Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

5. kapitola - Učíme se z vlastních chyb?

Učíme se z vlastních chyb?

Carlisle dovyprávěl a v náručí držel vzlykající Esme.

My ostatní jsme nebyli schopni slova. Došla řeč dokonce i Emmettovi, ve tváři měl konsternovaný výraz.

Mně se konečně dostalo odpovědí na mé otázky. Vysvětlení mě však šokovalo. Nemohl jsem se zbavit přesvědčení, že to přece jenom byla moje vina. Kdybych neodešel, Esme by neměla potřebu přeměnit tu dívku, aby získala dítě, po kterém tak prahla. Nadával jsem si. Jak může jedno hloupé rozhodnutí ublížit tolika lidem. Zabil jsem tím nevinné děvče, odsoudil ji k životu věčného zatracení, a aby toho nebylo málo, tak ji nejspíš roztrhali vlci. Všem blízkým akorát ubližuji, jsem netvor a to nikdy nezměním. Já jsem měl být roztrhán vlky za svá neuvážená rozhodnutí.

Ticho prolomil další Esmein vzlyk.

Jako první se probral Jasper: „Carlisle, jsi si jistý, že se tam můžeme přestěhovat? Nehrozí nám od vlků nějaké nebezpečí?“

Odpovědi se mu však dostalo od Alice: „Nevidím v tom žádný problém, nic se nám nestane a krom toho Edward už ve Forks byl a je v pořádku.“

Esme přestala vzlykat a upřela na mě vystrašený pohled: „Edwarde, to bylo velmi nezodpovědné. Měl jsi nám to říct. Jet sám někam, kde to neznáš…“

Carlisle ji však přerušil: „Co jsi tam našel, synu?“

Pečlivě jsem mu popsal svůj pobyt ve Forks, všechny podivné věci, které jsem tam zažil. Rozbité dveře a okno se částečně vyřešily, ale skutečnost, že nejdou otevřít, zůstala stále záhadou.

Na Carlisleovi a Esme bylo vidět, že by nejradši teď hned vyrazili do Forks. Museli jsme ale počkat na realitní makléřku.

Jakmile byl prodej vyřízen, vyjeli jsme. Všichni řešili náš nový domov. Od Carlislea jsme se dozvěděli, že vlci by tam už nejspíš žít neměli. Během těch sto let se o nich snažil nashromáždit více informací. Zjistil, že nejsou nesmrtelní. Jakmile je přestane ohrožovat přirozený nepřítel -upír, zapojí se do normálního života a zemřou jako obyčejní smrtelníci.

Já jsem stále přemýšlel o dívce, které jsem zničil existenci. Chtěl jsem vědět, jaká byla. Nemohl jsem se však na ni zeptat, rozrušil bych tím Esme. Možná jsem však neměl o ní vědět víc. Ještě víc bych se utápěl ve své vině a to teď nebylo nejlepší řešení. Tím, že bych se litoval, bych Esme moc nepomohl.

Byla velmi rozrušená, potřebovala podržet. Zařekl jsem se, že před ní nedám nic znát. Musím jí teď pomoct, když jsem ji a Carlislea tenkrát zklamal. Doufal jsem, že tím aspoň trochu zmenším svou vinu. V autě jsem jel sám, měl jsem spoustu času si situaci promyslet.

Když jsme ve Forks stanuli před naším domem, všichni se kochali jako já prvně. Esme by se dozajista dmula pýchou, ale daná situace jí to jaksi neumožňovala.

Carlisle si odkašlal. Všichni jsme pochopili a naše kroky směřovaly k „tajemnému“ pokoji. Emmett byl u dveří jako první, ze slušnosti však počkal na ostatní.

Nemohl se dočkat, až použije svou sílu, nevěřil, že by nedokázal dveře otevřít. Carlisle vzpomínal, jak se je snažil vyrazit. Dveře vypadaly přesně tak, jak je tenkrát opouštěli.

Emmett začal přešlapovat na místě, tak mu Carlisle naznačil, že může. Doufal, že se mu to podaří.

Emmett se do nich opřel veškerou svou silou. Nepatrně se pootevřely. Emmett nepřestával, ale více otevřít se mu je nepovedlo.

Zkusil to ještě s rozběhem, ale se stejným výsledkem. Nesnášel porážky a skutečnost, že ho porazily dveře, byla pro něj více než zdrcující. Beze slova odkráčel. Slyšeli jsme jen, jak v obýváku zasténalo křeslo.

Nikdo nevěřil vlastním očím, všichni si museli vyzkoušet vzít za kliku. Já je zpovzdálí pozoroval. Carlisle se mě ještě zeptal, jestli jsem neslyšel nebo necítil něco podivného během mého pobytu. Na vše jsem zavrtěl hlavou. Zabral se do svého uvažování a odebral se do jednoho z pokojů, o kterém jsem již věděl, že je v něm knihovna. Nechali jsme ho o samotě a přemístili se do obýváku k Emmettovi.

Když se Esme oklepala z posledních překvapujících událostí, začala plánovat rekonstrukci domu. Bylo potřeba předělat pár pokojů, protože se tu nenacházel dostatek ložnic a Alice s Rosalií chtěly vlastní šatnu a nejlépe i koupelnu. Esme se okamžité pustila do práce a ostatní si prohlédli zbytek domu. Emmett byl stále naštvaný, ale nechal se od Rosalie uklidnit.

Šel jsem za Esme, jestli nebude chtít s něčím pomoct. Měla už pro mě připravený seznam věcí, které bylo potřeba koupit. Naplánovala pár zednických prací a podle obsahu seznamu jsem poznal, že se pár týdnů opravdu nudit nebudeme. Vyrazili jsme nakupovat, a když jsme se vrátili, rozdělila nám práci.

Při renovaci jsme si užili mnoho legrace. Povedlo se nám zazdít Emmetta v jedné nové koupelně. Po několikahodinovém přemlouvání se už neudržel a prošel postavenou zdí. Vypadal opravdu vtipně - trochu jako golem. Když se prach usadil a my spatřili jeho šibalský úsměv, tušili jsme, že bude problém.

„Když to nejde dveřmi, půjdu zdí.“ Oklepal se a rychle někam pádil.

Zprvu nikomu nedocházelo, jak to myslel. Ihned nám to však došlo, když se celý dům otřásl v základech a ozvala se hrozivá rána. Všichni jsme vystřelili za tím zvukem a uviděli Emmetta, jak se válí na zemi vedle rozbitých dveří.

Vybuchli jsme v neovladatelném záchvatu smíchu. Rosalie se ho naoko starostlivě zeptala, jestli nemá otřes mozku, což probudilo ještě větší salvu smíchu.

„Emmette Cullene, to nemyslíš vážně!!!“ utnula nás Esme.

Zničené dřevěné obložení vedle těch dveří obnažilo zdivo - omítka se válela všude po zemi. Esme by byla rudá vzteky, kdyby mohla, proto jsme se radši všichni klidili a nechali Emmetta, ať si to vyžehlí. Jasper se pokusil mu pomoct, ale dostal pohlavek od Esme, tak nás radši následoval.

Zachránil ho až Carlisle, kterého hrozivá rána dostala ven z knihovny, kde byl zavřený od našeho příjezdu. Povedlo se mu Esme uklidnit s tím, že s ní půjde na lov a až se vrátí, chodba bude v původním stavu. Než se však Esme převlékla, zastihl jsem ho, jak stojí před rozbitou zdí a nevěřícně kroutí hlavou. Myslel si, že Emmett neměl až tak špatný nápad. Škoda, že to nevyšlo.

Oprava chodby probíhala mlčky, všichni přemýšleli nad tajemným pokojem. Po chvíli se nám naše povznesená nálada vrátila a my jsme pokračovali v rekonstrukci domu. Když Esme s Carlislem přišli z lovu, zavolali si nás do obýváku.

Carlisle začal: „Dům je skoro hotový, takže bychom se pomalu mohli začlenit do zdejšího života. Už jsem se stavil v nemocnici a domluvil si pohovor.“

Esme ho však přerušila: „Vy byste si taky měli rozmyslet, do kterého ročníku chcete nastoupit a vyřídit si to co nejdřív. Možná bude stačit, když tam s Carlislem zavoláme, a vy byste mohli hned v pondělí začít školní docházku.“

Do školy se nám ještě nechtělo, nicméně jsme nahlas nic neřekli, protože o jeden průšvih se už dneska Emmett postaral.

V našich tvářích však vyčetla náš postoj a pokračovala: „Potřebuju dodělat maličkosti v interiéru a hodilo by se mi, kdybych měla na chvíli prázdný dům.“

Emmett měl však jiný návrh: „Tak pojedeme na pár dní na lov, to ti tu taky nebudeme překážet.“

„Ne, Esme má pravdu, stejně do školy jednou budeme muset, tak proč to zbytečně oddalovat. Čím dřív tam nastoupíme, tím dřív budeme mít první protivné dny za sebou.“ Musel jsem se Esme zastat, přece jsem se zapřísáhl, že jí budu pomáhat, když to bude v mých silách.

Rozeběhla se debata na téma školy. Domluvili jsme se, kdo půjde do kterého ročníku, a Carlisle nás ještě téhož dne přihlásil.

Postupně se naše sešlost rozcházela, i já se odebral do svého pokoje. Líbil se mi tak, jak byl. Nechtěl jsem na něm nic měnit. Sice mi vždycky nahrnul do hlavy vzpomínky, ale ty jsem bral jako trest a výstrahu, abych svou chybu neopakoval znovu.

Asi jsem masochista, když sám sebe takto dobrovolně trápím, ale přišlo mi to nevyhnutelné a zároveň spravedlivé. Tentokrát mi však nebyla dopřána klidná noc plná truchlivých vzpomínek. Někdo zaťukal na dveře.

„Pojď dál, Alice.“ Ve dveřích se objevila střapatá hlava mé sestry s všudypřítomným úsměvem na tváři.

Alice, stále optimistická a rozjařená bytost, mi byla v mé rodině asi nejbližší. Když se u nás objevila prvně, působila velmi roztržitě, možná až dětsky, až později jsem si uvědomil, jak je její život spletitý.

Její existence se lišila od té naší. Alicin dar se stal její součástí, jako u ostatních z nás, ale ona se, podle mě, s ním vyrovnala nejlépe.

Já s Jasperem jsme často naše dary považovali za prokletí, které spíše ztěžuje a otravuje náš život. Ona však s ním byla více než smířená. Nedokázal jsem si představit Alici bez jejích vizí, ona je prostě k životu potřebovala.

Vypadala jako malá rozjařená dívka užívající si svého mladého života v obrovském světě dospělých, přesně to jsem si o ní myslel při našem prvním setkání.

Jak moc jsem se mýlil.

To ona byla hráčka pečlivě posunující figurky po šachovnici, ona udávala směr našim životům ještě předtím, než jsme ji vůbec poznali. Její život byl natolik složitý, že ani já, který jí vidím do hlavy, nejsem schopen ho pochopit. Proto jsem možná ani teď netušil, co mi má malá sestřička může chtít.

„Jasper říkal, že jsi smutný,“ zašeptala a pomalu přišla ke mně, „proč? Nelíbí se ti ve Forks?“

Alici nebylo dobré zapírat, vždy si najde způsob jak dostat odpověď. Možná jsem jí ale chtěl sám říct pravdu, nikdo z mých sourozenců netušil, co se tenkrát stalo.

„Alice, já je tenkrát zklamal, hodně zklamal.“ Sklopil jsem oči, bylo mi nepříjemné, jak na mě kouká s lítostí v očích.

Já si nezasloužil lítost, já nebyl ten zrazený a podvedený, já byl sprostý pachatel. Možná by se mi ulevilo, kdyby na mě začala ječet, jaký jsem sobecký, zahleděný, arogantní ignorant, ale ona ne. Ona na mě koukala s lítostí, což bylo stokrát horší. Položila mi ruku na ramena a v myšlenkách mě vyzvala, abych pokračoval.

„Odešel jsem od nich, nesouhlasil jsem se způsobem života, jaký vedli. Odešel jsem, i když jsem věděl, jak je to raní. Zničil jsem Esme rodinu. Pohádal jsem se s Carlislem.“

Alice mě v myšlenkách uklidňovala, že každý má své vzpurné období a musí si jím projít, aby zjistil, co je pro něj nejlepší. Já s ní nesouhlasil, oni nikdy nezklamali Esme tak jako já. Popravdě to ale nebyl jediný důvod mých chmurných myšlenek. Měl jsem dost dlouhou dobu na to, abych se s tím vyrovnal, jenže až teď jsem se dozvěděl, co všechno jsem způsobil.

„Kdybych neodešel, přestěhoval bych se s nimi do Forks a oni by neměli potřebu tu dívku přeměnit. Nemusela tolik trpět a navíc zbytečně. Měl jsem tu být, mě měli ti vlci roztrhat.“ Najednou mě popadl neuvěřitelný vztek.

Zatnul jsem ruce v pěst a držel se, abych nezačal ničit věci kolem sebe. Nejradši bych zničil sám sebe.

Alice na mě zavrčela: „Ať tě to ani nenapadne, tím bys nikomu nepomohl. Prober se. Carlisle by ji přeměnil tak jako tak. Není to ničí vina, prostě se to stalo. Nemá smysl zabývat se minulostí…“ Ve dveřích se objevil Jasper a já jsem ucítil vlnu klidu. Alice se na něj otočila.

„V pořádku, zlato.“

„Lepší je budoucnost,“ poslala mi v myšlenkách a poklepala si na spánek.

Jasper ji objal a společně opustili můj pokoj. S Jasperem odešel i klid, proto jsem vyskočil z okna. Rozhodl jsem se zajít na lov.

Běžel jsem co nejdál od civilizace. Potřeboval jsem se zklidnit a k tomu mi cizí myšlenky nepomáhaly.

Uháněl jsem lesem velmi rychle, mé nohy byly stále poháněny mým impulsivním chováním. Vítr mi čechral vlasy a já jsem byl po chvíli schopen znovu racionálně uvažovat. Ucítil jsem pach jelena. Hned jsem se za ním vrhl, abych zaplašil další vzpomínky. Vzpomínky na to, že krví to všechno začalo.

Krev, esence života jak pro upíry tak i lidi. Jak ironické. Naštěstí jsem byl už dostatečně blízko své kořisti a lovec mě plně ovládl. Už mě nesoužily mé vlastní myšlenky.

Stejně rychle jako odešly, se s poslední kapkou krve vracely. Proč nemůžeme zůstat v tom otupělém stavu poháněni pouze svými pudy, jako zvířata. Proč nás musí trápit tak absurdní lidská vlastnost, jako je přemýšlení.

Lidi jsou na ni pyšní, je to jediná věc, která z nich dělá lidi a ne zvířata. Mnozí z nás si myslí, že jsme něco víc než lidé. Mýlí se. Jsme ovládáni pudy jako zvířata a zároveň umíme přemýšlet jako lidé. Nejsme lepší než oni.

Co si to ale namlouvám. Většina upírů je spokojená se svojí existencí, možná i nadšená. Není to myšlení, co mi brání žít jako oni. Jsou to výčitky svědomí.

A jsem zase zpátky na začátku. Proč mám - narozdíl od ostatních upírů - výčitky svědomí. Proč nedokážu žít poklidný život jako oni. Tenkrát jsem to s Carlislem probíral. Tenkrát, když jsem chtěl odejít. Carlisle byl přesvědčen, že díky tomu, že se neživíme lidskou krví, máme více vlastností jako lidé. Jsme schopni lásky a to nejen ve smyslu partnerské, ale i rodičovské, sourozenecké, přátelské.

Láska nás naplňuje a dělá šťastnými. Zároveň je však naším slabým místem. Je jako červený bod ve středu střeleckého terče. Místo, které nás dokáže udělat neskonale šťastnými, ale zároveň nás jedna rána může navždy srazit na kolena.

Carlisle mě vždy dokázal přesvědčit, abych neodcházel. Možná bych zůstal i tehdy, kdybych na něj neřval mé neopodstatněné výčitky a pustil ho ke slovu. Kdybych žil životem krvelačného upíra déle, možná bych časem zapomněl na svědomí, lásku… rodinu.

Proboha!!!

Sedl jsem si a sklonil hlavu do dlaní. Jak můžu vůbec nad něčím takovým přemýšlet. Musím s tím přestat. Přesně kvůli těmto myšlenkám jsem tenkrát zranil mé rodiče. Musím se přestat litovat. Naštval jsem se na Alici, že mě litovala, a teď tu sedím a sám se lituju. Jak můžu být tak povrchní?! Copak jsem takový slaboch, že se nedokážu smířit s lidskými vlastnostmi?

Zapřísáhl jsem se, že už se nikdy nenechám pohltit těmito úvahami.

 

Zbloudilé myšlenky:

Už zase ten zvláštní pocit.

Jako když se vám slabý vánek otírá o pokožku, jen ten pocit nevycházel ze mě samé. Cítila jsem ho všude kolem sebe. Vždy se z ničeho nic objeví a pak zase zmizí.

Nemohla jsem se rozhodnou, jestli mi je to příjemné nebo ne. Nevěděla jsem, co to znamená, což mě značně děsilo.

Vítr pro něj bylo přesné přirovnání, pokud vane slabě, příjemně vám osvěžuje obličej, kdykoliv však může nabrat na intenzitě a stane se z něj ničící živel.

Stejně tak to bylo s tímto pocitem. Užívala jsem si ho, dokud nezačal nabírat na intenzitě. Nejdříve pouze slabý dotyk, ale pak tlak sílil.

Utiskoval mě.

Tlačil mě do kouta.

Nemohla jsem mu uniknout, protože byl všude kolem mě. Měla jsem pocit, že mě snad rozmačká, ze všech stran se na mě valil.

Už to moc dlouho nevydržím a ten nesmyslný pocit sílil a sílil, zatímco já jsem cítila, jak slábnu. Myslela jsem, že se každou vteřinu rozpadnu a tlak se stále zvyšoval.

Začala jsem se třást.

Cítila jsem, jak mi ubývá sil.

Prosila jsem, až to konečně skončí.

Ne nevydržím to už ani setinu sekundy…

Nevydržela jsem…

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

7)  ambra (31.10.2010 00:25)

Miluju ty Tvoje odlehčující šťouchance. Edwarda skrz zeď zkoušeti choditi viděti, ambru pod stolem ležící najíti:D . Jinak se mi strašně líbí ta temná linka - E+B jsou zase osudově propojeni, on zase cítí nějakou za vlasy přitaženou vinu v souvislosti s tím, co se jí "stalo". Tenhle Edward je ale prostě... uáááá!!!! Chvěju se z něj, no... Jsem neskutečně napnutá, kam příběh povede...

Alaska

6)  Alaska (29.10.2010 23:51)

Přiznávám se bez mučení, že pár (oprabdu strašně malinko) následujících kapitol vzniklo hlavně za účelem napínat čtenáře. :D Ale jelikož jsem sama jakožto autor byla napjatá a nemhla se dočkat rozřešení moc dlouho mi to Vaše trápení nevydrželo.:D
Takže Ree promiň.
Evelyn nepředbíhej. :D
Janeba - jestli bude co odpouštět
julie
Joano, jsem ráda, že jsi ji našla. A že Bella hibernuje - výstižné.

Joana

5)  Joana (29.10.2010 23:41)

uuuf, já si přečetla první díl, a pak úplně zapomněla, co to bylo za povídku, tak jsem zuřivě hledala a hledala a našla! Hurá! Akorát si teď budu lámat hlavu, co se to tam děje, zda Bella hibernuje a zda jí to vydrží ještě sto let... to by ale asi bylo docela překvápko :) :) Kdyby se zase odstěhovali a nic se nestalo, šokující závěr

julie

4)  julie (29.10.2010 22:14)

Janeba

3)  Janeba (29.10.2010 20:18)

To jsem zvědavá, jak z tohoto předíva utkáš nádhernou nit!? Už docela začínám šílet i já, tak honem kde je, odpustí jim, dají se dohromady??!!! Je to krása ale honem ! Díky!

Ree

2)  Ree (29.10.2010 18:56)

Připadám si jako masochista. Protože jenom masochista se může pustit do téhle povídky, když ještě není dokončená, a užírat se tím, co se vlastně ve skutečnosti stalo. Co se s NÍ stalo? Zjistíme to brzo? Zjistíme to vůbec někdy?
Alasko, Aljaško moje milá, nemuč nás dlouho

Evelyn

1)  Evelyn (29.10.2010 18:42)

...a dveře se otevřely? To by bylo asi moc ideální pro nás netrpělivé a zvědavé čtenáře, že.
Krásná kapitola

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek