Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

3. kapitola - Upír versus dveře

Upír versus dveře

Zbloudilé myšlenky:

Jsem mrtvá. Jsem mrtvá. Mrtvá, mrtvá, mrtvá!

Hloupé slovo. Co vlastně znamená?

Srdce mi nebije, krev mi nekoluje v žilách ani teplo ze mě nesálá.

Zemřela jsem. Jsem mrtvá?

Můžou mrtví přemýšlet, mrkat, dýchat, hýbat se…

Můžu se hýbat?

Hýbala jsem se, kdysi…

Včera, před rokem či snad je to už několik let?

Proč tu vlastně jsem?

Vím proč, radši bych ale nevěděla. Nemám sílu odejít. Nic by to nevyřešilo.

Chci zapomenout.

Nejde to.

Poprvé jsem si to připustila.

Nikdy nezapomenu.

Jak dlouho mi trvalo si to připustit.

Už ten osudný den jsem věděla, že nikdy nezapomenu, ale chtěla jsem.

 

***

 

Přišel jsem sem, abych nalezl odpovědi na své otázky, ale žádné jsem nenašel. Spíše naopak, otázek teď bylo daleko více.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se najít něco, co by vše vysvětlovalo. Zbytečně.

Měl jsem sto chutí vzít telefon a zavolat Carlisleovi, aby mi všechno vysvětlil, ale tušil jsem, že o tom nebude chtít teď mluvit.

Nikdy před námi nic netajil, pokud vím. Tohle nebyl jeho styl.

Až teď mi začalo docházet, že o životě ve Forks se nikdy ani slovem nezmínili.

Stál jsem tam a přemítal, co se tady asi mohlo tehdy stát.

Z mého přemýšlení mě vytrhla až tma. Ani jsem si nevšiml, že už je noc.

Na nic jsem nemohl přijít, tak jsem své hloubání vzdal a vydal se zpátky k autu.

Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa, jestli náhodou neuslyším něčí myšlenky. V tuto dobu to bylo velice nepravděpodobné, ale něco mi říkalo, že bych měl být více obezřetný.

Cítil jsem se nesvůj z toho, že jsem nevěděl, co se tu tehdy stalo. Co mohlo vyděsit tak strašné tvory, jakými upíři bezesporu jsou?

Napadla mě pouze jediná věc, před kterou by mohli utíkat – Volturiovi, ale to bylo velice nepravděpodobné.

Zaprvé se před nimi nikdy neschováte, vždy si vás najdou, a za druhé Carlisle je Arovým přítelem. Neměl důvod se ho obávat.

S hlavou v oblacích jsem začal odklízet spadané kmeny z příjezdové cesty. Nikam jsem nespěchal, proto, když jsem skončil, začínalo už svítat.

Autem jsem dojel blíž k domu. Všiml jsem si věcí, které jsem měl sebou sbalené. Nějak jsem na ně při tom svém přemýšlení zapomněl.

Chtělo by to najít pokoj, kde bych je uskladnil. Nebyl jsem si jistý, jak moc bude chtít Esme dům předělávat vzhledem k tomu, že jeho vybavení je sto let staré, a také, protože se naše rodina o dost rozrostla. Nevěděl jsem, jestli má dům dostatek pokojů. Rozhodl jsem se pokračovat s jeho prohlídkou.

Vešel jsem znovu do předsíně a vydal se po schodech do patra. Přede mnou se rozprostírala dlouhá chodba po obou stranách lemovaná dveřmi. Když jsem se na ně podíval, ztuhl jsem.

Všechny dveře byly stejné. Dveře z tmavého dřeva s mosaznou klikou. Tytéž dveře, které jsem zahlédl v Esméině mysli.

Zaraženě jsem stál a snažil se dát pět a pět dohromady. Nevěděl jsem, co ji na těch dveřích tak zaujalo, a teď jsem to chápal ještě míň.

Pomalu jsem došel k prvním a otevřel je. Naskytl se mi pohled nejspíše do ložnice, byla stejně zaprášená jako zbytek domu. Vešel jsem dovnitř a pohledem propátral každý kout místnosti, ale nic zvláštního jsem neobjevil.

Dveře jsem zase zavřel a přesunul se k dalším. Byla to knihovna. Procházel jsem jednotlivé tituly. Nalezl jsem téměř vše od beletrie po naučné knihy, především o medicíně. Spousta kousků byla jistě historicky vzácná, podle mě se už nedaly sehnat.  Vydal jsem se zpátky na chodbu, abych prozkoumal zbytek pokojů.

Další místnost jsem poznal. Sám jsem Esme asistoval, když jsme dávali dohromady, jak bych chtěl, aby můj pokoj vypadal. Byl přesně podle mých představ, jen ten všudypřítomný prach kazil atmosféru tohoto místa.

Okamžitě jsem začal pokoj uklízet. Litoval jsem, že byl tak zanedbáván a očividně i neobydlen. Nikdy jsem Esme nepoděkoval za vybudování tohoto království.

Měl jsem to za chvíli hotové, tak jsem sem nanosil věci z auta. V přístěnku jsem opatrně zapojil rozvod elektřiny. Nemoderní pojistky vydržely. Nainstaloval jsem hi-fi a pustil hudbu. Lehl jsem si na pohovku a zase se pohroužil do svých myšlenek, což jsem v poslední době dělával velmi často.

Jak jinak – znovu jsem přemýšlel, proč odtud tehdy Esme s Carlislem odešli. Nevěděl jsem to přesně, ale nežili zde určitě více jak pět let. Tehdy jsem je potkal v Denali. Možná u nich byli jenom na návštěvě.

Po mém příchodu Esme začala renovovat menší lesní srub v okolí Yellowstonského parku a mně ani nepřišlo divné, že jsme se tam přestěhovali, jakmile byl hotový. Nepřemýšlel jsem nad tím, kde žili předtím. Jak jsem byl tenkrát sobecký, nikdy jsem se jich nezeptal, jak se měli v době, kdy jsem byl pryč.

Mé myšlenky se stočily jiným směrem - co budu dělat, než se ostatní vrátí?

Těšilo mě, že po dlouhé době v hlavě slyším jen sám sebe. V Chicagu už to pro mě bylo nesnesitelné. Bydlení ve velkoměstě je pro mě určitý druh mučení.

Rozhodl jsem se tohoto ticha si náležitě užít. Opřel jsem se, zavřel oči a vytěsnil z mysli všechny myšlenky. Pro mě to byl opravdu opojný pocit.

Slyšel jsem vítr pohrávající si s listím, zurčící potok, který musel protékat nedaleko, jednotlivé vlny narážející na kamení a sem tam šplouchnutí ryby, kvákání žab a zpěv ptáků – nádherná lesní symfonie. Zhluboka jsem se nadechl a ucítil zatuchlý pach dlouho neobývaného domu. Úplně mě vytrhl z mého rozjímání, proto jsem vstal a rozhodl se ještě podívat po domě.

Vyšel jsem na chodbu a rozhlédl se. Napravo jsem uviděl dveře, které na první pohled vypadaly stejně, jako všechny na chodbě, a přece byly tak jiné.

Šel jsem k nim blíže a uvědomil si, co mě na nich upoutalo. Od shora dolů se táhla velká prasklina a střed byl mírně promáčklý. Kolem pantů se dřevo třepilo a klika podivně visela dolů. Byly prostě na padrť, a přesto, ač se to zdálo nemožné, stále držely na svém místě. Opatrně jsem do nich strčil. Nepohnuly se ani o píď, zámek asi stále fungoval.

Použil jsem větší sílu a dveře se nepatrně pootevřely; když jsem však povolil, vrátily se na své místo, jako by pružily. Zkusil jsem to znovu, ale se stejným výsledkem. Byl jsem zmaten. Nedokázal jsem si vysvětlit, co se s těmito dveřmi stalo.

Opřel jsem se do nich vší silou, ale škvíra se zvětšila sotva o pár milimetrů. Dovnitř jsem stále neviděl. Ustoupil jsem a dveře se opět vrátily na své místo. Podle vzhledu dveří jsem usoudil, že mi síla nepomůže. Další otázka na můj podivný seznam.

Začínal jsem bláznit.

Možná upíři nejsou jediné nadpřirozené věci, které existují, tyto dveře toho byly naprostým důkazem. Zatřásl jsem hlavou a snažil se absurdní myšlenku vypudit z hlavy. Musí se to dát nějak racionálně vysvětlit. Carlisle si určitě bude vědět rady.

Naposledy jsem pohlédl na dveře a vydal se prozkoumat zbytek domu. Na patře byl ještě jeden pokoj, nejspíše pro hosty, dvě koupelny a ještě jedna místnost, kterou jsem identifikoval jako Esméinu pracovnu.

Zase jsem neměl co dělat, proto jsem se vydal do knihovny. Viděl jsem tam pár titulů, které jsem ještě nečetl, což se u mě nestávalo tak často. Knihy mě naprosto pohltily. Přestal jsem vnímat svět okolo, vytrhla mě až sílící žízeň. Nejspíš jsem tu musel strávit pár dní, proto jsem se vydal na lov.

Narazil jsem na medvěda, Emmettovi se tu bude určitě líbit.

Rozhodl jsem se pořádně proběhnout, po několikadenním čtení jsem byl poněkud ztuhlý. Doběhl jsem až k moři. Zrovna se stmívalo, proto jsem vyšplhal do koruny stromu, aby mě nikdo nespatřil, a pozoroval západ slunce. Naposledy jsem se nadechl slaného mořského vzduchu a vydal se domů. Bylo až s podivem, jak rychle jsem se tu začal cítit doma.

Vyběhl jsem z lesa a objevil se na palouku, na kterém stál náš dům. Měsíc byl již vysoko na obloze, osvětloval celý dům a odrážel se od skla, které tvořilo většinu vnějších stěn domu. Můj pohled se zachytill na jedné z tabulí – její sklo bylo popraskané.

Řekl jsem si, že na tom není nic divného, vždyť dům byl skoro sto let neobydlený. Kdejaký vandal to tu mohl rozbít. I přesto ve mně hlodaly pochybnosti. Proč je rozbité pouze jedno, a všechna ostatní jsou v pořádku? Vtom mi došlo, že okno musí vést do pokoje s rozbitými dveřmi.

Dějí se tu podivné věci…  Tedy kromě toho, že tu bydlí upíři…

Musel jsem se zasmát svému smýšlení. Emmett by se mi dozajista vysmál.

Byl jsem však velmi zvědavý a okno do tajemného pokoje mě lákalo. Třeba mi potom pár věcí bude jasnějších, i když jsem o tom pochyboval. Nedokázal jsem si představit nic, co by vše vysvětlovalo.

Došel jsem blíž, ale nic jsem neviděl. Byly zataženy závěsy. Nedalo mi to, vyhoupl jsem se na parapet a zkusil rozbité okno prorazit. Nemohl jsem ho už více poškodit. Nic se nestalo.

Trochu mě to vykolejilo. Nikdy jsem neviděl nic, co by upíří síle nepodlehlo. Začal jsem chápat Emmetta, když jsme ho já nebo Alice poprvé porazili v souboji.

Těšil jsem se, až přijedou. Chyběl mi i Emmett, i když před ním bych to nikdy nepřiznal. Potřeboval jsem tu někoho. Měl jsem totiž pocit, že jestli tu budu ještě chvíli sám, tak zešílím. Může se upír zbláznit? V tuto chvíli jsem si byl jistý, že to jde. Potřeboval jsem se něčím zabavit, abych přišel na jiné myšlenky, proto jsem se pustil do uklízení zbytku domu. Pár dní mi to zabralo a splnilo to svůj účel.

Napadlo mě, že bych někomu zavolal. Zeptal se, jak se mají a potažmo zjistil, kdy přijedou. Carlislea jsem nechtěl rušit, aby neměl pocit, že nás třeba zanedbává. Emmett by se mi nejspíše vysmál, že mi chybí jeho oplzlé myšlenky, proto jsem pomyslel na Alici a hned se mi rozezvonil telefon.

„Ahoj Alice, jak se máte?“

„Edwarde, je to tu naprosto nádherné. Našli jsme si menší domek v lesích, který nám místní obyvatelé velmi ochotně pronajali. I Jasperovi se tu moc líbí. Bohužel se mi ho nepovedlo přesvědčit na výlet do Paříže.

Na pár dní přijela Rose, tak jsem jela s ní. Nakonec dorazil i Emmett. Nadával, že žirafy mají sice hodně krve, ale jinak jsou úplně stejně tupé jako ostatní býložravci a prý dokonce i zakopávaly o vlastní nohy.“

Byl jsem rád, že si dovolenou stále užívají, musel jsem ji však utnout, potřeboval jsem se na něco zeptat.

„A jak se má Carlisle s Esme?“

„Zítra nám chce zavolat. Potřebuje nám něco říct, než se přestěhujeme do Forks, proto se s námi chce sejít v Chicagu v našem bývalém domě. Esme tam má schůzku s realitní makléřkou.“

Jasně, na to jsem nepomyslel. Dům v Chicagu byl s ohledem na náš styl života v docela rušné ulici. Měli jsme pár sousedů a těm by bylo divné, že by zůstal tak dlouho prázdný, proto se ho Esme rozhodla prodat.

„Edwarde? Jsi tam?“

„Hmm… “

„Ptala jsem se, jestli se ti líbí ve Forks.“

Nevěděl jsem jak odpovědět, nechtěl jsem jí říkat do telefonu, že se tu dějí velmi podivné věci. Určitě by si mě začala dobírat, že ze samoty blázním.

Krom toho jsem to nejdřív chtěl řešit s Carlislem, proto jsem se omezil na pouhé: „Je tu klid.“

Nevím, jestli ji to uspokojilo, každopádně pokračovala: „Tak jo, za dva dny se sejdeme v Chicagu. Řeknu Carlisleovi, že už jsem s tebou mluvila. Mám takový pocit, že by se mu nelíbilo, že jsi ve Forks.“

„Alice, proč?“ Její poznámka mě zarazila.

„Nevím přesně a oni nám to určitě brzo vysvětlí; a za dva dny v Chicagu, nezapomeň. Měj se, Edwarde.“

Rozloučil jsem se s ní. Nemohl jsem se dočkat, proto jsem okamžitě nasedl do auta a vydal se do Chicaga. Měl jsem však ještě dva dny, tak jsem se zase zastavil v Montaně na lov.

Uvědomil jsem si, že v poslední době lovím celkem často. Člověk, když je sám a nemusí spát, má tolik nadbytečného času. To mi připomnělo, že bych si do Forks chtěl přestěhovat i klavír, abych měl co dělat během dlouhých nocí.

Jak jsem se přibližoval k Chicagu, začaly ke mně zase doléhat myšlenky. Povzdechl jsem si a pokračoval v cestě.

Zaparkoval jsem před domem. Zůstal jsem sedět v autě a čekal, až přijedou. Netrvalo dlouho a uslyšel jsem jejich myšlenky.

Zprvu jsem byl rád, že je slyším, jakmile jsem si ale uvědomil jejich náplň, euforie mě přešla. Všichni vzpomínali na svou vášnivou dovolenou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Jalle

9)  Jalle (26.07.2013 12:21)

toto je neskutočne dobré
táto kapitola bola ako z hororu

Ree

8)  Ree (28.10.2010 18:57)

Kaju se. Sypu si popel na hlavu. Líbám ti nohy. A vážně se omlouvám, že jsem se k tomu dostala až tak pozdě
Ale už jsem tady. A slibuju, že hned pádím na další kapitolu.
Strašně mě užírá zvědavost, co se tehdy stalo.
Bella... Ta v tom rozhodně figuruje. A nejspíš je upír. A nejspíš ji přeměnil Carlisle a jí se to nelíbilo. Ne? Tak ne... No, jsem zvědavá.

ambra

7)  ambra (27.10.2010 22:04)

No já nevím, jestli je mi něco o tolik jasnější, ale rozhodně se klepu a mám v žaludku pytlík mraženého hrášku... . Ale doporučuju!!! Proč bych se měla klepat a svíjet sama!!!

Alaska

6)  Alaska (27.10.2010 22:01)

Dámy, děkuji Vám. Slibuju, že od příští kapitoly a snad i ode dneška, Vám bude leccos jasnější. Jsem strašně napnutá, co na to řeknete .

Bye

5)  Bye (26.10.2010 13:21)

Húúúúú, ta atmosféra starého domu ve Forks mě normálně táhne do nějaký horrorový bažiny. Z větší blízkosti už se na ten monitor asi koukat nedá. To jsem si uvědomila hned, jakmile mě poslední věta probrala z tranzu!
Alasko, maucta

julie

4)  julie (26.10.2010 12:36)

tohle je jak droga.. nedá se zapomenout ani na chvilku...pořád ji musím v duchu rozebírat... úžasné

ambra

3)  ambra (26.10.2010 08:08)

Přemýšlím, jestli mě to děsivé tajemství víc okusuje zevnitř nebo zaléhá zvenčí... Ale mám pocit, že se to děje synchronizovaně. A skoro jistotu, že až se vše začne vyjasňovat, bude to bolet...
Skvělé, těžké, tížící, překvapivé.
A znovu musím zdůraznit - dostat se takto Edwardovi pod kůži je fantazie!

Janeba

2)  Janeba (25.10.2010 21:11)

Otázky, otázky a zase jenom otázky! Kdo je ta holčina se zbloudilými myšlenkami, pravděpodobně po přeměně?! Nemohu se dočkat až nás seznámíš se svými úchvatně poskládanými písmenky do nádherného šperku! Díky!

Evelyn

1)  Evelyn (25.10.2010 20:22)

Alasko, kapitolku jsem slupla jako malinu. Byla výborná Ale přinesla mi mnohem více otázek než odpovědí. Především, kdo je dívka se zbloudilými myšlenkami? Co jsou zač ty záhadné dveře? Kdo nebo co se za nimi skrývá? Jak to, že nejdou otevřít?
Těším se na pokračování

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek

Eclipse poster - Bella