo vidět, že jí dělá problémy udržet koncentraci delší dobu. Chvílemi hltala každé naše slovo a chvílemi měla prázdný pohled a bylo vidět, že nás nevnímá.

Jelikož se jí zřejmě líbil tvůj výhled, udělala jsem jí pokoj hned vedle toho tvého. Chtěla jsem, aby měla svůj vlastní pokoj, přece jenom ten tvůj byl chlapecký, a taky jsme doufali, že se jednoho dne vrátíš.“ Zabolelo mě u mého mrtvého srdce, oni měli problémy s novorozenou, a přesto na mě stále čekali.

„Proto jsme chtěli zachovat tvůj pokoj tak, jak sis ho přál.

Ptala jsem se Belly, jaký by ho chtěla, ale bez výsledku. Netušila jsem ani, jaké má záliby a vlastně ani jaká je. Stále byla zmítána nekontrolovatelnou touhou po krvi a my poznávali její skutečnou osobnost pouze po malých krocích.

Nakonec jsem udělala pokoj podle svého s tím, že až bude při smyslech, upravím ho podle jejího přání. Nastal problém, jak jí to vysvětlit.

Po pár týdnech se začala hýbat, chodila za mnou nebo za Carlislem a sledovala, co děláme. Stále si udržovala bezpečnou vzdálenost. Když jsme řekli, že se jde na lov, šla s námi.

Nikdy se neodvážila jít samotná. Provázela mě, i když jsem rekonstruovala její pokoj, neustále jsem se z ní snažila vytáhnout nějaký názor. Asi z mého častého opakování pochopila, že ten pokoj bude její. Našla si tam také své oblíbené místečko.

Sedávala v houpacím křesle, které si postavila před okno, přesně jako v tvém pokoji. Pamatuji si to přesně.

Posunutí toho křesla, byla první cílevědomá činnost, kromě ukojení své žízně, kterou udělala sama od sebe, ze svého vlastního popudu.

Pocítila jsem naději, že jednou bude mít normální upíří život.

Po roce, kdy už její síla slábla a Carlisle by byl schopen ji udržet sám, jsem se rozhodla, že pojedu do města a koupím jí nějaké šaty.

Do té doby nosila mé věci, ale zásoby se mi velmi rychle tenčily. Během svého novorozeneckého období měla velkou spotřebu. Potěšilo by mě, kdyby jela se mnou a sama si šaty zkusila a vybrala, to však nepřipadalo v úvahu.

Nemohla se k člověku přiblížit blíž jak na kilometr. Náš dům představoval pomyslnou hranici. Jeho vzdálenost od Forks byla minimální, kterou Bella mohla snášet delší dobu.

Vybrala jsem jí nějaké šaty a doma jsem jí je ukázala. Pozorovala mě, ale žádný názor nevyřkla, tak jsem je uklidila do skříně a nechala ji o samotě. Za chvíli přišla v nových šatech a sedla si k nám do křesla. Udělala mi tím ohromnou radost.

Největší pokroky začala dělat až pár týdnů předtím, než nás napadli vlci.

Byly to sice maličkosti, ale potěšily. Nasvědčovaly tomu, že se chce chovat jako člověk. Z ničeho nic začala mrkat. Ne neustále, ale čas od času to udělala.

Pravidelně dýchala. Možná se ti to bude zdát zvláštní, ale předtím se vždy nadechla pouze během lovu.

Sem tam si jazykem navlhčila rty či prsty prohrábla vlasy.

Její pohled už nebyl tolik roztěkaný.

Položila svou první otázku, když se zeptala na datum.“

Esme se zasnila, myslela na všechny krátké šťastné chvilky s Bellou.

Opravdu ji milovala. Bella pro ni byla skutečně jako dcera. Ne, že by nás nepovažovala za své děti, ale Bella pro ni znamenala něco víc. Mohla se jí věnovat jako malému dítěti. Esme ji učila krůček po krůčku. Věnovala jí hodně úsilí a radovala se z každého malinkatého pokroku, kterého Bella dosáhla. Nebylo jich moc, ale o to byly cennější. My ostatní jsme si vždy prožili rok novorozeneckého období, i když ne tak krušného, a potom jsme byli naprosto soběstační. Měla nás ráda, ale díky pokrokům Belly poznala dosud nepoznaný pocit hrdé matky.

Objal jsem Esme kolem ramen. Došla mi slova.

Netušil jsem, kolik pro ni Bella znamenala. Zprvu jsem tu dívku litoval, ale teď jsem měl pocit, jako bych jí spíše záviděl. Ne, nezáviděl jsem jí. Děkoval jsem jí. Ona dokázala udělat Esme šťastnou jako málokdo z nás. Škoda, že za to musela zaplatit nepřiměřenou cenu.

„Bella byla jedinečná v každém ohledu. Měla velmi těžký život po dobu, co jsme ji znali.

Škoda, že jsem ji nemohla poznat lépe a jakýmkoliv způsobem jí vynahradit, co jsme jí provedli. Bylo to od nás velmi sobecké rozhodnutí, neměli jsme jí tak ublížit. Mohla v klidu umřít a… “ Esme začala vzlykat a padla by na kolena, kdybych ji pevně nechytil kolem ramen.

Co je vhodné říct v takovouto chvíli? Nemůžeš za to? Já sám jsem věděl, že to je lež a bylo by naprostým výsměchem jí to říct.

Sám jsem dával vinu sobě.

„Esme, už je to dlouho, musíš se přes to přenést. Každý děláme chyby a nikdo není výjimkou,“ utěšoval jsem ji a sám se cítil hrozně.

Neměl jsem toto téma vůbec načínat. Neměl jsem chtít, aby mi vyprávěla o Belle. Esme se na mě vděčně usmála a začala se uklidňovat.

„Já vím, Edwarde, Carlisle mi to neustále opakuje. Nejde to ale zadržet. Forks mi ji hodně připomíná.

Ze začátku jsem si říkala, že se jí třeba podařilo utéct a jednoho dne na ni narazíme. Roky ale plynuly a mně dochází, že ji už nespatřím, nikdy se nedozvím, pro jaký život by se rozhodla a jak by se s ním nakonec vypořádala. Až tady jsem si připustila skutečnost.“ Esme zase získala na chvíli ztracenou stabilitu a poodešla ode mě.

Pověsila na zeď obraz krajiny podobné té ve Forks. Měli jsme hotovo.

„Rodino, jsme doma!“ donesl se k nám Emmettův výkřik.

Společně s nimi přijel i Carlisle. Esme je zavolala za námi nahoru a začala jim postupně ukazovat jejich pokoje. Jako vždy se Esme povedly.

Za ta léta znala přesně náš vkus a potřeby. Rosalie s Emmettem si potrpěli na přepych, proto byl jejich pokoj plný doplňků a dekorací. Rosalie tu měla i toaletní stolek s velkým oválným zrcadlem.

Esme se povedlo začlenit tam i vlastní šatnu s koupelnou, jak si Rose přála. Emmett okamžitě musel vyzkoušet bytelnost postele. Skočil do ní, sice zavrzala, ale nápor vydržela.

„Mami, jsi prostě boží. Ty myslíš na všechno.“ Esme přemýšlela o vhodnosti jeho počínání, ale nepokárala ho. Byla ráda, že je nadšený.

Následoval pokoj Alice s Jasperem.

Narozdíl od předešlého byl vzdušnější, laděn do bílé barvy se zelenými a hnědými doplňky. Líbil se jim.

Esme se přitočila ke Carlisleovi, měla radost, že její práce má takový úspěch. Nakoukli jsme ještě do ložnice Carlislea a Esme, která také doznala pár změn, jako ostatně celý dům.

Vešel jsem do svého pokoje a na chvíli se zarazil.

„Doufám, že se nebudeš zlobit. Pár věcí chtělo opravit, ale jinak jsem ho nechala, jak jsi chtěl původně,“ omlouvala se mi Esme. Můj pokoj byl vymalovaný, poličky natřené a pohovka dostala nový potah.

Nevadilo mi to. Nebylo to špatné, zůstal stále ve stejném stylu jako původně a aspoň už moje hi-fi nepůsobila jako pěst na oko. Poděkoval jsem jí a společně s ostatními se přesunul do obýváku.

Vyprávěli jsme si zážitky z prvního dne naší hry na lidi.

Carlisle si stěžoval, že nějakou dobu nebude moct operovat, protože sestřičky jsou z něj tak na větvi, že nedokáží ani v ruce udržet nástroje, natož pak poslouchat, co po nich chce.

Já jsem se zmínil, co si o nás myslí naši spolužáci, což vyvolalo bujaré veselí.

Emmettovi se moc zamlouvala myšlenka bodyguarda. Chystal se je v jejich domněnkách utvrdit. Carlisle s Rose ho však usměrnili, přece jenom nechceme na sebe zbytečně upozorňovat.

Po dlouhé době poklidný večer. Náš život se navracel do zajetých kolejí a my pokračovali v naší nekonečné existenci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Bye

7)  Bye (01.11.2010 08:39)

Ufuf, celou dobu jsem čekala na nějakou zmínku o TĚCH dveřích. A Ty nic. No asi k tomu máš nějaký důvod.
To ovšem neznamená, že jsem si patřičně neužila všechny ty gejzíry nápadů, který z Tebe tryskají.
Vlastně, jsou to spíš už dané věci, které ale rozvádíš do neuvěřitelných detailů.
Strašně mě dostalo, jak jsi popsala rozdíl mezi vztahem Esmé k Belle a k "ostatním" dětem!!!
"Měla nás ráda, ale díky pokrokům Belly poznala dosud nepoznaný pocit hrdé matky." To bylo... woow!
A bavěj mě i ty lehounký vtípky, který si navzdory celkově vážné atmosféře povídky dovoluješ (a nerušej).
"Carlisle si stěžoval, že nějakou dobu nebude moct operovat, protože sestřičky jsou z něj tak na větvi, že nedokáží ani v ruce udržet nástroje, natož pak poslouchat, co po nich chce." Ách, Carlisle!


Alaska

6)  Alaska (31.10.2010 22:06)

Dámy, ani nevíte, jak jste mě potěšily, že jste mě za to protahování ještě nezavrhly. :D
Hanina:Děkuju.
Joana: I koleje mají výhybky. ;)
Ree: Potřebovala bych nějaký provaz nebo gumicuk, aby zabránil nafouknutí následkem Tvé chvály a já si zachovala svou standartní pidi velikost. :D Vyspělé psaní - není to tak dlouho, kdy jsem dospěla k názoru, že si mě puberta konečně našla . Ale aspoň v nějakém projevu to úspěšně maskuji.
Evelyn: Ne, zbloudilé myšlenky... se ztratily - že by to něco značilo. A co se týče netečnosti Cullenů - kromě Carlislea a Esme nikdo Bellu neznal, dalo by seříct, že je pro ně trochu nepředstavitelná a plně důvěřují Carlisleovi. A oni dva se za svou "chybu" stydí, nechtějí na to myslet ani ukázat slabost před ostatními, kteří na ně spoléhají. Nikdo si nepřipouští, že by tam Bella mohla ještě být. Všichni moc dobře ví, že upír bez krve jedno století nevydrží...
ambra: Já nevím, co říct, alesnad děkuji nebude příliš málo.

ambra

5)  ambra (31.10.2010 09:32)

A zase jsem jako uhranutá - jo, to je to správné slovo. Zase to mrazení, pořád ta tíseň, co mi sedí vzadu za krkem. Tohle není "Edwardův pohled" - Tys vytvořila dokonale propracovanou postavu, která mi v trojrozměrném provedení nakukuje přes rameno... Alasko, je to fascinující příběh... Skvělé!!!

Evelyn

4)  Evelyn (31.10.2010 08:59)

Dneska žádné zbloudilé myšlenky?
Stále mě trošku zaráží a zdá se mi mírně zvláštní, že Cullenovi bydlí v domě s tajemným pokojem, který pravděpodobně skrývá Bellu, a ani se nad tím moc nepozastavují... Ovšem jinak to byla krásná kapitola. Postřehy o vztahu Alice a Jaspera mě chytily za srdíčko

Ree

3)  Ree (30.10.2010 23:43)

Hmmm... Na jak dlouho se do těch zajetých kolejí vrátili? Co jim osud jménem Alaska přichystal?
Holka, každým dílem mě dostaváš víc a víc, vážně. Tvůj styl psaní je hrozně vyspělý a vážně nemůžu uvěřit tomu, že to není dlouho, co jsi začala psát. Máš talent a plno z nás ti ho může jenom závidět.
A taky jsem ráda, že kapitolky přibývají poměrně rychle ;) Protože čekat na tuhle napínavou povídku je vážně hrozně těžké. Ale to čekání stojí za to

Joana

2)  Joana (30.10.2010 22:23)

Tak doufám, že jim z těch zajetých kolejí brzy vykolejí :) Snad se třeba závěs v okýnku poodhrne...

Hanina

1)  Hanina (30.10.2010 21:06)

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek