Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

25. kapitola - Za zamčenými dveřmi + epilog

Za zamčenými dveřmi

Leželi jsme na troskách postele a vyraženými okny do místnosti začal pronikat silný vítr. Děkoval jsem mu, odvál vůní milování nasycený vzduch a já byl konečně schopný racionálně uvažovat. Rychle jsem vstal. Musel jsem pryč od Belly, její vzpomínky na nedávné události mě stahovaly zpátky do její náruče. Cestou jsem popadl kalhoty a spěšně si je oblékl. Štěstí, že mi je Bella svlékla ještě při smyslech.

Vyšel jsem ven a konečně se nadechl čistého vzduchu. Už jsem ani nevěřil, že najdu sílu přestat.

„Do háje!“ zaklel jsem a vší silou udeřil do zdi domu, stejně už byl vhodný jenom k demolici.

To se nemělo stát. Ruce jsem měl opřené o ten dům hříchu a ztěžka oddychoval. Podělal jsem to, jak nejvíc jsem mohl. Chtěla po mně, abych ji přesvědčil, že má pro co žít a já jí místo toho ukážu další drastickou a zvrhlou stránku naší existence. Neměl jsem se jí nechat strhnout, ale kdo proboha mohl vědět, že z mé hlavy vytáhne všechny ty erotické praktiky, které se mi tam nedobrovolně během celého života vkrádaly?

Co jsem si to nalhával, i kdybych našel vůli ji zastavit, nedokázal bych to. Netušil jsem, že její štít může být až tak flexibilní. Ještě teď cítím, jak ta chladná bariéra obklopovala mé zdánlivě rozpálené tělo a nedovolila mi sebemenší pohyb. Ale já jí nemám co vyčítat. To já se choval jak zvíře a strhl ji sebou, jinak by stěny uvnitř domu nenesly několikery otisky jejích zad. Bral jsem si ji dost nevybíravým způsobem. Neudržel jsem svou temnou stránku na uzdě.

 

Zbloudilé myšlenky:

Cítila jsem se, jako bych poprvé spatřila svět. Poprvé jsem si uvědomila přítomnost nádherných paprsků slunce dodávajících krásu a lesk čemukoliv, co je bylo ochotno přijmout. I samotný vzduch mi ukazoval nadšení a pocit pohádkovosti celé situace. Otíral se o mé nahé tělo, jako by mě konečně s úsměvem na tváři vítal ve své náruči. Jako by se těšil z mého prozření a s entuziasmem konstatoval, že se mi to celou dobu snažil ukázat, jen já jsem násilím držela oči zavřené.

Svět není zlý a už vůbec se nepodobá peklu. Je přesně takový, jaký mu dovolíme být.

Ještě včera jsem proklínala hlas, který mi našeptával, jak lačním po jeho dotecích. Jen jedna jediná noc a pak budu moct odejít s pocitem, že jsem utišila svou touhu a dokázala jí, že nic nemůže zmenšit můj pocit viny a v žádném případě nezlehčí mé činy a vzpomínky, které mě pronásledovaly a nutily mě opustit tento svět. Ani toto řešení však nebylo nejjistější. Nikdo mi nezaručil, že po smrti ztratím vědomí a už mě nic nebude tížit… ani těšit.

Vše teď vypadalo jinak. Hlasy si prohodily svou roli a ten, který mi nešeptával, abych opustila tento svět, se stal tím špatným.

Stále jsem nenáviděla svou dosavadní existenci, ale ke znechucení a lítosti nad mými činy se přidal vztek. Vztek vyprovokovaný mou bezbřehou sobeckostí. Chtěla jsem to skončit, abych měla klid, ale nikdy jsem se neohlížela na lidi kolem sebe.

Vzpomněla jsem si na Edwardova slova, když mi vyprávěl o minulosti Esme.  Spáchala sebevraždu, když přišla o dítě, a díky mně poznala znova ten pocit mateřství. Pocit matky, která se stará o nesamostatné dítě a přesně jím jsem po přeměně byla – novorozené, nesamostatné upíří dítě. Můžu jí znovu způsobit stejnou bolest? Uvědomila jsem si, že by ji to položilo a společně s ní i Carlislea. I jeho by moje rozhodnutí bolelo, ale mnohem více by mu ubližoval pohled na zhroucenou Esme. Oba mi byli rodiči a já jsem chtěla sprostě utéct bez jediného poděkování a ubezpečení o tom, jak si jejich péče vážím. I to by bylo však málo, žádná slova nebyla dostatečná. Ani věčnost mi nebude stačit, abych jim oplatila jejich péči a lásku.

Po dnešní noci jsem nebyla schopná svět vnímat jako dosud. Vrátil se mi pocit radosti z mého dětství, kdy mě nic netížilo. Poznala jsem, co se změnilo. Tehdy jsem měla rodiče, kteří mi dodávali pocit jistoty, štěstí a lásky. Bohužel poté, co jsem se vdala, se toto pouto rozvolnilo a společně s mou smrtí zaniklo. Žila jsem s Levim obklopená lidmi a přitom mě samota stravovala a ujišťovala o nezbytnosti postarat se sama o sebe a nemožnosti spoléhat se na nikoho jiného.

Teď jsem cítila stejný pocit jako v náruči mých rodičů během šťastných let mého dětství. A nejen to, byl mnohem intenzivnější a koncentrován do jedné jediné osoby. Už jsem nebyla sama a byla si jistá, že už ani nikdy nebudu. Edward mi dal důvod, proč se smířit se svou minulostí. Ne, on sám byl tím důvodem.  Jasně jsem v noci cítila, jak se naše dvě samostatné osobnosti propletly a vytvořily jednu jedinou. Už nešlo o dvě nezávislé podstaty, ale dvě poloviny spojené do harmonie jednoho celku. Kdybych teď zemřela, vzala bych sebou část jeho a já prostě nemohla ublížit tak krásné, milující a milované bytosti.

Zaslechla jsem ránu a polekaně uťala tok mých myšlenek. Rozhlédla jsem se. Byla jsem sama jak v místnosti, tak ve své hlavě. Vyděšeně jsem vyhledala Edwardovu mysl. Šlo to lehce. Naše spojení se už nechovalo jako tvrdohlavá guma, jejíž klidová poloha byla spojena s Edwardem a pokaždé, když jsem ji stáhla, se na něj neodbytně snažila dosáhnout. Tvářila se, že vzdala náš věčný boj o nadvládu a rozhodla se mi plně podřídit.

Edward byl nešťastný, velmi nešťastný. Pomalu jsem vstala a oblékala se. Přitom jsem naslouchala jeho myšlenkám. Nechápala jsem, co ho mohlo uvést do tak truchlivé nálady, zvláště po tom, co jsme v noci prožili. Pochopila jsem velmi záhy a vyšla před dům. Stál opřený o zeď. Neviděla jsem mu do tváře. Přistoupila jsem blíže a položila mu ruku na rameno. Nedokázala jsem ho nechat se dál trápit. Otočil se na mě s lítostí v očích.

Co říct v takové chvíli? Netrap se. Není to, jak myslíš. Nenechám tě tu. Už tě nikdy neopustím. Miluju tě. Vše to byla v porovnání s mým rozpoložením pouhá slova. Bezduchá a bezbarvá, zdaleka neodpovídala skutečnosti. Proto jsem mlčela a nechala ho nahlédnout do mé duše, mého štěstí, radosti a neskonalé lásky patřící jenom jemu.

Doba, než vše pochopil a sevřel mě ve svém náručí, se mi zdála nekonečná. Věděla jsem, že toto bylo první z mých správných rozhodnutí v novém šťastném životě.

Ani praskání větví a přibližující se pach vlků mi nemohl zkazit náladu. Věděla jsem, že s ním po boku zvládnu vše.

Stále uvězněná v jeho pažích jsem roztáhla průhlednou blánu, abych nám umožnila nahlédnutí do vlčích myslí. Pocit vítězství vzrostl, ještě nikdy mi to nešlo tak jednoduše.

Je čas,“ poslali nám myšlenku. Se sebezapřením jsme se od sebe odtrhli a spokojili se se sevřením dlaní. Vydali jsme se na místo nadcházejícího střetu a místa našeho vítězství. Nepochybovala jsem o tom.

Edward mi věnoval poslední polibek a opustil mne. Postavil se do čela naší formace společně se Samem. Já měla za úkol všechny skrýt pod neproniknutelný štít a pružnou blánu roztáhnou pouze přes některé vlky, Sam s Edwardem zůstali mimo ni. I když jsem souhlasila, že bude bezpečnější, když příchozím uvidí do hlavy a Samovu hlavu mu také uvolním, nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem ho ani z tohoto důvodu nechat nechráněného, ale přesvědčil mě, že díky štítu se k němu nedostanou.

Vlci se semkli kolem mě. Edward by mě nejradši vynechal z celého dění, ale byla jsem důležitou součástí celé naší strategie. Rozhodl tedy, že budu co nejméně na očích. Doufal, že si mě třeba vůbec nevšimnou.

Z vlků sálala bojová nálada a měla jsem možnost poznat, jak se jim skutečnost, že nejspíš jejich ostré zuby nezakusí upíří kůži, vůbec nelíbí.

Když to dopadne dobře, nechám tě mě kousnout, Colline.“ Pár mladých vlků se štěkavě zasmálo, ale někteří starší se opájeli myšlenkou, že by si možná doopravdy kousli. Po bitvě přece už nebudu potřeba.

Edward upoután vlčím smíchem se na mě otočil. Obdařila jsem ho pouze svým úsměvem, určitě nechtěl slyšet, o čem se s nimi bavím.

Náš rozhovor utnul dav černých kápí. Pohybovali se velmi tiše a přes můj štít jsme nemohli zachytit jejich pach, takže jsme je zaznamenali, až když se dostali do našeho zorného pole. Naše seskupení se rozvibrovalo vrčením. Zahalené postavy vypadaly všechny stejně, lišily se pouze svou výškou. Nikdo nešel vpředu, nijak nedávali najevo své postavení. Nikdo je nevedl.

„Aro Volturri, bylo by od vás čestné vystoupit a promluvit s vůdcem smečky,“ promluvil Edward. Dav se zastavil a nic se nedělo.

„Vím, že jste mezi nimi. Vlci odmítají bojovat, chtějí vyjednávat. Jsem tu, abych tlumočil jejich návrh.“ Z davu se vynořila postava, která se postavila do jejich čela, a stáhla si kápi z čela. Jeho pohyby vyzařovaly určitou vznešenost a postrádaly jakoukoliv upírskou zbrklost. O jeho původu však nemohlo být pochyb, rudé oči upřeně pozorovaly Edwarda. S neskonalou grácií zvedl svou ruku a nabídl Edwardovi dlaň. Nehybná porcelánová pleť plynule přešla do mírného úsměvu.

Znala jsem Edwarda dobře, abych poznala, že váhá. Nebyl si jistý.

„Pokud je to možné, zůstal bych pouze u slovní konverzace,“ odpověděl Edward. Tvář cizince okamžitě nabrala svůj nezúčastněný výraz a ještě než svěsil svou ruku zpátky podél těla, z davu se odtrhlo pár upírů a vrhli se po Edwardovi. Sam se nakrčil k útoku, ale Edward stál pevně na svém místě. Důvěřoval mi a já ho nezklamala. Dostali se pouze necelé dva metry od nich. Narazili do mého štítu. Měla jsem možnost zahlédnout pár tváří, protože jejich kápě se pod vlivem větru svezly. Trhliny na jinak bezchybných obličejích způsobené silou nárazu se okamžitě začaly zacelovat, jejich nejistý výraz však přetrvával. Někteří rukama zkoumali mou bariéru, jiní nejistě pohlédli na svého vůdce, jehož pohled se mi zdál kamenější než před chvílí.

Jemný syčivý zvuk přinutil rozhozené upíry vrátit se ke svému vládci a bránit ho vlastním tělem.

„Myslel jsem, že tvůj otec ti dal mnohem lepší vzdělání, co se týče chování vůči autoritám,“ protnul napjatou atmosféru melodický hravý hlas.

„Nechtěl jsem vás nijak urazit, jen chceme mít jistotu, že vlky vyslechnete,“ promluvil Edward.

„Co dělá tak nadaný upír na takovémto místě?“ pokračoval Aro, jakoby ignoroval směr celé konverzace. Byl to jen náznak jeho svrchovanosti?

„Naše rodina sídlila nedaleko. S vlky máme dohodu, která nám zajišťuje celkem poklidné soužití v těsné blízkosti. Zbytek mé rodiny odjel před několika týdny do nového působiště, já však zůstal, abych Vám mohl poskytnout slova vlků.“ Nelhal, ale neřekl vše. Doufala jsem, že jeho jistá tvář nezpůsobí jakékoliv pochybnosti.

„Myslel jsem, že váš vztah ke zvířatům je trochu jiný.“ Aro naklonil hlavu na stranu v hrané zvědavosti. Ve skutečnosti jeho gesto působilo výsměšně.

„To ano, ale tito vlci nejsou skutečná zvířata. Jsou to měniči, jejich přirozená podoba je lidská, nabývají vlčí podstaty pouze, když se v jejich okolí objeví upíři.“ Poznala jsem, že až teď začala Ara konverzace zajímat. Předtím si s Edwardem pouze hrál.

„Proč s námi tedy nepromluví sami, když jsou schopni měnit se v lidi?“

„Nevěří Vám.“

„A tobě ano?“

„Ano.“

„A jí?“ Edward se zarazil.

„Ano,“ vysoukal ze sebe. Aro si musel všimnout jeho zaváhání.

„Proč s námi nemluví ona? Myslím, že na tlumočení stačí jeden upír, dva nejsou potřeba.“ Nešlo přehlédnout, co svou otázkou sleduje. Chtěl zjistit důvod mé přítomnost, Edward však znovu odvedl pozornost k sobě.

„Ona neumí číst myšlenky.“ Arův pohled, kterým mě zkoumavě pozoroval, se rychle přesunul zpátky na Edwarda. Lekla jsem se jeho výrazu, byl doslova fanatický. V tichosti ho nějakou dobu pozoroval, než znovu promluvil.

„Žádná schopnost se nevyskytuje dvakrát,“ konstatoval.

„Nepotřebuji dotyk.“ Aro sevřel dlaně v pěst, zuřil. Teď už se všichni upíři vrhli proti mému štítu, znovu se stejným výsledkem.

„Nevidím vše,“dodal Edward.

„Co tedy vlci chtějí,“ štěkl po něm Aro, jeho klidná, sebejistá a vznešená maska se se zjištěním Edwardova daru rozbila na střepy.

„Chtějí Vám nabídnout podobnou dohodu jako nám. Zabijí jen ty upíry, kteří budou lovit na území státu Washington. Nevztahuje se to však na jejich vlastní území, tam zabijí jakéhokoliv upíra bez příčiny.“

„Stále mi více vyhovuje varianta je zničit a bude po problému,“ odpověděl Aro s křečovým úsměvem. Ve skutečnosti mu do smíchu vůbec nebylo.

„Nemyslím si, že byste je dokázali zničit.“

„Jak se opovažuješ!?“ zavrčel Aro. „Jane!“

Arovo běsnění proťal Edwardův výkřik, který upoutal mou pozornost. Polila mě hrůza. Jeho tvář prozrazovala naprosté šílenství a bolestnou agónii. Nedbala jsem jakékoliv strategie a okamžitě se vydala skrz bariéru vlčích těl. Než jsem se k němu dostala, klečel na zemi a nehty zarýval do lesního podkladu. Pohled na jeho tvář mě rval na kusy. Silou nakrabatělá oční víčka a rty stažené do úzké přímky jasně značily, že se přemáhá, aby nekřičel.

„Edwarde?!“ Nevnímal mě. Bolest ho musela naprosto pohltit. K mým uším se dostal nepříjemný řezavý smích. Zvedla jsem hlavu a spatřila Arův výraz zadostiučinění. Tušila jsem, kdo Edwardovi působí tu bolest, mezi černými plášti jsem však nebyla schopná identifikovat malou dívku, jak mi ji Edward popisoval. Příliš mi to nevadilo, hlavním viníkem byl Aro, to on dal rozkaz. Chtěla jsem, aby trpěl stejně jako Edward. Vše, co následovalo, jsem udělala naprosto instinktivně a bez jakékoliv námahy.

Vstala jsem od Edwardova těla. Oba své štíty jsem spojila do jednoho a semkla ho kolem všech příchozích upíru, abych měla jistotu, že nikomu neublíží během mé msty. Edwardovo tělo se okamžitě uvolnilo a on zalapal po dechu. Doufala jsem, že nemusím vědět, která z nich je Jane.

„Bello!“ Edwardův hlas se třásl, ale stačil mi k ujištění, že už mu neubližuje.

Představila jsem si Ara křičícího a svíjejícího se bolestí. Má fantazie nemusela pracovat příliš dlouho, protože se hned proměnila ve skutečnost.

Pár vteřin opojného zadostiučinění a pak vše zmizelo.

***

První, co jsem spatřil, když jsem se probral z bolestivé agonie, byl Bellin soustředěný výraz a úsměv, který následoval Arův výkřik. Změna hlasů v mé hlavě mi pomohla pochopit celou situaci. Mohlo mě napadnout, že si Bella v mých myšlenkách tenkrát přečetla teorii o svém daru. Předpokládal jsem, že dokáže přejímat dary všech, co má pod štítem. Neměl jsem to před ní bláhově tajit, kdybych jí vysvětlil možná úskalí, nikdy by neprovedla takovou hloupost. Dovolit si Ara sejmout darem Jane byla neskutečná nehoráznost. To nemohlo zůstat bez následku. Trvalo pár vteřin, než její úsměv povadl a oči ztratily svou jiskru.

„Jane!“ zakřičel Aro, když se probral a sbíral se ze země.

„To nebyla já. Přísahám. Nikdy bych si nic takového nedovolila,“ ozval se vyděšený dětský hlásek zpod jedné kápě. Aro se velmi rychle ocitl vedle té malé osůbky a surově ji chytl za ruku. Netrvalo dlouho a jeho výraz se částečně uklidnil.

„Nepouštěj ji, Alecu,“ zavelel a vydal se k Belle. To jsem nemohl dovolit. Byl jen jediný trest, který odpovídal její nehoráznosti.

Chtěl jsem ji chránit vlastním tělem, ale někdo mi uvěznil paže v ocelovém sevření. Vztekal jsem se, vzpíral a neschopně hleděl na výjev před sebou.

„Nepustí tě k sobě. Neví o sobě, ale stále ovládá štít,“ ozvalo se téměř plačtivě vedle mého ucha a já v hlase poznal Alici.

Aro pomalu došel až k Belle a uchopil ji za ruku. Zatajil jsem dech v děsivém očekávání, kdy jí přímo před mýma očima nemilosrdně setne hlavu. Arův nevěřícný pohled a překvapením rozšířené oči mi sice daly nějakou naději, nemohly mě však uklidnit.

„Jsme ochotni přistoupit na vaši nabídku. Isabella má pro nás dostatečnou cenu, abychom mohli zmizení upírů na vašem území přehlížet,“ promluvil směrem k vlkům.

„Ne!“ zakřičel jsem hned, jak mi došel význam Arových slov. Věnoval mi jen krátký úsměv a otočil se směrem ke gardě.

„Felixi, vezmi ji.“ Z davu se oddělila vysoká postava a vzala Bellu do náruče. Nevzpírala se, její tělo bezvládně leželo v jeho rukách.

Panika mi zatemňovala racionální myšlení, ale Emmettovo sevření nepovolovalo. Ignoroval jsem jeho myšlenky, které se mě snažily uklidnit. Byli tu všichni. Slyšel jsem je, ale nevnímal.

Aro se ještě naposledy otočil k nám.

„Carlisle,“ promluvil a pokynul na pozdrav. Odpověď však nedostal.

Kolem Ara a Felixe se semkl dav zbylých upírů a znemožnil mi výhled na Bellu. Odcházeli.

„Ne!“ Srdce se mi sevřelo a začal jsem sebou nekontrolovatelně házet. Snažil jsem se jakkoliv vykroutit z jeho vězení, abych ji mohl následovat. Jasper musel Emmettovi pomoct, aby mě udrželi na místě. Jakoby z dálky jsem slyšel Alicin hlas, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.

Oni ji odvedli. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem si v hlavě přehrával její ranní myšlenky. Milovala mě, chtěla se mnou zůstat. Vzdala se plánu na smrt. Darovala mi svůj život a celou svou věčnost. Věřil jsem, že už nás nic nemůže rozdělit a teď mi ji unášejí a má rodina mi brání ji následovat.

„No tak Edwarde! Vzpamatuj se. Takhle jí nepomůžeš.“ Ostrá slova, která postrádala lítost, měla pravdu. Zadíval jsem se do očí Rosalie. Sama se zarazila při pohledu přímo do mé tváře. Zoufalství a bolest, kterou spatřila, ji donutila litovat svých slov.

Vyhledal jsem osobu, která jediná mi mohla dát nějakou naději.

„Zabili by tě. Nemůžeme jí pomoci.“ Klesl jsem na kolena a tvář schoval do dlaní.

„Musí být nějaká možnost!“ Ticho, které následovalo, jen umocnilo mé zoufalství.

Někdo mě objal kolem ramen a pomohl mi na nohy.

„Pojď. Musíme pryč. Nemůžeme zůstat na jejich území,“ promluvila ke mně tiše Esme. Její hlas se třásl.

Stala se ze mě bezvládná loutka. Nechal jsem je, ať se mnou dělají, co chtějí a utápěl se ve svém neštěstí.

Až když jsme prošli dveřmi pro mě neznámého domu, začal jsem vnímat okolí. Všiml jsem si sedačky. Nepřítomně jsem se k ní vydal a sedl si. Tvář jsem schoval do dlaní a vytvořil tak stejnou samotu, jako bych byl ve svém pokoji. Jejich myšlenky by mě stejně pronásledovaly všude.

Nemluvili na mě, nevšímali si mě. Chtěli mi dát prostor se vším se vyrovnat, ale já pochyboval, že někdy budu cítit něco jiného než bolest. Byl jen jediný způsob, jak se jí zbavit a ten mi znemožnili. Alice sledovala veškerá má rozhodnutí.

Uběhlo několik dní, když se sedačka vedle mě prohnula a na rameni jsem ucítil slabý dotyk. Alice tak získala mou pozornost. Přišla, aby mi ukázala svou poslední vizi. Viděla těžké železné dveře vsazené do kamenné zdi. Na každé straně stál upír, což celému výjevu ještě více dodalo na podivnosti.

Edwarde, my ji nedokážeme odtamtud dostat, to dokáže jen ona sama. Nezbývá než čekat.“ Absolutně jsem nechápal, o čem mluví. Zvedl jsem k ní své ztrápené oči. Spatřil jsem smutný úsměv vyjadřující soucit.

„Ty dveře nejsou zamčené, jen nejdou otevřít.“

KONEC

 

 

Epilog – zoufalé myšlenky

Je tohle smrt? Ani tma, ani světlo? Ani chlad, ani teplo? Jen zvrhlá skutečnost, že vím.

Vztekle jsem chtěla do něčeho kopnout, ale mé tělo bylo pryč. Bezmoc, zoufalství, vztek… hysterický smích. Ticho. Nic z toho se nestalo, jen to bylo v mých myšlenkách. Myšlenkách, kterých jsem se chtěla zbavit.

Zoufalá touha zemřít se proměnila v absurdní přání, které jen umocnilo mou bezmoc.

Proč jsi tak krutý, že to jediné, o co jsem chtěla přijít, mi necháš?!

Smutek, vzlyk, slzy… nic z toho neexistovalo. Jen vědomí, že přesně tak by se mé tělo zachovalo, kdybych nějaké měla. Věčnost – teď bych se nejspíš hystericky usmála – věčnost bez těla, emocí, podnětů. Zůstaly jen vzpomínky.

Věčnost? Ne. Kde není čas, není ani věčnost. Znamená ztráta času nekonečnost?

Ani upíří život není tak definitivní jako smrt. Předtím jsem mohla doufat, ale teď? Nevědomost a vlastní svědomí jsou nástrojem pekla. Teď už to vím.

Edwarde?!

Byl snad i on součástí mého trestu? Měl mi být ukázán ráj těsně před tím, než budu zatracena? Měla ke vzpomínce na vraždu mých rodičů přibýt i ta na Edwarda? Vzpomínka na možnost znovu nalezené lásky. Partnerské lásky. Fyzické lásky. Na tělesný chtíč? Bylo snad tohle tou poslední kapkou, co jsem musela zažít, než jsem se dostala sem?

Já věděla, že od tebe se nikdy ničeho dobrého nedočkám. Neměla jsem zaváhat, nechat se zlákat šťastnou iluzí a zadoufat v lepší zítřky. Prokletý, krutý živote!

Nečekaná tma mě vyděsila, ale hned vzápětí jsem téměř výskala radostí. Byla jsem šťastná, že něco vidím. Vzduch, který jsem vtáhla do plic, mě však dostal zpátky na zem. Zpátky do toho patosu, aby mě ujistil, že jsem ještě netrpěla dostatečně. Žádné ztrouchnivělé dřevo, hniloba nebo zapařená vlčí srst, jen příliš sladký vzduch.

Tři siluety se objevily přede mnou hned, jak jsem zvedla hlavu, a já automaticky stáhla své dva štíty těsně kolem sebe. Zřetelně jsem cítila ztrátu energie, která dosud jiskřila uvnitř.

„Má krásná Isabello, jsi doma. Konečně jsi mezi svými.“ Vysoká postava si přede mě klekla, aby se její pohled dostal na úroveň mého a já poznala Ara.

„Věř, že ani smrt tě nemůže zbavit svědomí, já však ano.“ Jeho milý a soucitný tón se mi vůbec nelíbil.

„Jak, když to ani smrt nezmůže?“ Hlodavá myšlenka, jak ví, co mě tíží, se zcela skryla za tu, která toužila po jeho řešení.

„Skuteční upíři nemají svědomí, Isabello.“

„Skuteční?“

„Ti, co přijali svůj nový život se všemi slastmi, které poskytuje.“ Sledoval mě trpělivým a vyčkávavým pohledem. Musela jsem vypadat jako vyděšené podezírající malé dítě, cítila jsem se tak.

Za Arem se cosi pohnulo a já si teprve teď všimla, že za ním stojí mnoho postav v černých pláštích, tentokrát však neskrývaly své tváře.

Zdrojem pohybu byl středně vysoký štíhlý muž s úzkým ostře řezaným obličejem. Světlé vlasy daly ještě více vyniknout karmínovým duhovkám. Karmínovým?! Prohlédla jsem si i ostatní tváře a jejich děsivý výstražný pohled mi pomohl pochopit Arovu nabídku.

„Nikdy!“

„Isabell, Isabell. Kdyby ses tenkrát dostala do správných rukou, nikdy bys nemusela řešit toto morální dilema. Kdyby tvá průprava do nového života proběhla tradiční cestou, už dnes jsi mohla být svobodná. Nic by tě netížilo. Představ si to, život bez neustálého bilancování a přemýšlení, co je jeho smyslem.  Žádné tíživé myšlenky. Jen musíš překonat svou averzi. Chápu, proč odmítáš. Carlisleův náhled na naši existenci je naprosto zvrácený. Nepočítám, že se mnou budeš ihned souhlasit, ale přemýšlej nad tím. Ptej se, na cokoliv chceš. Troufám si tvrdit, že znám odpověď na jakoukoliv tvou otázku.“

Jeho monolog jsem vnímala jen částí upíří mysli, ta druhá zkoumala ostatní upíry v podivné kamenné místnosti bez oken a s jedinými železnými dveřmi. Připomínalo mi to celu.

Jednu otázku jsem však měla.

„Edward?“ Jeho tvář se zachmuřila

„Isabello, pomáhali jste nepříteli. Ohrozili naši rasu. Tebe omlouvá nevědomost. Jakožto novorozené ti nebyla zcela vysvětlena pravidla. On však byl se vším srozuměn. Zradil. Věděl, jaký ho za to bude čekat trest. Isabell, i my máme své zákony, a kdybychom netrestali jejich porušení, brzy by na světě zavládla anarchie, která by v podání upírů měla fatální následky,“ odmlčel se, než vyřkl ta slova, která jsem si přímo vynutila z jeho úst.

„Musel být zničen. Neexistují výjimky.“ Jeho poslední dvě věty mi zněly v uších jako ozvěna. Edward je mrtvý! Mé kamenné tělo stále připomínalo sochu bez jakýchkoliv emocí. I ostatní však museli zaznamenat miniaturní vlny vzduchu, které vytvářel můj třesoucí se štít.

„Vrahu!“ protrhla se hráz těžce skrývané bolesti. Cítila jsem, co bude následovat. Neměla jsem snahu to zastavit. Nebylo proč. Pro mě vysvobození neexistovalo.

***

Všichni upíři proletěli dveřmi a ozval se jen zvuk tříštícího se kamenní. Zda to byla jejich těla nebo zdi chodby, už zhroucená žena klečící na zemi kobky nezaznamenala. Těžké železné dveře se zabouchly dříve, než zvuk dozněl a prach se usadil.

Nechtěla žít a nemohla umřít. Pohřbení v zatuchlé cele Volterrského hradu jen podtrhlo její osud. Všichni, co milovala, zemřeli, a to buď její vinou, nebo její rukou. Bylo jejím osudem zůstat sama, jen se svými myšlenkami.

 


 

Jestli jste se skutečně dostali až sem, tak Vám děkuji a obdivuji Vaši neúnavnou vytrvalost. Zkoušela jsem Vás opravdu těžce a ani na konci jsem Vám to moc neulehčila a to nepíšu jen o té obrovské pauze, ale i o obsahu. Často jsem měla pocit, že si ty Vaše dechberoucí komentáře ani nezasloužím. Nějak mi dochází slov nebo jsem možná spíš vyšla ze cviku. :-) "Pouhé" děkuji nestačí, ale já nevím, co víc napsat, takže...

DĚKUJU

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

ambra

20)  ambra (27.07.2013 20:46)

Proboha, kde je muj komentar??? Copak jsem byla po docteni v takovem soku, ze jsem ho nezvladla??? Normalne mam strach se znovu zacist, ty vrahu vsech nadeji Co ZsU???

Jalle

19)  Jalle (27.07.2013 18:20)

toto som nečakal Celú poviedku som sa tešila na happy end, kde budú E a B šťastný do konca sveta. Amen. A dopadlo to takto...:'-( Bella mala smutný život. Nechcela by som.

Alaska

18)  Alaska (11.05.2011 16:15)

janey: Jsem ráda, že se Ti líbila. Druhý díl určitě ne, ale možná se k ní ještě někdy malou připomínkou vrátím. ;)

17)  janey (11.05.2011 15:42)

Ahoj tvá povídka byla opravdu velmi dobrá. Skvěle napsáno. Neplánuješ náhodou druhý díl? Určitě by si to zasloužila.

16)  jenka (02.03.2011 10:24)

Tak takovýhle konec jsem nečekala. Ani jsem nemohla napsat komentář hned, takový jsem z toho měla v hlavě zmatek. Teď už vím, že tak je to dobře. I když určitě neodolám a kdyby vyšel epilog apilogu, s chutí si ho přečtu, jsem ráda, že to zatím skončilo takhle. I když si pořád vymýšlím fantaskní teorie o tom, co by se mělo stát, aby příběh došel happyendu. Je to prostě úžasná povídka a já děkuju, že jsem měla tu možnost ji číst.

Ree

15)  Ree (01.03.2011 20:06)

Sím, sím, já se hlásím o Epilog epilogu. Klidně na mejl. Nebude? Budeeeeeeee! Právě jsi psala, že mě máš ráda, tak mě nemuč

Alaska

14)  Alaska (01.03.2011 19:51)

Nevděčná autorka se zase hlásí o slovo . Pozdě ale přece.
Ree: Tak jsem zabloudila do minulosti a u 2O. kapitoly vyhrabala Tvůj komentář, ten s těmi dveřmi, kolik symboliky jsi tam našla. Možná by to skončilo jinak,kdyby povídka v té době nebyla dopsaná. :-) Nikdy jsem si neuvědomila, kolik symboliky tam můžete najít. Já vím, že jsem na Vás hrozně zlá a vůbec si ty Vaše komentáře nezasloužím. Ale tohle tam prostě patří. Nějak mě nadchla myšlenka, že to skončí podobě jako to začalo. Ale protože tebe Ree mám opravdu ráda, svěřím ti jedno tajemství. Bella už není naivní a co se dělo potom je už jiný příběh, který jako jeden z mála, co se zrodil v mé hlavě, má happy end. ;) Jsem neskutečně ráda, že jsi neohroženě prošla celou povídkou a nenechala se ode mě znechutit.
Evelyn: Ty mě máš neskutečně prokoukntou. Epilog epilogu skutečně existuje, ale naštěstí pouze v podobě myšlenky, i když se párkrát snažil dostat na světlo. Zakazuji si ho sepsat, protože si myslím, že by to už nebylo ono a Vy mi to vůbec neulehčujete. Povolení máš společně s mou neskonalou radostí, že tě to tak zasáhlo.
kamčí: Máš pravdu nakonec to dobře dopadne a všichni žili spolu šťastně až na věky. Jen já nemám dostatečnou sílu to sepsat. Děkuji za Tvou spoluúčast.

AMO: Tvá poslední slova jsou pro mě největší odměnou. Nidy jsem v ně ani nedoufala.
Janeba: Budou mi chybět Tvé filosofické komentáře. Děkuji, žes tu byla a podělila se o svůj názor. Snad se u nějakého příběhu zase znovu setkáme.
BellCaroline: Úplně celou povídku ne. Na začátku téhle kapitoly byla docela šťastná.
Jarusinka: Já děkuji, že jsi četla. A ta bojová scéna, to bylo jen na oko. Nějaký zlom, vždy jsem věděla, že nejsem schopná ji sepsat,já jsem spíš přes ty myšlenky než činy. Já smutný konce taky špatně snáším. Ale i když ráda čtu happy endy sepsat jsem ho tady nedokázala. Možná je to ode mě zvrhle nespravedlivé, ale já si nikdy nepřipustila, že to špatně skončí. Jsem ráda, že se Ti to i přes to líbilo.
julie: není zoufale beznadějný, jen musíš věřit. ;) Díky
Bye: Ani nevíš jaký mi spadl kámen ze srdce... Tohle je můj takzvaný "vysněný" komentář. Jsem ráda, že tam vidíš to víězství a naději, bez které bych to já sama nedokázala ukončit. Snad to nebude znít moc egoisticky, ale přesně tohle jsem chtěla slyšet. Tvoje rozebrání povídky často přesáhlo mé nejodvážnjší fantazie. Moc Ti děkuju.
Bosorka: Jj, věta která vystihuje následující příběh. Domyslet si ho ale už bude muset každý sám.
Joana: Děkuju, děkuju, děkuju.
Astrid: Jsi neoblomná, ale pomáhá to. Mozkové závity se znov začínají roztáčet.

Astrid

13)  Astrid (28.02.2011 01:26)

A teším sa niečo nové!!!

Joana

12)  Joana (27.02.2011 19:41)

Zajímavé zacyklení, Bellin štít jí brání v sebedestrukci, takže mám sice radost, že přežila, ale nikoli, že živoří. Věčnost je věčná, snad se jednoho dne s Edwardem opět setkají, ale to už nechám jen na nich, na náhodách a na vyšší moci:)
Díky, že jsi Bellu nechala prožít kousek štěstí, třeba jí pomůže, aby se jednoho dne opět sama postavila na nohy. Taky díky, že Alice může vidět do hlubin volterského sklepení a Edward ví, co se děje, alespoň jeden z nich, když už nemohou být spolu. třeba ho její myšlenky někdy naleznou, až se začnou toulat, ale já to vlastně ani nechci vědět, jsem za tenhle konec vděčná, je stejný jako celá povídka. Moc cukru by pro ni nebylo důstojné rozloučení

Bosorka

11)  Bosorka (27.02.2011 16:07)

Edwarde, my ji nedokážeme odtamtud dostat, to dokáže jen ona sama. Nezbývá než čekat....tohle mi dalo naději, že to přece jen dobře dopadne....

Bye

10)  Bye (26.02.2011 19:46)

Alasko,
tohle byl velký konec, hodný velké povídky!!!
Za celou dobu jsi mi nedala nic zadarmo, a ani na konci jsi mě neušetřila. Netuším, jak jsi to udělala, ale já, přestože konec není právě hepy, nemám pocit nějaké ztráty.
Možná je to proto, že tohle rozuzlení považuju za velké Edwardovo a Bellino vítězství.
Jemu se to podařilo! Dokázal ji přesvědčit o tom, že život má smysl i pro ni!
"Edward mi dal důvod, proč se smířit se svou minulostí. Ne, on sám byl tím důvodem."
I když se Bella zase uvěznila ve svých bublinách, je už jasné, že je schopná si odpustit, dokáže milovat - Edwarda a hlavně sebe, mohla by žít...
Docela dobře si dokážu představit, že tady začíná nový příběh o tom, že Edward svůj boj o Bellu nevzdá. A můžu si dokonce dovolit mu ve svých zbloudilých myšlenkách přisoudit šťastný konec. Trpěli už dost!
Alasko, jsem Ti vděčná, žes stvořila a zveřejnila tohle skvělé filozofické dílo. Jsem přesvědčená o tom, žes jím daleko přesáhla hranice nějaké ff tvorby. Díky Tobě jsem se u příjemného počtení zase jednou zabývala poněkud hlubšími tématy. A navíc jsi mi je servírovala hrozně čtivě a neskutečně přirozeně.
Věř, že se k povídce budu vracet. A když ne přímo jako čtenář, tak určitě v myšlenkách. Něco takového se totiž z hlavy jen tak nevykouří!!!
DĚKUJU!

julie

9)  julie (25.02.2011 21:01)

Alasko,a já tak doufala,že přece jenom ten konec nebude až tak zoufale beznadějný... jenže je..... ale i tak,dík za úžasnou a strhující povídku

8)   (25.02.2011 20:36)

Alaska milá,
zahanbene priznávam, že poviedku som čítala bez toho, aby som ju komentovala(). Dohodla som sa totiž sama so sebou, že okomentujem až poslednú kapitolu. A tá je už (bohužiaľ) tu.
Nebudem opakovať Reeine slová, týkajúce sa poviedky. Naprosto s ňou súhlasím, vystihla tie naj naj naj okamihy.
Začali sme dvermi, ktoré sa nedali otvoriť. Určite pri nich chceme aj skončiť?
Toto bola asi jedna z najkrutších kapitol. Veľmi silne emocionálna. Hneď som tušila, že Aro jej natlačí do hlavy kaleráby, len preto, že podľa neho potom nebude mať dôvod sa nepridať k nim.
A Edward... jeho trápenie vždy ťažko rozdýchavam. Ešte mi potrvá sa spamätať. Ale napriek tomu neľutujem čítanie celej poviedky.
Úžasné dielo, s perfektným, originálnym príbehom a charaktermi.
Konečná kapitola. Vážne to bolo smutné. Smutný koniec. Na tie nie som až taká zvyknutá . Nerozmyslíš si to?
Aspoň kúsok šťastíčka? Aspoň keby vedela, že žije
Veľmi prekvapivo si to zakončila. Čakala som skôr boj s vysokými stratami na životoch, ale nie psychické umučenie upírov.
Ech, no čo už narobím, idem to ešte rozdýchať nejako... Zblúdilé myšlienky, keď poblúdia, to nikdy nebýva dobré...:(

Úžasné. Ďakujem za túto poviedku, za každú jednu kapitolu, každý odsek, riadok, každé slovo a každé jedno písmenko, ktoré som si mohla z tohoto príbehu prečítať.


Ree

7)  Ree (25.02.2011 19:48)

Tak... Možná jsem to vydýchala. Každopádně mi to vzalo dech na hodně dlouho. Tak čím začneme. Povídkou, nebo kapitolou? Povídkou? Taky si myslím
Tak tedy:
Když jsem se dala do čtení Dveří, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem udělala. To tajemno, které jsi postupem času odhalovala, na mě působilo... prostě úžasně. Ten nádech tajemna u povídek miluju. A tys ho uměla skvěle. Ty části, kdy se Esme s Carlislem užírali návratem do Forks, Edward tím, že od nich odešel, a Zbloudilé myšlenky
Když potom našli Bellu, jak sedí už sto let v pokoji. Ach A její sbližování s Edwardem Její minulost :'-( :'-( :'-( :'-( Její touha se zabít Příchod vlků Edova touha ji zachránit Bellina touha po Edwardovi A odchod do Volterry Prostě jsi na nás hrozně zlá a mučíš nás a vůbec ti to nevadí. Ach jo, asi tě zažaluju. Tohle si fakt nezasloužíme. Nebyl by tam ani maličký happy end? Alespoň miniaturní? Přece nemůže žít s myšlenkou, že je mrtvý! Proboha, Alas!

BellCaroline

6)  BellCaroline (25.02.2011 19:26)

neeeee to nemuzes udelt!!! chudak Bella!! celou povidku se trapi a nakonec tohle?? :'-( :'-( :'-( :'-(

Janeba

5)  Janeba (25.02.2011 18:27)

Normálně si tady brečím a přemýšlím, co vůbec napsat! Tohohle jsem se celou dobu bála a doufala a stále ještě doufám, že snad napíšeš nějaký epilog epilogu .... a byli spolu navěky šťastni! Nebo připíšeš třeba jednorázovku, ale přece ji tam nemůžeš nechat za těmi železnými dveřmi dalších 100 a nebo více let!
Dobře, tak trochu jinak. Alasko , Tvé Dveře mě naprosto strhly svoji vyjimečností a jinakostí a zoufalé myšlenky mě stále provázejí, když přemýšlím nad věcmi, které dělám, tvořím nebo jen ovlivňuji druhé! Je to právě to svědomí, kterého bych se za žádnou cenu také nechtěla vzdát! Je to podle mě totiž ta jediná věc, která nás polidšťuje a odlišuje od druhých, ať už jsou to lidé, upíři, vlkodlaci nebo naprosto jiné bytosti! Od druhých, kteří slovo svědomí nemají ani ve svém slovníku! Alasko, byla to naprosto strhující úžasně skvostná povídka, proložena láskou, úžasnými myšlenkami, ať už Belly nebo Tvými, nad kterými musel človíček i trochu popřemýšlet! Děkuji Ti za to, že jsem Tě směla číst!
Děkuji!!
P.S. A koukej to dopsat!!!
P.S. P.S. To jen aby se Ti nestýskalo!;)

4)  AMO (25.02.2011 18:16)

Co... co... to snad ne!!!
Teda bylo to nádherný, ale takový konec
Vzdávám se komentáře a odcházím plakat do kouta. Pro Bellu a pro Edwarda a pro lásku

P.S. Alasko... odpouštím Ti

3)  kamčí (25.02.2011 17:46)

četla jsem to na eu a obrečela jsem ten konec tam i tady.:'-( :'-( :'-( chápu, že je vlastně dobrá naděje, že se spolu zase setkají a všechno dobře dopadne...
ALE JÁ SI TO CHCI PŘEČÍST NA KONCI TÉ POVÍDKY!!!!!!!
kapitola jako taková je ovšem jako vždy nádherná

Evelyn

2)  Evelyn (25.02.2011 17:32)

Alasko, ten epilog byl vtip, že jo? Teda obsah byl perfektní a upřímně tak trošku jsem další zamčené dveře čekala (i když jsou dofala, že se pletu, ale občas jsi to naznačovala...), ale nebyl to epilog, že ne? Taková hezká, ale smutná poslední kapitola a pak bude ještě epilog, který do všeho vnese slunce a teplo a lásku a otevře dveře
Četla jsem tennhle konec třikrát, než jsem byla schopná nějak smysluplně se vyjádřit. Skláním se před Tvou fantasií, úžasným nápadem i jinou Bellou.
V celé povídce nebylo jediné místo, které by se mi nelíbilo, u kterého by se mi zdálo, že nepasuje ke zbytku. Každé slovíčko dokonale sedělo a spoluvytvářelo perfektní celek. Za dobu, kdy se pohybuju po webech s TS obsahem (cca 2 roky), mě opravdu hodně chytlo za srdíčko pár tak pět povídek, Dveře jsou mezi nimi. Mohla bych směle požádat o povolení vytisknout si je a nechat svázat do podoby knížky, abych je mohla mít v knihovničce?
I kdyby úplný epilog s HE nebyl, a že asi nebude, že, budu si představovat, že po letech došlo k nějaké revoluci ve Volteře a Edward Bellu osvobodil a žádné další zavřené dveře už se nikdy nekonaly (jsem hrozná cíťa a tyhle neveselé konce špatně prožívám).
Alasko, děkuju moc a moc za úchvatnou a dechberoucí povídku, která mě nadchla od prvních pár řádků a nadšení mě neopustilo až do toho posledního.


Btw, moc se těším na Tvou další tvorbu

Ree

1)  Ree (25.02.2011 17:13)

Věděla jsem, že není dobré u toho jíst. Ale dusit se už u nadpisu? :'-(
...
...
...
...
...
...
Prosím? To nemyslíš vážně, že?! To byl jen nejapný žert a někde máš schovanou kapitolu, jak se odtama dostala. Že jo?! Alasko!!! :'-( Přijdu, až se uklidním :'-( :'-( :'-(

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek