Sekce

Galerie

/gallery/povídka.jpg

21. kapitola - V rukách nepřítele

V rukách nepřítele

Stál jsem v lese stále na stejném místě, kde jsem ji spatřil. Kolem mě kroužili tři vlci stejně jako hejno supů nad kořistí. Měli zakázáno na mě bezdůvodně zaútočit, nicméně záleželo na jejich vůli. Vycítil jsem, že to nebyl stejný rozkaz, který dostal předešlý vlk – Seth. Uvítal jsem, že jeho mi tu Jacob na hlídání nenechal. Asi sám věděl, že on by se neudržel.

Kdyby situace nebyla tak vyhrocená, dozajista bych se dobře bavil. Vlky znervózňovalo, že čtu myšlenky. Snažili se nemyslet na nic podstatného, aby mi neprozradili interní záležitosti z kmene. Bohužel k jejich smůle právě díky tomu mi promítali jednotlivé důležité mezníky jejich života. Uvědomovali si to a štvalo je to. Nakonec to však vyřešili. Myšlenka, jak postupně rozcupují mé tělo, je natolik nadchla, že zapomněli na všechno ostatní.

Čekali jsme už několik hodin. Jacob se necítil oprávněn vyřknout nade mnou jakýkoliv ortel. Byl si téměř jist, že Sam by mě nechal zabít, ale Bellino slovo mělo ve vesnici také velkou váhu. Rozhodl se, že by rada starších měla vědět o Bellině názoru, proto mi tu nechal ty zablešené hlídače a sám se vydal do vesnice.

Vlci už dávno přestali přecházet a polehali si kolem mě. Ani myšlenka na mou devastaci je nedokázala rozptýlit od zvětšujícího se hladu.

Uběhlo dalších pár hodin. Vlci začali uvažovat, že si jednotlivě dojdou do lesa na lov a dva mě vždy budou hlídat. Představa syrového masa a krve sice nebyla tolik lákavá jako vařené jídlo, ale už to nemohli vydržet.

Z ničeho nic se jim však v hlavě rozkřičel Jacobův hlas. Sprdnul je jak malé kluky, že uvažovali nad porušením jeho rozkazu. Všimli si mého úšklebku a okamžitě zmlkli. Už i Jacobovi došlo, že je slyším.

Během deseti minut se nedaleko ozval dusot tlap a následně se mezi stromy vynořili další vlci. Dva hubení a vytáhlí nevypadali tak hrůzostrašně, ovšem to dostatečně vyvážil třetí, který je vedl.

„Jarede, myslím, že by ses chtěl rozloučit.“

Lesem se rozneslo srdcervoucí vytí, a i když mi Jacob nechtěl podat všechny podrobnosti, zachytil jsem důvod jejich nářku.

Vlci utrpěli ztráty.

Pod tíhou jejich smutku jsem si sedl na zem a hlavou mi prolítla myšlenka, že je dobře, že tu není Jasper. Šedý vlk, na kterém Jane vyzkoušela svou moc, se jmenoval Paul. Netušil jsem, že pro něj tato zkušenost bude osudná.

Neviděl jsem, jak se po něm vrhlo několik upírů, protože v bolestí se svíjejícím zvířeti viděli velmi snadnou kořit. Neviděl jsem, jak se mu jeden z nich bezmyšlenkovitě zakousnul do hrdla a následně plival jeho krev na všechny strany, tvář staženou nechutí.

A ani ve snu by mě nenapadlo, že upíří kousnutí je pro vlky smrtelné.

Celých dvanáct hodin se svíjel v bolestech, které bych jen velmi těžko rozeznal od přeměny. Když však jeho srdce utichlo, dříve než bych očekával, kamenné tělo stále vyzařovalo poslední zbytky tepla. Nehýbal se, nedýchal, zemřel.

Oplakávali ho… a já s nimi. Ne že bych chtěl, ale okolo mě nebyla jediná myšlenka, která by se zabývala něčím jiným než jejich ztrátou. Neměl jsem žádný důvod pro sympatizování s vlky, spíše jsem je neměl rád už jen z podstaty, že jsme přirození nepřátelé. Nicméně křivdy a zločiny, kterých se dopustili na Belle, hnaly mou nenávist do závratných výšek. Proto skutečnost, že nemůžu ronit opravdové slzy, byla jen malým zadostiučiněním v této nepříjemné situaci.

Vytí pomalu ustávalo a mí dosavadní hlídači se se svěšenými ocasy a skloněnou hlavou pomalu loudali do vesnice. Neměli proč spěchat, mrtví už neutečou. Skličující pohled. Jejich odchod jsem uvítal. Tři vlčí palice plné smutku a nenávisti, které tu zůstaly, mi bohatě stačily. Navíc jedna z nich přetékala vztekem a chutí po pomstě tolik, že smutek a stesk naprosto vytěsnila. Nemusel jsem pohlédnout ani do jeho planoucích oči, abych poznal, komu patří. V nepřátelských myšlenkách a pískově zbarveném kožichu jsem poznal Setha, bratra vlčice, od které jsem chtěl zjistit cokoliv o Belle.

Lehl jsem si na jehličí a zavřel oči, ani jejich přítomnost mi nebyla příjemná. Nepodařilo se mi zjistit, jak dlouho ještě mě tady budou držet, proto jsem se plně soustředil na vytěsnění jejich myšlenek z mé hlavy. Často jsem toto cvičení praktikoval, bohužel většinou, když jsem to doopravdy potřeboval, se nedařilo. Teď se však mé myšlenky stočily k Belle, netrvalo to ani pár sekund a přestal jsem vlky vnímat, ač jejich představy mě zabíjely dlouhou a mučivou smrtí. Aspoň v to doufali a snažili se svou fantazií trochu vybít nenávist vůči upírům a hlavně mé osobě.

Zhluboka jsem se nadechl, a i přes příšerný pach jsem si uvědomil, že jsem šťastný. Samozřejmě že k radosti a výskání jsem měl daleko, ale ona žila. Oproti hrůze z nevědomí, kterou jsem prožíval posledních pár dní, mi moje smrt výměnou za jistotu, že je v pořádku a očividně konečně mezi svými, přišla jako nicotná daň za klid mé duše.

Zasnil jsem se tak, že jsem si ani nevšiml změny mého okolí. Probudil mě až nechutný závan větru. Otevřel jsem oči. Jacob mi funěl do tváře ze vzdálenosti několika centimetrů. Pysky se mu samovolně ohrnuly a já mohl spatřit špičáky, které projedou i upířím tělem jako nůž máslem.

Rychle jsem vyskočil na nohy. Ještě chvíli bych musel snášet jeho hnilobný dech a buď bych se i přes svou upíří podstatu pozvracel, nebo bych se po něm vrhnul.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil pro mě neznámého Quileuta. V ruce třímal jakýsi kus hadru. Za mnou zarachotilo roští a zpoza něj vystoupil další indián.

Zatmělo se mi před očima a rozprostřel se kolem mě ten jejich nezaměnitelný odér tak silně, jako ještě nikdy. Jakmile jsem si uvědomil, že mi ten pacholek přetáhl onen hadr přes hlavu, ohnal jsem se.

„Jestli se budeš vzpírat, nedáme ti možnost vše vysvětlit a na místě tě roztrháme,“ donesl se ke mně rázný Jacobův hlas.

„Ne, že bys nám mohl říct něco, co by nám v tom zabránilo,“ dodal v myšlenkách.

Stáhl jsem ruku zpátky k tělu a postavil se. Na rameni jsem ucítil přímo žhnoucí dlaň. Měl jsem nutkání se odtáhnout, ale ovládl jsem se. Slabým tlakem mi naznačil, abych se rozešel a já ho poslechl. Neměl jsem už co ztratit, mohl jsem spíše získat. Doufal jsem, že tam, kam mě vedou, spatřím Bellu. Koneckonců byl to její nápad, aby mě vyslechli. V napjatém očekávání jsem následoval jeho posunky a snažil se zjistit, co mě čeká. Moc informací jsem nedostal. Jen že mě vedou na setkání s radou a snaží se vyvarovat přílišnému kontaktu mé osoby s ostatními vesničany.

Přes příšerný puch z toho hadru jsem nebyl absolutně schopen rozlišit pachy kolem a poznat tak, kudy procházíme. Jako upír jsem ještě takovou bezmoc necítil. Že jsme dorazili na místo, jsem poznal, až když Jacob zastavil a herdou do zad mě donutil si kleknout. Neměl příliš velkou sílu, abych mu nedokázal vzdorovat, ale neměl jsem důvod.

Někdo mi stáhl ten kus látky z hlavy a já zjistil, že se už setmělo. Přede mnou jasně zářil oheň a vrhal stín do tváří starců a mužů, kteří seděli kolem něj. Jejich nenávist sálala přímo z jejich očí.

Zaslechl jsem kroky a otočil se za jejich zvukem. K ohni přicházel Sam a v náručí nesl ženu – vlčici, jak jsem měl možnost poznat. Jizvy měla už zahojené a do tváře se jí vrátila dívčí krása. V hlavě jsem si přehrál čas, který uběhl od naší konfrontace, sotva dva dny. Je nemožné, aby se tak rychle uzdravila.

Sam měl tu dívku rád a já v něm poznal dalšího zarytého nepřítele. Jako by nestačila naše rasová odlišnost.

Posadil ji na jednu z mála židlí, které stály u ohně. Kolem mě se prohnal Seth. V rukách svíral deku a okamžitě přikryl svou sestru. Zůstal jsem na něj nevěřícně zírat. Podle myšlenek bylo nepopiratelné, že se jedná o Setha, ale klučina, kterému patřily, zdaleka neodpovídal mé lidské představě o vytáhlém pískově zbarveném vlkovi. Vždyť mu mohlo být sotva čtrnáct let a oni ho nechali bojovat proti bandě Volterských upírů?!

„Nech toho,“ sykla na něj zraněná dívka a jasně dala najevo svou sesterskou lásku. Seth si z toho nic nedělal a sedl si na zem vedle ní.

Ohlédl jsem se a zjistil, že vlci jsou pryč. Všichni byli ve své lidské podobě, kromě dvou, kteří mě hlídali. Posedali si kolem ohně a přidali se k nenávistným pohledům. Bylo mi jasné, jaký verdikt toto sezení vynese. Ať řeknu cokoliv, jejich rozhodnutí to nezmění. Jsem upír a oni vlkodlaci. Jen jedno řešení mohlo tuto situaci rozřešit a moje svoboda to nebyla.

Seth nebyl jediné dítě, které patřilo do jejich smečky. Přímo za mnou stál další kluk, který byl očividně Sethův vrstevník, a za sedícími starci se vynořili další dva příliš malí kluci. Znovu jsem se rozhlédl po přítomných, abych si udělal jasnější představu o zdejší smečce. Podle pachu jsem poznal, kdo do ní patří a kdo ne. Jako vlci vypadali všichni nebezpečně a hrůzostrašně, ale v  lidské podobě to byla banda výrostků, která zdaleka ještě nemůže mít tolik rozumu, aby se postavila upírům, zvláště gardě, která se sem chystá.

Sam, jako jediný z nich, vypadal dospěle, a ještě jeden muž. Pak tu byli tři kluci, kteří sotva odrostli pubertálním rokům, mezi ně patřil i Jacob, i když z něho i přes jeho věk sálala určitá autorita. A zbytek… prostě děti. Přeměna ve vlky pro ně nejspíš vypadala jako velmi zábavná hra, ale zdaleka si neuvědomovali nebezpečnost celé situace.

Čekal jsem, až někdo zahájí toto setkání, ale nikdo se k tomu neměl. Ještě se na někoho čekalo.

„Kde je?“ zeptal se jeden ze starších mužů Sama.

„Nechce přijít. Prý k tomu už nemá co říct. Collin ji přemlouvá. Věřím, že ji přivede,“ odpověděl mu nepřítomně Sam. Jeho pozornost se momentálně upínala k Leah – dívce, kterou přinesl. Zdálo se mu, že její zranění se hojí příliš pomalu. Nechápal jsem ho, měl jsem spíše opačný dojem.

Při naší potyčce jsem si všiml, že spodní část jejího těla je bez života. Teď už mohla hýbat nohama, ale chodit ještě nedokázala, proto byla odkázána na pomoc druhých, což snášela velmi těžko. Sedělo mi to k ní. Už tehdy měla problém přiznat, že se ocitla v nesnázích, a teď musí vždy někoho požádat, jen aby si došla na záchod.

Jako jediná po mně nevrhala zuřivé pohledy. Kupodivu mě neproklínala. Byla naštvaná, to ano, ale na celý svět.

Sam se od toho incidentu od ní nevzdálil. Chtěl jí pomáhat, dlužil jí to, i když z jeho myšlenek jsem nevyčetl proč.

Mučivé ticho prořízla palba šeptání, která působila příliš hlasitě v kontrastu s předešlou němotou. Otočil jsem se stejným směrem, kterým se upíraly kradmé pohledy ostatních. K ohni přicházela Bella a pár kroků za ní další nedorostlé dítě, bezpochyby vlk Collin. Přemluvil ji a já mu děkoval.

Ladně se posadila k ohni stranou od ostatních. Nezvedla pohled, Proč jsem měl pocit, že se vyhýbá mým očím?

„Pijavice, porušil jsi smlouvu, kterou naši předkové sepsali s tvým vůdcem. Potvrdilo se naše podezření, že se vám krvežíznivcům nedá věřit. Již není rozdíl mezi zlatookými a rudookými upíry, i přes to, že tvé oči mají jasnou barvu nepřítele. Dostaneš však možnost vysvětlit změnu tvého chování a objasnit nám důvod vašeho útoku. Mluv pravdu! Ani ta tě ale nezachrání před nevyhnutelnou smrtí. Napadení našeho člena se neodpouští. Věz však, že lež naši zlobu a opodstatněnou nenávist znásobí.“

Ani proslov seschlého starce mě nedonutil odtrhnout pohled od Belly. Přál jsem si, aby na mě aspoň pohlédla a mohl jsem z jejích očí vyčíst důvod jejího chování, když její myšlenky se přede mnou skrývaly.

„Nevím, proč bych měl obhajovat své činy, když mě zničíte tak jako tak. Nicméně mám určité informace, které by se vám mohly hodit. Pokud by Bella chtěla, dokáže je ode mě získat. Nedokázal bych jí lhát.“ Podařilo se mi získat její pozornost. Vzhlédla, ovšem nečekal jsem vztek, který se zračil v jejím obličeji.

„Nečekej, že tě budu bránit. Jsi stejný jako ostatní a jedinej dobrej upír je mrtvej upír!“ prskla po mně a byla pryč. Pár vteřin trvalo, než si to ostatní uvědomili a její věrnej ocásek ji následoval. Sam ještě pokynul Jacobovi a i on se rozběhl za Bellou.

„Právě jsi zahodil svou šanci, upíre,“ ozvalo se a všichni starší se začali zvedat a odcházet. Zůstala tu pouze ta banda výrostků, která se třásla nedočkavostí.

„Sethe, odnes Leah,“ ozval se Sam.

Přesně v ten samý okamžik ale Seth bouchnul a dal jasně najevo, že se této akce hodlá účastnit.

„Sethe!!!“ zařval Sam. Nehodlal snášet jakoukoliv neposlušnost ve své smečce. Seth svěsil hlavu a zakňučel. Poznal jsem, že Samovu rozkazu se nedá odporovat, on se o to však pokoušel a Samovi docházela trpělivost.

Ostatní vlci si jejich hádky nevšímali a už ve své vlčí podobě se blížili ke mně. Znovu jsem mohl spatřit trhání mého těla na kousky.

„On mě nenapadl.“ Jediná věta stačila, aby všichni přestali přemýšlet nad svým úkolem a pohlédli za jejím původcem.

Leah stále seděla na židli nevšímajíc si sporu Sama se Sethem a koukala mi přímo do očí. Snažil jsem se vyčíst její pohnutky, ale i její myšlenky pro mě byly nepochopitelné. Žádná nenávist, zloba ani lítost, či zvědavost. Snad jen pocit zadostiučinění?

„Zachránil mě. Chtěl po mně pouze informace.“ Překvapila mě. Netušil jsem, že si uvědomila mé záměry a neobviňovala mě stejně jako ostatní z jejího napadení.

„Je ti dobře, Leah?“ zeptal se opatrně Sam.

„Strč si tu svou lítost někam, Same!“ Čekal jsem, že ji Sam potrestá. Nemohl si nechat líbit takové pohrdání autoritou a ani by nenechal, kdyby nešlo o Leah. Mezi nimi bylo podivné pouto, tedy pouze ze strany Sama.

„Jaké informace?“ směřoval Sam otázku na mě. Jako jediný byl schopný se přes rasovou nenávist přenést a uvažovat. Když vyplula na povrch pochybnost o mém útoku, byl schopen dát mi možnost vše vysvětlit. Zaujala ho má předchozí zmínka o informacích, které by jim mohly pomoci, ale za předpokladu, že jsem napadl Leah, se mnou nehodlal diskutovat.

„O Belle,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení.

„Jsem ochoten je s tebou vyměnit za tvé informace.“ Neviděl důvod mi nezodpovědět pár otázek. Jeho odpovědi si stejně vezmu do hrobu. Na rozhodnutí rady starších se nic nezměnilo. I kdyby uvěřil Leah, stále tu bylo jiné porušení smlouvy – mé rudé oči.

„Proč jste zaútočili?“ Věděl jsem, že pokud mu nezodpovím jeho otázky, on mi nedá odpovědi na ty mé. Původně jsem neměl v plánu je jakkoliv varovat, ale uvědomil jsem si určité riziko, které hrozilo i Belle, kdyby ji garda našla přímo v srdci vlkodlačího doupěte.

„Oni. Já ne. Pouze jsem s nimi přišel pro odpovědi,“ zdůraznil jsem a rychle pokračoval, než mi stačil skočit do řeči. „Upíři se považují za vrchol potravního řetězce. Nemohou překousnout skutečnost, že existují bytosti, které je bez problému devastují. V Itálii žije královská rodina, něco jako vládci upírů, nevědí příliš o vaší existenci, ale zničili jste dost jejich bojovníků, aby se rozhodli zdejší situaci řešit. Rozprášili jste pouze průzkumnou skupinu. Skutečná armáda teprve přijde. Nemáte proti nim šanci.“ Sledoval jsem Sama a společně s ním se proplétal jeho úvahami. Překvapilo mě, že i když mi věřil, nepanikařil. Byl si skoro jistý, že mají šanci. Netrvalo dlouho a slova naučená jako básnička se rozezněla v myšlenkách všech vlků:

Přijdou bledé tváře, rozvrátí a zničí zemi našich předků. Jedinou spásu nalezneme v jednotě a oddanosti našemu kmeni, abychom nalezli sílu zastavit nepřítele. Jen tak zastavíme nepřátele, aniž bychom je pobili. Z jejich lůna se narodí dívka, která naplní svůj osud a zachrání náš národ před vymřením. Musí najít cestu samotným peklem, aby poznala netušené a okusila nepoznané. Její přítomnost otevře oči našim válečníkům a poskytne jim sílu nevídaných rozměrů. Jen tehdy budou rovnocennými soupeři našim vrahům. Pokud se tak nestane, budeme vyhlazeni naším osudovým nepřítelem. S nikým nebude mít slitování, zemřou muži, ženy, děti. Náš národ zanikne a zavládne temnota.

Slova věštby se zařezávala do mého mrtvého srdce a nenávist vůči těm bezcitným a sobeckým stvůrám rostla a drala mě na kusy.

„Jak jste mohli! Vy vrazi!“ Neudržel jsem svou relativně klidnou masku a vrhl se po Samovi. Nedostal jsem se k němu, vlci mě zastavili.

„Sami upíry zabíjíte a Bellu klidně obětujete, aby se stala jedním z nich? Sobci! Ani netušíte, jakým peklem si prošla. Vaše vyhlazení by bylo slabým trestem za váš pokrytecký čin.“ Klidná maska upíra se rozplynula do nenávratna. Z Belliny smrt jsem vinil sebe, zčásti i Carlislea a Esme, teď však veškerá vina padla na Quileuty. Oni nám ji předhodili úmyslně, abychom z ní udělali jejich zbraň proti nám.

„Nedivil bych se, kdyby vás gardě předložila na červeném podnose. Nic víc si nezasloužíte.“ Vycítil jsem, že jsem trefil do černého. Stejné obavy měl i Sam. Proto ji při předešlé potyčce poslal lovit až za hranice s Kanadou. Neměla tu být, měla se vrátit, až bude po všem. Obětoval kvůli tomu dva své bojovníky, kteří ji doprovázeli.

„Hlupáku, nevíš nic. Nevěděli jsme, že z ní bude upír a až donedávna jsme netušili, že není mrtvá. Nejsme až tak bezcitní, abychom vám ji předhodili,“ zasyčel dotčeně Sam. Nechápal, jak jsem mohl dojít ke svému závěru.

„Tehdy nepřekousli, že svůj osud musí vložit do rukou bělošky, natožpak upírky. Kdyby jen věděli…“ dodal šeptem spíše pro sebe.

Pomalu jsem se uklidňoval a snažil se pochopit celou tuto absurdní situaci. Nevěděli, že je z ní upírka, ale přesto se jim to hodilo. Proto ji nezabili, když ji našli. Odvedli ji sem, aby jim pomohla. Stále mi však nedocházelo, proč by to dělala.

„Proč si myslíte, že jedna upírka vás ubrání proti celé gardě, zvláště potom, co si kvůli vám vytrpěla?“

„Věříme věštbě. Jsme ochotni jí za to nabídnout, cokoliv bude žádat.“ Měl jsem neblahé tušení, že vím, jaké bude její přání. Ostatně její věta: „Jediný dobrý upír je mrtvý upír,“ mluvila za vše. Není zde šťastná, mýlil jsem se. Pouze jí zde mohli dát to, co já jsem jí odepřel.

Ač jsem tuto její volbu odmítal, uvědomil jsem si, že jí hrozí další nebezpečí, které by se nelíbilo ani jí. Jestli garda skutečně zabije všechny vlky a zničí celou vesnici, najde ji. Pokud se ji rozhodnou dovést do Volterry před soud a předstoupí před Ara, dozajista ho velmi zaujme.

Nemůžu ji nechat zemřít, a ani nedovolím, aby ji dovlekli do Volterry. Teď nemůžu odejít. Potřebuje mě, i když o mě nestojí. Netuší, co jí hrozí.

„Ona neví, jak vám pomoci. Neříkám, že to nedokáže, ale zatím to neovládá.“ Věřil jsem, že je věštba pravdivá. Na světě nebyl žádný jiný upír, který by do ní lépe pasoval než Bella. Jen ona měla potenciál zabránit přicházejícímu masakru.

„Co ty o tom víš?“ poznamenal podrážděně Sam.

„Víc než vy. Na rozdíl od vás ji znám jako upírku. Ptali jste se jí, jestli vám dokáže pomoct?“ Mlčel. Postavili ji před hotovou věc, nepřemýšleli. Slepě následovali věštbu a nezamýšleli se nad podrobnostmi.

„Co je ti do toho, pijavice?! Snažíš se akorát zachránit si svůj vlastní krk smyšlenou báchorkou!“

„Já dávám v sázku pouze svůj krk, ty však celý tvůj kmen!“ Vzpurně jsme si hleděli do očí a já pozoroval Samův vnitřní boj. Nebyl tolik naivní, aby bezmezně věřil věštbě, ani on netušil, jak jim může být Bella nápomocná v nadcházející bitvě.

Sevřel ruce v pěst a napjatě zavřel oči. Z úst se mu vydral temný hrdelní zvuk. Otočil se a odcházel do tmy. Jakmile zmizel v houští na okraji pláže, ostatní vlci si sedli a změnili se v sochy. Měl jsem částečně vyhráno. Šel za Bellou.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

Komentáře

1

Alaska

10)  Alaska (19.01.2011 00:48)

Dneska mě přepadla sentimentální nálada, tak začnu zeširoka a poděkuju Vám všem, že jste se dostaly až sem.
Janeba: Týhle úvahy se taky nikdy nemůžu zbavit. A nezalkni se tím vzducchem. Neboj, nechám Vás vylézt až na břeh. Děkuju.
ambra: Rozplývat se večer nad Tvými komentáři mi dělá neskutečně dobře. Možná bych se měla až stydˇět za to, kolikrát je čtu. Potom jsem vždycky schopná Ti odkývat všechno, možná je dobře, že povídka už je dopsaná. Kdo ví, jak by dopadla teď. Nicméně jedno Ti s nadšením odpřísahám. JE to na dobré cestě.
kamčí: Děkuju.
Evelyn: Já asi nikdy nebudu schopná napsat procházku růžovým sadem a proto se možná snažím vytříbit tu trnitou cestu, kterou jim dopřávám. Příště se těš. ;)
Joana: To co se honilo Leah v tom okamžiku hlavou by vystačilo na jednu krátkou jednorázovku. Nejen, že mohla shodit Sama, ale taky částečně nahrála nepříteli a šla tak proti celému kmenu. A navíc ji přišlo nepatřičné zamlčet tuto malou nianci vzhledem ke vztahu Belly s Edwardem. Ne, že by jim to přála, ale přišlo jí špatné zamlčet fakta. No nebudu to tu víc rozpitvávat. Potěšilo mě, že sis všimla té věkové propasti. Děkuju.
AMO: Všechno bude.
Ree: Jak má cenu něco psát???!!! Jasně, že má!Kdybys mě jen viděl, jak vyčkávám každý ohlas a jak si je následně čtu neustále dokola, protože to je tak opojný pocit! A tys to zase vše vystihla přesně. Ale co chystám neprozradím.
Bye: Belle to skvěle zapadlo do racionálně smýšlící části její osobnosti.Nechce nic slyšet, protože by zase mohla začít pochybovat. Leah a dobrý skutek... asi máš pravdu, ale věř, že ona by si to sama sobě nikdy nepřiznala. Bye děkuju.

Bye

9)  Bye (18.01.2011 21:40)

Přesně, jak jsem si myslela. Bella se vůči Edwardovi zatvrdila ještě víc. Asi se jí jeho „selhání“ hodilo, aby se od něj líp odpoutala, že? Takže ho narozdíl od úhlavních nepřátel, ani nehodlala poslouchat.
No, jsem zvědavá, jak ji Sam přesvědčí, když jí vlastně už nejde vůbec o nic… A dostane šanci i Edward?
Alasko, víš co? S Leah jsi mě naprosto dostala!
„Kupodivu mě neproklínala. Byla naštvaná, to ano, ale na celý svět.“
Kdo by to byl řekl, že zrovna ona se Edwarda zastane. Vzdor vůči Samovi? Ne, já myslím, že to byl prostě dobrý skutek. Každopádně díky, Leah!!!
A vůbec, celý to Edwardovo vnímání vlků a situace, ve který se ocitnul… plácám ve stoje! Už zase.

Ree

8)  Ree (18.01.2011 21:35)

Jsem tady znovu. Četla jsem to znovu. A znovu nemůžu popadnout dech. To zoufalství, které tady popisuješ, se mě dotýká takovou silou, že u každé kapitolky musím sedět na zadku a i tak se bojím, abych sebou nešvihla na zem.
Edwardovo odhodlání zachránit Bellu za každou cenu, přestože musí vědět, že teď k němu cítí... nenávist? Odpor? Nebo se o to alespoň snaží. Pro lásku uděláš vše. Pro lásku i zemřeš. A Edward by to rozhodně udělal.
Jenže Bella má pořád svůj svět. Je odhodlaná zemřít. Nenávidí upírství, nenávidí sebe, miluje a nenávidí Edwarda. A teď v jejích rukách leží osud tohohle kmene. V těch drobných ručkách, které by měly objímat Edwarda. Pomůže jim Edward? Odčiní tak porušení smlouvy? Nebo ho budou chtít pořád zabít? Alasko, Alasko, co na nás chystáš. Normálně se při otevírání každé nové kapitolky čím dál tím víc třesu... :'-( Ale jinak vážně dokonalá dokonalost

7)  AMO (18.01.2011 20:51)

Tak a mám v hlavě snad milion otázek a žádnou odpověď, přesto se mi to líbí a jsem v napětí, co bude dál...
Jéžiš, já se zblázním

Ree

6)  Ree (18.01.2011 16:00)


Má cenu ti ještě psát, jak moc dokonalé to bylo? Jak moc jsem si to užívala? Já mám totiž pocit, že se pořád opakuju a že tě ty komentáře potom už ani nebaví číst. Ale já to prostře říct musím. Bylo to něco dokonalého. A něco, co mi dneska konečně zvedlo náladu. Děkuju a slibuju, že dodám o hodně lepší komentář, jo?

Joana

5)  Joana (18.01.2011 15:28)

Přemýšlela jsem, jestli se Leah ozve, a věřím, že to Samovi řekla s jistou dávkou uspokojení, že není ten nejlepší a nejskvělejší, co všechno ví. Edward jim dal málo sežrat, co udělali Belle, ale tak nemohl si v téhle situaci moc vyskakovat. Snad brzy zjistí, k čemu jim bude užitečná a ona zase, proč Edward udělal, co udělal. Třeba zase přehodnotí ten svůj úmysl umřít, čemuž se blížila při fantazírování o něco dříve.
No vlci jsou prostě štěňata, líbí se mi, že na nich je vidět v jejich reakcích ten věk, pořád jim chybí rozvaha a bohužel i spousta informací, které třeba Eddie za svých sto let nasbíral mnohem víc. :)

Evelyn

4)  Evelyn (18.01.2011 14:18)

Alasko! Pomalu po přečtení každé další kapitoly přestávám vědět, co psát... Osudovost v tomhle příběhu je až omračující. Cesty hrdinů spletité a trnité. Nic nedostanou zadarmo, vše, co mají, je získané obrovským úsilím a někdy až sebezapřením.
Překvapil mě Sam. Stejně jako Bella jsem předpokládala, že ji poslal na lov tak daleko, aby jim náhodou nezabila někoho blízkého. Ani mě nenapadlo, že Sam ví a ví i o přicházející armádě...
Leah, tohle mi k ní naprosto dokonale pasavalo. Tohle byla Leah!
S napětím očekávám další díl

3)  kamčí (18.01.2011 12:03)

moc krásně napsané.dokážeš nádherně vtáhnout do děje. snad se teď všichni trochu uklidní, aby mohla bella trénovat svou moc .

ambra

2)  ambra (18.01.2011 09:53)

Alasko, ani jednou nezaznělo žádné horoucí vyznání a přesto je to tady - je ochotný se kvůli ní nechat zničit . Ta osudovost je prostě neskutečná, sálá to z každého slova téhle tak jiné, tak originální a tak silné povídky.
Dva dny?! Dva dny ho nechali čekat na popravu. Přesto mě v tom dusnu dokázala rozesmát připomínka věčného vlčího hladu .
Ale pak mě smích přešel. Paul...:'-( :'-( :'-(
Ztížila jsi to Edwardovi, jak to jen šlo. S mrtvým druhem v srdci by se nad ním nemohli smilovat, ani kdyby stokrát chtěli.
Mmch - ta scéna předvádění před tribunál - s tím hadrem na hlavě, to bylo opravdu jako z nějaké ságy o středověkých rytířích .
Bella. Chápu její roztrpčení, ale nemohla aspoň nakouknout?
Leah vrací úder. Pokud má dobrý důvod Sama podtrhnout, tak si to vychutná .
Je to na dobré cestě? Je?

Janeba

1)  Janeba (18.01.2011 08:27)

Alasko, nádhera! Konečně se ty testosteronový hlavy pokusily domluvit! Já vím, že v upírovi žádný testosteron nejspíš kolovat nebude, vlastně .. když mu tam kolují jiné věci a je schopen se podílet na početí dítěte .. no nic, to sem nepatří! Jsem ráda, že se Leah Edwarda zastala a tím pádem to nebyl jen jednostranný výslech, ale vyjednávání! „Já dávám v sázku pouze svůj krk, ty však celý tvůj kmen!“ Skvěle vyjádřené odhodlání! Wau, po delší době mám pocit naděje, jako když se můžeš po delší době pod vodou znovu nadechnout! Ale to mi dlouho asi nevydrží, viď!:D Alasko,
Děkuji!!

1

Hledat

Přihlásit

Už. jméno:

Heslo:

Registrace

Aktuální články

Napsali jste

Náhodný obrázek